21 Cdo 716/2001
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu
JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Zdeňka Novotného v
právní věci žalobce N., spol. s r.o., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému
J. S., , zastoupenému advokátem, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního
poměru a o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 12 C
65/97, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29.
listopadu 2000 č.j. 15 Co 201/98-75, takto:
Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Brně
k dalšímu řízení.
Dopisem ze dne 13.2.1997 žalovaný sdělil žalobci, že s ním okamžitě zrušuje
pracovní poměr \"podle paragrafu 54 Zákoníku práce, odstavec 1 písm. b.\".
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního
poměru je neplatné, a aby mu žalovaný zaplatil na náhradě škody (po částečném
zpětvzetí žaloby) částku 26.932,50 Kč s 18% úrokem od 5.7.1997 do zaplacení.
Žalobu zdůvodnil zejména tím, že žalovanému vždy řádně vyplácel mzdu do
vlastních rukou, pouze mzda za měsíc prosinec 1996 mu byla vyplacena dne
22.1.1997 \"prostřednictvím jeho manželky\", neboť žalovaný se ve výplatním
termínu nezdržoval na území ČR; žalovaný proto \"nemohl mít důvod\" k
okamžitému zrušení pracovního poměru podle ustanovení § 54 odst.1 písm.b) zák.
práce. Dopisem ze dne 14.2.1997 žalobce sdělil žalovanému, že považuje okamžité
zrušení pracovního poměru za neplatné a že trvá na tom, aby žalovaný dál konal
svou práci. Žalovaný však do práce nenastoupil a žalobce proto nemohl
uskutečnit přepravu pro \"firmu Z. V.\", čímž mu vznikla škoda, kterou je
žalovaný povinen ve smyslu ustanovení § 62 odst.1 zák. práce nahradit.
Žalovaný namítal, že žalobce mohl vyplatit mzdu za měsíc prosinec 1996 jeho
manželce \"pouze na základě plné moci, kterou nedisponoval\". V případě, že
žalovaný nebyl ve výplatním termínu na pracovišti, měla mu být mzda poukázána
následující den \"poštovní složenkou\".
Okresní soud v Kroměříži rozsudkem ze dne 20.1.1998 č.j. 12 C 65/97-53 žalobu
zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů
řízení 8.312,50 Kč k rukám advokáta. Z provedených důkazů zjistil, že mzdu za
měsíc prosinec 1996, která měla být žalovanému vyplacena dne 13.1.1997, žalobce
předal manželce žalovaného, aniž by k tomu měla plnou moc (plnou moc, kterou by
žalovaný udělil své manželce a která by ji opravňovala k převzetí mzdy, žalobce
soudu nepředložil a žalovaný a jeho manželka V. S. \"existenci jakékoliv plné
moci popřeli\"). Žalobce výplatou mzdy \"tímto způsobem porušil ustanovení
zákoníku práce\" a nic na tom nemění ani to, že žalovaný potvrdil v dubnu 1997
svým podpisem \"na tzv. výplatnici\" příjem mzdy za prosinec 1997. Vzhledem k
tomu, že okamžité zrušení pracovního poměru je \"dostatečně věcně vymezeno\" a
že je \"v souladu se skutečným stavem věci\", jde o platný právní úkon a
žalobci nemůže náležet ani jím požadovaná náhrada škody.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 29.11.2000 č.j. 15 Co
201/98-75 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že určil, že okamžité
zrušení pracovního poměru \"provedené dopisem žalovaného ze dne 13.2.1997,
doručeným žalobci dne 14.2.1997\", je neplatné; ve výroku, kterým byla
zamítnuta žaloba o zaplacení částky 26.932,50 Kč s 18% úrokem od 5.7.1997 do
zaplacení, jakož i ve výroku o náhradě nákladů řízení, rozsudek soudu prvního
stupně zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu
řízení. Odvolací soud dovodil, že okamžité zrušení pracovního poměru odpovídá
z hlediska svého skutkového vymezení požadavkům ustanovení § 55 zák. práce a že
žalobce \"neunesl důkazní břemeno v tom ohledu, že by naplnil postup předvídaný
ust. § 11 odst.4 zákona č. 1/1992 Sb. o mzdě\" a mzdu vyplatil manželce
žalovaného na základě písemného zmocnění. Podle názoru odvolacího soudu
\"nedodržení tohoto postupu\" však samo o sobě neznamená, že by nedošlo k
vyplacení mzdy. Zákonem stanovený postup, požadující předložení plné moci od
druhého z manželů, sleduje účel, aby se mzda \"dostala do dispoziční sféry
zaměstnance a ten ji mohl užít pro účely osobní i ve prospěch manžela či
rodiny\". Důležitou podmínkou dalšího výkonu práce zaměstnancem je i to, aby
\"vyplacením mzdy byl zajištěn dostatek finančních prostředků pro výživu
zaměstnance i členů jeho domácnosti\". Odvolací soud dovodil, že \"tento účel
zákona byl v projednávané věci splněn\", neboť manželka žalovaného naložila se
mzdou žalovaného, která ji byla vyplacena, \"ve prospěch společné domácnosti,
přičemž předanou částku nebo její část mohl použít i žalovaný přímo\";
po \"materiální stránce\" tedy \"nelze dovodit, že by mzda žalovaného nebyla v
zákonem stanovené době vyplacena\". Okamžité zrušení pracovního poměru je z
uvedených důvodů neplatným právním úkonem. Ve výroku o náhradě škody odvolací
soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení s
pokynem, aby se požadavkem žalobce na náhradu škody zabýval \"po skutkové
stránce\".
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Rozsudek
odvolacího soudu napadá - jak vyplývá z obsahu dovolání - ve výroku, kterým byl
rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že se určuje neplatnost okamžitého
zrušení pracovního poměru, které žalovaný dal žalobci dopisem ze dne 13.2.1997,
a dovozuje, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním
posouzení věci a že vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné
části oporu v provedeném dokazování. Podle názoru žalovaného nelze souhlasit s
právním názorem odvolacího soudu, podle kterého nenaplnění postupu při výplatě
mzdy, předvídaného ustanovením § 11 odst.4 zákona č. 1/1992 Sb., \"neznamená,
že by nedošlo k vyplacení mzdy, když zákonem stanovený postup požadující
předložení plné moci od druhého z manželů sleduje ten účel, aby se mzda dostala
do dispoziční sféry zaměstnance a byl zajištěn dostatek finančních prostředků
pro výživu zaměstnance i členů jeho domácnosti\". Takovéto právní posouzení by
vedlo k tomu, že \"neustálým překračováním zákona v tomto směru by došlo k
jistému způsobu legalizace porušování či obcházení způsobu výplaty mzdy zákonem
kogentně stanoveným\". Zaměstnanec má právo na to, aby mu byla mzda vyplacena
způsobem stanoveným zákonem také proto, aby mohl zkontrolovat, zda je mu mzda
vyplácena řádně, včas a \"se všemi náležitostmi\". Není možné vyplacení mzdy
\"degradovat\" na to, že zaměstnanec \"nějaké prostředky jakýmkoliv způsobem
obdržel\", a nelze \"stoprocentně předpokládat korektní vztahy v každém
manželství\". Žalovaný dále odvolacímu soudu vytýká, že vycházel ze zjištění,
že mzda za měsíc prosinec 1996 byla vyplacena jeho manželce dne 22.1.1997,
ačkoliv datum na \"výplatním lístku\" není uvedeno, žalobce si není jist
vyplacením částky v tento den a žalovaný v tento den nebyl na pracovní cestě (z
pracovní cesty se žalovaný vrátil dne 20.1.1997). Žalovaný navrhl, aby dovolací
soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce navrhl, aby dovolací soud dovolání zamítl. Uvedl, že k výplatě mzdy \"k
rukám manželky\" došlo proto, že se žalovaný od 20.1.1997 nedostavoval do
práce, odmítal se žalobcem komunikovat a sám tak způsobil, že mu mzda nemohla
být vyplacena na pracovišti. Bez významu není rovněž skutečnost, že žalovaný
zaslal žalobci okamžité zrušení pracovního poměru v době, kdy se od 20.1.1997
bezdůvodně nedostavoval do práce a kdy mu hrozilo okamžité zrušení pracovního
poměru pro \"hrubé porušování pracovní kázně\".
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) věc projednal
podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 - dále jen
\"o.s.ř.\" (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocném
rozsudku odvolacího soudu ve výroku, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně
změněn tak, že se určuje neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, které
žalovaný dal žalobci dopisem ze dne 13.2.1997 podle ustanovení § 54 odst.1
písm.b) zák. práce, bylo podáno oprávněnou osobou v zákonné lhůtě (§ 240 odst.
1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je v uvedeném výroku dovolání
přípustné podle ustanovení § 238 odst.1 písm.a) o.s.ř., přezkoumal věc bez
nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že
dovolání je zčásti opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době - vzhledem k tomu, že žalovaný se
žalobcem pracovní poměr okamžitě zrušil dopisem ze dne 13.2.1997, který byl
žalobci doručen dne 14.2.1997 - posuzovat podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku
práce, ve znění zákonů č. 88/1968 Sb., č. 153/1969 Sb., č. 100/1970 Sb., č.
20/1975 Sb., č. 72/1982 Sb., č. 111/1984 Sb., č. 22/1985 Sb., č. 52/1987 Sb.,
č. 98/1987 Sb.,č. 188/1988 Sb., č. 3/1991 Sb., č. 297/1991 Sb., č.
231/1992 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 590/1992 Sb., č. 37/1993 Sb., č.
74/1994 Sb., č. 118/1995 Sb., č. 287/1995 Sb. a č. 138/1996 Sb., tedy podle
zákoníku práce ve znění účinném do 30.9.1999 (dále jen \"zák. práce\"), a podle
zákona č. 1/1992 Sb., o mzdě, odměně za pracovní pohotovost a o průměrném
výdělku, ve znění zákonů č. 590/1992 Sb., č. 10/1993 Sb., č. 37/1993 Sb., č.
74/1994 Sb., a č. 118/1995 Sb., tedy podle zákona o mzdě, odměně za pracovní
pohotovost a o průměrném výdělku ve znění účinném do 31.12.2000 (dále jen
\"zákona o mzdě\").
Podle ustanovení § 54 odst.1 písm.b) zák. práce zaměstnanec může pracovní poměr
okamžitě zrušit, jestliže zaměstnavatel mu nevyplatil mzdu nebo náhradu mzdy do
15 dnů od uplynutí její splatnosti.
Podle ustanovení § 10 odst.1 zákona o mzdě je mzda splatná pozadu za měsíční
období, a to nejpozději v následujícím kalendářním měsíci, pokud nebylo v
pracovní smlouvě nebo v kolektivní smlouvě dohodnuto jinak.
Podle ustanovení § 11 odst.1 věty první zákona o mzdě se mzda vyplácí
zaměstnanci v penězích.
Podle ustanovení § 11 odst.2 zákona o mzdě se mzda vyplácí v pracovní době
a na pracovišti, nebylo-li v kolektivní smlouvě dohodnuto jinak. Nemůže-li
se zaměstnanec dostavit k výplatě z vážných důvodů, popřípadě pracuje-li na
vzdáleném pracovišti, zašle mu zaměstnavatel mzdu v den stanovený pro její
výplatu, popřípadě nejpozději v nejbližší následující pracovní den na svůj
náklad a nebezpečí, pokud se nedohodnou jinak.
Podle ustanovení § 11 odst.4 zákona o mzdě zaměstnanec může k přijetí mzdy
zmocnit jinou osobu. Manželu lze mzdu vyplatit jen na základě písemného
zmocnění. Bez písemného zmocnění lze vyplatit mzdu jiné osobě než zaměstnanci,
jen pokud to stanoví zákon.
V posuzovaném případě soudy vycházely z toho, že mzda za měsíc prosinec 1996
měla být podle tvrzení žalobce vyplacena žalovanému dne 13.1.1997.
Z ustanovení § 10 odst.1 zákona o mzdě vyplývá, že zákon především umožňuje
samotným účastníkům pracovního poměru, aby si splatnost mzdy dohodli buď sami v
pracovní smlouvě (pracovní smlouvou lze rozumět i dohodu o změně sjednaných
pracovních podmínek, uzavřenou podle § 36 odst. 1 zák. práce), nebo
zprostředkovaně v souvislosti s úpravou kolektivních pracovněprávních vztahů
kolektivní smlouvou v rámci normativního obsahu kolektivní smlouvy. Pro případ,
jestliže splatnost mzdy není uvedeným způsobem dohodnuta, zákon o mzdě stanoví,
že \"mzda je splatná pozadu za měsíční období, a to nejpozději v
následujícím kalendářním měsíci\". Protože splatnost mzdy v tomto případě není
určena konkrétním dnem, nýbrž časovým úsekem vyznačujícím se svým počátkem a
koncem, je mzda splatná po celou tuto zákonem stanovenou lhůtu. Uplynutím
splatnosti mzdy zaměstnanci příslušející je proto třeba rozumět v tomto případě
až marné uplynutí posledního dne následujícího měsíce.
Při úvaze, kdy nastala splatnost mzdy žalovaného za měsíc prosinec 1996, soudy
náležitě nerozlišily, zda termín výplaty dne 13.1.1997 vyplýval z dohody
obsažené v pracovní smlouvě účastníků nebo v kolektivní smlouvě anebo zda šlo
termín, který k výplatě mzdy určil samotný žalobce, a neprovedly v tomto směru
potřebné důkazy. Pouze v případě, vyplýval-li termín výplaty mzdy dne 13.1.1997
z dohody obsažené v pracovní smlouvě účastníků nebo v kolektivní smlouvě,
nastala splatnost mzdy žalobce za měsíc prosinec 1996 k uvedenému datu. Šlo-li
o termín, který k výplatě mezd určil sám zaměstnavatel a který proto mohl
kdykoliv změnit, nastala splatnost mzdy žalovaného za měsíc prosinec 1996 ve
smyslu ustanovení § 10 odst. 1 zákona o mzdě až uplynutím dne 31.1.1997.
Vzhledem k tomu, že soudy se objasněním otázky, kdy nastala splatnost mzdy
žalovaného za měsíc prosinec 1996, při zjišťování skutkového stavu věci
nezabývaly, zatížily řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci. Dovolací soud k této vadě řízení ve smyslu ustanovení § 242
odst.3 věty druhé o.s.ř. přihlédl, i když nebyla v dovolání uplatněna.
Z výsledků dokazování soudy dále dovodily (správnost skutkových zjištění soudu
dovolatel v tomto směru nezpochybňuje), že žalobce vyplatil mzdu žalovaného za
měsíc prosinec 1996 jeho manželce, aniž by jí žalovaný k převzetí mzdy písemně
zmocnil.
Odvolací soud dospěl k závěru, že výplata mzdy žalovaného jeho manželce - i
když k ní došlo v rozporu s ustanovením § 11 odst.4 větou druhou zákona o mzdě
bez písemného zmocnění - splnila \"ten účel, aby se mzda dostala do dispoziční
sféry zaměstnance a ten ji mohl užít pro účely osobní i ve prospěch manžela či
rodiny\" a aby \"vyplacením mzdy byl zajištěn dostatek finančních prostředků
pro výživu zaměstnance i členů jeho domácnosti\". Po \"materiální
stránce\" tedy podle názoru odvolacího soudu \"nelze dovodit, že by mzda
žalovaného nebyla v zákonem stanovené době vyplacena\". S tímto názorem
odvolacího soudu nelze souhlasit.
Z ustanovení § 11 odst.1 věty první a § 11 odst.4 zákona o mzdě vyplývá, že
účelem právní úpravy o vyplácení mzdy zaměstnancům není docílit stavu, aby se
mzda \"dostala do dispoziční sféry zaměstnance a ten ji mohl užít pro účely
osobní i ve prospěch manžela či rodiny\", popřípadě aby \"vyplacením mzdy byl
zajištěn dostatek finančních prostředků pro výživu zaměstnance i členů
jeho domácnosti\". Právní úprava v tomto směru sleduje, aby mzda jako plnění
poskytované za vykonanou práci byla vyplacena zaměstnanci jako osobě, která je
účastníkem pracovněprávního vztahu (pracovního poměru) se zaměstnavatelem a
která vykonala osobně (tj. bez cizí pomoci nebo v zastoupení) práci, za níž jí
přísluší mzda. Někomu jinému než zaměstnanci může být mzda vyplacena, jen
jestliže ho k tomu zaměstnanec písemně zmocnil nebo v případech stanovených
zákonem. Nebyla-li mzda vyplacena v souladu s ustanovením § 11 odst.1
věty první nebo s ustanovením § 11 odst.4 zákona o mzdě, postupoval
zaměstnavatel v rozporu se zákonem, i kdyby se mzda nakonec \"dostala do
dispoziční sféry zaměstnance a ten ji mohl užít pro účely osobní i ve prospěch
manžela či rodiny\", popřípadě kdyby jí \"byl zajištěn dostatek finančních
prostředků pro výživu zaměstnance i členů jeho domácnosti\", neboť tím
významným způsobem porušil povinnosti, které má vůči zaměstnanci z pracovního
poměru nebo z jiného pracovněprávního vztahu (srov. též § 35 odst.1 písm.a)
zák. práce).
Manželu zaměstnance může být mzda zaměstnance vyplacena - jak výslovně uvádí
ustanovení § 11 odst.4 věty druhé zákona o mzdě - rovněž jen na základě
písemného zmocnění. Je tomu tak zejména proto, že mzda za vykonanou práci je
osobním nárokem zaměstnance, který nelze platně smlouvou převést na jiného, a
že nárok na mzdu nepatřil do bezpodílového spoluvlastnictví zaměstnance a
jeho manžela, které upravovalo majetkové společenství manželů v době výplaty
mzdy žalovaného v lednu 1997; do bezpodílového spoluvlastnictví manželů
náležela teprve vyplacená a převzatá mzda (srov. například zprávu \"K výkladu
ustanovení občanského zákoníku o bezpodílovém spoluvlastnictví manželů\",
uveřejněnou pod č. 42 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1972).
Výše uvedený názor odvolacího soudu je tedy nejen v rozporu s účelem právní
úpravy o vyplácení mzdy zaměstnancům, ale i se zněním ustanovení § 11 odst.4
věty druhé zákona o mzdě.
Mzda nebo jiný nárok z pracovněprávních vztahů uspokojením zanikne, jen
jestliže byl uspokojen řádně (srov. § 252 zák. práce). V posuzovaném případě
nebyl nárok žalovaného na mzdu za měsíc prosinec 1996 řádně uspokojen, neboť
mzda nebyla vyplacena žalovanému ani osobě, kterou by žalovaný k přijetí mzdy
písemně zmocnil, a nešlo ani o případ stanovený zákonem, v němž by bylo možné
mzdu vyplatit jiné osobě než žalovanému. Dovolatel proto důvodně namítá, že mu
mzda za měsíc prosinec 1996 nebyla vyplacena zákonem stanoveným způsobem a že
tedy tento jeho pracovněprávní nárok nebyl řádně uspokojen.
Veden uvedeným nesprávným právním názorem se odvolací soud nezabýval tím (jak
naznačoval žalobce), zda jednání žalovaného neodporovalo \"dobrým mravům\",
tedy zda nebylo v rozporu s ustanovením § 7 odst.2 zák. práce. Za zneužití
práva ve smyslu ustanovení § 7 odst.2 zák. práce lze považovat takové jednání,
jehož cílem není dosažení účelu a smyslu sledovaného právní normou, nýbrž které
je v rozporu s ustálenými dobrými mravy vedeno přímým úmyslem způsobit jinému
účastníku újmu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28.6.2000 sp. zn. 21 Cdo
992/99, uveřejněný pod č. 126 v časopise Soudní judikatura, roč. 2000).
Zneužitím práva může být při splnění uvedených předpokladů i okamžité zrušení
pracovního poměru zaměstnancem učiněné s odvoláním na ustanovení § 54 odst.1
písm.b) zák. práce.
Námitka dovolatele, že nemá oporu v provedeném dokazování zjištění soudů, že
mzda za měsíc prosinec 1996 byla vyplacena manželce žalovaného dne 22.1.1997,
není důvodná.
Podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. lze dovolání podat z důvodu, že
rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v
provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve
smyslu citovaného ustanovení rozumět výsledek hodnocení důkazů soudem, který
neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o.s.ř., protože soud vzal v
úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků
nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné
skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení
najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z
přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti
(důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, je logický
rozpor, nebo jestliže hodnocení důkazů odporuje ustanovením § 133 až § 135
o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části
tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z
hlediska hmotného práva.
Nárok žalovaného na mzdu za měsíc prosinec 1996 nemohl být - jak uvedeno výše -
řádně uspokojen tím, že mzda byla vyplacena manželce žalovaného. Z hlediska
posouzení, zda došlo k naplnění důvodu k okamžitému zrušení pracovního poměru
podle ustanovení § 54 odst.1 písm.b) zák. práce obsaženého v dopise ze dne
13.2.1997, je proto nerozhodné, kdy (v kterém dnu v lednu 1997) manželka
žalovaného mzdu přijala, neboť zjištění v tomto směru nemůže mít vliv na závěr
o platnosti okamžitého zrušení pracovního poměru, které žalovaný dal žalobci
dopisem ze dne 13.2.1997. Nejde tedy o skutečnost, která by byla významná
pro posouzení projednávané věci z hlediska hmotného práva, a proto ji není
možné důvodně napadnout dovolacím důvodem podle ustanovení § 241 odst.3 písm.c)
zák. práce.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není v dovoláním napadeném
výroku správný. Nejvyšší soud České republiky jej proto zrušil v napadeném
výroku, jakož i v na něm závislých výrocích, jimiž bylo rozhodnuto o
požadavku žalobce na náhradu škody a o náhradě nákladů řízení (§ 242 odst.1
písm.b) o.s.ř.), a věc vrátil Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení (§ 243b
odst. 1 část věty za středníkem a § 243b odst. 2 věta první o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 věta druhá a třetí
o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 18. prosince 2001
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu