21 Cdo 628/2006

21 Cdo 628/2006

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.

Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v

právní věci žalobce V. N., zastoupeného advokátkou, proti žalované Náboženské

společnosti českých unitářů, zastoupené advokátkou, o neplatnost skončení

pracovního poměru a náhradu mzdy, vedené u Okresního soudu v Plzni - městě pod

sp.zn. 24 C 104/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v

Plzni ze dne 30. června 2005 č.j. 10 Co 227/2005-203, takto:

Dovolání žalobce proti výroku I. rozsudku krajského soudu se zamítá.

Dopisem ze dne 6.12.2000 žalovaná sdělila žalobci, že mu dává výpověď z

pracovního poměru podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce, a to z

důvodů, že byl v souladu s článkem 7 Ústavy NSČU odvolán z funkce duchovního

Obce unitářů v P. a „veškerá místa duchovních jiných obcí jsou již obsazena,

zaměstnavatel nemá potřebu dalších administrativních sil a nemá pro žalobce

ani jinou vhodnou práci“. Dalším výpovědním důvodem žalované byl § 46 odst. 1

písm.e) zák. práce, který odůvodňuje chováním žalobce, když opakovaně

projevoval neloajalitu k Ústavě NSČU a jejím myšlenkám a hodnotám, „hrubě a

útočně veřejně napadal členy NSČU, kteří nepodporovali nelegitimní vedení pana

S., a snižoval jejich čest a vážnost. Proto nemá důvěru členů NSČU a nesplňuje

tak bez zavinění zaměstnavatele požadavky pro řádný výkon funkce duchovního“.

Žalobce se žalobou podanou dne 27.4.2001 doplněnou podáním ze dne 12.8.2003 u

Okresního soudu Plzeň – město domáhal určení neplatnosti výpovědi z pracovního

poměru ze dne 6.12.2000 dané mu žalovanou a aby žalované byla uložena povinnost

zaplatit žalobci nedoplatek mzdy od prosince 1999 do února 2001 ve výši

156.730,- Kč s úrokem z prodlení a náhradu mzdy z důvodu neplatného rozvázání

pracovního poměru za dobu od 1.3.2001 do 1.8.2003, celkem ve výši 303.050,- Kč

s úrokem z prodlení. Žalobu odůvodnil zejména tím, že na základě pracovní

smlouvy uzavřené mezi žalobcem a žalobkyní dne 22.3.1991 vykonával práci

duchovního s místem výkonu práce v P. Od prosince 1999 žalovaná přestala

žalobci vyplácet mzdu, „vzhledem k tomu činí dluh na nevyplacených mzdách ze

strany žalované za období prosinec 1999 až únor 2001 156.730,- Kč“, dopisem ze

dne 6.12.2000 byla žalobci ze strany žalované dána výpověď z pracovního poměru

dle § 46 odst. 1 písm. c) a e) zák. práce. Neplatnost výpovědi spatřoval

zejména v tom, že „rozhodnutí o nadbytečnosti žalobce ze strany žalované nebylo

vydáno“, a dále že „žalovaná před dáním výpovědi nikdy neupozornila na

neuspokojivé pracovní výsledky, jak jí ukládá zákoník práce“. Žalobce dopisem

ze dne 27.2.2001 oznámil žalované, že trvá na dalším zaměstnávání, čímž mu

podle jeho názoru „vznikl nárok na náhradu mzdy ze strany žalované, a to ode

dne následujícího po dni, kdy žalovaná obdržela od žalobce oznámení o tom, že

žalobce trvá na dalším zaměstnávání žalovanou, a to ve výši průměrného

měsíčního výdělku, který činí 10.450,- Kč“.

Okresní soud v Plzni - městě rozsudkem ze dne 26.2.2004 č.j. 24 C 104/2001-54

určil, že výpověď daná žalovanou žalobci dopisem ze dne 6.12.2000 je neplatná,

s tím, že „o nároku žalobce týkajícím se nedoplatku a náhrady mzdy bude

rozhodnuto v konečném rozhodnutí, a to spolu s nárokem na náhradu nákladů

řízení“. Vydání mezitímního rozsudku soud prvního stupně zdůvodnil tím, že v

průběhu řízení bylo zjištěno, že bylo vydáno rozhodnutí, kterým byla vyslovena

neplatnost výpovědi z pracovního poměru daná žalovanou žalobci dopisem ze dne

26.6.1991 v řízení vedeném u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 11 C

473/91, a které doposud nenabylo právní moci. Výpověď, kterou následně dala

žalovaná žalobci dopisem ze dne 6.12.2000, prohlásil soud za neplatnou, protože

byla dána v době, kdy ještě „nebylo mezi účastníky najisto postaveno, zda

pracovní poměr trvá či nikoliv, a to i přesto, že účastníci až do výpovědi dané

žalovaným žalobci dne 6.12.2000 jednali tak, jako by pracovně-právní poměr,

založený mezi nimi pracovní smlouvou ze dne 22.3.1991,

trval“.

K odvolání žalované Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 11.6.2004 č.j. 10 Co

397/2004-63, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního

stupně k dalšímu řízení. Dovodil, že z žádného ustanovení zákoníku práce

„nevyplývá, že by po dobu trvání soudního sporu o určení neplatnosti dřívějšího

rozvázání pracovního poměru nebylo možné ukončit pracovní poměr založený mezi

zaměstnavatelem a zaměstnancem za situace, kdy se oba účastníci chovají tak, že

pracovní poměr trvá. Rozvázání téhož pracovního poměru více právními úkony

učiněnými současně či postupně zákoník práce ani jiné právní předpisy

nevylučují, jednotlivé právní úkony se posuzují samostatně a samostatně také

nastávají jejich právní účinky“. Vzhledem k tomu soud prvního stupně „se musí

zabývat formální a obsahovou stránkou výpovědi žalované, tedy provést řízení

ve věci samé, bez ohledu na nepravomocné rozhodnutí ve věci 11 C 473/91

Okresního soudu Plzeň – město“.

Okresní soud Plzeň – město poté rozsudkem ze dne 2.12.2004 č.j. 24 C

104/2001-144 žalobu o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru dané

žalobci žalovanou dopisem ze dne 6.12.2000 a žalobu na zaplacení částky

606.080,- Kč s úroky z prodlení (které ve výroku specifikoval) zamítl a

rozhodl, že žalobce je povinen „nahradit žalované náklady řízení ve výši

52.420,- Kč, a to ve splátkách po 2.000,- Kč měsíčně splatných vždy do každého

20. dne v měsíci, počínaje měsícem následujícím po právní moci tohoto rozsudku

do úplného zaplacení, pod ztrátou výhody splátek při nezaplacení některé z

nich, a to k rukám zástupce žalované Mgr. B. K.“. Ve věci samé dovodil, že

nebyly splněny „hmotně-právní podmínky“ ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák.

práce, neboť závěrečné usnesení mimořádného valného shromáždění p. Obce N.,

kterým dne 3.12.2000 rozhodla o odvolání žalobce z funkce duchovního, je

„nikoliv rozhodnutím zaměstnavatele ve smyslu ust. § 46 odst. 1 písm. c) z.p.,

ale rozhodnutím N. jako veřejnoprávní korporace - náboženské společnosti,

jednající tak v souladu s ust. § 7 odst. 1, 3 zákona č. 308/91 Sb. a článkem 7

Ústavy N.“. Podle názoru soudu prvního stupně se žalované „přes poučení dle §

118a odst. 3 o.s.ř. nepodařilo prokázat, zda a v jakém konkrétním znění byl

takovýto úkon zaměstnavatele prostřednictvím jeho statutárního orgánu o

organizační změně o nadbytečnosti žalobce učiněn, a to vzhledem k nepřesnosti

ve výpovědích svědků slyšených k prokázání právě tohoto tvrzení žalované“.

Oproti tomu výpovědní důvod podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. e) zák. práce

byl naplněn, protože žalobce na základě rozhodnutí mimořádného valného

shromáždění p. Obce N. ze dne 3.12.2000 o zbavení funkce duchovního ztratil „v

souladu s ustanovením § 46 odst. 1 písm. e) větou první z.p. předpoklady pro

výkon práce duchovního“. Protože výpověď byla dána důvodně, byl také „zamítnut

nárok žalobce na náhradu mzdy po neplatném skončení pracovního poměru ve výši

438.880,- Kč s příslušenstvím“. Za nedůvodný považoval soud prvního stupně i

nárok na zaplacení náhrady mzdy ve výši 167.200,- Kč za období od prosince 1999

do konce měsíce března 2001, neboť „by bylo v rozporu s dobrými mravy požadovat

po žalované, aby ve zmíněném období žalobci práci přidělovala, neboť tento …

sice v předmětném období duchovenskou činnost vykonával, ale nikoli v rámci

činnosti pro žalovanou“. Nárok žalobce na náhradu mzdy za období od prosince

1999 do června 2000 je navíc podle názoru soudu prvního stupně promlčen,

vzhledem k tomu, že - jak judikoval býv. Nejvyšší soud v rozhodnutí sp. zn. Cz

4/74 - „ohledně nevyčísleného nároku, byť uplatněného žalobou, běží promlčecí

doba dále“.

K odvolání obou účastníků Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 30.6.2005 č.j.

10 Co 227/2005-203 rozsudek soudu prvního stupně „ve výroku I. a v části výroku

II.“ (tj. ve výrocích, jimiž byla zamítnuta žaloba o určení neplatnosti

výpovědi a o zaplacení částky 449.350,-Kč s úroky z prodlení) potvrdil (výrok

I.), „v části výroku II., jímž byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky

156.730,-Kč s 8% úrokem z prodlení od 1.4.2001 do zaplacení, a ve výroku III. o

nákladech řízení“, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a v tomto rozsahu mu

věc vrátil k dalšímu řízení (výrok II.). Přisvědčil názoru soudu prvního

stupně, že „na právní vztah mezi účastníky založený pracovní smlouvou ze dne

22.3.1991 je nutno aplikovat zákoník práce“, že „žalobce ztratil předpoklady

stanovené Ústavou N. a § 7 zákona č. 308/1991 Sb., o svobodě náboženské víry a

postavení církví a náboženských společností“, když byl dne 3.12.2000 na

mimořádném valném shromáždění p. Obce odvolán z funkce duchovního, a že N.

neměla žádné volné místo, které by mohla žalobci nabídnout. „Protože na základě

zjištěných skutečností byl návrh na určení neplatnosti uvedené výpovědi z

pracovního poměru zamítnut, odpadla i možnost uplatňovat nárok na náhradu mzdy

po dobu, kdy žalobce oznámil žalovanému, že požaduje, aby byl dále

zaměstnáván“. Ohledně nároku na zaplacení náhrady mzdy ve výši 167.200,- Kč za

období od prosince 1999 do konce měsíce března 2001, odvolací soud dovodil, že

„pokud měla žalovaná výhrady k činnosti žalobce, pak měla některým ze způsobů

stanovených v ust. § 42 odst. 1 z. p. skončit s ním pracovní poměr. Jelikož tak

neučinila, byla povinna přidělovat žalobci práci a platit mu mzdu až do

skončení pracovního poměru výpovědí z 6.12.2000“. Jelikož žalovaná

nepřidělovala žalobci v pracovní smlouvě sjednanou práci duchovního, „šlo o

překážky v práci na straně zaměstnavatele dle ust. § 130 odst. 1 zákoníku

práce“, a žalobce má právo na náhradu mzdy ve výši průměrného výdělku.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že soudy obou

stupňů naplnění výpovědního důvodu podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. e) zák.

práce dovozují „pouze z toho, že byl platně svolaným mimořádným valným

shromážděním P. obce dne 13.12.2000 (správně 3.12.2000) zbaven funkce

duchovního“. I když si je žalobce „vědom toho, že činnost duchovního může

vykonávat pouze osoba pověřená příslušnou církví či náboženskou společností,

přesto má za to, že v souladu se zákoníkem práce, kdy předpoklady a požadavky

pro výkon takové funkce stanovuje zaměstnavatel na své zaměstnance a jsou tedy

plně na jeho uvážení, musí se jednat o požadavky a předpoklady, které jsou

zaměstnanci známy a musí být splnitelné“. V daném případě stanovil sám žalovaný

požadavky pro výkon činnosti duchovního v pracovní náplni, kterou žalobce

obdržel dne 3.6.1995, „přičemž tyto požadavky po celou dobu řádně dodržoval a

skutečnost, že by se tyto požadavky měnily, či že by je přestal splňovat ,,mu

ze strany zaměstnavatele nebyla nikdy sdělena“. Podle názoru žalobce by bylo „v

rozporu s principy zákoníku práce a vůbec právního řádu“, jestliže by

zaměstnavatel měl možnost dát svému zaměstnanci výpověď s odůvodněním, že tento

nesplňuje předpoklady či požadavky pro výkon určité funkce či pracovního místa,

aniž by soud tyto požadavky a případné jejich nesplnění zkoumal, a to s

odůvodněním, že v daném případě je žalovaná samostatnou právnickou osobou,

která spravuje své záležitosti a tedy i ustanovuje své duchovní nezávisle na

státních orgánech dle čl. 16 ústavního zákona č. 23/1991 Sb. Jestliže tedy

zaměstnavatel dává svému zaměstnanci výpověď, a to z taxativně vymezeného

důvodu, dle ustanovení zákoníku práce, musí prokázat naplnění tohoto

výpovědního důvodu, a to i v případě, že se jedná o náboženskou společnost či

církev. Vzhledem k tomu došlo v řízení k vadě, která mohla mít za následek

nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť „nebyly dostatečně zjištěny okolnosti

rozhodné pro posouzení věci, a to z důvodu, že nebyl jeho účastnický výslech

připuštěn a zároveň nebyla strana žalovaná povinna prokázat naplnění

výpovědního důvodu dle § 46 odst. 1 písm. e) zákoníku práce“. Žalobce navrhl,

aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil

k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že

dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soud oprávněnou

osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o

rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.

dovolání přípustné, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu v části napadené

dovoláním bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1, věta první o.s.ř) a dospěl k

závěru, že dovolání není opodstatněné.

Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat - vzhledem k tomu, že

předmětem řízení je výpověď z pracovního poměru daná dopisem ze dne 6.12.2000

(srov. § 364 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce) - podle zákona č.

65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31.12.2000 [tj. přede dnem,

kdy nabyl účinnosti zákon č. 155/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 65/1965 Sb.,

zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony] - dále jen

zák. práce.

Podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. e) části věty před středníkem zák. práce

zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď, nesplňuje-li zaměstnanec

předpoklady stanovené právními předpisy pro výkon sjednané práce nebo nesplňuje-

li bez zavinění zaměstnavatele požadavky pro řádný výkon této práce.

Pro podání výpovědi podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. e) zák. práce není

významné, zda ke stanovení předpokladů došlo právním předpisem již před vznikem

pracovního poměru nebo teprve v době jeho trvání. Lze tedy dát úspěšně výpověď

zaměstnanci, který nesplňuje předpoklady stanovené právními předpisy pro výkon

sjednané práce, i když tyto předpoklady byly právním předpisem stanoveny teprve

v době trvání pracovního poměru zaměstnance a při vzniku tohoto pracovního

poměru nebyly ještě právním předpisem vyžadovány.

Právními předpisy, které stanoví předpoklady pro výkon sjednané práce, se v

první řadě rozumí obecně závazné právní předpisy (srov. § 272 odst. 1 zák.

práce)..

Podle ustanovení Čl. 16 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, která byla

vyhlášena jako součást ústavního pořádku České republiky pod č. 2/1993 Sb.,

církve a náboženské společnosti spravují své záležitosti, zejména ustavují své

orgány, ustanovují své duchovní a zřizují řeholní a jiné církevní instituce

nezávisle na státních orgánech.

Podle ustanovení § 7 zákona č. 308/1991 Sb., o svobodě náboženské víry a

postavení církví a náboženských společností (který se stal součástí právního

řádu České republiky - srov. Čl. 1 odst. 1 ústavního zákona č. 4/1993 Sb., o

opatřeních souvisejících se zánikem České a Slovenské Federativní Republiky),

osoby vykonávající duchovenskou činnost ji vykonávají z pověření církví a

náboženských společností, podle jejich vnitřních předpisů a obecně závazných

právních předpisů (odst. 1). Církve a náboženské společnosti posuzují

způsobilost osob k výkonu duchovenské činnosti a podle toho určují jejich

zařazení (odst. 2). Církve a náboženské společnosti podle svých vnitřních

předpisů ustanovují osoby vykonávající duchovenskou činnost a učitele

náboženství do funkce, popřípadě též pro určitý územní obvod (odst. 3).

Z uvedeného vyplývá, že neodlučitelnou součástí ústavně zaručeného práva církví

a náboženských společností spravovat nezávisle na státních orgánech své

záležitosti je kromě jiného právo stanovit si vlastní podmínky pro ustanovování

do funkce osob vykonávajících duchovenskou činnost (a jejich odvolávání z

funkce) a určit vlastní pravidla pro posouzení způsobilosti těchto osob k

výkonu duchovenské činnosti. Jestliže je činnost duchovního vykonávána - jako v

posuzované věci - v pracovním poměru, patří mezi předpoklady pro výkon sjednané

práce také uvedenými právními předpisy stanovené zvláštní předpoklady

předcházející sjednání pracovní smlouvy, které musí být splněny i v dalším

trvání pracovního poměru. V případě, jestliže církev či náboženská společnost

po posouzení způsobilosti osoby vykonávající duchovenskou činnost rozhodne, že

ustanovení této osoby do funkce zrušuje, jedná se o ztrátu předpokladu

nezbytného pro výkon duchovenské činnosti, a o důvod k rozvázání pracovního

poměru podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. e) zák. práce. Protože - jak uvedeno

výše - církve a náboženské společnosti spravují své záležitosti, zejména

ustavují své orgány, ustanovují své duchovní a zřizují řeholní a jiné církevní

instituce nezávisle na státních orgánech, může soud v občanském soudním řízení

o neplatnost rozvázání pracovního poměru výpovědí pouze zkoumat, zda je zde

rozhodnutí, kterým se osoba vykonávající duchovenskou činnost odvolává z

funkce, a zda toto rozhodnutí přijal orgán (útvar), který je k tomu oprávněn

podle vnitřních předpisů příslušné církve či náboženské společnosti.

V posuzované věci vycházel odvolací soud ze zjištění, že žalobce, který

pracoval u žalované na základě pracovní smlouvy uzavřené dne 22.3.1991 jako

duchovní s místem výkonu práce v P., byl usnesením mimořádného valného

shromáždění P. obce Náboženské společnosti českých unitářů konaného dne

3.12.2000 z funkce duchovního odvolán; valné shromáždění náboženské obce je

nejvyšším orgánem náboženské obce, který - kromě jiného - volí a odvolává

duchovního obce (srov. Čl. 7. Ústavy Náboženské společnosti českých unitářů).

Jestliže odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) za těchto okolností

dovodil, že žalobce tím ztratil předpoklady, které jsou nezbytnou podmínkou pro

výkon sjednané práce, jsou jeho závěry v souladu se zákonem.

Ve prospěch opačného závěru nelze důvodně namítat, že „splnění výpovědního

důvodu“ soudy obou stupňů dovodily „pouze z toho, že byl platně svolaným

mimořádným valným shromážděním P. obce dne 13.12.2000 (správně 3.12.2003)

žalobce zbaven funkce duchovního“, a že pro závěr, zda byl naplněn použitý

výpovědní důvod, bylo třeba zabývat se tím, zda - jak žalobce zdůrazňuje - „po

celou dobu řádně dodržoval požadavky pro výkon duchovního v pracovní náplni,

kterou obdržel žalobce od žalovaného dne 3.6.1995“

S dovolatelem lze souhlasit v tom, že dává-li zaměstnavatel zaměstnanci

výpověď, „musí prokázat naplnění tohoto výpovědního důvodu, a to i v případě,

že se jedná o náboženskou společnost či církev“. Při úvaze v tomto směru je

však třeba mít na zřeteli, že jednotlivé skutkové podstaty uvedené v ustanovení

§ 46 odst. 1 písm. e) zák. práce, při jejichž naplnění lze dát zaměstnanci

výpověď, nelze – jak ostatně na jiném místě dovolatel sám uvádí – navzájem

zaměňovat. Zatímco předpoklady stanoví právní předpisy (§ 272 odst. 1 zák.

práce), požadavky pro řádný výkon sjednané práce stanoví sám zaměstnavatel.

Požadavky, které jsou nezbytnou podmínkou pro řádný výkon práce, mohou vyplývat

z pracovní smlouvy, organizačního řádu vnitropodnikové směrnice, popř. z

pracovních příkazů vedoucího zaměstnance, nebo může jít o požadavky, které jsou

pro výkon určité práce všeobecně známé. Požadavky ve smyslu ustanovení § 46

odst. 1 písm. e) zák. práce, jimiž se rozumějí jiné skutečnosti, než které

vyplývají z předpokladů ve smyslu téhož ustanovení, se mohou podle druhu

vykonávané práce dotýkat nejen kupř. zvláštních odborných znalostí, morálních

kvalit zaměstnance, ale i jeho řídících a organizačních schopností.

V posuzované věci proto bylo možné (přípustné), aby požadavky nezbytné pro

výkon činnosti duchovního byly obsaženy (stanoveny) „v pracovní náplni, kterou

obdržel žalobce od žalovaného dne 3.6.1995“. Dovolatel však pomíjí, že při

posouzení, z kterého z důvodů uvedených v ustanovení § 46 odst. 1 zák. práce

zaměstnavatel dal zaměstnanci výpověď z pracovního poměru, soud vychází ze

skutkového vylíčení použitého výpovědního důvodu (okolnost, zda, popřípadě jak

zaměstnavatel tento důvod právně kvalifikoval, tu není sama o sobě významná),

přičemž tímto skutkovým důvodem k výpovědi nebyla okolnost, že žalobce snad

nesplňuje požadavky vytýčené - jak tvrdí - v pracovní náplni ze dne 3.6.1995,

nýbrž ztráta předpokladů spočívající v tom, že žalobce „mimořádné valné

shromáždění P. obce Náboženské společnosti českých unitářů dne 3.12.2000 v

souladu s čl. 7 Ústavy Náboženské společnosti českých unitářů v platném znění

odvolalo z funkce duchovního Obce unitářů v P.“.

Protože rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů

věcně správný, a protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl

postižen vadou uvedenou v ustanovení § 229 odst.1, § 229 odst. 2 písm. a) a b)

a § 229 odst. 3 o.s.ř. ani jinou než dovolatelem tvrzenou vadou řízení, která

mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České

republiky dovolání žalovaného podle ustanovení § 243b odst. 2, části věty před

středníkem o.s.ř. zamítl.

Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím se řízení ve věci nekončí, bude i o

náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodnuto v konečném rozhodnutí soudu

prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 6. března 2007

JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.

předseda senátu