21 Cdo 716/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci
žalobkyně Ing. J. T., zastoupené advokátem, proti žalované České republice –
Ministerstvu zemědělství, zastoupené advokátem, o neplatnost výpovědi z
pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 19 C
165/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
23. září 2005, č.j. 14 Co 411/2005-71, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení
1.577,- Kč k rukám advokáta.
Dopisem ze dne 13.8.2004 žalovaná sdělila žalobkyni, že jí dává výpověď z
pracovního poměru podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce. Důvod k
výpovědi spatřovala v tom, že „dne 15. července 2004 Ing. J. P., ministr
zemědělství, dekretem č.j. 1277/316/2004-12040 zrušil pověření žalobkyně
výkonem funkce ředitelky Pozemkového úřadu Š.“ a současně bylo žalobkyni
nabídnuto místo referentky na Pozemkovém úřadu J. nebo Pozemkovém úřadu O., z
nichž žádné - přes opakovanou nabídku žalované dopisem ze dne 28.7.2004 - ve
lhůtě stanovené do 12.8.2004 „neprojevila ochotu přijmout“ a „odmítá se se
žalovanou dohodnout na dalším pracovním zařazení“; proto pracovní poměr
žalobkyně skončí dnem 30.11.2004.
Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru
je neplatná. Žalobu odůvodnila zejména tím, že pravomocným rozsudkem Obvodního
soudu pro Prahu 1 ze dne 12.2.2004, č.j. 19 C 144/2003-41, potvrzeným rozsudkem
Městského soudu v Praze ze dne 8.6.2004, č.j. 14 Co 149/2004-73, bylo určeno,
že (předešlé) výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení § 46 odst. 1 písm.
c) zák. práce dané žalobkyni dopisy žalované ze dne 27.6.2003 a 30.7.2003 jsou
– z důvodu neplatného odvolání žalobkyně z funkce – neplatné, a žalované byla
uložena povinnost umožnit žalobkyni výkon funkce ředitelky Pozemkového úřadu Š.
(do níž byla s účinností od 1.1.2003 jmenována dekretem ministra zemědělství ČR
ze dne 2.12.2002). Poté, co se žalobkyně po právní moci uvedených rozhodnutí
dostavila na Ústřední pozemkový úřad v P. se žádostí o umožnění výkonu uvedené
funkce, žalovaná jí dne 15.7.2004 sdělila, že jí výkon funkce umožnit nemůže, a
současně jí předala rozhodnutí ministra zemědělství ze dne 12.7.2004, jímž bylo
ke dni 15.7.2004 zrušeno pověření žalobkyně výkonem funkce ředitelky
Pozemkového úřadu Š., s nabídkou jiné práce referentky na Pozemkových úřadech
J. nebo O. Podle názoru žalobkyně je její odvolání z funkce výše citovaným
rozhodnutím ministra zemědělství „absolutně neplatné ve smyslu § 242 písm. a)
zák. práce“, neboť „z okolností případu je zřejmé, že jediným důvodem pro jeho
vydání bylo žalobkyni znemožnit výkon funkce ředitelky PÚ Š. v rozporu s ust. §
35 odst. 1 písm. a) zák. práce a shora cit. pravomocným rozsudkem soudu“.
Jestliže žalovaná žalobkyni výkon funkce ředitelky Pozemkového úřadu Š. po
právní moci výše uvedených rozsudků neumožnila, „byť na jediný den, nebyla
oprávněna žalobkyni z funkce odvolat“, neboť - jak dále uvedla - „je právně
nemožné (neodůvodněně) odvolat z funkce někoho, komu její výkon založený
jmenováním nebyl vůbec umožněn“. Kromě toho žalobkyně zdůraznila, že žalovaná
neprovedla žádnou organizační změnu, v důsledku níž by se mohla stát pro
žalovanou nadbytečnou, a že proto „není dán výpovědní důvod ve výpovědi
uvedený“.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 29.4.2005, č.j. 19 C 165/2004-45
žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě
nákladů řízení 6.307,- Kč k rukám advokáta. Ve věci samé vycházel ze zjištění,
že s ohledem na pravomocné rozhodnutí soudu, jímž byla (z důvodu neplatného
odvolání žalobkyně z funkce dne 29.1.2003 a 24.6.2003) určena neplatnost
předchozích výpovědí daných žalobkyni dopisy žalované ze dne 27.6.2003 a
30.7.2003 a žalované byla uložena povinnost umožnit žalobkyni výkon funkce
ředitelky Pozemkového úřadu Š., „byla žalobkyně i po 24.6.2003 de iure ve
funkci ředitelky Pozemkového úřadu Š.“. Podle názoru soudu prvního stupně za
situace, kdy rozhodnutí ministra zemědělství ČR ze dne 12.7.2004 o odvolání
žalobkyně z této funkce ke dni 15.7.2004 bylo v souladu s ustanovením § 65
odst. 2 zák. práce učiněno písemnou formou a žalobkyni bylo řádně doručeno, „je
třeba je považovat za platný právní úkon, na kterém nemůže ničeho změnit ani
skutečnost, že poté, co bylo pravomocně rozhodnuto o povinnosti žalované
umožnit žalobkyni faktický výkon uvedené funkce, žalovaná tak ve skutečnosti
neučinila“. Protože žalobkyně po „platném“ odvolání z funkce
„neakceptovala“ (resp. odmítla) ze strany žalované učiněnou nabídku volných
pracovních míst referenta Pozemkového úřadu J. nebo Pozemkového úřadu O., která
„byla pro žalobkyni vhodná“, dospěl k závěru, že „nastala fikce nadbytečnosti
podle § 65 odst. 3 ve spojení s § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce“, v případě
níž „soud existenci organizačních změn a s tím spojené nadbytečnosti nezkoumá“,
a že proto je předmětná výpověď, která byla žalobkyni též řádně doručena,
platným právním úkonem. Námitku žalobkyně o postupu žalované v rozporu s
ustanovením § 7 odst. 2 zák. práce odmítl s odůvodněním, že „z provedených
důkazů je zřejmé“, že účelem rozhodnutí ministra zemědělství ČR ze dne
12.7.2004 bylo odvolat žalobkyni z funkce ředitelky Pozemkového úřadu Š. a že
„přímý úmysl způsobit žalobkyni újmu, ať už majetkové či nemajetkové povahy,
nebyl v řízení prokázán“; v této souvislosti uvedl, že vedoucí zaměstnanci
„musejí počítat a být srozuměni“ s tím, že zaměstnavatel, který je do funkce
jmenoval, „je oprávněn tyto zaměstnance z jejich funkcí souladu s ustanovením §
65 odst. 2 zák. práce kdykoliv odvolat, a to bez uvedení jakéhokoliv důvodu,
aniž by mu mohli jakkoliv zabránit“.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 23.9.2005, č.j. 14
Co 411/2005-71 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobkyně
je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 6.128,50 Kč k
rukám advokáta. Odvolací soud zdůraznil, že soudním určením neplatnosti
předchozích výpovědí se obnovil pracovněprávní vztah účastníků založený
jmenováním žalobkyně do funkce ředitelky Pozemkového úřad Š. ze dne 2.12.2002 a
že „takový platný pracovní poměr pak může být znovu rozvázán zákonnými způsoby,
tedy i dle § 65 odst. 2,3 zák. práce“. K odvolací námitce, že žalovaná svým
počínáním sledovala šikanu žalobkyně, která aktivně vystupovala proti
dlouhodobě nezákonné praxi žalované, a zneužila tak svého subjektivního práva
na újmu žalobkyně, uvedl, že podle ustálené judikatury lze za zneužití výkonu
práva ve smyslu ustanovení § 7 odst. 2 zák. práce považovat pouze takové
chování, jehož cílem není dosažení účelu a smyslu sledovaného právní nornou,
nýbrž, které je v rozporu s ustálenými dobrými mravy vedeno přímým úmyslem
způsobit újmu jinému účastníkovi, přičemž – jak dále zdůraznil – „judikatura
zaujala uvedený názor s vědomím, že v pracovněprávních vztazích bývá rozvázání
pracovního poměru některým ze způsobů uvedených v zákoně pro účastníky z
hlediska jejich zájmů nestejně výhodné“. V daném případě podle názoru
odvolacího soudu bylo „zcela legitimním právem“ žalované jako zaměstnavatelky
rozhodnout, zda „ponechá“ ve funkci ředitelky Pozemkového úřadu Š. RNDr. K.,
která byla do této funkce jmenována 24.6.2003, nebo zda ji odvolá (a umožní
výkon funkce žalobkyni), „samozřejmě s vědomím následků vyplývajících z
pravomocného soudního rozhodnutí ve vztahu k žalobkyni (možná exekuce nebo
náhrada mzdy dle § 130 odst. 1 zák. práce)“. Vzhledem k tomu, že zaměstnanci
jmenovaní do funkcí – jak odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně – „musí
počítat s možností odvolání z funkce bez uvedení důvodu“, lze v jednání
žalované „spatřovat jen chování v souladu s účelem § 65 odst. 2,3 zák. práce a
nikoliv přímý úmysl způsobit žalobkyni újmu“, neboť „právě skutečnost, že
jmenovaní zaměstnanci mohou být odvoláni bez uvedení důvodu, je zákonným
vyjádřením možného požadavku zaměstnavatele na zvýšenou loajalitu jmenovaných
vedoucích zaměstnanců“. Odvolací soud proto dovodil, že se žalobkyni
„nepodařilo prokázat, že jednání žalované bylo jednáním v rozporu s § 7 odst. 2
zák. práce a že následné odvolání z funkce ze dne 12.7.2004 je neplatným
právním úkonem“. Vycházeje dále ze skutečnosti, že žalovaná neměla pro
žalobkyni žádné volné místo v místě výkonu práce, ani v místě výkonu bydliště,
dospěl k závěru, že „byla dána jak fikce nadbytečnosti dle § 65 odst. 3 zák.
práce, tak byla splněna nabídková povinnost dle § 46 odst. 2 písm. a) zák.
práce“, a že proto výpověď podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce ze
dne 13.8.2004 byla žalobkyni dána platně.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož
přípustnost dovozovala z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) zák. práce. Namítala, že soudy obou stupńů „posoudily otázku neplatnosti úkonem ministra
zemědělství ČR datovaného 12.7.2004 v rozporu s hmotným právem, totiž s ust. §
242 odst. 1 písm. a) zák. práce ve spojení s § 7 odst. 2 zák. práce ve spojení
s § 1 odst. 3 a 4 zák. práce, a odchylně oproti názoru tradovaného
judikaturou“. Zdůraznila, že neplatnost právního úkonu podle ustanovení § 242
odst. 1 písm. a) zák. práce nastává nejen tehdy, jestliže se takový úkon příčí
zákonu, ale i tehdy, jestliže zákon obchází nebo se jinak příčí dobrým mravům,
přičemž - jak dále uvedla - „platnost právního úkonu je třeba posuzovat se
zřetelem na okolnosti, kdy byl právní úkon učiněn, a se zřetelem na cíl, který
byl v tomto případě ministrem zemědělství ČR, tedy žalovanou stranou sledován“. V této souvislosti poukázala na skutečnost, že žalovaná se již jednou pokusila
neplatně zrušit pověření žalobkyně výkonem funkce ředitelky Pozemkového úřadu
Š., přičemž pravomocné rozsudky Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 12.2.2004,
č.j. 19 C 144/2003-41 a Městského soudu v Praze ze dne 8.6.2004, č.j. 14 Co
149/2004-75 „vyslovily“ neplatnost tohoto odvolání z funkce, nicotnost nového
jmenování žalobkyně i nezákonnost organizačního řádu žalované, a bylo jimi
určeno, že (předešlé) výpovědi z pracovního poměru ze dne 27.6.2003 a 30.7.2003
jsou neplatné, a žalované byla uložena povinnost umožnit žalobkyni výkon funkce
ředitelky Pozemkového úřadu Š. do 3 dnů od právní moci rozsudku, tj. do
2.7.2004. Přesto, že se žalobkyně uvedeného dne osobně dostavila do sídla
žalované a dopisem ze dne 7.7.2004 potvrdila žalované svou připravenost k
nástupu do práce (tedy „vyvinula veškerou součinnost, kterou bylo ke splnění
povinnosti uložené soudním rozhodnutím potřeba“), žalovaná jí výkon funkce -
přes povinnost uloženou pravomocným soudním rozhodnutím - bez věcného
odůvodnění neumožnila ani na jediný den. Podle názoru dovolatelky „je zřejmé“,
že odvolání žalobkyně z funkce úkonem ministra zemědělství ČR ze dne 12.7.2004
s účinností k 15.7.2004 „za situace, kdy je jí výkon této funkce neodůvodněně
odpírán, a to navzdory povinnosti uložené pravomocným rozhodnutím soudu
(nenastala tedy restitutio in intergrum), nelze srovnat s odvoláním z funkce
provedeným za situace, kdy tato funkce nejen podle práva oprávněné osobě
náleží, ale je touto osobu i vykonávána, resp. její výkon jí není neodůvodněně
odpírán“. Dále namítala, že „jde o čisté odpírání práva a spravedlnosti
(denegatio justitiae) ze strany odvolacího soudu“, jestliže „navzdory tomu, že
námitky žalobkyně proti postupu žalované byly oprávněné“, dovodil, že „nelze
přikládat k tíži žalované, že žalobkyni z funkce odvolala a vybrala si na tuto
funkci jiného zaměstnance (tolerujícího porušování zákona)“.
Podle jejího
názoru soudy neodůvodnily ani „právně odůvodnit nemohly“ svůj závěr (který je
„nezákonný, nespravedlivý a alarmující, ať je jakkoli kamuflován“), že „při
posuzování odvolání z funkce datovaného 12.7.2004 se prý patří postupovat pouze
striktně formálně a nikoliv s přihlédnutím k prokázaným okolnostem případu a k
prokázanému účelu jednání žalované (zbavit se žalobkyně, jíž záleží na
dodržování zákona, a nahradit ji někým tolerantním k porušování zákona ze stany
žalované)“. Žalobkyně „je oprávněně přesvědčena, že takováto rozhodovací praxe
soudů, jaká se v tomto případě projevila, je nepřípustná ve státě, který dle
čl. 1 své Ústavy chce být státem právním“. Navrhla, aby dovolací soud rozsudky
soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto, neboť podle jejího názoru
rozhodnutí odvolacího soudu „je zcela správné“ a námitky žalobkyně nelze
považovat za opodstatněné.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal
napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a
dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento
mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení
odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci
samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v
dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího
soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo
jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací
soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Žalobkyně napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu
prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení § 237
odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné (ve věci nebylo soudem
prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by odvolací soud zrušil),
může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů
uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., tedy jestliže dovolací
soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je
odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li
právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst. 3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo
jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu
ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní
význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání
označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není
založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu
má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy,
jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §
237 odst. 3 o.s.ř. dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve
věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci zjištěno (správnost
skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu nepodléhá - srov. § 241a
odst. 2 a § 242 odst. 3 o.s.ř.), že dopisem ministra zemědělství České
republiky ze dne 2.12.2002, č.j. 308/158/2002-1040 byla žalobkyně s účinností
od 1.1.2003 „pověřena“ výkonem funkce ředitelky Pozemkového úřadu Š. Rozsudkem
Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 12.2.2004, č.j. 19 C 144/2003-41, potvrzeným
rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 8.6.2004, č.j. 14 Co 149/2004-73, bylo
určeno, že výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. c)
zák. práce dané žalobkyni dopisy žalované ze dne 27.6.2003 a 30.7.2003 jsou (z
důvodu neplatného odvolání žalobkyně z funkce) neplatné, a žalované byla
uložena povinnost umožnit žalobkyni výkon funkce ředitelky Pozemkového úřadu Š.
do tří dnů od právní moci rozsudku; rozsudek nabyl právní moci dne 29.6.2004.
Dne 2.7.2004 se žalobkyně dostavila na Ústřední pozemkový úřad v P. a
požadovala, aby jí žalovaná umožnila výkon funkce ředitelky Pozemkového úřadu
Š. Dopisem ze dne 7.7.2004, který žalobkyně převzala na jednání v sídle
žalované dne 15.7.2004, žalovaná oznámila žalobkyni, že „uznává trvání jejího
pověření výkonem funkce ředitelky Pozemkového úřadu Š. ze dne 2. prosince
2002“, ale že „s ohledem na překážky v práci na straně zaměstnavatele jí k
tomuto dni nemůže umožnit faktický výkon uvedené funkce a z tohoto důvodu jí
bude v souladu s ustanovením § 130 zák. práce až do odvolání poskytovat náhradu
mzdy ve výši průměrného výdělku“. Spolu s tímto dopisem žalovaná předala
žalobkyni dopis ministra zemědělství České republiky ze dne 12.7.2004, č.j.
1277/316/2004-12040, kterým bylo „pověření“ žalobkyně výkonem funkce ředitelky
Pozemkového úřadu Š. ke dni 15.7.2004 zrušeno, a zároveň žalovaná nabídla
žalobkyni jinou práci referentky Pozemkového úřadu J. a referentky Pozemkového
úřadu O.; uvedenou nabídku žalovaná opakovala dopisem ze dne 28.7.2004,
žalobkyně však žádné z nabízených pracovních míst nepřijala. Dopisem ze dne
13.8.2004, který žalobkyně převzala dne 23.8.2004, dala žalovaná žalobkyni
výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce.
V posuzovaném případě žalovaná (ministr zemědělství České republiky) dne
12.7.2004 „zrušila“ ke dni 15.7.2004 „pověření“ žalobkyně výkonem funkce
ředitelky Pozemkového úřadu Š. (odvolala žalobkyni z funkce), aniž by jí – jak
zdůrazňuje dovolatelka – „byť na jediný den“ souladu s pravomocným rozhodnutím
soudu umožnila výkon této funkce. Podle názoru dovolatelky „cílem“ a „účelem“
tohoto jednání žalované bylo „zbavit se žalobkyně, jíž záleží na dodržování
zákona, a nahradit ji někým tolerantním k porušování zákona ze stany žalované“.
Odvolací soud proto za tohoto stavu řešil právní otázku, zda výkon
subjektivního práva žalované spočívající v odvolání žalobkyně z funkce
ředitelky Pozemkového úřadu Š. ke dni 15.7.2004 představuje v daném případě
zneužití výkonu práva na újmu druhého účastníka pracovněprávního vztahu
(žalobkyně) ve smyslu ustanovení § 7 odst. 2 zák. práce.
Podle ustanovení § 7 odst. 2 věty první zák. práce (ve znění od 1.1.2001),
nikdo nesmí výkonu práv a povinností vyplývajících z pracovněprávních
vztahů zneužívat na újmu jiného účastníka pracovněprávního vztahu nebo k
ponižování jeho lidské důstojnosti.
Objektivní právo předpokládá, že výkon subjektivního práva směřuje k
uskutečnění cíle sledovaného právní normou. Z logiky věci, dané vzájemně
opačným postavením zúčastněných stran, vyplývá, že výkon subjektivního práva
(vynucení splnění subjektivní povinnosti) může mít někdy za následek újmu na
straně povinného subjektu, což by bylo možné vnímat jako rozpor s obecně
přijímaným právním pravidlem, že každý se má chovat tak, aby nerušil práva
jiného. Protože však výkon práva vylučuje protiprávnost, protože stejný stav
nemůže být současně stavem právním i právu se příčícím, je třeba, vycházeje ze
zásady „neminem laedit, qui iure sui utitur”, chování, které směřuje k zákonem
předpokládanému výsledku, považovat za dovolené i tehdy, je-li jeho
(eventuelním) vedlejším následkem vznik majetkové, popř. nemajetkové újmy na
straně dalšího účastníka právního vztahu.
Jestliže však jednající sice koná v mezích svého práva, ale prostřednictvím
realizace chování jinak právem dovoleného sleduje poškození druhého účastníka
právního vztahu, jedná se sice o výkon práva, ale o výkon práva závadný, kdy
jednání a jeho výsledek se snad zcela shodují s výsledkem, který mělo právo na
zřeteli, ale kdy jednání bylo učiněno nikoliv za účelem dosažení výsledků, k
jejichž docílení byla jednajícímu propůjčena ochrana, nýbrž aby bylo dosaženo
výsledků jiných, které jsou jinak považovány za nevítaný vedlejší následek
tohoto jednání. Takový výkon práva, i když je se zákonem formálně v souladu, je
ve skutečnosti výkonem práva jen zdánlivým; účelem zde není vykonat právo, ale
poškodit jiného, neboť jednající v rozporu s ustálenými dobrými mravy je přímo
veden úmyslem způsobit jinému účastníku újmu, zatímco dosažení vlastního smyslu
a účelu sledovaného právní normou zůstává pro něho vedlejší a je z hlediska
jednajícího bez významu. Za zneužití práva ve smyslu ustanovení § 7 odst. 2
zák. práce tedy lze považovat pouze takové jednání, jehož cílem není dosažení
účelu a smyslu sledovaného právní normou, nýbrž které je v rozporu s ustálenými
dobrými mravy vedeno přímým úmyslem způsobit jinému účastníku újmu (srov.
právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28.6.2000, sp. zn. 21
Cdo 992/99, uveřejněný pod č. 126 v časopise Soudní judikatura, roč. 2000).
V posuzovaném případě soudy obou stupňů - jak vyplývá z odůvodnění jejich
rozsudků - z uvedeného právního názoru důsledně vycházely. Ve smyslu tohoto
názoru by jednání žalované bylo možno považovat za zneužití výkonu práva ve
smyslu ustanovení § 7 odst. 2 zák. práce pouze tehdy, kdyby bylo „vedeno přímým
úmyslem“ způsobit žalobkyni újmu. V daném případě však z výsledků dokazování
nevyplývá, že by žalovaná (jako zaměstnavatel) tím, že po skončení předchozího
soudního sporu mezi účastníky se rozhodla „ponechat“ ve funkci ředitelky
Pozemkového úřadu Š. RNDr. K. a využila proto svého práva podle ustanovení § 65
odst. 2 zák. práce odvolat žalobkyni z této funkce, do níž ji jmenovala,
sledovala především poškození žalobkyně. I když důsledkem tohoto postupu bylo,
že žalovaná ani „na jediný den“ nemohla vůči žalobkyni splnit povinnost
uloženou jí pravomocným rozhodnutím soudu, nelze z této skutečnosti bez dalšího
dovodit, že žalovaná v rozporu s ustálenými dobrými mravy (souborem nepsaných
společenských a mravních pravidel, která jsou ve společnosti v převážné míře
uznávaná) výkon funkce žalobkyni „neodůvodněně odepřela“ v přímém úmyslu ji
poškodit, zatímco dosažení vlastního smyslu a účelu sledovaného právní normou -
tj. obsazení vedoucí funkce vhodným zaměstnancem, bylo pro ni zcela bez
významu. Z obsahu spisu se podává, že újma, která tímto byla žalobkyni
způsobena [spočívající ve ztrátě pracovního místa (vedoucí funkce) a následné
výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce]
je spíše výše uvedeným nevítaným (eventuelním) vedlejším následkem jednání
žalované, která toliko využila svého oprávnění jednostranně (a bez uvedení
důvodu) rozhodovat o personálních změnách v zákonem taxativně stanovených
vedoucích funkcích, jež mají v organizační struktuře zaměstnavatelů z hlediska
plnění jejich úkolů největší význam, které dává zaměstnavatelům zvláštní právní
úprava pracovního poměru zaměstnanců, u nichž se pracovní poměr zakládá
jmenováním, obsažená v ustanovení § 65 zák. práce.
Jestliže tedy odvolací soud (a soud prvního stupně, s jehož závěry se odvolací
soud ztotožnil) vycházeje z názoru, že jmenovaní zaměstnanci „musí počítat s
možností odvolání z funkce bez uvedení důvodu“ a že bylo „zcela legitimním
právem“ žalované jako zaměstnavatelky rozhodnout o obsazení vedoucí funkce
ředitele Pozemkového úřadu Š. (tedy uvážit, zda „ponechá“ ve funkci RNDr. K.
nebo umožní její výkon žalobkyni), dovodil, že „v jednání žalované lze
spatřovat jen chování v souladu s účelem § 65 odst. 2, 3 zák. práce a nikoliv
přímý úmysl způsobit žalobkyni újmu“, bylo ve věci rozhodnuto v souladu se
zákonem a s již ustálenou judikaturou, na níž dovolací soud nemá žádný důvod
cokoliv měnit. Ve prospěch opačného názoru nelze důvodně namítat, že žalovaná
jednala „navzdory povinnosti uložené pravomocným rozhodnutím soudu“;
rozhodnutí, jímž bylo žalované uloženo umožnit žalobkyni výkon funkce ředitelky
Pozemkového úřadu Š., nepředstavuje pro účastníky pracovního poměru překážku,
která by jim bránila činit úkony vedoucí k rozvázání pracovního poměru zákonem
předpokládanými způsoby, tedy – jak uvádí odvolací soud – „i dle § 65 odst. 2,
3 zák. práce“.
Z uvedeného je zřejmé, že napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu o věci
samé nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání
přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud
České republiky proto dovolání žalobkyně - aniž by se mohl věcí dále zabývat -
podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
V dovolacím řízení vznikly žalované v souvislosti se zastoupením advokátem
náklady, které spočívají v paušální odměně ve výši 1.250,- Kč [srov. § 7 písm.
c), § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve
znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a čl. II
vyhlášky č. 276/2006 Sb.] a v paušální částce náhrad výdajů ve výši 75,- Kč
(srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb.,
č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb. a č. 618/2004 Sb. a čl. II vyhlášky č. 276/2006
Sb.). Vzhledem k tomu, že advokát osvědčil, že je plátcem daně z přidané
hodnoty, patří k nákladům řízení podle ustanovení § 137 odst. 3 o.s.ř. vedle
odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad výdajů rovněž částka
odpovídající dani z přidané hodnoty (19%), kterou je advokát povinen z odměny
za zastupování a z náhrad odvést podle zvláštního právního předpisu (srov.
zákon č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty), tedy částka (po zaokrouhlení)
252,- Kč (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze
dne 15.12.2004, sp.zn. 21 Cdo 1556/2004, který byl uveřejněn pod č. 21 ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005). Protože dovolání žalobkyně
bylo odmítnuto, soud jí ve smyslu ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224
odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. uložil, aby tyto náklady žalované nahradila.
Celkovou náhradu nákladů řízení ve výši 1.577,- Kč je žalobkyně povinna
zaplatit k rukám advokáta, který žalovanou v tomto řízení zastupoval (§ 149
odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. ledna 2007
JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.
předseda senátu