21 Cdo 843/2007
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Romana Fialy v právní
věci žalobkyně PhDr. M. V., zastoupené advokátem, proti žalovanému C., L.,
zastoupenému advokátem, o určení, že nemovitosti nejsou zatíženy zástavním
právem, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 15 C 119/2001, o dovolání
žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. září 2006, č.j. 20
Co 64/2006-259, takto:
I. Dovolání žalobkyně se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího
řízení 12.257,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta.
Žalobkyně se domáhala (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby
bylo určeno, že „na nemovitostech zapsaných v Katastru nemovitostí České
republiky u Katastrálního úřadu pro J. k., kat. pracoviště B., pro kat. okres
B. – m., katastrální území K., na LV č., jako objekt bydlení čp. 939 na parcele
č. 600/2 - zastavěná plocha, dále tato parcela č. 600/2, a parcela č. 600/1
orná půda, nevázne zástavní právo podle smlouvy o zřízení zástavního a
předkupního práva k věcem nemovitým uzavřené dne 31. 5. 1995 mezi Ing. P. V.,
r.č., tehdy bytem a M. V., r.č., tehdy bytem jako zástavci na straně jedné a
Bankou H., a.s., jako tehdejším zástavním věřitelem na straně druhé, k
zajištění úvěru ve výši 4.000.000,- Kč včetně příslušenství a sankčních úroků,
poskytnutého Bankou H., a.s. P., pobočkou B., obchodní společnosti S. I. spol.
s r.o., na základě úvěrové smlouvy č. ze dne 31. 5. 1995“. Žalobu odůvodnila
zejména tím, že v bodě 11. zástavní smlouvy ze dne 31. 5. 1995 se obě strany
dohodly na odkladu účinnosti smlouvy s tím, že účinnost byla vázána na vydání
pravomocného rozhodnutí katastrálního úřadu o vkladu do katastru nemovitostí.
Při uzavírání této smlouvy se spoléhala „na právní erudici pracovníků Banky H.
a souhlasila s textem smlouvy tak, jak tehdy zněl, zástavní smlouvu tedy
podepsala s vědomím a souhlasem, že je mezi vlastníky a bankou ujednáno, že
účinnosti tato smlouva nabude až vkladem do katastru nemovitostí“, protože
teprve po vkladu měly být uvolněny peníze pro úvěr. Odklad účinnosti smlouvy k
vydání pravomocného rozhodnutí katastrálního úřadu o povolení vkladu je
nesplnitelnou odkládací podmínkou a předmětné zástavní právo proto platně
nevzniklo. Žalobkyně má naléhavý právní zájem na určení této skutečnosti,
protože výmazu zástavních práv v katastru nemovitostí nelze dosáhnout jiným
způsobem a současný zápis zástavních práv činí právní postavení žalobkyně jako
vlastnice předmětných nemovitostí nejistým.
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 4. 11. 2002, č.j. 15 C 119/2001-137,
žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaný je povinen nahradit žalobkyni na
nákladech řízení 11.000,- Kč k rukám advokáta JUDr. I. O. Přisvědčil žalobkyni,
že „naléhavý právní zájem je dán již s ohledem na § 2 odst. 3 zákona č.
265/1992 Sb. a výpis katastru nemovitostí LV č. Katastrálního úřadu města B. o
smlouvu o zřízení zástavního předkupního práva ze dne 31.5.1995 s tím, že tato
smlouva podléhá vkladu do katastru nemovitostí bez rozhodnutí soudu o určení,
zda toto zástavní právo právoplatně vzniklo nebo nevzniklo, nelze provést
změnu v katastru nemovitostí, proto je zde jednoznačně naléhavý právní zájem na
určení platnosti této smlouvy“. Protože „předmětná smlouva vzhledem k
nedovolenosti odkládací podmínky v podstatě nemožnosti této podmínky dle § 36
odst. 1 občanského zákoníku je neplatná jako celek, soud návrhu vyhověl“.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně usnesením ze dne 1. 6. 2004, č.j. 21
Co 122/2003-156, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení s tím, že z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně není zřejmé,
proč vlastně bylo žalobě vyhověno. Vytkl soudu prvního stupně, že z jeho
rozhodnutí „není zřejmé, zda pokládal zmíněné ujednání za odkládací podmínku
nemožnou a jaký konkrétní důvod její nemožnosti shledal nebo za odkládací
podmínku nedovolenou a s jakým konkrétním ustanovením zákona je v rozporu“.
Mimo to řízení před soudem prvního stupně je postiženo vadou, která může mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť soud prvního stupně postupem podle
ustanovení § 43 o.s.ř. dostatečně určitě nevymezil předmět řízení.
Usnesením ze dne 13. 6. 2005, č.j. 15 C 119/2001-206, Městský soud v Brně
rozhodl, že v řízení bude pokračováno na straně žalovaného namísto Č. o. b.,
a.s., s „právním nástupcem C., L.,“ neboť v průběhu řízení došlo k postoupení
pohledávky ze smlouvy o úvěru číslo ze dne 31. 5. 1995 z původně žalované Č. o.
b., a.s., na „výše jmenovaný subjekt“.
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 7. 11. 2005, č.j. 15 C 119/2001-220,
žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaný je povinen nahradit žalobkyni na
nákladech řízení 31.375,- Kč k rukám advokáta. Po provedeném dokazování dospěl
k závěru, že žalobkyně i její manžel „počítali s odkladem účinnosti smlouvy až
do právní moci rozhodnutí katastrálního úřadu o vkladu zástavního práva do
katastru nemovitostí, z jejich strany nešlo o odkládací podmínku účinnosti
smlouvy, i když žalovaný Č. o. b. tvrdil, že z jeho strany nešlo o odkládací
podmínku“. Vycházeje z toho, že právní účinky vkladu vznikají na základě
pravomocného rozhodnutí o jeho povolení ke dni, kdy návrh na vklad byl doručen
„příslušnému orgánu republiky“, a že v tomto případě vklad práva byl povolen
rozhodnutím, č.j. dne 14. 7. 1995, s právními účinky vkladu 4. 7. 1995,
dovodil, že „je tedy dána nemožnost této odkládací podmínky“ (dojednané v bodě
11. zástavní smlouvy ze dne 31. 5. 1995). Účinnost vkladu nastala ze zákona dne
4. 7. 1995 a nemohla tedy nastat až právní mocí rozhodnutí katastrálního úřadu
o povolení vkladu tak, jak bylo uvedeno a dohodnuto v uvedené smlouvě. Jde tedy
o nemožnou odkládací podmínku, která činí právní úkon neplatným jako celek.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 26. 9. 2006, č.j. 20
Co 64/2006-259, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl a
rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na nákladech řízení
15.370,40 Kč a na nákladech odvolacího řízení 15.081,- Kč k rukám advokáta.
Vyšel z toho, že žalobkyně a Ing. P. V. (její manžel) uzavřeli jako zástavci na
straně jedné se zástavním věřitelem Banka H., a.s., na straně druhé dne 31. 5.
1995 „smlouvu o zřízení zástavního a předkupního práva k věcem nemovitým“ k
zajištění úvěru ve výši 4.000.000,- Kč včetně příslušenství a sankčních úroků.
Na základě této smlouvy byl katastrálním úřadem povolen vklad zástavního práva
do katastru nemovitostí s účinností vkladu ke dni 4. 7. 1995. Dovodil, že
„vysoce sporné“ ujednání mezi účastníky zástavní smlouvy, a to její bod 11.,
podle kterého „smlouva nabývá účinnosti vydáním pravomocného rozhodnutí
katastrálního úřadu o vkladu do katastru nemovitostí“, není ničím jiným, než
„nepříliš obratně formulovanou parafrází tehdy platného ust. § 151b) odst. 2
občanského zákoníku ve znění platném ke dni uzavření zástavní smlouvy ve vazbě
na ust. § 2 odst. 3 zákona 265/1992 Sb.“. Dospěl k závěru, že „v zásadě tu běží
o situaci, kdy právní účinky vkladu vznikají na základě pravomocného rozhodnutí
o jeho povolení ke dni, kdy návrh na vklad byl doručen příslušnému orgánu, a
poněvadž zákon v tomto směru hovoří jednoznačně, nebyl dán důvod k citaci
zákona ve větě druhé bodu 11. textu smlouvy“. I přes ujednání v bodě 11.
smlouva o zřízení zástavního práva neobsahuje podmínku, tím méně podmínku
odkládací, a v žádném případě nelze uzavřít, že by „snad mělo běžet o neplatnou
odkládací podmínku“. Tvrzené výkladově sporné ustanovení bodu 11. smlouvy se
nedotýká platnosti smlouvy, ale pouze účinnosti a právní účinky vkladu nemohou
vzniknout podle zákona jinak, než na základě pravomocného rozhodnutí o
povolení, a to zpětně ke dni, kdy návrh na vklad byl doručen příslušnému orgánu
republiky.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalobkyně opakuje její námitky,
které se týkají článku 11. zástavní smlouvy uzavřené dne 31. 5. 1995. Dovozuje,
že „v jejím případě šlo o vážně míněný a ujednaný obsah smlouvy, pouze nevěděla
jakožto laik v oboru práva, že takto sjednaná odkládací podmínka nemožná činí
právní úkon neplatným“. Při uzavírání smlouvy se spoléhala „na právní erudici
pracovníků Banky H.“ a souhlasila s textem smlouvy tak, jak tehdy zněl, s
vědomím, že je mezi vlastníky a bankou ujednáno, že účinnosti tato smlouva
nabude až vkladem do katastru nemovitostí, nikoli dříve. Dodala, že „zcela
vědomě počítala s tím, že smlouva není a nebude účinná, tj. nezavazuje strany
až do doby vkladu, k jehož provedení bude teprve později podán návrh, protože
teprve později měla firma S., s.r.o., resp. prodávající, obdržet od Banky H.
úvěrové finanční prostředky“. Do té doby považovala svoji nemovitost, budoucí
předmět zástavy, za relativně volnou pro jakékoli „jiné sjednání prvního v
pořadí zástavního práva u jiné banky, tj. kdyby poskytla lepší úvěrové
podmínky“. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu
věc vrátil k novému rozhodnutí.
Žalovaný navrhl, aby dovolací soud dovolání pro jeho nedůvodnost zamítl, neboť
dovolatelka neprokázala, že „strany zástavní smlouvy sjednaly odkládací
podmínku účinnosti zástavní smlouvy, respektive že si odklad účinnosti smlouvy
ve svém ojedinělém případě sama vymínila“. Takovýto postup by byl „zcela v
rozporu s tehdejší i dnešní praxí bank i jiných úvěrujících subjektů a z
pohledu banky zcela nelogickým, pokud by banka poskytla úvěr, aniž by byl tento
jakkoli zajištěn“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. a
že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a)
o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení §
242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k
závěru, že dovolání není opodstatněné.
Otázku platnosti zástavní smlouvy ze dne 31. 5. 1995 je třeba i v současné době
posuzovat - s ohledem na dobu, kdy byla uzavřena - podle zákona č. 40/1964 Sb.,
občanský zákoník, ve znění do 30. 6. 1995, tj. do dne, než nabyl účinnosti
zákon č. 104/1995 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 634/1992 Sb., o
ochraně spotřebitele, ve znění zákona č. 217/1993 Sb. a zákona č. 40/1995 Sb.,
a mění zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů –
dále jen „obč. zák“.
Podle ustanovení § 151a odst. 1 obč. zák. zástavní právo slouží k zajištění
pohledávky a jejího příslušenství tím, že v případě jejich řádného a včasného
nesplnění je zástavní věřitel oprávněn domáhat se uspokojení z věci zastavené;
zástavní právo se vztahuje na zástavu, její příslušenství a přírůstky, avšak z
plodů jen na ty, které nejsou oddělené.
Podle ustanovení § 151b odst. 2 obč. zák. zástavní právo vzniká, jde-li o
nemovitost, vkladem do katastru nemovitostí.
Podle ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák. právní úkony vyjádřené slovy je třeba
vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle
toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.
Z hlediska skutkového stavu bylo soudy v projednávané věci zjištěno (správnost
zjištění soudů v tomto směru dovolatelka nezpochybňuje), že dne 31. 5. 1995
byla uzavřena smlouva o úvěru č. na částku 4.000.000,- Kč mezi S., spol. s
r.o., a Bankou H., a.s., a k zajištění tohoto úvěru uzavřela žalobkyně spolu se
svým manželem Ing. P. V. téhož dne, tj. 31. 5. 1995, smlouvu o zřízení
zástavního a předkupního práva k věcem nemovitým. Na základě této smlouvy byl
Katastrálním úřadem v B. povolen vklad zástavního práva do katastru nemovitostí
s účinností vkladu ke dni 4. 7. 1995. V bodě 11. smlouvy o zřízení zástavního a
předkupního práva k věcem nemovitým si účastníci této smlouvy sjednali, že
„smlouva nabývá účinnosti vydáním pravomocného rozhodnutí Katastrálního úřadu o
vkladu do katastru nemovitostí“. Žalobkyně nyní dovozuje, že v jejím případě
šlo o zcela vážně míněné ujednání odkládací podmínky a přestože bylo zástavní
právo na listu vlastnictví zapsáno, nikdy nevzniklo.
Při posuzování vzniku zástavního práva je nutné oddělit obligační (závazkové)
účinky vyvolané zástavní smlouvou (srov. § 44 odst. 1 a 43c obč. zák.) od
věcněprávních (věcných) účinků vkladu vlastnického práva do katastru
nemovitostí (srov. § 151b odst. 2 obč. zák.), kterým se konstituuje vznik
zástavního práva k nemovité věci. Zatímco obligační účinky zástavní smlouvy
nastávají ze zákona režimem podle § 43c obč. zák., právní účinky vkladu
(věcněprávní účinky) vznikají až na základě pravomocného rozhodnutí o jeho
povolení ke dni, kdy návrh na vklad byl doručen příslušnému orgánu. K účinkům
vkladu, jež jsou s ním bezprostředně spojeny, může dojít pouze následně po
účincích vyvolaných smlouvou, neboť ke vkladu dochází právě na základě smlouvy.
Smluvní strany se nemohou od této zásady odchýlit a časovou následnost
závazkověprávních a věcněprávních účinků fakticky zaměnit.
Odvolací soud správně dovodil postupem podle ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák.,
že ujednání v bodě 11. smlouvy, podle kterého smlouva nabývá účinnosti vydáním
pravomocného rozhodnutí katastrálního úřadu o vkladu do katastru nemovitostí,
je pouhou „parafrází“ ustanovení § 151b odst. 2 obč. zák. ve znění platném ke
dni uzavření zástavní smlouvy ve vazbě na ustanovení § 2 odst. 3 zákona č.
265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných práv k nemovitostem ve znění
zákona č. 210/1993 Sb., a vztahovalo se tak nepochybně toliko na účinky
věcněprávní. Účastníci nemohli mít na mysli definovat takovou obligační
účinnost smlouvy, jež by znemožnila, aby její smysl byl naplněn; to by zcela
popřelo smysl, proč spolu vůbec jednali. Opačné tvrzení dovolatelky, že „v
jejím případě šlo o vážně míněný a ujednaný obsah smlouvy“, je zcela zjevně
účelové, nemá-li rovněž na mysli pouze účinky věcněprávní. Uvedené ujednání v
bodě 11. zástavní smlouvy ze dne 31. 5. 1995 tak bylo nadbytečné a neplatnost
celé zástavní smlouvy z obsahu takového ujednání nelze úspěšně dovozovat.
Na uvedeném závěru by se nic neměnilo ani v případě, že by se – jak tvrdí
dovolatelka – jednalo o sjednanou podmínku (ve vztahu k účinkům obligačním)
nemožnou. Vzhledem k tomu, že zástavní smlouva zakládá synallagmatický právní
vztah obsahující vzájemná plnění, tj. konkrétní vzájemná práva a povinnosti
obou stran s následky zániku práv jednoho z účastníků při vzniku práv druhého
účastníka či zániku povinnosti jejím splněním, byl by i zánik práv a povinností
ze závazkového vztahu účastníků zástavní smlouvy vázán na podmínku
(rozvazovací), jejíž splnění je nemožné. Podle ustálené judikatury soudů a
závěrů Ústavního soudu k takovémuto ujednání nelze přihlížet (srov. obdobné
věci se týkající nález Ústavního soudu ze dne 12. 6. 2000, sp. zn. I ÚS 331/98,
uveřejněný pod č. 86 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 18, str.
233, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2005, sp. zn. 21 Cdo 2477/2004, a
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2007, sp. zn. 21 Cdo 1402/2007) a
dovolací soud na tomto výkladu nemá důvod cokoliv měnit.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných
dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího
soudu byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o.s.ř.,
§ 229 odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. nebo v § 229 odst. 3 o.s.ř. anebo jinou
vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší
soud České republiky dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243b odst. 2 části
věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
V dovolacím řízení vznikly žalovanému v souvislosti se zastoupením advokátem
náklady, které spočívají v paušální odměně ve výši 10.000,- Kč [srov. § 5 písm.
b), § 10 odst. 3, § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhlášek č.
49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., a č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb.] a v paušální
částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (srov. § 13
odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č.
484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb.), celkem ve
výši 10.300,- Kč. Vzhledem k tomu, že zástupce žalovaného advokát osvědčil, že
je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží k nákladům řízení, které žalovanému
za dovolacího řízení vznikly, vedle odměny za zastupování advokátem a paušální
částky náhrad výdajů rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty určená z odměny za
zastupování, z náhrad a z jejích hotových výdajů (srov. § 137 odst. 1 a 3 a §
151 odst. 2 větu druhou o.s.ř.) podle sazby daně z přidané hodnoty [19% - srov.
§ 47 odst. 1 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty], tedy
částka (po zaokrouhlení) ve výši 1.957,- Kč (srov. též právní názor vyjádřený v
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004 sp. zn. 21 Cdo 1556/2004, který
byl uveřejněn pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005).
Protože dovolání žalobkyně bylo zamítnuto, dovolací soud jí podle ustanovení §
243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. uložil, aby
žalovanému tyto náklady nahradila. Žalobkyně je povinna náhradu nákladů řízení
v celkové výši 12.257,- Kč zaplatit k rukám advokáta, který žalovaného v tomto
řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. ledna 2008
JUDr. Mojmír P u t n a , v.
r.
předseda senátu