21 Cdo 810/2010

21 Cdo 810/2010

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.

Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v

právní věci žalobce K. M., zastoupeného Mgr. Petrem Kaustou, advokátem, se

sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Čs. legií č. 5, proti žalovanému

Dopravnímu podniku Ostrava a.s. se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě,

Poděbradova č. 494/2, IČO 61974757, o 180.925,- Kč s úroky z prodlení, vedené u

Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 26 C 314/2008, o dovolání žalobce proti

rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. října 2009 č.j. 16 Co

147/2009-97, takto:

I. Dovolání žalobce se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Žalobce se domáhal, aby mu žalovaný zaplatil 180.925,- Kč s úroky z prodlení,

které v žalobě specifikoval. Žalobu odůvodnil zejména tím, že na základě

pracovní smlouvy ze dne 1.3.2000 je zaměstnán u žalovaného jako „dělník

pracující v dopravě – revizor“ a že v období od 1.9.2005 do 31.8.2008 se jeho

mzdové nároky řídily třemi kolektivními smlouvami uzavřenými mezi žalovaným a

odborovým svazem OS DOSIA. Podle uvedených kolektivních smluv žalobci náležela

– kromě jiného – podílová mzda (resp. od 1.9.2007 motivační odměna), závisející

„na výši plně zaplacených přirážek z přepravně kontrolní činnosti zaměstnance v

příslušném měsíci“, a její konkrétní výše v uvedeném období činila 59,- Kč

(resp. 75,- Kč od 1.4.2006 a 90,- Kč od 1.9.2007) „z přirážky k jízdnému

zaplacené v hotovosti ve vozidla nebo z přirážky k jízdnému zaplacené

nejpozději do 14 dnů ode dne zjištění jízdy bez platné jízdenky nebo z přirážky

400,- Kč zaplacené na základě dohody“ [resp. od 1.4.2006 „ze zaplacené přirážky

k jízdnému (zaplacené v hotovosti ve vozidle nebo zaplacené jiný způsobem podle

sepsané Dohody s cestujícím)“. Žalobce se tak „mnohokrát dostal do situace, že

sice vykonal svou práci na 100% (tedy cestujícího bez platného přepravního

dokladu zadržel a sepsal s ním Dohodu s cestujícím), avšak část mzdy za tuto

práci neobdržel“ ani v zákonném termínu splatnosti mzdy (tj. nejpozději do

konce následujícího měsíce, ve kterém byla práce vykonána), neboť „již nemohl

ovlivnit to, zda cestující zaplatí nebo nezaplatí přirážku k jízdnému“. Podle

názoru žalobce „vázání výplatního termínu na skutečnost, kterou nemůže

ovlivnit, je v rozporu s dobrými mravy“ a také „odporuje základním zásadám

spravedlivé odměny za práci“. Riziko, že cestující přirážku k jízdnému

nezaplatí, popř. pohledávka na něm nebude vymožena, „by měl nést jako

zaměstnavatel výlučně žalovaný a neměl by toto riziko přenášet na žalobce“.

Žalobce se proto domnívá, že výše citovaná ustanovení kolektivních smluv „je

nutné vykládat“ tak, že nárok na zaplacení podílové mzdy (resp. motivační

odměny) „vzniká již v okamžiku, kdy byl cestující revizorem zadržen a byla s

ním sepsána Dohoda s cestujícím“, přičemž tato část podílové mzdy „se stává

splatnou v řádném výplatním termínu v kalendářním měsíci následujícím po

měsíci, ve kterém byla dohoda s cestujícím uzavřena, bez ohledu na to, zda

tento přirážku k jízdnému zaplatil či nikoli“. Po žalovaném proto požadoval,

aby mu na podílové mzdě (resp. motivační odměně) doplatil za období od 1.9.2005

do 31.3.2006 částku 20.650,- Kč (za 350 sepsaných a ne plně zaplacených Dohod s

cestujícím x 59,- Kč), za období od 1.4.2006 do 31.8.2007 částku 68.025,- Kč

(907 dohod x 75,- Kč) a za období od 1.9.2007 do 31.8.2008 částku 92.250,- Kč

(1.025 dohod x 90,- Kč).

Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 10.4.2009 č.j. 26 C 314/2008-59 žalobě

vyhověl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů

řízení 55.437,- Kč k rukám advokáta Mgr. Petra Kausty a že žalobce je povinen

zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Ostravě soudní poplatek ve

výši 7.240,- Kč. Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že pracovní postup

žalobce jako revizora byl stanoven žalovaným, na jehož pokyn byla žalobcem

přepravní kontrola prováděna na předem určených linkách, a že žalobce poté, co

sepsal dohodu s cestujícím, jenž cestoval bez jízdního dokladu, se nadále na

vymáhání pohledávky nepodílel. Jestliže tedy „výplata podílové mzdy (respektive

od 1.9.2007 motivační odměny) byla vázána v kolektivních smlouvách na podmínku

zaplacení přirážky k jízdnému ze strany cestujícího, má soud za to, že se jedná

o neplatné ujednání, neboť zaplacení této přirážky nemohl žalobce svou pracovní

činností ovlivnit“. Žalobce sice „měl vliv například na to“, kolik osob v daný

pracovní den zkontroluje (což však podmínkou pro výplatu podílové mzdy či

motivační odměny nebylo), „nemohl však nijak svou pracovní činností ovlivnit,

zda kontrolované osoby budou přistiženy bez jízdního dokladu či zda takto

přistižené osoby, s nimiž sepíše dohodu s cestujícími, se v budoucnu stanou

osobami neznámého pobytu anebo zda žalovaný z vlastního rozhodnutí rezignuje na

vymáhání těchto pohledávek, případně je prodá třetí osobě“. Podmínka výplaty

podílové mzdy (motivační odměny) vázaná na zaplacení přirážky k jízdnému se

přitom podle názoru soudu prvního stupně „dostala do kolize s pracovněprávními

předpisy nejen proto, že k zásadním zásadám spravedlivé odměny za práci a

logice odměňování patří možnost zaměstnance svým chováním výši své mzdy

ovlivnit, ale současně je v rozporu s ustanoveními upravujícími splatnost

mzdových složek“. Vzhledem k tomu, že splatnost mzdy „se řídí pravidlem“, podle

kterého je mzda splatná po vykonání práce, a to nejpozději v následujícím

kalendářním měsíci, ve kterém vzniklo zaměstnanci právo na mzdu nebo některou

její složku, je nutné na ujednání v kolektivních smlouvách „prodlužující“

splatnost podílové mzdy (motivační odměny) až do okamžiku, kdy cestující

zaplatí přirážku k jízdnému, „nahlížet jako na neplatné pro rozpor se zákonem“.

Soud prvního stupně proto uzavřel, že uplatněný nárok, který žalobce „prokázal

tím, že předložil ty dohody s cestujícími, které sepsal v předmětném období s

cestujícími, kteří byli přistiženi při přepravě vozidlem žalovaného bez

jízdního dokladu, a za které nedostal vyplacenou podílovou mzdu (motivační

odměnu)“, je opodstatněný v požadované výši.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 12.10.2009 č.j. 16 Co 147/2009-97 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl, a

rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem

prvního stupně a že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů

odvolacího řízení 7.240,- Kč. Odvolací soud vycházeje z ustanovení § 4 zákona o

mzdě (ve znění do 31.12.2006) a §§ 109 a 113 zákoníku práce (ve znění od

1.1.2007) se zřetelem k judikatuře Nejvyššího soudu dovodil, že v daném případě

byla předmětem řízení podílová mzda (motivační odměna) jako pobídková složka

mzdy, jejímž uplatněním „je vyjádřena stimulační a motivační funkce mzdy

spočívající ve spojení určité formy mzdy s pracovním výkonem zaměstnance“, kdy

závislost mzdy na žádoucím výkonu práce v předpokládaném množství a kvalitě

byla vyjádřena stanovením předpokladů, které musí být splněny, aby zaměstnanec

mohl tuto mzdovou složku obdržet. S ohledem na charakter předpokladů, které

musí být splněny, aby dělníci v dopravě – revizoři mohli podílovou mzdu

(motivační odměnu) obdržet, je potřeba podle názoru odvolacího soudu tuto

mzdovou složku „posoudit jako nárokovou složku mzdy, neboť se jedná o

předpoklady naprosto konkrétní, objektivně měřitelné a kvantifikovatelné a

stanovení výše této složky mzdy je již jen věcí pouhého aritmetického výpočtu“. Jestliže v jednotlivých kolektivních smlouvách žalovaného smluveným

předpokladem vzniku nároku zaměstnance na podílovou mzdu (motivační odměnu)

bylo – mimo jiné – „úplné“ zaplacení přirážky k jízdnému cestujícím, kterého

zaměstnanec při provádění přepravní kontroly přistihl bez platného jízdního

dokladu, nejedná se podle názoru odvolacího soudu o ujednání, které by bylo –

jak tvrdí žalobce - v rozporu s dobrými mravy nebo v rozporu s zásadou

spravedlivé odměny za práci, a ani o nepřípustné přenášení hospodářského

rizika, neboť – jak odvolací soud zdůraznil – „žalobce mohl ovlivnit efektivitu

vymáhání přirážek k jízdnému řádným plněním povinností při provádění přepravní

kontroly, a to zejména pečlivým a pozorným zjištěním údajů o totožnosti

cestujícího bez platného jízdního dokladu a jejich přesným opsáním do tzv. dohody s cestujícím, což má zcela nepochybně nezanedbatelný vliv na úspěšnost

vymáhání přirážek k jízdnému“. Okolnost, že vznik nároku na podílovou mzdu

(motivační odměnu) závisel na tom, zda cestující bez platného jízdního dokladu

zaplatil přirážku k jízdnému, nemůže podle mínění odvolacího soudu „nic změnit

na skutečnosti, že tato složka mzdy je spojena s žádoucím pracovním výkonem

žalobce“. Odvolací soud vyslovil nesouhlas rovněž s názorem soudu prvního

stupně, že „podmínka výplaty podílové mzdy (motivační odměny) vázaná na

zaplacení přirážky k jízdnému ze strany cestujícího je v rozporu s ustanoveními

upravujícími splatnost mzdových nároků“. Podle názoru odvolacího soudu z

ustanovení § 10 odst. 1 zákona o mzdě a § 141 odst. 1 zákoníku práce vyplývá,

že zaměstnanec se nemůže domáhat mzdy (popř.

její části) bezprostředně po

splnění pracovního úkolu, ale „právo na vyplacení mzdy je podmíněno její

splatností“, která nastává nejpozději v kalendářním měsíci následujícím po

měsíci, ve kterém „vzniklo právo na mzdu nebo některou její složku“, a nikoli

nejpozději v kalendářním měsíci, ve kterém „byla práce vykonána“.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání z důvodu

nesprávného právního posouzení věci. Namítal, že závěr odvolacího soudu o tom,

že smluvené předpoklady vzniku nároku na podílovou mzdu (motivační odměnu)

dělníků pracujících v dopravě – revizorů nejsou v rozporu s dobrými mravy ani

zákoníkem práce, není správný. Dovolatel má za to, že vymáhání pohledávek za

cestujícími, které přistihl bez platného jízdního dokladu, ovlivnit nemohl, a

že proto „jeho odměňování bylo založeno na skutečnostech, jejichž ovlivnění

bylo zcela mimo jeho reálné možnosti“. Kdyby odvolací soud zkoumal, zda

existuje příčinná souvislost mezi jednáním žalobce a nevymožením pohledávek z

jím sepsaných dohod (které jsou často sepisovány „v náročném prostředí“ za

současné nutnosti „sledovat i dění v okolí, a to zejména z bezpečnostních

důvodů nebo proto, aby zadržený cestující neutekl“), dospěl by podle názoru

dovolatele k závěru, že „nevymožení pohledávek žalobce nemohl ovlivnit“.

Jestliže bylo v řízení prokázáno, že minimálně 99,74% žalobcem sepsaných dohod

s cestujícími (2.278 ks) bylo sepsáno bezchybně, „víc žalobce pro jejich

vymožení učinit nemohl“. Podle mínění dovolatele je otázka, zda zaměstnanec je

schopen ovlivnit vymožení pohledávky, „úzce spjata“ rovněž s otázkou splatnosti

mzdy. V případě, že zaměstnanec toho schopen není, „pak nelze splatnost mzdy na

tuto skutečnost, jejíž ovlivnění není v silách zaměstnance, vázat“. Pokud

žalobce nemůže ovlivnit brzké vymožení pohledávky, pak „nemůže být nucen k

tomu, aby čekal na výplatu mzdy déle, než do konce měsíce následujícího po

měsíci, ve kterém byla práce vykonána“. Žalobce má za to, že výkladem

předmětných kolektivních smluv „lze dospět k závěru, že vznik práva na mzdu

nebo některou její složku nastane okamžikem sepisu dohody s cestujícím a nikoli

až okamžikem plného zaplacení“. Žalobce navrhl, aby dovolací soud napadený

rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že

dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou

osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o

rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.

dovolání přípustné, přezkoumal napadený měnící rozsudek bez nařízení jednání (§

243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není

opodstatněné.

Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci - mimo jiné - zjištěno

(správnost skutkových zjištění soudů dovolatel nenapadá), že žalobce je od

1.3.2000 zaměstnán u žalovaného jako „dělník pracující v dopravě – revizor“. Podle „Mzdové dohody o odměňování zaměstnanců Dopravního podniku Ostrava a.s.“,

účinné od 1.4.2005 do 31.3.2006, která byla „nedílnou“ součástí kolektivní

smlouvy pro rok 2005 (srov. bod X.1. mzdové dohody), a podle „Kolektivní

smlouvy pro roky 2006 – 2007“, účinné od 1.4.2006 do 31.8.2007, je pro „zvýšení

rozsahu a kvality přepravní kontroly“ u zaměstnanců pracujících u žalovaného

jako „dělník v dopravě – revizor v hlavním pracovním poměru“ uplatněna „smíšená

mzda“ (srov. bod VIII.6.3. mzdové dohody a přílohy č. 4 kolektivní smlouvy pro

roky 2006 - 2007), kterou tvoří „časová mzda (základní)“ vycházející ze

stanovených mzdových tarifů, „podílová mzda“, „výkonností odměna v průměrné

výši 10% ze základní mzdy“ a „ostatní mzdové složky“, např. příplatek za práci

v odpolední směně, za práci přesčas, za práci v noci, o sobotách a nedělích

apod. Podle bodu VIII.6.3.písm.b) mzdové dohody a přílohy č. 4 kolektivní

smlouvy pro roky 2006 - 2007 „podílová mzda tvoří pobídkovou složku mzdy“,

jejíž „výše je závislá na výši plně zaplacených přirážek z přepravně kontrolní

činnosti zaměstnance v příslušném měsíci“ a „její konkrétní výše činí 59,- Kč z

přirážky k jízdnému zaplacené v hotovosti ve vozidla nebo z přirážky k jízdnému

zaplacené nejpozději do 14 dnů ode dne zjištění jízdy bez platné jízdenky nebo

z přirážky 400,- Kč zaplacené na základě dohody (sepsané s cestujícím)“; od

1.4.2006 „její konkrétní výše činí 75,- Kč ze zaplacené přirážky k jízdnému

(zaplacené v hotovosti ve vozidle nebo zaplacené jiný způsobem podle sepsané

Dohody s cestujícím)“. Podle „Kolektivní smlouvy pro roky 2007 – 2008“ (ve

znění jejích dodatků), účinné do 1.9.2007 do 31.12.2008, je pro „zvýšení

rozsahu a kvality přepravní kontroly“ u zaměstnanců pracujících u žalovaného

jako „dělník v dopravě – revizor v hlavním pracovním poměru“ uplatněna „smíšená

mzda“, kterou tvoří „časová mzda (základní)“, „motivační odměna“, „výkonnostní

odměna“ a „ostatní mzdové složky“. „Motivační odměna je poskytována

zaměstnancům, kteří provádějí přepravní kontrolu, za přínos na tržbách

zaměstnavatele ze zaplacených přirážek k jízdnému. Účelem motivační odměny je

motivovat zaměstnance k řádnému plnění povinností při provádění přepravní

kontroly, a to zejména ve vztahu k efektivnímu vymáhání přirážek k jízdnému. Motivační odměna se uplatní jako měsíční motivační odměna, jejíž výše se

vypočte jako součet násobků níže uvedené sazby a počtu realizovaných a plně

zaplacených případů v hodnoceném měsíci“; „sazba“ činí „90,- Kč ze zaplacené

přirážky k jízdnému (zaplacené v hotovosti ve vozidle nebo zaplacené jiný

způsobem podle sepsané Dohody s cestujícím)“ (srov. přílohu č. 5 kolektivní

smlouvy pro roky 2007 - 2008). Žalobce má za to, že mu žalovaná za období od

1.9.2005 do 31.8.2008 „protiprávně“ nevyplatila podílovou mzdu (resp.

motivační

odměnu) za 2.282 případů, kdy žalobce sepsal dohodu s cestujícím (přistiženým

bez platného jízdního dokladu), avšak ten dosud nezaplatil přirážku k jízdnému

v plné výši.

Opodstatněnost uplatněného nároku žalobce, který mu měl vzniknout v období od

září 2005 do srpna 2008, je třeba i v současné době posuzovat – podle zákona č.

1/1992 Sb., o mzdě, odměně za pracovní pohotovost a o průměrném výdělku, ve

znění účinném do 31.12.2006 (tj. předtím, než byl ke dni 1.1.2007 zrušen

zákonem č. 262/2006, zákoníkem práce) - dále jen „zákona o mzdě“, a podle

zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 30.9.2008 (dále jen

„zákoník práce“).

Mzda, kterou zaměstnavatel poskytuje zaměstnanci za vykonanou práci, a to podle

její složitosti, odpovědnosti a namáhavosti, podle obtížnosti pracovních

podmínek, pracovní výkonnosti a dosahovaných pracovních výsledků, se sjednává

především v pracovní smlouvě, v kolektivní smlouvě nebo v jiné smlouvě (srov. §

4 odst. 1, 2 a 3 zákona o mzdě, § 109 odst. 1, 2 a 4, § 113 zákoníku práce).

Pro sjednání mzdy v těchto smlouvách právní předpisy stanoví pouze to, že mzda

nesmí být dohodnuta nižší než minimální mzda, popřípadě nižší než mzda, která

náleží podle kolektivní smlouvy nebo podle zákona o mzdě anebo podle zákoníku

práce (srov. § 4 odst. 4 a 6 zákona o mzdě, § 111 a § 112 zákoníku práce); v

ostatním zákon o mzdě i zákoník práce zaměstnavateli a zaměstnanci (resp.

zaměstnavateli a příslušné odborové organizaci v rámci kolektivního

vyjednávání) umožňuje, aby si mzdu dohodli podle své úvahy (mzdu lze sjednat

například jako mzdu měsíční, hodinovou nebo podílovou, jako mzdu, jejíž

poskytnutí nebo výše závisí na splnění konkrétních pracovních úkolů,

hospodářských výsledků zaměstnavatele nebo jiných hledisek, jako mzdu

poskytovanou ve formě příplatků, odměn apod.; uvedené způsoby samozřejmě lze i

kombinovat), a neomezuje je ani stanovením nejvyšší přípustné mzdy. Jestliže v

projednávané věci bylo v kolektivních smlouvách upravujících individuální a

kolektivní vztahy mezi žalovaným a jeho zaměstnanci ujednáno, že „dělníkům v

dopravě – revizorům v hlavním pracovním poměru“ vedle základní (časové) mzdy,

výkonnostní odměny a ostatních zákonných mzdových složek náleží rovněž

pobídková složka mzdy označená jako „podílová mzda“ (resp. od 1.9.2007

„motivační odměna“), jejímž účelem „je motivovat zaměstnance k řádnému plnění

povinností při provádění přepravní kontroly, a to zejména ve vztahu k

efektivnímu vymáhání přirážek k jízdnému“, jde – jak vyplývá se shora podaného

výkladu – o ujednání, které je v souladu s pracovně právními předpisy.

Jak správně uvedl odvolací soud s poukazem na ustálenou judikaturu dovolacího

soudu (srov. právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu České

republiky ze dne 8.11.2004 sp. zn. 21 Cdo 537/2004, uveřejněném ve Sbírce

soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 28, ročník 2005), pro posouzení

důvodnosti uplatněného nároku ve sporu o zaplacení mzdy (její části), bez

ohledu na to, zda právním podkladem poskytované mzdy (složky mzdy - odměny) má

být mzdový předpis či - jako je tomu v posuzované věci - kolektivní smlouva

anebo jestli je mzda sjednána v pracovní či jiné smlouvě, je zejména podstatné,

zda byly naplněny předpoklady pro vznik nároku na mzdu (její část) anebo, zda

tato hlediska vyznačující zákonem stanovenou či smluvenou skutkovou podstatu

pro vznik mzdového nároku splněna nebyla. Z tohoto pohledu je především

významné rozlišení, zda požadované plnění představuje mzdový nárok, který je

zaměstnavatel povinen poskytnout, jestliže zaměstnanec splní sjednané

předpoklady a podmínky (zda jde o tzv. nárokovou složkou mzdy), nebo zda jde o

takovou složku mzdy, na kterou vzniká nárok - bez ohledu na splnění dalších

sjednaných předpokladů a podmínek pro její poskytnutí - až na základě

zvláštního rozhodnutí zaměstnavatele o jejím přiznání (zda se jedná o tzv.

nenárokovou složku mzdy).

Odvolacímu soudu je rovněž třeba přisvědčit, že při úvaze o žalobcem požadované

mzdové složce je třeba mít na zřeteli, že uplatněním nárokových nebo

nenárokových pobídkových složek mzdy je vyjádřena stimulační a motivační funkce

mzdy spočívající ve spojení určité formy mzdy s pracovním výkonem zaměstnance.

Závislost mzdy na žádoucím výkonu práce v předpokládaném množství a kvalitě pak

bývá vyjádřena stanovením předpokladů, které musí být splněny, aby zaměstnanec

mohl tuto mzdovou složku obdržet. Z hlediska míry konkrétnosti jejich obsahu se

úprava těchto předpokladů pohybuje v širokém rozpětí, od stanovení naprosto

konkrétních, objektivně měřitelných a kvantifikovatelných cílů až po zcela

obecně postulovaný příslib odměn (pobídkových složek mzdy), kupř. za

„dlouhodobě dosahované kvalitní výsledky práce“, kdy je okolnost, zda

zaměstnanec obdrží odměnu (pobídkovou složku mzdy), závislá na zhodnocení

dosažených pracovních výsledků na základě úvahy příslušného nadřízeného

vedoucího zaměstnance a jeho rozhodnutí má v tomto smyslu konstitutivní význam.

Na druhé straně pak mohou jít předpoklady vzniku nároku na pobídkovou složku

mzdy až po stanovení naprosto konkrétních, objektivně měřitelných a

kvantifikovatelných cílů a stanovení konkrétní výše odměny přislíbené

zaměstnanci v případě jejich dosažení, kdy je zjištění výše této části mzdy již

jen věcí pouhého aritmetického výpočtu. V takovém případě, jsou-li reálné

předpoklady pro vznik nároku naplněny, je třeba posuzovat rozhodnutí

příslušného vedoucího zaměstnance o přiznání odměny jen jako formální stvrzení

těchto předpokladů, nikoliv jako reálný předpoklad sám, a v tomto smyslu má

uvedené rozhodnutí pouze deklaratorní význam.

V posuzované věci byly předpoklady, za kterých má být žalobcem požadovaná

pobídková složka mzdy (podílová mzda, resp. motivační odměna) poskytnuta,

sjednány pro období od 1.4.2005 do 31.3.2006 ve „Mzdové dohodě o odměňování

zaměstnanců Dopravního podniku Ostrava a.s.“ (která byla „nedílnou“ součástí

kolektivní smlouvy pro rok 2005), pro období od 1.4.2006 do 31.8.2007 v

„Kolektivní smlouvě pro roky 2006 – 2007“, a pro období od 1.9.2007 do

31.12.2008 v „Kolektivní smlouvě pro roky 2007 – 2008“ (ve znění jejích

dodatků). Z ujednání obsažených v částech upravujících poskytování podílové

mzdy (resp. motivační odměny) je zřejmé, že jde o složku mzdy, na kterou vzniká

bez dalšího nárok při splnění stanovených předpokladů, neboť - jak správně

akcentoval rovněž odvolací soud - dohodnutá kriteria přestavují naprosto

konkrétní, objektivně měřitelné a kvantifikovatelné cíle, v případě jejichž

dosažení je sjednána konkrétní výše odměny [„konkrétní výše“ podílové mzdy

„činí 59,- Kč, resp. 75,- Kč, či 90,- Kč z (plně zaplacené) přirážky k

jízdnému…“, motivační odměna „se vypočte se jako součet násobků níže uvedené

sazby a počtu realizovaných a plně zaplacených případů v hodnoceném měsíci“], a

zjištění výše této pobídkové složky mzdy je již jen věcí pouhého aritmetického

výpočtu.

Uvádí-li žalobce, že „jeho odměňování bylo založeno na skutečnostech, jejichž

ovlivnění bylo zcela mimo jeho reálné možnosti“, pak ve prospěch svých úvah

přehlíží, že v oblastí „odměňování“ zaměstnanců žalovaného pracujících na

pozici „dělník v dopravě – revizor v hlavním pracovním poměru“ se v rozhodném

období uplatňovala tzv. „smíšená mzda“, která zahrnovala několik různých

mzdových složek (základní mzdu, výkonnostní odměnu, podílovou mzdu či motivační

odměnu, ostatní mzdové složky), které byly vesměs nárokového charakteru

(zaměstnavatel byl povinen je poskytnout, jestliže zaměstnanec splnil sjednané

předpoklady); pobídková složka mzdy, která je předmětem tohoto řízení a jejímž

účelem „je motivovat zaměstnance k řádnému plnění povinností při provádění

přepravní kontroly, a to zejména ve vztahu k efektivnímu vymáhání přirážek k

jízdnému“, tak tvořila jen část měsíčního výdělku žalobce u žalovaného.

Jestliže podle ujednání v kolektivních smlouvách výše podílové mzdy (resp.

motivační odměny) „je závislá na výši plně zaplacených přirážek z přepravně

kontrolní činnosti zaměstnance v příslušném měsíci“, pak je tímto způsobem

zcela legitimně vyjádřena stimulační a motivační funkce této mzdové složky

spočívající v její závislosti na žádoucím výkonu práce žalobce nejen v

dostatečném množství, ale také kvalitě. Nelze proto – jak se dovolatel mylně

domnívá – v rozporu s jazykovým vyjádřením sjednaných předpokladů, za kterých

má být žalobcem požadovaná pobídková složka mzdy poskytnuta, toto ujednání

„dotvářet“ a dovozovat, že vznik práva na tuto mzdovou složku „nastane již

okamžikem sepisu dohody s cestujícím a nikoli až okamžikem plného zaplacení

(přirážky k jízdnému dotyčným cestujícím)“.

Namítá-li dále dovolatel, že žalobce „nemůže být nucen k tomu, aby čekal na

výplatu mzdy déle, než do konce měsíce následujícího po měsíci, ve kterém byla

práce vykonána“, potom opomíjí, že po vykonání práce nárok zaměstnance na mzdu

(její složku) vzniká až v okamžiku, kdy zaměstnanec splnil sjednané

předpoklady, za kterých mu má být mzda (její složka) poskytnuta. Teprve poté je

zaměstnavatel povinen mzdu (její složku) zaměstnanci zaplatit, a to nejpozději

v následujícím kalendářním měsíci (ke splatnosti mzdy srov. § 10 odst. 1 zákon

o mzdě, § 141 odst. 1 zákoníku práce). Jestliže tedy v projednávané věci

žalobce požaduje po žalovaném podílovou mzdu (resp. motivační odměnu), na

kterou mu dosud nárok nevznikl, protože sjednané předpoklady pro vznik tohoto

nároku (úplné zaplacení přirážky k jízdnému) dosud nebyly splněny, odvolací

soud v souladu se zákonem žalobu, jíž se žalobce domáhal doplatku podílové mzdy

(resp. motivační odměny) za období od 1.9.2005 do 31.8.2008, jako nedůvodnou

zamítl.

Z uvedeného vyplývá, že napadený měnící rozsudek odvolacího soudu o věci samé

je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný. Protože nebylo zjištěno (a

ani dovolatelem tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou

uvedenou v ustanovení § 229 odst.1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3

o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve

věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení § 243b

odst. 2, části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4, § 224

odst.1 a § 142 odst. 1 o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek dovolacího

řízení nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalovanému v dovolacím řízení

žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 10. května 2011

JUDr. Zdeněk N o v o t n ý , v. r.

předseda senátu