21 Cdo 732/2011
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v
právní věci žalobce Ing. J. K., zastoupeného JUDr. Petrem Hostašem, advokátem
se sídlem v Praze 1, Na Struze č. 1740/7, proti žalované Lumen Energy a.s. se
sídlem v Praze 5 - Zličíně, Na Radosti č. 184/59, IČO 26090660, zastoupené Mgr.
Lubošem Havlem, advokátem se sídlem v Praze 4, Na Pankráci č. 30a/404, o
450.000,-Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn.
8 EC 64/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
2. listopadu 2010 č.j. 17 Co 225/2010-97 takto:
Rozsudek městského soudu se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k
dalšímu řízení.
Žalobce se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 5 dne 25.8.2009 domáhal,
aby mu žalovaná zaplatila 450.000,- Kč spolu s úrokem z prodlení "ve výši,
která odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou, zvýšené o
sedm procentních bodů, když v každém kalendářním pololetí, v němž trvá prodlení
žalované, je výše úroků z prodlení závislá na výši repo sazby stanovené Českou
národní bankou a platné pro první den příslušného kalendářního pololetí".
Žalobu zdůvodnil tím, že pracovní poměr účastníků vznikl "jmenováním ze dne
30.3.2006" dnem 1.4.2006 a že žalobce pracoval u žalované jako "ředitel
majetkových účastí". V manažerské smlouvě účastníků ze dne 28.12.2007 bylo
sjednáno, že žalobci náleží "pro případ ukončení pracovního poměru odstupné", a
to ve výši a za podmínek vymezených v Čl. V smlouvy. Pracovní poměr účastníků
skončil na základě výpovědi podané žalobcem dnem 31.3.2009, žalovaná však
odmítá žalobci sjednané odstupné vyplatit.
Žalovaná namítala, že v manažerské smlouvě ze dne 28.12.2007 bylo jako "druh
práce uvedeno ředitel společnosti Lumen Energy SR a.s." a že je proto tato
smlouva "od počátku neplatná", když žalobce měl vykonávat práci nikoliv u
žalované, ale v jiné (samostatné) právnické osobě Lumen Energy SK a.s., zřízené
podle práva Slovenské republiky. Navíc, žalobce byl v době 19.12.2007 do
12.1.2009 členem představenstva žalované a člen představenstva nemůže být ke
společnosti v pracovním poměru a vykonávat práci, jejíž obsah se překrývá s
obsahem výkonu funkce člena statutárního orgánu.
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 3.2.2010 č.j. 8 EC 64/2009-64
žalované uložil, aby zaplatila žalobci 450.000,- Kč s úrokem z prodlení od
16.4.2009 do zaplacení, a to "ve výši, která odpovídá ročně výši repo sazby
stanovené Českou národní bankou, zvýšené o sedm procentních bodů, když v každém
kalendářním pololetí, v němž trvá prodlení žalované, je výše úroku z prodlení
závislá na výši repo sazby stanovené Českou národní bankou a platné pro první
den příslušného kalendářního pololetí", a rozhodl, že žalovaná je povinna
zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 66.000,- Kč k rukám advokáta JUDr.
Petra Hostaše. Z výsledků dokazování soud prvního stupně dovodil, že ujednání
obsažené v manažerské smlouvě účastníků ze dne 28.12.2007 nepředstavuje
odstupné poskytované podle ustanovení § 67 zákoníku práce, ale "dohodu o
finančním plnění označeném jako odstupné", sjednanou pro případ skončení jejich
pracovního poměru. I když byl žalobce od 19.12.2007 do 12.1.2009 členem
představenstva žalované, měl soud prvního stupně za to, že podmínky sjednané v
manažerské smlouvě pro poskytnutí "odstupného" byly splněny již ke dni
28.12.2007, i kdyby došlo k "souběhu výkonu práce žalobce z manažerské smlouvy
s členstvím ve statutárním orgánu žalované".
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2.11.2010 č.j. 17 Co
225/2010-97 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu o zaplacení
450.000,- Kč s příslušenstvím zamítl, a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit
žalované na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 131.640,- Kč k rukám
advokáta Mgr. Luboše Havla. Podle odvolacího soudu je předmětem ujednání
obsaženého v Čl. V manažerské smlouvy účastníků ze dne 28.12.2007 odstupné
poskytované na základě zákona pro případ skončení pracovního poměru podle
ustanovení § 67 zákoníku práce. Vzhledem k tomu, že manažerská smlouva sjednává
poskytnutí odstupného zaměstnanci z jiného důvodu, než jaký je uveden v
ustanovení § 67 zákoníku práce, odvolací soud dále zkoumal, do "jaké míry má
toto ustanovení povahu normy kogentní či dispozitivní", a uzavřel, že jde o
"normu relativně kogentní, tj. že se účastníci mohou odchýlit ve směru, v němž
jim to ustanovení § 67 odst. 1 zákoníku práce dovoluje: mohou si sjednat vyšší
odstupné než je zákonné minimum, nikoliv však odstupné i pro další důvody
skončení pracovního poměru". Odvolací soud přitom vzal v úvahu účel poskytování
odstupného zaměstnanci, který bez své viny ztratil práci, přihlédl k tomu, že
smyslem odstupného "není poskytnout zaměstnanci plnění v souvislosti s
rozvázáním pracovního poměru, ale náhradu (zpravidla peněžitou), jejímž smyslem
je odškodnit v odvozených pracovněprávních vztazích druhého účastníka smlouvy
za její (předčasné) ukončení", a uzavřel, že "relativní kogentnost ustanovení §
67 odst. 1 zákoníku práce vyplývá z charakteru samotného odstupného tak, jak
jej definuje zákoník práce". Protože ustanovení § 67 zákoníku práce nezakládá
právo na odstupné v případě skončení pracovního poměru výpovědí danou
zaměstnancem a protože dohoda "o finančním plnění pro případ skončení
pracovního poměru i pro případ, že dojde k ukončení pracovního poměru ze strany
zaměstnance výpovědí", by byla neplatná, nemůže být žaloba opodstatněná.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že "z
žádného právního předpisu nevyplývá zákaz sjednat mezi zaměstnancem a
zaměstnavatelem dohodu o tom, že zaměstnavatel při splnění určitých podmínek
vyplatí zaměstnanci určitou částku", přičemž je "nerozhodné, jak je částka
formálně stranami takové dohody nazvána", a ani "z ustanovení § 67 zákoníku
práce nelze dovodit, že by se od něj strany nemohly odchýlit, zvláště směřuje-
li odchylka k rozšíření důvodů, za kterých může zaměstnanci nárok na odstupné
vzniknout". Žalobce současně argumentuje smluvní volností účastníků
pracovněprávních vztahů a navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek
odvolacího soudu a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobce zamítl. Souhlasí s názorem
odvolacího soudu, že ustanovení § 67 zákoníku práce má relativně kogentní
povahu "ohledně případů skončení pracovního poměru, ve kterých zaměstnanci
náleží odstupné". Navíc je podle názoru žalované manažerská smlouva neplatná,
neboť "pracovní smlouva neumožňuje, aby na jejím základě byla zaměstnancem
vykonávána závislá práce pro jinou osobu, než pro zaměstnavatele", a navíc byla
uzavřena v době, kdy žalobce byl členem statutárního orgánu žalované, čímž
došlo k "zakázanému souběhu funkcí".
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. a
že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a)
o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§
243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat - vzhledem k tomu, že
žalobce se domáhá plnění z manažerské smlouvy ze dne 28.12.2007 - podle zákona
č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č. 585/2006 Sb. a č. 181/2007
Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 31.12.2007 (dále jen "zák.
práce").
Podle ustanovení § 67 odst. 1 zák. práce přísluší zaměstnanci, u něhož dochází
k rozvázání pracovního poměru výpovědí danou zaměstnavatelem z důvodů uvedených
v § 52 písm. a) až c) nebo dohodou z týchž důvodů, při skončení pracovního
poměru odstupné ve výši nejméně trojnásobku průměrného výdělku. Zaměstnanci, u
něhož dochází k rozvázání pracovního poměru výpovědí danou zaměstnavatelem z
důvodů uvedených v § 52 písm. d) nebo dohodou z týchž důvodů, přísluší při
skončení pracovního poměru odstupné ve výši nejméně dvanáctinásobku průměrného
výdělku.
Podle ustanovení § 2 odst. 1 zák. práce práva nebo povinnosti v
pracovněprávních vztazích mohou být upravena odchylně od tohoto zákona,
jestliže to tento zákon výslovně nezakazuje nebo z povahy jeho ustanovení
nevyplývá, že se od něj není možné odchýlit. Odchýlení není dále možné od
úpravy účastníků pracovněprávních vztahů, od ustanovení, která odkazují na
použití občanského zákoníku, a není-li v tomto zákoně dále stanoveno jinak, v
náhradě škody. Odchýlení není také možné od ustanovení ukládajících povinnost,
to však neplatí, jestliže jde o odchýlení ve prospěch zaměstnance. Odchýlení od
ustanovení uvedených v § 363 odst. 1 zák. práce, kterými se zapracovávají
předpisy Evropských společenství, není možné, to však neplatí, jestliže jde o
odchýlení ve prospěch zaměstnance. Práva nebo povinnosti v pracovněprávních
vztazích nemohou být upravena odchylně od tohoto zákona v případech uvedených v
§ 363 odst. 2 zák. práce.
Podle ustanovení § 2 odst. 2 zák. práce může k odchylné úpravě práv nebo
povinností dojít smlouvou a za podmínek stanovených tímto zákonem též vnitřním
předpisem.
Odstupné představuje plnění, které zaměstnavatel poskytuje jednorázově
(zpravidla jako peněžitý příspěvek) zaměstnanci v souvislosti s rozvázáním
(skončením) jejich pracovního poměru a které má zaměstnanci pomoci překonat,
často složitou, sociální situaci, v níž se ocitl proto, že ztratil dosavadní
práci. Zaměstnanec má ze zákona - jak vyplývá z ustanovení § 67 odst. 1 zák.
práce - právo na odstupné tehdy, jestliže ztratil dosavadní práci bez své viny
z organizačních důvodů na straně zaměstnavatele, ze zdravotních důvodů, neboť
nemůže pro pracovní úraz, nemoc z povolání nebo ohrožení nemocí z povolání
konat dosavadní práci, nebo pro dosažení nejvyšší přípustné expozice; tím, že
se odstupné poskytuje jako (nejméně) trojnásobek nebo dvanáctinásobek
průměrného výdělku, zákon sleduje, aby se zaměstnanci dostaly takové peněžní
prostředky, jaké by jinak obdržel, kdyby pracovní poměr ještě po dobu alespoň
tří nebo dvanácti měsíců pokračoval.
Ustanovení § 67 odst. 1 zák. práce je - jak správně uvedl odvolací soud -
právní úpravou relativně kogentní v tom smyslu, že zakazuje, aby zaměstnanci
bylo poskytnuto při rozvázání pracovního poměru z důvodů v něm vyjmenovaných
nižší odstupné, než kolik činí trojnásobek (dvanáctinásobek) průměrného
výdělku. Se závěrem, že by ustanovení § 67 odst. 1 zák. práce zakazovalo
poskytnutí odstupného zaměstnanci, dochází-li k rozvázání pracovního poměru
účastníků z jiných (dalších) důvodů, než které jsou v něm uvedeny, však
dovolací soud nesouhlasí.
Zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, je vybudován - v souladu s ustanoveními
Čl. 2 odst. 4 Ústavy a Čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod - na
zásadě "co není zakázáno, je dovoleno". Účastníci pracovněprávních vztahů proto
mohou vždy upravit svá práva a povinnosti odchylně od zákoníku práce a jiných
pracovněprávních předpisů, ledaže by jim to zákon zakazoval. Zásada autonomie
vůle účastníků pracovněprávních vztahů, předurčující zásadně dispozitivní
charakter zákoníku práce a dalších pracovněprávních předpisů, se v úpravě
pracovněprávních vztahů neprosadí, jen jestliže tomu brání kogentní povaha
ustanovení zákona.
Při úvaze, zda ustanovení § 67 odst. 1 zák. práce je takovou kogentní právní
úpravou, která vylučuje při rozvázání pracovního poměru poskytnutí odstupného
zaměstnanci z jiných (dalších) důvodů, než jaké jsou v něm uvedeny, je třeba v
první řadě zdůraznit, že ustanovení § 67 odst. 1 zák. práce není vypočteno ani
v ustanovení § 363 odst. 2 zák. práce jako právní úprava, od níž je vyloučeno
se (vůbec) odchýlit, ani v ustanovení § 363 odst. 1 jako právní úprava, kterou
se zapracovávají předpisy Evropských společenství (Evropské Unie), od nichž je
možné se odchýlit jen ve prospěch zaměstnance. Vzhledem k tomu, že zákon
výslovně nezakazuje poskytnutí odstupného zaměstnanci z jiných (dalších)
důvodů, než jaké jsou uvedeny v ustanovení § 67 odst. 1 zák. práce, a že nejde
o úpravu účastníků pracovněprávních vztahů, o ustanovení, které odkazuje na
použití občanského zákoníku, nebo o úpravu náhrady škody, může být odchylná
úprava o důvodech poskytování odstupného (oproti důvodům uvedeným v zákoníku
práce) vyloučena jen tehdy, jestliže z povahy ustanovení § 67 odst. 1 zák.
práce vyplývá, že se od něj nelze v tomto směru odchýlit.
Z povahy ustanovení zákona vyplývá, že se od něj nelze odchýlit, zpravidla
tehdy, je-li tu základní právo účastníka pracovněprávního vztahu nebo obecně
aprobovaný veřejný zájem, které svou naléhavostí vyžadují, aby bylo ustanovení
zákona nařizující (zakazující) určité chování (jednání) respektováno vždy všemi
účastníky pracovněprávních vztahů a aby proto byla vyloučena případná autonomie
vůle účastníků pracovněprávních vztahů. Ve vztahu k ustanovení § 67 odst. 1
zák. práce dovolací soud neshledává žádný důvod (argument) pro závěr, že by
vylučovalo odchylnou úpravu o důvodech, za kterých by zaměstnavatel mohl -
kromě těch, jež jsou v něm uvedeny - rovněž poskytnout zaměstnanci při
rozvázání pracovního poměru odstupné jakožto plnění (peněžitý příspěvek), které
by zaměstnanci pomohlo překonat sociální situaci, v níž se ocitl proto, že
ztratil dosavadní práci.
Nejvyšší soud ČR proto dospěl k závěru, že poskytování odstupného při rozvázání
pracovního poměru zaměstnavatelem může být - na rozdíl o právní úpravy
poskytování odstupného účinné do 31.12.2006 - upraveno (způsobem uvedeným v
ustanovení § 2 odst. 2 zák. práce) odchylně od zákona, bude-li tím založeno
právo zaměstnance na odstupné v dalších případech (z jiných důvodů), než které
jsou zákonem stanoveny (vypočteny v ustanovení § 67 odst.1 zák. práce).
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný; Nejvyšší soud
České republiky jej proto podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty za
středníkem o.s.ř. zrušil a věc podle ustanovení § 243b odst. 3 věty první
o.s.ř. vrátil odvolacímu soudu (Městskému soudu v Praze) k dalšímu řízení.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 část první věty za
středníkem a věta druhá, § 226 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. září 2012
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu