21 Cdo 811/2005
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci
žalobkyně M. L., zastoupené advokátkou, proti žalovanému Městu S, zastoupenému
advokátkou, o neplatnost výpovědí z pracovního poměru a o 76.293,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 1 C 917/99 a 5
C 917/99, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové
ze dne 20. ledna 2004 č.j. 22 Co 100/2003-215, takto:
Rozsudek odvolacího soudu se (s výjimkou výroku, v němž byl potvrzen rozsudek
prvního stupně o uložení povinnosti žalovanému zaplatit žalobkyni 5.499,50 Kč s
příslušenstvím) zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v
Hradci Králové k dalšímu řízení.
Dopisem ze dne 28.9.1999 žalovaný sdělil žalobkyni, že jí dává výpověď z
pracovního poměru podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce „z důvodů
nadbytečnosti v souvislosti s provedenými organizačními změnami“. Naplnění
důvodu výpovědi spatřoval v tom, že „Městská rada v S. usnesením číslo 272 ze
dne 24.6.1999 zrušila kancelář starosty jako samostatný odbor MěÚ a odvolala
žalobkyni z funkce vedoucí kanceláře k 30.6.1999“, a že „městský úřad nemůže
žalobkyni nabídnout přiměřené pracovní místo a nemá možnost žalobkyni dále
zaměstnávat v místě, které bylo sjednáno jako místo výkonu práce ani v místě
jejího bydliště, a to ani po předchozí průpravě“.
Dopisem ze dne 26.4.2000, který žalobkyně převzala dne 28.4.2000, žalovaný
sdělil žalobkyni, že jí dává výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 46
odst. 1 písm. c) zák. práce „z důvodů, že se stala nadbytečnou, neboť na
Městském úřadě byly provedeny organizační změny, v jejichž důsledku došlo mimo
jiné ke zrušení kanceláře starosty jako samostatného odboru a funkce vedoucí
kanceláře (usnesení číslo 272 z 12. schůze Městské rady v S. ze dne 24.6.1999),
kterou žalobkyně zastávala, a zaměstnavatel nemá možnost zaměstnat žalobkyni na
jiném místě, které by odpovídalo její kvalifikaci“; „pracovní místo, které bylo
žalobkyni nabízeno a které odpovídalo jejím kvalifikačním předpokladům,
žalobkyně odmítla ve svém písemném stanovisku ze dne 31.3.2000“ a „v současné
době není uvolněno ani jiné místo, které by žalobkyni mohlo být nabídnuto“.
Žalobkyně se žalobou ze dne 30.12.1999 (vedenou u Okresního soudu v
Semilech pod sp. zn. 1 C 917/99 a změněnou se souhlasem soudu prvního stupně) a
žalobou ze dne 29.9.2000 (vedenou u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 9 C
623/2000) domáhala, aby bylo určeno, že uvedené výpovědi z pracovního poměru
jsou neplatné, a aby byla žalovanému uložena povinnost zaplatit jí 76.293,- Kč
s příslušenstvím. Žaloby odůvodnila zejména tím, že u žalovaného je zaměstnána
na základě pracovní smlouvy ze dne 3.2.1992, naposledy „ve znění dohody“ ze dne
31.3.1993 jako vedoucí kanceláře starosty. „Protiprávnost“ výpovědi ze dne
28.9.1999 spatřovala v tom, že jí žalovaný nenabídl žádné volné místo, „čímž
nesplnil svou nabídkovou povinnost podle § 46 odst. 2 zák. práce“, a že
nepožádal odborovou organizaci o předchozí souhlas s výpovědí, „ač bezpochyby
věděl, že žalobkyně je členkou ZV odborové organizace ve funkci pokladní, čímž
porušil § 59 odst. 2 zák. práce“. „Protiprávnost“ výpovědi ze dne 28.4.2000
žalobkyně zdůvodnila též nesplněním nabídkové povinnosti ze strany
zaměstnavatele, neboť „žalovaný učinil pokus o nabídku pouze fiktivního
místa“ (které v jeho organizační struktuře nebylo vytvořeno a jehož přijetím
„by byla okamžitě označena za nadbytečnou“), a naopak „jí nebylo nabídnuto
existující místo“ na sekretariátu, na které podle usnesení Městské rady v S. ze
dne 10.4.2000 měla být přijata paní D. B., která do té doby pracovala na
veřejně prospěšných pracích. Protože žalobkyně dopisy ze dne 30.12.1999 a
21.7.2000 oznámila žalovanému, že trvá na dalším zaměstnávání, požadovala po
něm rovněž náhradu mzdy podle ustanovení § 61 odst. 1 zák. práce ve výši
průměrného výdělku (10.899,- Kč) za období od 1.1.2000 do 30.6.2000 v celkové
částce 65.394,- Kč, a kromě toho i dva další platy za druhé pololetí roku 1999
a za první pololetí roku 2000, každý ve výši 5.449,50 Kč.
Okresní soud v Semilech (poté, co usnesením ze dne 25.1.2001 č.j. 1 C
917/99-78 řízení vedená pod sp. zn. 1 C 917/99 a 9 C 623/2000 spojil ke
společnému projednání a rozhodnutí) rozsudkem ze dne 19.4.2001 č.j. 1 C
917/99-137 určil, že výpovědi z pracovního poměru dané žalobkyni dopisy
žalovaného ze dne 28.9.1999 a 26.4.2000 jsou neplatné, žalovanému uložil, aby
žalobkyni zaplatil „náhradu mzdy za období od 1.1.2000 do 30.6.2000, a to v
celkové výši 65.394,- Kč“ s příslušenstvím, které ve výroku specifikoval, a
„částku 5.499,50 Kč jako další plat za druhé pololetí 1999“ s 11% úrokem z
prodlení od 1.1.2000 do zaplacení, ohledně částky 5.499,50 Kč s příslušenstvím
žalobu zamítl a rozhodl, že žalovaný je povinen „nahradit“ žalobkyni náklady
řízení ve výši 3.944,- Kč na účet Odborového svazu státních orgánů a
organizací. Vycházel ze zjištění, že před předmětnými výpověďmi byla žalobkyni
ze strany žalovaného dána ještě výpověď ze dne 14.7.1999 (též z důvodu
organizačních změn), jejíž neplatnost však žalobkyně u soudu neuplatnila, neboť
žalovaný „uznal“, že tato výpověď je neplatná, protože byla žalobkyni dána v
tzv. ochranné době. I když - jak soud prvního stupně připustil - „je pravdou“,
že žalovaný „v písemném vyjádření neuvedl výslovně, že tuto výpověď bere zpět,
případně že ji odvolává“, a žalobkyně na dopis žalovaného „nijak písemně
nereagovala“, došlo podle jeho názoru „k platnému odstoupení od prvé výpovědi a
k platnému souhlasu s tímto odstoupením“, neboť „obě strany nadále jednaly s
vědomím toho, že výpověď ze dne 14.7.1999 jakoby neexistovala“. Zabývaje se
proto dále následující výpovědí ze dne 28.9.1999 soud prvního stupně dovodil,
že tato výpověď je neplatná z důvodu nesplnění povinnosti žalovaného vyžádat si
souhlas příslušného odborového orgánu s touto výpovědí, a jako neplatnou
shledal i (v pořadí třetí) výpověď ze dne 26.4.2000, neboť „nelze podle
přesvědčení soudu uvažovat o platnosti výpovědi, která byla žalobkyni
zaměstnavatelem dána ze stejného důvodu opakovaně v době, kdy ještě neproběhlo
jednání o výpovědi předchozí a kdy nebylo jasné, jak případně spor dopadne“;
taková výpověď „byla nepochybně dána předčasně“. S ohledem na tato neplatná
rozvázání pracovního poměru soud prvního stupně „shledal jako zcela oprávněný“
rovněž požadavek žalobkyně na náhradu mzdy podle ustanovení § 61 zák. práce za
dobu 6ti měsíců v uplatněné výši a na základě počtu „skutečně odpracovaných
dnů“ přiznal žalobkyni nárok pouze na další plat za 2. pololetí roku 1999.
K odvolání účastníků Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne
25.2.2002 č.j. 24 Co 295/2001-160 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc
vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud zdůraznil, že věcné
projednání žaloby závisí na vyřešení předběžné otázky, zda pracovní poměr
žalobkyně neskončil již výpovědí žalovaného ze dne 14.7.1999; v kladném případě
by totiž žalobkyně musela prokázat naléhavý právní zájem na určení neplatnosti
předmětných výpovědí, neboť by byly dány z neexistujícího pracovního poměru.
Protože „je nesporné“, že neplatnost výpovědi ze dne 14.7.1999 žalobkyně u
soudu neuplatnila, pracovní poměr účastníků na základě této výpovědi (i kdyby
obě strany byly shodně přesvědčeny o její neplatnosti) skončil, ledaže by
žalobkyně prokázala, že žalovaný „učinil relevantní úkon, tj. odvolání výpovědi
ze dne 14.7.1999 podle § 44 odst. 3 zák. práce a že žalobkyně s tím projevila
souhlas“. Vzhledem k tomu, že podle názoru odvolacího soudu nebylo účastníkům v
průběhu řízení (které již probíhalo po novele občanského soudního řádu,
provedené zákonem č. 30/2000 Sb. s účinností od 1.1.2001) „dáno konkrétní
poučení o jejich povinnosti tvrzení a důkazní podle § 118a odst. 1,2 a 3
o.s.ř.“, a proto „nelze uzavřít“, že napadený rozsudek spočívá na spolehlivě
zjištěném skutkovém stavu, uložil soudu prvního stupně, aby v tomto směru
zjednal nápravu, především aby žalobkyni náležitě poučil a vyzval k doplnění
tvrzení a označení důkazů ohledně skutečnosti, že žalovaný za jejího souhlasu
výpověď ze dne 14.7.1999 odvolal, která je - jak vyplývá z výše uvedeného - pro
výsledek daného sporu rozhodující.
Okresní soud v Semilech poté rozsudkem ze dne 24.10.2002 č.j. 5 C 917/99-196
určil, že rozvázání pracovního poměru výpovědí danou žalovaným žalobkyni dne
28.9.1999 je neplatné, žalobu na určení neplatnosti výpovědi ze dne 26.4.2000
zamítl, žalovanému uložil, aby žalobkyni zaplatil „náhradu mzdy za období od
1.1.2000 do 30.6.2000, a to v celkové výši 65.394,- Kč“ s příslušenstvím, které
ve výroku specifikoval, částku 5.499,50 Kč s 11% úrokem z prodlení od 1.1.2000
do zaplacení a částku 5.499,50 Kč s 11% úrokem z prodlení od 1.7.2000 do
zaplacení, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů
řízení. Z výsledků doplněného dokazování soud prvního stupně dovodil, že dopis
žalovaného ze dne 4.8.1999, v němž žalobkyni sděluje, že uznává výpověď z
pracovního poměru ze dne 14.7.1999 za neplatnou, „nelze mít za odvolání
výpovědi“, když „žalovaný popřel, že by takový úmysl měl“, a „navíc neexistuje
doklad o tom, že by s případným odvoláním výpovědi žalobkyně projevila
souhlas“, který stejně jako odvolání výpovědi „musel být podle ustanovení §
44/3 zák. práce proveden písemně“. Za této situace dospěl k závěru, že pracovní
poměr účastníků skončil již na základě výpovědi ze dne 14.7.1999, a to
uplynutím výpovědní doby ke dni 31.10.1999. Protože „podle přesvědčení soudu“
žalobkyně má naléhavý právní zájem na určení neplatnosti dalších (předmětných)
výpovědí, neboť „žalovanému samotnému není evidentně jasno, zda a která z
výpovědí platná je a která není“, zabýval se soud prvního stupně dále výpovědí
ze dne 28.9.1999 a opětovně dovodil, že jde o neplatný právní úkon, neboť
„nebylo prokázáno a vlastně ani tvrzeno“, že by žalovaný ve smyslu ustanovení §
59 odst. 2 zák. práce požádal příslušný odborový orgán (jehož byla žalobkyně
členkou) o předchozí souhlas k této výpovědi. Vzhledem k tomu, že žalobkyně
přesto, že po dání první výpovědi nesdělila „prokazatelně“ žalovanému, že trvá
na dalším zaměstnávání, i po 31.10.1999 (kdy pracovní poměr účastníků skončil
na základě první výpovědi) do práce docházela, byla jí přidělována práce a za
tuto práci byla placena, přičemž „tato situace trvala až do 31.12.1999“,
„aplikoval soud na tuto situaci ustanovení § 56/2 zák. práce“, které „je svým
obsahem stavu, který nastal, podle přesvědčení soudu nejbližší“, a dospěl k
závěru, „pracovní poměr žalobkyně u žalovaného trval i po 31.10.1999, neboť po
uplynutí výpovědní doby pokračovala s vědomím žalovaného v práci“. U
následující napadené výpovědi ze dne 26.4.2000 pak podle názoru soudu prvního
stupně již „byly splněny všechny podmínky pro její platnost“, a proto byla
žaloba v této části zamítnuta. Jelikož žalobkyně dopisem ze dne 30.12.1999
oznámila žalovanému, že trvá na dalším zaměstnávání, náleží jí požadovaná
náhrada mzdy ve výši průměrného výdělku, který „je potvrzen jejím
zaměstnavatelem ve výši 10.899,- Kč hrubého měsíčně“, za dobu od 1.1. do
30.6.2000. Jako opodstatněný shledal soud prvního stupně i nárok žalobkyně na
další plat za druhé pololetí roku 1999, neboť splnila podmínky uvedené v
ustanovení § 10a nařízení vlády č.
253/1992 Sb., a rovněž i nárok na další plat
za první pololetí roku 2000, neboť v tomto období uvedené podmínky nesplnila
pro překážky v práci na straně zaměstnavatele.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 20.1.2004
č.j. 22 Co 100/2003-215 rozsudek soudu prvního stupně „v napadeném výroku IV o
povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni 5.499,50 Kč s příslušenstvím“
potvrdil, „ve výrocích I, III a V“ (tj. v části, v níž byla určena neplatnost
výpovědi ze dne 28.9.1999 a žalovanému bylo uloženo zaplatit žalobkyni náhradu
mzdy ve výši 65.394,- Kč s příslušenstvím a další plat za 1. pololetí roku 2000
ve výši 5.499,50 Kč s příslušenstvím) změnil tento rozsudek tak, že žalobu
zamítl, a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě
nákladů před soudem prvního stupně 47.607,- Kč a na náhradě nákladů odvolacího
řízení 19.186,- Kč, obojí „k rukám jeho zástupkyně“. Odvolací soud se ztotožnil
se závěrem soudu prvního stupně, že za stavu, kdy žalobkyně ve lhůtě uvedené v
ustanovení § 64 zák. práce neuplatnila u soudu neplatnost (první) výpovědi,
kterou jí dal žalovaný dne 14.7.1999, skončil pracovní poměr účastníků na jejím
základě uplynutím tříměsíční výpovědní doby (§ 45 odst. 1 zák. práce) dne
31.10.1999, ačkoli šlo o neplatný právní úkon, neboť mezi účastníky „nebylo
sporu“, že dne 14.7.1999 byla žalobkyně pro nemoc v pracovní neschopnosti, tedy
v tzv. ochranné lhůtě ve smyslu § 48 odst. 1 zák. práce, ve které nemohla
dostat platnou výpověď. Na rozdíl od soudu prvního stupně však dovodil, že
žalobkyně neprokázala naléhavý právní zájem na určení neplatnosti další
výpovědi ze dne 28.9.1999 (výpovědí ze dne 26.4.2000 se odvolací soud již
nezabýval, neboť nespadala do odvoláním dotčeného předmětu řízení), „a to právě
s ohledem na závěr, že pracovní poměr žalobkyně u žalovaného skončil 31.10.1999
a s výpovědí z 28.9.1999 nelze spojovat již žádné právní účinky“. V této
souvislosti vyslovil nesouhlas s názorem soudu prvního stupně o tom, že
pracovněprávní vztah mezi účastníky po 31.10.1999 je třeba posoudit analogicky
podle ustanovení § 56 odst. 2 zák. práce, neboť – jak odvolací soud zdůraznil –
tento názor „jde nad rámec ust. § 56 odst. 2 zák. práce“, který se výslovně
vztahuje - jak „nasvědčuje i marginální rubrika nad § 56 zák. práce“ - jen na
pracovní poměr sjednaný na dobu určitou. Jestliže tedy podle názoru odvolacího
soudu „z provedeného dokazování nevyplývá, že by mezi účastníky byla uzavřena
po 31.10.1999 pracovní smlouva, byť konkludentně, a žalobkyně přesto se
souhlasem žalovaného do práce docházela a vykonávala pro něho práci a ten jí
poskytoval ekvivalent za vykonanou práci, je třeba takový vztah hodnotit jako
faktický pracovní poměr“. Z faktického pracovního poměru by žalobkyni
příslušely nároky z titulu bezdůvodného obohacení podle ustanovení § 243 zák. práce, avšak - jak odvolací soud zdůraznil - „nepřísluší jí již nároky z
neplatného rozvázání pracovní poměru podle § 61 zák. práce, neboť předpokladem
práva na tyto nároky je platně uzavřený pracovní poměr“. Protože v 1. pololetí
roku 2000 žalobkyně u žalovaného již nepracovala a nemohla tudíž splnit
podmínky uvedené v ustanovení § 10a nařízení vlády č.
253/1992 Sb., shledal
odvolací soud oproti soudu prvního stupně důvodným toliko uplatněný nárok
žalobkyně na další plat za 2. pololetí roku 1999 v požadované výši 5.449,50 Kč,
která „byla mezi účastníky nesporná“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu (do jeho měnícího výroku o věci samé)
podala žalobkyně dovolání. Namítala, že odvolání výpovědi i souhlas druhého
účastníka s odvoláním výpovědi (§ 44 odst. 3 zák. práce) lze provést i ústně,
popř. konkludentně, neboť „zákon nespojuje s nedostatkem písemné formy obou
těchto právních úkonů jejich neplatnost“. Za projev vůle směřující k odvolání
či zpětvzetí výpovědi lze podle názoru dovolatelky považovat mimo jiné to, že
žalovaný dne 1.9.1999 uznal, že první výpověď ze dne 14.7.1999 je neplatná, že
žalobkyni ihned po ukončení pracovní neschopnosti předal dne 28.9.1999 druhou
výpověď, že 8.3.2000 a 4.4.2000 žádal odborový orgán o souhlas s výpovědí, že
28.3.2000 žalobkyni opětovně vyzýval k nástupu do zaměstnání, že 31.3.2000
učinil žalobkyni nabídku „fiktivního“ místa a že dne 28.4.2000 žalobkyni osobně
doručil v pořadí již třetí výpověď. Na druhé straně je pak projevem vůle
účastníka, ve kterém lze spatřovat souhlas s odvoláním výpovědi, například to,
že žalobkyně výpověď ze dne 14.7.1999 nenapadla u soudu, i když ji považovala
za neplatnou. Zdůraznila, že „i žalovaný potvrdil“, že žalobkyně až do
31.12.1999 do práce docházela, byla jí přidělována práce a za tuto práci byla
placena, a že v souladu s tímto stavem jí žalovaný vystavil i zápočtový list
potvrzující skončení pracovního poměru k 31.12.1999. Jestliže tedy za těchto
okolností žalovaný „bude nadále tvrdit, i pod tíhou důkazů ze strany žalobkyně,
že neví o zpětvzetí a souhlasu v případě první výpovědi, lze pochybovat o tomto
tvrzení či náhlé ztráty paměti vzhledem ke stálým kličkám a úskokům, které
žalovaný vůči žalobkyni praktikoval“. Dovolatelka má zato, že za situace, kdy
„po ústní formě zpětvzetí výpovědi a souhlasu se zpětvzetím výpovědi ze dne
14.7.1999, ke kterému bezpochyby došlo dne 1.9.1999, obě strany jednaly a
chovaly se, jako kdyby tato výpověď neexistovala“, je dán naléhavý právní zájem
na určení neplatnosti následujících výpovědí. Ve shodě se soudem prvního stupně
setrvala na svém stanovisku, že výpověď ze dne 28.9.1999 je neplatná, neboť
žalovaný si k této výpovědi nevyžádal souhlas odborového orgánu, a že proto jí
náleží i požadovaná náhrady mzdy podle ustanovení § 61 zák. práce. Žalobkyně
navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o
rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.
dovolání přípustné, přezkoumal napadený měnící rozsudek odvolacího soudu bez
nařízení jednání (§ 243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že
dovolání je opodstatněné.
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzovaném případě zjištěno (správnost
skutkových zjištění soudů v tomto směru dovolatelka nenapadá), že žalobkyně
byla zaměstnána u žalovaného na základě pracovní smlouvy ze dne 3.2.1992
nejprve „pro výkon práce (funkce): veřejně prospěšné práce, administrativní
práce“, poté pro „výkon funkce: samostatné zajišťování svěřených obor.
činností“, následně pracovala jako „samostatný odborný referent - organizační a
pers. úsek“ a konečně usnesením Městské rady v S. č. 70 ze dne 19.4.1993 byla
jmenována do funkce „vedoucí kanceláře starosty“. Podle usnesení č. 272 z 12.
schůze konané dne 24.6.1999 Městská rada v S. po projednání zrušila kancelář
starosty jako samostatný odbor MěÚ a odvolala z funkce vedoucí kanceláře
starosty paní M. L. (žalobkyni) k 30.6.1999. Dopisem ze dne 14.7.1999 dal
žalovaný žalobkyni výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 46 odst. 1
písm. c) zák. práce „z důvodu nadbytečnosti v souvislosti s provedenými
organizačními změnami (zrušení kanceláře starosty jako samostatného odboru)“, a
protože „nemá možnost žalobkyni dále zaměstnávat“; výpověď byla žalobkyni
doručena dne 16.7.1999 v době, kdy pro nemoc byla uznána dočasně práce
neschopnou. Dopisem ze dne 19.7.1999 žalobkyně oznámila žalovanému, že „dle
stávající dosud platné legislativy je výpověď ze strany organizace neplatná
(viz. ZP § 48, zákaz výpovědi)“ a žalovaný (tajemník MěÚ S. Ing. J. M.) nato
dopisem ze dne 4.8.1999 sdělil žalobkyni, že „uznáváme, že za daných okolností
je výpověď neplatná a s odkazem na zákoník práce bude dále postupováno po
ukončení pracovní neschopnosti“; žalobu na určení neplatnosti této výpovědi ze
dne 14.7.1999 žalobkyně u soudu nepodala. Po skončení pracovní neschopnosti
žalobkyně, ještě před uplynutím výpovědní doby (výpovědní doba u této výpovědi
činila 3 měsíce a skončila dnem 31.10.1999), dal žalovaný žalobkyni dne
28.9.1999 z téhož důvodu další výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §
46 odst. 1 písm. c) zák. práce; platnost této výpovědi žalobkyně napadla
žalobou podanou u soudu prvního stupně dne 30.12.1999. Do 31.12.1999 žalobkyně
se souhlasem žalovaného konala práci a žalovaný jí platil za vykonanou práci
mzdu a dne 11.1.2000 žalovaný vystavil žalobkyni „Potvrzení o zaměstnání“,
podle kterého žalobkyně byla u žalovaného v pracovní poměru v době „03-02-1992
- 31-12-1999“.
V zákoníku práce ani v jiném právním předpise není stanoveno, že by právní úkon
směřující k rozvázání pracovního poměru byl neplatný jen proto, že již dříve
byl za účelem rozvázání téhož pracovního poměru učiněn jiný právní úkon.
Rozvázání téhož pracovního poměru více právními úkony (učiněnými současně či
postupně) zákoník práce ani jiné předpisy nevylučují (nezakazují); jednotlivé
právní úkony se pak posuzují samostatně a samostatně také nastávají jejich
právní účinky (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11.9.1997 sp. zn. 2 Cdon
195/97, uveřejněný pod č. 31 v časopise Soudní judikatura, roč. 1998). Skončil-
li pracovní poměr na základě dřívějšího právního úkonu, má to za následek to,
že pozdější právní úkon o rozvázání pracovního poměru se neuplatní (i kdyby byl
jinak platný) jako právní důvod zániku tohoto pracovního poměru, popřípadě to,
že pozdější neplatný právní úkon o rozvázání pracovního poměru nemůže způsobit
pokračování v pracovním poměru.
Pro posouzení otázky platnosti výpovědi dané žalobkyni dopisem žalovaného ze
dne 28.9.1999 proto bylo za daného skutkového stavu - jak k tomu dospívá i
odvolací soud - především významné, zda, popřípadě kdy, pracovní poměr mezi
žalobkyní a žalovaným skončil na základě výpovědi z pracovního poměru ze dne
14.7.1999.
Odvolacímu soudu je třeba přisvědčit, že otázkou platnosti výpovědi z
pracovního poměru ze dne 14.7.1999 se lze zabývat, jen jestliže byla u soudu
podána žaloba na určení neplatnosti tohoto rozvázání pracovního poměru. Chce-li
totiž zaměstnanec nebo zaměstnavatel zabránit tomu, aby nastaly právní účinky
vyplývající z rozvázání pracovního poměru, musí ve lhůtě dvou měsíců (§ 64 zák.
práce) podat u soudu žalobu na určení, že právní úkon směřující k rozvázání
pracovního poměru je neplatný; nebyla-li taková žaloba podána, skončil pracovní
poměr mezi účastníky podle tohoto právního úkonu, i kdyby šlo o neplatné
rozvázání pracovního poměru; po uplynutí dvouměsíční lhůty se soud již nemůže
otázkou platnosti rozvazovacího úkonu zabývat, a to ani jako otázkou předběžnou
(srov. právní názor vyslovený například v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne
19.3.1997 sp.zn. 2 Cdon 475/96, uveřejněném pod č. 75 v časopise Soudní
judikatura, roč. 1997).
Z uvedeného vyplývá, že za situace, kdy žalobkyně nepodala u soudu žalobu na
určení neplatnosti výpovědi ze dne 14.7.1999, skončil by pracovní poměr
účastníků na základě této výpovědi uplynutím tříměsíční výpovědní doby (§ 45
odst. 1 zák. práce) dne 31.10.1999, i když obě strany byly „shodně přesvědčeny,
že je rozvazovací projev neplatný“. Protože však právní účinky výpovědi ze dne
14.7.1999 by nenastaly pouze tehdy, kdyby žalovaný ve smyslu ustanovení § 44
odst. 3 zák. práce tuto výpověď se souhlasem žalobkyně odvolal, soudy se
správně zabývaly tím, zda žalobkyně prokázala své tvrzení, že „žalovaný učinil
relevantní úkon“ směřující k odvolání výpovědi ze dne 14.7.1999 a že žalobkyně
s tímto odvoláním projevila souhlas.
Podle ustanovení § 44 odst. 3 zák. práce může být výpověď, která byla doručena
druhému účastníku, odvolána pouze s jeho souhlasem; odvolání výpovědi i souhlas
s jejím odvoláním je třeba provést písemně. Vzhledem k tomu, že toto ustanovení
nespojuje s nedostatkem písemné formy neplatnost právního úkonu (§ 242 odst. 2
zák. práce), je třeba sdílet názor dovolatelky, že jak odvolání výpovědi, tak i
souhlas druhého účastníka s odvoláním výpovědi lze provést i ústně, případně i
konkludentním jednáním. Nedostatek písemné formy může mít ovšem v případě sporu
za následek dokazování o tom, zda takový projev vůle byl učiněn. Písemná forma
je dodržena i tehdy, je-li tento projev vůle zachycen v protokole o soudním
jednání (srov. též Zhodnocení rozhodování soudů o některých otázkách skončení
pracovního poměru, projednané a schválené občanskoprávním kolegiem býv.
Nejvyššího soudu ČSR Cpj 42/76, publikované ve Sborníku stanovisek, zpráv o
rozhodování a soudních rozhodnutí Nejvyšších soudů IV, Praha 1986, str.
187-188). Pro závěr o tom, zda výpověď byla odvolána a zda se tak stalo se
souhlasem druhého účastníka, přitom není rozhodná sama okolnost, jak je právní
úkon (projev vůle) označen, ani jak je účastníkem subjektivně hodnocen, nýbrž
rozhodující je posouzení obsahu (výklad) projevu vůle, tedy zjištění, co bylo
každým z účastníků skutečně (byť i konkludentně) projeveno. Takto musí soud
postupovat i tehdy, interpretují-li účastníci ve svých přednesech či výpovědích
v průběhu řízení projev vůle odlišným způsobem. Taková situace ovšem neznamená,
že obsah projevené vůle nelze zjistit, neboť zájmy a postoje účastníků v
průběhu soudního řízení již nemusejí odpovídat jejich původní vůli, kterou
projevili.
Projev vůle je vždy třeba vykládat tak, jak to se zřetelem k okolnostem, za
kterých byl učiněn, odpovídá pravidlům slušnosti a občanského soužití (§ 240
odst. 3 zák. práce). Protože vůle je jevem psychického nitra člověka, a tudíž
sama o sobě není navenek zřejmá, může mít význam jen tehdy, je-li vyjádřena
navenek (objektivizována) prostřednictvím jejího projevu tak, aby byla
seznatelná jiným subjektům, tj. zpravidla těm fyzickým nebo právnickým osobám,
jimž je adresována. Podle vyjadřovacích prostředků - jak z výše uvedeného
vyplývá - je kromě výslovného projevu (včetně projevu písemného) právem
aprobován i projev učiněný mlčky (konkludentně), tj. jakýkoli nevýslovný
projev, který s přihlédnutím ke všem okolnostem případu vylučuje pochybnosti o
tom, jaká vůle je tímto způsobem projevována. Právní úkony vyjádřené
konkludentně (per facta concludentia) jsou interpretovatelné především podle
toho, co konkrétní způsob jejich vyjádření obvykle znamená.
Závěr soudu prvního stupně (který odvolací soud nijak nezpochybnil) o tom, že
„nebylo prokázáno“, že „došlo k odvolání výpovědi (ze dne 14.7.1999), s nímž
žalobkyně projevila souhlas“, představuje skutkové zjištění soudu. Jedná se o
výsledek dokazování (hodnocení důkazů), při němž soud hodnotí důkazy podle své
úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné
souvislosti, a přihlíží přitom pečlivě ke všemu, co vyšlo za řízení najevo,
včetně toho, co uvedli účastníci (srov. § 132 o.s.ř.).
I když žalobkyně uvedla, že dovolání je podáno z důvodu, že rozsudek odvolacího
soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b)
o.s.ř.], z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že
dovolatelka podrobuje kritice rovněž uvedené skutkové zjištění soudů a
uplatňuje tak dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. Protože
soud každý procesní úkon účastníka (tedy i vymezení dovolacího důvodu)
neposuzuje jen podle toho, jak jej účastník označuje, ale především podle jeho
obsahu, i když byl nesprávně označen (srov. § 41 odst. 2 o.s.ř.), přezkoumal
dovolací soud rozsudek odvolacího soudu s ohledem na obsah dovolání rovněž z
hlediska dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř.
Podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. lze dovolání, které je přípustné mimo
jiné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. (a tak je tomu v
projednávané věci), podat z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového
zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném
dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve
smyslu citovaného ustanovení považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který
neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o.s.ř., protože soud vzal v
úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků
nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné
skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení
najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z
přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti
(důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický
rozpor, nebo který odporuje ustanovení § 133 až § 135 o.s.ř. Skutkové zjištění
nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se
skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva.
Provedeným dokazováním je třeba rozumět jak dokazování provedené u soudu
prvního stupně, tak i dokazování u soudu odvolacího.
Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a z obsahu spisu vyplývá, že při
zjišťování, zda žalovaný výpověď z pracovního poměru ze dne 14.7.1999 odvolal a
zda se tak stalo se souhlasem žalobkyně, vzal soud prvního stupně (a odvolací
soud, který jeho závěry v tomto směru nijak nezpochybnil) v úvahu subjektivní
názor tajemníka Městského úřadu S. Ing. M., který „popřel, že by takový úmysl
(odvolat výpověď ze dne 14.7.1999) měl“, a akcentoval skutečnost, že
„neexistuje doklad o tom, že by žalobkyně s případným odvoláním výpovědi
projevila souhlas“, a že žalovaný „popřel, že tak učinila ústně, případně
uvedl, že si na to nepamatuje“. Takovéto hodnocení důkazů však nelze považovat
za odpovídající zákonu. Soud prvního stupně nevzal náležitě v úvahu, že důkazy,
na nichž vybudoval svůj závěr, zachycují pouze subjektivní úsudek jednoho z
účastníků (žalovaného) o významu jeho písemného vyjádření obsaženého v dopise
ze dne 4.8.1999 adresovaném žalobkyni o tom, že „uznává výpověď za neplatnou“.
Jenom názor žalovaného (který ostatně již mohl být ovlivněn průběhem tohoto
soudního sporu) bez přihlédnutí k vnějším okolnostem, na základě nichž by bylo
možno usuzovat na skutečně projevenou vůli, kupř. jak v té době a v období
následujícím žalovaný ve vztahu k žalobkyni skutečně jednal, však není
způsobilý být skutkovým podkladem pro závěr, zda žalovaný objektivně projevil
vůli směřující k odvolání výpovědi ze dne 14.7.1999. Soud prvního stupně rovněž
opominul, že souhlas s případným odvoláním výpovědi může být prokázán nejen
písemnou listinou či výpovědí opačné strany (tj. žalovaného), ale - jak vyplývá
ze shora podaného výkladu - lze jej dovozovat též z vyjádření a postojů
žalobkyně v projednávané věci. Soud prvního stupně měl proto do hodnocení
důkazů zahrnout i důkazy před ním provedené, které závěru obsaženému ve výše
uvedených důkazech odporují, a s těmito se vypořádat. Jedná se zejména o dopis
tajemníka Městského úřadu v S. Ing. M. ze dne 4.8.1999, ve kterém jako
zaměstnavatel (statutární orgán žalovaného v pracovněprávních vztazích) ve
shodě s názorem, který žalobkyně žalovanému sdělila dopisem ze dne 19.7.1999,
oznámil žalobkyni, že „uznáváme, že za daných okolností je výpověď neplatná a s
odkazem na zákoník práce bude dále postupováno po ukončení pracovní
neschopnosti“, a dále o zhodnocení, jaký význam z hlediska odvolání výpovědi ze
dne 14.7.1999 a souhlasu žalobkyně s tímto odvoláním má skutečnost, že „po
podání výpovědi ze dne 14.7.1999 obě strany jednaly a chovaly se, jako kdyby
tato výpověď ze dne 14.7.1999 neexistovala“, a že „žalovaný i po uplynutí
výpovědní lhůty, tedy po 31.10.1999 žalobkyni přiděloval práci, platil
žalobkyni za odvedenou práci, žalovaná (správně žalobkyně) vykonávala práce a
byla placena až do 31.12.1999“. Stranou úvah neměla být v této souvislosti
ponechána ani okolnost, že žalovaný (v souladu se svým vyjádřením obsaženém ve
zmíněném dopise ze dne 4.8.1999) ihned po skončení pracovní neschopnosti
žalobkyně dal žalobkyni dne 28.9.1999 z téhož důvodu další výpověď z pracovního
poměru.
Jelikož odvolací soud (který tyto závěry soudu prvního stupně bezvýhradně
převzal) pominul rozhodné skutečnosti, které vyplývají z provedených důkazů a
ze skutkových tvrzení účastníků, neodpovídá výsledek jeho hodnocení důkazů
postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o.s.ř., a rozhodnutí soudu založené na
skutkovém zjištění, že „nebylo prokázáno“, že „došlo k odvolání výpovědi (ze
dne 14.7.1999), s nímž žalobkyně projevila souhlas“, proto nemá oporu v
provedeném dokazování.
Souhlasit nelze ani s názorem odvolacího soudu, že vztah mezi účastníky po
31.10.1999 „je třeba hodnotit jako faktický pracovní poměr“.
O tzv. faktický pracovní poměr se jedná za situace, kdy fyzická osoba sice
začala pro zaměstnavatele s jeho souhlasem pracovat, avšak v důsledku toho, že
pracovní smlouva nebyla sjednána platně, nebyl zde právní úkon ve smyslu
ustanovení § 27 zák. práce způsobilý založit pracovní poměr. Pouze v případě,
jestliže pracovní smlouva není sjednána platně (kupř. proto, že v rozporu se
zákonem byl se ženou sjednán druh práce ženám zakázaný - srov. § 150 zák.
práce), nemůže vzniknout pracovní poměr jako vzájemně provázaný komplex práv a
povinností, nýbrž jen dílčí (právem neaprobovaný) faktický vztah, jehož
vypořádání se řídí pracovněprávními předpisy (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího
soudu České republiky ze dne 7.5.2003 sp. zn. 21 Cdo 2287/2002). O takový
případ se však v posuzované věci nejedná.
Odvolací soud ve svých úvahách opominul, že pro posouzení povahy právního
vztahu nejsou rozhodující subjektivní představy účastníků o charakteru jejich
vztahu, nýbrž významné je - bez ohledu na to, jak účastníci následně hodnotí
své právní postavení - posouzení obsahu projevu vůle, tedy zjištění, co bylo
skutečně - třeba i konkludentně - projeveno (srov. důvody rozsudku Nejvyššího
soudu ČR ze dne 8.3.2005 sp.zn. 21 Cdo 2137/2004, uveřejněný v časopise Soudní
judikatura roč. 2005, pod č. 75). Protože v pracovní smlouvě je zaměstnavatel
povinen se zaměstnancem dohodnout druh práce, na který je zaměstnanec přijímán,
místo výkonu práce (obec a organizační jednotku nebo jinak určené místo) a den
nástupu do práce (§ 29 odst. 1 zák. práce), je pracovní smlouva uzavřena,
jakmile se účastníci shodli na obsahu těchto podstatných (esenciálních)
náležitostí. K tomu může dojít jak písemně, tak ústně nebo jiným způsobem
nevzbuzujícím pochybnost o tom, co chtěli účastníci projevit, tj. konkludentně
(§ 240 odst. 2 zák. práce).
Jestliže tedy v projednávané věci bylo soudy zjištěno, že po 31.10.1999
„žalobkyně se souhlasem žalovaného do práce docházela a vykonávala pro něho
práci a ten jí poskytoval ekvivalent za vykonanou práci“, nelze tyto vnější
skutkové okolnosti interpretovat jinak, než že mezi účastníky došlo k dohodě o
obsahu zmíněných podstatných (esenciálních) náležitostech pracovní smlouvy, a
že je proto odůvodněn závěr, že bez ohledu na formální okolnosti případu po
31.10.1999 mezi účastníky existoval pracovní poměr. Jestliže odvolací soud -
jak se podává z odůvodnění jeho rozsudku - dospěl k odlišnému právnímu závěru,
spočívá jeho rozhodnutí rovněž na nesprávném právním posouzení věci.
Z uvedeného vyplývá, že měnící rozsudek odvolacího soudu v části, v níž bylo
rozhodnuto o nároku žalobkyně na určení neplatnosti výpovědi ze dne 28.9.1999,
není správný. Nejvyšší soud České republiky jej proto v této části, jakož i v
závislých výrocích, jimž bylo rozhodnuto o nárocích žalobkyně na náhradu mzdy a
další plat za první pololetí 2000 a o nákladech řízení, zrušil a věc v tomto
rozsahu vrátil Krajskému soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení (§ 243b odst.
1 část věty za středníkem, § 243b odst. 2 věta první o.s.ř.).
V dalším řízení odvolací soud při eventuelním rozhodování o výši nároku na
náhradu mzdy (popřípadě na další plat) neopomene, že závěr o tom, jaký měl
zaměstnanec průměrný výdělek není skutkovým zjištěním, ale výsledkem aplikace
právního předpisu, tj. právním posouzením (právním závěrem). Při objasňování
průměrného výdělku zaměstnance tedy soud nemůže ve smyslu ustanovení § 120
odst. 4 o.s.ř. vycházet z údajů zaměstnance a zaměstnavatele o tom, kolik podle
jejich názoru průměrný výdělek činil, i kdyby se obsahově shodovaly; za svá
skutková zjištění může soud vzít jen shodná tvrzení zaměstnance a
zaměstnavatele o skutečnostech, rozhodných pro zjištění průměrného výdělku
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14.3.2003 sp. zn. 21
Cdo 1478/2002, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod poř.
č. 76, ročník 2003).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1, § 243d odst. 1 část věty
za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2. března 2006
JUDr. Zdeněk Novotný
předseda senátu