21 Cdo 857/2004
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v
právní věci žalobkyně D. H., zastoupené advokátkou, proti žalovaným 1) J. Č.,
2) J. Č. a 3) M. Z., všem zastoupeným advokátkou, o neplatnost okamžitého
zrušení pracovního poměru a náhradu mzdy, vedené u Okresního soudu v Trutnově
pod sp. zn. 5 C 1932/92, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v
Hradci Králové ze dne 30. října 2003 č.j. 26 Co 521/2002-292, takto:
I. Dovolání žalobkyně proti výroku rozsudku krajského soudu, kterým byl
potvrzen rozsudek okresního soudu o zamítnutí žaloby na placení náhrady mzdy ve
výši 3.839,- Kč měsíčně od 13.3.1995 \"do umožnění výkonu práce nebo skončení
pracovního poměru\", se odmítá.
II. Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu v Trutnově ze dne 11.
července 2002 č.j. 5 C 1932/92-231 s e z r u š u j í a věc se vrací
Okresnímu soudu v Trutnově k dalšímu řízení.
Dopisem ze dne 28.10.1992 sdělil J. Č., narozený dne 21.4.1912, zastoupený
žalovanou 3) M. Z., žalobkyni, že s ní \"okamžitě rozvazuje\" pracovní poměr
\"pro hrubé porušování pracovní kázně\". Důvod k tomuto opatření spatřoval v
tom, že žalobkyně \"neplní základní povinnosti\", že se \"nevhodně chová k
zaměstnavateli\" a že \"výslovně přede svědky odmítla vykonávat jiné práce po
dobu nezbytně nutnou a bez udání důvodů opustila pracoviště\".
Žalobkyně se žalobou podanou dne 21.12.1992 u Okresního soudu v Trutnově proti
J. Č., narozenému dne 21.4.1912, domáhala, aby bylo určeno, že uvedené okamžité
zrušení pracovního poměru, které jí bylo doručeno dne 5.11.1992, je neplatné a
aby jí žalovaný zaplatil na mzdě a na náhradě škody za dobu od 1.9. do
30.11.1992 celkem 9.265,30 Kčs. Žalobu odůvodnila zejména tím, že dne 1.7.1990
uzavřela se \"st.p. K. h. V. \" pracovní smlouvu, podle které pracovala jako
ekonomka v Horském hotelu v J. Dnem 1.9.1992 byl tento hotel \"privatizován\";
nabyvatelem se stal J. Č., na něhož přešla též práva a povinnosti z
pracovněprávních vztahů k zaměstnancům Horského hotelu J. Ode dne 25.9.1992 J.
Č. přestal žalobkyni přidělovat práci a dopisem ze dne 28.10.1992 s ní okamžitě
zrušil pracovní poměr. Žalobkyně považuje okamžité zrušení pracovního poměru za
neplatné, neboť se vytýkaného porušení pracovní kázně nedopustila, okamžité
zrušení pracovního poměru je neurčité (nelze z něho zjistit, kdy měla pracovní
kázeň porušit), a bylo jí doručeno po uplynutí jednoměsíční lhůty uvedené v
ustanovení § 53 odst.2 zákoníku práce.
Podáním ze dne 3.5.1993 žalobkyně sdělila, že dne 28.12.1992 oznámila J. Č., že
trvá na tom, aby ji dále zaměstnával, a \"rozšířila\" žalobu o náhradu mzdy za
dobu od 28.12.1992 do 30.4.1993 ve výši 13.757,30 Kč.
Okresní soud v Trutnově rozsudkem ze dne 11.1.1994 č.j. 5 C 1932/92-37 žalobu
zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit J. Č. na náhradě nákladů
řízení 1.710,- Kč a že žalobkyně je povinna zaplatit \"České republice na účet
Okresního soudu v Trutnově\" na soudním poplatku 552,- Kč. Při rozhodování ve
věci samé dospěl k závěru, že práva a povinnosti z pracovního poměru žalobkyně
nepřešla ve smyslu ustanovení § 17 zákona č. 92/1991 Sb. na J. Č., neboť
žalobkyně byla pracovnicí K. h., s.p. V. a nikoliv \"provozovny, která byla
privatizována\". Protože pracovní poměr mezi účastníky vůbec nevznikl, \"úkon
označovaný žalobkyní za okamžité zrušení pracovního poměru není vůbec tímto
právním úkonem, takový úkon vlastně neexistuje a nelze se důvodně domáhat jeho
neplatnosti\".
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 1.9.1994
č.j. 13 Co 408/94-48 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k
dalšímu řízení. Odvolací soud dovodil, že podle pracovní smlouvy ze dne
1.7.1990 byla žalobkyně přijata do funkce samostatného ekonoma na \"provozní
jednotce Horský hotel J.\", což svědčí pro názor žalobkyně, že \"jde o
organizační složku ve smyslu ustanovení § 17 zákona č. 92/1991 Sb.\", a uložil
soudu prvního stupně, aby doplnil dokazování \"vyžádáním organizačního řádu
nebo podobného dokladu s.p. K. h.\" a \"podle potřeby i výslechem vedoucích
pracovníků st. pod. a Horského hotelu J.\"; bude-li prokázáno, že došlo \"k
přechodu práv a závazků podle § 17 zákona č. 92/1991 Sb.\", bude potřebné ze
znovu zabývat \"žalobním návrhem o neplatnosti okamžitého zrušení pracovního
poměru\".
V průběhu dalšího řízení před soudem prvního stupně J. Č., narozený dne
21.4.1912, dne 12.3.1995 zemřel a usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne
31.7.1995 č.j. 34 D 852/95-7 bylo dědické řízení zastaveno s tím, že
zůstavitelem zanechaný nepatrný majetek se vydává vypraviteli pohřbu L. K.
Žalobkyně podáním ze dne 1.4.1996 mimo jiné sdělila, že dědici po zemřelém J.
Č. jsou žalovaní 1), 2) a 3), že žalobu o zaplacení 23.022,60 Kč bere zpět,
neboť \"dědicové ničeho z dědictví nenabyli\", a že požaduje po žalovaných 1),
2) a 3), aby jí společně a nerozdílně platili částku 3.283,- Kč měsíčně
počínaje dnem 13.3.1995 do \"dne, kdy jí umožní pokračovat v práci, příp.
skončí pracovní poměr platně\".
Okresní soud v Trutnově poté rozsudkem ze dne 4.11.1997 č.j. 5 C 1932/92-104
žalobu \"na rozhodnutí, že okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 28. října
1992 je neplatné, a ohledně určení povinnosti žalovaných platit žalobkyni
náhradu mzdy v částce 3.283,- Kč měsíčně od 13. března 1995 do umožnění výkonu
práce nebo skončení pracovního poměru\" zamítl a rozhodl, že řízení \"v části
ohledně povinnosti zaplatit žalobkyni částku 23.022,60 Kč\" se zastavuje a že
žalovaným se \"právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává\". Soud prvního
stupně zjistil, že J. Č. ještě za svého života uzavřel dne 3.12.1993 kupní
smlouvu, podle které prodal obchodní společnosti T., spol. s r.o. \"Horský
hotel čp. 145 a s ním další soubor nemovitých objektů v katastru Č. – J., a to
se vším příslušenstvím a součástmi a se všemi právy a povinnostmi\" s tím, že
\"věci movité, nacházející se v předmětných nemovitostech, budou sepsány
zvláště, přičemž však kupní cena zahrnuje v sobě již rovněž cenu věcí movitých
\". Podle názoru soudu prvního stupně kupní smlouva ze dne 3.12.1993 \"je
smlouvou o prodeji podniku ve smyslu § 476 a násl. obch. zák.\", neboť se jedná
\"o prodej uceleného, funkčního komplexu věcí nejen nemovitých, ale též
movitých, které sloužily a mohou dále sloužit k provozování podniku\". Protože
následkem této smlouvy přechází práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů
podle ustanovení § 480 obchodního zákoníku na nabyvatele, nejsou žalovaní ve
věci pasivně legitimováni. Žaloba proto nemůže být důvodná. Výrok o zastavení
řízení odůvodnil tím, že žalobkyně v tomto rozsahu vzala žalobu zpět.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 4.5.1999
č.j. 24 Co 225/98-121 rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o zamítnutí
žaloby a o náhradě nákladů řízení zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k
dalšímu řízení. Odvolací soud dovodil, že kupní smlouvu ze dne 3.12.1993 nelze
považovat za smlouvu o prodeji podniku, neboť výkladem tohoto právního úkonu
nelze \"dojít k jinému závěru, než že se jedná o kupní smlouvu v režimu § 588 a
násl. obč. zák., jejímž obsahem byl závazek prodávajícího převést na kupujícího
vlastnické právo k nemovitostem ve smlouvě výslovně specifikovaným a závazek
kupujícího zaplatit za ně dohodnutou kupní cenu\". I když \"nelze vyloučit\",
že J. Č. uzavřel s obchodní společností T., spol. s r.o. vedle této smlouvy
také smlouvu o prodeji podniku, dosud taková skutečnost nebyla prokázána a
důkazní břemeno o tom tíží žalované; v případě, že neunesou důkazní břemeno o
tom, že v důsledku prodeje podniku nejsou ve věci pasivně legitimováni, bude s
nimi v řízení pokračováno na místě zemřelého J. Č., neboť pracovní poměr
nezanikl podle ustanovení § 42 odst. 5 zákoníku práce a ani nepřešel na jiného
podle ustanovení § 249 odst.4 zákoníku práce. Odvolací soud uložil soudu
prvního stupně, aby v dalším řízení náležitě objasnil, komu ve věci \"svědčí
pasivní legitimace\", a aby s ním \"uplatněný nárok věcně projednal\".
Okresní soud v Trutnově po provedení dalších důkazů rozsudkem ze dne 19.9.2000
č.j. 5 C 1932/92-166 určil, že \"okamžité zrušení pracovního poměru ze dne
28.10.1992 doručené žalobkyni dne 5.11.1992, dané jí J. Č., zast. M. Z. \", je
neplatné, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala po žalovaných placení
náhrady mzdy ve výši 3.839,- Kč měsíčně od 13. března 1995 do umožnění výkonu
práce nebo skončení pracovního poměru, a uvedl, že \"o nákladech řízení
rozhodne soud samostatným usnesením\". Z provedených důkazů dovodil, že práva a
povinnosti z pracovněprávního vztahu žalobkyně přešla při \"privatizaci
Horského hotelu J.\" na J. Č. Okamžité zrušení pracovního poměru ze dne
28.10.1992 je neplatným právním úkonem, neboť v něm nejsou uvedeny \"téměř
žádné konkrétní okolnosti, které by svědčily o hrubém porušení pracovní kázně,
a především není uvedeno, ani kdy k takovému hrubému porušení pracovní kázně
mělo dojít\", a bylo ze strany zaměstnavatele učiněno \"po zákonem stanovené
lhůtě\". Na požadovanou náhradu mzdy žalobkyně nemá podle názoru soudu prvního
stupně nárok, neboť neprokázala, kdy \"sdělila právnímu předchůdci žalovaných,
že trvá na dalším zaměstnávání, a poprvé tak mohlo být učiněno žalobou, která
mu byla doručena do vlastních rukou dne 8.3.1993, což bylo \"opožděně\".
Námitku žalovaných, že nejsou \"ve věci pasivně legitimováni, když došlo platně
k prodeji podniku a tím i cessi na nového nabyvatele i pokud jde o veškeré
pracovněprávní vztahy a nároky\", soud prvního stupně odmítl s odůvodněním, že
\"z předložených dokumentů taková skutečnost v žádném případě nevyplynula\",
neboť \"došlo pouze k prodeji nemovitostí a movitých věcí v režimu občanského
zákoníku a s takovýmto aktem nebylo a není možné spojit důsledky plynoucí ze
smlouvy o prodeji podniku\". Usnesením ze dne 6.12.2001 č.j. 5 C 1932/92-182
Okresní soud v Trutnově rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů řízení.
K odvolání účastníků Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 4.2.2002
č.j. 26 Co 29/2002-188 rozsudek soudu prvního stupně \"ve znění doplňujícího
usnesení\" zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Vytknul soudu prvního
stupně, že při svém rozhodování byl nesprávně obsazen, neboť rozsudek dne
19.9.2000 vyhlásil v jiném složení senátu, než v jakém dne 7.9.2000 jednání
odročil za účelem vyhlášení rozsudku, že jeho rozhodnutí \"bylo nepředvídatelné
\", neboť \"po dlouhou dobu vedl dokazování pouze k objasnění otázky, kdo je
právním nástupcem zemřelého zaměstnavatele J. Č., a ke zkoumání právního úkonu,
jehož určení neplatnosti bylo žádáno, dokazování nevedl\", a že se \"nevěnoval
podstatným námitkám\" žalovaných. Vzhledem k tomu, že žalovaní namítají, že
dědické řízení po J. Č. bylo zastaveno a nepatrný majetek byl vydán vypraviteli
pohřbu, bylo potřebné provést důkaz spisem Obvodního soudu pro Prahu 4 zn. 34 D
852/95, neboť k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů na dědice
zamřelého zaměstnavatele nemůže dojít, nezanechal-li zůstavitel majetek nebo
zanechal-li majetek jen nepatrné hodnoty; bude-li zjištěno, že tu není nikdo,
na koho by mohla ze zemřelého zaměstnavatele přejít práva a povinnosti z
pracovněprávního vztahu, je třeba postupovat podle ustanovení § 107 odst.5
o.s.ř. a řízení zastavit. Věcně by bylo možné za této situace projednat jen
žalobu o náhradu mzdy, neboť tento nárok \"byl uplatněn až po smrti původního
žalovaného přímo proti žalovaným tak, jak jsou uvedeni v záhlaví tohoto
rozhodnutí\".
Okresní soud v Trutnově poté rozsudkem ze dne 11.7.2002 č.j. 5 C 1932/92-231
zastavil řízení \"v části, v níž se žalobkyně domáhala určení, že okamžité
zrušení pracovního poměru ze dne 28.10.1992, doručené žalobkyni dne 5.11.1992,
dané jí J. Č., zastoupeným M. Z., je neplatné\", zamítl žalobu, kterou se
žalobkyně domáhala po žalovaných placení náhrady mzdy ve výši 3.839,- Kč
měsíčně od 13.3.1995 \"do umožnění výkonu práce nebo skončení pracovního poměru
\", a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným na náhradě nákladů
řízení 54.390,- Kč k rukám advokátky. Z výsledků dokazování dovodil, že k
přechodu práv a povinností podle ustanovení § 251a zákoníku práce ze
zaměstnavatele J. Č. na jinou osobu nedošlo. Dědické řízení po J. Č. totiž bylo
zastaveno a nepatrný majetek zůstavitele byl vydán vypraviteli pohřbu, a proto
v řízení o nároku, který byl uplatněn vůči němu, nemá v tomto řízení právního
nástupce. Tvrzení žalobkyně, že zaměstnavatel J. Č. obdržel podle kupní smlouvy
ze dne 3.12.1993 značnou finanční částku, kterou si nemohl \"pro sebe užít\",
soud prvního stupně odmítl s tím, že nebylo prokázáno, že \"by původně žalovaný
J. Č. k nějakému datu po uzavření kupní smlouvy z 3.12.1993 obdržel nějakou
vyšší finanční částku\". Kupní cena byla zaplacena na účty, jejichž majitelkou
byla (či pravděpodobně byla) žalovaná 3); proč k tomu došlo se sice nepodařilo
zjistit, ale \"je možné že z toho důvodu vznikla pohledávka původně žalovaného
za žalovanou 3), avšak je také možné, že původně žalovaný tímto způsobem plnil
svou pohledávku vůči žalované 3) vzniklou z nějakého důvodu předtím\". J. Č.
daroval žalovaným každému po 11.800.000,- Kč a nebylo prokázáno, že by tak
učinil \"s úmyslem vyloučit jejich odpovědnost za případné závazky původního
žalovaného\". Žaloba o náhradu mzdy je podle názoru soudu prvního stupně
nedůvodná proto, že na žalované nepřešla práva a povinnosti zaměstnavatele
podle ustanovení § 251a zákoníku práce a že proto nejsou ve věci pasivně
legitimováni.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 30.10.2003
č.j. 26 Co 521/2002-292 rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o zastavení
řízení a o zamítnutí žaloby potvrdil, ve výroku o náhradě nákladů řízení jej
změnil tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před
okresním soudem, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů
odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně v
tom, že řízení ve věci určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru
muselo být podle ustanovení § 107 odst.5 o.s.ř. zastaveno a že žaloba o náhradu
mzdy musela být zamítnuta. Zdůraznil, že otázku právního nástupnictví spojeného
s nabytím dědictví nemohl soud v tomto řízení řešit jako otázku předběžnou,
neboť o tom, kdo je dědicem, musí být rozhodnuto v dědickém řízení. Tvrzení
žalobkyně, že se po projednání dědictví po J. Č. objevil nový majetek [částka
asi 900.000,- Kč, která se v době smrti J. Č. nacházela na účtu žalované 3)],
nemá právní význam, neboť \"nelze obcházet zákon přijetím závěru, že částka
900.000,- Kč byla zděděna, aniž by se stala předmětem dědického řízení\". Nárok
na zaplacení náhrady mzdy žalobkyně uplatnila proti žalovaným (nikdy nebyl
uplatněn proti původnímu žalovanému J. Č., a proto nelze u něj uvažovat o
procesním nástupnictví); i když se tak nestalo samostatnou žalobou, \"současní
žalovaní se nemohli stát v této části řízení procesními nástupci původního
žalovaného\" a žaloba vůči nim musela být zamítnuta, neboť \"nenabyli po
původním žalovaném žádného dědictví a nestali se tak jeho právními nástupci\"
ve smyslu ustanovení § 251a zákoníku práce.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítá v
první řadě, že zaměstnavatel J. Č. prodal Horský hotel v J., který nabyl
\"privatizací\", jako podnik, který byl a stále je \"funkční\". Soudy měly
náležitě objasnit, zda \"podnik byl ve smyslu obch. zák. skutečně prodán\", a
\"pokračovat event. v řízení s právním nástupcem žalovaného z titulu přechodu
pracovněprávních vztahů na nového vlastníka\". Původní žalovaný J. Č. zemřel
dne 12.3.1995 a soud pokračoval v řízení se žalovanými 1), 2) a 3) jako jeho
dědici. Žalobkyně uplatnila podáním ze dne 1.4.1996 vůči nim nárok na náhradu
mzdy, a to \"jako procesněprávním nástupcům původního žalovaného\". Není proto
správný názor odvolacího soudu, že by šlo o samostatný nárok směřující vůči
žalovaným 1), 2) a 3). Žalobkyně dále nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že
by žalovaní 1), 2) a 3) nebyli \"hmotně i procesněprávními nástupci zemřelého
žalovaného z titulu dědění\". I když řízení o dědictví po J. Č. bylo zastaveno,
mělo být vzato v úvahu, že žalovaní 1), 2) a 3) \"ještě za jeho života z titulu
generální plné moci rozprodali jeho podnik, a to za situace, když již probíhal
tento spor, o němž zcela jistě věděla alespoň žalovaná 3)\", a že prodejem
podniku získali celkem 60.000.000,- Kč, z nichž každý prokazatelně obdržel dar
ve výši 11.800.000,- Kč, aniž by vysvětlili, jak naložili se zbývajícími
24.600.000,- Kč. I když nedědili, žalovaní 1), 2) a 3) \"za života zůstavitele
obdrželi dar, který by měl být započten na jejich dědický podíl\". Žalobkyně
navíc prokázala, že z kupní ceny zůstalo na účtu žalované 3) nejméně 900.000,-
Kč, o nichž \"není v dědickém řízení po původně žalovaném žádná zmínka\".
Žalovaní 1), 2) a 3) si podle názoru žalobkyně počínali \"nemravně\", neboť
obdrželi dary a získali by i dědické podíly, kdyby tyto dary byly na dědické
podíly započteny, a byl by tu \"důvod k tomu, aby se se zaměstnanci podniku
řádně vypořádali\". Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud rozsudky soudů obou
stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaní navrhli, aby dovolací soud dovolání odmítl. Uvedli, že soudu
předložili \"kupní smlouvu a dva doplňující dokumenty, z nichž vyplynulo, že J.
Č. převedl ta práva a povinnosti, které nabyl při restituci majetku od F. n.
m.\". Žalobkyně však \"vyvinula velké úsilí\", aby dosáhla rozhodnutí soudu, že
nešlo o prodej podniku a o přechod práv a povinností na kupující společnost.
Soudy poté skutečně nesprávně dovodily, že k přechodu práv a povinností z
pracovněprávních vztahů ve smyslu ustanovení § 480 obchodního zákoníku nedošlo.
Námitky dovolatelky proti závěru soudů o zastavení řízení považují žalovaní za
nedůvodné. Zdůrazňují, že žalobkyně \"mohla odporovat usnesení o zastavení
dědického řízení\" a že \"nemravně si počíná\" navrhovatelka, neboť \"se na
útraty státu a k újmě žalovaných soudí o náhradu mzdy, ačkoliv pro zemřelého a
jeho děti neučinila ani jeden pracovní úkon\".
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě
uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou
přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení
odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci
samé [§ 237 odst.1 písm.a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v
dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího
soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst.1 písm.b) o.s.ř.], nebo
jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud
dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam [§ 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.].
Dovolání je také přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo změněno
usnesení soudu prvního stupně nebo jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního
stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším usnesení
proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější usnesení
zrušil, anebo jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, jestliže
dovolání není jinak přípustné a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené
usnesení má po právní stránce zásadní význam, a to v případech, kdy usnesením
odvolacího soudu bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně,
kterým bylo rozhodnuto o žalobě na obnovu řízení [§ 238 odst.1 písm.a) a § 238
odst.2 o.s.ř.], o zamítnutí návrhu na změnu rozhodnutí podle ustanovení § 235h
odst.1 věty druhé o.s.ř. [§ 238 odst.1 písm.b) a § 238 odst.2 o.s.ř.], ve věci
konkursu a vyrovnání [§ 238a odst.1 písm.a) a § 238a odst.2 o.s.ř.], o žalobě
pro zmatečnost [§ 238a odst.1 písm.b) a § 238a odst.2 o.s.ř.], o návrhu na
nařízení výkonu rozhodnutí [§ 238a odst.1 písm.c) a § 238a odst.2 o.s.ř.], ve
věci zastavení výkonu rozhodnutí [§ 238a odst.1 písm.d) a § 238a odst.2
o.s.ř.], ve věci udělení příklepu ve výkonu rozhodnutí [§ 238a odst.1 písm.e) a
§ 238a odst.2 o.s.ř.], o rozvrhu rozdělované podstaty ve výkonu rozhodnutí [§
238a odst.1 písm.f) a § 238a odst.2 o.s.ř.] nebo o povinnostech vydražitele
uvedeného v ustanoveních § 336m odst.2 (§ 336n) a v § 338za odst.2 o.s.ř. [§
238a odst.1 písm.g) a § 238a odst.2 o.s.ř.].
Dovolání je rovněž přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo
rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a řízení zastaveno, popřípadě věc byla
postoupena orgánu, do jehož pravomoci náleží [§ 239 odst.1 písm.a) o.s.ř.],
jímž bylo v průběhu odvolacího řízení rozhodnuto o tom, kdo je procesním
nástupcem účastníka, o zastavení řízení podle ustanovení § 107 odst.5 o.s.ř., o
vstupu do řízení na místo dosavadního účastníka podle ustanovení § 107a o.s.ř.,
o přistoupení dalšího účastníka podle ustanovení § 92 odst.1 o.s.ř. a o záměně
účastníka podle ustanovení § 92 odst.2 o.s.ř. [§ 239 odst.1 písm.b) o.s.ř.],
jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení podle
ustanovení § 104 odst.1 o.s.ř. [§ 239 odst.2 písm.a) o.s.ř.], jímž bylo
potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o
tom, kdo je procesním nástupcem účastníka, o zastavení řízení podle ustanovení
§ 107 odst.5 o.s.ř., o vstupu do řízení na místo dosavadního účastníka podle
ustanovení § 107a o.s.ř., o přistoupení dalšího účastníka podle ustanovení § 92
odst.1 o.s.ř. a o záměně účastníka podle ustanovení § 92 odst.2 o.s.ř. [§ 239
odst.2 písm.b) o.s.ř.], nebo jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně
o odmítnutí návrhu (žaloby), ledaže by byl odmítnut návrh na předběžné opatření
podle ustanovení § 75a o.s.ř. [§ 239 odst.3 o.s.ř.].
Žalobkyně dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu jednak ve výroku, kterým
byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zastavení řízení \"v části, v níž
se žalobkyně domáhala určení, že okamžité zrušení pracovního poměru ze dne
28.10.1992, doručené žalobkyni dne 5.11.1992, dané jí J. Č., zastoupeným M. Z.,
je neplatné\", jednak ve výroku, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního
stupně o zamítnutí žaloby, kterou se žalobkyně domáhala placení náhrady mzdy ve
výši 3.839,- Kč měsíčně od 13.3.1995 \"do umožnění výkonu práce nebo skončení
pracovního poměru\".
Dovolání žalobkyně proti výroku rozsudku odvolacího soudu o potvrzení rozsudku
soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby není podle ustanovení § 237 odst.1
písm.b) o.s.ř. přípustné, a to již proto, že soud prvního stupně rozhodl o
nároku žalobkyně placení náhrady mzdy ve výši 3.839,- Kč měsíčně od 13.3.1995
\"do umožnění výkonu práce nebo skončení pracovního poměru\" ve svém rozsudku
ze dne 11.7.2002 č.j. 5 C 1932/92-231 stejně jako v předchozích rozsudcích ze
dne 4.11.1997 č.j. 5 C 1932/92-104 a ze dne 19.9.2000 č.j. 5 C 1932/92-166,
které byly odvolacím soudem zrušeny. Dovolání žalobkyně proti tomuto výroku
rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů
uvedených v ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu
ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je
odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li
právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst.3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo
jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu
ustanovení § 237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní
význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání
označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není
založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu
má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává
tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v
ustanovení § 237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolání může být podle ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. - jak uvedeno
již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve
věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li
rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze
podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. § 241a odst.2 písm.a) o.s.ř.], nebo z
důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srov. §
241a odst.2 písm.b) o.s.ř.]. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které
nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze
rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle
ustanovení § 237 odst.1 písm.a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití
těchto ustanovení podle ustanovení § 238 a § 238a o.s.ř. (srov. § 241a odst.3
o.s.ř.). Z výše uvedeného současně vyplývá, že na závěr, zda má napadené
rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze
usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a
odst.2 písm.b) o.s.ř., a že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle
ustanovení § 241a odst.2 písm.a) nebo ustanovení § 241a odst.3 o.s.ř. nemůže
být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. c) o.s.ř., přihlédnuto.
Žalobkyně - jak je zřejmé z obsahu spisu - právní posouzení věci (závěr o tom,
jaký právní předpis měl být ve věci aplikován, popřípadě jak měl být právní
předpis vyložen) ohledně nároku na náhradu mzdy nezpochybňuje. Žalobkyně
odvolacímu soudu (a soudu prvního stupně) v tomto směru vytýká, že chybně
považoval její požadavek na přiznání tohoto nároku vůči žalovaným 1), 2) a 3)
za uplatněný přímo proti žalovaným 1), 2) a 3), ačkoliv ho měl posoudit jako
\"jeden kontinuální nárok uplatněný v jednom řízení proti témuž žalovanému, bez
ohledu na to, zda jednal se žalovaným nebo jeho procesními nástupci\", a řízení
o něm měl - jestliže dospěl k závěru, že ve věci \"nebylo procesních nástupců\"
- rovněž zastavit, tedy že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Protože kritika rozsudku odvolacího
soudu z pohledu dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst.2 písm.a) o.s.ř.
nemůže být - jak uvedeno již výše - způsobilým podkladem pro závěr o zásadním
významu rozsudku odvolacího soudu po právní stránce, je nepochybné, že dovolání
žalobkyně proti výroku napadeného rozsudku, kterým byl potvrzen rozsudek soudu
prvního stupně o zamítnutí žaloby, není přípustné ani podle ustanovení § 237
odst.1 písm.c) o.s.ř.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně proti výroku rozsudku
odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí
žaloby na placení náhrady mzdy ve výši 3.839,- Kč měsíčně od 13.3.1995 \"do
umožnění výkonu práce nebo skončení pracovního poměru\", podle ustanovení §
243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O zastavení řízení soud v občanském soudním řízení rozhoduje usnesením (srov. §
167 odst.1 o.s.ř.); povahu usnesení toto rozhodnutí neztrácí ani v případě,
jestliže je přičleněno k rozhodnutí o věci samé, u něhož je stanovena forma
rozsudku. Přípustnost dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým
byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zastavení řízení, je proto třeba
posoudit shodně, jako kdyby bylo dovoláním napadeno usnesení odvolacího soudu.
Soud prvního stupně řízení \"v části, v níž se žalobkyně domáhala určení, že
okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 28.10.1992, doručené žalobkyni dne
5.11.1992, dané jí J. Č., zastoupeným M. Z., je neplatné\", zastavil - jak
vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku - podle ustanovení § 107 odst.5 o.s.ř. (tedy
proto, že dosavadní žalovaný J. Č. ztratil způsobilost být účastníkem řízení a
povaha věci neumožňuje v řízení pokračovat) a odvolací soud toto jeho
rozhodnutí jako správné (podle ustanovení § 219 o.s.ř.) potvrdil. Dovolání
proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu je - jak vyplývá z výše uvedeného -
přípustné podle ustanovení § 239 odst.2 písm.b) o.s.ř.
Nejvyšší soud České republiky přezkoumal rozsudek odvolacího soudu ve výroku,
kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zastavení řízení, ve smyslu
ustanovení § 242 o.s.ř. bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl
k závěru, že dovolání je opodstatněné.
V průběhu řízení před soudy bylo zjištěno (správnost skutkových zjištění v
tomto směru dovolatelka nezpochybňuje), že žalobkyně uzavřela dne 1.7.1990 s
\"K. h. V. \" pracovní smlouvu, podle které pracovala jako samostatná ekonomka
na provozovně Horský hotel J. Dne 1.9.1992 uzavřel J. Č., narozený dne
21.4.1912, s F. n. m. České republiky Dohodu o vydání a převodu majetku, podle
které nabyl dnem 1.9.1992 na základě privatizačního projektu č. 9091,
schváleného ministrem pro správu národního majetku a jeho privatizaci ČR dne
26.3.1992, na uspokojení svých restitučních nároků (§ 2 odst.3 zákona č.
87/1991 Sb. a § 47 zákona č. 92/1991 Sb.) Horský hotel J. čp. 145 a čp. 190
spolu s dalšími ve smlouvě blíže označenými stavbami a pozemky.
Za tohoto skutkového stavu věci soudy správně dovodily, že práva a povinnosti z
pracovněprávních vztahů pracovníků K. h., s.p. se sídle ve V., kteří pracovali
v jeho organizační složce Horský hotel J. (včetně žalobkyně), přešla ve smyslu
ustanovení § 17 zákona č. 92/1991 Sb. (ve znění účinném do 12.8.1993), na
nabyvatele J. Č. K uvedenému přechodu práv a povinností z pracovněprávních
vztahů došlo ze zákona ke dni 1.9.1992; okolnost, zda žalobkyně po 1.9.1992
konala práci podle pracovní smlouvy, popřípadě proč ji nevykonávala, na tom, že
počínaje dnem 1.9.1992 se stal zaměstnavatelem žalobkyně J. Č., narozený dne
21.4.1912, nic nemůže změnit.
Z dosavadních výsledků řízení dále vyplývá, že dopisem ze dne 28.10.1992 J. Č.
se žalobkyní okamžitě zrušil pracovní poměr podle ustanovení § 53 odst.1
písm.b) zákoníku práce, že se žalobkyně žalobou, podanou u Okresního soudu v
Trutnově dne 21.12.1992, domáhala určení neplatnosti tohoto okamžitého zrušení
pracovního poměru a že J. Č. smlouvou ze dne 3.12.1993 převedl na obchodní
společnost T., spol. s r.o. majetek, který nabyl podle Dohody o vydání a
převodu majetku ze dne 1.9.1992.
Za této situace se soudy správně zabývaly tím, zda práva a povinnosti z
pracovního poměru žalobkyně přešla v důsledku smlouvy ze dne 3.12.1993 z J. Č.
na kupujícího (obchodní společnost T., spol. s r.o.). Tuto otázku je třeba i v
současné době posuzovat podle právních předpisů v té době účinných, a to
zejména podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č. 88/1968
Sb., č. 153/1969 Sb., č. 100/1970 Sb., č. 20/1975 Sb., č. 72/1982 Sb., č.
111/1984 Sb., č. 22/1985 Sb., č. 52/1987 Sb., č. 98/1987 Sb., č. 188/1988 Sb.,
č. 3/1991 Sb., č. 297/1991 Sb., č. 231/1992 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 590/1992
Sb. a č. 37/1993 Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 31.5.1994
(dále jen \"zák. práce\"), podle nařízení vlády č. 121/1990 Sb., o
pracovněprávních vztazích při soukromém podnikání občanů, ve znění nařízení
vlády č. 14/1991 Sb. a zákona č. 231/1992 Sb. (dále jen \"nařízení vlády\") a
podle zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění zákonů č. 264/1992
Sb., č. 591/1992 Sb. a č. 286/1993 Sb., tedy podle obchodního zákoníku ve znění
účinném do 28.7.1994 (dále jen \"obch. zák.\").
K přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů od dosavadního
zaměstnavatele na jiného zaměstnavatele může dojít jen v případech stanovených
zákonem, tj. tehdy, splní-li se předpoklady, které zákon stanoví jako důvod k
přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů mezi zaměstnancem a jeho
zaměstnavatelem na jiného zaměstnavatele. Přechod práv a povinností z
pracovněprávních vztahů je upraven nejen v ustanoveních § 249 a § 250 zák.
práce, ale i v dalších zákonech, například v ustanovení § 17 zákona č. 92/1991
Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění pozdějších
předpisů, v § 27a zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění
pozdějších předpisů, nebo v ustanoveních § 480 a § 487 obch. zák.
V projednávané věci nemohlo v souvislosti se smlouvou ze dne 3.12.1993 dojít k
přechodu práv a povinností z pracovního poměru žalobkyně podle ustanovení § 249
a § 250 zák. práce, neboť jejich užití ve vztahu mezi žalobkyní a J. Č. bylo
vyloučeno (srov. § 4 nařízení vlády). Přechod uvedených práv a povinností na
obchodní společnost T., spol. s r.o. mohl tedy nastat jen tehdy, představovala-
li smlouva ze dne 3.12.1993 smlouvu o prodeji podniku (§ 480 obch. zák.) nebo
smlouvu o prodeji části podniku tvořící samostatnou organizační složku (§ 487
obch. zák.).
Soudy v dosavadním řízení dovodily, že smlouva ze dne 3.12.1993 byla - s
přihlédnutím k jejímu obsahu a podle výkladu provedeného podle ustanovení § 35
odst.2 občanského zákoníku - kupní smlouvou uzavřenou ve smyslu ustanovení §
588 a násl. občanského zákoníku. S tímto závěrem zatím nelze souhlasit.
Podle ustanovení § 588 občanského zákoníku z kupní smlouvy vznikne
prodávajícímu povinnost předmět koupě kupujícímu odevzdat a kupujícímu
povinnost předmět koupě převzít a zaplatit za něj prodávajícímu dohodnutou cenu.
Podle ustanovení § 476 odst.1 obch. zák. smlouvou o prodeji podniku se
prodávající zavazuje odevzdat kupujícímu podnik a převést na něj vlastnické
právo k podniku a kupující se zavazuje převzít závazky prodávajícího
související s podnikem a zaplatit kupní cenu.
Z citovaných ustanovení vyplývá, že kupní smlouva se odlišuje od smlouvy o
prodeji podniku především předmětem smlouvy; zatímco předmětem kupní smlouvy
jsou jednotlivé věci (určené individuálně, druhově, hromadně nebo úhrnně),
popřípadě spoluvlastnický podíl na nich, a práva a jiné majetkové hodnoty,
připouští-li to jejich povaha, předmětem smlouvy o prodeji podniku je podnik,
tj. soubor hmotných, osobních a nehmotných složek podnikání (§ 5 obch. zák.),
přičemž součástí tohoto souboru mohou být i nemovitosti. Pro smlouvu o prodeji
podniku je dále charakteristické, že se kupující - na rozdíl od kupní smlouvy -
zavazuje převzít také závazky prodávajícího související s podnikem. Společné
mají kupní smlouva a smlouva o prodeji podniku to, že se kupující zavazuje
zaplatit prodávajícímu sjednanou kupní cenu.
Smlouva o prodeji podniku vyžaduje písemnou formu (§ 476 odst.2 obch. zák.).
Projevy účastníků však nemusí být - s výjimkou ujednání, které se týká převodu
nemovitostí (§ srov. § 46 odst.2 občanského zákoníku) - na téže listině.
Požadavek písemné formy smlouvy o prodeji podniku je proto splněn i tehdy,
jestliže její podstatné náležitosti, které se netýkají převodu nemovitostí,
byly sjednány na více listinách.
Při úvaze, zda určitá smlouva představuje kupní smlouvu nebo smlouvu o prodeji
podniku, nelze vycházet jen z toho, jak byla jejími účastníky označena.
Rozhodující je obsah smlouvy (to, jaká ujednání byla ve smlouva obsažena a jak
byly dohodnuty zejména podstatné náležitosti smlouvy), přičemž případné
nejasnosti smlouvy je třeba se pokusit odstranit pomocí výkladu projevu vůle,
provedeného podle ustanovení § 35 odst.2 a 3 občanského zákoníku a § 266 obch.
zák.
Odvolací soud (v usnesení ze dne 4.5.1999 č.j. 24 Co 225/98-121) a posléze soud
prvního stupně (v rozsudku ze dne 19.9.2000 č.j. 5 C 1932/92-166) dospěly k
závěru, že smlouva ze dne 3.12.1993 je \"kupní smlouvou v režimu § 588 a násl.
občanského zákoníku\", resp. že jí došlo \"pouze k prodeji nemovitostí a
movitých věcí v režimu občanského zákoníku\". Při posuzování této otázky však
nevzaly v úvahu vše, co o ní bylo dokazováním za řízení zjištěno nebo co jinak
vyšlo za řízení najevo.
Vzhledem k tomu, že právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom
podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní
úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem (§ 35 odst.2
občanského zákoníku), že projev vůle se vykládá podle úmyslu jednající osoby,
jestliže tento úmysl byl straně, které je projev vůle určen, znám nebo jí musel
být znám (§ 266 odst.1 obch. zák.), a že při výkladu projevu vůle se vezme
náležitý zřetel ke všem okolnostem souvisejícím s projevem vůle, včetně jednání
o uzavření smlouvy a praxe, kterou strany mezi sebou zavedly, jakož i
následného chování stran, pokud to připouští povaha věci (§ 266 odst.3 obch.
zák.), měly soudy při řešení uvedené otázky také přihlédnout zejména k tomu, že
- na smlouvu uzavřenou dne 3.12.1993 navazovala \"kupní smlouva o věcech
movitých\" ze dne 8.1.1994, přičemž podle smlouvy ze dne 3.12.1993 \"kupní cena
za věci movité je součástí kupní ceny za majetek nemovitý\",
- po uzavření smlouvy ze dne 3.12.1993 a v návaznosti na ní došlo dne 8.1.1994
k \"fyzickému předání a převzetí objektu Horského hotelu\", jehož předmětem
bylo - jak se výslovně uvádí v protokolu sepsaném o tomto předání a převzetí -
\"fyzické předání a převzetí veškerého movitého a nemovitého majetku, věcí,
práv a závazků prodávaného majetku\",
- podle tvrzení žalovaných prodal J. Č. obchodní společnosti T., spol. s r.o.
svůj podnik (v tom rozsahu a stavu, jak jej nabyl od F. n. m. ČR), přičemž v
době prodeje v něm nepracovali žádní zaměstnanci,
- svědek JUDr. J. R. vypověděl, že úmyslem účastníků smlouvy bylo převést na
nabyvatele (obchodní společnost T., spol. s r.o.) podnik smlouvou o prodeji
podniku, avšak \"bankovní ústav, který měl zajistit financování, se této novoty
obával\", a proto byla \"celá věc rozdělena a zvláště byly převedeny
nemovitosti\", a že při převodu Horského hotelu J. převedl J. Č. na obchodní
společnost T., spol. s r.o. \"bezezbytku vše, co v rámci privatizace získal\".
Soudy obou stupňů k uvedeným okolnostem nepřihlížely, a proto zatím nemůže
obstát jejich závěr, že smlouva ze dne 3.12.1993 byla kupní smlouvou uzavřenou
ve smyslu ustanovení § 588 a násl. občanského zákoníku, neboť při hodnocení
důkazů a všeho, co za řízení vyšlo najevo (§ 132 o.s.ř.), pominuly rozhodné
skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo jinak vyšly za řízení
najevo (§ 241a odst.3 o.s.ř.).
V případě, že smlouva ze dne 3.12.1993 (a popřípadě na její obsah navazující
další písemná ujednání) představovala smlouvu o prodeji podniku, přešla na
nabyvatele (obchodní společnost T., spol. s r.o.) též práva a povinnosti z
pracovněprávních vztahů ohledně zaměstnanců podniku (§ 480 obch. zák.), včetně
těch, s nimiž byl rozvázán pracovní poměr a s nimiž v době prodeje probíhal u
soudu spor o neplatnost rozvázání pracovního poměru (srov. též právní názor
uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18.9.1997 sp. zn. 2 Cdon 1495/96,
uveřejněný pod č. 82 v časopise Soudní judikatura, roč. 1997). Protože práva a
povinnosti z pracovněprávních vztahů i v tomto případě přechází přímo ze
zákona, není rozhodující, zda kupující v době uzavření smlouvy o konkrétním
pracovněprávním vztahu prodávajícího a jeho zaměstnance věděl. Podle právní
úpravy účinné do 31.12.2000 (zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění účinném do 31.12.2000) se pak kupující, který nabyl podnik na základě
smlouvy o prodeji podniku, stal z titulu procesního nástupnictví účastníkem
řízení ve sporu o neplatnost rozvázání pracovního poměru zahájeném proti
prodávajícímu na místě původního žalovaného, a to za předpokladu, že procesní
nástupnictví bylo některým z dosavadních účastníků nebo kupujícím u soudu
uplatněno (srov. rovněž rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18.9.1997 sp. zn. 2
Cdon 1495/96, uveřejněný pod č. 82 v časopise Soudní judikatura, roč. 1997).
V průběhu řízení zaměstnavatel J. Č. dne 12.3.1995 zemřel a usnesením
Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 31.7.1995 č.j. 34 D 852/95-7 bylo řízení o
dědictví po J. Č. zastaveno s tím, že jeho majetek nepatrné hodnoty se vydává
vypraviteli pohřbu L. K.
Otázku, na koho přešla práva a povinnosti z pracovního poměru žalobkyně smrtí
J. Č. (samozřejmě jen za předpokladu, že tato práva a povinnosti za života J.
Č. nepřešla v důsledku smlouvy ze dne 3.12.1993 na obchodní společnost T.,
spol. s r.o. a že tedy J. Č. byl i v době své smrti zaměstnavatelem žalobkyně)
je třeba řešit podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č.
88/1968 Sb., č. 153/1969 Sb., č. 100/1970 Sb., č. 20/1975 Sb., č. 72/1982 Sb.,
č. 111/1984 Sb., č. 22/1985 Sb., č. 52/1987 Sb., č. 98/1987 Sb., č. 188/1988
Sb., č. 3/1991 Sb., č. 297/1991 Sb., č. 231/1992 Sb., č. 264/1992 Sb., č.
590/1992 Sb., č. 37/1993 Sb. a č. 74/1994 Sb., tedy podle zákoníku práce ve
znění účinném do 30.9.1995 (dále jen \"ZP\").
Podle ustanovení § 251a ZP smrtí zaměstnavatele, který je fyzickou osobou,
přecházejí na jeho dědice práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů.
Podle ustálené judikatury soudů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
17.5.2001 sp. zn. 21 Cdo 486/2000, uveřejněný pod č. 34 ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek, roč. 2002) se za dědice zaměstnavatele, který je
fyzickou osobou, ve smyslu ustanovení § 251a ZP považuje ten, komu bylo soudem
jako jedinému dědici potvrzeno nabytí dědictví po zaměstnavateli, ten, kdo jako
dědic podle soudem schválené dohody o vypořádání dědictví nabyl podnik, v němž
pracovali zůstavitelovi zaměstnanci, ti, kterým soud potvrdil nabytí dědictví
podle dědických podílů, ten, kdo podle soudem schválené dohody o přenechání
předluženého dědictví zůstavitelovým věřitelům k úhradě dluhů nebo při
zpeněžení zůstavitelova majetku, provedeného v rámci likvidace dědictví, nabyl
podnik, v němž pracovali zůstavitelovi zaměstnanci, nebo stát, kterému připadlo
dědictví podle ustanovení § 462 obč. zák. V době od smrti zaměstnavatele do
právní moci usnesení o dědictví nebo do zpeněžení podniku, v němž pracovali
zůstavitelovi zaměstnanci, provedeného v rámci likvidace dědictví, se dědici
zaměstnavatele, který je fyzickou osobou, ve smyslu ustanovení § 251a ZP rozumí
ti, jimž svědčí ze zákona, ze závěti nebo z obou těchto důvodů dědické právo po
zůstaviteli, nebo stát, jestliže zůstavitel nezanechal dědice ze závěti ani ze
zákona nebo jestliže tito dědici dědictví odmítli, popřípadě z jiných důvodů
nemohou dědit. K přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů podle
ustanovení § 251a ZP nemůže dojít tehdy, nezanechal-li zůstavitel majetek nebo
zanechal-li majetek jen nepatrné hodnoty.
Nezanechal-li zůstavitel majetek nebo zanechal-li majetek jen nepatrné hodnoty,
nemá zůstavitel právního nástupce, který by vstoupil do jeho práv a povinností;
soud proto řízení o dědictví zastaví (§ 175h o.s.ř.) a případný majetek
nepatrné hodnoty vydá vypraviteli zůstavitelova pohřbu, který tento majetek
nabude nikoliv z titulu dědění, ale rozhodnutím soudu (§ 132 občanského
zákoníku).
Zastaví-li soud pravomocným usnesením řízení o dědictví podle ustanovení § 175h
o.s.ř., není tím (a nemůže tím být) pro účely jiného řízení (řízení, v němž
žalobce uplatňoval své nároky vůči zůstaviteli) ještě závazně stanoveno, že
zůstavitel nezanechal majetek nebo že zanechal majetek jen nepatrné hodnoty.
Ten, kdo žalobou uplatnil své nároky proti zůstaviteli (zpravidla zůstavitelův
věřitel), totiž není účastníkem řízení o dědictví a usnesení o zastavení
dědického řízení podle ustanovení § 175h o.s.ř. není pro něj závazné (srov. §
159 odst.2 občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2002 a nyní
platné ustanovení § 159a odst.1 a 4 o.s.ř.); může proto v řízení o své žalobě
tvrdit a prokazovat, že rozsah, popřípadě cena zůstavitelem zanechaného majetku
byla vyšší, než bylo zjištěno v řízení o dědictví. Prokáže-li, že zůstavitel
zanechal majetek vyšší než nepatrné hodnoty, dochází též ve smyslu ustanovení §
251a ZP k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů na osoby, které
se považují za dědice zaměstnavatele - fyzické osoby.
S názorem odvolacího soudu, podle kterého otázku právního nástupnictví
spojeného s nabytím dědictví nemůže soud v tomto řízení řešit jako otázku
předběžnou, neboť o tom, kdo je dědicem, musí být rozhodnuto v dědickém řízení,
nelze souhlasit. Soud samozřejmě nemůže v jiném než dědickém řízení řešit, kdo
je zůstavitelův dědic a jaký majetek zůstavitele z titulu dědění nabyl. V
případě, že pravomocné usnesení, kterým bylo řízení o dědictví skončeno (tedy i
usnesení o zastavení dědického řízení podle ustanovení § 175h o.s.ř.), není pro
účastníka jiného řízení (zejména zůstavitelova věřitele) závazné, nic soudu
nebrání, aby pro účely tohoto jiného řízení objasnil, jaký majetek, popřípadě v
jaké ceně zůstavitel zanechal a komu svědčí (ze zákona nebo na základě závěti,
popřípadě z obou těchto důvodů) dědické právo po zůstaviteli, a aby z tohoto
zjištění učinil odpovídající závěry, mimo jiné o tom, zda má být řízení podle
ustanovení § 107 odst.5 o.s.ř. zastaveno nebo zda v něm může být pokračováno a
- po objasnění dědického práva (kdo je dědicem) - s kým. Jde-li v řízení o
vyřešení otázky přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů podle
ustanovení § 251a ZP, je třeba zdůraznit, že k němu nedochází - jak vyplývá i z
právního názoru vyjádřeného v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17.5.2001 sp.
zn. 21 Cdo 486/2000 - tehdy, bylo-li řízení o dědictví po zemřelém
zaměstnavateli zastaveno podle ustanovení § 175h o.s.ř., ale jen v případě, že
zůstavitel skutečně nezanechal majetek nebo že skutečně zanechal majetek jen
nepatrné hodnoty.
Dovolací soud nesouhlasí ani s námitkou žalobkyně, která se domáhá, aby byly
započteny dary, které žalovaní 1), 2) a 3) obdrželi od J. Č., na jejich dědické
podíly. Žalobkyně totiž přehlíží, že započtení toho, co dědic ze zákona obdržel
od zůstavitele za jeho života, pokud nejde o obvyklá darování, na jeho dědický
podíl, je možné jen tehdy, jestliže soud v řízení o dědictví usnesením
potvrzuje nabytí dědictví podle dědický podílů (srov. § 484 občanského
zákoníku). V případě, že soud v řízení o dědictví nepřikročil k potvrzení
nabytí dědictví dědicům, neboť řízení o dědictví bylo zastaveno podle § 175h
o.s.ř. (proto, že zůstavitel nezanechal majetek nebo že zanechal majetek jen
nepatrné hodnoty), se nezjišťuje dědické právo, nestanovují se dědické podíly a
započtení na dědické podíly je za této situace pojmově vyloučeno.
Z uvedeného vyplývá, že z pravomocného usnesení o zastavení řízení o dědictví
vydaného podle ustanovení § 175h o.s.ř. soud v jiném řízení vychází, jen
jestliže nebude zjištěno, že zůstavitel ve skutečnosti zanechal majetek vyšší
než nepatrné hodnoty; v takovém případě nemůže být řízení zastaveno podle
ustanovení § 107 odst.5 o.s.ř. z důvodu, že zemřelý účastník nemá žádného
právního nástupce.
V projednávané věci žalobkyně tvrdila, že zůstavitel J. Č. z částky
60.000.000,- Kč, kterou obdržel jako kupní cenu od kupující obchodní
společnosti T., spol. s r.o., zanechal nejméně částku 900.000,- Kč, jež se v
době jeho smrti nacházela na účtu žalované 3). Odvolací soud veden svým chybným
právním názorem se náležitě nezabýval tím, zda žalobkyně uvedené tvrzení
prokázala; kdyby uvedené tvrzení bylo prokázáno, nemůže obstát závěr soudů obou
stupňů o tom, že řízení o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního
poměru ze dne 28.10.1992 muselo být zastaveno, protože na žalované 1), 2) a 3)
- za předpokladu, že jim svědčil některý z titulu pro dědění a že dědictví
neodmítli nebo je nemohou platně odmítnout - nemohla přejít ve smyslu
ustanovení § 251a ZP práva a povinnosti z pracovního poměru žalobkyně.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není ve výroku, kterým byl
potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zastavení řízení \"v části, v níž se
žalobkyně domáhala určení, že okamžité zrušení pracovního poměru ze dne
28.10.1992, doručené žalobkyni dne 5.11.1992, dané jí J. Č., zastoupeným M. Z.,
je neplatné\", správný. Nejvyšší soud České republiky jej proto v tomto výroku,
jakož i akcesorickém výroku, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně
o zamítnutí žaloby, kterou se žalobkyně domáhala po žalovaných placení náhrady
mzdy ve výši 3.839,- Kč měsíčně od 13.3.1995 \"do umožnění výkonu práce nebo
skončení pracovního poměru\", a v akcesorických výrocích o náhradě nákladů
řízení (§ 242 odst.2 písm.b) o.s.ř.), podle ustanovení § 243b odst. 2 části
věty za středníkem o.s.ř. zrušil. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek
odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší
soud České republiky i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 část první věty za
středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. října 2004
JUDr. Ljubomír Drápal,v.r.
předseda senátu