21 Cdo 742/2003
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v
právní věci žalobkyně H. M., zastoupené JUDr. J. P., proti žalované O. K.
zastoupené advokátem, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru a o náhradu
mzdy, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 6 C 171/2000, o dovolání
žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 24. října 2002, č.j. 13
Co 641/2002-201, takto:
Dovolání žalované se zamítá.
Dopisem ze dne 21. 6. 2000, žalovaná sdělila žalobkyni, že jí dává „výpověď
podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) Zákoníku práce“. Soustavné méně závažné
porušování pracovní kázně spatřovala v tom, že žalobkyni písemně upozornila na
opakující se nedostatky v dopisech ze dne 13. 3. 2000, 10. 4. 2000 a 21. 6.
2000, přesto „je evidentní, že napomenutí a výtky se míjí účinkem“.
Žalobkyně se domáhala (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby
bylo určeno, že uvedená výpověď je neplatná, a aby bylo žalované uloženo
zaplatit jí náhradu mzdy za dobu od 1. 9. 2000 do dne předcházejícího dni
opětovného nástupu do zaměstnání ve výši 6.299,- Kč měsíčně s úroky ve výši a
za dobu, které vyčíslila. Žalobu odůvodnila zejména tím, že se nedopouštěla
porušování pracovní kázně a že navíc ve výpovědi z pracovního poměru není žádný
konkrétní důvod, žádné konkrétní porušení pracovní kázně, kterého se měla
dopustit, uvedeno.
Okresní soud v Klatovech rozsudkem ze dne 31. 10. 2001, č.j. 6 C 171/2000-122,
žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů
řízení. Považoval za prokázané, že žalobkyně porušila pracovní kázeň v době od
24. 2. 2000 do 25. 2. 2000, neboť označila batoh cenou 550,- Kč namísto cenou
500,- Kč, koncem února 2000 označila cestovní tašku cenou 380,- Kč namísto
500,- Kč a 9. 3. 2000 až 10. 3. 2000 nesprávně uložila do skladu kabelku. V
souvislosti s tímto porušováním pracovní kázně byla upozorněna písemně na
možnost výpovědi dopisem ze dne 10. 4. 2000. I přes toto upozornění koncem
května 2000 nesprávně vystavila zboží (jednak bez cenovek, jednak zboží s
kódem), tedy opět porušila pracovní kázeň. Za splněnou považoval podmínku
dostatečného skutkového vymezení výpovědního důvodu (§ 44 odst. 2 zák. práce),
neboť žalovaná tím, že odkázala ve výpovědi na dopisy doručené žalobkyni,
nezaměnitelným způsobem vymezila výpovědní důvod, který byl oběma účastnicím v
té době z obsahu dopisů dobře znám. Výpověď tak splňuje všechny zákonem
vyžadované náležitosti. Protože výpověď nebyla shledána neplatnou, nepřiznal
soud žalobkyni ani náhradu mzdy z neplatného rozvázání pracovního poměru.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 28. 2. 2002, č.j. 13
Co 93/2002-142, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení. Vytknul soudu prvního stupně, že z dopisu ze dne 21. 6. 2000 dovodil,
že se žalobkyně dopustila dalšího porušení pracovní kázně v květnu 2000,
ačkoliv v uvedeném dopise je žalobkyni vytýkáno porušení pracovní kázně,
kterého se dopustila ještě před tím, než nastoupila pracovní neschopnost (ta
trvala od 20.března 2000 do 31. května 2000). Pro soustavné méně závažné
porušování pracovní kázně lze zaměstnanci dát výpověď jen tehdy, jestliže mu
byla dána možnost nápravy jeho závadného chování, a pouze v případě, že poté,
co byl na možnost výpovědi upozorněn, znovu porušil pracovní kázeň. Vyslovil
dále pochybnost o tom, zda z hlediska hodnocení „intenzity závadnosti jednání“
lze vůbec jednání popsané ve vytýkacím dopise z 21. 6. 2000 (vadné uložení
kabelky v příručním skladě) za porušení pracovní kázně považovat. Rozsudek
soudu prvního stupně zrušil proto, aby účastnice, vzhledem k jeho skutkovým a
právním závěrům, měly možnost reagovat skutkovými tvrzeními či důkazními návrhy
a nebyla porušena zásada dvouinstančnosti.
Okresní soud v Klatovech rozsudkem ze dne 13. 6. 2002, č.j. 6 C 171/2000-184,
žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů
řízení. Znovu považoval za prokázáno, že žalobkyně porušila pracovní kázeň ve
dnech 24. 2. až 25. 2. 2000 tím, že označila batoh cenou 550.- Kč, ač jej měla
označit cenou 500,- Kč, a že cestovní tašku kterou měla označit cenou 500,-Kč,
označila cenou 380,- Kč. Dále ve dnech 9. 3. až 10. 3. 2000 nesprávně uložila
kabelku ve skladu. Přestože dopisem ze dne 10. 4. 2000 byla upozorněna na
nedostatky v práci, v květnu 2000 nesprávně vystavila zboží, tedy opět porušila
pracovní kázeň. Jsou proto splněny všechny předpoklady pro výpověď podle
ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) zák. práce pro soustavné méně závažné
porušování pracovní kázně.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 24. 10. 2002, č.j.
13 Co 641/2002-201, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že určil, že
výpověď ze dne 21. 6. 2000 daná žalovanou žalobkyni je neplatná; ve výroku,
jímž se žalobkyně domáhá zaplacení náhrady mzdy, rozsudek soudu prvního
stupně, včetně výroku o nákladech řízení, zrušil a vrátil k dalšímu řízení.
Znovu vytknul soudu prvního stupně, že z provedených důkazů učinil nesprávné
skutkové závěry. Z dopisu ze dne 10. 4. 2000 totiž jednoznačně vyplývá, že
žalovaná vytýká žalobkyni porušení pracovní kázně, jehož se dopustila před
nástupem do pracovní neschopnosti. Dalším dopisem ze dne 21. 6. 2000 žalovaná
opět vytýká žalobkyni nedostatky v plnění pracovních úkolů, které sice nově
zjistila v květnu 2000, avšak těchto nedostatků se žalobkyně měla dopustit již
v březnu 2000; všech těchto jednání se měla dopustit ještě před tím, než
obdržela vytýkací dopis ze dne 10. 4. 2000, a před tím, než nastoupila do
pracovní neschopnosti. Závěr soudu prvního stupně, že se žalobkyně opakovaně
měla závadného jednání dopustit v květnu 2000, je tak nesprávný a z provedených
důkazů nevyplývá. Nebyla tak splněna podmínka opakovaného porušení pracovní
kázně poté, kdy na závadnost jednání s možností dání výpovědi z pracovního
poměru je zaměstnanec upozorněn.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu – proti jeho měnícímu výroku –
žalovaná namítá, že odvolací soud nezhodnotil objektivně postavení žalované
jako zaměstnavatele, nepřihlédl ke skutečnosti, že jednání žalobkyně výrazně
poškozovalo obchodní pověst žalované na veřejnosti a tedy její podnikatelskou
činnost a nevzal vůbec v úvahu méně závažná porušování pracovní kázně
žalobkyní, která vedla k jejímu ústnímu napomínání. Odvolací soud celé skutkové
jednání žalobkyně nehodnotil dostatečně objektivně a vcelku, když vůbec nevzal
v úvahu oprávněné zájmy žalované, která po takovém postupu odvolacího soudu
dospěla k závěru, že musí takovéto jednání trpět. Při hodnocení zcela opominul
posoudit dobu a situaci, za níž docházelo k méně závažným porušováním pracovní
kázně, a nezhodnotil osobu a funkci žalobkyně. V dopise ze dne 21. 6. 2000 jsou
žalobkyni vytýkány nově zjištěné nedostatky způsobené porušením pracovní kázně
v březnu 2000 před nástupem pracovní neschopnosti žalobkyně. Tyto nedostatky
byly zjištěny koncem května 2000, ale z důvodu pracovní neschopnosti žalobkyně
jí byly vytknuty dopisem ze dne 21. 6. 2000. Žalovaná je přesvědčená, že je
naplněn rys opakovatelnosti, kdy žalobkyně se dopouštěla porušení pracovní
kázně více jak 3x, byla na to vždy upozorněna a přesto se dopustila vždy
dalšího porušení pracovní kázně. Nesouhlasí proto se závěrem odvolacího soudu,
že žalobkyni nebyla dána možnost nápravy jejího chování. Podle jejího názoru se
žalobkyně dopustila každého porušení pracovní kázně, ale i dalších, které byly
zjištěny při samotném řízení, zcela úmyslně, i když u některých nemůže vyloučit
nedbalost. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby
mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud odvolání žalované zamítl, neboť v
projednávané věci nebyla splněna podmínka pro dání výpovědi z pracovního poměru
podle § 46 odst. 1 písm. f) zák. práce, a to, že ji lze dát až tehdy, kdy byl
zaměstnanec upozorněn na možnost výpovědi z tohoto důvodu, a následně se
dopustil dalšího porušení pracovní kázně.
Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání
proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou
(účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek,
proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř dovolání
přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1
věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba posuzovat – s ohledem na to, že žalovaná se žalobcem
rozvázala pracovní poměr dopisem doručeným dnem 21. 2. 2000 – podle zákona č.
65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění do 30. 6. 2000, tj. do dne, kdy nabyly
účinnosti zákon č. 29/2000 Sb., o poštovních službách a o změně některých
zákonů (zákon o poštovních službách), a zákon č. 155/2000 Sb., kterým se mění
zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů a některé
další zákony (dále jen „zák. práce“).
Podle ustanovení § 46 odst.1 písm. f) zák. práce může zaměstnavatel dát
zaměstnanci výpověď, jsou-li u zaměstnance dány důvody, pro které by s ním
zaměstnavatel mohl okamžitě zrušit pracovní poměr, nebo pro závažné porušení
pracovní kázně; pro soustavné méně závažné porušování pracovní kázně lze dát
zaměstnanci výpověď, jestliže byl v době posledních šesti měsíců v souvislosti
s porušením pracovní kázně písemně upozorněn na možnost výpovědi.
Povinnost dodržovat pracovní kázeň patří k základním povinnostem zaměstnance
vyplývajícím z pracovního poměru [srov. § 35 odst. 1 písm. b) zák. práce] a
spočívá v plnění povinností, které jsou stanoveny právními předpisy (zejména
ustanoveními § 73, § 74 a § 75 zák. práce), pracovním řádem, pracovní smlouvou
nebo pokynem nadřízeného vedoucího zaměstnance. Má-li být porušení pracovní
kázně právně postižitelné jako důvod k rozvázání pracovního poměru ze strany
zaměstnavatele, musí být porušení pracovních povinností zaměstnancem zaviněno
(alespoň z nedbalosti) a musí dosahovat určitý stupeň intenzity.
Zákoník práce rozlišuje - jak vyplývá z jeho ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) a
§ 53 odst. 1 písm. b) zák. práce - mezi porušením pracovní kázně zvlášť hrubým
způsobem, závažným porušením pracovní kázně a méně závažným porušením pracovní
kázně. Nižší stupeň intenzity porušení pracovní kázně než je méně závažné
porušení zákoník práce neupravuje; každé porušení pracovní kázně, které
nedosahuje intenzity porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem nebo
závažného porušení pracovní kázně, je proto vždy méně závažným porušením
pracovní kázně.
Porušení pracovní kázně nejvyšší intenzity (zvlášť hrubým způsobem) je důvodem
k okamžitému zrušení pracovního poměru nebo k výpovědi z pracovního poměru [§
53 odst. 1 písm. b), § 46 odst. 1 písm. f) část věty před středníkem zák.
práce]. Závažné porušení pracovní kázně je důvodem výpovědi z pracovního poměru
[§ 46 odst. 1 písm. f) část věty před středníkem zák. práce]. Méně závažná
porušení pracovní kázně jsou podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) části věty
za středníkem zák. práce důvodem k výpovědi z pracovního poměru jen tehdy,
jde-li o soustavné zaviněné porušování pracovních povinností a byl-li
zaměstnanec v době posledních šesti měsíců v souvislosti s porušením pracovní
kázně písemně upozorněn na možnost výpovědi.
O soustavné méně závažné porušování pracovní kázně se jedná tehdy, dopustil-li
se zaměstnanec nejméně tří porušení pracovní kázně, která nedosahují intenzity
zvlášť hrubého nebo závažného porušení pracovních povinností, mezi nimiž je
přiměřená časová souvislost (srov. též oběma účastnicemi zmiňovaný rozsudek
býv. Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.4.1992, sp. zn. 6 Cdo 1/92, uveřejněný pod
č. 52 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1994). O soustavné
porušování pracovní kázně z hlediska přiměřené časové souvislosti jde tehdy,
navazuje-li jedno porušení pracovní kázně na druhé (další) tak (v takovém
časovém intervalu), že lze hovořit o sledu jednotlivých na sebe navazujících
porušení pracovní kázně.
Zákoník práce nestanoví, při kterém méně závažném porušení pracovní kázně je
třeba zaměstnance písemně upozornit na možnost výpovědi. Je tedy třeba dovodit,
že zaměstnavatel musí písemně upozornit na možnost výpovědi nejpozději při méně
závažném porušení pracovní kázně, které předcházelo méně závažnému porušení, po
kterém následovala výpověď.
Vzhledem k tomu, že v projednávané věci žalovaná upozornila žalobkyni na to, že
v případě dalšího porušení pracovní kázně s ní může být ukončen pracovní poměr
v dopisech ze dne 13. 3. 2000, 10. 4. 2000 a 21. 6. 2000, je pro posouzení
otázky, zda byly splněny podmínky pro dání výpovědi podle ustanovení § 46 odst.
1 písm. f) věty za středníkem zák. práce podstatné, zda žalobkyně porušila
pracovní kázeň také po 13. 3. 2000.
Závěr o tom, zda žalobkyně porušila pracovní kázeň také po 13. 3. 2000
představuje skutkové zjištění soudů. Správnost tohoto závěru lze v dovolací
řízení zpochybnit dovolacím původem uvedeným v ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř.
Podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. lze dovolání, které je přípustné mimo
jiné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b) o.s.ř. (a tak je tomu v projednávané
věci), podat z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá
podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném
dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení rozumět výsledek hodnocení
důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132
o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo
přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud
pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo
vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které
vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska
závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, je
logický rozpor nebo jestliže hodnocení důkazů odporuje ustanovením § 133 až §
135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné
části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z
hlediska hmotného práva.
Dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek
činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak
vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu
odvolací soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení,
není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry. Znamená to, že hodnocení
důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než výše
uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Skutkový závěr o tom, že se žalobkyně nedopustila porušení pracovní kázně poté,
kdy na závadnost jednání s možností dání výpovědi z pracovního poměru byla
upozorněna, odvolací soud učinil – jak vyplývá z odůvodnění jeho rozhodnutí – z
výsledků dokazování, zejména z obsahů dopisů ze dne 13. 3. 2000, 10. 4. 2000 a
21. 6. 2000 a z výpovědí účastnic. Podle obsahu spisu (provedených důkazů
přednesů účastníků a toho, co za řízení před soudy vyšlo jinak najevo) nelze
důvodně dovozovat, že by odvolací soud vzal v úvahu skutečnosti, které z
provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za
řízení najevo, že by pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými
důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo že by v hodnocení důkazů,
popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo vyšly najevo jinak, z
hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně
věrohodnosti, byl logický rozpor, popřípadě, že by hodnocení důkazů odporovalo
ustanovením § 133 až 135 o.s.ř. Nelze přehlédnout, že sama žalovaná při jednání
před soudem prvního stupně dne 12. 4. 2001 uvedla, že v dopise z června 2000
vytýkala žalobkyni nedostatky, které se týkaly doby před březnem 2000. Při
jednání dne 5. 6. 2001 před soudem prvního stupně uvedla, že po prvním
vytýkacím dopise (ze dne 13. 3. 2000) začala žalobkyně „marodit“, takže se
nemohla dopustit dalšího porušení pracovní kázně, protože nebyla v práci.
Uvedené skutkové zjištění odvolacího soudu (že se žalobkyně nedopustila
porušení pracovní kázně poté, kdy na závadnost jednání s možností dání výpovědi
z pracovního poměru byla upozorněna) má tedy oporu v provedeném dokazování.
Jestliže je správný skutkový závěr odvolacího soudu o tom, že žalobkyně se po
13. 3. 2000 (kdy byla poprvé upozorněna na možnost výpovědi z pracovního
poměru ) nedopustila takového porušení pracovní kázně, které by bylo důvodem
pro výpověď z pracovního poměru ze dne 21. 6. 2000, nemusel se již dovolací
soud zabývat námitkami dovolatelky směřujícími proti správnosti skutkových
závěrů odvolacího soudu ohledně jednotlivých porušení pracovní kázně žalobkyní,
případně ohledně stupně intenzity porušení pracovní kázně těmito jednotlivými
jednáními; ani případné zjištění pochybení odvolacího soudu v tomto směru by
nemohlo nic změnit na závěru, že výpověď z pracovního poměru je neplatná.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných
dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelkou
tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad,
uvedených v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. nebo v
§ 229 odst. 3 o.s.ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalované
podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím dovolacího soudu se řízení ve věci samé
nekončí, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů vzniklých v tomto dovolacím řízení
v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, případně soudu odvolacího [§ 243c
odst. 1, § 151 odst. 1 o.s.ř.)].
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. listopadu 2003
JUDr.
Mojmír Putna
předseda senátu