21 Cdo 824/2024-343
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Marka Cigánka a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v právní věci žalobců a) M. H., b) E. H., obou zastoupených JUDr. Karlem Střelcem, Ph.D., advokátem se sídlem ve Vyškově, Kašíkova č. 336/5, proti žalované Final a, s. r. o. se sídlem ve Zlíně, Stráže č. 3662, IČO 49454901, zastoupené Mgr. Markétou Šulcovou, advokátkou se sídlem v Olomouci, Sokolská č. 584/11, o určení neexistence zástavního práva, vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 6 C 105/2022, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. října 2023, č. j. 14 Co 21/2023-146, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobcům a) a b), každému z nich, na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 363,80 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Karla Střelce, Ph.D., advokáta se sídlem ve Vyškově, Kašíkova č. 336/5.
pohledávek žalované „neexistuje“ (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.), změnil jej pouze ve výroku o náhradě nákladů řízení [výrok I./b)], a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že jak zajištěná pohledávka (vzniknuvší původně z úvěru poskytnutého společností MONETA MONEY Bank, a. s., dříve GE Money Bank, a. s., společnosti INSTAV VYŠKOV, a. s. podle smlouvy o úvěru ze dne 27. 10. 2008), tak i zástavní právo k zajištění této pohledávky (podle zástavní smlouvy mezi týmiž společnostmi ze dne 27. 10. 2008) jsou promlčeny.
2. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání; žalobci navrhli jeho odmítnutí pro jeho zjevnou nepřípustnost, resp. zamítnutí pro nedůvodnost.
3. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) projednal dovolání žalované podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
4. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
5. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
6. Dovolání není přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je ve vztahu k řešení dovolatelkou vytknuté otázky, a to otázky významu ustanovení § 312 odst. 4 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu a není důvod (dovolatelka jej netvrdí), aby uvedená otázka byla řešena jinak.
7. Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci – mimo jiné – zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že dne 27. 10. 2008 (s právními účinky vkladu do katastru nemovitostí k témuž dni) byla mezi právním předchůdcem žalované (společností GE Money Bank, a. s.) jako zástavním věřitelem a společností INSTAV VYŠKOV, a. s. jako zástavním dlužníkem uzavřena zástavní smlouva k nemovitostem – pozemkům p. č. XY a p. č. XY v k. ú. XY – k zajištění pohledávky zástavního věřitele ve výši 4 200 000 ze smlouvy o úvěru ze dne 27. 10. 2008, že žalobci tyto nemovitosti nabyli podle směnné smlouvy ze dne 3. 6. 2009, uzavřené se společností INSTAV VYŠKOV, a. s., že splatnost úvěrové pohledávky nastala dne 18. 2. 2010, že Krajský soud v Brně usnesením ze dne 22. 11. 2010 prohlásil konkurs na majetek společnosti INSTAV VYŠKOV, a. s., že původní věřitel přihlásil svou pohledávku z úvěrové smlouvy přihláškou ze dne 31. 3. 2010, že usnesením ze dne 27. 12. 2016 byl konkurs na majetek společnosti INSTAV VYŠKOV, a. s. zrušen z důvodu, že pro uspokojení věřitelů byl majetek dlužníka zcela nedostačující. Dále není pochyb o tom, že nynější žalovaná je nástupcem původního zástavního věřitele, a dále nikdo nezpochybnil tvrzení zástavního věřitele, že pohledávka, přihlášená do insolvenčního řízení společnosti INSTAV VYŠKOV, a. s., nebyla popřena.
8. Judikatura Nejvyššího soudu je ve vztahu k dovolatelkou vytyčené otázce zajedno v následující závěrech.
9. Pravidla vyjádřená v insolvenčním zákoně nikterak nevylučují aplikovat po skončení insolvenčního řízení obecná pravidla o promlčení, tak jak se podávají z právního předpisu upravujícího hmotněprávní vztahy účastníků, z nichž vzešla žalovaná pohledávka (srov. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 29 Cdo 1774/2016, uveřejněného pod číslem 68/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
10. Insolvenční řízení vedené podle insolvenčního zákona představuje (stejně jako dříve konkursní řízení vedené podle zákona č. 328/1911 Sb., o konkursu a vyrovnání) onen typ řízení, v němž o pohledávce není rozhodováno „ve věci samé“ ve smyslu § 405 odst. 1 obch. zák. Ani insolvenční řízení vedené podle insolvenčního zákona totiž není typově určeno k vydání meritorního rozhodnutí o pohledávce, kterou v něm věřitel vůči dlužníku uplatnil způsobem předepsaným insolvenčním zákonem [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2021, sp. zn. 29 Cdo 3310/2020, uveřejněné pod číslem 18/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 18/2022“), jakož i důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2023, sp. zn. 29 Cdo 2556/2021]. Skutečnost, že věřitel v insolvenčním řízení získal exekuční titul představovaný upraveným seznamem přihlášených pohledávek, aplikaci § 405 odst. 1 obch. zák. nevylučuje. Závěry uvedené v R 18/2022 tak je třeba doplnit jen potud, že ohledně té části pohledávky věřitele, která nebyla uspokojena v insolvenčním řízení, platí po skončení insolvenčního řízení, že promlčecí doba nepřestala běžet, přičemž je bez právního významu, že věřitel získal k této části své pohledávky k dispozici exekuční titul představovaný seznamem pohledávek (srov. již výše uvedený rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2023, sp. zn. 29 Cdo 2556/2021, bod 31.).
11. Pro posouzení, zda se aplikuje § 405 obch. zák., totiž není podstatné, že v insolvenčním řízení vedeném na majetek dlužníka insolvenční soud vydal rozhodnutí, která jsou (v poměrech insolvenčního řízení) rozhodnutími „ve věci samé“ (např. usnesení o úpadku spojené s povolením oddlužení); rozhodující naopak je, že v insolvenčním řízení nebylo (nemohlo být) vydáno takové rozhodnutí o přihlášené pohledávce věřitele, které by ohledně ní vytvořilo exekuční titul, ani nebyl (nemohl být) nárok věřitele „zamítnut“ takovým způsobem, který by vytvořil překážku věci rozhodnuté pro případné další řízení o pohledávce věřitele.
12. Jinak řečeno pro vyloučení aplikace ustanovení § 405 odst. 1 obch. zák. je nutné splnit podmínku existence rozhodnutí „ve věci samé“, jež je zároveň exekučním titulem, popřípadě zamítavým rozhodnutím, které pro další případné řízení o takové pohledávce z obchodního závazkového vztahu vytváří překážku věci rozhodnuté. Rozhodnutí insolvenčního soudu, kterými bylo v insolvenčním řízení rozhodnuto ve „věci samé“, nepředstavují ohledně přihlášené pohledávky exekuční titul a nejsou tak rozhodnutími ve věci samé ve smyslu ustanovení § 405 odst. 1 obch. zák.
13. Z recentních rozhodnutí srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2023, sp. zn. 29 Cdo 3254/2022 (byť jde o usnesení o odmítnutí dovolání, je řešené problematice věnována značná pozornost), ústavní stížnost proti tomuto usnesení byla odmítnuta pro zjevnou nepřípustnost usnesením Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2023, sp. zn. II. ÚS 2792/23.
14. Za výše uvedené skutkové situace (srov. bod 7 tohoto odůvodnění) právní závěr odvolacího soudu, že k promlčení zástavního práva (v souvislosti s promlčením zástavním právem zajištěné pohledávky) došlo již 21. 1. 2018, je zcela v souladu s výše uvedenou rozhodovací praxí dovolacího osudu (viz body 8– 12 tohoto rozhodnutí), a proto námitka dovolatelky přípustnost dovolání nezakládá.
15. Z uvedeného důvodu též nejsou případné odkazy dovolatelky na rozhodnutí Nejvyššího soudu, neboť jde o rozhodnutí, která řeší problematiku, která s projednávanou věcí vůbec nesouvisí (týká se odkazu dovolatelky, vztahujícího se k rozhodnutím o otázce přihlášky věřitele jako veřejné listiny – viz odkaz dovolatelky na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2156/2013, anebo k otázce možnosti zástavního věřitele uspokojit z výtěžku prodeje zástavy svoji pohledávku i v případě zániku obligačního dlužníka – viz odkazy dovolatelky na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2012, sp. zn. 29 Cdo 1801/2010, ze dne 6. 6. 2012, sp. zn. 29 Cdo 1521/2011, anebo k otázce významu upraveného seznamu přihlášených pohledávek jako exekučního titulu – viz rozhodnutí citovaná v bodě II doplnění dovolání ze dne 11. 2. 2024).
16. Další námitka dovolatelky (bod II obsahu dovolání ze dne 2. 1. 2024, resp. bod I obsahu doplňku ze dne 11. 2. 2024), vztahující se k nesprávné aplikaci ustanovení § 101 odst. 3 o. s. ř., vystihuje zmatečnostní vadu řízení uvedenou v ustanovení § 229 odst. 3 o. s. ř. spočívající v tom, že účastníkovi byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem. Vady uvedené v ustanoveních § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti) však nejsou způsobilým dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 1 věta druhá o. s. ř. a ani nemohou (samy o sobě) založit přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu; dovolací soud k těmto vadám může – jestliže k nim skutečně došlo – podle ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání přípustné. Takový předpoklad však v projednávané věci – jak uvedeno výše – naplněn není.
17. Má-li účastník řízení za to, že řízení bylo zatíženo zmatečnostní vadou, má možnost podat žalobu pro zmatečnost (§ 229 o. s. ř.), která (na rozdíl od dovolání) slouží výhradně k nápravě těchto vad řízení.
18. V části, ve které směřuje dovolání proti rozsudku odvolacího soudu ve výrocích o nákladech řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
19. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalované podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
20. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. 8. 2024
JUDr. Marek Cigánek předseda senátu