21 Cdo 741/2002
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci
žalobce Města K., zastoupeného advokátkou, proti žalovaným 1) J. D., a 2) V.
D., o přivolení k výpovědi ze společného nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v
Karviné pod sp. zn. 23 C 94/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Ostravě ze dne 5. listopadu 2001 č.j. 13 Co 997/2001-31, takto :
Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v
Ostravě k dalšímu řízení.
Žalobce se domáhal, aby soud přivolil k výpovědi žalovaných ze
společného nájmu bytu č. 2, sestávajícího z kuchyně a tří pokojů s
příslušenstvím v domě čp. 2002 v K.-M. s tím, že nájemní poměr mezi účastníky
skončí uplynutím výpovědní lhůty tří měsíců, která počne běžet prvního dne v
měsíci následujícím po měsíci, ve kterém rozsudek nabude právní moci, a aby
byla žalovaným uložena povinnost vyklidit předmětný byt po skončení nájemního
poměru do 15 dnů po zajištění přístřeší. Žalobu odůvodnil tím, že jako
pronajímatel (vlastník bytu) dal žalovaným (jako společným nájemcům) dne 23. a
24.5.2000 výpověď z nájmu bytu podle ustanovení § 711 odst. 1 písm. d) obč.
zák., neboť žalovaní, ačkoli od srpna 2000 splácejí svůj dluh na nájemném po
500 Kč měsíčně, mu ke dni 27.3.2001 dluží na nájemném 57.620,- Kč a na poplatku
z prodlení 108.246,- Kč.
Okresní soud v Karviné rozsudkem ze dne 27.6.2001 č.j. 23 C 94/2001-14
žalobě vyhověl a rozhodl, že „žalobci se náhrada nákladů řízení nepřiznává“. Ve
věci samé dospěl k závěru, že za situace, kdy žalovaní, přestože jim jejich
„finanční poměry dovolovaly, aby si své povinnosti nájemců mohli řádně plnit“,
dluží na nájemném a službách a na poplatcích z prodlení celkem 177.271,- Kč,
„jsou splněny předpoklady“ pro přivolení k výpovědi ze společného nájmu bytu
podle ustanovení § 711 odst. 1 písm. d) obč. zák. Námitky žalovaných považoval
soud prvního stupně za „zcela právně irelevantní“, neboť, jestliže dali
přednost finanční podpoře svého zletilého syna, který „jak vyplynulo z výpovědi
žalovaných, neprojevoval zájem o to, aby si prostředky k obživě a k úhradě
svých závazků obstaral vlastní prací, zhoršili si tím svou finanční situaci
vlastní vinou“.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 5.11.2001
č.j. 13 Co 997/2001-31 rozsudek soudu prvního stupně „v odstavci I. a II.“ (tj.
ve výrocích o přivolení k výpovědi z nájmu bytu a o skončení nájemního poměru)
potvrdil a „jinak“ jej změnil tak, že žalovaným uložil povinnost vyklidit
předmětný byt po skončení nájemního poměru ve lhůtě do 15 dnů „po zajištění
náhradního bytu o menší podlahové ploše, nižší kvalitě a méně vybaveného,
popřípadě i bytu mimo obec než je vyklizovaný byt“; současně rozhodl, že
„žalobci se náhrada nákladů řízení před soudem prvního stupně nepřiznává“ a že
žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací
soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, že žalovaní jako nájemci
předmětného bytu hrubým způsobem porušili povinnosti vyplývající z nájmu, „když
za dobu podstatně delší než tři měsíce nezaplatili nájem a služby s nájmem
spojené“ [§ 711 odst. 1 písm. d) obč. zák.]. Na rozdíl od soudu prvního stupně
však dovodil, že, „přestože se v daném případě nejedná o rodinu s nezletilými
dětmi“, lze při rozhodování o bytové náhradě vycházet z ustanovení § 712 odst.
5 věty druhé obč. zák. „za použití analogie dle ust. § 853 obč. zák. a § 3
odst. 1 obč. zák.“. Důvod této analogie přitom odvolací soud „spatřuje ve
skutečnosti, že syn žalovaných P. D., ač zletilý, trpí závažnou duševní
chorobou a jeho zdravotní stav vyžaduje zvýšenou péči“, a důvody hodné
zvláštního zřetele pak shledává „v trvale nepříznivém zdravotním stavu obou
žalovaných s požadavkem na stabilitu tělesného i duševního stavu celé rodiny“.
Za daných okolností by tudíž podle jeho názoru vyklizení žalovaných do
přístřeší bylo „nepřiměřeným zásahem do jejich osobnostní a zdravotní sféry a
bylo by v rozporu s dobrými mravy“, když navíc „nelze pominout ani to, že
žalovaní dlouhodobě projevují snahu odčinit příčinu vzniklé situace, když
pravidelně od srpna roku 2000 dluh splácejí a nový dluh dále nevzniká“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu (do jeho měnící části týkající
se bytové náhrady) podal žalobce dovolání. Namítal, že použití ustanovení § 853
obč. zák. odvolacím soudem „není v dané právní věci přiléhavé“, neboť mezi
účastníky jde o „občanskoprávní vztah výslovně upravený hmotněprávním
ustanovením občanského zákoníku“. Zdůraznil, že platná právní úprava zakotvuje
výslovně v ustanovení § 712 odst. 5 věta první obč. zák., že při skončení
nájemního poměru výpovědí pronajímatele podle ustanovení § 711 odst. 1 písm.
c), d), g) a h) obč. zák. stačí při vyklizení poskytnout přístřeší. Za situace,
kdy oba soudy shodně potvrdily, že výpověď podle ustanovení § 711 odst. 1 písm.
d) obč. zák. byla žalovaným dána po právu a že se nejedná o rodinu s
nezletilými dětmi, se proto odvolací soud „neměl vůbec zabývat ustanovením §
712 odst. 5 věta druhá obč. zák., ale měl správně aplikovat větu první tohoto
ustanovení“. Kromě toho odvolací soud podle názoru dovolatele pochybil i
aplikací ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. (podle kterého výkon práv a
povinností „pojmově předpokládá existenci práva nebo povinnosti“), jestliže na
základě tohoto ustanovení „založil ve prospěch žalovaných právo na bytovou
náhradu vyššího typu, byť se nejedná o rodinu s nezl. dětmi a výpovědní důvod
dle ust. § 711 odst. 1 písm. d) obč. zák. je zde dán po právu“. Žalobce navrhl,
aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil
tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o
rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.
dovolání přípustné, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu v napadené měnící
části týkající se bytové náhrady bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1, věta
první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Podle ustanovení § 711 odst. 1 písm. d) obč. zák. (ve znění účinném do
30.6.2000) pronajímatel může vypovědět nájem bytu jen s přivolením soudu,
jestliže nájemce hrubě porušuje své povinnosti vyplývající z nájmu bytu,
zejména tím, že nezaplatil nájemné nebo úhradu za plnění poskytovaná s
užíváním bytu za dobu delší než tři měsíce.
Jestliže soud přivolí k výpovědi z nájmu bytu, současně určí, ke kterému datu
nájemní poměr skončí, a rovněž rozhodne, že nájemce je povinen byt vyklidit
nejpozději do 15 dnů po uplynutí výpovědní lhůty (srov. § 711 odst. 2 obč.
zák.). Pokud má nájemce právo na bytovou náhradu [bytovou náhradou se rozumí
nejen náhradní byt a náhradní ubytování (§ 712 odst. 1 obč. zák.), nýbrž i
přístřeší – srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17.7.1997,
sp. zn. 2 Cdo 568/97, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 8, ročník
1997, str. 169], není tento nájemce povinen se z bytu vystěhovat a byt
vyklidit, dokud pro něj není odpovídající bytová náhrada zajištěna; společní
nájemci mají nárok jen na jednu bytovou náhradu (srov. § 712 odst. 6 obč. zák.).
Podle ustanovení § 712 odst. 5 obč. zák. skončil-li nájemní poměr výpovědí
pronajímatele podle § 711 odst. 1 písm. c), d), g) a h), stačí při vyklizení
poskytnout přístřeší. Jde-li o rodinu s nezletilými dětmi a skončil-li nájemní
poměr výpovědí pronajímatele podle § 711 odst. 1 písm. c) a d), může soud,
jsou-li pro to důvody zvláštního zřetele hodné, rozhodnout, že nájemce má právo
na náhradní ubytování, popřípadě na náhradní byt. Přístřeším se rozumí
provizorium do doby, než si nájemce opatří řádné ubytování a prostor k
uskladnění jeho bytového zařízení a ostatních věcí domácí a osobní potřeby.
Z posledně zmíněného ustanovení vyplývá, že v případě přivolení k výpovědi
pronajímatele z důvodu uvedeného v ustanovení § 711 odst. 1 písm. d) obč. zák.
nájemce zásadně nemá právo na bytovou náhradu v podobě náhradního ubytování či
náhradního bytu, nýbrž že mu k vyklizení stačí poskytnout pouze přístřeší.
Přiznání práva na bytovou náhradu v podobě náhradního ubytování či náhradního
bytu je u daného výpovědního důvodu především podmíněno tím, že jde o rodinu s
nezletilými dětmi. Jedině při splnění této podmínky může soud rozhodnout, že
nájemci (společným nájemcům) tato bytová náhrada přísluší, a to tehdy, je-li
splněna i další podmínka - důvody zvláštního zřetele hodné; obě podmínky musí
být tedy splněny kumulativně, tj. současně vedle sebe. Nejsou-li obě tyto
podmínky současně naplněny, pak při skončení nájemního vztahu z důvodu
uvedeného v ustanovení § 711 odst. 1 písm. d) obč. zák. bytová náhrada v podobě
náhradního ubytování či náhradního bytu nepřichází podle ustanovení § 712 odst.
5 věty druhé obč. zák. v úvahu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky
ze dne 25.11.1997, sp. zn. 2 Cdon 71/96, uveřejněný v příloze č. I. časopisu
Soudní judikatura č. 16, ročník 1998).
Nejde-li proto v posuzovaném případě o rodinu s nezletilými dětmi (v řízení
bylo soudy zjištěno, že v předmětném bytě bydlí žalovaní a jejich zletilý syn),
nelze vyklizení bytu vázat ve smyslu ustanovení § 712 odst. 5 věty druhé obč.
zák. na zajištění vyšší formy bytové náhrady než přístřeší, tj. náhradního
ubytování, popřípadě náhradního bytu; je přitom za této situace nerozhodné, zda
jsou eventuelně dány důvody zvláštního zřetele hodné.
Jelikož - jak vyplývá z výše citovaného ustanovení § 712 odst. 5 obč. zák. -
při rozhodování o bytové náhradě jde o případ, kdy z právního předpisu výslovně
vyplývá určitý způsob uspořádání vztahů mezi účastníky vázaný na pevně
stanovené podmínky, nelze – jak uvádí dovolatel - souhlasit s postupem
odvolacího soudu, který, „přestože se v daném případě nejedná o rodinu s
nezletilými dětmi“, aplikoval pro rozhodnutí o bytové náhradě ustanovení § 712
odst. 5 věta druhá obč. zák. „za použití analogie dle ust. § 853 OZ a § 3 odst.
1 OZ“ (kterou spatřoval ve skutečnosti, že „syn žalovaných P. D., ač zletilý,
trpí závažnou duševní chorobou a jeho zdravotní stav vyžaduje zvýšenou péči“).
Uplatnění analogie zákona (analogia legis) ve smyslu ustanovení § 853 obč. zák.
totiž přichází v úvahu pouze u občanskoprávních vztahů, které nejsou zvláště
upraveny ani občanským zákoníkem ani jiným zákonem; o takovou situaci se však v
případě právních vztahů účastníků po skončení nájemního poměru (výslovně
upravených v ustanovení § 712 odst. 5 obč. zák.) nejedná.
Dovolací soud sdílí rovněž názor dovolatele, že, nesvědčí-li žalovaným (jako
společným nájemcům) z výše uvedených důvodů ve smyslu ustanovení § 712 odst. 5,
věta druhá obč. zák. právo na zajištění náhradního ubytování, popřípadě
náhradního bytu, nelze jim založit toto právo na vyšší formu bytové náhrady než
pouhé přístřeší, ani na základě ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák.
Podle ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z
občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a
oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.
Judikatura vyšších soudů je ustálena v názoru (ze kterého vychází rovněž
dovolatel), že výkon práv a povinností pojmově předpokládá existenci určitého
práva nebo povinnosti, a že proto uvedené ustanovení lze aplikovat pouze na
výkon existujícího práva nebo povinnosti; na jeho základě tedy soud nemůže svým
rozhodnutím založit (konstituovat) dosud neexistující povinnosti vlastníka
(pronajímatele) a ani dosud neexistující práva vyklizovaného (nájemce), nýbrž
lze aktem aplikace ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. výkon práva - vyplývajícího
ze zákona - pouze odepřít (srov. např. nález Ústavního soudu ČR ze dne
4.8.1999, sp.zn. IV. ÚS 114/99, uveřejněný pod č. 110 ve Sbírce nálezů a
usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 15, ročník 1999, III. díl, a rozsudek
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28.5.1998, sp. zn. 3 Cdon 131/96,
uveřejněný pod č. 170 v časopisu Soudní judikatura, ročník 1998).
Z uvedeného je zřejmé, že na základě aplikace ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák.
nelze nájemci, jemuž je v řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu ukládána
povinnost k vyklizení, založit (dosud neexistující) právo na bytovou náhradu;
speciální úpravu tohoto práva na bytovou náhradu obsaženou v ustanovení § 712
odst. 5 obč. zák. je třeba chápat jako úpravu kogentní.
Jestliže tedy v projednávané věci odvolací soud - jak vyplývá z odůvodnění jeho
rozsudku - „za použití analogie dle ust. § 853 OZ a § 3 odst. 1 OZ“ přiznal
žalovaným právo na vyšší formu bytové náhrady, než na tu, která vyplývá ze
zákona (§ 712 odst. 5 věta první obč. zák.), není jeho právní posouzení věci
správné.
Protože rozsudek odvolacího soudu není správný, Nejvyšší soud České republiky
jej podle ustanovení § 243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. v celém rozsahu
zrušil [srov. výklad o vzájemné propojenosti (nedělitelnosti) jednotlivých
částí rozsudečného výroku ve věcech přivolení k výpovědi z nájmu bytu, obsažený
v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25.6.1998 sp. zn. 3 Cdon
117/96, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 27,
ročník 1999] a věc vrátil Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení (§ 243b
odst. 3 věta prvá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1, § 243d odst. 1 část věty
za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. srpna 2003
JUDr. Zdeněk Novotný, v.r.
předseda senátu