21 Cdo 609/2002
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v
právní věci žalobce J. K., zastoupeného advokátem, proti žalovanému D.,
státnímu podniku, odštěpnému závodu S. u. l. v P., zastoupenému advokátkou, za
účasti K., pojišťovny, a.s., A. z. s. v P., jako vedlejšího účastníka na straně
žalovaného, o odškodnění nemoci z povolání, vedené u Okresního soudu v Příbrami
pod sp.zn. 16 C 11/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v
Praze ze dne 16. října 2001 č.j. 23 Co 403/2001-70, takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího
řízení 11.250,- Kč k rukám advokátky; jinak žádný z účastníků nemá právo na
náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se domáhal, aby mu žalovaný zaplatil na náhradě za ztrátu na výdělku
po skončení pracovní neschopnosti za dobu od července do prosince roku 2000
částku 118.949,- Kč s 10% úrokem z částky 79.315,- Kč od 1.11.2000 do
zaplacení, z částky 19.807,- Kč od 1.12.2000 do zaplacení a z částky 19.827,-
Kč od 1.1.2001 do zaplacení. Žalobu zdůvodnil tím, že pracoval u žalovaného
(jeho právních předchůdců) od 6.10.1982 jako horník - lamač se stálým
pracovištěm v podzemí dolu až do 22.7.1988, kdy skončil pracovní poměr dohodou
\"z důvodu organizačních změn\"; do té doby odpracoval \"v riziku ionizujícího
záření\" 1.088 směn. Dne 22.6.2000 se ucházel o zaměstnání horníka - lamače u
odštěpného závodu žalovaného G. D. R.; přestože splňoval kvalifikační
předpoklady a neměl dosaženou nejvyšší přípustnou expozici, nebyl do zaměstnání
přijat, a to z důvodu, že u něj byla dne 30.1.1989 hlášena nemoc z povolání.
Žalobce má za to, že by mohl - kdyby nebylo nemoci z povolání - u žalovaného
pracovat a dosahovat pravděpodobného výdělku ve výši 27.100,- Kč měsíčně.
Okresní soud v Příbrami rozsudkem ze dne 20.6.2001 č.j. 16 C 11/2001-54 žalobu
zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že žalobce pracoval \"u uranových dolů\" jako
horník - lamač se stálým pracovištěm v podzemí dolu v době od 6.10.1982 do
22.7.1988, kdy rozvázal pracovní poměr dohodou \"z organizačních důvodů\". Dne
8.8.1988 nastoupil žalobce u J. s. l., dne 30.1.1989 u něj byla zjištěna nemoc
z povolání - traumatická vasoneurosa a od tohoto dne mu byl přiznán pro
následky nemoci z povolání částečný invalidní důchod. V řízení vedeném u
Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 6 C 2/90 bylo prokázáno, že žalobce
trpěl nemocí z povolání již v době, kdy končil pracovní poměr \"u uranových dolů
\", a byl učiněn závěr, že žalobce se mohl domáhat náhrady škody \"pouze ve
vztahu k práci dřevorubce, kterou v důsledku zjištěné nemoci z povolání nemohl
vykonávat, a nikoliv ve vztahu k práci horníka - lamače\", jíž \"by nemohl
vykonávat ani kdyby u něj nemoc z povolání zjištěna nebyla\". Soud prvního
stupně dále zjistil, že podle směrnice ministerstva zdravotnictví č. 17 z roku
1970 se při posuzování pracovní způsobilosti při náboru do uranového průmyslu
\"hledí na kontraindikace, a to na předchozí zaměstnání v profesionální
expozici ionizujícího záření po dobu delší než 5 let\", a že dne 15.7.1993
udělilo ministerstvo zdravotnictví žalovanému \"výjimku z této směrnice\",
podle které \"pracovníci pracující v ionizujícím záření nesmí překročit 2.100
směn práce v podzemí v prostředí zvýšených koncentrací dceřinných produktů
radonu\". Podle názoru soudu prvního stupně žalobce nemá na požadované plnění
nárok. I když by mu náležela náhrada za ztrátu na výdělku, jestliže nebude
přijat v důsledku nemoci z povolání na určitou práci, nepřísluší mu \"ve vztahu
k práci, kterou nemůže vykonávat, s ohledem na dosažení nejvyšší přípustné
expozice\". Skutečnost, že žalovanému byla udělena výjimka ze směrnice č. 17 z
roku 1970, ještě sama o sobě neznamená, že by žalobce \"musel být na danou
práci automaticky přijat\". Žalobce si navíc sjednával nástup na práci horníka
- lamače, ačkoliv si byl vědom, že tuto práci nemůže vykonávat i z důvodu
nemoci z povolání.
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 16.10.2001 č.j. 23 Co
403/2001-70 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z
účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud na
základě skutkových zjištění soudu prvního stupně dovodil, že při rozhodování o
náhradě za ztrátu na výdělku \"je třeba důsledně respektovat ustanovení § 195
zák. práce\". Z ustanovení § 195 odst.1 zák. práce vyplývá, že musí být
prokázáno, že poškozenému zaměstnanci poklesl výdělek \"právě pro důsledky
nemoci z povolání\" a že \"poté je možno přiznat náhradu za ztrátu na výdělku
ve výši rozdílu mezi výdělkem, kterého žalobce dosahoval před vznikem škody, a
výdělkem, kterého dosahuje buď po převedení na jinou práci, případně po
přiznání invalidního důchodu či po nástupu do jiného, méně placeného zaměstnání
\". Výdělek, do \"kterého se odškodňuje\", však \"musí poškozený pracovník
skutečně dosahovat a nemůže jít pouze o hypotetický výdělek, jehož výše je
konstruována postupem uvedeným v žalobě\". Protože nebylo zjištěno, že by u
žalobce došlo ke ztrátě na výdělku \"právě pro důsledky nemoci z povolání\",
požadované plnění mu nenáleží.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že soud
prvního stupně nesprávně dovodil, že by žalobce nemohl vykonávat práci horníka
- lamače se stálým pracovištěm v podzemí dolu z důvodu dosažení nejvyšší
přípustné expozice, neboť - jak bylo prokázáno - žalobce z celkově možných
2.100 směn v podzemí dolu odpracoval pouze 1.088 směn. Jediným důvodem, proč
nebyl přijat v roce 2000 na práci horníka - lamače, byla nemoc z povolání.
Názor odvolacího soudu, že žalobci lze přiznat náhradu za ztrátu na výdělku jen
\"do výdělku, kterého musí skutečně dosahovat, a nemůže jít jen o hypotetický
výdělek\", odporuje judikatuře soudů, zejména \"rozsudku NS ČR ze dne 10.9.1996
č.j. 3 Cdon 766/96-98, rozsudku NS ČR ze dne 8.4.1999 sp. zn. 21 Cdo 350/98,
nálezu ÚS ČR ze dne 25.1.1999 sp. zn. IV ÚS 319/99\". Argumentaci odvolacího
soudu, podle kterého musí \"takovýto výdělek skutečně dosahovat a teprve poté
mu náleží jeho náhrada\", považuje za \"protimluv, když takovouto práci nemůže
právě a jen pro nemoc z povolání zastávat\". Přípustnost dovolání žalobce
dovozuje z ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. a navrhuje, aby dovolací soud
rozsudky soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení.
Žalovaný uvedl, že byl v dovolání označen jako \"D., s.p. S, o.z. S. P.\",
ačkoliv \"takto označený účastník nemá způsobilost k právním úkonům, neboť
takto označený subjekt neexistuje a není jako nositel práv a povinností zapsán
v obchodním rejstříku\"; podle názoru žalovaného jde \"o překážku řízení, která
se ve fázi dovolacího řízení jeví jako neodstranitelná\". Řízení v této věci
žalovaný považuje \"pouze za spekulativní obcházení zákona\". Žalovaný
poukazuje na to, že žalobce pracoval u koncernu Č. u. p., odštěpného závodu U.
p. L., závod P., na šachtě N., že pracoviště šachty N. \"bylo bez náhrady
zrušeno\" a že u žalobce došlo k rozvázání pracovního poměru z důvodu uvedeného
v ustanovení § 46 odst.1 písm. a) zák. práce. Po rozvázání pracovního poměru
byla u žalobce zjištěna nemoc z povolání; žalobce se domáhal \"jejího odškodnění
\" v řízení vedeném u Okresního soudu v Příbrami pod sp.zn. 6 C 2/90, se svými
požadavky nebyl úspěšný a neuspěl ani s návrhem na obnovu řízení, který byl u
Okresního soudu v Příbrami projednán pod sp. zn. 11 C 54/97. Již ve věci obnovy
řízení žalobce poukazoval na dopis ze dne 15.7.1993, který sice \"dává možnost
výjimky z kontraindikace\" pro práci v riziku ionizujícího záření, \"leč
kontraindikaci jako takovou ponechává nezměněnu\". U žalobce je tato
kontraindikace dána a jeho snaha nastoupit k odštěpnému závodu G. D. R. \"je
pouze spekulativním pokusem o vylákání náhrady za ztrátu na výdělku\". Žalovaný
navrhl, aby dovolací soud dovolání odmítl, neboť je v něm za žalovaného označen
někdo, kdo \"nemá způsobilost k právním úkonům\", popřípadě aby dovolání
zamítl, neboť rozsudek odvolacího soudu je správný.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění,
že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě
uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval námitkou
žalovaného o tom, že nejsou splněny podmínky dovolacího řízení.
V dovolání musí být vedle obecných náležitostí vyjmenovaných v ustanovení § 42
odst.4 o.s.ř. uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu a z
jakých důvodů se toto rozhodnutí napadá, popřípadě které důkazy by měly být
provedeny k prokázání důvodu dovolání, a čeho se dovolatel domáhá (srov. § 241a
odst.1 o.s.ř.). Dovolání tedy nemusí obsahovat - na rozdíl od žaloby - označení
účastníků řízení.
V tom, jak dovolatel označil v dovolání účastníky řízení, nelze spatřovat vadu
dovolání a ani nedostatek podmínky dovolacího řízení. Nemusí-li dovolání - jak
uvedeno výše - vůbec obsahovat označení účastníků řízení, pak nelze z toho, jak
dovolatel v dovolání účastníky řízení případně (nad rámec ustanovení § 241a
odst.1 o.s.ř.) označil, dovozovat pro pokračování dovolacího řízení žádné
právně významné závěry. V projednávané věci navíc dovolatel označil v dovolání
žalovaného sice nepřesně, ale natolik určitým způsobem, že nevznikají
pochybnosti o tom, kdo se řízení jako žalovaný účastní.
Po vyřešení této námitky se Nejvyšší soud ČR zabýval otázkou přípustnosti
dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v
ustanovení § 237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst.1 písm.a) o.s.ř.] nebo
jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně
rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl
vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237
odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b)
o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé
po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.]; to neplatí ve
věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění
nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se
nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§ 237 odst.2 písm.a) o.s.ř.], a ve
věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo
zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení
(popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§ 237 odst.2 písm.b)
o.s.ř.].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu
ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je
odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li
právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst.3 o.s.ř.].
Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek
soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b) o.s.ř.
dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního
stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by bylo odvolacím soudem zrušeno.
Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen
při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena
již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci
samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy,
jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §
237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve
věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
V projednávané věci bylo soudy zjištěno (správnost uvedených zjištění
dovolatel nezpochybňuje), že žalobce pracoval u právního předchůdce žalovaného
jako horník - lamač se stálým pracovištěm v podzemí dolu v době od 6.10.1982 do
22.7.1988, že pracovní poměr mezi žalobcem a právním předchůdcem žalovaného byl
rozvázán dohodou z důvodu \"organizačních změn\", že žalovaný dne 8.8.1988
nastoupil do zaměstnání u J. s. l., že dne 30.1.1989 u něj byla zjištěna nemoc
z povolání - traumatická vasoneurosa a že od 30.1.1989 mu byl přiznán z důvodu
nemoci z povolání částečný invalidní důchod. Žalobce se domáhal po právním
předchůdci žalovaného náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní
neschopnosti (při uznání částečné invalidity) v řízení vedeném u Okresního
soudu v Příbrami pod sp.zn. 6 C 2/90. Rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze
dne 25.11.1993 č.j. 6 C 2/90-117, potvrzeným rozsudkem Krajského soudu v Praze
ze dne 10.5.1994 č.j. 10 Co 116/94-130, byla jeho žaloba zamítnuta; soudy ve
vztahu k nároku žalobce na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní
neschopnosti (při uznání částečné invalidity) dovodily, že \"v příčinné
souvislosti se zjištěnou nemocí z povolání by byla jen ta škoda, vznikající
proto, že žalobcův výdělek spolu s přiznaným důchodem nedosahuje výdělku
lesního dělníka pracujícího s motorovou pilou\", tedy výdělku, který by
dosahoval v zaměstnání u J. s. l., kdyby u něj nebyla zjištěna nemoc z
povolání, a že žalobcův výdělek (spolu s částečným invalidním důchodem) této
úrovně dosahuje (žalobci proto nevzniká \"žádná škoda\"). Návrh žalobce, kterým
se domáhal povolení obnovy tohoto řízení, byl usnesením Okresního soudu v
Příbrami ze dne 28.1.1998 č.j. 11 C 54/97-43, potvrzeným usnesením Krajského
soudu v Praze ze dne 16.11.1998 č.j. 23 Co 484/98-61, zamítnut. Nyní (v tomto
řízení) se žalobce domáhá náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní
neschopnosti (při uznání částečné invalidity), která mu měla vzniknout tím, že
pro následky nemoci z povolání nebyl přijat do zaměstnání v odštěpném závodu
žalovaného G. D. R. na práci horníka - lamače, ačkoliv - nebýt nemoci z
povolání - by jeho pravděpodobný výdělek činil 27.100,- Kč
Za této situace bylo pro rozhodnutí odvolacího soudu významné posouzení právní
otázky, jaký má na nárok žalobce na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení
pracovní neschopnosti (při uznání částečné invalidity) vliv skutečnost, že
žalobce nebyl po zjištění nemoci z povolání přijat na práci, kterou z důvodu
nemoci z povolání nemůže vykonávat. Uvedená právní otázka dosud nebyla v
rozhodování dovolacího soudu vyřešena. Vzhledem k tomu, že její posouzení bylo
pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující), představuje napadený
rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání proti rozsudku
odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení podle § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
Otázkou, zda žalobce nemohl být přijat do zaměstnání v odštěpném závodu
žalovaného G. D. R. z důvodu dosažení nejvyšší přípustné expozice, se dovolací
soud nemohl zabývat. Odvolací soud totiž - jak vyplývá z odůvodnění napadeného
rozsudku - se touto otázkou nezabýval, své rozhodnutí ve věci samé na ní
nepostavil a její vyřešení tedy nebylo pro rozhodnutí projednávané věci
významné (určující); z důvodu této otázky nemůže mít rozsudek odvolacího soudu
po právní stránce zásadní význam.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR
dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Předpoklady odpovědnosti zaměstnavatele vůči zaměstnanci za škodu způsobenou
nemocí z povolání jsou podle ustanovení § 190 odst. 3 zák. práce nemoc z
povolání (nemocemi z povolání jsou nemoci uvedené v právních předpisech o
sociálním zabezpečení, jestliže vznikly za podmínek tam uvedených), vznik škody
a příčinná souvislost mezi nemocí z povolání a vznikem škody.
Škoda, která vzniká následkem nemoci z povolání, spočívá též ve ztrátě na
výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání plné invalidity nebo
částečné invalidity). Ke ztrátě na výdělku dochází proto, že pracovní schopnost
zaměstnance byla následkem nemoci z povolání snížena (omezena) nebo zanikla, a
účelem náhrady za ztrátu na tomto výdělku je poskytnout přiměřené odškodnění
zaměstnanci, který není schopen pro své zdravotní postižení způsobené nemocí z
povolání dosahovat takový výdělek, jaký měl před poškozením. Škoda spočívající
ve ztrátě na výdělku je majetkovou újmou, která se stanoví ve výši rozdílu mezi
výdělkem zaměstnance před vznikem škody a výdělkem po poškození, k němuž je
třeba připočítat případný invalidní nebo částečný invalidní důchod poskytovaný
z téhož důvodu; tímto způsobem jsou vyjádřeny snížení (omezení) nebo ztráta
pracovní způsobilosti poškozeného a jeho neschopnost dosahovat pro následky
pracovního úrazu stejný výdělek jako před poškozením.
O vztah příčinné souvislosti mezi ztrátou na výdělku po skončení pracovní
neschopnosti (při uznání plné invalidity nebo částečné invalidity) a nemocí z
povolání se jedná tehdy, vznikla-li tato škoda (došlo-li k poklesu nebo úplné
ztrátě výdělku) následkem nemoci z povolání (tj. bez nemoci z povolání by
ztráta na výdělku nevznikla tak, jak vznikla). Nárok na náhradu za ztrátu na
výdělku vzniká dnem, kdy došlo k poklesu (ztrátě) výdělku. Pro výpočet náhrady
za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání plné
invalidity nebo částečné invalidity) není rozhodující průměrný výdělek před
zjištěním nemoci z povolání, ale průměrný výdělek poškozeného před vznikem
škody (srov. 195 odst.1 zák. práce).
Ke zjištění nemoci z povolání nemusí vždy dojít již za trvání pracovního
poměru u zaměstnavatele, u něhož zaměstnanec pracoval za podmínek, z nichž
nemoc z povolání vzniká. Byla-li nemoc z povolání zjištěna až po skončení
pracovního poměru a došlo-li u zaměstnance ke ztrátě na výdělku po skončení
pracovní neschopnosti (při uznání plné invalidity nebo částečné invalidity), je
zaměstnavatel povinen mu tuto škodu nahradit, jestliže byly splněny předpoklady
vzniku odpovědnosti za škodu způsobenou nemocí z povolání podle ustanovení §
190 odst.3 zák. práce.
Došlo-li tedy u zaměstnance ke ztrátě na výdělku po skončení pracovní
neschopnosti (při uznání plné invalidity nebo částečné invalidity), je
zaměstnavatel povinen mu tuto škodu nahradit, jestliže byly splněny předpoklady
vzniku odpovědnosti za škodu způsobenou nemocí z povolání podle ustanovení §
190 odst.3 zák. práce, i když ztráta na výdělku vznikla až po skončení jejich
pracovního poměru. Východiskem pro výpočet náhrady za ztrátu na výdělku v
takovém případě nemůže být průměrný výdělek zaměstnance, stanovený z příjmů,
které pobíral od zaměstnavatele, u něhož naposledy pracoval v pracovním poměru
za podmínek, z nichž vzniká nemoc z povolání, kterou byl postižen, ale průměrný
výdělek před vznikem škody, tj. průměrný výdělek, který by prokazatelně dosáhl
u jiného zaměstnavatele za práci, kterou by pro něj vykonal, kdyby k nemoci z
povolání (poškození na zdraví nemocí způsobeného) nedošlo. Na uvedeném právním
názoru, který byl již dříve přijat (srov. právní názor vyjádřený v obdobné věci
v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8.4.1999 sp. zn. 21 Cdo 350/98, uveřejněném
pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 1999), nemá dovolací soud důvod
cokoliv měnit.
V posuzovaném případě však o aplikaci uvedeného právního názoru nešlo.
V řízení vedeném u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 6 C 2/90 bylo
stanoveno, že prací, kterou by žalobce prokazatelně po rozvázání pracovního
poměru s právním předchůdcem žalovaného vykonával, kdyby k nemoci z povolání
nedošlo, byla práce \"lesního dělníka pracujícího s motorovou pilou\" u J. s.
l. a že tedy jeho průměrným výdělkem před vznikem škody byl pravděpodobný
výdělek dosahovaný při výkonu této práce. Náhrada za ztrátu na výdělku po
skončení pracovní neschopnosti (při uznání částečné invalidity) nebyla žalobci
rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 25.11.1993 č.j. 6 C 2/90-117,
potvrzeným rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 10.5.1994 č.j. 10 Co
116/94-130, přiznána jen proto, že jeho výdělek spolu s částečným invalidním
důchodem přesahoval pravděpodobný výdělek \"lesního dělníka pracujícího s
motorovou pilou\". Snaha žalobce, který nyní (v tomto řízení) požaduje, aby
jeho průměrný výdělek před vznikem škody byl (nově) stanoven jinak (podle jiné
práce, kterou by mohl podle svého názoru vykonávat, kdyby nedošlo k nemoci z
povolání), pak směřuje k nepřípustné reparaci pravomocného soudního rozhodnutí
(§ 159 odst.3 o.s.ř.).
Nejvyšší soud ČR proto dospěl k závěru, že, bylo-li v pravomocně rozhodnuté
věci, v níž se poškozený zaměstnanec domáhal (po zaměstnavateli, který mu
odpovídá za škodu podle ustanovení § 190 odst.3 zák. práce) náhrady za ztrátu
na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání plné invalidity nebo
částečné invalidity) stanoveno, jaký průměrný výdělek by prokazatelně dosáhl u
jiného zaměstnavatele za práci, kterou by pro něj vykonal, kdyby k nemoci z
povolání nedošlo, brání ustanovení § 159 odst.3 o.s.ř. tomu, aby zaměstnancův
průměrný výdělek před vznikem škody byl (nově) zjištěn jinak.
Za této situace by okolnost, že se žalobce neúspěšně ucházel o zaměstnání
horníka - lamače u odštěpného závodu žalovaného G. D. R., mohla mít v
projednávané věci význam, jen kdyby představovala podstatnou změnu v poměrech
žalobce ve smyslu ustanovení § 202 odst.1 zák. práce.
Podle ustanovení § 202 odst.1 zák. práce změní-li se podstatně poměry
poškozeného, které byly rozhodující pro určení výše náhrady škody, může se
poškozený i zaměstnavatel domáhat změny v úpravě svých práv, popřípadě
povinností.
Změna v okolnostech, které byly rozhodující pro určení výše škody, má podle
ustanovení § 202 odst. 1 zák. práce význam jen tehdy, týká-li se poměrů
poškozeného (právní úprava se změnou poměrů, která nastala u odpovědného
subjektu, žádné právní následky nespojuje), spočívá-li změna poměrů přímo v
osobě poškozeného a jde-li o změnu podstatnou. Pro závěr, zda došlo k podstatné
změně poměrů ve smyslu tohoto ustanovení, je nezbytné porovnat poměry
poškozeného, které byly rozhodující pro určení výše náhrady za ztrátu na
výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání plné invalidity nebo
částečné invalidity), a nové poměry poškozeného.
V tom, že se žalobce neúspěšně ucházel o zaměstnání, které nepochybně (pro
následky nemoci z povolání) nemohl vykonávat, nelze spatřovat - aniž by bylo
potřebné k této otázce provádět jakékoliv dokazování - změnu jeho poměrů ve
smyslu ustanovení § 202 odst.1 zák. práce. Odvolací soud tedy dospěl - i když z
nikoliv přiléhavých důvodů - ke správnému závěru, že žalobci požadované plnění
nenáleží.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného
dovolacího důvodu správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelem tvrzeno),
že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad, uvedených v
ustanovení § 229 odst.1 o.s.ř., § 229 odst.2 písm.a) a b) o.s.ř. nebo v § 229
odst.3 o.s.ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle
ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
V dovolacím řízení vznikly žalovanému v souvislosti se zastoupením advokátkou
náklady, které spočívají v odměně za zastupování ve výši 11.175,- Kč (srov. § 3
odst.1 bod 5, § 10 odst.3, § 16 odst.2 a § 18 odst.1 vyhlášky č. 484/2000 Sb.
ve znění vyhlášky č. 49/2001 Sb.) a v paušální částce náhrady výdajů za jeden
úkon právní služby ve výši 75,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.
ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb. a č. 484/2000 Sb.), celkem 11.250,- Kč.
Protože dovolání žalobce bylo zamítnuto, soud mu ve smyslu ustanovení § 243b
odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. uložil, aby tyto
náklady žalovanému nahradil; ve smyslu ustanovení § 149 odst. 1 o.s.ř. je
žalobce povinen náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokátky, která
žalovaného v tomto řízení zastupovala.
O náhradě nákladů dovolacího řízení mezi žalobcem a vedlejším účastníkem bylo
rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151
odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek
řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a vedlejšímu účastníku v dovolacím
řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. listopadu 2002
JUDr. Ljubomír Drápal,v.r.
předseda senátu