Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky Pactio Invest a.s., sídlem Na Pankráci 808/20, Praha 4, zastoupené Mgr. Michalem Müllerem, advokátem, sídlem Krkonošská 1512/11, Praha 2, proti rozsudku Okresního soudu v Mostě ze dne 29. března 2021 č. j. 50 C 15/2020-93, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31. ledna 2022 č. j. 17 Co 130/2021-128 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. července 2023 č. j. 29 Cdo 3254/2022-188, spojené s návrhem na zrušení ustanovení § 418 odst. 6 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve slovech "zahájeného na základě insolvenčního návrhu podaného věřitelem", takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
1. Stěžovatelka se domáhá zrušení napadených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva podle čl. 1, čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy. Stěžovatelka ústavní stížnost spojila s návrhem na zrušení ustanovení § 418 odst. 6 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále též "insolvenční zákon"), ve slovech "zahájeného na základě insolvenčního návrhu podaného věřitelem".
2. Ze spisového materiálu vyplývá, že Okresní soud v Mostě (dále jen "soud prvního stupně") napadeným rozsudkem zamítl žalobu, kterou se stěžovatelka domáhala po žalované J. L. zaplacení částky 370 232,64 Kč s příslušenstvím a uložil stěžovatelce zaplatit náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že Raiffeisenbank a. s. (dále jen "banka") uzavřela dne 28. 1. 2008 se žalovanou, jejím manželem P. L. a F. R. úvěrovou smlouvu specifikovanou v rozsudku, na jejímž základě banka poskytla označeným klientům hypoteční úvěr ve výši 625 000 Kč. Smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 28. 6. 2012 banka postoupila pohledávku ze smlouvy o úvěru stěžovatelce (v původním řízení žalobkyně - podnikající tehdy pod obchodní firmou BONUS PRAHA Investment a. s.). Dne 11. 9. 2012 stěžovatelka vyzvala žalovanou, aby pro porušování smlouvy o úvěru okamžitě splatila úvěr včetně příslušenství s tím, že k uvedenému dni činí dlužná částka celkem 689 110,31 Kč. Insolvenčním návrhem došlým Krajskému soudu v Ústí nad Labem (dále jen "insolvenční soud") dne 17. 2. 2014 se žalovaná a P. L. domáhali zjištění svého úpadku a povolení oddlužení. Dne 3. 3. 2014 stěžovatelka pohledávku z titulu smlouvy o úvěru přihlásila do insolvenčního řízení vedeného na majetek žalované a P. L. Na přezkumném jednání insolvenční správce ani žalovaná pohledávku stěžovatelky nepopřeli. Usnesením ze dne 27. 12. 2016 č. j. KSUL 46 INS XY, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 5. 2017 č. j. KSUL 46 INS XY, 3 VSPH XY (jež nabylo právní moci téhož dne), insolvenční soud zastavil insolvenční řízení vedené na majetek žalované z důvodu úmrtí dlužníka P. L.
3. Řízení v nyní posuzované věci bylo zahájeno návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu doručeným soudu prvního stupně dne 26. 11. 2019. V průběhu řízení žalovaná namítla promlčení stěžovatelkou uplatněného práva. Soud prvního stupně v napadeném rozsudku konstatoval, že otázku promlčení práv vyplývajících ze smlouvy o úvěru je nutné - v důsledku toho, že promlčecí doba počala běžet před 1. 1. 2014 - posoudit podle dosavadních právních předpisů, tedy zejména podle právní úpravy obsažené v obchodním zákoníku.
Vzhledem k tomu, že úvěr se stal plně splatným na základě výzvy stěžovatelky dne 11. 9. 2012, uplynula čtyřletá promlčecí doba v září 2016 podle § 397 obchodního zákoníku. Insolvenční řízení vedené na majetek žalované, ve kterém stěžovatelka uplatnila pohledávku ze smlouvy o úvěru, totiž skončilo ke dni 31. května 2017 jeho zastavením (§ 405 odst. 1 obchodního zákoníku), aniž by bylo rozhodnuto ve věci samé. Soud prvního stupně vyšel ze závěru, že rozhodnutí insolvenčního soudu o zastavení insolvenčního řízení má povahu tzv. jiného rozhodnutí o insolvenčním návrhu ve smyslu § 142 insolvenčního zákona; nejde o rozhodnutí ve věci samé, kterým se řízení končí.
Protože v době skončení insolvenčního řízení již promlčecí doba uplynula, mohla stěžovatelka podat v souladu s ustanovením § 405 odst. 2 obchodního zákoníku žalobu o zaplacení pohledávky ze smlouvy o úvěru ještě ve lhůtě jednoho roku od skončení insolvenčního řízení, tedy do 31. 5. 2018. Žaloba však byla podána až po uplynutí promlčecí doby dne 26. 11. 2019. Soud prvního stupně tak uzavřel, že promlčené právo nelze stěžovatelce přiznat.
4. Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "odvolací soud") k odvolání stěžovatelky napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a uložil stěžovatelce zaplatit žalované náklady odvolacího řízení. Odvolací soud doplnil skutkový stav věci, z něhož vycházel soud prvního stupně o zjištění, že stěžovatelka přihlásila do insolvenčního řízení vedeného na majetek žalované a P. L. pohledávku ze smlouvy o úvěru sestávající se jednak z neuhrazené jistiny úvěru, jednak z příslušenství, které bylo splatné ke dni 4.
8. 2014, tj. ke dni, kdy insolvenční soud (usnesením č. j. KSUL 46 INS XY) zjistil úpadek žalované a jejího manžela P. L. a povolil jim oddlužení. Shodně se soudem prvního stupně pak uzavřel, že z důvodu vznesené námitky promlčení nelze právo na zaplacení žalované částky stěžovatelce přiznat. V části, v níž se stěžovatelka domáhala zaplacení smluvených úroků z dosud nesplacené jistiny úvěru, dospěl odvolací soud k závěru, že uplatněné právo je promlčeno již proto, že stěžovatelka se v projednávané věci domáhala zaplacení úroku za období od 29.
4. 2015 do zaplacení; v insolvenčním řízení však přihlásila pouze příslušenství pohledávky vzniklé nejpozději ke dni 4. 8. 2014. Čtyřletá promlčecí doba vztahující se k této části příslušenství pohledávky tak již uplynula, když její počátek připadl nejpozději na 12. 9. 2012, kdy stěžovatelka v souladu s obchodními podmínkami pro poskytování hypotečních úvěrů bankou, jež byly nedílnou součástí smlouvy o úvěru, učinila okamžitě splatnými veškeré závazky ze smlouvy o úvěru, přičemž promlčecí doba nepřestala běžet a uplynula dne 12.
9. 2016. Podle odvolacího soudu tento závěr platí obdobně i pro uplatněný zákonný úrok z prodlení z dlužné jistiny za dobu od 29. 4. 2015 do zaplacení. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka přihlásila v insolvenčním řízení vedeném na majetek žalované a P. L. úrok z prodlení za dobu do 4. 8. 2014, bylo by možné uvažovat o přerušení běhu promlčecí doby pouze za toto období. Zákonný úrok z prodlení za dobu od 29. 4. 2015 nemohl být v insolvenčním řízení uplatněn, protože jde o příslušenství přirostlé až v době po rozhodnutí o úpadku.
Odvolací soud tak konstatoval, že právo na zaplacení úroku z prodlení za uvedené období je proto rovněž promlčeno.
5. Pokud šlo o samotnou jistinu pohledávky stěžovatelky, odvolací soud považoval pro posouzení důvodnosti vznesené námitky promlčení za podstatné zodpovězení otázky, zda v důsledku přihlášení pohledávky ze smlouvy o úvěru do insolvenčního řízení vedeného na majetek žalované a P. L. došlo ke stavení běhu promlčecí doby podle § 402 obchodního zákoníku ve spojení s § 173 odst. 4 insolvenčního zákona, nebo zda nastal stav, kdy platí, že promlčecí doba nepřestala běžet podle § 405 odst. 1 obchodního zákoníku. Odvolací soud dovodil, že podle § 405 odst. 1 obchodního zákoníku nedojde ke stavení promlčecí doby tehdy, neskončí-li řízení, ve kterém věřitel uplatnil svou pohledávku, meritorním rozhodnutím. Za rozhodnutí ve věci samé ve smyslu § 405 obchodního zákoníku lze přitom považovat pouze takové rozhodnutí, které určuje osobu věřitele (oprávněného), dlužníka (povinného) a povinnost dlužníka věřitele uspokojit. Jelikož takové rozhodnutí nebylo v insolvenčním řízení vedeném na majetek žalované a P. L. vydáno, odvolací soud dospěl k závěru, že se prosadí postup uvedený v označeném ustanovení. Podle odvolacího soudu opačný závěr, podle něhož není žalobou uplatněné právo promlčeno, nelze dovodit ani z insolvenčního zákona. O situaci předvídanou ustanovením § 312 odst. 4, případně § 418 odst. 6 (ve znění účinném od 1. července 2017) insolvenčního zákona v poměrech posuzované věci nešlo, když při rozhodování o zastavení insolvenčního řízení bylo postupováno podle § 107 odst. 5 o. s. ř. a konkurs v insolvenčním řízení "neměl probíhat". Odvolací soud v této souvislosti odkázal rovněž na závěry formulované Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 18. 11. 2021 sp. zn. 29 Cdo 377/2020, z nichž se podává, že upravený seznam přihlášených pohledávek může být exekučním titulem jen tehdy, došlo-li by v projednávané věci ke změně způsobu řešení úpadku z oddlužení na konkurs, případně postupoval-li by soud podle § 418 odst. 4 insolvenčního zákona (ve znění účinném od 1. července 2017).
6. Nejvyšší soud následně podané dovolání stěžovatelky odmítl ústavní stížností napadeným usnesením jako nepřípustné podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
7. Stěžovatelka v ústavní stížnosti rekapitulovala obsah napadených rozhodnutí a namítá, že soudy nesprávně dovodily, že její pohledávka je promlčena. Na podporu své argumentace uvádí námitky, které již předestřela v dovolání, a s nimiž se Nejvyšší soud v napadeném usnesení vypořádal. Stěžovatelka uvádí, že dne 11. 9. 2012 zesplatnila předmětnou pohledávku ze smlouvy o úvěru; dne 3. 3. 2014, tj. po uplynutí zhruba 18 měsíců stěžovatelka uplatnila pohledávku v insolvenčním řízení vedeném vůči žalované.
Od 3. 3. 2014 do 31. 5. 2017 (kdy nabylo právní moci rozhodnutí soudu o zastavení insolvenčního řízení) se podle stěžovatelky promlčecí lhůta stavěla, přičemž stěžovatelka uplatnila svou pohledávku žalobou u soudu prvního stupně dne 26. 11. 2019. Stěžovatelka dále uvádí, že § 405 odst. 1 a 2 obchodního zákoníku podmiňuje nestavení promlčecí doby pohledávky po dobu trvajícího soudního řízení skutečností, že v daném řízení nebylo rozhodnuto ve věci samé. Soudu prvního stupně a soudu odvolacímu vytýká, že na průběh insolvenčního řízení nahlížely ryze optikou sporného řízení, tedy "jeden návrh a jedno rozhodnutí o návrhu".
Podle stěžovatelky je rozhodnutí o úpadku podle § 136 odst. 1 insolvenčního zákona rozhodnutím, jímž insolvenční soud osvědčuje, že byly splněny podmínky řízení, které mu dovolovaly rozhodnout o věci samé, včetně toho, že jde o rozhodnutí vydané na základě insolvenčního návrhu. Stěžovatelka dále uvádí, že rozhodnutí insolvenčního soudu o zastavení insolvenčního řízení vedeného na majetek žalované, bylo vydáno podle § 107 odst. 5 o. s. ř., nikoli podle § 142 písm. b) insolvenčního zákona upravujícího tzv. jiná rozhodnutí o insolvenčním návrhu.
Ze systematického zařazení § 142 insolvenčního zákona lze podle stěžovatelky dovodit, že toto ustanovení je aplikovatelné toliko na "první fázi" insolvenčního řízení, tj. řízení o podaném insolvenčním návrhu a jeho rozhodnutí. Soudu prvního stupně a soudu odvolacímu stěžovatelka dále vytýká, že nesprávně rozhodly o nákladech řízení, když žalované přiznaly plný úspěch ve věci.
8. Stěžovatelka ústavní stížnost spojila s návrhem na zrušení ustanovení § 418 odst. 6 insolvenčního zákona ve slovech "zahájeného na základě insolvenčního návrhu podaného věřitelem", s argumentací, kterou lze stručně shrnout tak, že tato úprava nedůvodně zakládá nerovnost mezi řízeními, kdy je úpadek dlužníka řešen formou konkurzu a řízeními, kdy je řešen oddlužením. Zatímco v prvním případě k tomu, aby po skončení insolvenčního řízení byl výpis ze seznamu přihlášených pohledávek exekučním titulem a věřitel se tak na základě upraveného seznamu pohledávek mohl domáhat uspokojení neuspokojené části zjištěné pohledávky v exekučním či vykonávacím řízení, postačí, aby byla pohledávka věřitele na přezkumném jednání zjištěna a nepopřena ze strany dlužníka. Oproti tomu, je-li však úpadek dlužníka řešen oddlužením, takové pravidlo se nepoužije a pro to, aby se věřitel mohl v případě zastavení insolvenčního řízení ve smyslu § 418 odst. 5 insolvenčního zákona domáhat úhrady neuspokojené pohledávky v exekučním či vykonávacím řízení je třeba, aby insolvenční řízení bylo zahájeno na návrh věřitele. Napadené ustanovení je podle stěžovatelky v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces, právem na ochranu vlastnictví a zásadou rovnosti.
9. Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný a proto jej odmítl.
10. Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
11. Ústavní soud nejprve připomíná je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další superrevizní instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Úkolem Ústavního soudu je pouze přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). O jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné libovůle, spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ). Z výše uvedeného vyplývá, že Ústavnímu soudu v zásadě nepřísluší přehodnocovat otázky podústavního práva v oblasti občanského soudního řízení, ani sjednocování výkladu podústavního práva a tento úkol náleží primárně Nejvyššímu soudu (srov. § 14 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích). Projednávaný případ přitom stojí na výkladu podústavního práva.
12. Nejvyšší soud v napadeném usnesení srozumitelně osvětlil, že právní posouzení věci, na němž spočívalo rozhodnutí odvolacího soudu zpochybněné stěžovatelkou, odpovídá judikatuře dovolacího soudu. Z této judikatury vyplývá jednak, že pravidla vyjádřená v insolvenčním zákoně nikterak nevylučují aplikovat po skončení insolvenčního řízení obecná pravidla o promlčení tak, jak se podávají z právního předpisu upravujícího hmotněprávní vztahy účastníků, z nichž vzešla žalovaná pohledávka. Nejvyšší soud dále s odkazem na svou judikaturu poukázal na to, že insolvenční řízení vedené podle insolvenčního zákona představuje - stejně jako dříve konkursní řízení vedené podle zákona č. 328/1911 Sb., o konkursu a vyrovnání - typ řízení, v němž o pohledávce není rozhodováno "ve věci samé" ve smyslu § 405 odst. 1 obchodního zákoníku. Ani insolvenční řízení vedené podle insolvenčního zákona totiž není typově určeno k vydání meritorního rozhodnutí o pohledávce, kterou v něm věřitel vůči dlužníku uplatnil způsobem předepsaným insolvenčním zákonem.
13. Z uvedeného vyplývá, že se nelze ztotožnit s námitkou stěžovatelky, že v dané věci soudy nezohlednily zvláštní povahu insolvenčního řízení. Jak konstatoval Nejvyšší soud, pro posouzení, zda se aplikuje § 405 obchodního zákoníku, není totiž podstatné, že v insolvenčním řízení vedeném na majetek dlužníka insolvenční soud vydal rozhodnutí, která jsou rozhodnutími "ve věci samé" (jako např. usnesení o úpadku spojené s povolením oddlužení); rozhodující naopak je, že v insolvenčním řízení nebylo (nemohlo být) vydáno takové rozhodnutí o přihlášené pohledávce žalobce, které by ohledně ní vytvořilo exekuční titul, ani nebyl (nemohl být) nárok žalobce "zamítnut" takovým způsobem, který by vytvořil překážku věci rozhodnuté pro případné další řízení o pohledávce žalobce.
Pro vyloučení aplikace ustanovení § 405 odst. 1 obchodního zákoníku je nutné splnit podmínku existence rozhodnutí "ve věci samé", jež je zároveň exekučním titulem, popřípadě zamítavým rozhodnutím, které pro další případné řízení o takové pohledávce z obchodního závazkového vztahu vytváří překážku věci rozhodnuté. Rozhodnutí insolvenčního soudu, kterými bylo v insolvenčním řízení rozhodnuto ve "věci samé", nepředstavují ohledně přihlášené pohledávky exekuční titul a nejsou tak rozhodnutími ve věci samé ve smyslu ustanovení § 405 odst. 1 obchodního zákoníku.
Tím, že stěžovatelka přihlásila svou pohledávku do insolvenčního řízení vedeného na majetek žalované (a jejího manžela P. L.), nastal účinek předjímaný ustanovením § 402 obchodního zákoníku a § 173 odst. 4 insolvenčního zákona, a promlčecí doba neběžela do skončení insolvenčního řízení; pro dobu po skončení insolvenčního řízení se však prosadí § 405 odst. 1 obchodního zákoníku. Jinak řečeno, ohledně té části pohledávky stěžovatelky, která nebyla uspokojena v insolvenčním řízení, platí po skončení insolvenčního řízení, že promlčecí doba nepřestala běžet, přičemž je bez právního významu, zda stěžovatelka získala k této části své pohledávky k dispozici exekuční titul představovaný upraveným seznamem pohledávek.
Nejvyšší soud dále připomněl, že pokud v době pravomocného skončení insolvenčního řízení na majetek žalované (31. 5. 2017) již uplynula čtyřletá promlčecí doba (ale neuplynula ještě desetiletá promlčecí doba podle § 408 odst. 1 obch. zák.), prodloužila se podle § 405 odst. 2 obch. zák. promlčecí doba tak, že skončila až jeden rok od skončení insolvenčního řízení. Ani v této lhůtě nicméně žaloba podána nebyla.
14. Na provedeném výkladu Nejvyšším soudem Ústavní soud neshledal pochybení dosahující ústavněprávní intenzity, které by zdůvodnilo jeho zásah. Ústavní deficit neshledal Ústavní soud ani v napadeném rozsudku soudu prvního stupně a soudu odvolacího. Soudy obou stupňů vyložily a aplikovaly podústavní právo ústavně konformně a jejich odůvodnění vyhovují požadavkům kladeným na úplnost a přesvědčivost odůvodnění rozhodnutí a nijak nevybočují z judikatury Ústavního soudu. Článek 36 odst. 1 Listiny (ani ve spojení s čl. 11 odst. 1 Listiny) nezaručuje stěžovateli právo na úspěch ve věci či na výrok soudu podle vlastních představ; zaručuje mu nestranné a nezávislé posouzení věci, rovné postavení vůči ostatním účastníkům řízení, možnost jednat před soudem a vyjádřit se k věci. V žádném z uvedených ohledů Ústavní soud pochybení ze strany obecných soudů nezaznamenal.
15. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatelky, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl. Protože byla ústavní stížnost odmítnuta, nezabýval se Ústavní soud návrhem na zrušení ustanovení § 418 odst. 6 insolvenčního zákona ve slovech "zahájeného na základě insolvenčního návrhu podaného věřitelem". Tento postup vyplývá z ustálené judikatury Ústavního soudu, podle níž, dojde-li k odmítnutí stížnosti samotné, sdílí návrh s ní spojený osud stížnosti samé.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 8. listopadu 2023
Tomáš Lichovník, v. r. předseda senátu