21 Cdo 747/2006
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v
právní věci žalobce L. M., zastoupeného advokátkou, proti žalovaným 1) S.,
spol. s r. o., zastoupenému advokátem, 2) P. k. Ú., státnímu podniku, o
51.999,- Kč s úroky z prodlení, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn.
21 C 249/2003, o dovolání žalovaného 1) proti rozsudku Krajského soudu v Praze
ze dne 20. října 2005, č.j. 23 Co 294/2005-97, takto:
I. Dovolání žalovaného 1) se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se žalobou podanou u Okresního soudu v Kladně dne 12.11.2003 domáhal,
aby mu žalovaný 1) společně a nerozdílně s žalovaným 2) zaplatil částku
55.095,- Kč s úroky z prodlení jako doplatek do průměrného výdělku za dobu od
6.5.2002 do 31.8.2002. Žalobu odůvodnil zejména tím, že dne 31.12.2000 skončil
pracovní poměr u žalovaného 2) - (jeho právního předchůdce) z důvodu ohrožení
nemocí z povolání, neboť tento zaměstnavatel pro něj neměl jinou vhodnou práci,
na kterou by mohl být převeden. Žalobce proto v době od 1.1. 2001 do 31.12.2001
pracoval ve společnosti E. K., s.r.o. jako řidič a jako dělník, a žalovaný 2)
mu vyplácel doplatek do průměrného výdělku; pracovní poměr ukončil ke dni
31.12.2001, neboť tato práce pro něj nebyla vhodná a jeho zdravotní problémy se
zhoršovaly. Poté, co byl od 1.1.2002 do 5.5.2002 veden u úřadu práce v evidenci
uchazečů o zaměstnání, je zaměstnán od 6.5.2002 u žalovaného 1) jako skladník –
řidič. Podle jeho názoru důvody pro poskytování doplatku do průměrného výdělku
podle ustanovení § 8 odst. 2 zákona č. 1/1992 Sb. „nadále trvají a přechodem k
jinému zaměstnavateli se ničím nezměnily“.
Okresní soud v Kladně (poté, co žalobce vzal žalobu ohledně částky 3.096,- Kč
zpět) rozsudkem ze dne 21.4.2005, č.j. 21 C 249/2003-83 uložil žalovanému 1),
aby žalobci zaplatil částku 51.999,- Kč a rozhodl, že „řízení co do částky
3.096,-Kč se zastavuje“, proti žalovanému 2) žalobu zamítl, a rozhodl, že
žalovaný 1) je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku
17.197,- Kč „k rukám právního zástupce žalobce“ a že „ve vztahu žalobce a 2.
žalovaného žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení“. Soud
prvního stupně dovodil, že nárok zaměstnance na doplatek do průměrného výdělku
podle ustanovení § 8 odst. 1 a 2 zákona č. 1/1992 Sb. zaměstnanci náleží,
jestliže u něj „přetrvává ohrožení nemocí z povolání a zaměstnavatel, u něhož
došlo u zaměstnance k ohrožení nemocí z povolání, nemá pro něho i nadále jinou
vhodnou práci“. Protože „u žalobce přetrvává ohrožení nemocí z povolání, pro
které ukončil pracovní poměr dohodou u právního předchůdce žalovaného 2), který
pro něj neměl jinou vhodnou práci, stejně tak, jako ji nemá i nadále“, jsou
předpoklady vzniku nároku splněny. Proti žalovanému 2) soud žalobu „z důvodu
nedostatku pasivní legitimitace“ zamítl, neboť podle ustanovení § 8 odst. 2
zákona č. 1/1992 Sb. „doplatek poskytuje zaměstnanci zaměstnavatel, který ho
zaměstnává v době, po kterou doplatek přísluší, což je v daném případě žalovaný
1)“.
K odvolání žalovaného 1) Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 20.10.2005, č.j.
23 Co 294/2005-97 ve znění opravného usnesení ze dne 1.12.2005, č.j. 23 Co
294/2005-102 rozsudek soudu prvního stupně (s výjimkou výroku, jímž bylo řízení
ohledně částky 3.096,- Kč zastaveno) potvrdil a žalovanému 1) uložil povinnost
zaplatit žalobci 7.854,- Kč na náhradě nákladů odvolacího řízení „k rukám
advokátky“. K námitce, že žalobce ukončil pracovní poměr u firmy E., s.r.o. z
jiných důvodů než zdravotních a že mu proto již doplatek mzdy nenáleží, uvedl,
že „zkoumání důvodů, pro které byl skončen pracovní poměr u společnosti E.,
s.r.o., by bylo na místě tehdy, pokud by u nového zaměstnavatele (žalovaného 1)
dosahoval ještě nižšího výdělku než u této společnosti“ (tj. E., s.r.o.).
Protože však k takovému poklesu výdělku nedošlo a protože bylo prokázáno, že
ohrožení nemocí z povolání u žalobce i nadále trvá, odvolací soud se ztotožnil
se závěrem soudu prvního stupně, že jsou splněny všechny podmínky, „které má na
mysli ustanovení § 8 odst. 1 a 2 zákona č. 1/1992 Sb“; tento doplatek „je
povinen poskytovat nový zaměstnavatel [žalovaný 1)], avšak zaměstnavatel, u
něhož došlo ke vzniku ohrožení nemocí z povolání, je povinen novému
zaměstnavateli vyplacené doplatky uhradit [žalovaný 2)]“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný 1) dovolání. Otázku
zásadního právního významu spatřoval v tom, zda nárok na doplatek do průměrného
výdělku ve smyslu ustanovení § 8 odst. 1 písm. a) a § 8 odst. 2 zákona č. 1/992
Sb. může trvat při přechodu zaměstnance od „prvního“ dalšího zaměstnavatele
(E.) k „druhému“ (S.), „případně třetímu a každému dalšímu zaměstnavateli“ a
„za jakých podmínek trvá nárok zaměstnance na doplatek do průměrného výdělku
při přechodech zaměstnance, ohroženého nemocí z povolání, mezi zaměstnavateli“.
Podle názoru dovolatele v případě, nemá-li zaměstnavatel pro zaměstnance jinou
vhodnou práci, má zaměstnanec nárok na doplatek do průměrného výdělku při
přechodu k prvnímu dalšímu zaměstnavateli“. Jestliže se však ukáže, že ani
práce u prvního dalšího zaměstnavatele není pro zaměstnance ze zdravotního
hlediska vhodná, nelze po zaměstnanci spravedlivě požadovat, aby tuto práci
dále konal. Proto jeho přechod „k druhému dalšímu zaměstnavateli lze za těchto
okolností akceptovat a dovodit trvající nárok na doplatek do průměrného výdělku
i u tohoto dalšího zaměstnavatele“, „avšak jen za předpokladu, že zaměstnání u
společnosti E. K., s.r.o. skončil ze zdravotních důvodů“. Přitom – jak dále
dovolatel dovozuje – za „právně relevantní“ důvody skončení pracovního poměru
by měly být uznány „jen zdravotní důvody, které nějak souvisejí s pracovními
omezeními, které pro zaměstnance vyplývají ze vzniklého ohrožení nemocí z
povolání“. Jestliže však žalobce skončil pracovní poměr u společnosti E. K.,
s.r.o. „bez zdravotní příčiny“, anebo jestliže „zdravotní příčina skončení
tohoto zaměstnání“ spočívala v „obecném onemocnění“, bylo by podle názoru
dovolatele v rozporu s ustanovením § 8 odst. 2 zákona č. 1/1992 Sb.
„konstruovat trvající nárok žalobce na doplatek do průměrného výdělku“. Pro
případ, „neshledá-li Nejvyšší soud toto dovolání důvodným“, dovolatel namítal
neústavnost ustanovení § 8 odst. 2 a § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 1/1992
Sb., neboť tato ustanovení „zavazují zaměstnavatele, u jejichž zaměstnanců bylo
zjištěno ohrožení nemocí z povolání, celoživotně jim vyplácet mzdu do
průměrného výdělku“, takže zaměstnavatel platí „z vlastních prostředků jako
mzdovou složku něco, co by mělo být řešeno v systému sociálních dávek“, a
ačkoliv se z doplatku platí také zdravotní a sociální pojištění, nelze
„vyrefundovat“ od odpovědného zaměstnavatele více, než vyplacený doplatek do
průměrného výdělku. Žalovaný 1) navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího
soudu a rozsudek soudu prvního stupně zrušil.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř.,
se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v
ustanovení § 237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení
odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci
samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v
dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího
soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo
jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací
soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Žalovaný 1) napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek
soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení §
237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné (ve věci nebylo soudem
prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil), může být
přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených
v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Přípustnost dovolání podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přitom není založena již tím, že
dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za
použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. dospěje
k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé má po právní
stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je
odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li
právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.).
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo
jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu
ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní
význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání
označil.
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno (správnost
skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu nepodléhá - srov. § 241a
odst. 2 a § 242 odst. 3 o.s.ř.), že žalobci, který pracoval u společnosti Č.
d., a.s. [právního předchůdce žalovaného 2)] jako rubač, bylo dne 31.8.2000
zjištěno oddělením nemocí z povolání Nemocnice K. ohrožení nemocí z povolání;
hlášení č.j. 033711 bylo vyhotoveno dne 1.11.2000. Posudkem ze dne 12.12.2000,
vystaveným praktickým lékařem ZZS T., byl žalobce ode dne 1.11.2000 uznán
trvale nezpůsobilým k dosavadní práci v podzemí pro ohrožení nemocí z povolání.
Ke dni 31.12.2000 byl z tohoto důvodu rozvázán pracovní poměr, neboť
zaměstnavatel neměl pro žalobce jinou pro něho vhodnou práci. Od 1.1.2001
žalobce pracoval u společnosti E. K., s.r.o., která mu vyplácela doplatek do
průměrného výdělku ve smyslu ustanovení § 8 odst. 2 zákona č. 1/1992 Sb.;
pracovní poměr byl rozvázán dohodou ke dni 31.12.2001 ze „zdravotních“ důvodů,
protože „zaměstnání neodpovídalo zdravotnímu stavu, neboť nešlo o lehkou práci
bez přetěžování horních končetin, ani práci s vyloučením chladu a
vlhka“ (potvrzení MUDr. V. K. ze dne 14.11.2002). Od 1.1.2002 do 5.5.2002 byl
žalobce veden Úřadem práce v K. v evidenci uchazečů o zaměstnání, od 6.5.2002
byl zaměstnán u žalovaného 1) jako skladník-řidič.
Za tohoto skutkového stavu odvolací soud - jak vyplývá z odůvodnění napadeného
rozsudku - řešil právní otázku, jaké jsou předpoklady vzniku nároku na doplatek
ke mzdě do výše průměrného výdělku podle ustanovení § 8 odst. 1 písm. a) a § 8
odst. 2 zákona č. 1/1992 Sb., a zda zaměstnanci přísluší tento doplatek nejen
tehdy, přejde-li k jinému zaměstnavateli, protože pro něj dosavadní
zaměstnavatel nemá jinou vhodnou práci, nýbrž i tehdy, jestliže poté dále
přejde ještě k dalšímu zaměstnavateli, neboť práce, kterou po odchodu od
dosavadního zaměstnavatele vykonával u jiného zaměstnavatele, nebyla pro něho
prací vhodnou. Protože tato právní otázka dosud nebyla v rozhodování dovolacího
soudu řešena, a protože posouzení uvedené otázky bylo pro rozhodnutí
projednávané věci významné (určující), představuje napadený rozsudek odvolacího
soudu z tohoto hlediska rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam.
Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání proti rozsudku odvolacího
soudu je v tomto směru podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř.,
které provedl bez jednání (243a odst. 1 věta první o.s.ř.), dospěl Nejvyšší
soud České republiky k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba posuzovat i v současné době - vzhledem k tomu, že
žalobce se domáhá uspokojení nároku, který mu měl vzniknout po 1.1.2001 v
období od 6.5.2002 do 31.8.2002 - podle ustanovení zákona č. 1/1992 Sb., o
mzdě, odměně za pracovní pohotovost a o průměrném výdělku, ve znění zákonů č.
590/1992 Sb., č. 10/1993 Sb., č. 37/1993 Sb., č. 74/1994 Sb., č. 118/1995 Sb. a
č. 217/2000 Sb., tj. ve znění účinném do 1.5.2004 (dále jen „zákona o mzdě“) a
podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31.12.2002,
tj. přede dnem, kdy nabyl účinnosti zákon č. 136/2002 Sb., kterým se mění zákon
č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č.
65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 311/2002
Sb., kterým se mění zákon č. 553/1991 Sb., o obecní policii, ve znění
pozdějších předpisů a o změně některých dalších zákonů, a zákon č. 312/2002
Sb., o úřednících územních samosprávných celků a o změně některých zákonů (dále
jen „zák. práce“).
Ohrožením nemocí z povolání se rozumí takové změny zdravotního stavu, jež
vznikly při výkonu práce nepříznivým působením podmínek, za nichž vznikají
nemoci z povolání, avšak nedosahují takového stupně poškození zdravotního
stavu, který lze posoudit jako nemoc z povolání, a další výkon práce za
stejných podmínek by vedl ke vzniku nemoci z povolání. Lékařský posudek o
ohrožení nemocí z povolání vydává zdravotnické zařízení příslušné k vydání
lékařského posudku o nemoci z povolání (§ 271 věta první a druhá zák. práce).
Jestliže zaměstnanec nesmí podle lékařského posudku konat dále dosavadní práci
pro ohrožení nemocí z povolání, je zaměstnavatel povinen převést zaměstnance na
jinou práci [srov. § 37 odst. 1 písm. a) zák. práce]; přitom je zaměstnavatel
povinen přihlížet k tomu, aby tato práce byla pro zaměstnance vhodná vzhledem k
jeho zdravotnímu stavu a schopnostem a pokud možno i k jeho kvalifikaci (srov.
§ 37 odst. 5 zák. práce). Vyřazení zaměstnance z dosud vykonávané práce má
preventivní povahu, neboť účelem úpravy ohrožení nemocí z povolání zákazem
pracovní činnosti, při které je vystaven nepříznivým vlivům pracovního
prostředí, je především chránit zdraví zaměstnance před onemocněním nemocí z
povolání, a popřípadě, při některých škodlivých vlivech, může přerušení práce
ve zdraví škodlivém prostředí posléze přispět i k návratu zaměstnance k původní
práci.
Podle ustanovení § 8 odst. 1 písm. a) věty první zákona o mzdě je-li
zaměstnanec převeden na jinou práci, než je uvedena v pracovní smlouvě, za níž
přísluší nižší mzda, z důvodu ohrožení nemocí z povolání, přísluší mu po dobu
převedení ke mzdě doplatek do výše průměrného výdělku.
Podle ustanovení § 8 odst. 2 zákona o mzdě doplatek podle odstavce 1 písm. a)
přísluší i tehdy, přejde-li zaměstnanec k jinému zaměstnavateli, protože pro
něj dosavadní zaměstnavatel nemá jinou vhodnou práci. Doplatek poskytuje
zaměstnanci zaměstnavatel, který ho zaměstnává v době, po kterou doplatek
přísluší; vyplacený doplatek tomuto zaměstnavateli uhradí zaměstnavatel, u
něhož došlo ke vzniku ohrožení nemocí z povolání.
Z uvedeného vyplývá, že předpoklady vzniku nároku zaměstnance na doplatek ke
mzdě jsou existence ohrožení nemocí z povolání, převedení zaměstnance
(popřípadě přechod zaměstnance k jinému zaměstnavateli) na jinou práci, než je
uvedena v pracovní smlouvě, za níž přísluší nižší mzda, a příčinná souvislost
mezi oběma uvedenými předpoklady, tj. mezi existencí ohrožení nemocí z povolání
a převedením zaměstnance (jeho přechodem k jinému zaměstnavateli) na jinou
práci, než je uvedena v pracovní smlouvě, za níž přísluší nižší mzda. Tento
nárok na mzdový doplatek trvá nikoliv „jako v podstatě doživotní“, jak na to -
byť s určitou nadsázkou - poukazuje dovolatel, nýbrž jen po tu dobu trvání
závislé činnosti zaměstnance, kdy jsou uvedené předpoklady splněny; jestliže se
sledovaný preventivní účel úpravy ohrožení nemocí z povolání naplní, a
zdravotní stav zaměstnance se upraví natolik, že již ohrožením nemocí z
povolání netrpí, nárok zaniká. Stejně tak je tomu, jestliže zaměstnanec sice i
nadále trpí ohrožením nemocí z povolání, avšak na jiné práci, na kterou byl
převeden, začne v porovnání s původně vykonávanou prací dosahovat stejných nebo
vyšších výdělků.
Je mimo pochybnost, že práce, na kterou musí být převeden zaměstnanec, u něhož
bylo zjištěno ohrožení nemocí z povolání, musí být pro něho prací vhodnou
vzhledem k jeho zdravotnímu stavu a schopnostem a pokud možno i k jeho
kvalifikaci, neboť z logiky věci vyplývá, že již z hlediska sledovaného
preventivního účelu právní úpravy ohrožení nemocí z povolání nepřichází v úvahu
převedení zaměstnance na práci, která by jej zdravotně ohrožovala. Protože k
převedení zaměstnance na jinou práci dochází - jak ze shora citovaných
ustanovení vyplývá – na základě a za podmínek upravených v ustanovení § 37
odst. 1 písm. a) a § 37 odst. 5 zák. práce, zatímco ustanovení § 8 odst. 1
písm. a) a § 8 odst. 2 zákona o mzdě řeší jen důsledky ztráty způsobilosti
zaměstnance vykonávat dosavadní práci, je třeba otázku, zda dosavadní
zaměstnavatel nemá pro zaměstnance jinou vhodnou práci ve smyslu ustanovení § 8
odst. 2 zákona o mzdě, posuzovat přímo podle ustanovení § 37 odst. 5 zák.
práce; protože zaměstnavatel je - kromě jiného - povinen nepřipustit, aby
zaměstnanec vykonával práce, jejichž výkon by neodpovídal jeho schopnostem a
zdravotní způsobilosti [srov. § 133 odst. 1 písm. a) zák. práce], musí být
stejná hlediska vztažena také na práci, kterou má zaměstnanec vykonávat poté,
co přejde k jinému zaměstnavateli.
Z těchto důvodů lze s dovolatelem souhlasit, že zaměstnanci, u něhož bylo
zjištěno ohrožení nemocí z povolání, musí být při převedení na jinou práci z
tohoto důvodu nebo při přechodu k jinému zaměstnavateli „nabízena jiná vhodná
práce zdravotně vhodná nejen se zřetelem na profesionální zdravotní postižení,
ale i s ohledem na obecný zdravotní stav zaměstnance“. Nelze však sdílet – v
podstatě z důvodů uvedených shora - názor, že skončí-li zaměstnanec pracovní
poměr u jiného zaměstnavatele „bez zdravotní příčiny, anebo pokud zdravotní
příčina skončení tohoto zaměstnání byla jiná, tzv. obecně zdravotní“,
nepřísluší mu nárok na mzdový doplatek ve smyslu ustanovení § 8 odst. 2 zákona
o mzdě.
Uvedený názor totiž opomíjí, že nutnost přechodu na jinou práci nebo k jinému
zaměstnavateli je zde proto, že zaměstnanci brání ohrožení nemocí z povolání i
nadále vykonávat původní práci, kterou před zjištěním ohrožení nemocí z
povolání vykonával i s méně příznivým „obecně zdravotním“ stavem. Jestliže
totiž práce, kterou začal vykonávat u jiného zaměstnavatele, ve skutečnosti pro
něj nebyla vhodná i vzhledem k jeho celkovému zdravotnímu stavu, nelze jej
nutit - v rozporu se zákonem obecně a v rozporu s preventivním účelem právní
úpravy ohrožení nemocí z povolání zvláště - aby při výkonu této práce
setrvával, chce-li si doplatek zachovat, neboť účel úpravy uvedené v ustanovení
§ 8 odst. 1 písm. a) a § 8 odst. 2 zákona o mzdě může být naplněn až tehdy,
jestliže je zaměstnanci umožněno vykonávat práci, která je pro něj vhodná
skutečně, nikoliv jen „se zřetelem na pracovní omezení vyplývající ze
zjištěného ohrožení nemocí z povolání“.
Jestliže oproti tomu práce, kterou zaměstnanec začal vykonávat u jiného
zaměstnavatele, pro něj byla prací vhodnou a zaměstnanec tento pracovní poměr
rozváže z jiných příčin než „se zřetelem na pracovní omezení vyplývající ze
zjištěného ohrožení nemocí z povolání“, jeho nárok na mzdový doplatek přesto
nezaniká; jestliže se neobnovila schopnost výkonu původní práce a tudíž dále
existují předpoklady pro vznik nároku na doplatek mzdy do průměrného výdělku
podle ustanovení § 8 odst. 1 písm. a) a § 8 odst. 2 zákona o mzdě, přísluší
mzdové vyrovnání - je-li výdělek dosahovaný u „dalšího jiného zaměstnavatele“
ještě nižší - v původní výši, tj. pouze do průměrného výdělku dosaženého na
práci u jiného zaměstnavatele, jíž se zaměstnanec bez vážných důvodů vzdal. V
opačném případě, jako je tomu v posuzované věci, kdy zaměstnanec získá
zaměstnání výhodnější, pak zaměstnanci přísluší doplatek ve výši rozdílu mezi
průměrným výdělkem a skutečně dosahovaným výdělkem. Uvedené vztaženo na
posuzovanou věc znamená, že je správný závěr odvolacího soudu, že žalobci tím,
že nastoupil práci u „dalšího jiného zaměstnavatele“- žalovaného 1), která byla
ve srovnání s prací u E. K. s.r.o. naopak výhodnější, avšak dosud méně výhodná,
než u žalovaného 2), nárok na doplatek mzdy do průměrného výdělku dosahovaného
u žalovaného 2) zaniknout nemohl.
Ve prospěch opačného názoru nelze důvodně namítat, že ustanovení § 8 odst. 1
písm. a) a § 8 odst. 2 zákona o mzdě, jsou (resp. po dobu platnosti zákona č.
1/1992 Sb., o mzdě, do 31.12.2006 byla) neústavní proto, že zákon „zavazuje
zaměstnavatele, u jejichž zaměstnanců bylo zjištěno ohrožení nemocí z povolání,
celoživotně jim doplácet mzdu do průměrného výdělku“ a „tak nutí zaměstnavatele
platit z vlastních prostředků jako mzdovou složku něco, co by mělo být řešeno v
systému sociálních dávek, aniž by šlo o náhradu škody“. Vedle toho, že součástí
„refundace“, kterou může uplatnit jiný zaměstnavatel vůči zaměstnavateli, u
něhož došlo ke vzniku ohrožení nemocí z povolání podle ustanovení § 8 odst. 2
zákona o mzdě musí být nejen - jak dovolatel také namítá - vlastní plnění
poskytnuté zaměstnanci, nýbrž vyplacený doplatek v širším smyslu (tj. včetně
příslušných odvodů zaměstnance a zaměstnavatele odváděných v souvislosti s
poskytováním této části mzdy), uvedená námitka nepřihlíží náležitě k tomu, že
právní úprava doplatku ke mzdě zaměstnance, u něhož byla zjištěna nemoc z
povolání, tížící zaměstnavatele v souvislosti s jeho právem podnikat (Čl. 26
Listiny základních práv a svobod), je součástí širšího komplexu ustanovení,
která oproti tomu realizují právo zaměstnance na ochranu zdraví (Čl. 31 Listiny
základních práv a svobod). Jestliže se opatření, která zaměstnavatel podnikl v
oblasti bezpečnosti a ochrany zdraví při práci projeví - byť i z objektivních
důvodů - jako neúčinná, nelze důvodně namítat, že by následky ohrožení zdraví,
které zaměstnanec utrpěl v souvislosti s hospodářskou činností - jak dovolatel
zdůrazňuje – „soukromého podnikatele“, měly být hrazeny z veřejných zdrojů,
když tímto způsobem by navíc byla setřena stimulační a motivační funkce na
úseku preventivní činnosti zaměstnavatelských subjektů sledující ochranu před
nepříznivými vlivy pracovního prostředí.
Protože rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu
věcně správný a protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelem tvrzeno), že by
rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení § 229
odst.1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou,
která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České
republiky dovolání žalovaného 1) podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty
před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 5, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 věty první o.s.ř., neboť žalobci, který
měl v dovolacím řízení plný úspěch a který by tak měl právo na náhradu účelně
vynaložených nákladů tohoto řízení (srov. § 142 odst. 1 větu první o.s.ř.), v
dovolacím řízení žádné náklady nevznikly a žalovaný 1) s ohledem na výsledek
řízení na náhradu svých nákladů nemá právo.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. února 2007
JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.
předseda senátu