21 Cdo 832/2012
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v
právní věci žalobkyně V. K., zastoupené JUDr. Ivo Koulou, advokátem se sídlem v
Teplicích, Krupská č. 28/30, proti žalovanému Ústeckému kraji se sídlem
krajského úřadu v Ústí nad Labem, Velká Hradební č. 3118/48, IČO 70892156,
zastoupenému Mgr. Vlastimilem Škodou, advokátem se sídlem v Děčíně I., Řetězová
č. 2, o 55.000,- Kč s úroky z prodlení, vedené u Okresního soudu v Ústí nad
Labem pod sp. zn. 22 C 394/2009, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského
soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. listopadu 2011 č.j. 10 Co 298/2011-162, takto:
I. Dovolání žalovaného se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobkyně se žalobou (změněnou se souhlasem soudu) domáhala, aby jí žalovaný
zaplatil 55.000,- Kč s úroky z prodlení z částek, ve výši a za dobu, jež
rozvedla. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že je „vedoucím úředníkem žalovaného
zařazeným do krajského úřadu na funkci vedoucí oddělení pro řešení mimořádných
situací“, a to na základě pracovní smlouvy ze dne 1.7.2001, dohody o změně
pracovní smlouvy ze dne 18.6.2002 a nedatovaného přípisu ředitele krajského
úřadu. Rozhodnutím ředitelky krajského úřadu ze dne 31.1.2006 byl žalobkyni
přiznán osobní příplatek ve výši 4.000,- Kč měsíčně, který jí byl s účinností
od 1.2.2008 zvýšen na 5.500,- Kč měsíčně. Rozhodnutím ředitele krajského úřadu
ze dne 20.11.2008, které bylo žalobkyni doručeno dne 21.11.2008, jí byl osobní
příplatek s účinností od 24.11.2008 odebrán „s odvoláním na dosahované pracovní
výsledky“. Žalobkyně je přesvědčena o tom, že její pracovní výsledky nemohly „v
žádném případě zavdat podnět k sebemenšímu snížení osobního příplatku“ a že
rozhodnutí o odebrání osobního příplatku je „výsledkem delší dobu trvajícího
bezdůvodného šikanozního jednání pracovníků žalovaného vůči žalobkyni“. Osobní
příplatek, kterého se žalobkyně domáhá, jí nebyl vyplacen za období od
1.11.2008 do 31.8.2009.
Žalovaný namítal, že k odebrání osobního příplatku žalobkyně došlo z důvodu
výrazného zhoršení jejích pracovních výsledků a na základě jejího pracovního
hodnocení ze dne 21.11.2008, v němž se promítla „pochybení“ žalobkyně, která
žalovaný spatřuje zejména v tom, že žalobkyně na akci profesního vzdělávání dne
26.6.2008 „odmítla plnění úkolů ukládaných v souladu se schváleným programem
akce“ a „musela být pracovníkem pořádající agentury vykázána z prostor, kde
vzdělávání probíhalo“, a dne 27.6.2008 „bez udání jakéhokoliv relevantního
důvodu přestala opět plnit zadané úkoly a svévolně opustila místo, kde akce
probíhala“, že se dne 8.9.2008 odmítla zúčastnit vzdělávacího programu „Rovné
příležitosti“ s tím, že „toto vzdělávání není v jejím zájmu“, že téhož dne
odmítla převzít upravený popis její pracovní činnosti a že při jednání konaném
dne 1.10.2008 při příležitosti předání nových sanitních vozů Zdravotnické
záchranné službě Ústeckého kraje použila „velmi nevhodná a ve vztahu ke svému
zaměstnavateli neloajální vyjádření, když veřejně zpochybnila svou účast na
něm“.
Okresní soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 31.1.2011 č.j. 22 C 394/2009-133
zamítl žalobu a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě
nákladů řízení 27.631,90 Kč k rukám advokáta Mgr. Vlastimila Škody a České
republice - Okresnímu soud v Ústí nad Labem doplatek soudního poplatku za
žalobu ve výši 1.320,- Kč. Dospěl k závěru, že žalobkyni byl osobní příplatek
„odňat po právu“, neboť žalobkyně od měsíce června 2008 „z hlediska pracovní
kázně a loajality vůči zaměstnavateli“ přestala dlouhodobě dosahovat velmi
dobrých pracovních výsledků ve smyslu ustanovení § 131 odst. 1 zákoníku práce.
Vycházel při tom ze zjištění, že žalobkyně se odmítla zúčastnit některých
aktivit při školení konaném ve dnech 26.6. - 27.6.2008, že dne 27.6.2008 se bez
omluvy nezúčastnila „hodnocení aktivit předešlého dne“, že v měsíci srpnu 2008
odmítla převzít „změněnou pracovní náplň“, že v měsíci září 2008 se i přes
pokyn svého přímého nadřízeného Ing. A. K. nezúčastnila vzdělávacího kursu na
téma „Rovné příležitosti“ a že se dne 1.10.2008 za přítomnosti osob, které
nebyly zaměstnanci žalovaného, „nevhodným a snižujícím tónem“ vyjádřila o
pokynu Ing. A. K., aby připravila předání sanitních vozů Zdravotnické záchranné
službě Ústeckého kraje, který jí byl uložen. Soud prvního stupně vyslovil
názor, že „pracovními výsledky“ ve smyslu ustanovení § 131 odst. 1 zákoníku
práce se rozumějí „nejen odborné kvality zaměstnance, ale též jeho kvality
osobnostní a lidské, k nimž patří též schopnost týmové spolupráce, umění
přijmout kritiku a v neposlední řadě též loajalita k zaměstnavateli“.
Skutečnost, že žalobkyně „byla z odborného hlediska vysoce kvalifikovanou a
uznávanou pracovnicí“ a že „měla v oblasti krizového řízení erudici a rozhled a
byla iniciativní“, kterou má soud prvního stupně za prokázánu, podle jeho
názoru „ještě nevypovídá o další významné složce hodnocení zaměstnance, jíž je
právě loajalita vůči zaměstnavateli, ochota k plnění jeho pokynů, zachovávání
pravidel slušnosti při úředních jednáních, kolegialita s ostatními zaměstnanci
apod.“. Soud prvního stupně nepřisvědčil námitce žalobkyně, že odnětí osobního
příplatku je v rozporu s dobrými mravy, neboť její tvrzení, že „sdělené důvody
odnětí osobního příplatku byly jen zástupné a že pravým důvodem bylo něco
jiného“, nebylo prokázáno. Neztotožnil se ani s názorem žalobkyně, že „omluvou
pro její kázeňské poklesky bylo šikanózní jednání Ing. K. vůči ní“. Přestože
bylo prokázáno, že se Ing. K. „začal vůči žalobkyni dopouštět určitých
schválností a stěží akceptovatelných jednání“, jeho chování podle názoru soudu
prvního stupně „nedosáhlo takové míry, aby opravňovalo žalobkyni porušovat
pracovní kázeň a odmítat plnění jeho pokynů“.
K odvolání, kterým žalobkyně napadla rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o
věci samé jen co do částky 53.900,- Kč s úroky z prodlení, Krajský soud v Ústí
nad Labem rozsudkem ze dne 30.11.2011 č.j. 10 Co 298/2011-162 změnil rozsudek
soudu prvního stupně v „napadené části“ tak, že žalovanému uložil povinnost
zaplatit žalobkyni 53.900,- Kč s úrokem z prodlení z částek, za dobu a ve výši,
jež rozvedl; současně rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na
náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 29.658,- Kč a na náhradě
nákladů odvolacího řízení 23.254,- Kč, obojí k rukám advokáta JUDr. Ivo Kouly.
Vyslovil názor, že žalovaný mohl snížit nebo odejmout osobní příplatek
žalobkyni jen v případě významného zhoršení jejích pracovních výsledků nebo
snížení rozsahu jejích pracovních úkolů. Na rozdíl od soudu prvního stupně
dovodil, že jednání žalobkyně vytýkaná jí žalovaným „nelze označit, a to ani v
jejich souhrnu, za zhoršené pracovní výsledky, a tedy jako důvod k odnětí
osobního příplatku“. I když se žalobkyně nezachovala v posuzovaných situacích
„zcela příkladně“, bylo její jednání podle názoru odvolacího soudu vzhledem ke
skutečnostem prokázaným v řízení u soudu prvního stupně „do jisté míry
pochopitelné a omluvitelné“. Odvolací soud shledal, že intenzita „kázeňských
prohřešků“ žalobkyně byla nízká a že nedosáhla úrovně závažného porušení
povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k žalobkyní
vykonávané práci, neboť žalovaný nebyl nijak poškozen, nebyla snížena jeho
vážnost, žalobkyně byla „do té doby zaměstnankyní hodnocenou po všech stránkách
výborně nejen svými kolegy, odborníky v oblasti krizového řízení, ale též svým
přímým nadřízeným“, a většina těchto jejích jednání byla především projevem
„narůstající osobní animozity“ žalobkyně a jejího přímého nadřízeného.
Zdůraznil nutnost rozlišování pojmů „pracovní výsledky“, jejichž zhoršení může
být důvodem odnětí osobního příplatku, a „pracovní kázeň“ (nyní „respektování/
porušování“ povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k
vykonávané práci), s jejímž porušením zákoník práce spojuje možnost rozvázání
pracovního poměru ze strany zaměstnavatele. Odvolací soud shledal, že nebyl dán
důvod k odnětí osobního příplatku spočívající ve zhoršení pracovních výsledků
žalobkyně, neboť „ona sama i jí vedené oddělení vykazovalo i nadále kvalitní
práci“. Uzavřel, že ojedinělá „kázeňská pochybení“ žalobkyně související s
jejími „stále napjatějšími osobními vztahy s přímým nadřízeným“ neopravňovala
žalovaného k odnětí osobního příplatku, který má být prostředkem „mzdové
diferenciace závisejícím především na dovednostech, znalostech, rozsahu
plněných úkolů a odpovědnosti a míře kvality odváděné práce – pracovních
výsledcích“, a nikoliv prostředkem sloužícím k ohodnocení zaměstnanců „za všech
okolností loajálních a nekonfliktních ve vztahu k přímému nadřízenému“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Namítá
nesprávnost závěru odvolacího soudu, podle něhož žalovaný mohl žalobkyni snížit
nebo odebrat osobní příplatek pouze za podmínky významného zhoršení jejích
pracovních výsledků ve srovnání s těmi, za nichž jí byl osobní příplatek
přiznán. Podle názoru žalovaného není rozhodné, „o kolik se úroveň pracovních
výsledků zhoršila, ale pouze to, zda se nadále jedná či nejedná o velmi dobré
pracovní výsledky“. Dovolatel vytýká odvolacímu soudu, že zúžil vymezení
pracovních výsledků na pouhé „hmatatelné výstupy“ (např. kontrolní nálezy
nadřízených orgánů), přestože výsledky práce jsou nepochybně výsledkem jakékoli
pracovní činnosti zaměstnance. Jestliže součástí pracovní náplně žalobkyně bylo
i zajišťování úzké spolupráce se složkami integrovaného záchranného systému a
jestliže žalobkyně tuto spolupráci „realizuje způsobem v řízení prokázaným“,
nelze podle názoru žalovaného hovořit o kvalitně odvedené práci. Nesouhlasí se
závěrem odvolacího soudu, že jednáním žalobkyně nedošlo k poškození žalovaného,
neboť z písemného vyjádření Ing. P. S., kterým byl proveden důkaz, lze dovodit
opak. Namítá, že odvolací soud pominul hodnocení žalobkyně ze dne 21.11.2008, v
jehož rámci jsou kromě osobních kvalit zaměstnance hodnoceny i jeho pracovní
výsledky, jejichž úroveň určuje např. „kvalita mluveného či písemného projevu“
nebo „přejímání odpovědnosti za práci řízeného týmu či motivace podřízených“.
Zdůrazňuje, že jednání vytýkaná žalobkyni nebyla předmětem dokazování proto,
aby v nich byly spatřovány zhoršené pracovní výsledky, ale „aby byly vyjasněny
závěry uvedeného hodnocení, kde pracovní výsledky ovšem hodnoceny jsou“.
Dovolatel nepovažuje za jasnou úvahu odvolacího soudu o odlišnosti pojmů
„pracovní kázeň“ a „pracovní výsledky“ a poukazuje na její rozpornost.
Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc
vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
účinném do 31.12.2012 (dále jen „o.s.ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek
odvolacího soudu, který byl vydán před 1.1.2013 (srov. Čl. II bod 7. zákona č.
404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání
proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou
(účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. a že jde
o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.
dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení § 242
o.s.ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k
závěru, že dovolání není opodstatněné.
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci zjištěno (správnost
skutkových zjištění v tomto směru dovolatel nenapadá), že žalobkyně, která na
základě pracovní smlouvy ze dne 1.7.2001 vykonávala v pracovním poměru u
žalovaného práci odborného referenta v oddělení mimořádných situací, byla ke
dni 1.1.2003 jmenována vedoucí oddělení pro řešení mimořádných situací. Rozhodnutím žalovaného ze dne 31.1.2006 byl žalobkyni „na základě zhodnocení
dosahovaných pracovních výsledků“ přiznán s účinností od 1.2.2006 osobní
příplatek ve výši 4.000,- Kč měsíčně, který jí byl s účinností od 1.2.2008
zvýšen na 5.500,- Kč měsíčně. Ve dnech 26.6.2008 – 27.6.2008 se žalobkyně
zúčastnila školení zaměřeného na posílení „týmové spolupráce a schopnosti
spolupracovat na řešení zadaných úkolů“, při němž se dne 26.6.2008 odmítla
účastnit jedné z aktivit (přemísťování plastových kelímků zvláštním jeřábem z
jednoho stolu na druhý a sestavování co nejvyšší stavby z těchto kelímků), a
dne 27.6.2008 se bez omluvy nezúčastnila hodnocení aktivit předchozího dne
školení. V měsíci srpnu 2008 žalobkyně odmítla od pracovnice personálního
oddělení žalovaného převzít svou změněnou pracovní náplň poté, co nedostala
odpověď na svůj dotaz, v čem tato změna spočívá. Po změně pracovní náplně
žalobkyně, která spočívala ve zrušení jejího oprávnění zastupovat vedoucího
odboru v době jeho nepřítomnosti s účinností od 11.8.2008, byly vztahy mezi
žalobkyní a jejím přímým nadřízeným, vedoucím odboru kanceláře hejtmana Ing. A. K., „velmi napjaté“; Ing. A. K. byl vůči žalobkyni stále kritičtější, vytýkal
jí i drobnosti, návrhy korespondence jí vracel i pro drobné vady, nechával ji
dlouho čekat, když požádala o přijetí nebo když ji k sobě sám zavolal, aniž by
ji nakonec přijal. Žalobkyně se nezúčastnila vzdělávacího kursu na téma
„Rovnoprávnost mužů a žen“, který se konal ve dnech 8.9.2008 – 26.9.2008, s
odůvodněním, že kurs se nevztahuje k její činnosti, přestože jí Ing. A. K.,
který ji na kurs přihlásil, elektronickou zprávou odeslanou dne 8.9.2008 ve
23.18 hodin sdělil, že se kurs k její činnosti vztahuje. Dne 1.10.2008 se
žalobkyně za přítomnosti osob, které nebyly zaměstnanci žalovaného, vyjádřila o
pokynu Ing. A. K., aby připravila předání sanitních vozů Zdravotnické záchranné
službě Ústeckého kraje, který jí byl uložen, způsobem, z něhož vyplývala
neochota tento pokyn splnit. V měsících říjnu a listopadu 2008 byly u
žalovaného provedeny kontroly výkonu přenesené působnosti na úseku
hospodářských opatření pro krizové stavy a zajišťování obrany České republiky,
jimiž nebyly zjištěny nedostatky. Ing. A. K. vypracoval v listopadu 2008
písemné hodnocení žalobkyně, v němž byly ohodnoceny její osobní a odborné
kvality, sociální a komunikativní dovednosti a řídící schopnosti nízkým počtem
bodů (1 – 2 body u každého z kritérií) a jež bylo žalobkyni předloženo k
vyjádření dne 21.11.2008. Dne 20.11.2008 Ing. A. K. navrhl řediteli krajského
úřadu, aby na základě „zhodnocení dosahovaných pracovních výsledků“ žalobkyni s
účinností od 24.11.2008 odebral osobní příplatek; ředitel krajského úřadu Mgr. M. Z. návrh schválil a listinu o odebrání osobního příplatku žalobkyně převzala
dne 21.11.2008.
Projednávanou věc je třeba posuzovat - vzhledem k tomu, že žalobkyně se po
žalovaném domáhá osobního příplatku za dobu od 24.11.2008 do 31.8.2009 - podle
zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č. 585/2006 Sb., č.
181/2007 Sb., č. 261/2007 sb., č. 296/2007 Sb. a č. 362/2007 Sb., nálezu
Ústavního soudu č. 116/2008 Sb., a zákonů č. 121/2008 Sb., č. 126/2008 Sb., č.
294/2008 Sb., č. 305/2008 Sb., č. 382/2008 Sb. a č. 451/2008 Sb., tedy podle
zákoníku práce ve znění účinném do 13.9.2009 (dále jen „zák. práce“).
Vzhledem k tomu, že žalobkyně byla v období, za které se domáhá poskytnutí
osobního příplatku, zaměstnankyní územního samosprávného celku, náležel jí za
vykonanou práci plat určený jí žalovaným podle zákoníku práce, nařízení vlády
vydaného k jeho provedení podle § 111 odst. 2, § 112 odst. 2, § 123 odst. 6, §
128 odst. 2 a § 129 odst. 2 zák. práce a v jejich mezích podle kolektivní
smlouvy, popřípadě vnitřního předpisu [srov. § 109 odst. 3 písm. b) a § 122
odst. 1 větu první zák. práce]. Plat není možné určit jiným způsobem, v jiném
složení a jiné výši, než stanoví zákoník práce a právní předpisy vydané k jeho
provedení, nestanoví-li zvláštní zákon jinak (§ 122 odst. 1 věta druhá zák.
práce). Plat se poskytuje podle složitosti, odpovědnosti a namáhavosti práce,
podle obtížnosti pracovních podmínek, podle pracovní výkonnosti a dosahovaných
pracovních výsledků (§ 109 odst. 4 zák. práce).
Podle ustanovení § 131 odst. 1 zák. práce zaměstnanci, který dlouhodobě
dosahuje velmi dobrých pracovních výsledků nebo plní větší rozsah pracovních
úkolů než ostatní zaměstnanci, může zaměstnavatel poskytovat osobní příplatek
až do výše 50 % platového tarifu nejvyššího platového stupně v platové třídě,
do které je zaměstnanec zařazen.
Podle ustanovení § 131 odst. 2 zák. práce zaměstnanci, který je vynikajícím,
všeobecně uznávaným odborníkem a vykonává práce zařazené do desáté až šestnácté
platové třídy, může zaměstnavatel poskytovat osobní příplatek až do výše 100 %
platového tarifu nejvyššího platového stupně v platové třídě, do které je
zaměstnanec zařazen.
Z citovaných ustanovení vyplývá, že jednou ze složek platu je osobní příplatek,
který může zaměstnavatel poskytovat zaměstnanci, jenž dlouhodobě dosahuje velmi
dobrých pracovních výsledků nebo jenž plní větší rozsah pracovních úkolů než
ostatní zaměstnanci anebo jenž je vynikajícím, všeobecně uznávaným odborníkem a
vykonává práce zařazené do desáté až šestnácté platové třídy. Osobní příplatek
představuje tzv. nenárokovou složku platu, kterou je třeba odlišovat od
„nárokových“ složek platu. Zatímco tzv. nároková složka platu představuje
platový nárok, který je zaměstnavatel povinen v určené výši uspokojit, jestliže
se u zaměstnance splní stanovené předpoklady a podmínky, poskytuje tzv.
nenároková složka platu zaměstnanci nárok na stanovené plnění, jen jestliže -
bez ohledu na splnění předpokladů a podmínek stanovených pro její poskytování
nebo pro její výši - zaměstnavatel o jejím přiznání zaměstnanci a o její výši
také rozhodne. Pro tzv. nenárokovou složku platu je tedy charakteristické, že
bez rozhodnutí zaměstnavatele o jejím přiznání má povahu pouze fakultativního
plnění; jestliže však zaměstnavatel vydá v souladu se zákoníkem práce
rozhodnutí o jejím přiznání a o její výši, je povinen tuto složku platu
zaměstnanci v určené výši poskytovat. Osobní příplatek jako nenároková
(fakultativní) složka platu se tedy v důsledku rozhodnutí zaměstnavatele o jeho
přiznání a výši stává složkou platu nárokovou (obligatorní).
Okolnost, že zaměstnavatel rozhodl o přiznání osobního příplatku zaměstnanci a
o jeho výši, neznamená, že nemůže dojít ke zvýšení, snížení nebo odejmutí
přiznaného osobního příplatku. Změní-li se podmínky stanovené pro poskytování
osobního příplatku, může být změněna i jeho výše, popřípadě může být osobní
příplatek zaměstnanci odebrán; zaměstnavatel je oprávněn posuzovat, zda důvody
pro jeho poskytování trvají, popřípadě zda trvají důvody pro jeho poskytování v
nezměněné výši. Ke snížení nebo odnětí přiznaného osobního příplatku může
zaměstnavatel přistoupit jen tehdy, došlo-li v okolnostech (předpokladech a
podmínkách) uvedených v ustanovení § 131 odst. 1 a odst. 2 zák. práce, za nichž
byl osobní příplatek zaměstnanci přiznán, k takové změně, která odůvodňuje jeho
další poskytování v menším rozsahu nebo která vyžaduje jeho odnětí.
Předpokladem pro poskytování osobního příplatku zaměstnanci podle ustanovení §
131 odst. 1 zák. práce je, že zaměstnanec dlouhodobě dosahuje velmi dobrých
pracovních výsledků nebo že plní větší rozsah pracovních úkolů než ostatní
zaměstnanci, popřípadě že současně splňuje obě tyto podmínky. Přiznání osobního
příplatku zaměstnanci z důvodu, že zaměstnanec dlouhodobě dosahuje velmi
dobrých pracovních výsledků, předpokládá – stejně jako každá změna výše
osobního příplatku přiznaného z tohoto důvodu – zhodnocení výsledků práce
zaměstnance zaměstnavatelem. Výsledky práce dosahované zaměstnancem představují
výsledky jeho činnosti při plnění jeho pracovních úkolů vyplývajících z druhu
vykonávané práce a posuzují se podle množství a kvality (srov. § 110 odst. 5
zák. práce).
Pracovní výsledky zaměstnance nemusí mít souvislost s tím, zda zaměstnanec při
plnění svých pracovních úkolů dodržuje povinnosti vyplývající z právních
předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci. I když nelze vyloučit, že
např. příčinou neuspokojivých pracovních výsledků zaměstnance může být také to,
že zaměstnanec porušuje některé své povinnosti vyplývající pro něj z pracovního
poměru, může zaměstnanec dosahovat velmi dobrých pracovních výsledků i přes
porušování těchto svých povinností, a naopak výsledky jeho práce mohou být
neuspokojivé, přestože všechny povinnosti vyplývající z právních předpisů
vztahujících se k jím vykonávané práci dodržuje. Pracovní výsledky zaměstnance
nelze ztotožňovat ani s jeho schopnostmi a dovednostmi potřebnými k plnění
pracovních úkolů vyplývajících z druhu vykonávané práce, neboť zaměstnanec může
dosahovat velmi dobrých pracovních výsledků i přes nedostatek či nižší míru
některých těchto schopností a dovedností (např. v důsledku jiných svých
kvalit), a naopak okolnost, že zaměstnanec vykazuje vysokou míru schopností a
dovedností potřebných k výkonu určité práce, sama o sobě nezaručuje tomu
odpovídající úroveň výsledků jeho práce.
Z uvedeného vyplývá, že ke snížení nebo odnětí osobního příplatku přiznaného
zaměstnanci, který dlouhodobě dosahuje velmi dobrých pracovních výsledků, může
zaměstnavatel přistoupit jen tehdy, došlo-li k takovému zhoršení výsledků jeho
pracovní činnosti posuzovaných podle množství a kvality, které odůvodňuje další
poskytování osobního příplatku v menším rozsahu nebo které vyžaduje jeho
odnětí. Zatímco snížení osobního příplatku předpokládá, že úroveň pracovních
výsledků zaměstnance je i po jejich zhoršení stále ještě velmi dobrá, je odnětí
osobního příplatku odůvodněno v případě takové míry zhoršení výsledků práce
zaměstnance, že jeho pracovní výsledky nelze nadále hodnotit jako „velmi
dobré“. Okolnost, že zaměstnanec při plnění svých pracovních úkolů porušuje
povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané
práci, ani míra jeho schopností a dovedností potřebných k výkonu práce nejsou –
neprojeví-li se ve výsledcích práce zaměstnance posuzovaných podle množství a
kvality – z hlediska důvodů pro snížení nebo odnětí osobního příplatku významné.
V posuzovaném případě žalovaný spatřoval důvod k odnětí osobního příplatku
žalobkyni, který jí byl přiznán (a s účinností od 1.2.2008 zvýšen) proto, že
dlouhodobě dosahovala velmi dobrých pracovních výsledků, ve zhoršení jejích
pracovních výsledků, které dovozoval z pracovního hodnocení žalobkyně
zpracovaného jejím nadřízeným Ing. A. K. v listopadu 2008, v němž se podle
žalovaného promítla okolnost, že žalobkyně se dopustila několika jednání, ve
kterých žalovaný shledal porušení povinností vyplývajících z právních předpisů
vztahujících se k jí vykonávané práci. I kdyby bylo možné jednání vytýkaná
žalovaným žalobkyni skutečně kvalifikovat jako porušení povinností
vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k jí vykonávané práci, mohla
by tato jednání mít – jak vyplývá z výše uvedeného - za následek odnětí
osobního příplatku jen tehdy, projevila-li by se ve zhoršení pracovních
výsledků žalobkyně ve srovnání s těmi, kterých dosahovala ke dni 1.2.2008, kdy
jí byl zvýšen osobní příplatek, takovou měrou, že by tyto výsledky z hlediska
množství a kvality nadále nemohly být považovány za velmi dobré. Rovněž nižší
míra osobních a odborných kvalit a sociálních a komunikativních dovedností a
řídících schopností žalobkyně vyplývající z jejího pracovního hodnocení
zpracovaného Ing. A. K. v listopadu 2008 by mohla odůvodnit odnětí osobního
příplatku jen v případě, že by vedla ke zhoršení pracovních výsledků žalobkyně
na úroveň nižší než „velmi dobré“.
Závěr o tom, zda v době od 1.2.2008, kdy žalovaný zvýšil žalobkyni osobní
příplatek přiznaný jí z důvodu dlouhodobého dosahování velmi dobrých pracovních
výsledků, do 24.11.2008, kdy jí byl osobní příplatek odebrán, došlo ke zhoršení
pracovních výsledků žalobkyně posuzovaných podle množství a kvality,
představuje skutkové zjištění soudu. Jedná se o výsledek dokazování (hodnocení
důkazů), při němž soud hodnotí důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz
jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti, a přihlíží přitom
pečlivě ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci
(srov. § 132 o.s.ř.).
Podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. lze dovolání, které je přípustné mimo
jiné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. (a tak je tomu v
projednávané věci), podat z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového
zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném
dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném
dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení rozumět výsledek hodnocení
důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132
o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo
přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud
pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo
vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které
vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska
závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, je
logický rozpor, nebo jestliže hodnocení důkazů odporuje ustanovením § 133 až §
135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné
části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z
hlediska hmotného práva. Provedeným dokazováním je třeba rozumět jak dokazování
provedené u soudu prvního stupně, tak i dokazování provedené před odvolacím
soudem.
Důkazy soud hodnotí podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny
důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co
vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§ 132 o.s.ř.).
Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným
důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota
zákonnosti, hodnota pravdivosti, popřípadě hodnota věrohodnosti. Při hodnocení
důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti) soud určuje, jaký význam mají
jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková
zjištění (zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu,
popřípadě v jakém směru). Při hodnocení důkazů po stránce jejich zákonnosti
zkoumá soud, zda důkazy byly získány (opatřeny) a provedeny způsobem
odpovídajícím zákonu, nebo zda v tomto směru vykazují vady (zda jde o důkazy
zákonné či nezákonné); k důkazům, které byly získány (opatřeny) nebo provedeny
v rozporu s obecně závaznými právními předpisy, soud nepřihlédne. Hodnocením
důkazů z hlediska jejich pravdivosti soud dochází k závěru, které skutečnosti,
o nichž důkazy (pro rozhodnutí významné a zákonné) podávají zprávu, lze
považovat za pravdivé (dokázané) a které nikoli. Vyhodnocení důkazů z hlediska
pravdivosti předpokládá též posouzení věrohodnosti důkazem poskytované zprávy
podle druhu důkazního prostředku a způsobu, jakým se podle zákona provádí. Při
důkazu výpovědi svědka musí soud vyhodnotit věrohodnost výpovědi s přihlédnutím
k tomu, jaký má svědek vztah k účastníkům řízení a k projednávané věci a jaká
je jeho rozumová a duševní úroveň, k okolnostem, jež doprovázely jeho vnímání
skutečností, o nichž vypovídá, vzhledem ke způsobu reprodukce těchto
skutečností a k chování při výslechu (přesvědčivost, jistota, plynulost
výpovědi, ochota odpovídat na otázky apod.) a k poznatkům, získaným na základě
hodnocení jiných důkazů (do jaké míry je důkaz výpovědí svědka souladný s
jinými důkazy, zda jim odporuje, popřípadě zda se vzájemně doplňují); celkové
posouzení z uvedených hledisek pak poskytuje závěr o pravdivosti či
nepravdivosti tvrzených (prokazovaných) skutečností.
Dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek
činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak
vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu
odvolací soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení,
není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud
neměl uvěřit některému svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění
důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod.). Znamená to, že
hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než
výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Z odůvodnění napadeného rozsudku a z obsahu spisu vyplývá, že skutkový závěr o
tom, že v době od zvýšení osobního příplatku (1.2.2008) do jeho odebrání
(24.11.2008) nedošlo ke zhoršení pracovních výsledků žalobkyně z hlediska
množství a kvality práce, který dovolatel zpochybňuje, odvolací soud učinil z
výsledků dokazování (především z protokolů o kontrolách výkonu přenesené
působnosti na úseku hospodářských opatření pro krizové stavy a zajišťování
obrany České republiky provedených u žalovaného Správou státních hmotných
rezerv, Ministerstvem průmyslu a obchodu a Ministerstvem obrany v měsících
říjnu a listopadu 2008, z písemných vyjádření Mgr. R. B., A. H., Ing. L. N. a
JUDr. J. S. z listopadu a prosince 2010 k pracovním a odborným schopnostem
žalobkyně a z výpovědi svědka Ing. A. K.), které zhodnotil způsobem
vyplývajícím z ustanovení § 132 o.s.ř. (důvodně akcentoval, že žalobkyně byla
kladně hodnocena svými kolegy působícími v oblasti krizového řízení, že
výsledky její práce z hlediska kvality nebyly zpochybňovány ani jejím přímým
nadřízeným Ing. A. K., že oddělení krizového řízení, které vedla, vykazovalo i
nadále kvalitní práci a že kontrolami činnosti na úseku hospodářských opatření
pro krizové stavy a zajišťování obrany, kterou v pracovním poměru u žalovaného
zajišťovala, nebyly shledány nedostatky, a přihlédl i k napjatým osobním
vztahům mezi žalobkyní a Ing. A. K. přecházejícím až do úrovně animozity). Za
tohoto stavu má výše uvedené skutkové zjištění odvolacího soudu oporu v
provedeném dokazování. Z odůvodnění napadeného rozsudku a z obsahu spisu
(provedených důkazů, přednesů účastníků a toho, co za řízení před soudy vyšlo
jinak najevo) je zřejmé, že odvolací soud pro uvedené zjištění vzal v úvahu jen
skutečnosti, které vyplynuly z provedených důkazů a přednesů účastníků, že
žádné skutečnosti, které v tomto směru byly provedenými důkazy prokázány nebo
vyšly za řízení najevo a které byly současně významné pro věc, nepominul a že v
jeho hodnocení důkazů a poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, není z
hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně
věrohodnosti logický rozpor.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných
dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelem tvrzeno),
že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad uvedených v
ustanovení § 229 odst. 1 o.s.ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. nebo v §
229 odst. 3 o.s.ř. anebo jinou (další) vadou, která by mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaného
podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 části věty před středníkem
o.s.ř., neboť žalovaný s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu svých
nákladů nemá právo a žalobkyni v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. února 2013
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu