21 Cdo 735/2000
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v
právní věci žalobkyně R. S., zastoupené advokátem, proti žalované N. Č., a.s.,
o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Olomouci
pod sp. zn. 11 C 96/94, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v
Ostravě ze dne 25. května 1999 č.j. 16 Co 146/99-141, takto:
I. Dovolání žalobkyně se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Dopisem ze dne 25.1.1994 žalovaná (její právní předchůdkyně) sdělila žalobkyni,
že jí dává podle ustanovení § 46 odst.1 písm. f) zák. práce výpověď z
pracovního poměru pro závažné porušení pracovní kázně. Naplnění výpovědního
důvodu spatřovala v tom, že žalobkyně dne 20.1.1994 odmítla splnit pokyn svého
nadřízeného a bezpečnostního technika závodu podrobit se dechové zkoušce na
požití alkoholu.
Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru
je neplatná. Žalobu odůvodnila tím, že dechové zkoušce se nepodrobila proto, že
byla prováděna "v rozporu s vnitřními organizačními předpisy a zejména velice
účelově, když byla vztažena na incident, který měl den předtím její manžel na
podnikové ubytovně". I kdyby vytýkaným jednáním pracovní kázeň porušila,
jednalo by se podle jejího názoru pouze o ojedinělé méně závažné porušení
pracovní kázně, které bez "znaku soustavnosti" nezakládá výpovědní důvod podle
ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) zák. práce.
Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 22.12.1994 č.j. 11 C 96/94-39 žalobě
vyhověl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Ve věci samé dospěl k závěru, že v jednání žalobkyně nelze - vzhledem ke
kladnému hodnocení dosavadní práce a pracovní kázně žalobkyně jejím přímým
nadřízeným - spatřovat závažné porušení pracovní kázně opravňující žalovanou
rozvázat s žalobkyní pracovní poměr výpovědí podle ustanovení § 46 odst. 1
písm. f) zák. práce. Rozsudkem ze dne 8.11.1995 č.j. 11 C 96/94-58 soud prvního
stupně doplnil výše uvedený rozsudek tak, že žalovaná je povinna zaplatit České
republice "na účet" Okresního soudu v Olomouci soudní poplatek ve výši 500,- Kč.
K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 3.6.1996 č.j. 16 Co
153/96-70 rozsudek soudu prvního stupně "ve znění doplňujícího rozsudku" zrušil
a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud vytkl soudu prvního stupně, že
se při svém rozhodování řádně nezabýval všemi okolnostmi významnými pro
posouzení míry intenzity porušení pracovní kázně žalobkyní, zejména situací, za
které byla žalobkyně vyzvána k provedení dechové zkoušky. Protože řízení
vyžadovalo podstatnějšího doplnění, soudu prvního stupně uložil, aby ke
zjištění skutkového stavu věci provedl další důkazy.
Okresní soud v Olomouci po doplnění řízení rozsudkem ze dne 20.11.1997 č.j. 11
C 96/94-95 žalobě opět vyhověl, rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na
náhradu nákladů řízení a že žalovaná je povinna zaplatit České republice "na
účet Okresního soudu v Olomouci" soudní poplatek ve výši 1.000,- Kč. Dovodil,
že odmítnutím podrobit se dechové zkoušce na alkohol se žalobkyně sice
dopustila "zaviněného" porušení pracovní kázně, avšak nikoli takové intenzity,
aby mohlo být postižitelné jako důvod rozvázání pracovního poměru výpovědí
podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) zák. práce. Při hodnocení míry intenzity
porušení pracovní kázně soud prvního stupně přihlédl k osobě žalobkyně, vůči
níž do té doby žalovaná neměla žádné výhrady, k funkci, kterou žalobkyně
zastávala, k době a situaci, v níž došlo k porušení pracovní kázně, neboť "je
nepochybné, že tato situace byla odrazem konfliktu z předchozího večera", a
rovněž k tomu, že nebylo prokázáno, že by žalobkyně byla dne 20.1.1994 v
pracovní době pod vlivem alkoholu a že by vytýkaným jednáním způsobila žalované
škodu.
K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 25.5.1999 č.j. 16
Co 146/99-141 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl a
rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem
prvního stupně, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na nákladech
odvolacího řízení 1.000,- Kč a vyslovil, že změna žaloby se nepřipouští
(žalobkyně navrhla změnu žaloby tak, že požadovala rovněž "ušlou mzdu s 19%
úrokem z prodlení od podání žaloby do zaplacení"). Odvolací soud zdůraznil, že
porušení pracovní kázně žalobkyní "nelze posuzovat bez přihlédnutí" k
povinnostem stanoveným v ustanovení § 135 odst. 3 písm. d) a § 135 odst. 3
písm. f) zák. práce vzhledem ke zjištění bezpečnostního technika, že žalobkyně
jevila známky požití alkoholu. Proto bylo povinností žalované zjistit, "zda
žalobkyně nenastoupila do práce pod vlivem alkoholu a bylo povinností
žalobkyně, aby se v souladu s ustanovením § 135 odst. 3 písm. f) podrobila
zkoušce na alkohol", neboť pouze na základě dechové zkoušky mohla žalovaná
splnit své povinnosti podle ustanovení § 133 odst. 1 zák práce - vytvářet
zaměstnancům podmínky pro bezpečnou a zdraví neohrožující práci. Podle názoru
odvolacího soudu soud prvního stupně při hodnocení intenzity porušení pracovní
kázně "příliš akcentoval" osobnost žalobkyně, její dosavadní přístup k práci a
okolnost, že nedošlo ke škodě, ačkoliv "je nepochybné, že právě tím, že
žalobkyni nebyl umožněn další výkon práce, bylo případné škodě zabráněno".
Vzhledem k poznatkům získaným od strážní služby o "zákroku" na podnikové
ubytovně předcházející noci bylo proto povinností žalované zjistit, zda
žalobkyně nenastoupila do práce pod vlivem alkoholu, a žalobkyně byla povinna
dechové zkoušce na alkohol se podrobit. Pokud však žalobkyně tuto povinnost
odmítla splnit, je třeba podle názoru odvolacího soudu - s ohledem na zmíněná
zákonná ustanovení - takové jednání hodnotit jako závažné porušení pracovní
kázně ve smyslu ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) zák. práce.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítala, že
napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, neboť
vytýkané porušení pracovní kázně nebylo "v souvislostech dlouhodobého stavu na
úseku bezpečnosti práce ve vazbě na aktuální jednání zaměstnavatele vůči
žalované" (správně žalobkyni) takové intenzity, aby "založilo právní titul" k
rozvázání pracovního poměru výpovědí podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. f)
zák. práce. Podle názoru dovolatelky je řízení rovněž postiženo vadou uvedenou
v ustanovení § 237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. spočívající v tom, že odvolací soud
dne 25.5.1999 jednal v nepřítomnosti žalobkyně a aniž by ji vyslechl, vynesl
pro ni nepříznivý rozsudek, ačkoli se žalobkyně, která se omylem dostavila k
okresnímu soudu, po zjištění svého omylu "neprodleně ten den a před zahájením
jednání" telefonicky odvolacímu soudu omluvila a "požádala o náhradní termín".
Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu
věc vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) věc projednal
podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 (srov. Část
dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č.
99/1693 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další
zákony); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí
odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240
odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek proti kterému je i podle ustanovení § 238
odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez
jednání (§ 243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není
opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba posuzovat - s ohledem na to, že žalovaná dala
žalobkyni výpověď z pracovního poměru dopisem ze dne 25.1.1994, který byl
žalobkyni doručen téhož dne - podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve
znění zákonů č. 88/1968 Sb., č. 153/1969 Sb., č. 100/1970 Sb., č. 20/1975 Sb.,
č. 72/1982 Sb., č. 111/1984 Sb., č. 22/1985 Sb., č. 52/1987 Sb., č. 98/1987
Sb., č. 188/1988 Sb., č. 3/1991 Sb., č. 297/1991 Sb., č. 231/92 Sb., č.
264/1992 Sb., č. 590/1992 Sb. a č. 37/1993 Sb., tedy podle zákoníku práce ve
znění účinném do 31.5.1994 (dále jen "zák. práce").
Žalobkyně napadá rozsudek odvolacího soudu proto, že odvolací soud vyvodil ze
zjištěného skutkového stavu nesprávné právní závěry, tedy z důvodu uvedeného v
ustanovení § 241odst. 3 písm. d) o.s.ř.
Podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. lze dovolání odůvodnit tím, že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. O případ nesprávného
právního posouzení věci jde mimo jiné tehdy, jestliže soud subsumující souhrn
všech poznatků o skutečnostech podstatných pro rozhodování (skutkové zjištění)
pod určitou právní normu vyloží nesprávně podmínky obecně vyjádřené v hypotéze
právní normy a v důsledku toho nesprávně aplikuje vlastní pravidlo chování
stanovené dispozicí právní normy, nebo právní normu sice správně určenou
nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Nesprávnost právního posouzení věci spatřuje dovolatelka v tom, že odvolací
soud hodnotil odmítnutí podrobit se vyšetření ke zjištění, zda není pod vlivem
alkoholu, jako závažné porušení pracovní kázně. S jejím názorem, že porušení
pracovní kázně uvedené v dopise ze dne 25.1.1994 nedosáhlo "v souvislostech
dlouhodobého stavu na úseku bezpečnosti práce ve vazbě na aktuální jednání"
žalované vůči žalobkyni takové intenzity, aby "založilo právní titul" k
rozvázání pracovního poměru výpovědí podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. f)
zák. práce, nelze souhlasit.
Podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) zák. práce organizace může dát
pracovníku výpověď, jsou-li u pracovníka dány důvody, pro které by s ním
organizace mohla okamžitě zrušit pracovní poměr, nebo pro závažné porušení
pracovní kázně; pro soustavné méně závažné porušování pracovní kázně lze dát
pracovníku výpověď, jestliže byl v době posledních šesti měsíců v souvislosti s
porušením pracovní kázně písemně upozorněn na možnost výpovědi.
Výklad tohoto ustanovení se zřetelem k pojmu pracovní kázně a kriteriím
umožňujícím posouzení pracovní kázně z hlediska její intenzity se v rozhodovací
praxi soudů již ustálil a také odvolací soud při posuzování projednávané věci z
konstantní ustálené výkladové praxe vycházel. Ustanovení § 46 odst.1 písm. f)
zák. práce patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou,
tj. k takovým právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním
předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém
jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem
neomezeného okruhu okolností. Pro posouzení, zda zaměstnanec porušil pracovní
kázeň méně závažně, závažně nebo zvlášť hrubým způsobem, zákon nestanoví, z
jakých hledisek má soud vycházet. V zákoníku práce ani v ostatních
pracovněprávních předpisech nejsou pojmy "méně závažné porušení pracovní
kázně", "závažné porušení pracovní kázně" a "porušení pracovní kázně zvlášť
hrubým způsobem" definovány, přičemž na jejich vymezení závisí možnost a rozsah
postihu zaměstnance za porušení pracovní kázně. Vymezení hypotézy právní normy
tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu; soud může přihlédnout
při zkoumání intenzity porušení pracovní kázně k osobě zaměstnance, k funkci,
kterou zastává, k jeho dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, k době a
situaci, v níž došlo k porušení pracovní kázně, k míře zavinění zaměstnance, ke
způsobu a intenzitě porušení konkrétních povinností zaměstnance, k důsledkům
porušení pracovní kázně pro zaměstnavatele, k tomu, zda svým jednáním
zaměstnanec způsobil zaměstnavateli škodu, apod. Zákon zde ponechává soudu
širokou možnost uvážení, aby rozhodnutí o platnosti rozvázání pracovního poměru
okamžitým zrušením nebo výpovědí odpovídalo tomu, zda po zaměstnavateli lze
spravedlivě požadovat, aby pracovní poměr zaměstnance u něj nadále pokračoval
(srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 1995, sp. zn. 6 Cdo 53/94,
uveřejněný v časopise Práce a mzda č. 7-8 roč. 1996). Tento názor, vyslovený
rovněž v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30.6.1995 sp. zn. 6 Cdo 45/94
publikovaný v časopise Právní rozhledy č.3, roč. 1997, str. 139-143, byl v
poslední době připomenut v časopise Soudní judikatura, příloha č. II - Přehled
judikatury ve věcech pracovněprávních, roč. 2000, poř. č. 66 a v současné době
je také v soudní praxi jako správný přijímán. Konformně s uvedenými závěry
postupoval v napadeném rozhodnutí i odvolací soud.
Při zkoumání, zda žalobkyně jednáním, které bylo uvedeno v dopise ze dne
25.1.1994, tj. odmítnutím pokynu bezpečnostního technika závodu podrobit se
dechové zkoušce prováděné ke zjištění, zda byla pod vlivem alkoholu, závažně
porušila pracovní kázeň, odvolací soud - jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku
- k okolnostem, významným pro posouzení intenzity porušení pracovní kázně,
náležitě přihlédl. Odvolací soud důvodně považoval z hlediska vymezení hypotézy
právní normy za významné, že žalobkyně zaviněně porušila jednu z podstatných
povinností zaměstnance v oblasti péče o bezpečnost a ochranu zdraví při práci
uloženou zákonem a že se tak stalo za okolností, které vzbuzovaly podezření
vedoucího bezpečnostního technika i mistra nadřízeného žalobkyni, že je pod
vlivem alkoholu. Souhlasit lze i s úvahou, že z hlediska posouzení intenzity
porušení pracovní kázně není významné, že odmítnutím zkoušky nedošlo ke vzniku
škody, neboť z preventivní povahy dotčených povinností (nenastupovat pod vlivem
alkoholických nápojů do práce a podrobit se příslušnému vyšetření) vyplývá, že
jejich smyslem je škodě zabránit. I za přihlédnutí k tomu, že žalovaný dosud
neměl k pracovní činnosti žalobkyně žádné výhrady, jsou výše uvedené okolnosti
natolik významné, že odůvodňují posouzení porušení pracovní kázně žalobkyní
jako závažné. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že z hlediska požadavku
vymezení hypotézy právní normy, jak v posuzované věci vyplývá z ustanovení § 46
odst. 1 písm. f) části věty před středníkem zák. práce (tedy pro právní závěr,
zda žalobkyně závažně porušila pracovní kázeň), lze úvahu odvolacího soudu
vzhledem k okolnostem případu považovat za úplnou a správnou. Odvolací soud
tedy v souladu se zákonem dospěl ke správnému závěru, že intenzita porušení
pracovní kázně opravňovala žalovanou k tomu, aby se žalobkyní rozvázala
pracovní poměr výpovědí podle ustanovení § 46 odst.1 písm. f) části věty před
středníkem zák. práce.
Důvodná není ani námitka dovolatelky, že rozsudek odvolacího soudu je
postižen vadou uvedenou v ustanovení § 237 odst. 1 písm. f) o.s.ř., tedy že jí
byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před
soudem.
Odnětím možnosti jednat před soudem (§ 237 odst.1 písm. f) o.s.ř.) se
rozumí postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci procesních práv,
která mu občanský soudní řád dává. O vadu ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1
písm. f) o.s.ř. jde přitom jen tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný
(uvažováno z hlediska zachování postupu soudu určeného zákonem nebo dalšími
obecně závaznými právními předpisy) a jestliže se postup soudu projevil v
průběhu řízení a nikoliv také při rozhodování.
K procesním právům účastníka náleží mimo jiné právo, aby věc byla projednána a
rozhodnuta při jednání (nejde-li o případy, o nichž zákon stanoví, že soud
jednání nemusí nebo nesmí nařizovat), aby se jednání mohl zúčastnit a aby při
jednání mohl činit přednesy, navrhovat důkazy, vyjadřovat se k provedeným
důkazům atd. Práva zúčastnit se soudem nařízeného jednání účastník nemusí
využít; byl-li k jednání řádně předvolán a soud mu neuložil, aby se k jednání
dostavil, závisí jen na jeho úvaze, zda svého práva také využije a jednání u
soudu se zúčastní. Hodlá-li svého práva využít, avšak v účasti při jednání mu
brání důležitý důvod, může požádat o odročení jednání; soud je povinen, jde-li
skutečně o důležitý důvod, jeho žádosti vyhovět. Ustanovení § 101 odst. 2
o.s.ř. v návaznosti na tyto zásady soudu ukládá, aby pokračoval v řízení, i
když jsou účastníci nečinní; nedostaví-li se řádně předvolaný účastník k
jednání ani nepožádal z důležitého důvodu o odročení, může soud věc projednat v
nepřítomnosti takového účastníka; přihlédne přitom k obsahu spisu a dosud
provedeným důkazům. Jde proto o odnětí možnosti jednat před soudem tehdy,
jestliže soud věc projednal a rozhodl v rozporu s ustanovením § 101 odst. 2
o.s.ř. v nepřítomnosti účastníka, tedy jestliže věc projednal a rozhodl,
ačkoliv účastník z důležitého důvodu požádal o odročení jednání. Výklad
podávaný soudní praxí je však jednotný potud, že omluva nepřítomnosti účastníka
u jednání není bez dalšího žádostí o odročení jednání ve smyslu § 101 odst. 2
o.s.ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 1996, sp. zn. 2
Cdon 369/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1998, pod
číslem 25).
V posuzovaném případě z obsahu spisu vyplývá, že odvolací soud
projednal odvolání žalované proti rozsudku soudu prvního stupně a rozhodl o něm
v jednání nařízeném na den 25.5.1999, které začalo ve 13.00 hodin a skončilo ve
14.00 hodin. Žalobkyně byla k tomuto jednání řádně a včas předvolána
(předvolání k jednání jí bylo doručeno dne 7.5.1999), ale jednání se
nezúčastnila. Podle záznamu ve spise žalobkyně v průběhu odvolacího jednání
telefonicky omluvila svou neúčast, neboť se omylem dostavila na pobočku
Krajského soudu v Olomouci. Písemným podáním ze dne 25.5.1999, podle podacího
razítka došlým odvolacímu soudu dne 26.5.1999, žalobkyně své telefonické
sdělení potvrdila.
Z uvedeného vyplývá, že žalobkyně - jak sama uvádí - byla odvolacím
soudem k jednání nařízenému na 25.5.1999 ve 13.00 hodin řádně předvolána.
Telefonické sdělení žalobkyně projednání věci v její nepřítomnosti nebránilo.
Toto sdělení totiž nebylo učiněno způsobilou formou podání (podle ustanovení §
42 o.s.ř. je možno podání učinit písemně, ústně do protokolu, telegraficky nebo
telefaxem, nikoliv však telefonicky), navíc bylo předsedovi senátu předáno až v
průběhu řízení a ani neobsahovalo žádost o odročení jednání, nýbrž pouze omluvu
neúčasti na jednání. Stejného obsahu je rovněž písemné podání, jímž žalobkyně
omlouvala svou neúčast na jednání odvolacího soudu, učiněné v návaznosti na
telefonické sdělení. Odvolací soud tedy postupoval v souladu s ustanovením §
101 odst. 2 o.s.ř., když věc projednal v nepřítomnosti žalobkyně.
Tvrdí-li žalobkyně, že jí odvolací soud odňal možnost jednat před soudem tím,
že změnil rozsudek soudu prvního stupně, aniž by ji jako účastníka řízení
vyslechl, pak náležitě nerozlišuje mezi přednesy a jinými procesními úkony
účastníka a důkazem jeho výslechem. Zatímco přednesy a jiné procesní úkony
slouží k tomu, aby účastník mohl uvést svá tvrzení, navrhovat důkazy,
vyjadřovat se k dokazování a k právní stránce věci a realizovat další svá
procesní práva nebo plnit své procesní povinnosti, je výslech účastníka řízení
(§ 131 o.s.ř.) jedním z důkazů (důkazních prostředků). Výslech účastníka řízení
má postavení jednoho z řady v úvahu přicházejících důkazů (důkazních
prostředků), jimiž soud zjišťuje skutkový stav věci. Při výslechu se účastník
řízení vyjadřuje k rozhodným skutečnostem (ke skutečnostem významným pro
skutková zjištění); tento výslech neslouží a nemůže sloužit k realizaci jeho
procesních práv účastníka. Rozhodne-li proto soud o věci samé bez výslechu
účastníka (v řízení před soudem prvního stupně přitom žalobkyně byla
vyslechnuta dvakrát), nemůže se v žádném případě jednat o takový postup, kterým
by účastníku byla odňata možnost jednat před soudem.
Protože rozsudek odvolacího soudu je ve věci samé z hlediska uplatněných
dovolacích důvodů správný, a protože nebylo zjištěno, ani dovolatelkou tvrzeno,
že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z dalších vad uvedených v
ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř., nebo jinou vadou, která by měla za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně
podle ustanovení § 243b odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 4, věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1, věty první o.s.ř., neboť
žalobkyně s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a
žalované v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly (§ 142
odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 14. února 2001
JUDr. Zdeněk N o v o t n ý, v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Romana Říčková