U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Romana Fialy v právní
věci zástavního věřitele Ing. J. K., zastoupeného Mgr. Jiřím Douskem, advokátem
se sídlem v Liberci V -Kristiánově, 8. března č. 21/13, proti zástavnímu
dlužníkovi M. P., zastoupenému JUDr. Jindřichem Vališem, advokátem se sídlem v
Praze 1 – Novém Městě, Opatovická č. 1659/4, o soudní prodej zástavy, vedené u
Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 17 C 94/2011, o dovolání zástavního
dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze
dne 16. října 2012, č. j. 35 Co 263/2012-65, takto:
Usnesení krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Ústí nad
Labem k dalšímu řízení.
Zástavní věřitel se domáhal, aby k uspokojení jeho pohledávky z půjčky ve výši
46.400 EUR byl nařízen soudní prodej zástavy, a to „bytové jednotky č. 860/46
umístěné v budově – bytovém domě postaveném na parcele č. 3986/2 – zastavěná
plocha a nádvoří o výměře 1656 m? v části obce L. III – Jeřáb, podílu o
velikosti ideálních 7298/584214 na společných částech budovy – bytového domu
postaveného na parcele č. 3986/2 a podílu o velikosti ideálních 7298/584214 na
parcele č. 3986/2 – zastavěná plocha a nádvoří o výměře 1656 m?, tak jak je
dnes vše zapsáno u Katastrálního úřadu pro Liberecký kraj, Katastrální
pracoviště Liberec na LV č. 12231 a LV č. 11413 pro katastrální území 682039
L., obec 563889 L. a okres CZ0513 Liberec“. Návrh odůvodnil zejména tím, že dne
13. 5. 2010 uzavřeli zástavní věřitel a zástavní dlužník smlouvu o půjčce na
částku 46.400 EUR, přičemž zástavní dlužník se zavázal, že půjčku splatí
zástavnímu věřiteli nejpozději do 13. 5. 2011, že současně téhož dne uzavřeli
zástavní smlouvu, kterou byly k zajištění této půjčky zastaveny výše uvedené
nemovitosti, a že zástavní dlužník na uvedenou pohledávku zástavního věřitele
dosud nic neuhradil.
Okresní soud v Liberci usnesením ze dne 8. 3. 2012, č. j. 17 C 94/2011-37,
žalobu zamítl a rozhodl, že zástavní věřitel je povinen nahradit zástavnímu
dlužníkovi náklady řízení 13.141,- Kč. Po provedeném dokazování dospěl k
závěru, že „zástavní věřitel musí soudu doložit nejen to, že uzavřel smlouvu o
půjčce, ale také skutečnost, že předmět půjčky (půjčené peníze nebo jiné věci
určené podle druhu) dlužníku opravdu odevzdal“. Bez toho, že by bylo doloženo
odevzdání předmětu půjčky, nelze považovat tvrzenou pohledávku z půjčky ani za
prokázanou (postavenou za řízení na jisto) ani za osvědčenou (pravděpodobnou).
Smlouva o půjčce totiž představuje tzv. reálný kontrakt a k jejímu uzavření je
nezbytné, aby věřitel odevzdal předmět půjčky dlužníkovi. Ke smlouvě o půjčce
nedochází jen na základě dohody stran, ale až skutečným odevzdáním předmětu
půjčky. Protože zástavní věřitel neosvědčil, že smlouva o půjčce byla uzavřena,
nebyla splněna jedna z podmínek, pro které je možno nařídit soudní prodej
zástavy.
K odvolání zástavního věřitele Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v
Liberci usnesením ze dne 16. 10. 2012, č. j. 35 Co 263/2012-65, změnil usnesení
soudu prvního stupně tak, že nařídil soudní prodej zástavy, a to „bytové
jednotky č. 860/46 umístěné v budově na st. p. č. 3986/2, zastavěná plocha a
nádvoří o výměře 1656 m? v části obce L. III – Jeřáb, dále ideálního podílu
7298/584214 na společných částech téže budovy a téhož pozemku st. p. č. 3986/2,
vše zapsáno na LV č. 12231 a LV č. 11413 pro katastrální území L., obec L. k
uspokojení pohledávky zástavního věřitele Ing. J. K. za zástavním dlužníkem M.
P. ve výši 46.400 EUR s úrokem z prodlení ve výši 7,75% ročně z této částky od
14. 5. 2011 do zaplacení“ a rozhodl, že zástavní dlužník je povinen nahradit
zástavnímu věřiteli k rukám advokáta Mgr. Jiřího Douska náklady řízení „u
okresního soudu“ 18.240,- Kč a náklady odvolacího řízení 14.720,- Kč „s tím, že
tato náhrada může být uspokojena ve výkonu rozhodnutí (v exekuci) pouze z
výtěžku prodeje označené zástavy“. Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl
odvolací soud k závěru, že „zástavní věřitel doložil existenci zástavního práva
k předmětným nemovitostem, pohledávku zajištěnou tímto zástavním právem i to,
že zástavní dlužník je vlastníkem zástavy“. Za rozhodující důkaz považoval
odvolací soud zástavní smlouvu ze dne 13. 5. 2010 a výpověď svědka Š. V., jímž
je osvědčeno, že zástavní věřitel uzavřel se zástavním dlužníkem smlouvu o
půjčce ve výši 46.400 EUR, kterou se zástavní dlužník zavázal zástavnímu
věřiteli vrátit do 13. 5. 2011, a že zástavní věřitel předal zástavnímu
dlužníkovi předmět půjčky 46.400 EUR. Zástavní věřitel tak má za zástavním
dlužníkem „pohledávku z půjčky 46.400 EUR se 7,75% úrokem z prodlení od 14. 5.
2011 do zaplacení“.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal zástavní dlužník dovolání. V
dovolání namítá, že odvolací soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly
důkazy prokázány, a použil pouze důkazy, které svědčily ve prospěch zástavního
věřitele. V hodnocení důkazů je z hlediska jejich závažnosti, pravdivosti a
věrohodnosti logický rozpor a výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co
mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení § 132 a násl. o. s. ř.
Půjčka nebyla a ani nemohla být uzavřena mezi účastníky řízení, zástavní
věřitel peníze zástavnímu dlužníkovi fyzicky nepředal ani nezaslal na jeho
bankovní účet. Navrhl, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) projednal dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů účinných do 31. 12. 2012 (dále jen „o. s. ř.“), neboť
napadený rozsudek byl vydán v době do 31. 12. 2012 (srov. Čl. II bod 7 zákona
č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání
proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou
(účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) a že jde o
usnesení, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
dovolání přípustné, přezkoumal napadené rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 242
o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k
závěru, že dovolání je opodstatněné.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v
dovolání, a je-li dovolání přípustné, lze přihlédnout též k vadám uvedeným v
ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř.,
jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.),
přezkoumal dovolací soud rozsudek odvolacího soudu především z důvodů
uplatněných v dovolání zástavního dlužníka.
Podle ustanovení § 200y odst. 1 o. s. ř. řízení o soudním prodeji zástavy je
zahájeno na základě žaloby, kterou se zástavní věřitel domáhá nařízení soudního
prodeje zástavy; to neplatí, neumožňují-li zvláštní právní předpisy soudní
prodej zástavy.
Podle ustanovení § 200z odst. 1 o. s. ř. soud nařídí soudní prodej zástavy,
doloží-li zástavní věřitel zajišťovanou pohledávku, zástavní právo k zástavě a
kdo je zástavním dlužníkem.
Zástavní právo je definováno jako právní institut, který slouží k zajištění
pohledávky pro případ, že dluh, který jí odpovídá, nebude včas splněn s tím, že
v tomto případě lze dosáhnout uspokojení z výtěžku zpeněžení zástavy (srov. §
152 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník ve znění do 31. 12. 2013 – dále jen
„obč. zák.“); zástavní právo se vztahuje i na příslušenství této pohledávky
(srov. § 155 odst. 1 větu druhou obč. zák.). Není-li pohledávka zajištěná
zástavním právem včas splněna nebo byla-li splněna po své splatnosti jen
částečně anebo nebylo-li splněno příslušenství pohledávky, má zástavní věřitel
právo na uspokojení své pohledávky (zbytku pohledávky nebo příslušenství) z
výtěžku zpeněžení zástavy (srov. § 165 odst. 1 obč. zák.). Zástavu lze zpeněžit
na návrh zástavního věřitele buď ve veřejné dražbě nebo soudním prodejem
zástavy (srov. § 165a odst. 1 obč. zák.).
Soudní prodej zástavy se uskutečňuje ve dvou fázích. V první fázi jde o řízení
o soudním prodeji zástavy, které je zahájeno podáním žaloby, jíž se zástavní
věřitel domáhá nařízení soudního prodeje zástavy a které končí usnesením soudu,
jímž bylo o této žalobě rozhodnuto. Nařídí-li soud vykonatelným usnesením
prodej zástavy, přechází soudní prodej zástavy do druhé fáze, která začíná
podáním návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí prodejem zástavy podle ustanovení
§ 251 a násl. o. s. ř.; je-li prodávanou zástavou nemovitá věc, užijí se na
výkon rozhodnutí prodejem této zástavy ustanovení o výkonu rozhodnutí prodejem
nemovitostí, nestanoví-li zákon jinak (srov. § 338a odst. 1 o. s. ř.).
V řízení o soudním prodeji zástavy jako první fázi soudního prodeje zástavy
soud zkoumá pouze to, zda zástavní věřitel doložil zajištěnou pohledávku,
zástavní právo k zástavě, jejíž prodej navrhuje, a kdo je zástavním dlužníkem.
Jiné (další) skutečnosti nejsou - jak vyplývá z ustanovení § 200z odst. 1 o. s.
ř. – v tomto řízení významné. Uvedené rozhodné skutečnosti současně nemusí být
v řízení o soudním prodeji zástavy prokázány (postaveny najisto); pro nařízení
prodeje zástavy postačuje, budou-li listinami nebo jinými důkazy osvědčeny,
tedy jeví-li se z předložených listin nebo jiných důkazů alespoň jako
pravděpodobné. Doloží-li zástavní věřitel uvedené skutečnosti listinami notáře,
může soud prvního stupně rozhodnout o nařízení prodeje zástavy bez jednání,
tedy bez slyšení zástavního dlužníka a s tím, že žalobu doručí zástavnímu
dlužníkovi až spolu s usnesením o nařízení prodeje zástavy (srov. usnesení
Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 12. 2003, sp. zn. 23 Co 672/2003,
které bylo uveřejněno pod č. 89 v časopise Soudní judikatura, ročník 2004).
To, že v řízení o soudním prodeji zástavy soud zkoumá jen skutečnosti, uvedené
v ustanovení § 200z odst. 1 o. s. ř. a že pro nařízení prodeje zástavy
postačuje jen jejich osvědčení, samozřejmě neznamená, že by při soudním prodeji
zástavy nemohly být uplatněny jiné (další) skutečnosti nebo že by jejich
osvědčení nemohlo být zpochybněno. Nemůže k tomu ovšem důvodně dojít v řízení o
soudním prodeji zástavy, ale až ve druhé fázi soudního prodeje zástavy, tedy v
rámci řízení o výkon rozhodnutí prodejem zástavy (bude-li návrh na nařízení
tohoto výkonu rozhodnutí zástavním věřitelem podán), a to zejména
prostřednictvím návrhu na zastavení výkonu rozhodnutí (srov. např. § 268 odst.
3 o. s. ř.) nebo vylučovací (excindační) žaloby podané po nařízení výkonu
rozhodnutí podle ustanovení § 267 o. s. ř. (srov. též usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 2. 12. 2004 sp. zn. 21 Cdo 1467/2004, které bylo uveřejněno pod č. 37 ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005).
Podle ustálené judikatury soudů je smlouva o půjčce považována za tzv. reálnou
smlouvu. Znamená to mimo jiné, že ke smlouvě o půjčce nedochází jen na základě
dohody stran (účinným přijetím návrhu na uzavření smlouvy), ale až skutečným
odevzdáním předmětu půjčky dlužníkovi (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 14. 5. 2004 sp. zn. 21 Cdo 2217/2003, který byl uveřejněn pod č. 110 v
časopise Soudní judikatura, roč. 2004). Z pohledu doložení zajištěné
pohledávky v řízení o soudním prodeji zástavy ve smyslu ustanovení § 200z odst.
1 o. s. ř. z toho vyplývá, že zástavní věřitel musí soudu doložit nejen to, že
uzavřel smlouvu o půjčce, ale také skutečnost, že předmět půjčky (půjčené
peníze nebo jiné věci určené podle druhu) dlužníku opravdu odevzdal. Bez toho,
že by bylo doloženo odevzdání předmětu půjčky dlužníku nelze považovat tvrzenou
zajištěnou pohledávku z půjčky ani za prokázanou (postavenou za řízení na
jisto), ani za osvědčenou (pravděpodobnou) [srov. též soudem prvního stupně i
dovolatelem zmíněný právní názor uvedený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.
10. 2007, sp. zn. 21 Cdo 3161/2006, které bylo uveřejněno pod č. 58 ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2008].
Z uvedených názorů však odvolací soud důsledně nevycházel. Přehlédl totiž, že
pro rozhodnutí o nařízení soudního prodeje zástavy nemusí být rozhodné
skutečnosti (zajištěná pohledávka, zástavní právo k zástavě, jejíž prodej je
navrhován, a kdo je zástavním dlužníkem) prokázány (postaveny najisto), ale že
postačuje, budou-li takové skutečnosti listinami nebo jinými důkazy osvědčeny.
Cílem této první fáze soudního prodeje zástavy není zjišťování skutečného stavu
věci, ale toliko zjištění, zda rozhodné skutečnosti jsou osvědčeny. Vzhledem k
povaze osvědčovaných skutečností (zajištěná pohledávka, zástavní právo k
zástavě a kdo je zástavním dlužníkem) se tak děje většinou listinami. Nejsou-li
takto rozhodné skutečnosti osvědčeny, soud návrh na nařízení soudního prodeje
zástavy zamítne. Zástavnímu věřiteli nic nebrání v tom, aby poté (ale i dříve)
podal žalobu na uložení povinnosti zástavnímu dlužníkovi zaplatit mu zajištěnou
pohledávku a tak získat exekuční titul (titul pro výkon rozhodnutí). V takovém
řízení, vedeném podle části třetí hlavy první až čtvrté občanského soudního
řádu, mohou být uplatněna všechna tvrzení a námitky a může být o nich prováděno
plnohodnotné dokazování. K takovému účelu však řízení o soudním prodeji zástavy
podle části třetí hlavy páté občanského soudního řádu určeno není. Nebyly-li v
projednávané věci rozhodující skutečnosti pro vyhovění návrhu osvědčeny, měl
soud návrh na nařízení soudního prodeje zástavy zamítnout. Prováděl-li přesto
dokazování, měl rozhodující skutečnosti korektně objasnit. Přetrvávají-li
pochybnosti (např. zda vůbec, komu, za jakých podmínek a kolik peněz skutečně
zástavní věřitel půjčil – předal), je třeba rovněž návrh zamítnout.
Protože napadený rozsudek odvolacího soudu není správný, Nejvyšší soud České
republiky jej podle ustanovení § 243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř.
zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Ústí nad Labem k dalšímu řízení (§ 243b
odst. 3 věta první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1, § 243d odst. 1 část věty
za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. května 2014
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu