21 Cdo 681/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného ve věci
žalobce V. B., zastoupeného advokátem, proti žalované O. l. a.s., zastoupené
advokátem, o odškodnění nemoci z povolání, vedené u Okresního soudu v Opavě pod
sp.zn. 10 C 153/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v
Ostravě ze dne 18. října 2004, č.j., 16 Co 216/2004-76, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení
4.806,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.
Žalobce se domáhal (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby mu
žalovaná zaplatila na náhradě za ztrátu na výdělku po skončení pracovní
neschopnosti za dobu od ledna 1999 do dubna 2003 celkem 96.146,- Kč s 10%
úrokem z částky 29.353,- Kč od 6.11.2000 do zaplacení a s 3% úrokem z částky
66.793,- Kč od 27.5.2003 do zaplacení. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že za
trvání pracovního poměru u žalované (jejího právního předchůdce), u níž
pracoval od 23.8.1969 jako lesní dělník, byla u něj dne 27.8.1976 zjištěna
nemoc z povolání, pro kterou byl dnem 1.10.1977 přeřazen na práci hlídače, poté
dnem 2.7.1979 na práci dělníka ve skladu materiálu a dnem 5.7.1983 na práci
hlídače objektu „PDV“, kterou však přestal vykonávat (žalovaná mu poskytla na
jeho žádost neplacené volno od 8.5.1991 do 30.6.1991); připomíná, že věcí se
již na základě jeho žaloby zabýval Okresní v Opavě pod sp.zn. 10 C 227/94.
Žalovaná mu sice platí náhradu za ztrátu na výdělku, ale s jiným výpočtem, než
jaký žalobce považuje za správný.
Okresní soud v Opavě rozsudkem ze dne 4.3.2004, č.j. 10 C 153/2000-47, žalobu
zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů
řízení 12.800,- Kč k rukám „právního zástupce žalované“ a že žalobci se „z
titulu soudního poplatku“ vrací 3.900,- Kč. Soud prvního stupně vycházel ze
zjištění, že dne 27.8.1976 byla u žalobce zjištěna nemoc z povolání č. 28
(„onemocnění cév a nervů z vibrací“), že touto nemocí byl postižen za trvání
pracovního poměru u právního předchůdce žalované (S. s. l., s.p., L. z. O.), že
žalovaná svou odpovědnost uznala a vyplácí žalobci náhradu za ztrátu na výdělku
podle ustanovení § 195 zák. práce, přičemž spor mezi účastníky spočívá výhradně
ve způsobu výpočtu výše této náhrady, že pracovní poměr žalobce u žalované
skončil okamžitým zrušením podle ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce ke
dni 14.8.1992 a že po skončení pracovního poměru není žalobce nikde zaměstnán,
ačkoliv je schopen pracovat v plném pracovním úvazku bez nebezpečí zhoršování
zdravotního stavu v doporučených zaměstnáních, včetně práce hlídače na místě,
které vykonával po převedení na jinou práci za trvání pracovního poměru u
žalované a jejíž výkon bez vážných důvodů odmítl; pro následky nemoci z
povolání byl žalobci přiznán částečný invalidní důchod. Průměrný výdělek
(kterého by žalobce mohl na této práci dosáhnout i po datu 8.5.1991) zjistil ke
dni 8.5.1991 podle vyhlášky č. 235/1988 Sb. a dovodil, že žalobci náleží
náhrada za ztrátu na výdělku ve výši rozdílu mezi valorizovaným výdělkem
žalobce před vznikem škody a částečným invalidním důchodem a výdělkem, kterého
žalobce dosahoval na práci hlídače předtím, než s ním byl okamžitě zrušen
pracovní poměr. Soud prvního stupně, který provedl za celé žalované období
výpočet náhrady za ztrátu na výdělku tak, že od průměrného měsíčního výdělku
před vznikem škody odečítal částečný invalidní důchod a výdělek dosažený
žalobcem na práci hlídače, když oba výdělky valorizoval, dospěl k závěru, že
žalobce byl za celé žalované období žalovanou „přeplácen“; proto žalobu zamítl.
K odvolání žalobce Krajský v Ostravě rozsudkem ze dne 18.10.2004, č.j. 16 Co 216/2004-76, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobce
je povinen zaplatit žalované na nákladech odvolacího řízení 6.500,- Kč k rukám
advokáta. Vycházeje z rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 23.4.1998, sp.zn. 2
Cdon 27/97, uveřejněného v „Soudní judikatuře č.13/1998, strana 303-304“,
zaujal právní názor, že „poškozenému přísluší i v době po rozvázání pracovního
poměru podle § 53 zák. práce náhrada za ztrátu na výdělku v dosavadní výši, v
jaké mu vznikl nárok ještě za trvání pracovního poměru účastníků“. S odkazem na
rozhodnutí „55/2000“ (správně rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26.8.1999,
sp. zn. 21 Cdo 786/98, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek
pod č. 55, ročník 2000) vyslovil dále právní názor, že výdělek po zjištění
nemoci z povolání se u těchto zaměstnanců stanoví ode dne následujícího po
skončení výkonu méně placené práce ve výši jejich průměrného výdělku zjištěného
k tomuto dni a že zvýšení průměrného výdělku, popřípadě upraveného průměrného
výdělku podle nařízení vlády, vydaného na základě zmocnění obsaženého v
ustanovení § 202 odst. 2 zák. práce, se vztahuje nejen na průměrný výdělek před
vznikem škody, ale i na průměrný výdělek po pracovním úrazu nebo nemoci z
povolání, který je rozhodný pro výpočet náhrady za ztrátu na výdělku po
skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity nebo částečné
invalidity). Odvolací soud s přihlédnutím k výsledkům dokazování provedeného
soudem prvního stupně a k tomu, že žalobci náleží po skončení pracovního poměru
u žalované fixní renta spočívající v rozdílu mezi výdělkem před vznikem škody
(před převedením na méně placenou práci) a částečným invalidním důchodem a
výdělkem, kterého žalobce dosahoval nebo měl dosahovat před rozvázáním
pracovního poměru u žalované, dospěl shodně se soudem prvního stupně k závěru,
že žalovaná žalobce na náhradě za ztrátu na výdělku „přeplácela“; žalovaná
totiž za celé žalované období vypočítávala žalobci náhradu za ztrátu na výdělku
tím způsobem, že od valorizovaného čistého měsíčního výdělku žalobce před
nemocí z povolání odečítala jeho částečný invalidní důchod a dále 75% čisté
minimální mzdy (rozdíl činil náhradu za ztrátu na výdělku, kterou mu
vyplácela). Podle názoru odvolacího soudu soud prvního stupně nesprávně
zjišťoval průměrný výdělek žalobce před rozvázáním pracovního poměru podle
vyhlášky č. 235/1988 Sb., neboť - vzhledem k datu skončení pracovního poměru
žalobce u žalované (ke dni 14.8.1998) a vzhledem k tomu, že žalobce v rozhodném
období druhého čtvrtletí roku 1992 nepracoval - mělo být vycházeno z tzv. pravděpodobného výdělku žalobce před rozvázáním pracovního poměru zjištěného
podle ustanovení § 17 odst. 4 zákona č.
1/1991 Sb., který nabyl účinnosti dnem
16.1.1992; odvolací soud však považoval výpočet pravděpodobného výdělku před
skončením pracovního poměru pro účely tohoto řízení za nadbytečný s
odůvodněním, že „žalovaná odečítala žalobci namísto výdělku před skončením
pracovního poměru 75% minimální mzdy a tedy použila pro žalobce nejvýhodnější
variantu“, ačkoliv „je namístě odpočet výdělku, kterého žalobce dosahoval před
rozvázáním pracovního poměru“.
V dovolání proti tomuto rozsudku odvolacího soudu žalobce uvedl, že je
„zaměřuje do obou jeho výroků“, neboť má zato, že „rozhodnutí v těchto výrocích
spočívá na nesprávném posouzení věci - § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.“, že „v
tomto směru odkazuje na právní názor obsažený v písemném odůvodnění jeho
odvolání ze dne 17.6.2004 a ve vystoupení jeho zmocněnce u jednání před
Krajským soudem v Ostravě dne 18.10.2004“, že přípustnost dovolání opírá o
ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř., neboť rozhodnutí má po právní stránce
zásadní význam (§ 237 odst. 3 o.s.ř.), a že „dovolání bude podrobněji
odůvodněno právním zástupcem žalobce ve lhůtě do jednoho týdne“. Navrhl, aby
dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k
dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobce zamítl, neboť považuje
rozsudky soudů za věcně i formálně správné; v případě, že žalobce dovolání
doplní, vyjádří se k jeho námitkám.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě
uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., přezkoumal napadený rozsudek bez
nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že
dovolání trpí vadou, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Podle ustanovení § 240 odst. 1 věty první o.s.ř. účastník může podat dovolání
do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který
rozhodoval v prvním stupni.
Podle ustanovení § 241a odst. 1 o.s.ř. v dovolání musí být vedle obecných
náležitostí (§ 42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v
jakém rozsahu a z jakých důvodů se toto rozhodnutí napadá, popřípadě které
důkazy by měly být provedeny k prokázání důvodu dovolání, a čeho se dovolatel
domáhá (dovolací návrh).
Podle ustanovení § 241b odst. 3 o.s.ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom,
v jakém rozsahu nebo z jakých důvodů se rozhodnutí odvolacího soudu napadá,
může být o tyto náležitosti doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání;
nebyla-li v době podání dovolání splněna podmínka uvedená v ustanovení § 241
o.s.ř., běží tato lhůta až do uplynutí lhůty, která byla dovolateli určena ke
splnění této podmínky; požádal-li však dovolatel před uplynutím lhůty o
ustanovení zástupce (§ 30 o.s.ř.), běží lhůta podle věty první znovu až od
právní moci usnesení, kterým bylo o této žádosti rozhodnuto.
Dovolání lze podat z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nebo že rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení věci (§ 241a odst.2 o.s.ř.). Je-li dovolání přípustné podle
ustanovení § 237 odst.1 písm.a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití
těchto ustanovení (§ 238 a § 238a o.s.ř.), lze dovolání podat také z důvodu, že
rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu
v provedeném dokazování (§ 241a odst.3 o.s.ř.).
K uplatnění dovolacího důvodu ve smyslu ustanovení § 241a odst.1 o.s.ř.
nepostačuje, jestliže dovolatel v dovolání pouze označí některý z dovolacích
důvodů uvedených v ustanovení § 241a odst. 2 a 3 o.s.ř. (například tím, že
odkáže na ustanovení zákona nebo že odcituje jeho zákonnou skutkovou podstatu).
V dovolání je uvedeno, z jakých důvodů se rozhodnutí odvolacího soudu napadá,
jen tehdy, jestliže dovolatel popíše (konkretizuje) okolnosti, z nichž usuzuje,
že určitý dovolací důvod je dán, tedy - řečeno jinak - jestliže vylíčí
okolnosti, v nichž spatřuje nesprávnost rozhodnutí odvolacího soudu a které tak
naplňují alespoň některý z dovolacích důvodů taxativně uvedených v ustanovení §
241a odst.2 a 3 o.s.ř. Chybí-li v dovolání vylíčení okolností, v nichž
dovolatel spatřuje naplnění dovolacího důvodu, není v takovém případě (vzhledem
k vázanosti dovolacího soudu uplatněným dovolacím důvodem) vymezen obsah
přezkumné činnosti dovolacího soudu po stránce kvalitativní a napadené
rozhodnutí odvolacího soudu tak není možné z hlediska jeho správnosti
přezkoumat (srov. § 242 odst. 3 větu první o.s.ř.).
Dovolání, které neobsahuje údaje o tom, z jakých důvodů se rozhodnutí
odvolacího soudu napadá, je vadným (neúplným) podáním. Dovolatel tuto vadu
dovolání může odstranit a své dovolání doplnit o uvedení dovolacích důvodů -
jak vyplývá z ustanovení § 241b odst.3 o.s.ř. - jen do uplynutí dovolací lhůty,
tj. do uplynutí lhůty určené k podání dovolání v ustanovení § 240 o.s.ř. V
případě, že dovolání podal dovolatel, u něhož platí povinné zastoupení (tj.
nemá-li sám nebo osoba, která za něj jedná, právnické vzdělání - srov. § 241
o.s.ř.) a který z tohoto důvodu byl ve smyslu ustanovení § 104 odst.2 o.s.ř.
soudem řádně vyzván (srov. § 241b odst.2 o.s.ř.) k odstranění uvedeného
nedostatku podmínky řízení, prodlužuje se běh této lhůty až do dne, kterým
uplyne lhůta, která mu byla určena k odstranění nedostatku povinného
zastoupení. Požádá-li však dovolatel, u něhož platí povinné zastoupení, ještě
před uplynutím lhůty k podání dovolání, popř. před uplynutím prodloužené lhůty,
soud o ustanovení zástupce pro podání dovolání, běží lhůta dvou měsíců k
doplnění dovolání znovu ode dne právní moci usnesení, kterým bylo o jeho
žádosti rozhodnuto.
Marným uplynutím lhůty podle ustanovení § 241b odst. 3 o.s.ř. se původně
odstranitelná vada (neúplnost) dovolání, spočívající v tom, že v dovolání nebyl
uveden dovolací důvod, stává neodstranitelnou. Znamená to mimo jiné, že po
uplynutí této lhůty není možné dovolatele postupem podle ustanovení § 241b
odst.1, § 209 a § 43 o.s.ř. vyzvat k doplnění dovolání o uvedení dovolacího
důvodu a že dovolací soud k případnému opožděnému doplnění dovolání o tuto
náležitost nemůže přihlédnout. Protože v dovolacím řízení, v němž nebyl vymezen
obsah přezkumné činnosti dovolacího soudu po stránce kvalitativní, nelze
pokračovat, musí být dovolání, které neobsahuje dovolací důvod a které o tuto
náležitost nebylo do uplynutí lhůty uvedené v ustanovení § 241b odst.3 o.s.ř.
doplněno, podle ustanovení § 243c odst.1 a § 43 odst.2 o.s.ř. odmítnuto (srov.
též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18.6.2003 sp. zn.
29 Odo 108/2002, které bylo uveřejněno pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí
a stanovisek, ročník 2004, nebo usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.1.2005,
sp. zn. 29 Odo 1060/2003, uveřejněné pod č. 31 v časopise Soudní judikatura,
ročník 2005).
V posuzovaném případě z obsahu spisu vyplývá, že dovolateli (jeho zástupci
advokátovi) byl rozsudek odvolacího soudu doručen dne 9.11.2004, že žalobce
podal dovolání proti rozsudku odvolacího soudu včas a že již při podání
dovolání byla splněna podmínka dovolacího řízení uvedená v ustanovení § 241
o.s.ř. (žalobce byl při podání dovolání zastoupen advokátem).
Dovolání žalobce však neobsahuje údaje o tom, z jakých důvodů rozsudek
odvolacího soudu („v obou jeho výrocích“) napadá; o dovolacích důvodech se v
něm uvádí pouze to, že „rozhodnutí v těchto výrocích spočívá na nesprávném
posouzení věci - § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.“, že „v tomto směru odkazuje na
právní názor obsažený v písemném odůvodnění jeho odvolání ze dne 17.6.2004 a ve
vystoupení jeho zmocněnce u jednání před Krajským soudem v Ostravě dne
18.10.2004“ a že „dovolání bude podrobněji odůvodněno právním zástupcem žalobce
ve lhůtě do jednoho týdne“. Pouhá citace textu ustanovení § 241a odst. 2 písm.
b) o.s.ř není řádným uplatněním dovolacího důvodu. Není-li takto formulované
dovolání doplněno o údaj o tom, z jakých důvodů se rozhodnutí odvolacího soudu
napadá, ve lhůtě určené v ustanovení § 241b odst. 3 o.s.ř., dovolací soud je
bez dalšího odmítne podle § 43 odst. 2 o.s.ř. (srov. již zmiňované usnesení
Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.1.2005, sp. zn. 29 Odo 1060/2003, uveřejněné pod
č. 31 v časopise Soudní judikatura, ročník 2005).
Protože žalobce v dovolání nevylíčil okolnosti, v nichž spatřuje nesprávnost
napadeného rozsudku odvolacího soudu a které by mohly naplnit alespoň některý z
dovolacích důvodů taxativně uvedených v ustanovení § 241a odst. 2 a 3 o.s.ř., a
protože lhůta uvedená v ustanovení § 241b odst.3 o.s.ř., během níž bylo možné
dovolání o uvedení dovolacích důvodů doplnit, již marně uplynula (v
projednávané věci uplynutím dovolací lhůty dne 9.1.2004), není již možné
uvedený nedostatek dovolání odstranit. Dovolacímu soudu, který je - jak již
výše uvedeno - vázán uplatněnými dovolacími důvody, tím žalobce zabránil, aby
mohl napadený rozsudek odvolacího soudu po stránce kvalitativní (z hlediska
jeho správnosti) přezkoumat.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobce - aniž by se mohl zabývat dalšími
okolnostmi - podle ustanovení § 243c odst. 1 a § 43 odst. 2 věty první o.s.ř.
odmítl.
V dovolacím řízení vznikly žalované v souvislosti se zastoupením advokátem
náklady, které spočívají v paušální odměně za zastupování ve výši 4731,- Kč
(srov. ustanovení § 3 odst. 1 bod 5, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15, § 16 a §
18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č.
110/2004 Sb. a č. 617/2004 Sb.) a v paušální částce náhrady výdajů za jeden
úkon právní služby ve výši 75,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.
ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb. a č.
618/2004 Sb.), celkem ve výši 4.806,- Kč. Protože dovolání žalobce bylo
odmítnuto, dovolací soud mu podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224
odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. uložil, aby žalované tyto náklady nahradil.
Žalobce je povinen přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta,
který žalovanou v tomto řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. února 2006
JUDr.
Mojmír Putna, v.r.
předseda senátu