21 Cdo 623/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Mojmíra Putny v právní
věci zástavního věřitele C.-C. P. a.s., zastoupeného advokátem, proti zástavním
dlužníkům 1) Č. a.s. a 2) Bc. Ing. K. N., zastoupenému advokátem, o soudní
prodej zástavy, vedené u Okresního soudu v Pelhřimově pod sp. zn. 4 Nc
1126/2003, o dovolání zástavního dlužníka 1) proti usnesení Krajského soudu v
Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 30. března 2006 č.j. 15 Co
866/2005-305, takto:
Usnesení krajského soudu a usnesení Okresního soudu v Pelhřimově ze dne
6.5.2004 č.j. 4 Nc 1126/2003-152 se - s výjimkou nařízení prodeje pozemků st.p.
č. 76, p.p. č. 106/7 a p.p. č. 106/13 v katastrálním území Č. a výroků o
náhradě nákladů řízení mezi zástavním věřitelem a zástavním dlužníkem 2) -
zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu v Pelhřimově k dalšímu
řízení; jinak se dovolání zástavního dlužníka 1) odmítá.
Zástavní věřitel se domáhal, aby soud nařídil ve prospěch jeho pohledávky za
dlužníkem V. spol. s r.o. v likvidaci, ve výši 33.902.104,61 Kč prodej
zastavených nemovitostí, a to \"budovy č.p. 54 na pozemku st. parc. č. 76,
pozemku st. parc. č. 76, pozemku parc. č. 106/7 a pozemku parc. č. 106/13,
které se všechny nacházejí v katastrálním území Č., obec Č., a jsou zapsány v
katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem v P. na listu vlastnictví\".
Žalobu zdůvodnil zejména tím, že jeho právní předchůdce I. a.s. poskytl
dlužníku podle smlouvy o úvěru ze dne 30.1.1996 (ve znění dodatků) úvěr ve výši
23.500.000,- Kč, jehož zůstatek činí včetně úroků a nákladů řízení ke dni
27.4.2004 celkem 33.902.104,61 Kč, a že pohledávka z úvěru byla zajištěna
zástavním právem k nemovitostem zástavního dlužníka, zřízeným na základě
zástavní smlouvy ze dne 30.1.1996 a ze dne 23.4.1997. Protože zajištěná
pohledávka nebyla dosud uhrazena, domáhá se zástavní věřitel nařízení soudního
prodeje zástavy.
Okresní soud v Pelhřimově usnesením ze dne 6.5.2004 č.j. 4 Nc 1126/2003-152
nařídil \"k uspokojení pohledávky zástavního věřitele za dlužníkem -
společností V., s.r.o. soudní prodej nemovitostí zapsaných ve vlastnictví
zástavního dlužníka, zastavených k zajištění pohledávky zástavního věřitele, a
to budovy čp. 54, postavené na pozemku st. parc. č. 76, pozemku st. parc. č.
76, pozemku parc. č. 106/7, pozemku parc. č. 106/13, které se nachází v
katastrálním území Č., obec Č., a jsou zapsány u Katastrálního úřadu V., kat.
pracoviště P. na LV\", a rozhodl, že zástavní dlužník 1) je povinen zaplatit
zástavnímu věřiteli na náhradě nákladů řízení 11.181,- Kč k rukám advokáta. Při
svém rozhodování vycházel z toho, že právní předchůdce zástavního věřitele
\"tehdejší Investiční a poštovní banka\" poskytl \"společnosti V.\" úvěr ve
výši 23.500.000,- Kč, že na základě zástavní smlouvy ze dne 30.1.1996 bylo
zřízeno zástavní právo \"k zástavě parc. č. 106/7 a 106/8 v KÚ Č.\" a že podle
zástavní smlouvy ze dne 23.4.1997 bylo zřízeno ve prospěch této pohledávky
zástavní právo \"ohledně nemovitosti čerpací stanice s příslušenstvím se st.
parc. 76, parc. 106/7 a 106/13 zapsaných na LV\"; i když v době uzavření
zástavní smlouvy nebyla čerpací stanice označena číslem popisným, jedná se, jak
vyplývá z katastru nemovitostí, \"nepochybně o čp. 54\". Protože zajištěná
pohledávka dosud nebyla uhrazena a protože zástava náleží zástavnímu dlužníku,
je žaloba opodstatněná. Nařízení prodeje zástavy nebrání ani to, že zástavní
právo bylo zřízeno podle právní úpravy účinné do 31.8.1998, neboť právo
zástavního věřitele na uspokojení ze zástavy vzniklo dnem 11.11.1998, kdy se
stal \"splatný celý úvěr\", a prodej zástavy tedy může být nařízen podle
ustanovení § 200y a násl. o.s.ř.
K odvolání zástavního dlužníka 1) Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka
v Táboře usnesením ze dne 11.11.2004 č.j. 15 Co 623/2004-217 usnesení soudu
prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl, že zástavní věřitel je
povinen zaplatit zástavnímu dlužníku na náhradě nákladů řízení před soudy obou
stupňů 8.413,50 Kč. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně v
tom, že zástavní věřitel doložil zajištěnou pohledávku (námitky zástavního
dlužníka proti její výši jsou v tomto řízení nerozhodné), že zástavní právo ve
prospěch pohledávky zástavního věřitele bylo zřízeno rovněž k objektu čp. 54 a
že zástavním právem byly zajištěny nejen jistina úvěru, ale \"veškeré
pohledávky vzniklé ze smlouvy o úvěru, včetně příslušenství jistiny či
pohledávek na vydání bezdůvodného obohacení a náhrady škody vzniklých případným
odstoupením od úvěru\". Na rozdíl od soudu prvního stupně však dovodil, že
právo zástavního věřitele na uspokojení zajištěné pohledávky nevzniklo až dnem
11.11.1998, ale již \"k datu 21.8.1998\". Vyšel přitom z názoru, že dlužník se
ocitl v prodlení dnem 21.8.1998, v němž byly splněny předpoklady k tomu, aby se
stal splatný celý zůstatek úvěru, a že pro určení \"okamžiku, kdy vzniklo právo
zástavního věřitele na uspokojení ze zástavy\", není významné, kdy zástavní
věřitel \"skutečně svůj nárok uplatnil, ale kdy taková právní možnost uplatnění
práva nastala\". Protože se uspokojení zajištěné pohledávky řídí ustanovením §
151f odst.1 občanského zákoníku ve znění účinném do 31.8.1998, není možné
nařídit soudní prodej zástavy podle ustanovení § 200y a násl. o.s.ř.
K dovolání zástavního věřitele Nejvyšší soud České republiky usnesením ze dne
23.11.2005 č.j. 21 Cdo 426/2005-234 usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu
vrátil k dalšímu řízení. Poté, co dovodil, že právo (nárok) na uspokojení ze
zástavy vzniká dnem, v němž je zástavní věřitel podle hmotného práva oprávněn
požadovat, aby zajištěná pohledávka byla uhrazena z výtěžku získaného
zpeněžením zástavy, a že takový okamžik nastává tehdy, jestliže dlužník
zajištěnou pohledávku řádně a včas nesplnil (marným uplynutím doby splatnosti
zajištěné pohledávky), dovolací soud dospěl k závěru, že ke splatnosti
zajištěné pohledávky (zůstatku úvěru s příslušenstvím) nepostačovalo, ocitl-li
se dlužník v prodlení \"se dvěma po sobě jdoucími splátkami a současně s jednou
splátkou po dobu delší než 3 měsíce\", ale teprve tehdy, když zástavní věřitel
požádal dlužníka z důvodu prodlení se zaplacením splátek (splátky) o zaplacení
zbytku zajištěné pohledávky. Protože zástavní věřitel (jeho právní předchůdce
I. A P. B., a.s.) požádal (měl požádat) dlužníka V. spol. s r.o. v likvidaci, o
zaplacení celé pohledávky (zůstatku úvěru s příslušenstvím) z důvodu včasného
nezaplacení sjednaných splátek teprve dopisem ze dne 11.11.1998, nebylo možné
návrh na nařízení prodeje zástavy podaný podle ustanovení § 200y až § 200za
občanského soudního řádu (účinných od 1.1.2002) zamítnout jen proto, že by se
zástavní věřitel měl domáhat uspokojení zajištěné pohledávky podle právní
úpravy účinné od 1.1.1992 do 31.8.1998.
Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře v dalším řízení - poté,
co usnesením ze dne 31.1.2006 sp. zn. 15 Co 866/2005-271 připustil, aby na
místo zástavního věřitele vstoupila společnost C.-C. P. a.s. - usnesením ze dne
30.3.2006 č.j. 15 Co 866/2005-305 usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že
zástavním dlužníkům uložil, aby zaplatili společně a nerozdílně zástavnímu
věřiteli na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 9.481,- Kč k
rukám advokáta; ve výroku o nařízení soudního prodeje zástavy usnesení soudu
prvního stupně potvrdil a rozhodl, že zástavní dlužníci jsou povinni zaplatit
společně a nerozdílně zástavnímu věřiteli na náhradě nákladů odvolacího řízení
\"včetně řízení dovolacího\" 12.769,- Kč k rukám advokáta. Odvolací soud
nejprve zjistil, že po vydání usnesení soudu prvního stupně zástavní dlužník Č.
a.s. převedl své vlastnictví k \"části zastavených nemovitostí\" na Bc. Ing. K.
N., a dovodil, že účastenství v řízení o soudním prodeji zástavy se řídí § 94
odst.2 o.s.ř. a že Bc. Ing. K. N. se jako zástavní dlužník (vlastník \"části\"
zastavených nemovitostí) z důvodu svého hmotněprávního postavení stal ze zákona
(za odvolacího řízení) účastníkem řízení v projednávané věci. Ve věci samé
odvolací soud odkázal na své předchozí usnesení v tom, že zástavní právo \"bylo
zřízeno i k objektu čp. 54 v Čížkově\" a že byly alespoň osvědčeny předpoklady
pro nařízení soudního prodeje zástavy podle ustanovení § 200y a násl. o.s.ř.
Vzhledem k tomu, že pro nařízení soudního prodeje zástavy není významné, jaká
je výše pohledávky zástavního věřitele a zda v mezidobí nedošlo k jejímu
zániku, a že právo na uspokojení pohledávky ze zástavy vzniklo po 1.9.1998,
nařídil soud prvního stupně soudní prodej zástavy v souladu se zákonem.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal zástavní dlužník 1) dovolání.
Namítá, že \"nikdy nedošlo\" k zástavě budovy čp. 54 na parcele st. 76 Č.,
neboť v zástavní smlouvě ze dne 23.4.1997 zástavce prohlásil, že je vlastníkem
\"čerpací stanice s příslušenstvím se stavební parcelou č. 76 zastavěná plocha
- občanská vybavenost o výměře 433 m2, parc. č. 106/7 orná půda o výměře 6.047
m2 a parc. č. 106/13 orná půda o výměře 145 m2 v katastrálním území Č., zapsané
na listu vlastnictví u Katastrálního úřadu P.\", a že dává tyto nemovitosti do
zástavy, aniž by hovořil \"o budově čp. 54 na st. 76\". Dovolatel dále namítá,
že při soudním prodeji zástavy \"je třeba znát skutečnou hodnotu závazku\",
neboť při prodeji zástavy \"peníze nad tímto závazkem patří majiteli
nemovitosti\", a že zajištěná pohledávka byla \"jiným ručitelem\" alespoň
zčásti splacena. Zástavní dlužník 1) dále poukazuje na to, že ustanovení § 216
o.s.ř. brání tomu, aby do řízení před odvolacím soudem přistoupil za použití
ustanovení § 92 o.s.ř. zástavní dlužník 2), že \"předmětem zástavy není
technologie čerpací stanice, a tudíž nemůže být předmětem prodeje zástavy\", a
že na napadeném usnesení odvolacího soudu byla chybně vyznačena doložka právní
moci. Zástavní dlužník 1) navrhl, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu
zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě
uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou
subjektivní přípustnosti dovolání.
Podle ustanovení § 240 odst. 1 věty první o.s.ř. účastník může podat dovolání
do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který
rozhodoval v prvním stupni.
Podle ustanovení § 94 odst.2 o.s.ř. jsou účastníky řízení navrhovatel a ti,
které zákon za účastníky označuje.
V řízení o soudním prodeji zástavy jsou podle ustanovení § 200y odst.2 o.s.ř.
účastníky řízení zástavní věřitel a zástavní dlužník.
Účastenství v řízení o soudním prodeji zástavy se - jak správně uvedl též
odvolací soud - zakládá podle ustanovení § 94 odst.2 o.s.ř., neboť zákon
označuje (v ustanovení § 200y odst.2 o.s.ř.) za účastníky tohoto řízení
zástavního věřitele a zástavního dlužníka. Zástavním věřitelem se jako účastník
řízení o soudním prodeji zástavy rozumí ten, kdo podal u soudu žalobu na
nařízení prodeje zástavy a kdo v ní o sobě tvrdí, že má pohledávku, která je
zajištěna zástavním právem váznoucím na zástavě, jejíž soudní prodej navrhuje.
Zástavním dlužníkem je jako účastník řízení o soudním prodeji zástavy ten, kdo
je vlastníkem k prodeji navržené zástavy. Zatímco vymezení zástavního věřitele
jako účastníka tohoto řízení se zakládá čistě procesním způsobem (k tomu srov.
též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24.6.2003 sp. zn. 21 Cdo 306/2003, které
bylo uveřejněno pod č. 31 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč.
2004), účastenství zástavního dlužníka odráží hmotné právo ve vymezení nositelů
zástavního práva a směřuje k tomu, aby bylo doloženo, kdo je (skutečným)
vlastníkem zástavy, a aby za účelem uspokojení zajištěné pohledávky byl použit
výtěžek zpeněžení zástavy jen tehdy, byl-li nařízen a proveden soudní prodej
zástavy vůči tomu, jehož vlastnictví zástavy bylo prokázáno nebo alespoň
doloženo.
I když je zástavní věřitel povinen označit v žalobě na soudní prodej zástavy
zástavního dlužníka, soud s ním jedná jako s účastníkem řízení jen do té doby,
dokud nevyjde za řízení najevo, že vlastnictví k prodeji navržené zástavy
svědčí někomu jinému. Zjistí-li soud, že vlastníkem zástavy je ve skutečnosti
někdo jiný, než kdo byl v žalobě označen jako zástavní dlužník, není to důvodem
k zamítnutí žaloby nebo, došlo-li ke změně ve vlastnictví zástavy teprve po
zahájení řízení, k procesnímu nástupnictví ve smyslu ustanovení § 107a o.s.ř.;
soud začne jednat jako s účastníkem řízení s tou (jinou) osobou, o níž bylo
prokázáno nebo jinak doloženo, že je vlastníkem zástavy. O tom, zda se někdo
jiný stal účastníkem řízení o soudním prodeji zástavy jako zástavní dlužník
nebo že jím přestal být, soud nevydává zvláštní rozhodnutí; jeho závěr o osobě
zástavního dlužníka jako účastníka řízení o soudním prodeji zástavy se projeví
v tom, že soud s určitou osobou jedná jako s účastníkem řízení (zástavním
dlužníkem) nebo že s ní přestane jednat, jakmile vyjde najevo, že bylo
prokázáno nebo jinak doloženo vlastnictví k zástavě u jiné osoby. S otázkou, u
koho bylo vlastnictví k zástavě prokázáno nebo jinak doloženo, se soud vždy
vypořádá v odůvodnění usnesení o nařízení soudního prodeje zástavy, popřípadě
též jiného usnesení, kterým se řízení o soudním prodeji zástavy končí.
V projednávané věci se zástavní věřitel domáhá nařízení prodeje budovy čp. 54
postavené na pozemku st.p. č. 76 a pozemků st.p. č. 76, p.p. č. 106/7 a p.p. č.
106/13 v katastrálním území Č. s odůvodněním, že byly dány do zástavy k
uspokojení jeho pohledávky z úvěru za dlužníkem V. spol. s r.o. v likvidaci,
která činí 33.902.104,61 Kč. Za řízení před odvolacím soudem vyšlo najevo, že z
uvedených nemovitostí zástavní dlužník 1) prodal kupní smlouvou ze dne
24.11.2004 pozemky st.p. č. 76, p.p. č. 106/7 a p.p. č. 106/13 v katastrálním
území Č. zástavnímu dlužníku 2) a že vlastnické právo bylo podle této smlouvy
ve prospěch zástavního dlužníka 2) vloženo do katastru nemovitostí (právní
účinky vkladu nastaly dnem 26.11.2004). Tím, že kupní smlouvou ze dne
24.11.2004 bylo doloženo, že se zástavní dlužník 2) stal vlastníkem části
(některých z) nemovitostí, které byly navrženy k prodeji jako zástava, stal se
ze zákona ve vztahu k těmto nemovitostem účastníkem řízení v projednávané věci.
Účastenství zástavního dlužníka 1) tedy zůstalo omezeno jen na nemovitost,
která po uzavření kupní smlouvy ze dne 24.11.2004 zůstala v jeho vlastnictví,
tedy pouze vůči budově čp. 54 postavené na pozemku st.p. č. 76 v katastrálním
území Č.
Z obecného závěru, že k dovolání jsou podle ustanovení § 240 odst.1 o.s.ř.
legitimováni účastníci řízení, nelze dovozovat, že by dovolání mohl podat
kterýkoliv z nich. Z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že
dovolání může podat jen ten účastník, kterému nebylo rozhodnutím odvolacího
soudu plně vyhověno, popř. kterému byla tímto rozhodnutím způsobena jiná určitá
újma na jeho právech. Rozhodujícím přitom je výrok rozhodnutí odvolacího soudu,
protože existenci případné újmy lze posuzovat jen z procesního hlediska. Při
tomto posuzování také nelze brát v úvahu subjektivní přesvědčení účastníka
řízení, ale jen objektivní skutečnost, že rozhodnutím soudu mu byla způsobena
určitá, třeba i ne příliš významná újma, kterou lze odstranit zrušením
napadeného rozhodnutí. Oprávnění podat dovolání tedy svědčí jen tomu účastníku,
v jehož neprospěch vyznívá poměření nejpříznivějšího výsledku, který odvolací
soud pro účastníka mohl založit svým rozhodnutím, a výsledku, který svým
rozhodnutím skutečně založil, je-li zároveň způsobená újma odstranitelná tím,
že dovolací soud napadené rozhodnutí zruší (srov. například usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 30.10.1997 sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné pod č. 28 v časopise
Soudní judikatura, roč. 1998).
Rozhodnutím, kterým odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně o
nařízení prodeje pozemků st.p. č. 76, p.p. č. 106/7 a p.p. č. 106/13 v
katastrálním území Č., zastavených k zajištění pohledávky z úvěru za dlužníkem
V. spol. s r.o. v likvidaci, nemohla být zástavnímu dlužníku 1) způsobena žádná
újma na jeho právech, neboť není v tomto rozsahu - po prodeji nemovitostí
zástavnímu dlužníku 2) kupní smlouvou ze dne 24.11.2004 - účastníkem řízení a
usnesení odvolacího soudu se vůbec (ve vztahu k prodaným pozemkům) nedotklo
jeho právní sféry. Zástavní dlužník 1) tedy nemůže mít objektivně vzato žádný
skutečný zájem, aby rozhodnutí odvolacího soudu bylo ve vztahu k těmto pozemkům
zrušeno.
Protože k dovolání proti usnesení odvolacího soudu v části týkající se nařízení
prodeje pozemků st.p. č. 76, p.p. č. 106/7 a p.p. č. 106/13 v katastrálním
území Č. není zástavní dlužník oprávněn (subjektivně legitimován), Nejvyšší
soud ČR jeho dovolání v tomto směru podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první
a § 218 písm. b) o.s.ř. odmítl.
K dovolání proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení
soudu prvního stupně o nařízení prodeje budovy čp. 54 postavené na pozemku
st.p. č. 76 v katastrálním území Č., je zástavní dlužník 1) subjektivně
legitimován. Dovolací soud se proto dále zabýval otázkou objektivní
přípustnosti jeho dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu o věci samé jsou
obsaženy v ustanovení § 237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst.1 písm.a) o.s.ř.] nebo
jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně
rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl
vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237
odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b)
o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé
po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.]; to neplatí ve
věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění
nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se
nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§ 237 odst.2 písm.a) o.s.ř.], a ve
věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo
zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení
(popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§ 237 odst.2 písm.b)
o.s.ř.].
Dovolání zástavního dlužníka 1) proti usnesení odvolacího soudu v části, v níž
bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o nařízení prodeje budovy čp. 54
postavené na pozemku st.p. č. 76 v katastrálním území Č., není podle ustanovení
§ 237 odst.1 písm.b) o.s.ř. přípustné, a to již proto, že soudem prvního stupně
nebylo vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by bylo odvolacím soudem zrušeno.
Dovolání zástavního dlužníka proti tomuto usnesení odvolacího soudu tedy může
být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst.1
písm.c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu
ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je
odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li
právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst.3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo
jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu
ustanovení § 237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní
význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání
označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena
již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci
samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy,
jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §
237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve
věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Odvolací soud v projednávané věci řešil mimo jiné otázku, zda je pro rozhodnutí
o nařízení soudního prodeje zástavy významné doložení toho, jaká je výše
zajištěné pohledávky zástavního věřitele. Uvedená právní otázka dosud nebyla v
rozhodování dovolacího soudu ve všech souvislostech vyřešena. Vzhledem k tomu,
že její posouzení bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující),
představuje usnesení odvolacího soudu o nařízení prodeje budovy čp. 54
postavené na pozemku st.p. č. 76 v katastrálním území Č. rozhodnutí, které má
ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k
závěru, že dovolání zástavního dlužníka 1) proti tomuto rozhodnutí odvolacího
soudu je přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm. c) o.s.ř.
Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu o nařízení prodeje budovy čp. 54
postavené na pozemku st.p. č. 76 v katastrálním území Č. ve smyslu ustanovení §
242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst.1 věta první o.s.ř.),
Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání je zčásti opodstatněné.
Podle ustanovení § 200y odst. 1 o.s.ř. řízení o soudním prodeji zástavy je
zahájeno na základě žaloby, kterou se zástavní věřitel domáhá nařízení soudního
prodeje zástavy; to neplatí, neumožňují-li zvláštní právní předpisy soudní
prodej zástavy.
Podle ustanovení § 200z odst. 1 o.s.ř. soud nařídí prodej zástavy, doloží-li
zástavní věřitel zajištěnou pohledávku, zástavní právo k zástavě a kdo je
zástavním dlužníkem.
Podle ustanovení § 200z odst. 2 o.s.ř. ve věci může být rozhodnuto bez nařízení
jednání jen za podmínek uvedených v ustanovení § 115a o.s.ř. nebo tehdy,
jsou-li skutečnosti uvedené v odst.1 doloženy listinami vydanými nebo ověřenými
státními orgány nebo veřejnými listinami notáře.
Podle ustanovení § 200za odst. 3 o.s.ř. podle vykonatelného usnesení o nařízení
prodeje zástavy lze na návrh zástavního věřitele nařídit výkon rozhodnutí
prodejem zástavy.
Podle ustanovení § 261a odst.4 o.s.ř. lze výkon usnesení o nařízení prodeje
zástavy nařídit tehdy, obsahuje-li označení oprávněné a povinné osoby, zástavy
a výši zajištěné pohledávky a jejího příslušenství.
Zástavní právo je definováno jako právní institut, který slouží k zajištění
pohledávky pro případ, že dluh, který jí odpovídá, nebude včas splněn s tím, že
v tomto případě lze dosáhnout uspokojení z výtěžku zpeněžení zástavy (srov. §
152 občanského zákoníku); zástavní právo se vztahuje i na příslušenství této
pohledávky (srov. § 155 odst.1 větu druhou občanského zákoníku). Není-li
pohledávka zajištěná zástavním právem včas splněna nebo byla-li splněna po své
splatnosti jen částečně anebo nebylo-li splněno příslušenství pohledávky, má
zástavní věřitel právo na uspokojení své pohledávky (zbytku pohledávky nebo
příslušenství) z výtěžku zpeněžení zástavy (srov. § 165 odst. 1 občanského
zákoníku). Zástavu lze zpeněžit na návrh zástavního věřitele buď ve veřejné
dražbě nebo soudním prodejem zástavy (srov. § 165a odst. 1 občanského zákoníku).
Soudní prodej zástavy se uskutečňuje ve dvou fázích. V první fázi jde o řízení
o soudním prodeji zástavy, které je zahájeno podáním žaloby, jíž se zástavní
věřitel domáhá nařízení soudního prodeje zástavy, a které končí usnesením
soudu, jímž bylo o této žalobě rozhodnuto. Nařídí-li soud usnesením prodej
zástavy, přechází soudní prodej zástavy do druhé fáze, podá-li zástavní věřitel
návrh na nařízení výkonu rozhodnutí prodejem zástavy. Soud smí vyhovět tomuto
návrhu, jen jestliže usnesení o nařízení prodeje zástavy obsahuje označení
oprávněné a povinné osoby, zástavy a výši zajištěné pohledávky a jejího
příslušenství; je-li prodávanou zástavou nemovitá věc, užijí se na výkon
rozhodnutí prodejem této zástavy ustanovení o výkonu rozhodnutí prodejem
nemovitostí, nestanoví-li zákon jinak (srov. § 338a odst. 1 o.s.ř.).
V řízení o soudním prodeji zástavy jako první fázi soudního prodeje zástavy
soud zkoumá pouze to, zda zástavní věřitel doložil zajištěnou pohledávku,
zástavní právo k zástavě, jejíž prodej navrhuje, a kdo je zástavním dlužníkem.
Jiné (další) skutečnosti nejsou - jak vyplývá z ustanovení § 200z odst. 1
o.s.ř. - v tomto řízení významné. Uvedené rozhodné skutečnosti současně nemusí
být v řízení o soudním prodeji zástavy - jak správně uvádí odvolací soud -
prokázány (postaveny najisto); pro nařízení prodeje zástavy postačuje, budou-li
listinami nebo jinými důkazy osvědčeny, tedy jeví-li se z předložených listin
nebo jiných důkazů alespoň jako pravděpodobné. Doloží-li zástavní věřitel
uvedené skutečnosti listinami vydanými nebo ověřenými státními orgány nebo
veřejnými listinami notáře, může soud prvního stupně rozhodnout o nařízení
prodeje zástavy bez jednání, tedy bez slyšení zástavního dlužníka, a s tím, že
žalobu doručí zástavnímu dlužníku až spolu s usnesením o nařízení prodeje
zástavy (srov. usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30.12.2003 sp.
zn. 23 Co 672/2003, které bylo uveřejněno pod č. 89 v časopise Soudní
judikatura, roč. 2004).
To, že v řízení o soudním prodeji zástavy soud zkoumá jen skutečnosti uvedené v
ustanovení § 200z odst. 1 o.s.ř. a že pro nařízení prodeje zástavy postačuje
jen jejich osvědčení, samozřejmě neznamená, že by při soudním prodeji zástavy
nemohly být uplatněny jiné (další) skutečnosti nebo že by jejich osvědčení
nemohlo být zpochybněno. Nemůže k tomu ovšem důvodně dojít v řízení o soudním
prodeji zástavy, ale až ve druhé fázi soudního prodeje zástavy, tedy v rámci
řízení o výkon rozhodnutí prodejem zástavy (bude-li návrh na nařízení tohoto
výkonu rozhodnutí zástavním věřitelem podán), a to zejména prostřednictvím
návrhu na zastavení výkonu rozhodnutí (srov. například § 268 odst. 3 o.s.ř.)
nebo vylučovací (excindační) žaloby podané po nařízení výkonu rozhodnutí podle
ustanovení § 267 o.s.ř. (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2.12.2004
sp. zn. 21 Cdo 1467/2004, které bylo uveřejněno pod č. 37 ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005).
Požadavek ustanovení § 200z odst.1 o.s.ř. spočívající v doložení zajištěné
pohledávky nespočívá jen v tom, že zástavní věřitel prokáže nebo alespoň
osvědčí, že mu vznikla vůči dlužníku ze smlouvy nebo na základě jiné právní
skutečnosti pohledávka zajištěná zástavním právem. Zajištěnou pohledávku lze
pokládat za doloženou jen tehdy, bude-li rovněž alespoň osvědčena výše vzniklé
pohledávky a její příslušenství. Žalobu o nařízení soudního prodeje zástavy pak
lze považovat - jak je zřejmé z ustanovení § 79 odst.1 a § 200y odst.1 o.s.ř. -
za úplnou a výrok usnesení soudu je z materiálního hlediska vykonatelný - jak
je nepochybné z ustanovení § 261a odst.4 o.s.ř. - pouze v případě, že obsahují
údaj o výši zástavním právem zajištěné pohledávky a jejího příslušenství.
Nejvyšší soud ČR proto dospěl k závěru, že usnesení o nařízení soudního prodeje
zástavy, které neobsahuje označení výše zajištěné pohledávky, popřípadě též
výše jejího příslušenství, jež mají být uspokojeny z výtěžku zpeněžení zástavy,
je z materiálního hlediska (§ 261a odst.4 o.s.ř.) nevykonatelné. Na tomto
závěru nic nemění ani to, že podle ustálené judikatury soudů není pro
rozhodnutí o nařízení prodeje zástavy významné, zda zajištěná pohledávka
zanikla splněním, započtením nebo z jiného důvodu a že k obraně zástavního
dlužníka v tomto směru lze přihlédnout jen při rozhodování o zastavení výkonu
rozhodnutí prodejem zástavy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2.12.2004
sp. zn. 21 Cdo 1467/2004, které bylo uveřejněno pod č. 37 ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005). Výši zajištěné pohledávky a jejího
příslušenství soud při zkoumání předpokladů pro nařízení prodeje zástavy ve
smyslu ustanovení § 200z odst.1 o.s.ř. totiž posuzuje pouze podle skutečností,
jimiž zástavní věřitel prokázal nebo alespoň osvědčil, že mu vznikla za
dlužníkem pohledávka; tímto způsobem prokázaná nebo osvědčená výše zajištěné
pohledávky a jejího příslušenství může být důvodně zpochybněna až ve druhé fázi
soudního prodeje zástavy, tedy v rámci řízení o výkon rozhodnutí prodejem
zástavy, samozřejmě jen tehdy, bude-li návrh na nařízení tohoto výkonu
rozhodnutí zástavním věřitelem podán a bude-li soudem takovému návrhu vyhověno.
V projednávané věci zástavní věřitel požadoval - jak vyplývá ze žaloby a z jeho
podání ze dne 22.4.2004 - nařízení prodeje zástavy ve prospěch své pohledávky z
úvěru poskytnutého dlužníku V. spol. s r.o. v likvidaci, která ke dni 27.4.2004
činí 33.902.104,61 Kč. Soud prvního stupně však v usnesení ze dne 6.5.2004 č.j.
4 Nc 1126/2003-152 výši zajištěné pohledávky a jejího příslušenství neoznačil a
nápravu v tomto směru nezjednal v napadeném usnesení ani odvolací soud.
Další námitky zástavního dlužníka 1) nejsou důvodné. S dovolatelem lze
souhlasit v tom, že v zástavní smlouvě ze dne 23.4.1997 se nehovoří o \"budově
čp. 54 postavené na st. 76, ale jen o \"čerpací stanici s příslušenstvím\".
Nejsou-li však pochybnosti, že \"čerpací stanice\" je \"budovou čp. 54
postavenou na st. 76\" (dovolatel závěr soudů v tomto směru nezpochybňuje),
postupovaly soudy při výkladu zástavní smlouvy ze dne 23.4.1997 v souladu s
ustanovením § 35 odst.2 občanského zákoníku, jestliže přihlédly nejen k
použitému jazykovému vyjádření, ale také k vůli účastníků smlouvy, a jestliže
dovodily, že \"dodatečné přidělení čísla\" nic nemění na tom, že se \"stavba
stala předmětem zástavního práva\".
Upozornění zástavního dlužníka 1) na to, že \"předmětem zástavy není
technologie čerpací stanice, a tudíž nemůže být předmětem prodeje zástavy\",
nemůže mít vliv na správnost usnesení odvolacího soudu. Zástavní právo se totiž
ze zákona vztahuje i na příslušenství, přírůstky a neoddělené plody zástavy
(srov. § 151a odst.1 část věty za středníkem občanského zákoníku ve znění
účinném do 31.12.2000 a nyní platné ustanovení § 153 odst.2 občanského
zákoníku) a při rozhodování o nařízení soudního prodeje zástavy se jí soudy
nemohou zabývat.
Okolnost, zda byla na napadeném usnesení odvolacího soudu chybně vyznačena
doložka právní moci, pak nic nevypovídá o správnosti tohoto rozhodnutí
odvolacího soudu; k námitce zástavního dlužníka 1) v tomto směru proto nemohlo
být přihlédnuto.
Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu není v části o nařízení
prodeje budovy čp. 54 postavené na pozemku st.p. č. 76 v katastrálním území Č.
správné; Nejvyšší soud ČR je proto v této části, jakož i v akcesorických
výrocích o náhradě nákladů řízení mezi zástavním věřitelem a zástavním
dlužníkem 1) zrušil (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem o.s.ř.). Protože
důvody, pro které bylo zrušeno usnesení odvolacího soudu, platí i na usnesení
soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky i toto rozhodnutí (v
části týkající se nařízení prodeje budovy čp. 54 postavené na pozemku st.p. č.
76 v katastrálním území Č.) a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. března 2008
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu