21 Cdo 786/2023-129
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Marka Cigánka a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v právní věci žalobkyně H. G., zastoupené Ing. Mgr. Bc. Václavem Holým, advokátem se sídlem v Praze, Na příkopě č. 857/18, proti žalované Charitě Most se sídlem v Mostě, Františka Malíka č. 956/16a, IČO 70828920, zastoupené Mgr. Liou Bánoci, advokátkou se sídlem v Teplicích, J. V. Sládka č. 2006/16, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 13 C 76/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. října 2022, č. j. 12 Co 77/2022-97, takto:
Odkládají se až do právní moci rozhodnutí o dovolání podaném v této věci: a) právní moc rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. října 2022, č. j. 12 Co 77/2022-97, v části výroku I., v níž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Mostě ze dne 19. ledna 2022, č. j. 13 C 76/2021-73, ve výroku I. o věci samé, b) vykonatelnost rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. října 2022, č. j. 12 Co 77/2022-97, v části výroku I., v níž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Mostě ze dne 19. ledna 2022, č. j. 13 C 76/2021-73, ve výroku o náhradě nákladů řízení, c) vykonatelnost rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. října 2022, č. j. 12 Co 77/2022-97, ve výroku II., kterým byla žalobkyni uložena povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 2 800 Kč k rukám advokátky Mgr. Liy Bánoci.
Okresní soud v Mostě rozsudkem ze dne 19. 1. 2022, č. j. 13 C 76/2021-73, zamítl žalobu na určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru výpovědí ze dne 26. 10. 2020 dané žalobkyni žalovanou (výrok I) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 25 200 Kč (výrok II). K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 5. 10. 2022, č. j. 12 Co 77/2022-97, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 2 800 Kč k rukám advokátky Mgr.
Liy Bánoci (výrok II). Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně ve lhůtě uvedené v § 240 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) dovolání. Dne 31. 1. 2024 podala dovolatelka u Nejvyššího soudu návrh na odklad právní moci a vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. 10. 2022, č. j. 12 Co 77/2022-97. Návrh odůvodnila tím, že musela z důvodu promlčení nároku podat žalobu na zaplacení náhrady mzdy, i přesto, že rozsudek je pravomocný, a požádala o přerušení řízení do doby, než bude rozhodnuto o dovolání.
Pokud by Okresní soud v Mostě řízení o náhradě mzdy nepřerušil a žalobu zamítl, znamenalo by to pro žalobkyni mimořádně tíživý a nenapravitelný následek a zásah do jejích práv. Dovolatelka je proto závažně ohrožena na svých právech, pokud by došlo k zamítnutí žaloby na náhradu mzdy dříve, než bude dovolacím soudem rozhodnuto o jejím dovolání. Podle ustanovení § 243 o. s. ř. před rozhodnutím o dovolání může dovolací soud i bez návrhu odložit a) vykonatelnost napadeného rozhodnutí, kdyby neprodleným výkonem rozhodnutí nebo exekucí hrozila dovolateli závažná újma, nebo b) právní moc napadeného rozhodnutí, je-li dovolatel závažně ohrožen ve svých právech a nedotkne-li se odklad právních poměrů jiné osoby než účastníka řízení.
Podle ustálené judikatury soudů chce-li zaměstnanec nebo zaměstnavatel dosáhnout toho, aby nenastaly právní účinky vyplývající z právního úkonu (nyní právního jednání) o rozvázání pracovního poměru, musí podat žalobu o určení jeho neplatnosti nejpozději ve lhůtě dvou měsíců ode dne, kdy měl pracovní poměr skončit tímto rozvázáním (srov. například rozsudek býv. Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 1968, sp. zn. 6 Cz 5/68, uveřejněný pod č. 40/1969 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek býv. Nejvyššího soudu SSR ze dne 28.
5. 1980, sp. zn. 6 Cz 8/80, uveřejněný pod č. 43/1982 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 1997, sp. zn. 2 Cdon 475/96, uveřejněný pod č. 75/1997 v časopise Soudní judikatura). Nepodal-li zaměstnanec nebo zaměstnavatel u soudu žalobu o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru výpovědí, okamžitým zrušením, zrušením ve zkušební době nebo dohodou, skončil pracovní poměr mezi účastníky podle tohoto právního úkonu (nyní právního jednání), i kdyby šlo o neplatné rozvázání pracovního poměru.
Po marném uplynutí dvouměsíční lhůty právo na určení neplatnosti právního úkonu (nyní právního jednání) o rozvázání pracovního poměru zanikne, a soud se tedy již nemůže zabývat posouzením otázky platnosti tohoto právního úkonu (nyní právního jednání), a to ani formou předběžné otázky; nebyla-li neplatnost právního úkonu (nyní právního jednání) o rozvázání pracovního poměru určena pravomocným rozhodnutím soudu, musí soud v případném jiném řízení mezi účastníky vycházet z toho, že pracovní poměr účastníků byl rozvázán platně (srov. například již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19.
3. 1997, sp. zn. 2 Cdon 475/96). Z uvedeného vyplývá, že závěr o věcné opodstatněnosti nároku žalobkyně na náhradu mzdy podle ustanovení § 69 odst. 1 zákoníku práce, jehož základním předpokladem je (vedle oznámení zaměstnance, že trvá na dalším zaměstnávání) neplatné rozvázání pracovního poměru ze strany zaměstnavatele, závisí na rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o neplatnosti rozvázání pracovního poměru. Pravomocný rozsudek, kterým by byla žaloba na náhradu mzdy zamítnuta dříve, než bude dovolacím soudem v projednávané věci rozhodnuto o podaném dovolání, by potom – za situace, kdy by dovolacím soudem bylo rozhodnuto o změně nebo zrušení rozsudku odvolacího soudu – znamenal zásah do práv dovolatelky, který by bylo možné napravit jen žalobou na obnovu řízení [srov. § 228 odst. 1 písm. a) o.
s. ř.]. Nejvyšší soud proto shledal, že napadeným rozhodnutím odvolacího soudu by dovolatelka mohla být závažně ohrožena ve svých právech, a vzhledem k tomu, že odklad právní moci se nedotkne právních poměrů jiné osoby než účastníka řízení, rozhodl (aniž by tím jakkoli předjímal rozhodnutí o dovolání směřujícím proti rozhodnutí ve věci samé), že právní moc rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. 10. 2022, č. j. 12 Co 77/2022-97, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Mostě ze dne 19.
1. 2022, č. j. 13 C 76/2021-73, ve výroku I. o věci samé se odkládá do právní moci rozhodnutí o dovolání žalobkyně [§ 243 písm. b) o. s. ř.]. Protože by neprodleným výkonem rozhodnutí (exekucí) napadeného rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. 10. 2022, č. j. 12 Co 77/2022-97, v části výroku I. v níž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Mostě ze dne 19.
1. 2022, č. j. 13 C 76/2021-73, ve výroku o náhradě nákladů, a ve výroku II., kterým byla žalobkyni uložena povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 2 800 Kč k rukám advokátky Mgr. Liy Bánoci, hrozila dovolatelce závažná újma, Nejvyšší soud České republiky podle ustanovení § 243 písm. a) o. s. ř. odložil vykonatelnost uvedených výroků rozsudku odvolacího soudu. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. 2. 2024
JUDr. Marek Cigánek předseda senátu
5. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 5. 10. 2022, č. j. 12 Co 77/2022-97, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, a zavázal žalobkyni zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 2 800 Kč k rukám advokátky Mgr. Liy Bánoci. Uvedl, že z provedených důkazů, zejména ze svědeckých výpovědí vedoucích zaměstnanců žalované, má za prokázané vyhlášení předmětné organizační změny a její obsah, jakož i souvislosti jejího přijetí. Program ROCHAS zajišťoval u žalované pouze financování dalších dvou pracovních míst na pozici sociální pracovník, co do rozsahu pracovní náplně neexistoval mezi jednotlivými zaměstnanci na stejné pozici žádný rozdíl.
Dovodil, že skutečnost, že žalovaná v době před přijetím organizační změny přistoupila k prodloužení pracovních poměrů na dobu určitou jiných zaměstnankyň na stejné pracovní pozici (E. R. a P. K.), netvoří překážku pro existenci příčinné souvislosti mezi (až následně přijatou) organizační změnou a nadbytečností žalobkyně, neboť v době, kdy byly tyto pracovní poměry prodlouženy, nebylo rozhodnutí zaměstnavatele o organizační změně dosud přijato. Neplatnost výpovědi nemůže založit ani rozšíření pracovního úvazku zaměstnankyně M.
P., byť k němu došlo až po přijetí organizační změny, neboť tím byla řešena aktuální potřeba obsazení uvolněné části pracovního úvazku již stávající zaměstnankyní, a to v době, kdy nadbytečnost žalobkyně dosud nenastala. Uvedené změny pracovních poměrů spoluzaměstnankyň žalobkyně představují pouze některé z dalších kroků při zajišťování výkonu sociálních služeb žalovanou. V řízení nebylo tvrzeno ani prokázáno, že by uvedený postup byl žalovanou realizován s jiným úmyslem, něž dostát svým povinnostem zaměstnavatele v oblasti sociálních služeb.
K prodloužení pracovních poměrů E. R. a P. K., jejichž pracovní poměry měly původně skončit 30. 6. 2020, resp. 31. 12. 2020, přistoupila žalovaná již v květnu, resp. v červnu 2020, tedy před podáním výpovědi žalobkyni i před přijetím rozhodnutí o organizační změně. Takový postup žalované sledoval legitimní cíl spočívající v plné obsazenosti všech pěti pracovních míst do konce roku 2020. Jestliže žalovaná v měsíci srpnu 2020 definitivně zjistila, že pro další období nezajistí stejný objem finančních prostředků a že od 1.
1. 2021 bude schopna zaměstnat jen tři zaměstnance, měla po přijetí organizační změny možnost volného výběru, kterých dvou zaměstnanců se snížení jejich počtu bude týkat.
6. Proti rozsudku odvolacího soudu (výroku I.) podala žalobkyně dovolání. Uvedla, že od roku 2018 započala žalovaná (nad rámec do té doby poskytovaných služeb) s projektem Rozšíření charitativních služeb prevence v Mostě (ROCHAS). Tento projekt byl od počátku časově omezen na tři roky (od 1. 1. 2018 do 31. 12. 2020). V důsledku projektu ROCHAS byl navýšen počet pracovníků v „Terénních programech Most“ o 2, tj. ze 3 na 5. V důsledku ukončení projektu ROCHAS k 31. 12. 2020 došlo k opětovnému snížení počtu pracovníků o 2, tj. z 5 na 3.
Namítá, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. V „Terénních programech Most“ docházelo v průběhu roku 2020 (kdy žalobkyně obdržela výpověď) k přeřazování nových zaměstnanců do tohoto programu a k prodlužování pracovních poměrů stávajících zaměstnanců sjednaných na dobu určitou, a to v době před i po rozhodnutí o organizační změně. Jednalo se o M. P., která byla přijata do „Terénních programů Most“ na 0,6 úvazku od 1. 7. 2020, a přibližně jeden měsíc po přijetí rozhodnutí o organizační změně dne 14.
9. 2020 žalovaná znovu navýšila počet pracovníků (M. P. o 0, 4 úvazku). Tímto navýšením je nadbytečnost žalobkyně popírána, jedná se o rozpor s judikaturou dovolacího soudu, neboť nižšího počtu pracovníků bylo možno dosáhnout jinak. V daném případě bylo možno ke snížení počtu pracovníků dojít již neprodloužením sjednané doby paní K. (do 30. 6. 2020) a zejména paní R. (do 31. 12. 2020), když sjednaná doba určitá paní R., výpovědní doba žalobkyně a konec projektu ROCHAS připadal na stejný den 31. 12.
2020, přitom konec projektu ROCHAS byl žalované znám od počátku, ze samotného textu tohoto rozhodnutí. Nadbytečnost k 31. 12. 2020 byla žalovanou fakticky uměle vytvořena. Ke zvýšení počtu zaměstnanců a následnému opětovnému snížení došlo v rozmezí pouhého jednoho až dvou měsíců. Obsahem rozhodnutí o organizační změně byla výhradně změna počtu pracovníků, ne jejich kvalifikační složení. Dovolatelka dále namítla, že soud prvního stupně se nezabýval její argumentací v závěrečném návrhu ze dne 14. 1.
2022, s tam obsaženými tvrzeními o důvodech absence nadbytečnosti a příčinné souvislosti podloženými judikaturou, tím zatížil řízení vadou spočívající v nepřezkoumatelnosti. Odvolací soud neprováděl žádné dokazování, a přesto učinil v bodu 9. nová skutková zjištění nad rámec skutkových zjištění obsažených v rozsudku soudu prvního stupně, když převzal skutková tvrzení žalované v jejím vyjádření k odvolání (povaha a důvody změn složení zaměstnanců v „Terénních programech Most“). Jedná se o porušení zásady přímosti provádění dokazování (viz nález Ústavního soudu sp. zn. I.
ÚS 2746/19, ze dne 1. 9. 2020). I když žalovaná věděla, že po ukončení projektu ROCHAS budou potřební opět pouze 3 pracovníci v původní projektu „Terénní programy Most“, prodlužovala pracovní smlouvy uzavřené na dobu určitou, které měly končit 30. 6. 2020 a 31. 12. 2020, nad rámec trvání projektu ROCHAS. Jestliže odvolací soud dovodil v případě paní K., jež měla sjednán pracovní poměr před uzavřením dodatku do 30. 6.
2020, že
„takový postup žalované sledoval legitimní cíl spočívající v plné obsazenosti všech pěti míst do konce roku 2020“, pak takové vysvětlení nemůže platit pro případ paní R., jež měla před uzavřením dodatku sjednán pracovní poměr do 31. 12. 2020 (do dne uplynutí výpovědní doby žalobkyně a do dne účinnosti rozhodnutí o organizační změně). S žalobkyní proto nebyl platně rozvázán pracovní poměr z důvodu nadbytečnosti, není zde příčinná souvislost s nadbytečností žalobkyně a rozhodnutím o organizační změně. Navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
7. Žalovaná navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto, případně zamítnuto, když rozhodnutí je v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu.
8. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací [§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
9. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
10. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
11. Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že žalobkyně pracovala u žalované na základě pracovní smlouvy ze dne 3. 1. 2005 (která byla opakovaně dodatky měněna) na dobu neurčitou (dle dodatku ze dne 29. 12. 2006) na pracovní pozici „pracovník v sociálních službách projektu Terénní programy Most“ (dle dodatku ze dne 1. 9. 2015). Na základě Rozhodnutí o poskytnutí dotace č. OPZ/2.1/052/0007747 z evropských fondů a Rozhodnutí Krajského úřadu Ústeckého kraje ze dne 28. 7. 2017 byl počet zaměstnanců v „terénních programech“ stanoven na 5 (projekt Rozšíření charitativních služeb prevence v Mostě – ROCHAS). Tento projekt byl od počátku časově omezen na tři roky (od 1. 1. 2018 do 31. 12. 2020). V důsledku projektu ROCHAS byl navýšen počet pracovníků v „Terénních programech Most“ o 2, tj. ze 3 na 5. Pracovní náplň zaměstnanců financovaných z projektu “ROCHAS“ a „Terénní programy Most“ se nelišila. Rozhodnutí o poskytnutí dotace se týkalo i „Terénních programů Most“. V květnu a červnu 2020 došlo u zaměstnankyň E. R.a P. K. k prodloužení pracovních poměrů, původně sjednaných do 30. 6. 2020, resp. do 31. 12. 2020, na dobu do 31. 12. 2021. V srpnu 2020 bylo rozhodnuto o organizační změně, jejímž obsahem bylo snížení zaměstnanců v „Terénních programech Most“ z důvodu snížení finančních prostředků z pěti zaměstnanců na tři. Dopisem ze dne 26. 10. 2020 žalovaná sdělila žalobkyni, že s ní rozvazuje pracovní poměr výpovědí podle ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce pro nadbytečnost. Následně dne 30. 12. 2020 vydal Krajský úřad Ústeckého kraje rozhodnutí, podle nějž došlo ke změně kapacity „terénních programů“ (v důsledku ukončení projektu ROCHAS k 31. 12. 2020), a počet zaměstnanců v „terénních programech“ byl opět snížen o 2, tj. z 5 na 3, z důvodu snížení finančních prostředků.
12. Dovolání, s ohledem na zjištěný skutkový stav, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je při řešení stěžejních (a dovolatelkou vytknutých) otázek, zejména otázky příčinné souvislosti mezi organizační změnou a nadbytečností zaměstnance, a otázky tzv. „předstírání“ organizační změny, v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu a není důvod (dovolatelka jej neuvádí), aby byly řešeny jinak.
13. Nejvyšší soud stabilně ve své judikatuře vychází ze závěru, že o rozhodnutí o organizačních změnách jde tehdy, jestliže sledovalo změnu úkolů zaměstnavatele, technického vybavení, snížení počtu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo jinou organizační změnu, pomocí níž zaměstnavatel zamýšlí regulovat počet svých zaměstnanců a jejich profesní nebo kvalifikační složení tak, aby zaměstnával jen takový počet zaměstnanců a v takovém profesním nebo kvalifikačním složení, jaké odpovídá jeho potřebám.
Není samo o sobě významné, jak zaměstnavatel (příslušný orgán) své rozhodnutí označil; jestliže rozhodnutí zaměstnavatele (příslušného orgánu) bylo opravdu přijato (posuzováno podle jeho skutečného smyslu) k dosažení změny úkolů zaměstnavatele, technického vybavení, snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo jiné organizační změny, byl splněn hmotněprávní předpoklad pro podání platné výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce, i kdyby organizační změnou sledovaný efekt nebyl později dosažen nebo kdyby se ukázala přijatá organizační změna posléze jako neúčinná.
Avšak v případě, že rozhodnutím zaměstnavatele (příslušného orgánu), popřípadě jeho realizací u zaměstnavatele, byly od počátku sledovány jiné než uvedené cíle a že tedy zaměstnavatel (příslušný orgán) ve skutečnosti jen předstíral přijetí organizačního opatření (změnu svých úkolů, technického vybavení, snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo jinou organizační změnu) se záměrem zastřít své skutečné záměry, je třeba dovodit, že rozhodnutí o organizační změně významné z hlediska ustanovení § 52 písm. c) zák. práce nebylo přijato; při zkoumání toho, co zaměstnavatel opravdu sledoval svým opatřením, je třeba posuzovat jednání zaměstnavatele vždy v jeho úplnosti a logické návaznosti (srov. právní názor vyjádřený za dřívější, v tomto směru obsahově shodné, právní úpravy v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27.
4. 2004, sp. zn. 21 Cdo 2204/2003, uveřejněném pod číslem 54/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 21 Cdo 695/2014).
14. Soudní praxe dále dospěla k závěru, že „rozhodne-li zaměstnavatel nebo příslušný orgán o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce, není nadbytečnost zaměstnance, kterému byla dána výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce [nyní § 52 písm. c) zák. práce], v příčinné souvislosti s tímto rozhodnutím, jestliže předpokládané (organizační změnou stanovené) snížení stavu zaměstnanců má nastat jinak (bez nutnosti rozvázání pracovního poměru výpovědí), například v důsledku výpovědi podané jiným zaměstnancem nebo uplynutím sjednané doby v pracovním poměru uzavřeném na dobu určitou u jiných zaměstnanců“ (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2004, sp. zn. 21 Cdo 2580/2003, uveřejněný pod č. 45 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5600/2016).
15. Judikatura soudů též dovodila, že přijetí jiného zaměstnance na místo uvolněné odchodem zaměstnance, jemuž byla dána výpověď z pracovního poměru pro nadbytečnost (případně obsazení tohoto místa zaměstnavatelem některým ze stávajících zaměstnanců), je zpravidla „důkazem o neopodstatněnosti použitého výpovědního důvodu“; v takovém případě totiž nelze hovořit o tom, že by se zaměstnanec, resp. druh práce, který na základě pracovní smlouvy vykonává, stal v důsledku přijatého rozhodnutí o organizační změně nadbytečným a že by tedy opravdovým důvodem rozvázání pracovního poměru byly okolnosti uvedené v ustanovení § 52 písm. c) zák. práce. Jestliže se totiž z hlediska potřebného profesního složení zaměstnanců nestává nadbytečným (z hlediska své věcné náplně) druh práce sjednaný pracovní smlouvou propouštěného zaměstnance (jeho pracovní činnost), nemůže být jiná okolnost spočívající kupř. pouze v jeho osobě (že např. podle názoru zaměstnavatele nesplňuje požadavky pro řádný výkon sjednané práce), nebo v jiném organizačním uspořádání zaměstnavatele podkladem pro skončení pracovního poměru výpovědí podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce (srov. například rozsudek býv. Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 1968, sp. zn. 6 Cz 215/67, uveřejněný pod č. 57/1968 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2005, sp. zn. 21 Cdo 2735/2004, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. 21 Cdo 1331/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. 21 Cdo 5054/2014, uveřejněný pod č. 84 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2015, sp. zn. 21 Cdo 317/2015).
16. Pakliže odvolací soud dospěl (za uvedené skutkové situace) k závěru, že v řízení nebylo prokázáno, že by „…uvedený postup (myšleno prodloužení pracovních úvazků zaměstnankyň R. a K., resp. navýšení úvazku zaměstnankyně P. – pozn. dovolacího soudu) byl žalovanou realizován s jiným úmyslem, než dostát svým povinnostem zaměstnavatele v oblasti sociálních služeb…“, je jeho závěr, že „…uvedená skutečnost netvoří překážku pro existenci příčinné souvislosti mezi organizační změnou a nadbytečností žalobkyně…“, v souladu se závěry vyjádřenými ve výše uvedených rozhodnutích.
17. V této souvislosti lze souhlasit se závěrem odvolacího soudu, že odkaz dovolatelky (uplatněný i do dovolacího řízení) na názor vyjádřený v již citovaném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2004, sp. zn. 21 Cdo 2204/2003, není pro skutkovou odlišnost případný; tamní rozhodnutí vycházelo z (možného) zjištění, že „organizační změna“ sledovala od samého počátku jiný cíl, než předpokládá právní norma, tedy „zbavení se“ určitého, konkrétního zaměstnance (a byl tak „simulován“ hmotně právní předpoklad výpovědi). Takový skutkový stav však odvolací soud vyloučil.
18. Uvedený závěr odvolacího soudu není ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů; z výpovědi svědkyně E. Č. totiž vyplynulo, že o skutečnosti, že finanční prostředky na mzdy dvou z pěti zaměstnanců definitivně přiděleny nebudou, se žalovaná dozvěděla „někdy v polovině roku 2020“, což také bylo důvodem pro přijetí rozhodnutí o organizační změně, a k prodloužení úvazků zaměstnankyň R. a K. došlo v květnu, resp. červnu 2020, tedy před tímto definitivním rozhodnutím. Byť tedy žalovaná věděla v době, kdy tyto pracovní úvazky prodlužovala, že projekt „ROCHAS“ má časové omezení do konce roku 2020, nelze s ohledem na způsob financování žalované pouze z této vědomosti usuzovat na úmysl žalované „uměle vytvořit nadbytečnost žalobkyně po 31. 12. 2020“, jak žalobkyně dovozuje. Navíc lze dát za pravdu žalované, že hodnověrnost úvahy o jejím „úmyslu uměle vytvořit nadbytečnost žalobkyně“ s cílem se jí „zbavit“ značně oslabuje skutkový závěr o tom, že žalobkyni byla nabídnuta jiná pracovní pozice (srov. bod 23. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), jehož závěry odvolací soud převzal.
19. K této otázce (tedy k otázce způsobu financování provozu žalované) žalobkyně namítla, že „… odvolací soud pouze reformuluje skutková tvrzení obsažená ve vyjádření žalovaného ze dne 21. 3. 2022…“, aniž by jakkoli tato tvrzení ověřil.
20. Lze k tomuto podotknout, že o charakteru žalované jakožto právnické osoby nebylo nikdy (ani před soudem prvního stupně, ani před soudem odvolacím) pochyb, žalovaná uvedené (včetně způsobu svého financování) zmiňuje již v prvním vyjádření k žalobě (ze dne 29. 6. 2021) a právní forma žalované je lehce zjistitelná z veřejných zdrojů (rejstřík evidovaných právnických osob, vedený Ministerstvem kultury) a její financování vyplývá ze zákona. Žalovaná již ve vyjádření ze dne 29. 6. 2021 poukazuje na to, že je registrována jako poskytovatel sociálních služeb (srov. ustanovení § 78 a násl. zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „zákon o sociálních službách“), jako součást základní sítě sociálních služeb Ústeckého kraje [srov. doklad na č. l. 33 spisu, § 95 písm. h) zákona o sociálních službách], že „… žalovaná financuje provoz sociálních služeb pouze ze zdrojů získaných buď od státu, prostřednictvím Krajského úřadu Ústeckého kraje, či z projektů, dotací a jiných darů…“; uvedené tvrzení pak odpovídá znění zákona (srov. ustanovení § 101a a násl. zákona o sociálních službách).
21. Námitka žalobkyně postrádá relevanci i proto, že odvolací soud (stejně tak i dovolací soud) musel v rámci zjišťování splnění podmínek řízení ověřovat právní osobnost (§ 19 o. s. ř.) žalované; bylo zjištěno že žalovaná je evidována v Rejstříku evidovaných právnických osob [srov. ustanovení § 3 vyhl. č. 232/2002 Sb., kterou se provádí zákon č. 3/2002 Sb., o svobodě náboženského vyznání a postavení církví a náboženských společností a o změně některých zákonů (zákon o církvích a náboženských společnostech), ve znění pozdějších předpisů, ustanovení § 15a a násl. zákona č. 3/2002 Sb., o svobodě náboženského vyznání a postavení církví a náboženských společností a o změně některých zákonů (zákon o církvích a náboženských společnostech), ve znění pozdějších předpisů] jako „evidovaná právnická osoba“ s předmětem činnosti obecně prospěšným (nikoliv podnikatelským).
22. Pakliže tedy odvolací soud poukazuje na specifické postavení žalované jakožto zaměstnavatele ve vztahu k (mimo jiné) poskytování finančních prostředků na mzdy zaměstnanců (srov. bod 9. odůvodnění jeho rozhodnutí), není taková úvaha nepřiměřená zjištěným skutečnostem.
23. Navíc, uvedená námitka, stejně jako další námitky, že „…odvolací soud…učinil skutková zjištění bez provádění dokazování…“, že „…odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v rozporu s § 219a odst. 1 o. s. ř. a s nálezy Ústavního soudu…z důvodu nepřezkoumatelnosti nezrušil, ale naopak jej potvrdil…“, jsou námitkami, které nejsou dovolacím důvodem (způsobilým založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř.), ale mohly by (kdyby byly důvodné) představovat jen tzv. jinou vadu řízení, k níž však dovolací soud přihlíží podle ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. jen tehdy, je-li dovolání přípustné. Přípustnost dovolání může založit toliko odvolacím soudem řešená otázka procesního práva, nikoliv „pouhá“ (ať již domnělá nebo skutečná) vada řízení (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3028/2018).
24. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
25. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. 4. 2024
JUDr. Marek Cigánek předseda senátu