21 Cdo 807/2006
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci
žalobkyně D. P., zastoupené advokátem, proti žalovanému D. d. ú. s. p. K. L.,
příspěvkové organizaci, zastoupenému advokátem, o 619.967,- Kč s úroky z
prodlení, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 8 C 216/2003, o
dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v
Liberci ze dne 7. října 2005, č.j. 29 Co 119/2005-82, takto:
Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Ústí nad
Labem k dalšímu řízení.
Žalobkyně se žalobou (změněnou se souhlasem soudu prvního stupně) domáhala, aby
jí žalovaný zaplatil částku 619.967,- Kč s úroky z prodlení jako náhradu mzdy
za období od 23.11.1999 do 2.9.2003 z důvodu neplatného skončení pracovního
poměru okamžitým zrušením pracovního poměru, které jí dal žalovaný dopisem ze
dne 23.11.1999 podle ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce. Přestože
žalobkyně oznámila žalovanému dopisem ze dne 25.11.1999, že trvá na dalším
zaměstnávání, a přestože toto okamžité zrušení pracovního poměru v řízení
vedeném u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 13 C 181/99 bylo prohlášeno za
neplatné, žalovaný žalobkyni „zpět na původní místo nezařadil“, a to ani poté,
co jej dne 29.7.2003 požádala, „aby jí doplatil dlužnou mzdu a aby jí
přiděloval práci podle její pracovní smlouvy“. Protože ani mimosoudní jednání s
žalovaným nevedla k žádnému výsledku, ukončila žalobkyně dne 2.9.2003 pracovní
poměr okamžitým zrušením.
Okresní soud v Děčíně rozsudkem ze dne 25.10.2004, č.j. 8 C 216/2003-48
žalovanému uložil, aby zaplatil žalobkyni částky 15.387,- Kč, 158.279,- Kč,
228.777,- Kč a 30.988,- Kč s úroky z prodlení, které ve výrocích specifikoval,
„nárok žalobkyně na zaplacení částky přesahující nároky přiznané“ zamítl a
rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni „náhradu nákladů řízení ve
výši 21.619,- Kč, k rukám advokáta v R.“. Soud prvního stupně dovodil, že
„žalobkyně naplnila předpoklady“ pro přiznání nároku na náhradu mzdy podle
ustanovení § 61 odst. 1 zák. práce za dobu od 25.11.1999 (kdy oznámila, že trvá
na dalším zaměstnávání) do 28.5.2002 (kdy nabyl právní moci rozsudek Krajského
soudu v Ústí nad Labem ze dne 15.3.2002, č.j. 9 Co 128/2001-55, jímž bylo
okamžité zrušení pracovního poměru prohlášeno za neplatné). Za dobu šesti
měsíců od 25.11.1999 do 24.5.2000, „v níž nelze náhradu mzdy jakkoli snižovat“,
přiznal soud prvního stupně náhradu mzdy v plné výši (po odečtení vyplacené
částky „v hrubé mzdě“ 74.413,- Kč). Za období od 25.2.2000 do 28.5.2002 dospěl
soud prvního stupně k závěru, že „ani po dobu roku 2000 zde není prostor pro
omezení nároku žalobkyně“, avšak v další části období „zohlednil“ skutečnost,
že žalobkyně již „měla pravidelný příjem v podobě mzdy od nového
zaměstnavatele“, a náhradu mzdy přiměřeně snížil. Za období od 29.5.2002 do
2.9.2003, kdy „žalovaný žalobkyni práci nepřiděloval, aniž by mu v tom bránila
překážka s provozními příčinami“, soud prvního stupně vycházeje z ustanovení §
130 odst. 1 zák. práce, přiznal žalobkyni výdělek, jehož by „prokazatelně
dosáhla, pokud by vykonávala pro žalovaného práci dle obsahu své pracovní
smlouvy“, tj. částku 228.777,- Kč. Protože okamžité zrušení pracovního poměru
ze strany žalobkyně ze dne 2.9.2003 nebylo napadeno „příslušnou žalobou v
režimu § 64 zákoníku práce“, přísluší žalobkyni i nárok na náhradu mzdy ve výši
průměrného výdělku za výpovědní dobu dvou měsíců podle ustanovení § 54 odst. 3
zák. práce.
K odvolání obou účastníků Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci
rozsudkem ze dne 7.10.2005, č.j. 29 Co 119/2005-82 změnil rozsudek soudu
prvního stupně „ve výroku III.“ (tj. ve výroku, jímž byla žalobkyni přiznána
náhrada mzdy za období od 29.5.2002 do 2.9.2003) tak, že „do částky 228.777,-
Kč s úroky z prodlení se žaloba zamítá“, „ve výroku IV.“ (tj. ve výroku, jímž
byla žalobkyni přiznána náhrada mzdy podle § 54 odst. 3 zák. práce ve výši
30.988,- Kč s úroky z prodlení) rozsudek soudu prvního stupně potvrdil,
rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem
I. stupně, a že „žalobkyně je povinna nahradit žalovanému náklady odvolacího
řízení v rozsahu 38%, a to částkou 17.400,- Kč“, k rukám advokáta“. Odvolací
soud vyslovil souhlas se závěrem soudu prvního stupně, že „pracovní poměr
žalobkyně trval až do okamžitého zrušení pracovního poměru úkonem žalobkyně ze
dne 2.9.2003“, a že tedy „nárok na náhradu mzdy z neplatného rozvázání
pracovního poměru podle § 61 odst. 1 zákoníku práce skončil dnem právní moci
rozsudku o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru žalovaným,
tedy dne 28.5.2002. Po tomto datu by žalobkyně měla nárok na náhradu mzdy za
podmínky, že nevykonávala práci pro překážky na straně zaměstnavatele“. Podle
názoru odvolacího soudu však „okresní soud dostatečně nezhodnotil všechny
důvody, jež vedly ke stavu, že pracovní poměr účastníků trval, aniž žalovaný
žalobkyni přiděloval práci a vyplácel jí mzdu“.Za situace, že žalobkyně od
1.1.2001 „pracovala na plný pracovní úvazek u D. d. v K. L., kde přinejmenším
od roku 2002 dosahovala výdělku srovnatelného a později vyššího, než u
žalovaného“, „by nebyla proto schopna souběžně vykonávat práci v obdobném
pracovním zařazení v D. d., kde charakter práce předpokládal trvalou přítomnost
na pracovišti“. Jelikož žalobkyně dopisem ze dne 2.7.2002 výslovně dala najevo,
že práci u žalovaného nadále vykonávat nehodlá, vznikla podle názoru odvolacího
soudu „situace obdobná poskytnutí neplaceného volna podle § 128 odst. 1
zákoníku práce“, nikoli soudem prvního stupně tvrzené překážky v práci na
straně zaměstnavatele, a proto žalobkyni „za období od 29.5.2002 do 2.9.2003
právo na náhradu mzdy nepřísluší“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu (proti výroku, jímž byl rozsudek soudu
prvního stupně změněn tak, že žaloba o 228.777,- Kč s úroky z prodlení byla
zamítnuta) podala žalobkyně dovolání. Nesouhlasí zejména se závěrem odvolacího
soudu, že dopisem ze dne 2.7.2002 dala žalobkyně žalovanému „jasně na vědomí,
že u žalovaného již dále pracovat nechce a netrvá tedy na dalším přidělování
práce“, a že „vznikla situace obdobná jako kdyby dle § 128 odst. 1 zákoníku
práce žádala o poskytnutí neplaceného volna“, když pracovala na plný pracovní
úvazek v D. d. v K. L. Důvodem sepsání dopisu ze dne 2.7.2002 byla - jak
žalobkyně zdůrazňuje - jedině „výzva ke splnění obsahu rozsudku KS v Ústí nad
Labem č.j. 9 Co 128/2001-55 ze dne 15.3.2002“, nikoli však žádost o poskytnutí
neplaceného volna. V D. d. v K. L. pracovala proto, že jí „jako samoživitelce
nic jiného nezbývalo“, když jí žalovaný soustavně přidělovat práci odmítal.
Podstatou dopisu ze dne 2.7.2002 ostatně není sdělení, že žalobkyně „u
žalovaného nechce pracovat“, ale byl veden snahou o zahájení jednání o ukončení
pracovního poměru dohodou, neboť právě s ohledem na nepravdy, které o ní v
průběhu dlouholetého řízení šířil ředitel žalovaného, „se nikdo nemůže divit,
že s jeho vedením pracovat nehodlá“. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud
rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu
řízení.
Žalovaný uvedl, že právní úkon – dopis žalobkyně ze dne 2.7.2002 – „měl a musel
mít za následek, že žalovaný a později krajský soud považoval za správný jedině
ten výklad, že žalobkyně u žalovaného pracovat nechce a netrvá na dalším
přidělování práce“. Navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu
„potvrdil“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soud oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o
rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.
dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu bez nařízení
jednání (§ 243a odst. 1, věta první o.s.ř) a dospěl k závěru, že dovolání je
opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat - vzhledem k tomu, že
předmětem dovolacího řízení je nárok na náhradu mzdy v částce 228.777,- Kč za
období od 29.5.2002 do 2.9.2003 - podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce,
ve znění účinném do 30.9.2003 [tj. přede dnem, kdy nabyl účinnosti zákon č.
274/2003 Sb., kterým se mění některé zákony na úseku ochrany veřejného zdraví]
- dále jen zák. práce.
Podle ustanovení § 35 odst. 1 písm. a) zák. práce je ode dne, kdy vznikl
pracovní poměr, zaměstnavatel povinen přidělovat zaměstnanci práci podle
pracovní smlouvy, platit mu za vykonanou práci mzdu, vytvářet podmínky pro
úspěšné plnění jeho pracovních úkolů a dodržovat ostatní pracovní podmínky
stanovené právními předpisy nebo kolektivní nebo pracovní smlouvou. Podle
ustanovení § 35 odst. 1 písm. b) zák. práce je ode dne, kdy vznikl pracovní
poměr, zaměstnanec povinen podle pokynů zaměstnavatele konat osobně práce podle
pracovní smlouvy ve stanovené pracovní době a dodržovat pracovní kázeň.
Podle ustanovení § 130 odst. 1 zák. práce nemohl-li zaměstnanec konat práci pro
jiné překážky na straně zaměstnavatele, než jsou uvedeny v předchozím
ustanovení, poskytne mu zaměstnavatel náhradu mzdy ve výši průměrného výdělku,
pokud předpisy uvedené v § 131 nestanoví jinou výši náhrady mzdy.
Ustanovení § 130 odst. 1 zák. práce zakládá zaměstnanci nárok na náhradu mzdy,
jestliže nemohl konat práci z jiných důvodů než pro prostoj, pro nepříznivé
povětrnostní vlivy nebo z vážných provozních důvodů (nároky zaměstnance se v
těchto případech řídí ustanoveními § 129, § 130 odst. 2 a § 130 odst. 3 zák.
práce) a důvod (příčina) nemožnosti zaměstnance konat práci je dán na straně
zaměstnavatele; nárok na náhradu mzdy má zaměstnanec po celou dobu, dokud tato
překážka trvá.
Jednou z povinností vyplývajících pro zaměstnavatele z pracovního poměru – jak
ze shora uvedeného vyplývá - je povinnost přidělovat zaměstnanci práci podle
pracovní smlouvy [srov. § 35 odst. 1 písm. a) zák. práce]; vznik překážky v
práci na straně zaměstnavatele je důsledkem neplnění této povinnosti. O
překážku v práci ve smyslu ustanovení § 130 odst. 1 zák. práce totiž jde tehdy,
neplní-li nebo nemůže-li zaměstnavatel plnit povinnost vyplývající pro něj z
pracovního poměru přidělovat zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy, a to za
předpokladu, že zaměstnanec je schopen a připraven tuto práci konat; o překážku
v práci jde bez ohledu na to, zda nemožnost přidělovat práci byla způsobena
objektivní skutečností, popřípadě náhodou, která se zaměstnavateli přihodila,
nebo zda ji zaměstnavatel sám svým jednáním způsobil (případné zavinění
zaměstnavatele zde rovněž nemá význam). Náhrada mzdy podle ustanovení § 130
odst. 1 zák. práce má tedy charakter ekvivalentu mzdy, kterou si zaměstnanec
nemohl vydělat v důsledku toho, že mu zaměstnavatel (např. proto, že podle jeho
mylného názoru pracovní poměr skončil) v rozporu s ustanovením § 35 odst. 1
písm. a) zák. práce neumožnil konat práci, k níž se zavázal podle pracovní
smlouvy; zákon tímto způsobem sleduje, aby zaměstnanci byla reparována újma,
kterou utrpěl následkem protiprávního postupu zaměstnavatele.
Ke ztrátě na výdělku následkem nesplnění povinnosti zaměstnavatele přidělovat
zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy (např. v souvislosti s neplatným
rozvázáním pracovního poměru ze strany zaměstnavatele) ovšem může u zaměstnance
dojít jen tehdy, je-li sám připraven, ochoten a schopen konat práci podle
pracovní smlouvy. Nemůže-li zaměstnanec konat práci podle pracovní smlouvy,
nemá nárok ani na náhradu mzdy podle ustanovení § 130 odst. 1 zák. práce.
Příčina toho, proč zaměstnanec nemůže v rozhodném období konat práci pro
zaměstnavatele, totiž nespočívá v tom, že by zaměstnavatel v rozporu s
ustanovením § 35 odst. 1 písm. a) zák. práce nepřiděloval (nemohl přidělovat)
zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy.
Pracovněprávní předpisy předpokládají, že ten z účastníků, který způsobil, že
druhý z účastníků nemůže plnit své povinnosti z pracovního poměru, je povinen
druhému z účastníků vyjádřit ochotu plnit povinnosti, vyplývající pro něj z
pracovního poměru, popřípadě mu sdělit odstranění překážky bránící výkonu
práce; na druhé straně však jen ten z účastníků, který je ochoten (připraven)
plnit své povinnosti z pracovního poměru, se může domáhat tomu odpovídajícího
plnění po druhém účastníku. Přestal-li tedy zaměstnavatel v rozporu s
ustanovením § 35 odst. 1 písm. a) zák. práce přidělovat zaměstnanci práci
(např. v souvislosti s neplatným rozvázáním pracovního poměru ze strany
zaměstnavatele), ačkoliv zaměstnanec byl připraven práci konat, je zaměstnanec
povinen znovu nastoupit do práce poté, co jej zaměstnavatel k tomu vyzval a
vyjádřil tak ochotu zaměstnanci práci opět přidělovat.
Ve zkoumaném případě je nepochybné, že pracovní poměr mezi účastníky trval i po
pravomocném skončení řízení vedeného u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 13
C 181/99, v němž byla vyslovena neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru
ze dne 23.11.1999, a že žalovaný byl povinen ve smyslu ustanovení § 35 odst. 1
písm. a) zák. práce žalobkyni bez ohledu na (neplatné) okamžité zrušení
pracovního poměru přidělovat práci podle pracovní smlouvy. Jestliže
zaměstnavatel neplní povinnost přidělovat zaměstnanci práci podle pracovní
smlouvy, protože podle jeho mylného názoru – jako tomu bylo v posuzované věci -
pracovní poměr účastníků skončil, má porušení této povinnosti za následek, že
ani zaměstnanec nemůže „podle pokynů zaměstnavatele konat osobně práci podle
pracovní smlouvy“. Za této situace bylo na žalovaném, aby vyjádřil ochotu
žalobkyni znovu práci přidělovat a aby ji vyzval k nástupu do práce. Jestliže
tak neučinil, nemohla žalobkyně od 29.5.2002 (kdy měl rozsudek, jímž byla
vyslovena neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 23.11.1999,
nabýt právní moci) konat práci pro překážku v práci na straně žalovaného a
příslušela by jí náhrada mzdy podle ustanovení § 130 odst. 1 zák. práce, neboť
žalovaný netvrdí a z obsahu spisu ani nevyplývá, že by žalobkyně v době po
29.5.2002 nebyla připravena práci konat. Uvádí-li odvolací soud, že „dopisem ze
dne 2.7.2002 žalobkyně výslovně dala najevo, že práci u žalovaného nadále
vykonávat nehodlá“, potom pomíjí, že účinky tohoto prohlášení nemohou mít
zpětnou působnost.
Vzhledem k východiskům uvedeným shora nelze ani sdílet názor odvolacího soudu,
že v důsledku stanoviska žalobkyně vyjádřeného v dopise ze dne 2.7.2002
„vznikla situace, obdobná poskytnutí neplaceného volna podle § 128 odst. 1
zákoníku práce“; z hlediska vzniku nároku na náhradu mzdy podle ustanovení §
130 odst. 1 zák. práce je jedině významné, zda žalobkyně byla v období po
2.7.2002 do 2.9.2003 připravena, ochotna a schopna konat práci podle pracovní
smlouvy. V opačném případě by příčina toho, proč v rozhodném období nemohla
konat práci pro žalovaného, totiž nespočívala v tom, že by jí žalovaný v
rozporu s ustanoveními § 35 odst. 1 písm. a) zák. práce nepřiděloval (nemohl
přidělovat) práci podle pracovní smlouvy, nýbrž v tom, že žalobkyně u
žalovaného - „s jeho současným vedením“, s nímž jí spolupráce „činila potíže“ -
sama nechtěla „podle pokynů zaměstnavatele konat osobně práci podle pracovní
smlouvy“ ve smyslu ustanovení § 35 odst. 1 písm. b) zák. práce.
Protože v projednávaném případě se odvolací soud posouzením věci z výše
uvedených hledisek nezabýval, není rozsudek odvolacího soudu správný. Nejvyšší
soud České republiky jej proto zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Ústí nad
Labem k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2, část věty za středníkem, § 243b odst.
3, věta první o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1, § 243d odst. 1 část věty
za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. března 2007
JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.
předseda senátu