21 Cdo 721/2024-183
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v exekuční věci oprávněného Z. H., zastoupeného Mgr. Ludmilou Pražákovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Matoušova č. 515/12, proti povinnému J. M., zastoupenému Mgr. Filipem Smějou, advokátem se sídlem v Praze 2, Polská č. 1716/54, o zastavení exekuce, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 207 EXE 6230/2022, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 14. června 2023, č. j. 20 Co 82/2023-134, takto:
Dovolání povinného se odmítá.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 14. 6. 2023, č. j. 20 Co 82/2023-134, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť není splněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v tomto ustanovení, podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Usnesení odvolacího soudu je (v závěru, že soud nemusí provést důkaz, jehož návrh hodnotí jako účelový s úmyslem dosáhnout dalšího zdržení exekuce) v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Judikatura Nejvyššího soudu k výkladu § 120 odst. 1 věty druhé o. s. ř. je ustálena v závěru, že soud neprovede důkazy, které jsou pro věc nerozhodné a nemohou směřovat ke zjištění skutkového stavu věci (ke zjištění skutečností předvídaných skutkovou podstatou právní normy), jakož i důkazy, které jsou zjevně nabízeny jen proto, aby řízení bylo účelově prodlouženo (důkazy pro rozhodnutí bezvýznamné); stejně tak neprovede důkazy, které byly pořízeny nebo opatřeny v rozporu s obecně závaznými právními předpisy – důkazy nezákonné (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21.
10. 1998, sp. zn. 21 Cdo 1009/98, který byl uveřejněn pod č. 39/1999 Sb. rozh. obč., nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2007, sp. zn. 21 Cdo 731/2006). Podle § 157 odst. 2 o. s. ř. soud v odůvodnění rozsudku rovněž uvede, proč neprovedl i další důkazy. Z výše uvedeného vyplývá, že soud není vázán důkazními návrhy účastníků potud, že by byl povinen provést všechny nabízené důkazy. Soud je oprávněn posoudit všechny důkazní návrhy a rozhodnout o tom, které z těchto důkazů provede.
Soud se však v odůvodnění musí vypořádat s tím, že některé navržené důkazy neprovedl (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2000, sp. zn. III. ÚS 68/99, nebo nález Ústavního soudu ze dne 22. 4. 2002, sp. zn. IV. ÚS 582/01). V projednávané věci dospěl odvolací soud k závěru, že povinným navržený důkaz znaleckým posudkem neprovede pro nadbytečnost, neboť postup povinného, který s časovým odstupem 17 let a až v odvolacím řízení začal zpochybňovat svůj podpis na doručence, hodnotil soud jako nevěrohodný a účelový s úmyslem dosáhnout dalšího zdržení exekuce.
Odvolací soud uvedl, že tento návrh povinného odporuje všem relevantním skutkovým zjištěním ve věci, neboť kromě doručenkou podloženého doručení předmětného usnesení (o nařízení výkonu rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva) se povinný účastnil výkonu rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva v postavení manžela povinné a o tom, že si byl své účasti vědom, svědčí skutečnost, že po doručení usnesení byla – v souvislosti s částečným zastavením výkonu rozhodnutí ve vztahu k dalšímu povinnému – do spisu založena plná moc, v níž povinný (v souvislosti s doručováním usnesení o částečném zastavení výkonu rozhodnutí) zmocnil k zastupování advokáta.
Soudcovské zástavní právo bylo po právní moci rozhodnutí zapsáno do katastru nemovitostí a povinný si byl jeho zřízení, potažmo existence, vědom, jak je zřejmé z jeho vyjádření k návrhu na nařízení soudního prodeje zástavy, v němž sám poukázal na to, že na nemovité věci vázne soudcovské zástavní právo a usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí je založeno v katastru nemovitostí. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je tak zřejmé, že se odvolací soud otázkou doručení usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí zabýval a zjišťoval okolnosti rozhodné pro její posouzení, jakož i to, z jakých důvodů soud navržený důkaz znaleckým posudkem neprovedl.
Odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu obsahuje srozumitelné a přesvědčivé důvody jak k jeho závěru o doručení usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva povinnému, tak i k tomu, proč považuje současný postup povinného za „nevěrohodný a účelový s úmyslem dosáhnout dalšího zdržení exekuce“. Skutečnosti zjišťované pro vyslovení závěru, zda byl důkaz navržen proto, aby byl spor účelově prodloužen, přitom v řízení nejsou omezeny žádným časovým úsekem. Pokud tedy odvolací soud hodnotil skutečnosti z období po tvrzeném doručení usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí povinnému a dospěl k závěru o účelovosti navrhovaného důkazu, pak rozhodl v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu.
Obdobný závěr vyplývá rovněž z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. 20 Cdo 460/2009, proti němuž podaná ústavní stížnost byla usnesením Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2011, sp. zn. II. ÚS 947/11, odmítnuta. Nejvyšší soud proto dovolání povinného podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§ 87 a násl. exekučního řádu).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.