21 Cdo 71/2001

21 Cdo 71/2001

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka

Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci

žalobce M. A., zastoupeného advokátkou, proti žalované České republice –

Ministerstvu obrany (Vojenskému úřadu pro právní zastupování) v Praze 6, nám.

Svobody č. 471, o náhradu škody na zdraví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu

6 pod sp. zn. 19 C 223/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v

Praze ze dne 20. září 2000 č.j. 19 Co 355/2000-44, takto:

Rozsudek městského soudu se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze

k dalšímu řízení.

Žalobce se domáhal, aby mu žalovaná zaplatila 47.512,50 Kč s 26% úrokem z

prodlení od 17.9.1997 do zaplacení. Žalobu odůvodnil tím, že dne 31.5.1997 v

době výkonu základní vojenské služby u vojenského útvaru 3928 S. utrpěl pádem z

balkonu úraz - poškození zdraví, který lze podle jeho názoru „hodnotit ve

smyslu ustanovení § 190 odst. 1 Zákoníku práce s přihlédnutím k § 206 odst. 2

Zákoníku práce jako úraz pracovní“, za jehož následky nese odpovědnost žalovaná

(úraz si „nepřivodil svou opilostí ani jej nezpůsobil porušením právních

povinností či ostatních předpisů k zajištění BOZP“). Žalobce proto požadoval,

aby mu žalovaná zaplatila na náhradě za bolest 32.512,50 Kč a na náhradě za

ztížení společenského uplatnění 15.000,- Kč.

Žalovaná namítala, že žalobce si úraz způsobil „v době plánovaného spánku,

který v žádném případě nelze považovat za plnění pracovních úkolů“ (úkolů

souvisejících s výkonem základní vojenské služby), když „v rozporu s denním

řádem odešel z ložnice na balkon, kde v důsledku vlastní neopatrnosti přepadl

přes zábradlí“.

Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 16.3.2000 č.j. 19 C 223/99-21 žalobu

zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a

že „Českému státu se náhrada nákladů řízení nepřiznává“. Soud prvního stupně

dospěl k závěru, že v daném případě nelze poškození zdraví žalobce považovat za

pracovní úraz („není dána věcná souvislost utrpěného úrazu žalobce s výkonem

vojenské služby“), neboť k úrazu došlo „v době, kdy měl žalobce podle denního

řádu velitele útvaru odpočívat“. Protože za této situace nebyl splněn jeden z

předpokladů odpovědnosti zaměstnavatele za škodu podle ustanovení § 190 odst. 1

zák. práce, žalovaná za úraz žalobce neodpovídá.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20.9.2000 č.j. 19 Co

355/2000-44 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z

účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení a že proti tomuto

rozsudku je přípustné dovolání. Podle názoru odvolacího soudu je třeba pojem

„souvislost s plněním pracovních úkolů“ vykládat „se zřetelem k náplni základní

vojenské služby“, během níž voják i v době odpočinku je povinen zdržovat se v

objektu vojenského útvaru. Poškození na zdraví, které žalobce utrpěl dne

31.5.1997 „v době odpočinku v objektu kasáren“, proto na rozdíl od soudu

prvního stupně posoudil jako pracovní úraz. Protože si však žalobce „počínal v

rozporu s obvyklým způsobem chování“ a svým lehkomyslným jednáním zavdal

příčinu k poškození svého zdraví (když „ani netvrdil, že by balkon, z něhož

vypadl, měl jakékoliv technické závady“), dospěl odvolací soud k závěru, že

žalovaná se ve smyslu ustanovení „§ 191 odst. 1 písm. c) zák. práce“ [správně

§ 191 odst. 2 písm. c) zák. práce ] své odpovědnosti za škodu zprostila. Proti

svému rozsudku připustil dovolání pro otázku zásadního právního významu, „za

niž považuje příčinnou souvislost mezi poškozením zdraví vojáka při výkonu

základní vojenské služby v době odpočinku s plněním pracovních úkolů“.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání z důvodů

uvedených v ustanovení § 241 odst. 3 písm. c) a d) o.s.ř. Vytkl odvolacímu

soudu, že jeho závěr o tom, že se žalovaná z důvodu lehkomyslného jednání

žalobce zcela zprostila své odpovědnosti za škodu vzniklou žalobci úrazem

souvisejícím s výkonem základní vojenské služby (pracovním úrazem), není

správný. Namítal, že „v dané věci nebyl proveden jediný důkaz, který by o

lehkomyslném chování žalobce svědčil“, a navíc ani nebylo „věrohodně prokázáno,

co bylo faktickou a bezprostřední příčinou úrazu“, což „s ohledem na časové

okolnosti vzniku úrazu“ zřejmě ani nebude možné s určitostí zjistit. I kdyby se

podařilo lehkomyslné jednání žalobce prokázat, nemohla by se žalovaná z tohoto

důvodu zprostit své odpovědnosti zcela, ale - jak dovolatel zdůraznil - ve

smyslu ustanovení § 191 odst. 2 písm. c) zák. práce pouze zčásti; žalobu by pak

„nebylo možno zcela zamítnout, protože odst. 3 téhož ustanovení uvádí, že by

žalovaná měla uhradit alespoň jednu třetinu škody“. Žalobce navrhl, aby

dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto

soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) věc projednal

podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 - dále jen

„o.s.ř.” (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým

se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších

předpisů, a některé další zákony); po zjištění, že dovolání proti pravomocnému

rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v

zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), se nejprve zabýval otázkou, zda v

posuzovaném případě je dovolání přípustné.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon

připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkou rozsudků,

kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo že zde

není), jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř.

Dovolání je též přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn

rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé [§ 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř.].

Dovolání je přípustné také proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen

rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v

dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který

dřívější rozhodnutí zrušil [§ 238 odst. 1 písm. b) o.s.ř.]. Dovolání je rovněž

přípustné proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí

soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí

vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní

stránce zásadního významu (§ 239 odst. 1 o.s.ř.).

Ustanovení § 239 odst. 1 o.s.ř. svěřuje odvolacímu soudu oprávnění založit

přípustnost dovolání proti svému rozsudku, proti němuž by jinak dovolání nebylo

přípustné, jen výjimečně, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména

posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, prohlášení přípustnosti

dovolání neumožňují) a za výslovného předpokladu, že jde o rozhodnutí po právní

stránce zásadního významu. Právním posouzením se rozumí činnost soudu, při níž

aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy kdy soud

dovozuje ze skutkového zjištění (skutkové podstaty), jaká mají účastníci podle

příslušného právního předpisu práva a povinnosti; jde tedy o to, zda byl použit

správný právní předpis a zda byl správně vyložen.

Rozhodne-li odvolací soud, že dovolání je přípustné, není tím založena

přípustnost dovolání proti jeho rozsudku ve věci samé bez dalšího. Dovolání

proti takovémuto rozsudku je přípustné jen tehdy, jestliže bylo podáno z důvodu

uvedeného v ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř.; pro jiné dovolací důvody

přípustnost dovolání - jak vyplývá z výše uvedeného - nebyla a podle ustanovení

§ 239 odst. 1 o.s.ř. ani nemohla být založena. V případě, že odvolací soud

neshledal celý svůj rozsudek po právní stránce za zásadně významný a že proto

přípustnost dovolání vyslovil (přímo ve výroku rozsudku nebo ve výroku rozsudku

vykládaném v souvislosti s jeho odůvodněním) pro určitou právní otázku, je

přípustnost dovolání založena z dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 241

odst. 3 písm. d) o.s.ř., ale zároveň pouze z důvodu právní otázky odvolacím

soudem označené; uvedený závěr plně odpovídá povaze oprávnění odvolacího soudu,

který návrhu na vyslovení přípustnost dovolání vyhovět může, ale nemusí,

přičemž jeho úvaha, v jakém rozsahu (tj. z důvodu jaké právní otázky) považuje

své rozhodnutí za zásadní po stránce právní, nepodléhá ze strany dovolacího

soudu žádnému přezkoumání.

V posuzovaném případě odvolací soud připustil dovolání proti svému

potvrzujícímu rozsudku - jak vyplývá z jeho odůvodnění - pro otázku zásadního

právního významu, „za niž považuje příčinnou souvislost mezi poškozením zdraví

vojáka při výkonu základní vojenské služby v době odpočinku s plněním

pracovních úkolů“. Žalobce však v dovolání podrobuje kritice závěr odvolacího

soudu o tom, že se žalovaná své odpovědnosti za škodu vzniklou žalobci úrazem

souvisejícím s výkonem základní vojenské služby zcela zprostila. Žalobce tedy

napadá dovoláním potvrzující rozsudek odvolacího soudu z jiného důvodu (ohledně

jiné právní otázky), než pro který odvolací soud dovolání připustil, neboť v

posouzení právní otázky, pro niž jedině byla přípustnost dovolání výrokem

odvolacího soudu založena, se dovolatel s odvolacím soudem „ztotožňuje“.

Protože ustanovení § 239 odst. 1 o.s.ř. úvahu o tom, v jakém rozsahu bude

rozhodnutí považováno za právně zásadně významné a vymezení otázky, pro kterou

bude přípustnost dovolání vyslovena, přenechává pouze odvolacímu soudu, není

dovolání žalobce podané z jiného důvodu, než pro který odvolací soud

přípustnost dovolání vyslovil, podle ustanovení § 239 odst. 1 o.s.ř. přípustné.

Protože ustanovení § 239 odst. 1 o.s.ř. přípustnost dovolání v dané věci

nezakládá a protože dovolatel netvrdí (a ani z obsahu spisu nevyplývá), že by

rozsudek odvolacího soudu trpěl některou z vad uvedených v ustanovení § 237

odst. 1 o.s.ř., a protože žalobce v odvolacím řízení pro případ potvrzení

rozsudku soudu prvního stupně učinil návrh, aby odvolací soud připustil

dovolání proti svému rozsudku, může být přípustnost dovolání v této věci

založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř.

Podle ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu

účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději

před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení,

kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem

přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí

odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.

Dovolání může být rovněž podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o

řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti

skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní

otázku zásadního významu. Právním posouzením je - jak uvedeno již výše -

činnost, při níž soud aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový

stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění (skutkové podstaty), jaká mají

účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Při aplikaci

práva jde tedy o to, zda byl použit správný právní předpis a zda byl také

správně vyložen.

O rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu se nejedná

již tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která v projednávané

věci měla pro rozhodnutí ve věci zásadní význam (tedy nešlo o posouzení

takové právní otázky, které pro rozhodnutí věci nebylo určující). Rozhodnutí

odvolacího soudu musí současně mít po právní stránce zásadní význam z

hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (mající obecný dopad na případy

obdobné povahy). Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní význam

zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších

soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebyla vyřešena nebo jejíž

výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil (vyšší soudy při svém

rozhodování řeší takovou otázku rozdílně, takže nelze hovořit o ustálené

judikatuře), nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak,

než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů, popřípadě v rozhodnutí

nižšího soudu, které bylo vyššími soudy přijato a za účelem sjednocení

judikatury uveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek [rozhodnutí

odvolacího soudu představuje v tomto směru odlišné („nové“) řešení této právní

otázky]. Za otázku zásadního významu však nelze považovat takovou otázku, která

byla odvolacím soudem vyřešena konformně (souladně) s dosavadní soudní praxí.

Protože postupem podle ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř. může být dovolání

připuštěno jen pro řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout

rozhodnutí odvolacího soudu, nevyhověl-li odvolací soud jeho návrhu na

vyslovení přípustnosti dovolání, jen z důvodu uvedeného v ustanovení § 241

odst. 3 písm. d) o.s.ř. Dovolací důvod podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. c)

o.s.ř., který žalobce rovněž uplatňuje, neslouží k řešení právních otázek, ale

nápravě případného pochybení, spočívajícího v tom, že rozhodnutí odvolacího

soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v

provedeném dokazování; k přezkoumání rozsudku odvolacího soudu z tohoto

důvodu tedy nemůže být přípustnost dovolání založena podle ustanovení § 239

odst. 2 o.s.ř. Právní otázky tímto dovolacím důvodem vymezené současně musí mít

- jak plyne ze shora uvedeného - zásadní význam, neboť jen taková právní

otázka, která byla pro rozhodnutí věci určující, může vést k závěru o splnění

předpokladů přípustnosti dovolání podle ustanovení § 239 odst.2 o.s.ř.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř. přitom není založena

již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po

právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže

rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.

V posuzovaném případě žalobce - jak vyplývá z obsahu dovolání - spatřuje

zásadní právní význam rozsudku odvolacího soudu v tom, jak řeší právní otázku

liberace žalované z její odpovědnosti za škodu vzniklou žalobci v důsledku

pracovního úrazu ze dne 31.5.1997 (úrazem souvisejícím s výkonem základní

vojenské služby). Z odůvodnění napadeného rozsudku se podává, že posouzení této

právní otázky není konformní se zákonnou úpravou odpovědnosti za škodu při

pracovních úrazech a nemocech z povolání. Protože posouzení této otázky bylo

pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující), představuje napadený

rozsudek odvolacího soudu z tohoto hlediska rozhodnutí, které má po právní

stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání je v

tomto směru podle ustanovení § 239 odst.2 o.s.ř. přípustné.

Projednávanou věc je třeba posuzovat - s ohledem na to, že k úrazu

(poškození na zdraví) žalobce došlo v květnu 1997 - podle zákona č. 65/1965

Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č. 88/1968 Sb., č. 153/1969 Sb., č.

100/1970 Sb., č. 20/1975 Sb., č. 72/1982 Sb., č. 111/1984 Sb., č.

22/1985 Sb., č. 52/1987 Sb., č. 98/1987 Sb., č. 188/1988 Sb., č.

3/1991 Sb., č. 297/1991 Sb., č. 231/1992 Sb., č. 264/1992 Sb., č.

590/1992 Sb., č. 37/1993 Sb., č. 74/1994 Sb., č. 118/1995 Sb., č. 287/1995 Sb.

a č. 138/1996 Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do

30.9.1999 (dále jen „zák. práce“).

Podle ustanovení § 4 zák. práce se na příslušníky ozbrojených sil v činné

službě zákoník práce vztahuje, jen pokud to výslovně stanoví nebo pokud to

stanoví zvláštní předpisy.

Podle ustanovení § 206 odst. 2 zák. práce se ustanovení § 187 až 205c vztahují

též na příslušníky ozbrojených sil v činné službě.

Podle ustanovení § 190 odst. 1 zák. práce došlo-li u zaměstnance při plnění

pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním k poškození na zdraví nebo k

jeho smrti úrazem (pracovní úraz), odpovídá za škodu tím vzniklou

zaměstnavatel, u něhož byl zaměstnanec v době úrazu v pracovním poměru.

Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno (správnost

skutkových zjištění v tomto směru dovolatel nenapadá), že žalobce od května

1997 vykonával základní vojenskou službu u VÚ S. Dne 30.5.1997 v odpoledních

hodinách odešel na vycházku, v restauraci vypil několik desetistupňových

piv, z vycházky se vrátil okolo 22.15 hod. Okolo 22.30 hod. byl spatřen, jak

stojí na balkoně budovy (poddůstojnické školy), v níž byl se svou jednotkou

ubytován, mezi 5.00 a 6.00 hodinou ranní dne 31.5.1997 byl nalezen, oblečen ve

vojenské uniformě, pod tímto balkonem v bezvědomí v kritickém stavu s četnými

poraněními. Podle protokolu o úrazu č. 4/93/148 žalobce „velmi pravděpodobně“

spadl z balkonu z výšky asi 7 metrů.

S názorem, že se žalovaná zprostila zcela své odpovědnosti za škodu vzniklou

žalobci tímto úrazem „(§ 191 odst. 1 písm. c) zák. práce)“ proto, že si „v

rozporu s obvyklým způsobem chování“ počínal lehkomyslně, dovolací soud

nesouhlasí.

Zaměstnavatel, který odpovídá zaměstnanci za škodu vzniklou pracovním

úrazem ve smyslu ustanovení § 190 odst. 1 zák. práce bez zřetele na vlastní

zavinění nebo porušení právních předpisů, se zprostí odpovědnosti zcela,

prokáže-li, že škoda byla způsobena tím, že postižený zaměstnanec svým

zaviněním porušil právní nebo ostatní předpisy k zajištění bezpečnosti a

ochrany zdraví při práci nebo pokyny k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví

při práci, ačkoliv s nimi byl řádně seznámen a jejich znalost a dodržování byly

soustavně vyžadovány a kontrolovány [§ 191 odst. 1 písm. a) zák. práce], nebo

škodu si přivodil postižený zaměstnanec svou opilostí nebo v důsledku zneužití

jiných návykových látek a zaměstnavatel nemohl škodě zabránit [§ 191 odst. 1

písm. b) zák. práce], a to za společného předpokladu, že tyto skutečnosti byly

jedinou příčinou škody.

Podle ustanovení § 191 odst. 2 zák. práce zaměstnavatel se zprostí

odpovědnosti zčásti, prokáže-li, že

a) postižený zaměstnanec porušil svým zaviněním právní nebo ostatní

předpisy nebo pokyny k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci,

ačkoliv s nimi byl řádně seznámen, a že toto porušení bylo jednou z příčin

škody,

b) jednou z příčin škody byla opilost postiženého zaměstnance nebo

zneužití jiných návykových látek postiženým zaměstnancem,

c)zaměstnanci vznikla škoda proto, že si počínal v rozporu s obvyklým

způsobem chování tak, že je zřejmé, že ač neporušil právní nebo ostatní

předpisy nebo pokyny k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, jednal

lehkomyslně a musel si při tom být vzhledem ke své kvalifikaci a zkušenostem

vědom, že si může přivodit újmu na zdraví.

V ustanovení § 191 zák. práce jsou promítnuty zásady tzv. objektivní

odpovědnosti zaměstnavatele, jejichž společným jmenovatelem je, že

zaměstnavatel je povinen prokázat všechny skutečnosti, jichž se dovolává jako

důvodů pro částečné nebo úplné zproštění odpovědnosti. Protože výčet tzv.

liberačních důvodů je taxativní a nelze jej rozšiřovat, je již z tohoto důvodu

nesprávný závěr odvolacího soudu, že se žalovaná v důsledku lehkomyslného

jednání žalobce zcela zprostila své odpovědnosti, neboť ustanovení § 191 odst.

1 zák. práce tuto možnost nepřipouští.

Lehkomyslné jednání zaměstnance je podle ustanovení § 191 odst. 2 písm.

c) zák. práce samostatným důvodem pouze pro částečné zproštění se odpovědnosti.

Jedná se o případy, kdy způsob jednání zaměstnance při určitém pracovním úkonu

neupravuje žádný bezpečnostní předpis, pravidlo nebo pokyn, kdy se však

zaměstnavatel může zprostit částečně odpovědnosti, prokáže-li, že jednání

zaměstnance lze charakterizovat jako nebezpečné riskování nebo hazardérství,

kdy si zaměstnanec vzhledem ke konkrétní časové i místní situaci na pracovišti

počíná způsobem, při němž vědomě podstupuje riziko hrozícího nebezpečí újmy na

zdraví. Na rozdíl od běžné neopatrnosti a jednání vyplývajícího z rizika práce,

o kterých zákon (srov. § 191 odst. 5 zák. práce) stanoví výslovně, že je za

lehkomyslné jednání nelze považovat, se pro naplnění skutkové podstaty

ustanovení § 191 odst. 2 písm. c) zák. práce vyžaduje tzv. kvalifikovaná

lehkomyslnost (zaměstnanec věděl anebo vzhledem ke své kvalifikaci a

zkušenostem musel vědět, že si svým jednáním může přivodit úraz nebo nemoc z

povolání). Přitom další podmínkou, která musí být splněna současně (i když by

jednání zaměstnance bylo možno kvalifikovat jako riskantní nebo hazardní), je,

aby šlo o způsob činnosti, který je v rozporu s obvyklým způsobem chování

zaměstnanců, kdy tedy nejde o činnost, kterou zaměstnavatel trpí nebo

toleruje ( srov. rozsudek býv. Nejvyššího soudu ze dne 30.5.1969 sp. zn. 7

Cz 22/69, uveřejněný pod č. 35 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek roč.

1970, a závěry Nejvyššího soudu ČSR sp. zn. Cpj 37/74, uveřejněné pod č. 11 ve

Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek roč. 1976, str. 41 a násl.).

V posuzované věci odvolací soud, aniž se zabýval možností jiných

liberačních důvodů, založil své rozhodnutí výlučně na závěru, že jednání

žalobce, které mělo být příčinou jeho poškození zdraví pracovním úrazem,

vykazovalo „v rozporu s obvyklým způsobem chování“ znaky vědomého riskování a

hazardérství a že se tedy vzhledem k tomuto lehkomyslnému jednání žalobce

žalovaná své odpovědnosti zprostila. Vedle toho (jak již bylo uvedeno výše), že

tzv. lehkomyslné jednání může být důvodem pouze pro částečné zproštění se

objektivní odpovědnosti za pracovní úraz, je třeba dovolateli přisvědčit i v

tom, že dospěl-li odvolací soud k uvedenému závěru, pak ponechal stranou svých

úvah, že podle ustanovení § 191 odst. 3 zák. práce, zprostí-li se

zaměstnavatel odpovědnosti zčásti (odstavec 2), určí se část škody, kterou nese

zaměstnanec, podle míry jeho zavinění; v případě uvedeném v odstavci 2 písm. c)

uhradí však zaměstnavatel alespoň jednu třetinu škody.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním

posouzení věci. Nejvyšší soud České republiky jej proto podle ustanovení § 243

odst. 1, části věty za středníkem o.s.ř. zrušil a věc vrátil Městskému soudu v

Praze k dalšímu řízení (§ 243 odst. 1, část věty za středníkem, § 243b odst. 2,

věta první o.s.ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci

rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale

znovu i o nákladech původního řízení (§ 243b odst. 1, věta druhá a třetí

o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně 8. ledna 2002

JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.

předseda senátu