21 Cdo 692/2016

21 Cdo 692/2016

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.

Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Mojmíra Putny v

právní věci žalobkyně A. K., proti žalované TST REAL s.r.o. se sídlem v Praze 1

- Novém Městě, Dlážděná č. 1586/4, IČO 27607470, zastoupené Mgr. Janem

Lehovcem, advokátem se sídlem v Praze 1 - Novém Městě, Dlážděná č. 1586/4, o

vyloučení věcí z exekuce, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 15 C

17/2010, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29.

července 2015 č.j. 20 Co 502/2014-342, takto:

Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v

Praze k dalšímu řízení.

Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu v Příbrami dne

15.2.2010 domáhala, aby byla "z exekuce nařízené Okresním soudem v Příbrami pod

č.j. 22 Nc 5479/2003-27, prováděné soudním exekutorem JUDr. Milanem Suchánkem

pod sp. zn. 085 EX 1552/2003", vyloučena nemovitost, a to "bytová jednotka č. 1147/13 umístěná v domě postaveném na pozemcích parc. č. st. 1098/1, st. 1098/2, st. 1098/3 včetně příslušných spoluvlastnických podílů na společných

částech domu a pozemků zapsaných na LV 5913 a 2755 v k. ú. O. n. O., část obce

O., obec O., okres K.V.". Žalobu zdůvodnila zejména tím, že exekuce byla

nařízena ve prospěch pohledávky žalovaného proti povinnému J. K. a že povinný

nabyl předmětnou nemovitost jako dědictví po J. K., zemřelé dne 21.9.2006,

které nabyl jako její jediný dědic. Při "likvidaci věcí po zůstavitelce" však

byla objevena alografní závěť zůstavitelky, stvrzená podpisy dvou svědků, ve

které byl odkázán veškerý majetek zůstavitelky, včetně předmětné nemovitosti,

žalobkyni a rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 25.3.2008 č.j. 14 C

14/2008-30, který nabyl právní moci dne 25.4.2008, bylo určeno, že vlastníkem

bytu je žalobkyně; na "základě tohoto rozhodnutí byla žalobkyně zapsána na LV". S ohledem na zásady delačního nabývání dědictví a vzhledem k tomu, že rozsudek

Okresního soudu v Příbrami ze dne 25.3.2008 č.j. 14 C 14/2008-30 má

deklaratorní povahu, se žalobkyně stala vlastníkem předmětné nemovitosti ke dni

smrti zůstavitelky, a soudní exekutor proto "nebyl oprávněn zatížit byt

exekučním příkazem" a po zapsání žalobkyně jako vlastníka bytu měl "od

provedení exekuce prodejem bytu odstoupit". Žalovaná namítala, že uvedená "závěť není pravou závětí zůstavitelky

J. K. a neobsahuje její vlastní podpis", že, i "kdyby byla závěť pravá, byla

sepsána v době, kdy zůstavitelka již nebyla k pořízení závěti pro svůj

zdravotní stav právně způsobilá" a že "závěť opomíjí povinného jako

nepominutelného dědice zůstavitelky, a je proto částečně neplatná; tím, že se

povinný této neplatnosti v řízení o určení vlastnického práva žalobkyně k

předmětné nemovitosti nedovolal, učinil odporovatelný právní úkon". Žalovaná se

proto vzájemnou žalobou domáhala určení, že je vůči ní právně neúčinný

"nečinnostní právní úkon povinného J. K., spočívající v tom, že se povinný J. K. nedovolal neplatnosti alografní závěti zůstavitelky J. K., zemřelé dne

21.9.2006, ze dne 17.5.2006 v části odporující ustanovení § 479 občanského

zákoníku, podle něhož se zletilým potomkům zůstavitele musí dostat alespoň

tolik, kolik činí jedna polovina jejich dědického podílu ze zákona". Okresní soud v Příbrami rozsudkem ze dne 3.3.2011 č.j. 15 C 17/2010-94

žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě

nákladů řízení 14.930,- Kč k rukám advokáta JUDr. Martina Uzsáka, LL.M. Vycházel z toho, že rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 25.3.2008 č.j. 14 C 14/2008-30 "není pro žalovanou závazný, když výrok rozsudku na určení

vlastnického práva k nemovitostem je závazný pouze pro účastníky řízení a

žalovaná účastníkem řízení nebyla".

Z provedeného dokazování zjistil, že

"zůstavitelka byla v době sepisování závěti ve špatném fyzickém i duševním

stavu". Vzhledem k tomu, že žalovaná popřela pravost závěti zůstavitelky J. K. a že "u soukromé listiny stačí popření její správnosti druhým účastníkem" a

důkazní povinnost a důkazní břemeno následně leží na tom, kdo tuto listinu

předložil k důkazu, měla pravost předložené závěti a vlastnictví předmětné

nemovitosti prokázat žalobkyně, to však neučinila. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze usnesením ze dne 12.10.2011

č.j. 20 Co 338/2011-128 zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k

dalšímu řízení. Vzhledem k tomu, že vylučovací žalobu podala proti oprávněné

osoba odlišná od povinného, která tvrdí, že má k nemovitosti vlastnické právo,

a že oprávněný se může ve stejném řízení domáhat vzájemným návrhem neúčinnosti

právního úkonu podle ustanovení § 42a občanského zákoníku, odvolací soud

dovodil, že soud "musí o žalobě na vyloučení nemovitosti z exekuce a o vzájemné

žalobě rozhodnout současně, neboť tyto dvě žaloby spolu souvisí", a vytknul

soudu prvního stupně, že se vzájemnou žalobou nezabýval. K otázce vyloučení

nemovitosti z exekuce uvedl, že podle ustálené judikatury soudů rozhodnutí

podle § 485 občanského zákoníku není deklaratorním, ale konstitutivním

rozhodnutím, které zakládá vlastnické právo žalobkyně. Žalobkyně proto své

vlastnické právo k nemovitosti doložila rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze

dne 25.3.2008 č.j. 14 C 14/2008-30 a výpisem z katastru nemovitostí; jestliže

žalovaná nesouhlasí s "posouzením platnosti závěti nebo případně rozsahu, v

jakém žalobkyně jako závětní dědička nabyla vlastnictví k předmětné

nemovitosti", je na žalované, aby označila důkazy k prokázání svých tvrzení. Okresní soud v Příbrami rozsudkem ze dne 28.7.2014 č.j. 15 C

17/2010-269 žalobu a vzájemnou žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna

zaplatit žalované na "náhradě nákladů řízení o vylučovací žalobě" 44.196,- Kč k

rukám advokáta Mgr. Jana Lehovce, že žalobkyni se nepřiznává "právo na náhradu

nákladů řízení o vzájemné žalobě" a že žalobkyně je povinna zaplatit České

republice - Okresnímu soudu v Příbrami na "náhradě nákladů státu částku 0,-

Kč". Z provedeného dokazování dovodil, že závěť zůstavitelky J. K. je neplatná,

neboť jeden ze svědků podepsal závěť "až dodatečně, kdy mu byla předložena po

jejím vyhotovení a podepsání zůstavitelkou a jeho manželkou (druhým svědkem),

které se mezi sebou na jejím obsahu dohodly", a že proto žalobkyně nemohla

nabýt vlastnické právo k předmětné nemovitosti na základě závěti zůstavitelky

J. K. Vzhledem k tomu, že "odporovat dle § 42a občanského zákoníku lze pouze a

jen platnému a účinnému právnímu úkonu" a "omisivní právní úkon povinného J. K., který se jako jediný mohl dovolat částečné neplatnosti závěti v řízení o

určení vlastnického práva žalobkyně vedeného u Okresního soudu v Příbrami pod

sp. zn.

14 C 14/2008, je třeba považovat za neplatný omisivní právní úkon,

neboť se povinný částečné neplatnosti závěti zůstavitelky nedovolal", neobstála

ani vzájemná žaloba žalované "v podobě odpůrčí žaloby spočívající v nečinnosti

povinného J. K., který se nedovolal neplatnosti závěti v té části, ve které

odporuje ustanovení § 479 občanského zákoníku". K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 29.7.2015

č.j. 20 Co 502/2014-342 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že rozhodl,

že "z exekuce nařízené Okresním soudem v Příbrami pod č.j. 22 Nc 5479/2003-27,

prováděné soudním exekutorem JUDr. Milanem Suchánkem pod sp. zn. 085 Ex

1552/2003 se vylučuje jedna ideální polovina nemovité věci - bytové jednotky č. 1147/13 umístěné v domě postaveného na pozemcích parc. č. st. 1098/1, st. 1098/2, st. 1098/3 včetně příslušných spoluvlastnických podílů na společných

částech domu a pozemků, zapsaných na LV č. 5913 a 2755 v k. ú. O. n. O., část

obce O., obec O., okres K. V.", a že je vůči žalované právně neúčinný "právní

úkon, jímž J. K., uznal platnost a nedovolal se neplatnosti alografní závěti

zůstavitelky J. K., zemřelé dne 21.9.2006, posledně ze dne 17.5.2006, v části

odporující ustanovení § 479 občanského zákoníku, podle něhož se zletilým

potomkům zůstavitele musí dostat alespoň tolik, kolik činí jedna polovina

jejich dědického podílu ze zákona"; v dalším rozsudek soudu prvního stupně

potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení

před soudy obou stupňů, že žalobkyně je povinna zaplatit na náhradě nákladů

řízení "státu na účet Krajského soudu v Praze" 1.850,- Kč a že žalovaná je

povinna zaplatit na náhradě nákladů řízení "státu na účet Krajského soudu v

Praze" 1.850,- Kč. Dospěl k závěru, že výroky usnesení soudu vydaných v

dědickém řízení, které se týkají dědického práva a které určují, kdo je

zůstavitelovým dědicem, jsou závazné pro každého, a že proto je "každý, tedy i

soud v projednávané věci, vázán tím, že dědici po zemřelé J. K. jsou povinný J. K. jako dědic ze zákona a žalobkyně jako závětní dědička"; nelze tedy dospět k

závěru, že "v důsledku absolutní neplatnosti závěti není žalobkyně závětní

dědičkou" a že žalobkyně "nemohla proto nabýt vlastnické právo k předmětné

nemovitosti". Povinný J. K. je jediným zákonným dědicem zůstavitelky J. K.,

dědictví neodmítl a ani nebylo prokázáno, že by byl vyděděn, a proto mu náleží

polovina dědického podílu ze zákona a závěť, která tomuto odporuje, je v této

části neplatná; jestliže povinný J. K. v řízení vedeném u Okresního soudu v

Příbrami pod sp. zn. 14 C 14/2008 "uznal platnost závěti jako celku a nevznesl

námitku neplatnosti závěti podle ustanovení § 479 občanského zákoníku, zkrátil

svým úkonem uspokojení vymahatelné pohledávky žalované" a "jeho právní úkon je

co do jedné poloviny na předmětné nemovitosti vůči žalované neúčinný". Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání.

Namítá v první řadě, že je třeba rozlišovat mezi závazností "usnesení o

dědictví" vydaném v řízení o dědictví a "rozsudkem o žalobě oprávněného dědice

proti nepravému dědici podle ustanovení § 485 občanského zákoníku" vydaném ve

sporném řízení, neboť "výroky usnesení o dědictví, které určují, kdo je

zůstavitelovým dědicem", jsou závazné pro každého, na rozdíl od výroků

"rozhodnutí ve sporu o žalobě oprávněného dědice", které tyto účinky nemají a

jejichž účelem je pouze "narovnání majetkových vztahů mezi oprávněným a

nepravým dědicem". Soudy v projednávané věci, stejně jako žalovaná, proto

nejsou vázány rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 25.3.2008 č.j. 14 C

14/2008-30, neboť tento rozsudek je "rozsudkem určovacím, který byl vydán na

základě žaloby proti nepravému dědici, a nikoliv usnesením o dědictví, a proto

je závazný pouze pro účastníky řízení vedeného u Okresního soudu v Příbrami pod

sp. zn. 14 C 14/2008". Žalovaná tedy může v projednávané věci úspěšně namítat,

že "údajnému oprávněnému dědici ve skutečnosti dědické právo nenáleží a že

vlastníkem věci je ten, komu připadla v rámci vypořádání dědictví dle usnesení

o dědictví". Odvolací soud se z těchto důvodů měl zabývat tím, zda žalobkyni

skutečně svědčí "platný nabývací titul v podobě závěti a za situace, kdy se

prokázala neplatnost závěti, měla být vylučovací žaloba zamítnuta". Žalovaná

navrhla, aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že se

potvrzuje rozsudek soudu prvního stupně. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského

soudního řádu) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího

soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v

ustanovení § 240 odst. 1 občanského soudního řádu a že věc je třeba i v

současné době - vzhledem k tomu, že řízení v projednávané věci bylo zahájeno v

době před 1.1.2014 - posoudit (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.) podle

zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů,

účinném do 31.12.2013 (dále jen "o.s.ř."), se nejprve zabýval otázkou

přípustnosti dovolání. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud

to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.). Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému

rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené

rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž

řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu

nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je

dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená

právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.). V projednávané věci bylo pro rozhodnutí soudů významné vyřešení právní

otázky, zda výrok pravomocného rozhodnutí soudu o žalobě na ochranu oprávněného

dědice (§ 485 obč. zák.) je závazný jen pro účastníky řízení, v němž bylo

rozhodnutí vydáno, nebo zda je závazný i pro další osoby.

Vzhledem k tomu, že

při jejím řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe

dovolacího soudu, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalované je podle

ustanovení § 237 o.s.ř. přípustné. Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242

o.s.ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší

soud ČR dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné. Výrok pravomocného rozsudku je závazný jen pro účastníky řízení,

nestanoví-li zákon jinak (srov. § 159a odst. 1 o.s.ř.). Výrok pravomocného

rozsudku, kterým bylo rozhodnuto ve věcech uvedených v § 83 odst. 2 o.s.ř., je

závazný nejen pro účastníky řízení, ale i pro další osoby oprávněné proti

žalovanému pro tytéž nároky z téhož jednání nebo stavu; zvláštní právní

předpisy stanoví, v kterých dalších případech a v jakém rozsahu je výrok

pravomocného rozsudku závazný pro jiné osoby než účastníky řízení (srov. § 159a

odst. 2 o.s.ř.). Výrok pravomocného rozsudku, kterým bylo rozhodnuto o osobním

stavu, je závazný pro každého (srov. § 159a odst. 3 o.s.ř.). V rozsahu, v jakém

je výrok pravomocného rozsudku závazný pro účastníky řízení a popřípadě jiné

osoby, je závazný též pro všechny orgány (srov. § 159a odst. 4 o.s.ř.). Uvedené

přiměřeně platí též pro výrok pravomocného usnesení (srov. § 167 odst.2

o.s.ř.). Výrok pravomocného rozsudku (usnesení ve věci samé) je tedy - jak

vyplývá z výše uvedeného - subjektivně závazný zásadně jen pro účastníky

řízení, v němž byl rozsudek (usnesení ve věci samé) vydán, a pro jejich právní

nástupce; v případech stanovených zákonem je však výrok rozsudku (usnesení ve

věci samé) závazný nejen pro účastníky řízení, ale také pro další osoby v

zákoně uvedené, nebo dokonce pro každého. Závaznost usnesení soudu vydaných v dědickém řízení nastává zvláštním

způsobem. Výroky usnesení, které se týkají dědického práva (které určují, kdo

je zůstavitelovým dědicem), jsou závazné pro každého. Ostatní výroky usnesení

soudu vydaného v dědickém řízení jsou závazné jen pro účastníky dědického

řízení (jejich právní nástupce) a v tomto rozsahu také (§ 159a odst. 4 o.s.ř.)

pro všechny soudy, správní úřady a jiné orgány veřejné správy (srov. například

zprávu projednanou a schválenou občanskoprávním kolegiem bývalého Nejvyššího

soudu ČSR ze dne 18.6.1982 sp. zn. Cpj 165/81, uveřejněnou ve Sbírce soudních

rozhodnutí a stanovisek pod č. 49, ročník 1982, nebo rozsudek Nejvyššího soudu

ČSR ze dne 28.10.1982 sp. zn. 3 Cz 32/82, uveřejněný ve Sborníku Nejvyššího

soudu ČSSR, díl IV, str. 751, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26.8.2008 sp. zn. 21 Cdo 1240/2007, který byl uveřejněn pod č. 7 v časopise Soudní

judikatura, roč. 2009, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26.2.2015 sp. zn. 21 Cdo 3326/2013, který byl uveřejněn pod č. 136 v časopise Soudní judikatura,

roč. 2015). Vůči tomu, kdo nebyl účastníkem řízení a ani zákon nestanoví, že by

pro něj bylo pravomocné rozhodnutí soudu závazné, nepůsobí závaznost

(materiální účinky právní moci) rozhodnutí soudu.

Skutečnost, že pravomocné

rozhodnutí soudu je závazné pro "všechny orgány", neznamená, že by takový orgán

mohl z pravomocného rozhodnutí soudu vždy bez dalšího vycházet. Pro soudy,

správní úřady a jiné orgány je výrok pravomocného rozhodnutí soudu závazný -

nejde-li o rozhodnutí o osobním stavu nebo jiné rozhodnutí, které je podle

zákona závazné pro každého - jen potud, pokud posuzují (jako předběžnou otázku)

mezi účastníky, popřípadě osobami, na něž byla zákonem závaznost rozhodnutí

soudu rozšířena, právní vztahy, které byly pravomocně vyřešeny rozhodnutím

soudu. Ten, kdo nebyl účastníkem řízení (a není jeho právním nástupcem) a ani

podle zákona vůči němu není pravomocné rozhodnutí soudu závazné, může

uplatňovat svá práva bez zřetele k tomu, jak o nich bylo pravomocně rozhodnuto

v jiném řízení, a ani soud, správní úřad nebo jiný "orgán" při posuzování jeho

věci nemohou vůči němu vycházet ze závěru, že o nich bylo v jiném řízení

pravomocně rozhodnuto; uvedené samozřejmě platí rovněž tehdy, jestliže

předmětem řízení byly otázky vlastnictví k nemovitosti (srov. například

rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.9.2003 sp. zn. 21 Cdo 1724/2003 uveřejněný

pod č. 168 v časopise Soudní judikatura, roč. 2003, nebo rozsudek Nejvyššího

soudu ze dne ze dne 16.7.2014 sp. zn. 21 Cdo 2429/2013, který byl uveřejněn pod

č. 52 v časopise Soudní judikatura, roč. 2015). Zjistí-li se po projednání dědictví, že oprávněným dědicem je někdo

jiný, je povinen ten, kdo dědictví nabyl, vydat oprávněnému dědici majetek,

který z dědictví má, podle zásad o bezdůvodném obohacení tak, aby neměl

majetkový prospěch na újmu pravého dědice (srov. § 485 odst.1 obč. zák.). Nepravý dědic má právo, aby mu oprávněný dědic nahradil náklady, které na

majetek z dědictví vynaložil; rovněž mu náležejí užitky z dědictví (§ 485

odst.2 věta první obč. zák.). Jestliže však věděl nebo mohl vědět, že

oprávněným dědicem je někdo jiný, má právo jen na náhradu nutných nákladů a je

povinen oprávněnému dědici kromě dědictví vydat i jeho užitky (§ 485 odst.2

věta druhá obč. zák.). Uvedené (úprava obsažená v ustanovení § 485 obč. zák.)

platí také tehdy, jestliže dědictví připadlo státu jako tzv. odúmrť (srov. §

487 obč. zák.). I když je dědění a tzv. odúmrť jedním ze způsobů, jakým se nabývá

vlastnictví (srov. § 132 odst.1 obč. zák.), neposkytuje se tomu, kdo podle

pravomocného usnesení o dědictví nabyl dědictví, stejná právní ochrana jako

skutečnému vlastníku. Ukáže-li se totiž, že oprávněným dědicem zůstavitele je

někdo jiný, než kdo byl účastníkem dědického řízení, nebo že dědictví nemělo

připadnout státu jako tzv. odúmrť, neboť je měl nabýt zůstavitelův dědic, má v

rozsahu svého dědického práva vůči nepravému dědici (státu, kterému připadlo

dědictví jako tzv. odúmrť) právo na vydání majetku pocházejícího z dědictví

(hereditas petitio). Vydá-li nepravý dědic (stát, který nabyl dědictví jako tzv. odúmrť)

majetek pocházející z dědictví pravému dědici, nic se tím nemění na (formálním)

výsledku dědického řízení po zůstaviteli.

Usnesení o dědictví, kterým soud

potvrdil nabytí dědictví nepravým dědicům nebo kterým schválil jejich dohodu o

vypořádání dědictví, popřípadě kterým potvrdil, že dědictví připadlo státu jako

tzv. odúmrť, je i nadále pravomocné a vykonatelné. Náprava (objektivně)

protiprávního stavu, spočívajícího v tom, že dědictví nabyl nepravý dědic nebo

že dědictví připadlo státu jako tzv. odúmrť, je tu nastolena jen (a právě) tím,

že nepravý dědic (stát) vydal majetek nabytý z dědictví pravému dědici podle

zásad o bezdůvodném obohacení způsobem tzv. naturální nebo relutární restituce;

po vydání dědictví se s účinky ex tunc (ke dni smrti zůstavitele) nadále za

dědice místo nepravého dědice považuje oprávněný dědic a, připadlo-li původně

dědictví státu jako tzv. odúmrť, se za nabyvatele dědictví pokládá oprávněný

dědic. Rozhodnutí soudu, kterým se přiznává ochrana oprávněnému dědici podle

ustanovení § 485 nebo § 487 obč. zák., se nevydává v řízení o dědictví a jeho

výrok se netýká dědického práva, neboť neurčuje, kdo je zůstavitelovým dědicem;

ochrana oprávněnému dědici se poskytuje pouze tím, že se (ve výroku rozhodnutí)

nepravému dědici (státu) uloží, aby vydal podle zásad o bezdůvodném obohacení

majetek nabytý z dědictví pravému dědici. Protože žádný zvláštní předpis

nestaví, že by rozhodnutí soudu o žalobě na ochranu oprávněného dědice bylo

závazné pro jiné osoby než účastníky řízení, uplatní se jeho závaznost jen v

rozsahu vyplývajícím z ustanovení § 159a odst.1 o.s.ř. Výrokem pravomocného rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne

25.3.2008 č.j. 14 C 14/2008-30 bylo v řízení o žalobě na ochranu oprávněného

dědice rozhodnuto, že vlastníkem předmětné nemovitosti je žalobkyně. Protože

žalovaná nebyla účastníkem tohoto řízení a protože jde o rozsudek, který je

závazný jen pro ty, kteří se účastnili řízení, v němž byl rozsudek vydán, nebyl

v projednávané věci závazný ani pro soudy, které by z něho mohly (ve smyslu

ustanovení § 135 odst.2 o.s.ř.) vycházet. Tvrdila-li tedy žalobkyně, že je

vlastníkem předmětných nemovitostí, neboť je povinný J. K. povinen vydat jí (v

souladu se zákonem) dědictví po J. K., zemřelé dne 21.9.2006, jako její

oprávněné dědičce, byla také povinna tvrdit v tomto směru rozhodné skutečnosti

a důkazně svá tvrzení prokázat. Objasnění toho, kdo je vlastníkem předmětné

nemovitosti, mělo být proto v projednávané věci provedeno samostatně, tj. bez

ohledu na to, jak o této otázce bylo rozhodnuto pravomocným rozsudkem Okresního

soudu v Příbrami ze dne 25.3.2008 č.j. 14 C 14/2008-30. Odvolacímu soudu je třeba dále vytknout, že jednal jako s účastníkem

řízení na straně žalované se společností TST REAL s.r.o., ačkoliv žalovaná

prokázala, že postoupila pohledávku vymáhanou po povinném J. K. společnosti

MINING SERVICE LLC a ačkoliv bylo usnesením soudního exekutora JUDr. Milana

Suchánka ze dne 17.7.2015 č.j. 085 EX 1552/03-261 připuštěno, aby společnost

MINING SERVICE LLC se sídlem 3411 Silverside Road, Wilmington, New Castle,

19810 Delaware, Spojené státy americké, reg. č. 4734220, vstoupila do

exekučního řízení proti povinnému J. K. na místě oprávněného.

Účastníkem řízení o vylučovací žalobě na straně žalovaného je

oprávněný v exekuci, jedná se tedy o účastenství, které je na straně žalovaného

dáno procesním postavením v jiném (exekučním) řízení. Jak dovodila judikatura

soudů, pro procesní nástupnictví na straně žalovaného nejsou rozhodné právní

skutečnosti, s nimiž právní předpisy spojují práva nebo povinnosti, ale to, kdo

se stal procesním nástupcem oprávněného v exekučním řízení. Ve sporu vyvolaném

exekučním řízením (tedy také ve sporu o vyloučení věci z exekuce) se proto soud

samostatně procesním nástupnictvím podle ustanovení § 107a o.s.ř. nezabývá. S

tím, kdo převzal pohledávku, od níž se odvíjí postavení oprávněného v exekučním

řízení, začne soud v těchto sporech jednat jako s procesním nástupcem původního

účastníka, jakmile nabude právní moci usnesení, jímž soud v řízení exekučním

rozhodl podle § 107a o.s.ř. O tom, že ve sporu vyvolaném exekučním řízením

došlo tímto způsobem ke změně v osobě účastníka řízení, se nerozhoduje podle §

107a o.s.ř.; procesní nástupnictví může soud v tomto sporu vzít jen na vědomí

prostřednictvím usnesení, jímž se upravuje vedení řízení (srov. též usnesení

Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26.3.2012 sp. zn. 5 Co 320/2012). Na uvedeném závěru nic nemění ani to, že usnesení soudního exekutora

JUDr. Milana Suchánka ze dne 17.7.2015 č.j. 085 EX 1552/03-261 v době

rozhodování odvolacího soudu ještě nenabylo právní moci. Bylo-li o procesním

nástupnictví v exekučním řízení rozhodnuto, měl odvolací soud vyčkat do nabytí

právní moci usnesení soudního exekutora JUDr. Milana Suchánka ze dne 17.7.2015

č.j. 085 EX 1552/03-261 a následně na straně žalované pokračovat s účastníkem,

který je oprávněným v exekučním řízení. Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný. Protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí

dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu,

Nejvyšší soud České republiky tento rozsudek (včetně závislého výroku, jímž

bylo rozhodnuto o vzájemné žalobě žalované) zrušil (§ 243e odst. 1 o.s.ř.) a

věc vrátil odvolacímu soudu (Krajskému soudu v Praze) k dalšímu řízení (§ 243e

odst. 2 věta první o.s.ř.). Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí

o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení,

ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část

první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 7. září 2016

JUDr. Ljubomír Drápal

předseda senátu