21 Cdo 763/2017
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v
právní věci žalobce Města Vsetín se sídlem Městského úřadu ve Vsetíně, Svárov
č. 1080, IČO 00304450, zastoupeného JUDr. Petrem Vohnickým, advokátem se sídlem
ve Vsetíně, Horní náměstí č. 12, proti žalované Českomoravské záruční a
rozvojové bance, a. s. se sídlem v Praze 1, Jeruzalémská č. 964/4, IČO
44848943, zastoupené JUDr. Světlanou Vargovou, advokátkou se sídlem v Ostravě,
Musorgského č. 1077/14, o určení, že nemovitosti nejsou zatíženy zástavním
právem, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně pod sp. zn. 20 C 90/2011, o
dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. září 2016
č. j. 11 Co 197/2016-179, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Nejvyšší soud České republiky dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu
v Ostravě ze dne 26. 9. 2016 č. j. 11 Co 197/2016-179 podle ustanovení § 243c
odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl, neboť neobsahuje způsobilé vymezení
předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř.
[srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013 sp. zn. 29 Cdo
2394/2013, které bylo uveřejněno pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, roč. 2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013 sen. zn. 29
NSČR 55/2013 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013 sp. zn. 29 Cdo
2488/2013, z jejichž odůvodnění vyplývá, že má-li být dovolání přípustné podle
ustanovení § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky
hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno,
o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené
rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje, a
že má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem vyřešená právní
otázka má být posouzena jinak“, jde o způsobilé vymezení předpokladů
přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř., jen je-li z dovolání
zřejmé, od kterého svého řešení (nikoli řešení odvolacího soudu v napadeném
rozhodnutí) otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění
dovolatele) dovolací soud odchýlit] a v dovolacím řízení nelze pro tento
nedostatek pokračovat.
Kromě toho je rozhodnutí odvolacího soudu – v závěru, že „je na žalované“, aby
prokázala své tvrzení, že smlouva o obchodní spolupráci ze dne 20. 2. 1993 byla
žalobci jako podmínka pro platné uzavření zástavní smlouvy ohledně předmětných
nemovitostí doručena, tedy že „důkazní břemeno k prokázání předložení této
smlouvy má žalovaná“, v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu
[srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1997 sp. zn. 2 Cdon
257/97, uveřejněný v časopise Právní rozhledy č. 7/1998, s. 372, a v něm
vyslovený právní názor, že důkazní břemeno ohledně určitých skutečností leží na
tom účastníku řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe
příznivé právní důsledky, a že jde o toho účastníka, který existenci těchto
skutečností také tvrdí, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2002 sp.
zn. 21 Cdo 762/2001, který byl uveřejněn pod č. 86 v časopise Soudní
judikatura, roč. 2002, a v němž dovolací soud uzavřel, že důkazním břemenem se
rozumí procesní odpovědnost účastníka řízení za to, že za řízení nebyla
prokázána jeho tvrzení a že z tohoto důvodu muselo být rozhodnuto o věci samé v
jeho neprospěch, a že smyslem důkazního břemene je umožnit soudu rozhodnout o
věci samé i v takových případech, kdy určitá skutečnost, významná podle
hmotného práva pro rozhodnutí o věci, nebyla pro nečinnost účastníka (v
důsledku nesplnění povinnosti uložené účastníku ustanovením § 120 odst. 1 větou
první o. s. ř.) nebo vůbec (objektivně vzato) nemohla být prokázána a kdy tedy
výsledky zhodnocení důkazů neumožňují soudu přijmout závěr ani o pravdivosti
této skutečnosti, ani o tom, že by tato skutečnost byla nepravdivá, anebo
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 1998 sp. zn. 26 Cdo 732/98, uveřejněný
pod č. 35 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1999, a rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2011 sp. zn. 26 Cdo 2341/2009, z jejichž
odůvodnění vyplývá, že tzv. negativní tvrzení se v občanském soudním řízení
zásadně neprokazují, že účastník, který tvrdí negativní skutečnost, nenese
ohledně této skutečnosti důkazní břemeno a že pokud by protistrana toto
negativní tvrzení popřela, nesla by sama důkazní břemeno ohledně svého
pozitivního tvrzení].
Dovolatelka navíc přehlíží, že soudy svůj závěr o neplatnosti zástavní smlouvy
odůvodnily nejen tím, že žalovaná neprokázala splnění podmínky, podle které
měla společnost WOJTOŇ KOVEX, spol. s r. o. předložit žalobci před podpisem
zástavní smlouvy „obstaravatelskou“ smlouvu, ale také tím, že smlouva o
obchodní spolupráci ze dne 20. 2. 1993, kterou žalovaná v projednávané věci
předložila soudu, nesplňovala podmínky stanovené ve smlouvě o poskytnutí záruky
ze dne 23. 2. 1993 a požadavky zastupitelstva města, jakož i tím, že
zastupitelstvo Města Vsetín, které bylo orgánem oprávněným rozhodovat o
uzavření konkrétní zástavní smlouvy a jehož vůli starosta obce pouze vyjadřoval
navenek, neschválilo zástavní smlouvu, na jejímž základě bylo v katastru
nemovitostí zapsáno zástavní právo k předmětným nemovitostem, že usnesení
zastupitelstva města týkající se předmětné zástavní smlouvy lze hodnotit jako
velmi neurčité, a že pokud tuto smlouvu starosta města Vsetín podepsal bez
předchozího schválení v zastupitelstvu, nejednal v souladu s tehdejším zněním
zákona o obcích, jelikož nepředložil zastupitelstvu ke schválení přesné znění
této smlouvy, ani její podstatné náležitosti.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 1. června 2017
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu