21 Cdo 743/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Lubomíra Ptáčka,
Ph.D., v právní věci žalobkyně AZT, spol. s r.o. se sídlem v Brně, Černovická
č. 619/13, IČO 25534611, zastoupené Mgr. Bc. Ivem Nejezchlebem, advokátem se
sídlem v Brně, Joštova č. 138/4, proti žalované Mgr. Š. G., zastoupené Mgr.
Ing. Milanem Sochorem, advokátem se sídlem v Brně, Divadelní č. 614/6, o
1.164.720,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 44
C 271/2005, o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne
10. listopadu 2014 č.j. 44 Co 85/2013-284, takto:
Usnesení krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Brně k
dalšímu řízení.
Žalobkyně se žalobou podanou u Městského soudu v Brně dne 21.6.2005 domáhala,
aby jí žalovaná zaplatila "pohledávku ve výši 1.164.720,-Kč a úrok z prodlení
ve výši 3% p.a. počítaný z částky 1.164.720,-Kč od 8.11.2004 do zaplacení a
náklady řízení ve výši 105.044,- Kč". Žalobu zdůvodnila zejména tím, že v době
od 17.7.1998 do 2.6.2004 byla žalovaná společníkem žalobkyně a že v roce 2003
byla také její zaměstnankyní. Žalobkyně měla v předmětném období zřízen "účet v
českých korunách, eurech a amerických dolarech". Poté, co žalobkyně zadala
kontrolu svých účetních operací za rok 2003, bylo zjištěno, že žalovaná, kterou
bylo možné identifikovat z výběrových pokladních dokladů jako osobu výběrce,
vybrala za období roku 2003 z "CZK bankovního účtu" hotovost v celkové výši
2.964.000,- Kč; na "účty EUR a USD" byly postupně vkládány v hotovosti valuty a
v souhrnu za rok 2003 byly na valutové účty vloženy "valutové peněžní
prostředky v přepočtu k jednotlivým aktuálním kurzům ČNB za 2.067.795,65 Kč". Rozdíl mezi peněžními prostředky zaúčtovanými jako výdaje z pokladny za účelem
nákupu valut a jejich následného vkladu na bankovní devizové účty činí
896.204,35,- Kč. Kromě přímých výběrů hotovosti z bankovního účtu žalovaná
prováděla též výběry a platby pomocí platební karty; v roce 2003 se jednalo o
částku 112.515,80 Kč. Tyto peníze však nebyly nikdy vloženy do pokladny, i když
tak byly zaúčtovány, a provedené nákupy nebyly učiněny ve prospěch společnosti. V průběhu řízení žalobkyně zdůvodnila žalobu též tím, že žalované poskytla
půjčku, která byla evidována na účtu pohledávek č. 378002, přičemž konečný
zůstatek půjčky ke dni 31.12.2003 činil 156.000,- Kč. Žalovaná se pokusila o
zápočet této pohledávky, nicméně žalobkyně má za to, že tento zápočet nelze
pokládat za účinný, když se vzájemné pohledávky nemohly setkat. Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 28.6.2012 č.j. 44 C 271/2005-252 žalobu
zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů
řízení 77.760,- Kč k rukám advokáta Mgr. Ing. Milana Sochora. Soud prvního
stupně dovodil, že "nepřichází u žalované v úvahu odpovědnost za škodu vzniklou
z pracovního poměru uzavřeného účastníky", neboť žalovaná "neměla uzavřenou
dohodu o hmotné odpovědnosti, nebyly jí vymezeny žádné povinnosti popisem
pracovní činnosti, nebylo jí vytknuto žádné porušení pracovní kázně ani jiné
porušení pracovních předpisů" a nebylo prokázáno, že by žalovaná porušila
povinnost a že by zde byla příčinná souvislost mezi jednáním žalované a vznikem
škody. Protože žalobkyně neprokázala, kdy byla žalované poskytnuta půjčka a jak
by měla být splácena, a protože nesprávné zaúčtování započtené pohledávky nelze
přičítat k tíži žalované, která nebyla účetní žalobkyně, nemůže být žaloba
důvodná. Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podala žalobkyně odvolání a v
průběhu řízení před odvolacím soudem v podání ze dne 3.11.2014 navrhla, aby na
její místo nastoupila do řízení společnost BJ.VITIS s.r.o. se sídlem v Brně,
Běhounská č. 108/7, IČO 26233304, které smlouvou ze dne 26.2.2014 postoupila
vymáhanou pohledávku.
Krajský soud v Brně usnesením ze dne 10.11.2014 č.j. 44 Co 85/2013-284
připustil, aby na místo žalobkyně vstoupila do řízení BJ.VITIS s.r.o. se sídlem
v Brně, Běhounská č. 108/7, IČO 26233304. Odvolací soud zjistil, že smlouvou ze
dne 26.2.2014 žalobkyně postoupila vymáhanou pohledávku společnosti BJ.VITIS
s.r.o. a že postupník souhlasí se svým vstupem do řízení, a dovodil, že nastala
skutečnost, s níž zákon spojuje převod práva, o které v řízení jde, a že byly
splněny podmínky podle ustanovení § 107a odst. 2 občanského soudního řádu pro
připuštění navrhované změny v účastenství. Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Namítá, že
postup ze strany žalobkyně je "naprosto účelový z důvodu, aby se zbavila
povinnosti nést náklady dlouho trvajícího soudního řízení", které jen v řízení
před soudem prvního stupně činí 185.920,- Kč "bez DPH". Společnost BJ.VITIS
s.r.o. je podle názoru žalované "tzv. mrtvou firmou", jejímž "jediným
společníkem je 27 letý Bulhar bez udané adresy pobytu v ČR, tj. tzv. bílý kůň". Žalovaná dovozuje, že jde o "zneužití ustanovení § 107a občanského soudního
řádu, když je fakticky vyloučeno vymožení značných nákladů řízení dosud
vzniklých na straně žalované na postupníku". Žalovaná navrhla, aby dovolací
soud napadené usnesení odvolacího soudu změnil tak, že "návrh žalobkyně na
připuštění vstupu společnosti BJ.VITIS s.r.o. do řízení na místo žalobkyně AZT,
spol. s r.o. zamítne, event. aby usnesení zrušil a vrátil věc odvolacímu soudu
k dalšímu řízení". Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) po zjištění,
že věc je třeba i v současné době - vzhledem k tomu, že řízení v projednávané
věci bylo zahájeno v době před 1.1.2014 - posoudit (srov. Čl. II bod 2 zákona
č. 293/2013 Sb.) podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, účinném do 31.12.2013 (dále jen "o.s.ř.") a že dovolání
proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou
(účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř.a je
přípustné podle ustanovení § 238a o.s.ř., přezkoumal usnesení odvolacího soudu
ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř. bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první
o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné. Žalobkyně se v projednávané věci domáhá po žalované jednak zaplacení půjčky
evidované ke dni 31.12.2003 ve výši 156.000,- Kč, kterou jí žalovaná dosud
nevrátila, jednak zaplacení náhrady škody ve výši 1.008.720,- Kč, kterou jí
žalovaná v průběhu roku 2003 způsobila "částečně v pozici společníka a částečně
v pozici zaměstnance". Otázku, zda smlouva o postoupení pohledávky ze dne
26.2.2014 představuje právní skutečnost, která je způsobilá mít za následek
převod práva na jiného, je třeba i v současné době posuzovat podle právních
předpisů účinných v té době, zejména podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku
práce, ve znění pozdějších předpisů, účinném v době do 31.12.2003 (dále jen
"zák. práce") a zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších
předpisů, účinném v době do 31.12.2003 (dále jen "obč. zák.").
Vzhledem k tomu,
že "původní" právní úpravou se řídí také všechny právní skutečnosti působící na
změnu právního poměru (včetně změny v osobě věřitele), i když nastaly teprve za
účinnosti "nové" právní úpravy, je podle těchto (dosavadních) právních předpisů
třeba posoudit rovněž smlouvu o postoupení pohledávky. Má-li žalobce za to, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost, s níž
právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti účastníka
řízení, o něž v řízení jde, může dříve, než soud o věci rozhodne, navrhnout,
aby nabyvatel práva nebo povinnosti vstoupil do řízení na místo dosavadního
účastníka; to neplatí v případech uvedených v § 107 o.s.ř. (srov. § 107a odst.1
o.s.ř.). Soud návrhu usnesením vyhoví, jestliže se prokáže, že po zahájení
řízení nastala právní skutečnost uvedená v ustanovení § 107a odst. 1 o.s.ř., a
jestliže s tím souhlasí ten, kdo má vstoupit na místo žalobkyně; souhlas
žalované nebo toho, kdo má vstoupit na jeho místo, se nevyžaduje (srov. § 107a
odst. 2 větu první o.s.ř.). Navrhne-li žalobce, aby nabyvatel práva vstoupil do řízení na jeho místo, soud
- jak vyplývá z ustanovení § 107a o.s.ř. - ve vztahu k jím označené právní
skutečnosti zkoumá, zda jde vůbec o právní skutečnost, zda se jedná o takovou
právní skutečnost, s níž právní předpisy obecně vzato spojují přechod nebo
převod práv (tedy zda nejde o takovou právní skutečnost, která podle právních
předpisů nemůže mít za následek přechod nebo převod práv), zda označená právní
skutečnost opravdu nastala a zda je způsobilá mít za následek přechod nebo
převod práv (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 24.6.2003 sp. zn. 21 Cdo 306/2003, které bylo uveřejněno pod č. 31 ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2004). K přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů může dojít jen v
případech stanovených zákoníkem práce nebo zvláštním právním předpisem (srov. §
249 odst. 1 zák. práce). Z uvedeného mimo jiné vyplývá, že je vyloučeno, aby
přechod práv a povinností z pracovněprávních vztahů nastal jen na základě
smlouvy (dohody) zaměstnavatele s jiným zaměstnavatelem (jinou právnickou nebo
fyzickou osobou), aniž by šlo o smlouvu (dohodu), s níž zákoník práce nebo
zvláštní právní předpisy přechod práv a povinností z pracovněprávních vztahů
spojují (srov. například právní názor uvedený v rozsudku Vrchního soudu v Praze
ze dne 29.8.1994 sp. zn. 6 Cdo 82/94, který byl uveřejněn pod č. 38 ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1995). Smlouva o postoupení pohledávky je dvoustranný právní úkon, který uzavírá
původní věřitel (postupitel) s jinou osobou (postupníkem). Předmětem smlouvy je
postoupení určité pohledávky (práva na plnění od dlužníka) původního věřitele
postupníku, který se stává věřitelem dlužníka na místě původního věřitele
(postupitele). S uzavřením smlouvy o postoupení pohledávky zákoník práce, ani
zvláštní právní předpisy nespojovaly přechod práv a povinností z
pracovněprávních vztahů.
Smlouva o postoupení pohledávky, jejímž předmětem by
byl nárok z pracovněprávních vztahů, tedy - kromě toho, že by šlo o neplatný
právní úkon ve smyslu ustanovení § 242 odst. 1 písm. a) zák. práce - není
takovou právní skutečností, která by byla způsobilá mít za následek přechod
(převod) práva (nároku z pracovněprávních vztahů) na jiného ve smyslu
ustanovení § 107a o.s.ř. (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení
Nejvyššího soudu ČR ze dne 17.3.2004 sp. zn. 21 Cdo 2659/2003, které bylo
uveřejněno pod č. 88 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004). Vzhledem k tomu,
že předmětem smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 26.2.2014 byl též nárok z
pracovněprávních vztahů účastnic, nemůže se jednat (nejméně v části, kterou
došlo k převodu pracovněprávních nároků na společnost BJ.VITIS s.r.o.) o právní
skutečnost, s níž by právní předpisy spojovaly převod práva na jiného. Ustálená judikatura soudů (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne
27.10.2011 sp. zn. 29 Cdo 3013/2010, které bylo uveřejněno pod č. 46 ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2012) dále dovodila, že soud může ve
výjimečných případech - při jinak doložených předpokladech pro vyhovění návrhu
podle ustanovení § 107a o.s.ř. - zamítnout "prostřednictvím ustanovení § 2
o.s.ř." návrh, aby do řízení vstoupil na místo žalobce nabyvatel práva, a že
takový postup je na místě například tehdy, kdyby bylo možné podle toho, co v
řízení vyšlo najevo, dovodit, že cílem návrhu na vydání rozhodnutí podle
ustanovení § 107a o.s.ř. je zneužití procesní úpravy za tím účelem, aby se
možná pohledávka na náhradu nákladů řízení stala vůči neúspěšné žalobkyni
nedobytnou. Prostá obava, že případná pohledávka na náhradě nákladů řízení se v
budoucnu stane nedobytnou, ovšem k takovému kroku nepostačuje. Žalovaná v projednávané věci namítá, že postupník (společnost BJ.VITIS s.r.o.)
je tzv. mrtvou firmou a že žalobkyně postoupila svou pohledávku jen proto, aby
se v případě neúspěchu ve věci "zbavila povinnosti nést náklady dlouho
trvajícího soudního řízení". Odvolacímu soudu je třeba vytknout, že se při svém
rozhodování věcí z (výše) uvedeného pohledu nezabýval, ačkoliv to vyžadoval
nepochybně dosavadní průběh řízení. Protože usnesení odvolacího soudu není správné (v souladu se zákonem) a protože
nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání,
pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu usnesení odvolacího soudu, Nejvyšší soud
České republiky napadené usnesení odvolacího soudu podle ustanovení § 243e
odst. 1 o.s.ř. zrušil a věc podle ustanovení § 243e odst. 2 věta první o.s.ř. vrátil odvolacímu soudu (Krajskému soudu v Brně) k dalšímu řízení. Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný (§ 226 odst. 1 a § 243g
odst. 1 část první věty za středníkem o.s.ř.). Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 17. prosince 2015