21 Cdo 76/2011
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Jitky Dýškové v právní
věci žalobkyně Jan Becher - Karlovarská Becherovka, a.s. se sídlem v Karlových
Varech, T.G. Masaryka č. 282/57, IČO 49790765, zastoupené Mgr. Barborou
Rovenskou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Na Příkopě č. 8, proti žalovaným 1)
J. H., 2) nezletilé H. H., obou zastoupených JUDr. Peterem Andrisem, advokátem
se sídlem v Praze 7, Strojnická 11, o určení neúčinnosti smlouvy o zřízení
věcného břemene, vedené u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 5 C
95/2009, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne
18. srpna 2010, č. j. 15 Co 101/2010-173, takto:
Rozsudek krajského soudu, rozsudek Okresního soudu v Domažlicích ze dne 7.
srpna 2009, č. j. 5 C 95/2009-59 a usnesení Okresního soudu v Domažlicích ze
dne 10. září 2009, č. j. 5 C 95/2009-85 se zrušují a věc se vrací Okresnímu
soudu v Domažlicích k dalšímu řízení.
Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu v Domažlicích dne 15.5.2009
domáhala určení, že je vůči ní právně neúčinná smlouva o zřízení věcného
břemene ze dne 17.5.2006 uzavřená mezi žalovanými, na jejímž základě bylo
zřízeno věcné břemeno spočívající v právu žalované 1) "užívat doživotně a
bezplatně byt v nemovitosti čp. 47 B. P., D. na stp. číslo 364, zapsaných na LV
427 pro k.ú. D., a to byt, který se nachází v přízemí této nemovitosti a
sestává se z kuchyně a dvou pokojů, s užíváním příslušenství, které je pro
tento byt v přízemí samostatné, a to koupelny a WC se spoluužíváním veškerých
společných prostor v domě i mimo něj, zejména pak vstupních prostor, chodeb,
sklepa a půdy, s možností volného pohybu po celém domě a parcele a s možností
přijímat ve všech vyhrazených místech a místnostech návštěvy svých příbuzných a
známých," a věcné břemeno spočívající v právu žalované 1) "doživotně a
bezplatně užívat nemovitosti zapsané na LV číslo 508 pro k.ú. Ú. u D., a to
rekreační chaty ev.č. 96 Ú., na stp. 395 a ostatní plochy 2161/14, to jest
doživotní bezplatné užívání obytných prostor, které se nachází v prvním
nadzemním podlaží rekreačního domku ev.č. 96 Ú. s příslušenstvím, a v podkroví
rekreačního domku prostor na spaní". Žalobu zdůvodnila zejména tím, že žalovaná
1) je povinna na základě rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 3.4.2006, č.
j. 22 Cm 16/2000-575 "ve spojení" s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne
26.1.2009, č. j. 3 Cmo 464/2007-740, který nabyl právní moci dne 25.2.2009,
zaplatit žalobkyni 5.000.000,- Kč jako přiměřené zadostiučinění a na náhradě
nákladů řízení 85.721,-Kč a 224.363,-Kč. Žalovaná 1) darovací smlouvou dne
17.5.2006 darovala žalované 2) [své vnučce] předmětné nemovitosti a současně
žalovaná 2) smlouvou o zřízení věcného břemene ze dne 17.5.2006 zřídila ve
prospěch žalované 1) předmětná věcná břemena. Žalovaná 1) nemá "jiný hodnotný
majetek anebo příjem, který by mohl sloužit k uspokojení pohledávek žalobkyně,
než nemovitosti, které žalovaná 1) darovala své vnučce a právně je znehodnotila
zřízením věcných břemen ve svůj prospěch".
Okresní soud v Domažlicích rozsudkem ze dne 7.8.2009, č. j. 5 C 95/2009-59 ve
znění usnesení ze dne 10.9.2009, č. j. 5 C 95/2009-85 žalobě vyhověl a rozhodl,
že žalované jsou povinny zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně na náhradě
nákladů 18.217,- Kč k rukám advokátky JUDr. Růženy Trojánkové. Soud prvního
stupně zjistil, že žalovaná 2) nabyla na základě darovací smlouvy vlastnické
právo k předmětným nemovitostem a že "jako vlastnice souhlasila se zátěží
získaných nemovitostí věcným břemenem ve prospěch dárkyně" [žalované 1)];
smlouva o zřízení věcného břemene byla "v závislosti na smlouvě darovací
učiněna ve stejný den, a to 17.5.2006". Vzhledem k tomu, že "osoba, která má
prospěch z odporovaného právního úkonu", je žalovaná 1), neboť v její prospěch
je předmětné věcné břemeno zřízeno, je zároveň dlužnicí žalobkyně, nemůže se
podle názoru soudu prvního stupně zde uplatnit "obrana, že osoba oprávněná z
odporovaného právního úkonu nemohla úmysl krátit věřitele poznat". Protože "v
době uplatněného nároku je pohledávka věřitele zjevná, úkon, který učinila
dlužnice v posledních třech letech, spadá do vymezeného časového období a
svědčí o úmyslu dlužnice zkrátit věřitele zcela nepochybně a zřízené věcné
břemeno, které je zátěží převedených nemovitostí ve prospěch žalované, je
rovněž úkonem, který nemovitosti právně znehodnocuje a tedy zkracuje možnost
věřitele se uspokojit". Soud prvního stupně uzavřel, že byly splněny všechny
předpoklady pro určení neúčinnosti právního úkonu podle ustanovení § 42a
občanského zákoníku.
K odvolání žalované 2) Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 18.8.2010 č. j. 15
Co 101/2010-173 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl, že žalované
jsou povinny společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů
odvolacího řízení 14.070,- Kč k rukám advokátky JUDr. Růženy Trojánkové.
Odvolací soud nejprve zjistil, že ve věci vedené u soudu prvního stupně pod sp.
zn. 5 C 93/2007 bylo pravomocně určeno, že je vůči žalobkyni ve smyslu
ustanovení § 42a občanského zákoníku neúčinná darovací smlouva ze dne
17.5.2006, kterou žalovaná 1) převedla na žalovanou 2) předmětné nemovitosti, a
že ještě v průběhu tohoto řízení bylo zahájeno řízení v projednávané věci o
určení neúčinnosti smlouvy o zřízení věcného břemene. Vzhledem k tomu, že
"takové nakládání majetkem osobami, které mají v úmyslu zkrátit věřitele, není
ojedinělé", že zpravidla je "odporovatelnost obou úkonů, darovací či kupní
smlouvy a smlouvy o zřízení věcného břemene řešena současně v tomtéž řízení",
že z hlediska odporovatelnosti "oba úkony tvoří neoddělitelný celek, resp.
smlouvy od sebe nelze oddělit tak, že by pouze jedna z nich byla vůči věřiteli
neúčinná, druhá ale účinná", nemohla v projednávané věci smlouva o zřízení
věcného břemene "samostatně vzniknout a nemůže ani samostatně působit vůči
žalobkyni"; byly-li "splněny podmínky odporovatelnosti darovací smlouvy,
vztahuje se tento závěr i na smlouvu o zřízení věcného břemene". I když podle
smlouvy o zřízení věcného břemene žalovaná 1) nabyla právo, které nelze
"postihnout účinně exekucí, z něhož by se žalobkyně mohla uspokojit", odvolací
soud přihlédl k tomu, že "toto právo významně zatěžuje nemovitosti, z nichž by
se žalobkyně mohla uspokojit", a že tedy se jedná o smlouvu zkracující
věřitele. Vyhovění žalobě nebrání ani to, že "prodejem nemovitostí výkonem
rozhodnutí nebo exekucí by zřejmě věcné břemeno zaniklo", neboť "není
vyloučeno, že by věcné břemeno mohlo být zachováno a bydlení osoby oprávněné z
věcného břemene v případném předmětu dražby by mohlo ovlivnit v neprospěch
žalobce výtěžek dražby". Odvolací soud uzavřel, že "soudy bylo rozhodnuto o
neúčinnosti darovací smlouvy vůči žalobkyni" a že "nelze tedy učinit jiný
závěr, než že i smlouva o zřízení věcného břemene uzavřená mezi žalovanými je
vůči žalobkyni právně neúčinná".
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podaly žalované 1) a 2) dovolání.
Namítají, že smlouvu o zřízení věcného břemene uzavřely "de lege lata, tj. po
právu a bez jakýchkoliv omezení", že ve smlouvě "deklarovaly svou pravou vůli a
v žádném případě tato smlouva nebyla limitována jinými pohnutkami, především
zkrátit věřitele", když "konec konců úmysl jako takový ani prokázán nebyl, soud
se uspokojil pouze s konstatací, že žalované konaly v úmyslu zkrátit věřitele",
která je "naprosto nevěrohodná". Navíc neobstojí argumentace žalobkyně, že
"žalovaná 1) zkrátila majetek, protože obě žalované od počátku tvrdí, že
majetek žalobkyně je od počátku majetkem žalované 1), protože do současného
období je platná darovací smlouva J. B., kterou do současného období nikdo
nezpochybnil či zrušil". Přípustnost dovolání žalované 1) a 2) dovozují z
ustanovení § 237 odst.1 písm. c) o.s.ř., protože "do současného období probíhá
celá řada sporů, které nejsou prozatím meritorně rozhodnuté a můžou mít zcela
zásadní právní význam i na rozhodnutí napadené dovoláním", a navrhují, aby
dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil.
Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud dovolání žalovaných jako nepřípustné
odmítl. Souhlasí s odvolacím soudem, že nelze otázku neúčinnosti smlouvy o
zřízení věcného břemene řešit jinak, než jak byla vyřešena otázka
odporovatelnosti smlouvy darovací.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnými
osobami (účastníky řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), se nejprve
zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v
ustanovení § 237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.],
nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního
stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že
byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§
237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst.1
písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1
písm. c) o.s.ř.].
Žalované 1) a 2) napadají dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl
rozsudek soudu prvního stupně o věci potvrzen. Podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že soudem prvního
stupně nebyl vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen. Dovolání
žalovaných 1) a 2) proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen
při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2
písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o.s.ř.).
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo
jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu
ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní
význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání
označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přitom není
založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu
má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává
tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v
ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
V projednávané věci bylo soudy mimo jiné zjištěno (správnost skutkových
zjištění soudů nepodléhá přezkoumání dovolacím soudem - srov. § 241a odst.2 a §
242 odst.3 o.s.ř.), že žalovaná 1) uzavřela dne 17.5.2006 se žalovanou 2) do
notářského zápisu sepsaného J. M., notářkou v Domažlicích, "smlouvu darovací a
smlouvu o zřízení věcného břemene", jíž žalovaná 1) darovala žalované 2)
nemovitosti označené jako "dům čp. 47 B. P., stp. 364, na které je tato
nemovitost postavena, a pozemky ve zjedn. ev. - parc. pův. PK číslo 1769,
1816/2, 1816/3, 1851, 3364 se vším zákonným přísl. a součástmi, a to vedl.
stavbou, venkovní úpravou a trvalými porosty," a nemovitosti označené jako
"rekreační chata ev. č. 96 Ú., stp. 395, na které je tato nemovitost postavena,
o ostatní plocha 2161/14 tamtéž", jíž si žalovaná 1) "za souhlasu zákonné
zástupkyně nezl. nabyvatelky" vyhradila "věcné oprávnění, které bude spočívat v
možnosti užívat doživotně a bezplatně byt v nemovitosti čp. 47 B. P. D. a stp.
číslo 364, na které je tato nemovitost postavena, a to byt, který se nachází v
přízemí této nemovitosti a sestává z kuchyně a dvou pokojů s užíváním přísl.,
které je pro tento byt v přízemí samostatné, a to koupelny a WC se
spoluužíváním veškerých společných prostor v době i mimo něj, zejména pak
vstupních prostor, chodeb, sklepa a půdy, s možností volného pohybu po celém
domě a parcele a s možností přijímat ve všech vyhrazených místech a místnostech
návštěvy svých příbuzných a známých", a jíž si žalovaná 1) "za souhlasu zákonné
zástupkyně nezl. nabyvatelky" vyhradila ve smyslu ustanovení § 151o občanského
zákoníku "doživotní a bezplatné užívání nemovitostí zapsaných na LV číslo 508
pro k.ú. Ú. u D., a to rekreační chaty ev. č. 96 Ú., stp. 395, na které je
nemovitost postavena, a ostatní plochy 2161/14, to jest doživotní bezplatné
užívání obytných prostor, které se nachází v prvním nadzemním podlaží
rekreačního domku ev. č. 96 Ú. s přísl. a v podkroví převáděné nemovitosti
prostor na spaní"; vklad práva do katastru byl podle této smlouvy povolen
rozhodnutím Katastrálního úřadu pro Plzeňský kraj, katastrální pracoviště D.,
pod č. j. V-2394/2006-401 s tím, že účinky vkladu vznikly dnem 4.9.2006.
Pravomocným rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 3.4.2006, č. j. 22 Cm
16/2000-575 "ve spojení" s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 26.1.2009,
č. j. 3 Cmo 464/2007-740 bylo žalované 1) uloženo, aby zaplatila žalobkyni na
"přiměřeném zadostiučinění" 5.000.000,-Kč a na náhradě nákladů řízení 85.721,-
Kč a 224.363,- Kč. Rozsudkem Okresního soudu v Domažlicích ze dne 7.8.2009, č.
j. 5 C 93/2007-180 "ve spojení" s usnesením ze dne 1.10.2009, č. j. 5 C
93/2007-205, potvrzeným rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 18.5.2010, č.
j. 13 Co 621, 622/2009-253, bylo určeno, že smlouva ze dne 17.5.2006 o darování
nemovitostí žalované 2) je vůči žalobkyni právně neúčinná; k dovolání podanému
žalovanou 2) byla tato rozhodnutí rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 2.8.2011,
č. j. 30 Cdo 4578/2010-298 zrušena a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu
řízení.
Za tohoto skutkového stavu věci bylo pro rozhodnutí v projednávané věci mimo
jiné významné vyřešení právní otázky, za jakých předpokladů je možné ve smyslu
ustanovení § 42a občanského zákoníku odporovat právnímu úkonu o zřízení věcného
břemene k darované nemovitosti, které si dárce "vyhradil" při darování vůči
obdarovanému. Uvedená právní otázka dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu
vyřešena. Protože její posouzení bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné
(určující), představuje napadený rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí, které má
ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k
závěru, že dovolání žalovaných 1) a 2) proti rozsudku odvolacího soudu je
přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm. c) o.s.ř.
Věřitel se může domáhat, aby soud určil, že dlužníkovy právní úkony, pokud
zkracují uspokojení jeho vymahatelné pohledávky, jsou vůči němu právně
neúčinné; toto právo má věřitel i tehdy, je-li nárok vůči dlužníkovi z jeho
odporovatelného úkonu již vymahatelný anebo byl-li již uspokojen (§ 42a odst. 1
občanského zákoníku). Odporovat je možné právním úkonům, které dlužník učinil v
posledních třech letech v úmyslu zkrátit své věřitele, musel-li být tento úmysl
druhé straně znám, a právním úkonům, kterými byli věřitelé dlužníka zkráceni a
k nimž došlo v posledních třech letech mezi dlužníkem a osobami jemu blízkými
(§ 116 a § 117 občanského zákoníku), nebo které dlužník učinil v uvedeném čase
ve prospěch těchto osob, s výjimkou případu, když druhá strana tehdy dlužníkův
úmysl zkrátit věřitele i při náležité pečlivosti nemohla poznat (§ 42a odst. 2
občanského zákoníku). Právo odporovat právním úkonům lze uplatnit vůči osobě, v
jejíž prospěch byl právní úkon učiněn, nebo které vznikl z odporovatelného
úkonu dlužníka prospěch (§ 42a odst. 3 občanského zákoníku). Právní úkon,
kterému věřitel s úspěchem odporoval, je vůči němu neúčinný potud, že věřitel
může požadovat uspokojení své pohledávky z toho, co odporovatelným úkonem ušlo
z dlužníkova majetku; není-li to dobře možné, má právo na náhradu vůči tomu,
kdo měl z tohoto úkonu prospěch (§ 42a odst.4 občanského zákoníku).
Smyslem žaloby podle ustanovení § 42a občanského zákoníku (odpůrčí žaloby) je -
uvažováno z pohledu žalujícího věřitele - dosáhnout rozhodnutí soudu, kterým by
bylo určeno, že je vůči němu neúčinný dlužníkem učiněný právní úkon. Rozhodnutí
soudu, kterým bylo odpůrčí žalobě vyhověno, pak představuje podklad k tomu, že
se věřitel může na základě titulu způsobilého k výkonu rozhodnutí (exekučního
titulu), vydaného proti dlužníku, domáhat nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce)
postižením toho, co odporovaným (právně neúčinným) právním úkonem ušlo z
dlužníkova majetku, a to nikoliv proti dlužníku, ale vůči osobě, v jejíž
prospěch byl právní úkon učiněn. V případě, že uspokojení věřitele z tohoto
majetku není dobře možné (např. proto, že osobě, v jejíž prospěch dlužník
odporovaný právní úkon učinil, již takto nabyté majetkové hodnoty nepatří),
může se věřitel - místo určení neúčinnosti právního úkonu - domáhat, aby mu
ten, komu z odporovatelného právního úkonu dlužníka vznikl prospěch, vydal
takto získané plnění. Odpůrčí žaloba je tedy právním prostředkem sloužícím k
uspokojení vymahatelné pohledávky věřitele v řízení o výkon rozhodnutí (v
exekučním řízení), a to postižením věcí nebo jiných majetkových hodnot, které
odporovaným právním úkonem ušly z dlužníkova majetku, popřípadě vymožením
peněžité náhrady ve výši odpovídající prospěchu získanému z odporovatelného
právního úkonu.
K odpůrčí žalobě je aktivně věcně legitimován (srov. § 42a odst. 1 občanského
zákoníku) věřitel, jehož pohledávka za dlužníkem je vymahatelná; vymahatelnou
se rozumí taková pohledávka, jejíž splnění lze vynutit cestou výkonu rozhodnutí
(exekuce), tj. pohledávka, která byla věřiteli přiznána vykonatelným
rozhodnutím nebo jiným titulem, podle kterého lze nařídit výkon rozhodnutí
(exekuci) [srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18.5.1999 sp. zn. 31 Cdo
1704/98, který byl uveřejněn pod č. 27 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, roč. 2000]. Pasivně věcně legitimován k odpůrčí žalobě je v první
řadě (srov. § 42a odst.3 občanského zákoníku) ten, s kým nebo v jehož prospěch
byl právní úkon učiněn. Žaloba o zaplacení peněžité náhrady, která je
opodstatněná tehdy, není-li dobře možné uspokojení věřitele z toho, co
odporovatelným právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku, musí směřovat vůči
osobě, které vznikl z odporovatelného právního úkonu dlužníka prospěch.
Právo odpovídající věcnému břemeni, zřízené ve prospěch dlužníka (spojené s
osobou dlužníka) nepředstavuje takovou hodnotu, z níž by věřitel mohl požadovat
(při soudním výkonu rozhodnutí nebo při exekuci) uspokojení své vymahatelné
pohledávky. Právnímu úkonu, kterým bylo zřízeno věcné břemeno, již z tohoto
důvodu není možné (způsobem uvedeným v ustanovení § 42a občanského zákoníku)
samostatně odporovat.
Byla-li nemovitost zatížena věcným břemenem ve prospěch určité osoby, jedná se
o závadu, která při soudním výkonu rozhodnutí nebo při exekuci prodejem
zatížené nemovitosti ovlivňuje (může ovlivnit) výslednou cenu nemovitosti
(srov. § 336a o.s.ř. a § 69 exekučního řádu), která nemusí vždy prodejem v
dražbě zaniknout (srov. § 337h odst.2 o.s.ř. a § 69 exekučního řádu) a která
může mít vliv na (rozsah) uspokojení věřitele (oprávněného nebo dalšího
oprávněného), který nemá svoji pohledávku zajištěnou zástavním právem (srov. §
337c o.s.ř. a § 69 exekučního řádu). I když právní úkon, kterým bylo zřízeno
věcné břemeno, nelze napadnout odpůrčí žalobou, je nepochybné, že zatížení
nemovitosti věcným břemenem může být na újmu (rozsahu) uspokojení pohledávky
věřitele z výtěžku prodeje nemovitosti (z rozdělované podstaty).
Převedl-li dlužník svoji nemovitost na jiného a vyhradil-li si přitom zřízení
věcného břemene (spočívajícího v užívání převáděné nemovitosti nebo její
části), jedná se (podle svého smyslu a účelu) o jediný právní úkon, jehož část
spočívající ve zřízení věcného břemene nelze oddělit od ostatního obsahu, je-li
z okolností případu zřejmé, že by bez zřízení věcného břemene k převodu
nemovitosti nedošlo; ustanovení § 41 občanského zákoníku sice hovoří jen o
důvodu neplatnosti právního úkonu, analogicky však nepochybně platí i pro důvod
odporovatelnosti právnímu úkonu. V případě, že je ve smyslu ustanovení § 42a
občanského zákoníku vůči věřitelům právně neúčinný právní úkon o převodu
nemovitosti, vztahuje se tedy tento právní následek na všechny neoddělitelné
části tohoto právního úkonu, tedy i na případné zřízení věcného břemene k
převáděné nemovitosti (ve prospěch převodce nebo někoho jiného).
V projednávané věci žalovaná 1) darovala předmětné nemovitosti žalované 2) a
při darování si současně vyhradila ve svůj prospěch věcná břemena, spočívající
v užívání (části) daru. Kdyby bylo dokazováním zjištěno, že by žalovaná 1) bez
současného řízení věcných břemen neučinila darování, byl by odůvodněn závěr, že
část smlouvy žalovaných 1) a 2) ze dne 17.5.2006 o zřízení věcného břemene
sdílí osud smlouvou učiněného darování, jehož právní neúčinnost vůči žalobkyni
ve smyslu ustanovení § 42a občanského zákoníku byla řešena ve věci vedené u
soudu prvního stupně pod sp. zn. 5 C 93/2007, aniž by o tom muselo být
samostatně (a výslovně) rozhodováno.
Odvolací soud při svém rozhodování vycházel z toho, že o neúčinnosti darování
učiněného ve smlouvě ze dne 17.5.2006 bylo pravomocně rozhodnuto v řízení
vedeném u soudu prvního stupně pod sp. zn. 5 C 93/2007, uvedený závěr ovšem
nyní neplatí, neboť rozsudek Okresního soudu v Domažlicích ze dne 7.8.2009, č.
j. 5 C 93/2007-180 "ve spojení" s usnesením ze dne 1.10.2009, č. j. 5 C
93/2007-205 a rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 18.5.2010, č. j. 13 Co
621, 622/2009-253 byly rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 2.8.2011, č. j. 30 Cdo
4578/2010-298 zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolací soud proto nemohl dovodit, že by bylo v jiném řízení pravomocně
rozhodnuto, že by smlouva žalovaných 1) a 2) ze dne 17.5.2006 byla vůči
žalobkyni ve smyslu ustanovení § 42a občanského zákoníku právně neúčinná.
Protože rozsudek odvolacího soudu není správný, Nejvyšší soud České republiky
jej podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty za středníkem o.s.ř. zrušil.
Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu,
platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky
rovněž toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Okresnímu soudu v
Domažlicích) k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 část první věty za
středníkem a věta druhá, § 226 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. června 2012
JUDr. Ljubomír Drápal
předseda senátu