21 Cdo 743/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Romana Fialy a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní
věci žalobců a) S. H., b) M. H., obou zastoupených advokátem, proti žalované H.
H., zastoupené advokátkou, o určení dědického práva, vedené u Obvodního soudu
pro Prahu 3 pod sp.zn. 18 C 60/2004, o dovolání žalované proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 7. března 2006, č.j. 15 Co 554/2005-131, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit společně a nerozdílně žalobcům na náhradě
nákladů dovolacího řízení 1.935,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení
k rukám advokáta.
Žalobci se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 3 dne 5.2.2004 domáhali
určení, že „jsou dědici po zůstaviteli S. H., zemřelém“ (dále též jen
„zůstavitel“). Uvedli, že „Obvodní soud pro Prahu 3 projednává pod sp. zn. 13 D
665/2003 dědictví po zemřelém S. H.“ a že „byli odkázáni na podání určovací
žaloby, že jsou dědici po zůstaviteli“; že „zůstavitel dne 11.4.2000 pořídil
závěť spojenou s listinou o vydědění žalobců“; že „vydědění odůvodnil tím, že o
něj žalobci neprojevili zájem a žalobce se jej měl zříci (tedy důvod ve smyslu
§ 469a odst. 1 písm. b) obč. zák.)“; že „vydědění považují za nedůvodné“; že
„ani u jednoho z nich nebyl označený důvod vydědění dán“; že „k zůstaviteli
měli řádný a ničím nenarušený vztah“; že „zůstavitel je nikdy nežádal o nějakou
speciální pomoc, avšak oba byli připraveni v případě potřeby jakoukoliv pomoc
poskytnout“; že „žalobce se nikdy svého otce nezřekl a neučinil jakýkoliv krok
či úkon, z něhož by to mohlo vyplývat“ a že „naopak to byl sám zůstavitel,
který svým neplacením výživného způsobil nutnost soudního vymáhání výživného“.
Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 23.11.2004, č.j. 18 C 60/2004-52,
žalobě vyhověl a nepřiznal žalobcům právo na náhradu nákladů řízení. Uvedl, že
„v řízení nebylo prokázáno, že by zůstavitel měl podmínky pro vydědění žalobců
ve smyslu § 469a obč. zák.“; že „nebylo prokázáno, že by žalobci v rozporu s
dobrými mravy neposkytli zůstaviteli patřičnou pomoc v nemoci, neprojevovali
opravdový zájem, který by jako potomci projevovat měli“; že „ani zůstavitel o
své děti zájem neprojevoval“ a že „v době, kdy úkon směřující k vydědění
žalobců učinil, byl zcela zdráv a pomoc dětí nepotřeboval“.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26.7.2005, č.j. 15
Co 268/2005-72, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení. Dospěl k závěru, že „z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně není
zřejmé, jaká skutková zjištění z konkrétních provedených důkazů soud učinil,
jak provedené důkazy hodnotil, pokud neuvěřil některým výpovědím, z jakého
důvodu tomu tak bylo apod.“; že „není zřejmé, jakým způsobem dospěl soud k
tomu, co označuje za zjištěný skutkový stav, zejména s ohledem na to, že důkazy
ve věci provedené jednoznačně a bezpochyby k prezentovaným zjištěním
nesměřují“; že „absence úvahy o hodnocení důkazů činí rozsudek
nepřezkoumatelným“.
Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 20.10.2005, č.j. 18 C 60/2004-108,
žalobě vyhověl a současně žalované uložil povinnost zaplatit žalobcům na
náhradě nákladů řízení 24.070,- Kč k rukám jejich zástupce. Vycházel ze závěru,
že „žalobci jsou dětmi zůstavitele a pokud by nebylo napadené závěti,
přicházeli by v úvahu jako jeho intestátní dědici“; že „žalobci byli usnesením
tohoto soudu ze dne 19.12.2003, č.j. 13 D 665/2003-88, odkázáni podle § 175k
odst. 2 o.s.ř. na pořad práva do sporného řízení“; že „žalovaná je podle
předložené závěti povolána za jediného dědice“; že „z textu závěti je zřejmé,
že jde o jednoznačné uplatnění toliko jediného důvodu vydědění, a to podle
ustanovení § 469a odst. 1 písm. b/ obč. zák.“; dále že „nelze dodatečně, mimo
rámec písemně projevené vůle zůstavitele, zkoumat existenci případných dalších
důvodů pro možné vydědění“; že „závěť byla sepsána dne 11.4.2000, a jen k
tomuto dni se lze zabývat platností tohoto úkonu“; že „je třeba zkoumat, zda
potomek měl reálnou možnost o zůstavitele projevit opravdový zájem, tj. zda
zůstavitel sám měl zájem se s potomkem stýkat“; že „vydědění přichází v úvahu
jen tam, kde zůstavitel o tento blízký příbuzenský vztah stojí“; že „pokud jde
o žalobkyni zůstavitel na ni přispíval od určení otcovství jen určené výživné,
nikdy se s ní za celou dobu jejího života nesetkal, neprojevil o ni sebemenší
zájem“; že „existenci svého otcovství vůči ní po mnoho desítek let s úspěchem
ve svém okolí zapíral“; že „to byl naopak zůstavitel, kdo se zcela zásadním a
odsouzení hodným způsobem provinil nedostatečnou péčí o žalobkyni, úplným
nezájmem o její výchovu, navenek ani před svými nejbližšími již od jejího
narození nedemonstroval ani v nejmenším jakýkoliv citový nebo jemu obdobný
vztah k ní“ a že „to byl výhradně zůstavitel, kdož úmyslně vlastním volním
jednáním znemožnil žalobkyni navázat s ním jakýkoliv vztah a ten v budoucnu
fixovat“; že „tvrzení o rozporech mezi zůstavitelem a matkou žalobkyně jsou
zcela bez významu“; že „nechoval-li se zůstavitel k žalobkyni jako ke své
dceři, sám se vyloučil z možnosti platně se dovolat citovaného důvodu vydědění“
a že „vůči žalobkyni důvody vydědění prokazatelně dány nejsou“; dále že
„uvedené platí přiměřeně i pro žalobce“; že „tvrzení, že by se žalobce měl
svého otce (ve věku okolo 18 let) zříci, nebylo prokázáno“; že „výpovědi
svědků, zejména dr. R. a P., jsou jen zprostředkováním údajného tvrzení
zůstavitele“; dále že „zůstavitel dobrovolně neplatil výživné na syna vyšší“;
že „výživné muselo být zvýšeno až rozhodnutím soudu“; že „matka žalobce
vykonávala péči o nezletilého bez cizího přispění, neboť žila se synem zcela
osaměle, kdežto naopak zůstavitel měl zbytek celého svého příjmu jen pro svoji
osobní potřebu“; že „zůstavitel neprojevoval o své potomky jakýkoliv zájem,
natož tzv. zájem opravdový“; že „závěť je v jediném vyděďovacím důvodu
relativně neplatná“; že „žalobci se této neplatnosti včas dovolali, tudíž v
témže rozsahu nebyla závěť způsobilá vyvolat zamýšlené následky a z okruhu
(neopomenutelných) dědiců oba žalobce s úspěchem vyloučit“.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7.3.2006, č.j. 15 Co
554/2005-131, napadený rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a žalované uložil
povinnost zaplatit žalobcům na náhradě nákladů odvolacího řízení 7.590,- Kč k
rukám jejich zástupce. Dospěl k závěru, že „soud prvního stupně správně zjistil
skutkový stav v rozsahu potřebném pro posouzení věci“; že „z takto zjištěného
skutkového stavu vyvodil i správné právní závěry“; že „zůstavitel se s žalobcem
nestýkal, jeho společnost nevyhledával, spokojil se s nahodilými setkáními a
jiná neinicioval“; že „to byl právě zůstavitel, kdo po řadu let, která lze
pokládat pro rozvoj vztahu dítěte s rodičem za nejdůležitější, neplnil svou
rodičovskou roli, a sám se tak vyloučil z možnosti dovolat se s úspěchem
vydědění z důvodu nezájmu dítěte o něj jako rodiče“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Namítá, že „soudy
obou stupňů zcela nesprávně dovodily, že nebyly naplněny podmínky ustanovení §
469a odst. 1 písm. a/ a b/ obč. zák. pro vydědění potomka“; že „zákonné
podmínky pro vydědění splněny byly“, když „je otázkou, zda je nutno posuzovat
splnění těchto podmínek ke dni úmrtí zůstavitele či ke dni sepisu listiny o
vydědění“; že „žalobce se o otce po dlouhé roky nezajímal“; že „žalobce se
stýkal s rodinou zůstavitele na popud zůstavitele, který se alespoň touto
formou se synem stýkal a měl možnost kontaktu s ním“; že „zůstavitel žádnou
jinou možnost neměl, protože matka žalobce odmítla jakýkoli kontakt a vracela
veškeré dárky, které zůstavitel žalobci posílal“; že „matka žalobce měla k
zůstaviteli nepřátelský vztah, což se pak promítlo do všech ostatních důkazů,
které byly ve věci provedeny“; že „soud nepřihlédl k tomu, že zůstavitel se
rozvedl v r. 1953, kdy byla měnová reforma, neměl tudíž žádné úspory a zařízení
bytu nechal své bývalé manželce, tedy matce žalobce, a že v roce 1954 těžce
onemocněl“; že „to, že nemohl a nezaplatil výživné na syna, zneužila jeho
bývalá manželka a okamžitě podala exekuci na plat“; že „soud v tomto řízení věc
mylně hodnotil tak, jako by zůstavitel nechtěl platit výživné, přitom on sám
objektivně nemohl výši výživného s ohledem na svůj příjem platit“; že „z
doložených listin se dá vyčíst, že nešlo o záměr či úmysl zůstavitele neplatit
řádně výživné a že exekuce v žádném případě nemusela být požadována“; že
„zůstavitel byl tak solidní, že i při podstatném poklesu výdělku v době
onemocnění nezažádal o snížení výživného, na což měl právo“ a „situaci řešil
půjčkou od příbuzných“; že „za celých 42 let si žalobce jistě mohl ke svému
otci vytvořit vztah vlastní, neovlivněný jeho matkou“; že „z výpovědi matky
žalobce V. H. plyne, že žalobce se svého otce (zůstavitele) ve věku 18-ti let
zřekl“; že „ve své výpovědi žalobce ani netvrdí, že o styk se zůstavitelem
stál, a to v mládí (10-18 let), v dospělosti, ani v zůstavitelově stáří a
nemoci“; že „z výpovědi žalobce a matky žalobce V. H., je zřejmé, že zůstavitel
měl snahu stýkat se se synem“; že „zůstavitel věřil, že až bude syn plnoletý,
že se s ním bude stýkat“; že „zůstavitel těžce nesl skutečnost, že se ho
žalobce zřekl, ale pořád syna omlouval, že to byla práce jeho matky“; že
„absolutní nezájem žalobce o zůstavitele byl důvodem, pro který zůstavitel
žalobce vydědil“; že „tvrzení žalobce, že se o špatném zdravotním stavu
zůstavitele dozvěděl až den před jeho smrtí, je zcela lživé, protože o
nepříznivém zdravotním stavu zůstavitele byl informován minimálně již při
oslavě jeho narozenin a následně i telefonicky“; že „ani na oslavu narozenin
zůstavitele žalobce nepřišel z vlastního popudu, ale na požádání své tehdejší
družky B.
M., jak vyplynulo z výpovědi žalobce“; že „soudy obou stupňů hodnotí
pouze důkazy, které jsou ve prospěch žalujících“; dále, že „obdobná je i
situace vztahů mezi žalobkyní a zůstavitelem“; že „tvrzení žalobkyně jsou
nepravdivá, přesto z nich soudy obou stupňů vycházely“; že „jak žalobkyně, tak
její matka měly po celou dobu vždy spojení na zůstavitele, znaly jeho adresu,
kdykoli něco matka tehdy nezletilé žalobkyně potřebovala, vždy věděla kdy a jak
se na zůstavitele obrátit“; že „k tomu opět nebyl vůbec brán zřetel“; že „soudy
vyšly z pouhé stručné výpovědi žalobkyně, že po dvaceti letech ji zůstavitel
viděl a přešel na druhou stranu chodníku“; že „z výpovědí žalobkyně a její
matky B. D., je prokázáno, že matka žalobkyně neměla na styku žalobkyně se
zůstavitelem nejmenší zájem“ a že „matka žalobkyně před žalobkyní tajila adresu
zůstavitele“; dále že „výslechy svědků neproběhly tak, jak to stanoví občanský
soudní řád“; že „svědkové vypovídali ve velmi napjaté atmosféře v soudní síni,
soudkyně na ně křičela a nebyly ani protokolovány celé jejich výpovědi“; že
„proto navrhovala opětovný výslech svědkyně P.“; že „žalobci, kromě sebe
samých, měli za svědky pouze osoby z řad svých nejbližších (matka žalobce, syn
žalobce, matka žalobkyně, strýc žalobkyně)“ a že „na tuto skutečnost
upozorňovala i v odvolání, nicméně ze strany odvolacího soudu to zůstalo bez
povšimnutí“; že „soud nepřipustil svědectví její dcery (nevlastní dcery
zůstavitele), kterou zůstavitel vychoval a která mohla podat svědectví i o
výchově v rodině a názorech zůstavitele na výchovu dětí“; že „žalobci ani
nevěděli, jak a zda je o zůstavitele ve stáří a v nemoci postaráno, a to z
důvodu, že se o něj nezajímali a nestarali“ a že „soudy obou stupňů postupovaly
v rozporu se zákonem, odchýlily se od běžných postupů u ostatních soudů v
obdobných případech, od zákona i od judikatury“; že „otázka posouzení rovnosti
účastníků ve sporu a spravedlivá ochrana práv a oprávněných zájmů účastníků,
otázka provedení důkazů řádným výslechem svědka je v rozporu s ustanovením §
132 o.s.ř., stejně tak jako provádění důkazů a hodnocení důkazů podle
občanského soudního řádu, je věcí zásadního právního významu, jakož i hmotně
právní posouzení tohoto sporu“. Navrhla, aby Nejvyšší soud ČR rozsudky soudů
obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobci k dovolání žalované uvedli, že „dovolatelka ve svém dovolání žádnou
otázku zásadního právního významu neuvádí“ a že „pouze na dvanácti stranách
dovolání brojí proti údajně špatnému hodnocení důkazů ze strany soudů obou
stupňů, jejich nové hodnocení však není účelem dovolacího řízení“, a navrhli,
aby Nejvyšší soud ČR dovolání žalované odmítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými
osobami (účastníky řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř.,
se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to
zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v
ustanovení § 237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst.1 písm. a) o.s.ř.]
nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního
stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že
byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§
237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve
věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.]; to
neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o
peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč,
přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§ 237 odst. 2 písm. a)
o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o
omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o
určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§ 237 odst. 2 písm.
b) o.s.ř.].
Žalobci dovoláním napadají rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen
rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Protože dovolání podle ustanovení §
237 dost. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné (ve věci nebylo
potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl
ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem
odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil), může být přípustnost
dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je
odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li
právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst. 3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo
jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu
ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní
význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání
označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není
založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu
má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává
tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v
ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolání může být podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. - jak uvedeno
již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve
věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li
rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze
podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.], nebo z
důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srov. §
241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění,
které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování,
lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití
těchto ustanovení ve smyslu ustanovení § 238 a § 238a o.s.ř. (srov. § 241a
odst. 3 o.s.ř.). Z výše uvedeného současně vyplývá, že na závěr, zda má
napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní
stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle
ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., a že k okolnostem uplatněným
dovolacími důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) nebo ustanovení §
241a odst. 3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. též právní názor
vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.6.2004, sp. zn. 21 Cdo
541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč.
2004).
V daném případě soudy při posouzení otázek důvodnosti vydědění žalobců
zůstavitelem ve smyslu ustanovení § 469a odst. 1 písm. b) obč. zák.,
nesprávnost jejichž posouzení žalovaná namítá, postupovaly v souladu s
ustálenou judikaturou soudů (srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
9.8.1996, sp. zn. 6 Co 10/96, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek pod č. 23, ročník 1998; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29.9.1997,
sp. zn. 2 Cdon 86/97, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 21,
ročník 1998). Napadené rozhodnutí odvolacího soudu proto, z hlediska těchto
právních otázek, nemůže mít zásadní význam (srov. § 237 odst. 3 o.s.ř.).
Z vylíčení zbývajících důvodů dovolání je zřejmé, že žalovaná namítá již pouze,
že řízení je postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci [srov. § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.], resp. že usnesení odvolacího
soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné
části oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Tyto námitky – jak
výše vysvětleno – nemohou založit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237
odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalované není přípustné ani podle ustanovení §
237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání - aniž
by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a §
218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
V dovolacím řízení vznikly žalobcům v souvislosti se zastoupením advokátem
náklady, které spočívají v paušální odměně za zastupování ve výši 1.860,- Kč
(srov. ustanovení § 5 písm. c), § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15, § 16, § 17
odst. 2 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001
Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb.; čl. II. vyhlášky č. 277/2006 Sb.) a v
paušální částce náhrady výdajů za jeden účelně vynaložený úkon právní služby ve
výši 75,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č.
235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb.; čl. II.
vyhlášky č. 276/2006), celkem ve výši 1.935,- Kč. Protože dovolání žalované
bylo odmítnuto, dovolací soud jí podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, §
224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. uložil, aby žalobcům tyto náklady nahradila.
Žalovaná je povinna přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta,
který žalobce v tomto řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. prosince 2008
JUDr. Roman F i a l a, v. r.
předseda senátu