21 Cdo 647/2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu
JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v
právní věci žalobce Ing. M. K., zastoupeného advokátem, proti žalovanému J. S.,
zastoupenému advokátem, o 100.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního
soudu v Příbrami pod sp.zn. 8 C 120/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Praze ze dne 18. listopadu 2003 č.j. 23 Co 406/2003-114,
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího
řízení 1.765,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.
Žalobce se domáhal, aby mu žalovaný zaplatil 100.000,- Kč. Žalobu odůvodnil
zejména tím, že žalovaný u něj pracoval na základě pracovní smlouvy ze dne
31.8.1997 jako praktický technik. Vzhledem k tomu, že žalovaný přicházel do
styku \"s citlivými ekonomickými údaji o podnikatelských aktivitách\" žalobce a
že mezi dovozci autolaků a autolakýrnického materiálu do České republiky
\"panovala a stále panuje silná rivalita a konkurence, včetně tzv. přetahování
a přeplácení klíčových zaměstnanců konkurentů\", uzavřeli účastníci dne
6.4.1999 dodatek č.1 k pracovní smlouvě, v němž byly sjednány mimo jiné jednak
\"zákaz konkurence zaměstnance\", blíže vymezený v ustanovení čl. 3.1 dodatku,
jednak smluvní pokuta za porušení tohoto závazku ve výši 80% hrubé mzdy
zaměstnance za uplynulých 12 měsíců. Pracovní poměr mezi účastníky byl rozvázán
dohodou ke dni 25.2.2000 a žalovaný v době 12 měsíců po skončení pracovního
poměru nastoupil do zaměstnání u společnosti I., s.r.o., a posléze u
podnikatele Ing. P. M., kteří podnikají ve stejném hlavním oboru podnikání jako
žalobce (v oblasti prodeje autolaků a autolakýrnické techniky). Přestože
žalovaný porušil sjednaný zákaz konkurence, odmítá žalobci zaplatit smluvní
pokutu.
Okresní soud v Příbrami rozsudkem ze dne 16.10.2002 č.j. 8 C 120/2002-48 žalobu
zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů
řízení 19.500,- Kč. Na základě výsledků dokazování dovodil, že v dodatku č. 1 k
pracovní smlouvě, uzavřeném dne 6.4.1999, byla konkurenční doložka sjednána
platně, neboť žalovanému se nepodařilo prokázat tvrzení, že by jej podepsal pod
nátlakem, a že výše smluvní pokuty, kterou žalobce \"snížil jednostranným
právním úkonem z původně ujednaných 80% hrubé mzdy za uplynulých 12 měsíců na
100.000,- Kč a sjednanou dobu 18 měsíců od rozvázání pracovního poměru na 12
měsíců\", není \"neúměrně vysoká\". I když zákoník práce v době, kdy byl
sjednán dodatek č. 1 k pracovní smlouvě, výslovně neupravoval tzv. konkurenční
doložku, ustanovení § 29 odst.2 zákoníku práce ve znění účinném ke dni 6.4.1999
umožňovalo mimo podstatných náležitostí pracovní smlouvy dohodnout také další
podmínky, na nichž mají účastníci zájem; takovou další podmínkou mohla být i
tzv. konkurenční doložka. Žalobu považoval však soud prvního stupně za
nedůvodnou, a to z důvodu, že sjednaný zákaz konkurence \"je příliš široký a
diskriminující ve vztahu k žalovanému, když se mu zakazuje mimo jiné se byť jen
nechat zaměstnat u jiné právnické osoby s podobným předmětem podnikání\".
Žalovaný navíc svým nástupem \"k firmám\" I., s.r.o., a Ing. M. – A. C. žalobce
\"nijak nepoškodil\"; \"u první firmy\" byl pracovní poměr skončen ve zkušební
době a byl přijat \"s jinou náplní práce, než je oblast autolaků\", u \"firmy
Ing. P. M.\" nevyužíval zkušenosti získané u bývalých zaměstnavatelů a u obou
měl nižší výdělek než u žalobce.
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 11.2.2003 č.j. 23 Co
5/2003-67 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě vyhověl, a
rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před
soudem prvního stupně 27.710,- Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení
25.572,- Kč, vše k rukám advokáta. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu
prvního stupně v tom, že ustanovení § 29 odst.2 zákoníku práce ve znění účinném
do 31.12.2000 umožňovalo v rámci sjednání \"dalších podmínek, na kterých mají
účastníci zájem\", uzavření tzv. konkurenční doložky a že její sjednání v
dodatku č. 1 k pracovní smlouvě je platným právním úkonem. Na rozdíl od soudu
prvního stupně však dovodil, že \"není pochyb o určitosti a jednoznačnosti\"
zákazu pro žalovaného \"být zaměstnán u jiného zaměstnavatele se stejným
předmětem podnikání\", že sjednaná osmnáctiměsíční lhůta trvání zákazu
konkurence je sice \"poměrně dlouhá\" (přesahující o polovinu maximální dobu
uzákoněnou od 1.1.2001), však žalovaný porušil zákaz konkurence v průběhu šesti
měsíců (v případě společnosti I., s.r.o.) a deseti měsíců (v případě \"firmy\"
Ing. P. M.) od rozvázání pracovního poměru účastníků, a že sjednaná výše
smluvní pokuty ve výši 80% hrubé mzdy žalovaného za posledních 12 měsíců
pracovního poměru u žalobce (s právem žalobce ji popřípadě snížit) je sice
vysoká, ale žalobou uplatněná částka není nepřiměřená. Protože předmětem
podnikání společnosti I., s.r.o., a Ing. K. M. jsou činnosti, které se shodují
\"ve značné míře\" s poměrně široce a různorodě vymezeným předmětem podnikání
žalobce, není významné, zda a do jaké míry žalovaný poškodil svým nástupem do
zaměstnání u \"těchto firem\" žalobce, ale okolnost, zda došlo k porušení
sjednané konkurenční doložky. Svůj závazek v tomto směru žalovaný porušil, a
proto je povinen zaplatit žalobci požadovanou smluvní pokutu.
K dovolání žalovaného Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 18.9.2003
č.j. 21 Cdo 1098/2003-94 rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k
dalšímu řízení. Dovodil, že platnost ujednání účastníků o tzv. konkurenční
doložce, uzavřeného v době do 31.12.2000 (jako tomu bylo v projednávané věci),
je třeba posuzovat na základě příslušných ustanovení občanského, resp.
obchodního zákoníku. Vzhledem k tomu, že ujednání o tzv. konkurenční doložce
představuje vzájemný (synallagmatický) závazek, při němž si bývalí účastníci
poskytují hospodářský prospěch navzájem a jsou si navzájem dlužníky a věřiteli,
dovolací soud vytknul odvolacímu soudu, že se náležitě nezabýval tím, zda
závazku žalovaného nekonkurovat žalobci převzatému v dohodě ze dne 6.4.1999
odpovídal závazek žalobce, který by toto omezení kompenzoval. Za takový závazek
žalobce přitom nelze považovat to, že poskytl žalovanému za trvání pracovního
poměru \"vysoce nadprůměrnou mzdu\" a že vynaložil náklady na získání nebo
prohloubení jeho kvalifikace.
Žalobce vzal poté podáním ze dne 11.11.2003 žalobu co do částky 85.000,- Kč
zpět s tím, že žalovaný v tomto rozsahu jeho nárok dobrovolně uspokojil.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 18.11.2003 č.j. 23 Co 406/2003-114
rozsudek soudu prvního stupně \"v rozsahu 85.000,- Kč\" zrušil a řízení v tomto
rozsahu zastavil a co do částky 15.000,- Kč jej potvrdil; současně rozhodl, že
žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení před soudy
obou stupňů 59.800,- Kč k rukám advokáta. Při rozhodování o věci samé dospěl k
závěru, že z dohody ze dne 6.4.1999 nevznikl žalobci přiměřený závazek vůči
žalovanému, který by po skončení pracovního poměru účastníků kompenzoval
omezení žalovaného. Dohoda ze dne 6.4.1999 je proto neplatným právním úkonem.
Rozhodnutí o zrušení rozsudku soudu prvního stupně co do částky 85.000,- Kč a o
zastavení řízení v tomto rozsahu odvolací soud zdůvodnil ustanoveními § 211 a §
96 odst.2 o.s.ř.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu ve výroku, kterým byl co do částky
15.000,- Kč rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, podal žalobce dovolání.
Polemizuje v něm s právním názorem, vysloveným v rozhodnutí dovolacího soudu, a
dovozuje, že \"vysoce nadprůměrnou mzdu vyplácenou žalovanému za trvání
pracovního poměru\" a \"další výhody poskytnuté žalovanému za trvání pracovního
poměru spočívající v umožnění získání a zvýšení kvalifikace na náklady žalobce
\" je nutné považovat za plnění, které je adekvátní k významu závazku
žalovaného zdržet se po skončení pracovního poměru konkurenčního jednání.
Přípustnost dovolání žalobce dovozuje z ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
a navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném výroku a
rozsudek soudu prvního stupně zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl, aby dovolací soud dovolání odmítl. Ztotožnil se s právním
názorem, vysloveným v rozhodnutí dovolacího soudu, a uvedl, že rozsudky soudů
obou stupňů jsou s tímto právním názorem v souladu.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal
napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a
dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento
mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v
ustanovení § 237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst.1 písm.a) o.s.ř.] nebo
jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně
rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl
vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237
odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b)
o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé
po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.]; to neplatí ve
věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění
nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se
nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§ 237 odst.2 písm.a) o.s.ř.], a ve
věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo
zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení
(popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§ 237 odst.2 písm.b)
o.s.ř.].
V posuzovaném případě žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu,
kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně tak, že byla zamítnuta
žaloba, kterou se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení částky 15.000,- Kč.
Dovoláním napadeným rozsudkem tedy bylo rozhodnuto o peněžitém plnění
nepřevyšujícím 20.000,- Kč. I když byl rozsudkem odvolacího soudu potvrzen
rozsudek soudu prvního stupně, z ustanovení § 237 odst.2 písm.a) o.s.ř.
vyplývá, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu nemůže být - i kdyby
rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam - z hlediska
ustanovení § 237 odst.1 písm.c) přípustné.
Na uvedeném závěru nic nemění ani to, že písemné vyhotovení rozsudku odvolacího
soudu obsahovalo chybné poučení o tom, že \"dovolání není přípustné, ledaže
dovolací soud na základě dovolání podaném k Nejvyššímu soudu České republiky ve
lhůtě 2 měsíců od doručení tohoto rozsudku u Okresního soudu v Příbrami dospěje
k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní
význam\". Nesprávné poučení odvolacího soudu o dovolání může mít totiž - jak
vyplývá z ustanovení § 240 odst.3 o.s.ř. - význam jen tehdy, jestliže spočívalo
v uvedení delší než zákonné lhůty k podání tohoto mimořádného opravného
prostředku nebo poskytlo-li účastníkům v rozporu se zákonem informaci, že
dovolání není přípustné; v uvedených případech, jakož i tehdy, neobsahuje-li
poučení o dovolání, o lhůtě k dovolání nebo o soudu, u něhož se podává, lze
podat dovolání buď ve lhůtě, která byla v poučení uvedena v delším trvání než
dva měsíce od doručení rozsudku (v prvním z uvedených případů) nebo do čtyř
měsíců od doručení (ve zbývajících případech). Nesprávné poučení odvolacího
soudu, že dovolání je přípustné (jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam),
nezakládá samo o sobě přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu,
jestliže není založena podle hledisek uvedených v ustanovení § 237 o.s.ř.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí odvolacího
soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší
soud České republiky proto dovolání podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první
a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
V dovolacím řízení vznikly žalovanému v souvislosti se zastoupením advokátem
náklady, které spočívají v odměně za zastupování ve výši 1.690,- Kč (srov. § 3
odst.1 bod 5., § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15, § 16 a § 18 odst. 1 vyhlášky
č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášky č. 49/2001 Sb.) a v paušální částce náhrady
výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 75,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky
č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb. a č. 68/2003
Sb.), celkem ve výši 1.765,- Kč. Protože dovolání žalobce bylo odmítnuto,
dovolací soud mu podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a §
146 odst. 3 o.s.ř. uložil, aby žalovanému tyto náklady nahradil. Žalobce je
povinen přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který
žalovaného v tomto řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. května 2004
JUDr. Ljubomír
Drápal, v. r.
předseda senátu