21 Cdo 635/2022-572
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobkyně M. K., narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené J. K., obecným zmocněncem, bytem v XY, proti žalované České republice – Ministerstvu financí se sídlem v Praze 1, Letenská č. 525/15, IČO 00006947, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží č. 390/42, o 2 200 Kč, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 38 C 206/2014, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 31. května 2021, č. j. 35 Co 4/2021-542, takto:
Dovolání žalobkyně se odmítá.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Okresní soud v České Lípě usnesením ze dne 6. 10. 2020, č j. 38 C 206/2014-531, zastavil dovolací řízení o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 9. 10. 2019, č. j. 35 Co 319/2017-522, neboť žalobkyně nesplnila podmínku povinného zastoupení advokátem. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci usnesením ze dne 31. 5. 2021, č. j. 35 Co 4/2021-542, usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že se dovolací řízení o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 9. 10. 2019, č. j. 35 Co 319/2017-522, nezastavuje. Proti usnesení odvolacího soudu podala dovolání žalobkyně. Dovolání bylo podáno jako tzv. blanketní (tedy neodůvodněné). Dovolání je především subjektivně nepřípustné. Podle ustanovení § 240 odst. 1 věta první o. s. ř. účastník může podat dovolání do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni. Z obecného závěru, že k dovolání jsou legitimováni účastníci řízení, nelze dovozovat, že by dovolání mohl podat kterýkoliv z nich. Z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že dovolání může podat jen ten účastník, kterému nebylo rozhodnutím odvolacího soudu vyhověno, popř. kterému byla tímto rozhodnutím způsobena jiná určitá újma na jeho právech. Rozhodujícím přitom je výrok rozhodnutí odvolacího soudu, protože existenci případné újmy lze posuzovat jen z procesního hlediska. Při tomto posuzování také nelze brát v úvahu subjektivní přesvědčení účastníka řízení, ale jen objektivní skutečnost, že rozhodnutím soudu mu byla způsobena určitá, třeba i ne příliš významná újma, kterou lze odstranit zrušením napadeného rozhodnutí. Oprávnění podat dovolání tedy svědčí jen tomu účastníku, v jehož neprospěch vyznívá poměření nejpříznivějšího výsledku, který odvolací soud pro účastníka mohl založit svým rozhodnutím, a výsledku, který svým rozhodnutím skutečně založil, je-li zároveň způsobená újma odstranitelná tím, že dovolací soud napadené rozhodnutí zruší (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné pod č. 28 v časopise Soudní judikatura, roč. 1998). Z uvedeného vyplývá, že v rozsahu, v němž bylo účastníku (z hlediska jeho procesního zájmu) vyhověno (tedy v této věci nebylo dovolací řízení zastaveno), nemůže tento účastník podat proti takovému rozhodnutí odvolacího soudu dovolání. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně proti usnesení odvolacího soudu podle ustanovení § 243c odst. 3 věty první a § 218 písm. b) o. s. ř. odmítl. Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím se řízení nekončí, nerozhodoval dovolací soud o náhradě nákladů dovolacího řízení; o náhradě nákladů řízení (i dovolacího) bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí odvolacího soudu, popřípadě soudu prvního stupně (srov. § 243b, § 151 odst. 1 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 3. 2022
JUDr. Pavel Malý předseda senátu