21 Cdo 818/2003
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v
právní věci žalobce A. K., zastoupeného advokátem, proti žalovanému K. P.,
zastoupenému advokátem, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru,
vedené u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 5 C 62/2002, o dovolání
žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 6. listopadu 2002 č.j.
14 Co 562/2002-37, takto:
I. Dovolání žalovaného se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Dopisem ze dne 9.4.2002 žalovaný sdělil žalobci, že s ním podle ustanovení § 53
odst.1 písm.b) zákoníku práce okamžitě zrušuje pracovní poměr. Důvod k tomuto
opatření spatřoval v tom, že žalobce \"má od 1.4.2002 až dosud neomluvené
absence\" a že žalovaný se o ukončení pracovní neschopnosti žalobce dozvěděl od
jeho ošetřující lékařky MUDr. B.
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního
poměru je neplatné. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že \"neměl nejmenšího tušení,
že mu byla ukončena pracovní neschopnost\" (dozvěděl se o tom až z dopisu
žalovaného), a že \"pravděpodobně došlo k nějakému nedorozumění, jelikož jeho
zdravotní stav mu nedovoluje žádnou soustavnou výdělečnou činnost\". Záležitost
ukončení jeho pracovní neschopnosti je nyní \"v šetření příslušných orgánů
státní správy\" a žalobce má za to, že se v \"žádném případě nemohlo jednat o
zaviněnou absenci\".
Okresní soud v Domažlicích rozsudkem ze dne 10.6.2002 č.j. 5 C 62/2002-15
žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě
nákladů řízení 6.300,- Kč k rukám advokáta Mgr. V. F. Při svém rozhodování
vycházel ze zjištění, že žalobce nevěděl o tom, že mu ze strany jeho ošetřující
lékařky byla ukončena pracovní neschopnost, a že žalovaný přistoupil k
okamžitému zrušení pracovního poměru na základě oznámení lékařky o skončení
žalobcovy pracovní neschopnosti, a dovodil, že jednání žalobce nemůže
představovat porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem, pro které může být
se zaměstnancem podle ustanovení § 53 odst.1 písm.b) zákoníku práce okamžitě
zrušen pracovní poměr.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 6.11.2002 č.j. 14
Co 562/2002-37 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o určení
neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru, změnil jej ve výroku o
náhradě nákladů řízení tak, že žalovanému uložil, aby zaplatil žalobci na této
náhradě 6.150,- Kč k rukám advokáta Mgr. V. F., a rozhodl, že žalovaný je
povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení 5.604,- Kč k
rukám advokáta Mgr. V. F. Odvolací soud zdůraznil, že soud prvního stupně sice
neprovedl všechny důkazy, které byly označeny, avšak šlo o důkazy, jejichž
provedení navrhl žalobce, neboť žalovaný ani po poučení podle ustanovení § 119a
o.s.ř. provedení žádných důkazů v řízení před soudem prvního stupně
nepožadoval. Za situace, kdy z vyjádření žalovaného při jednání před soudem
prvního stupně vyplynulo \"souhlasné stanovisko žalovaného v otázce neplatnosti
okamžitého zrušení pracovního poměru\" a kdy ke zjištění skutkového stavu věci
slouží podle ustanovení § 120 odst.4 o.s.ř. i shodná tvrzení účastníků, navíc
provedení důkazů navržených žalobcem nebylo potřebné. K novým skutečnostem a
důkazům, které žalovaný uvedl v odvolání, nemohlo být přihlédnuto, neboť
\"nebyly splněny předpoklady § 205a o.s.ř.\". Odvolací soud dále odmítl námitku
žalovaného, že neměl při jednání u soudu prvního stupně možnost konzultace s
\"právním zástupcem\", neboť žalovaný byl při jednání zastoupen zástupcem z řad
advokátů a z obsahu protokolu o jednání nevyplývá, že by byla odmítnuta jeho
žádost o přerušení jednání za účelem porady s jeho zástupcem. Rozsudek soudu
prvního stupně o věci samé je za této situace správný.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Namítá, že
\"hlavním důvodem odvolání\" proti rozsudku soudu prvního stupně byla
skutečnost, že žalobce \"záměrně a zcela úmyslně\" nepřevzal doporučený dopis o
ukončení své pracovní neschopnosti, o čemž se žalovaný dozvěděl až po vyhlášení
rozsudku soudu prvního stupně, a že v tomto směru navrhoval provedení důkazu
výslechem lékařky MUDr. B. Odvolací soud proto měl - s přihlédnutím k tomu, že
žalovaný v odvolání uváděl, že tvrzení žalobce nejsou pravdivá - postupovat
podle ustanovení § 205a odst.1 písm.c) o.s.ř. Žalovaný dále soudům vytýká, že
neměl při jednání \"dostatečný prostor\" dokázat, že je nepravdivé tvrzení
žalobce o tom, že jeho pracovní neschopnost \"vznikla z pracovního úrazu\", a
že žalovanému nelze přičítat k tíži, že písemně nevyzval žalobce k nástupu do
zaměstnání, neboť zákoník práce mu takovou povinnost neukládá. Odvolací soud
měl podle názoru žalovaného vzít v úvahu též to, že v odůvodnění rozsudku soudu
prvního stupně jsou uvedeny skutečnosti, které jsou \"zcela nad rámec protokolu
o jednání\" (v protokolu o jednání není například zaznamenán výslech žalobce a
jeho tvrzení, zatímco v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně se uvádí, že
\"žalobce tvrdí...\"). Žalovaný rovněž odvolacímu soudu vytýká, že sice
dovodil, že žalovaný měl možnost se poradit při jednání se svým zástupcem z řad
advokátů, avšak v protokolu o jednání není uvedeno, že po skončení výslechu
žalovaného \"byl dán soudem časový prostor pro konzultaci právního zástupce se
žalovaným\", a že se při svém rozhodování opíral jen o takové \"záznamy\" soudu
prvního stupně, na základě kterých \"mohl rozhodnout tak, jak rozhodl\".
Žalovaný je přesvědčen, že žalobce musel použít své záznamové zařízení i během
porady senátu odvolacího soudu, kdy účastníci byli mimo jednací síň, a navrhl,
aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k
dalšímu řízení.
Žalobce navrhl, aby dovolací soud dovolání žalovaného zamítl, neboť řízení před
soudy obou stupňů netrpí žádnou vadou, která by mohla být důvodem nesprávného
rozhodnutí ve věci samé, a oba soudy rozhodly správně i po stránce právní.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě
uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou
přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v
ustanovení § 237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst.1 písm.a) o.s.ř.] nebo
jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně
rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl
vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237
odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b)
o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé
po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.]; to neplatí ve
věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění
nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se
nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§ 237 odst.2 písm.a) o.s.ř.], a ve
věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo
zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení
(popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§ 237 odst.2 písm.b)
o.s.ř.].
Žalovaný dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve výroku, jímž byl
potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení § 237
odst.1 písm.b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci
nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by bylo
odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu tedy
může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237
odst.1 písm.c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu
ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je
odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li
právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst.3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo
jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu
ustanovení § 237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní
význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání
označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena
již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci
samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy,
jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §
237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve
věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolatel v dovolání kromě jiných nastoluje právní otázky, zda je způsobilým
odvolacím důvodem (z pohledu ustanovení § 205a o.s.ř.) skutečnost nebo důkaz,
který nebyl uplatněn před soudem prvního stupně, protože se o něm účastník
dozvěděl až po vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně, a v jakých případech
jde o skutečnosti nebo důkazy, jimiž má být zpochybněna věrohodnost důkazních
prostředků, na nichž spočívá rozhodnutí soudu prvního stupně (§ 205a odst.1
písm.c) o.s.ř.). Uvedené právní otázky dosud nebyly v rozhodování dovolacího
soudu vyřešeny. Vzhledem k tomu, že jejich posouzení bylo pro rozhodnutí
projednávané věci významné (určující), představuje napadený rozsudek odvolacího
soudu rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání proti rozsudku odvolacího
soudu je přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR
dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
V projednávané věci - jak vyplývá z obsahu spisu - se žalobce domáhal, aby bylo
určeno, že je neplatné okamžité zrušení pracovního poměru, které mu dal
žalovaný dopisem ze dne 9.4.2002 podle ustanovení § 53 odst.1 písm.b) zákoníku
práce. Žalovaný za řízení před soudem prvního stupně, ačkoliv měl povinnost
tvrdit a prokázat, že žalobce jednáním popsaným v dopise ze dne 9.4.1992
porušil pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem a že byly splněny i ostatní
předpoklady pro okamžité zrušení pracovního poměru podle ustanovení § 53 odst.1
písm.b) zákoníku práce, neuvedl na svoji obranu žádné takové tvrzení a ani
neoznačil žádný důkaz; ve svém vyjádření ve věci naopak - jak vyplývá z
protokolu o jednání ze dne 10.6.2002 - vyslovil souhlas s tím, že \"okamžité
zrušení pracovního poměru žalobce bylo ukvapené\", a \"aby bylo rozhodnuto o
neplatnosti\", a v závěrečném návrhu (§ 119a odst.2 o.s.ř.) prostřednictvím své
zástupkyně advokátky Mgr. Ing. L. J. uvedl, že \"není co dodat, ale žádá, aby
senát zvážil otázku náhrady nákladů řízení a rozhodl podle § 150 o.s.ř., a to s
ohledem na vstřícnost žalovaného během tohoto jednání a dále s ohledem na roli,
kterou v ukončení pracovní neschopnosti sehrál sám žalobce a ošetřující lékařka
\".
V odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, kterým bylo žalobě o určení
neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru vyhověno, žalovaný uvedl -
kromě označení vad, které podle jeho názoru mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci - též řadu skutečností, které byly - ve srovnání s výsledky
řízení před soudem prvního stupně - nové. Své odvolání tedy žalovaný podal -
uvažováno z pohledu jeho obsahu (srov. § 41 odst.2 o.s.ř.) - z důvodů uvedených
v ustanovení § 205 odst.2 písm.c) a f) o.s.ř.
Skutečnosti nebo důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně,
jsou u odvolání proti rozsudku nebo usnesení ve věci samé - jak správně dovodil
odvolací soud, neboť v posuzovaném případě nejde o věc uvedenou v ustanovení §
120 odst.2 o.s.ř. - odvolacím důvodem jen tehdy (srov. § 205a odst.1 o.s.ř.),
jestliže
a) se týkají podmínek řízení, věcné příslušnosti soudu, vyloučení soudce
(přísedícího) nebo obsazení soudu;
b) jimi má být prokázáno, že v řízení došlo k vadám, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci;
c) jimi má být zpochybněna věrohodnost důkazních prostředků, na nichž spočívá
rozhodnutí soudu prvního stupně;
d) odvolatel nebyl řádně poučen podle § 119a odst.1 o.s.ř.;
e) nastaly (vznikly) po vyhlášení (vydání) rozhodnutí soudu prvního stupně.
S názorem dovolatele, že jím v odvolání tvrzená skutečnost, že žalobce
\"záměrně a zcela úmyslně\" nepřevzal doporučený dopis o ukončení jeho pracovní
neschopnosti, o čemž se žalovaný dozvěděl (podle svého tvrzení) až po vyhlášení
rozsudku soudu prvního stupně, představovala takovou skutečnost, pomocí které
měla být zpochybněna věrohodnost důkazních prostředků, na nichž spočívá
rozsudek soudu prvního stupně (a že tedy šlo o přípustnou novou skutečnost ve
smyslu ustanovení § 205a odst.1 písm.c) o.s.ř.), nelze souhlasit.
Přípustnou z hlediska ustanovení § 205a odst.1 písm.c) o.s.ř. je jen taková
skutečnost, kterou má být zpochybněn alespoň jeden z důkazních prostředků, na
němž spočívá rozhodnutí soudu prvního stupně. Nepostačuje, aby uplatněná
skutečnost směřovala ke zpochybnění jen tvrzení účastníka (druhé strany). Musí
jít současně o takový důkazní prostředek, na němž soud prvního stupně založil
své závěry o skutkovém stavu věci, neboť jen v tomto případě na něm spočívá
rozhodnutí soudu prvního stupně. Důkazní prostředek, který soud prvního stupně
považoval při zjišťování skutkového stavu za nerozhodný (a proto ho ani
nehodnotil), netvoří, byť byl v řízení před soudem prvního stupně proveden,
podklad pro rozhodnutí soudu prvního stupně, a není proto ani pojmově možné
zpochybňovat jeho věrohodnost.
Hodnocení důkazů soudem je založeno na zásadě volného hodnocení důkazů;
ustanovení § 132 o.s.ř. soudu předepisuje, aby důkazy hodnotil podle své úvahy,
a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti, a
aby přitom pečlivě přihlížel ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho,
co uvedli účastníci. Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu,
kterou je provedeným důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro
rozhodnutí, hodnota zákonnosti a hodnota pravdivosti. Východiskem pro hodnocení
důkazů z hlediska jejich pravdivosti je posouzení věrohodnosti určité zprávy
získané provedením konkrétního důkazu, pro něž je významné posouzení
věrohodnosti samotného důkazního prostředku (§ 125 o.s.ř.); věrohodnost
použitého důkazního prostředku soud hodnotí jednak izolovaně (z hlediska druhu
důkazního prostředku a způsobu, jakým se podle zákona důkaz provádí), jednak ve
srovnání se zprávami získanými provedením ostatních důkazů (z ostatních
důkazních prostředků).
Zpochybněním věrohodnosti důkazních prostředků se v první řadě rozumí tvrzení a
pomocí důkazů prokázání takových skutečností, které vyvrací závěry soudu
prvního stupně o tom, že určitý důkazní prostředek je nevěrohodný (a že proto z
něj nelze při zjišťování skutkového stavu věci vycházet) nebo že je věrohodný
(a že tedy je třeba na něm vybudovat zjištění skutkového stavu), popřípadě
které vedou k závěru, že důkazní prostředek měl být správně z hlediska své
věrohodnosti hodnocen soudem prvního stupně jinak. Zpochybnění věrohodnosti
důkazních prostředků může spočívat i na takových skutečnostech, které - kdyby
byly prokázány - mohou mít samy o sobě nebo ve spojení s již známými
skutečnostmi jen vliv na hodnocení provedených důkazních prostředků, z nichž
vychází rozhodnutí soudu prvního stupně, z hlediska jejich věrohodnosti.
Věrohodnost důkazního prostředku může být zpochybněna například tehdy, bude-li
tvrzeno a prokázáno, že svědek vypovídal o věci pod vlivem návodu nebo výhrůžky
(tedy \"křivě\"), že listina je ve skutečnosti falzifikátem apod. Nejde však o
zpochybnění věrohodnosti důkazního prostředku, jestliže účastník uvede v
odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně nebo za odvolacího řízení
skutečnosti či navrhne důkazy, pomocí kterých má být skutkový stav věci zjištěn
jinak, než jak ho zjistil soud prvního stupně na základě jím provedeného
hodnocení důkazů. Uvedením skutečností a označením důkazů o věci samé totiž
účastník nezpochybňuje věrohodnost důkazních prostředků, ale požaduje zjištění
skutkového stavu soudem jinak, než jak byl zjištěn soudem prvního stupně na
základě před ním uvedených skutečností a provedených důkazů; takový postup
neodpovídá požadavkům ustanovení § 205a odst.1 písm.c) o.s.ř.
Prostřednictvím tvrzení skutečnosti, že žalobce \"záměrně a zcela úmyslně\"
nepřevzal doporučený dopis o ukončení jeho pracovní neschopnosti, v posuzovaném
případě žalovaný nezpochybňoval věrohodnost důkazního prostředku, ale
pravdivost tvrzení žalobce o tom, že \"neměl nejmenšího tušení, že mu byla
ukončena pracovní neschopnost\", které v řízení před soudem prvního stupně
nepopřel a z něhož při formulaci svého stanoviska k žalobě (jak je vyjádřil při
jednání u soudu prvního stupně dne 10.6.2002) vycházel. Uvedená žalovaným
tvrzená skutečnost směřuje k tomu, aby soud (odvolací soud) na jejím podkladě
zjistil skutkový stav jinak, než jak byl zjištěn před soudem prvního stupně, a
není tedy způsobilá zpochybnit žádný z důkazních prostředků, na nichž spočívá
rozsudek soudu prvního stupně.
Žalovaným tvrzená skutečnost nebyla v odvolacím řízení přípustná ani podle
ustanovení § 205a odst.1 písm.e) o.s.ř., neboť nenastala (nevznikla) - podle
tvrzení žalovaného - až po vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně. Jestliže se
však žalovaný o ní opravdu (jak tvrdí) dozvěděl až po rozsudku soudu prvního
stupně, může být důvodem k žalobě na obnovu řízení podle ustanovení § 228
odst.1 písm.a) o.s.ř., budou-li splněny i další předpoklady vyžadované tímto
ustanovením. Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud postupoval v souladu se
zákonem, jestliže při rozhodování o odvolání proti rozsudku soudu prvního
stupně k této skutečnosti nepřihlédl.
Důvodné nejsou ani ostatní námitky žalovaného, které uvádí v dovolání.
Názor žalovaného, že při jednání před soudy neměl \"dostatečný prostor\" pro
uplatnění svých procesních práv a splnění svých procesních povinností, vyvrací
obsah protokolu o jednání před soudem prvního stupně ze dne 10.6.2002 a
protokolu o jednání před odvolacím soudem ze dne 6.11.2002, z nichž je
nepochybné, že žalovaný měl možnost před soudy obou stupňů přednést svá
tvrzení, vyjádřit se k věci a uvést i své závěrečné vyjádření před vyhlášením
rozhodnutí.
Tvrzení žalovaného, že v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně jsou uvedeny
skutečnosti, které jsou \"zcela nad rámec protokolu o jednání\", neodpovídá
skutečnosti. Žalovaný totiž přehlíží, že před soudem prvního stupně nebyl
proveden důkaz výpovědí žalobce (§ 131 o.s.ř.), a soud prvního stupně také v
odůvodnění svého rozsudku o takovém důkazu nehovoří. Uvádí-li se v něm obsah
tvrzení žalobce, pak způsobilý podklad pro takový postup netvoří jen tvrzení
žalobce uvedená při jednání, ale i jeho tvrzení obsažená v žalobě.
Obdobně je tomu s výtkou odvolacímu soudu, že se při svém rozhodování opíral
jen o takové \"záznamy\" soudu prvního stupně, za základě kterých \"mohl
rozhodnout tak, jak rozhodl\". Odvolací soud z obsahu protokolu o jednání ze
dne 10.6.2002 dovodil, že žalovaný zaujal před soudem prvního stupně
\"souhlasné stanovisko v otázce neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru
\". Takovýto závěr má oporu v obsahu uvedeného protokolu, neboť z přednesů
žalovaného a jeho zástupkyně advokátky Mgr. Ing. L. J. - jak je zřejmé již z
výše uvedeného - nic jiného nevyplývá.
Otázkou, zda žalovaný vyzval či nevyzval žalobce k nástupu do práce, není třeba
se zabývat, neboť z hlediska posouzení, zda je platné okamžité zrušení
pracovního poměru ze dne 9.4.2002, je nerozhodná.
Žalovaný uvádí, že při jednání dne 10.6.2002 neměl možnost se poradit se svou
zástupkyní.
Podle ustanovení § 13 odst.7 vyhlášky č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro
okresní a krajské soudy, ve znění pozdějších předpisů, účastníkům a jejich
zástupcům nebo zmocněncům je třeba umožnit, aby se v průběhu soudního jednání
navzájem poradili o svých stanoviscích a návrzích. Za tím účelem je možno
jednání na přiměřenou dobu přerušit.
Soud je povinen - jak vyplývá z citovaného ustanovení - umožnit účastníkům a
jejich zástupcům nebo zmocněncům, aby se v průběhu soudního jednání navzájem
poradili o svých stanoviscích a návrzích; umožnit jim to může za samozřejmého
předpokladu, že o to požádají, a na žádost účastníků (jejich zástupců nebo
zmocněnců) může za tím účelem i jednání přerušit. V projednávané věci z obsahu
protokolu o jednání ze dne 10.6.2002 však nevyplývá, že by žalovaný nebo jeho
zástupkyně advokátka Mgr. Ing. L. J. o něco takového v průběhu jednání
požádali. Nelze proto - jak správně dovodil i odvolací soud - soudu důvodně
vytýkat, že by jim vzájemnou poradu o jejich stanoviscích a návrzích neumožnil.
To, že žalobce musel - podle názor žalovaného - použít své záznamové zařízení i
při poradě senátu odvolacího soudu, nemá pro výsledek řízení o této věci
význam, neboť - i kdyby k tomu skutečně došlo - nemohlo mít žádný vliv na
správnost napadeného rozsudku odvolacího soudu.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných
dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího
soudu byl postižen některou z vad, uvedených v ustanovení § 229 odst.1 o.s.ř.,
§ 229 odst.2 písm.a) a b) o.s.ř. nebo v § 229 odst.3 o.s.ř. anebo jinou vadou,
která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud
České republiky dovolání žalovaného podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty
před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 části věty před středníkem
o.s.ř., neboť žalovaný s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů
nemá právo a žalobci, který měl v dovolacím řízení plný úspěch a který by tak
měl právo na náhradu účelně vynaložených nákladů tohoto řízení (srov. § 142
odst. 1 o.s.ř.), v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. července 2003
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu