21 Cdo 876/2007
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci
žalobkyně M. K., zastoupené advokátkou, proti žalovanému J. H., zastoupenému
advokátem, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru a o 362.604,- Kč,
vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 4 C 323/98, o dovolání
žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. září 2006 č.j. 49 Co
286/2004-273, takto:
I. Dovolání žalobkyně proti rozsudku krajského soudu ve výroku, jímž byl
potvrzen rozsudek okresního soudu o uložení povinnosti žalovanému zaplatit
žalobkyni 5.119,- Kč, se odmítá.
II. V dalším se rozsudek krajského soudu zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací
Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Žalobkyně se domáhala (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby
bylo určeno, že „okamžité zrušení pracovního poměru dle § 53 odst. 1 písm. b)
zák. práce dané žalovaným žalobkyni přípisem datovaným dne 12.1.1998 a
opírající se o to, že z důvodu zjištění manka na předmětné prodejně potravin v
D. ve výši 44.095,- Kč došlo k hrubému porušení pracovní kázně ze strany
žalobkyně“, je neplatné, že „dohoda o hmotné odpovědnosti ze dne 1.8.1997“ je
neplatná, a aby byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni „mzdu za
měsíc prosinec 1997 ve výši 5.119,- Kč a náhradu mzdy ve výši 115.077,- Kč“.
Žalobu odůvodnila tím, že „žalovaný neprovedl okamžité zrušení pracovního
poměru dle § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce k 31.12.1997 písemně tak, jak to
vyžaduje ust. § 55 zák. práce“, a že „nepodepsala“ žádnou dohodu o hmotné
odpovědnosti, která by odůvodňovala její odpovědnost za vzniklý schodek. Po
doručení předmětného přípisu ze dne 12.1.1998, jímž jí žalovaný oznámil, že „ke
dni 31.12.1997 s ní byl okamžitě zrušen pracovní poměr dle § 53 odst. 1 písm.
b) zák. práce za zvlášť hrubé porušení pracovní kázně – manko za zboží na
prodejně ve výši 44.095,- Kč“, žalovanému oznámila, že jeho zrušovací projev
vůle považuje za neplatný a že trvá na dalším zaměstnávání. Žalovaný jí ovšem
přípisem ze dne 26.1.1998 sdělil, že „považuje její oznámení za bezpředmětné“,
neboť svým podpisem na zápisu z provedené inventury (na jejímž základě byl
zjištěn schodek) „s okamžitým zrušením pracovního poměru z důvodu hrubého
porušení pracovní kázně souhlasila“. Kromě toho žalobkyně po žalovaném
požadovala doplatek mzdy za měsíc prosinec 1997, kterou jí „v rozporu s ust. §
121 zák. práce“ nevyplatil, a od 26.1.1998 (kdy žalovanému oznámila, že trvá na
dalším zaměstnávání) náhradu mzdy podle „ust. § 61 odst. 1 zák. práce“ ve výši
průměrného výdělku.
Okresní soud v Hodoníně (poté, co usnesením ze dne 30.8.1999 č.j. 4 C 323/98-84
řízení o zaplacení mzdy a náhrady mzdy vyloučil k samostatnému projednání a
rozhodnutí) rozsudkem ze dne 30.8.1999 č.j. 4 C 323/98-85 určil, že „okamžité
zrušení pracovního poměru dle § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce dané žalovaným
žalobkyni přípisem datovaným dne 12.1.1998“ a dohoda o hmotné odpovědnosti ze
dne 1.8.1997 jsou neplatné, a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit
žalobkyni náklady řízení ve výši 9.875,- Kč k rukám „právní zástupkyně“
žalobkyně JUDr. R. B. Ve věci samé dospěl k závěru, že „okamžité zrušení
pracovního ke dni 31.12.1997, které bylo učiněno dopisem ze dne 12.1.1998“, je
neplatné, neboť „nebylo doručeno do vlastních rukou žalobkyně, tak jak to
stanoví zákon“ (§ 55 zák. práce), nýbrž „žalobkyně se o této skutečnosti
dozvěděla až z dopisu ze dne 12.1.1998“. Jako neplatnou soud prvního stupně
shledal rovněž dohodu o hmotné odpovědnosti ze dne 1.8.1997, kterou za
žalobkyni podepsala M. T., ačkoli ji žalobkyně „nikterak nezmocnila k tomuto
právnímu úkonu“.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně usnesením ze dne 22.10.2002 č.j. 15
Co 66/2000-110 rozsudek soudu prvního stupně „v napadených výrocích I. o
neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru a III. o nákladech řízení“
zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Zdůraznil, že obsahem spisu je jednak zápis z inventury ze dne 27.12.1997, z
něhož vyplývá, že žalobkyně „souhlasí s okamžitým zrušením pracovního poměru k
31.12.1997“, a jednak dopis žalovaného ze dne 12.1.1998, kterým oznamuje
žalobkyni, že „ke dni 31.12.1997 s ní byl okamžitě zrušen pracovní poměr dle §
53 odst. 1 písm. b) zák. práce za zvlášť hrubé porušení pracovní kázně – manko
za zboží na prodejně ve výši 44.095,- Kč“. Ze žaloby je přitom podle názoru
odvolacího soudu patrno, že žalobkyně, ač tvrdí, že k okamžitému zrušení
pracovního poměru mělo dojít listinou ze dne 27.12.1997, domáhá se v žalobním
petitu určení neplatnosti okamžitého zrušení, k němuž mělo dojít listinou ze
dne 12.1.1998. Tento „vnitřní logický rozpor“ žaloby se projevil i v rozhodnutí
soudu prvního stupně, kdy ve výroku napadeného rozsudku je uváděna listina ze
dne 12.1.1998, zatímco z odůvodnění vyplývá, že žaloba je zamítnuta pro
formální nedostatky listiny ze dne 27.12.1997. Odvolací soud proto uložil soudu
prvního stupně, aby v dalším řízení vyzval žalobkyni k úpravě žalobního petitu
a doplnění skutkových tvrzení o tom, kterou listinou jí bylo dáno okamžité
zrušení pracovního poměru, a po případném provedení dalších důkazů o věci znovu
rozhodl.
Okresní soud v Hodoníně (poté, co žalobkyně provedla doplnění, opravu a změnu
žaloby a soud prvního stupně usnesením ze dne 14.5.2003 č.j. 4 C 323/98-124
opětovně spojil řízení o zaplacení mzdy a náhrady mzdy ke společnému projednání
a rozhodnutí) rozsudkem ze dne 22.3.2004 č.j. 4 C 323/98-220, ve znění
opravného usnesení ze dne 22.2.2006 č.j. 4 C 323/98-243, určil „neplatnost
okamžitého zrušení pracovního poměru dle § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce ke
dni 31.12.1997 daného žalovaným žalobkyni upraveným zápisem o inventuře ze dne
27.12.1997 a opírajícím se o to, že z důvodu zjištění manka na předmětné
prodejně potravin v D. ve výši 44.095,- Kč došlo k hrubému porušení pracovní
kázně ze strany žalobkyně, když o důsledcích z tohoto zápisu plynoucích se
žalobkyně dozvěděla až přípisem žalovaného ze dne 12.1.1998“; současně
žalovanému uložil povinnost „zaplatit žalobkyni mzdu za měsíc prosinec 1997 ve
výši 5.119,- Kč a dále náhradu mzdy z titulu neplatného rozvázání pracovního
poměru ze dobu od 26.1.1998 do 26.1.2004 ve výši 357.485,- Kč“, a rozhodl, že
žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náklady řízení ve výši 46.792,- Kč k
rukám „právní zástupkyně“ žalobkyně JUDr. R. B. Po doplnění řízení dospěl soud
prvního stupně k závěru, že „s ohledem na okolnosti případu v návaznosti na §
240 odst. 3 zák. práce“ hodlal žalovaný okamžitě zrušit se žalobkyni pracovní
poměr ke dni 31.12.1997, „a to právě z důvodu manka na předmětné prodejně v
D.“, kdy – jak zdůraznil – „nebyl vůlí stran postup uvedený v § 43 odst. 1 zák.
práce“, tj. rozvázání pracovního poměru dohodou, jak tvrdí žalovaný. Jelikož
však sporný zrušovací projev vůle ze strany žalovaného „nesplňuje zákonem
stanovené náležitosti uvedené v § 55 zák. práce, neboť nebyl proveden písemně a
nebyl doručen žalobkyni jako zaměstnanci“, je podle názoru soudu prvního stupně
„nutno konstatovat, že pro nesplnění formálních náležitostí je okamžité zrušení
pracovního poměru nutno považovat na neplatné“. Protože žalobkyně dopisem ze
dne 22.1.1998 žalovanému oznámila, že trvá na dalším zaměstnání, náleží jí
rovněž „v souladu ustanovením § 61 odst. 1 zák. práce“ náhrada mzdy ve výši
průměrného výdělku za celé žalované období od 26.1.1998 do 26.1.2004, neboť
soud v daném případě neshledal „důvody moderace práva žalobkyně vůči žalovanému
tak, jak navrhl žalovaný v souladu s ustanovením § 61 odst. 2 zák. práce“. Za
opodstatněný soud prvního stupně považoval konečně i nárok žalobkyně na
zaplacení mzdy za měsíc prosinec 1997, která „byla v rozporu s ustanovením §
121 odst. 1 zák. práce zadržena žalovaným jako úhrada na částečné krytí manka“.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 12.9.2006 č.j. 49 Co
286/2004-273 rozsudek soudu prvního stupně „v části výroku II. o povinnosti
žalovaného zaplatit žalobkyni částku 5.119,- Kč“ potvrdil, „ve výroku I. a
zbývající části výroku II.“ tento rozsudek změnil tak, že „se zamítá žaloba na
neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru podle § 53 odst. 1 písm. b)
zák. práce, daného žalovaným žalobkyni upraveným zápisem o inventuře ze dne
27.12.1997 ke dni 31.12.1997, a na uložení povinnosti žalovaného zaplatit
žalobkyni částku 357.485,- Kč“, a rozhodl, že „žalovanému se náhrada nákladů
řízení před soudy obou stupňů nepřiznává“. Odvolací soud zdůraznil, že
„základní podmínkou“ úspěšnosti žaloby o neplatnost rozvázání pracovního poměru
podané podle ustanovení § 64 zák. práce je, aby takový jednostranný právní úkon
(žalobou napadený) byl zaměstnavatelem nebo zaměstnancem (žalovaným) ve vztahu
k druhému účastníku pracovního poměru (žalobci) učiněn, resp. dohoda o
rozvázání pracovního poměru byla mezi nimi uzavřena. V projednávané věci však
žalobkyně svůj nárok na neplatnost rozvázání pracovního poměru „založila na
skutkových tvrzeních, podle kterých tento právní úkon ve vztahu k ní žalovaný
neučinil“ (tj., že údaje o okamžitém zrušení pracovního poměru do zápisu o
inventuře ze dne 27.12.1997 žalovaný uvedl dodatečně poté, co žalobkyně tento
zápis podepsala, a že o skončení pracovního poměru se dozvěděla až z dopisu
žalovaného ze dne 12.1.1998, v němž jí sdělil, že ke dni 31.12.1997 s ní byl
okamžitě zrušen pracovní poměr podle ustanovení § 53 odst. 1 písm. b/ zák.
práce). Protože žalovaný „navíc od samého počátku řízení tvrdí“, že ve vztahu k
žalobkyni žádným způsobem neprojevil vůli rozvázat s ní pracovní poměr
okamžitým zrušením a že skončení pracovního poměru „odvozuje“ od dohody o
rozvázání pracovního poměru, za kterou považuje spornou část textu zápisu o
inventuře ze dne 27.12.1997 (slova o okamžitém zrušení pracovního poměru zde i
v dopise ze dne 12.1.1998 označuje za „formulační nepřesnost“), nelze za tohoto
stavu podle názoru odvolacího soudu „považovat žalobu o neplatnost okamžitého
zrušení pracovní poměru za důvodnou“, stejně tak jako uplatněný nárok žalobkyně
na náhradu mzdy, neboť, „nebyla-li žalobkyně úspěšná s žalobou o neplatnost
okamžitého zrušení pracovního poměru, od kterého se nárok na náhradu mzdy
odvozuje, nebyl splněn základní předpoklad ke vzniku tohoto nároku podle § 61
odst. 1 zák. práce“. Za důvodný považoval odvolací soud ve shodě se soudem
prvního stupně pouze požadavek žalobkyně na zaplacení mzdy za vykonanou práci
za měsíc prosinec 1997 ve výši 5.119,- Kč, protože podle jeho názoru text,
podle kterého žalobkyně „…souhlasí s podílem na úhradě manka ve výši platu za
12/1997, který jí nebude vyplacen…“, jenž je umístěn uvnitř ostatního textu
zápisu o inventuře ze dne 27.12.1997, „ve spojení s podpisy účastníků na konci
zápisu nelze považovat za dohodu o srážkách ze mzdy“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání „z důvodu
uvedeného v ust. § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.“. Namítala, že není správný
závěr odvolacího soudu o tom, že žalovaný ve vztahu k žalobkyni žádným způsobem
neprojevil vůli rozvázat s ní pracovní poměr okamžitým zrušením a že od
takového právního úkonu ani žalovaný skončení pracovního poměru žalobkyně
neodvozuje. Podle názoru dovolatelky „skutková zjištění hovoří jasně“, a to
tak, že projevem vůle žalobkyně na zápisu o inventuře ze dne 27.12.1997 byl
její podpis „stvrzující pouze skutečnosti stran inventury a nikoliv, jak tvrdí
žalovaný, akceptace rozvázání pracovního poměru dohodou“. Naopak termín
„okamžité zrušení pracovního poměru“ coby žalovaným tvrzená „terminologická
nepřesnost“ se objevuje nejen na posléze žalovaným provedené „úpravě“ zmíněného
zápisu z inventury, ale i na jeho přípisu ze dne 12.1.1998, „a to jako jasně a
přesně specifikovaný termín s odkazem na paragrafové znění Zákoníku práce“.
Žalobkyně pak „v návaznosti na tuto po ni skutkově jasnou situace“ reaguje
přípisem ze dne 22.1.1998, kde žalovanému oznamuje, že považuje okamžité
zrušení pracovního poměru za neplatné a že trvá na dalším zaměstnávání. Z
uvedených skutečností podle názoru dovolatelky vyplývá, že žalovaný „v
návaznosti na ust. § 240 odst. 3 zák. práce zcela evidentně a bez jakýchkoliv
zábran – viz upravený zápis o inventuře ze dne 27.12.1997 – s žalobkyní
okamžitě zrušil pracovní poměr, a to z důvodu manka na předmětné prodejně
potravin v D.“, a tudíž „vůlí obou stran nebyl postup uvedený v § 43 odst. 1
zák. práce“. Kromě toho dovolatelka vytkla odvolacímu soudu, že „mohl nárok na
náhradu mzdy dovodit i z ust. § 130 odst. 1 zák. práce i příp. za současné
neakceptace a zamítnutí výroku I. rozsudku soudu pracovního stupně“, neboť –
jak zdůraznila – „žalobkyně nemohla konat práci, byť o její přidělování
žalovaného žádala přípisem ze dne 22.1.1998“. Žalobkyně navrhla, aby dovolací
soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k
dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání žalobkyně bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu v
zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), se nejprve zabýval otázkou subjektivní a
objektivní přípustnosti dovolání.
Podle ustanovení § 240 odst. 1 věty první o.s.ř. účastník může podat dovolání
do jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který
rozhodoval v prvním stupni.
Z obecného závěru, že k dovolání jsou legitimováni účastníci řízení, nelze
dovozovat, že by dovolání mohl podat kterýkoliv z nich. Z povahy dovolání
jakožto opravného prostředku plyne, že dovolání může podat jen ten účastník,
kterému nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popř. kterému byla
tímto rozhodnutím způsobena jiná určitá újma na jeho právech. Rozhodujícím
přitom je výrok rozhodnutí odvolacího soudu, protože existenci případné újmy
lze posuzovat jen z procesního hlediska. Při tomto posuzování také nelze brát v
úvahu subjektivní přesvědčení účastníka řízení, ale jen objektivní skutečnost,
že rozhodnutím soudu mu byla způsobena určitá, třeba i ne příliš významná újma,
kterou lze odstranit zrušením napadeného rozhodnutí. Oprávnění podat dovolání
tedy svědčí jen tomu účastníku, v jehož neprospěch vyznívá poměření
nejpříznivějšího výsledku, který odvolací soud pro účastníka mohl založit svým
rozhodnutím, a výsledku, který svým rozhodnutím skutečně založil, je-li zároveň
způsobená újma odstranitelná tím, že dovolací soud napadené rozhodnutí zruší
(srov. např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30.10.1997 sp.zn.
2 Cdon 1363/96, uveřejněné pod č. 28 v časopise Soudní judikatura, roč. 1998).
Žalobkyně uvádí, že dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu „v plném
rozsahu“; podává tedy dovolání i proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž
byl potvrzen rozsudek okresního soudu o uložení povinnosti žalovanému zaplatit
žalobkyni 5.119,- Kč. Rozsudkem odvolacího soudu v této části však nemohla být
žalobkyni způsobena újma na jejích právech, neboť jejím požadavkům bylo v tomto
směru (rozsahu) vyhověno. Z tohoto pohledu tedy žalobkyně nemůže mít -
objektivně vzato - žádný skutečný zájem, aby rozhodnutí odvolacího soudu bylo
zrušeno. K podání dovolání proti uvedené části rozsudku odvolacího soudu tedy
není žalobkyně oprávněna (subjektivně legitimována). Nejvyšší soud České
republiky proto dovolání žalobkyně v tomto směru - aniž by se mohl věcí dále
zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. b) o.s.ř.
odmítl.
Po zjištění, že dovolání žalobkyně proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího
soudu o věci samé (jímž byla zamítnuta žaloba o určení neplatnosti okamžitého
zrušení pracovního poměru a o zaplacení 357.485,- Kč) bylo podáno oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, Nejvyšší soud
České republiky přezkoumal napadený měnící rozsudek ve smyslu ustanovení § 242
o.s.ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k
závěru, že dovolání je opodstatněné.
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzovaném případě zjištěno (správnost
skutkových zjištění soudů v tomto směru dovolatelka nenapadá), že žalobkyně
byla zaměstnána u žalovaného na základě pracovní smlouvy ze dne 1.8.1997 jako
prodavačka s místem výkonu práce v D. Podle zápisu o „inventuře od 1.8.1997 –
23.12.1997“ na provozovně „potraviny D.“, vyhotoveného dne 27.12.1997 a
podepsaného žalovaným a žalobkyní, „zodpovědná vedoucí K. M. (žalobkyně)
souhlasí s podílem na úhradě níže uvedeného manka ve výši platu za 12/1997,
který jí nebude vyplacen, a okamžitým zrušením pracovního poměru k 31.12.1997“.
Dopisem ze dne 12.1.1998 žalovaný sdělil žalobkyni, že „ke dni 31.12.1997 s ní
byl okamžitě zrušen pracovní poměr dle § 53, odst. 1b za zvlášť hrubé porušení
pracovní kázně – manko za zboží v prodejně ve výši 44.095,70 Kč“ s tím, že
„mzda za prosinec 1997 jí byla zadržena na částečnou úhradu vzniklého manka“.
Nato žalobkyně dopisem ze dne 22.1.1998 oznámila žalovanému, že „jeho okamžité
zrušení pracovního poměru ke dni 31.12.1997, které jí oznámil svým přípisem ze
dne 12.1.1998“, považuje za neplatné a že „trvá na tom, aby ji nadále
zaměstnával v pracovním poměru dle pracovní smlouvy ze dne 1.8.1997“. Žalovaný
dopisem ze dne 26.1.1998 odmítl oznámení žalobkyně jako „bezpředmětné“, neboť
„s úhradou manka zjištěného inventarizací souhlasila a stejně tak i s okamžitým
zrušením pracovního poměru z důvodu hrubého porušení pracovní kázně“. Žalobkyně
se touto žalobou domáhá určení neplatnosti „okamžitého zrušení pracovního
poměru podle § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce ke dni 31.12.1997 daného
žalovaným žalobkyni upraveným zápisem o inventuře ze dne 27.12.1997“.
Projednávanou věc je třeba posuzovat i v současné době - vzhledem k tomu, že
sporný právní úkon měl být učiněn „upraveným zápisem o inventuře ze dne
27.12.1997“ – podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění do
30.9.1999, tj. přede dnem, než nabyl účinnosti zákon č. 167/1999 Sb., kterým se
mění zákon č. 1/1991 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, zákon
č. 9/1991 Sb., o zaměstnanosti a působnosti orgánů České republiky na úseku
zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 368/1992 Sb., o správních
poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 65/1965 Sb., zákoník
práce, ve znění pozdějších předpisů (srov. § 364 odst. 2 zákona č. 262/2006
Sb., zákoníku práce) – dále jen „zák. práce“.
Se závěrem odvolacího soudu o tom, že „žalovaný ve vztahu k žalobkyni žádným
způsobem neprojevil vůli rozvázat pracovní poměr okamžitým zrušením a že od
takového právního úkonu ani žalovaný skončení pracovního poměru žalobkyně
neodvozuje“, zatím nelze souhlasit.
Podle ustanovení § 240 odst. 1 zák. práce právní úkon (pracovní smlouva,
výpověď, dohoda o náhradě škody apod.) je projev vůle směřující ke vzniku,
změně nebo zániku těch práv nebo povinností, které právní předpisy s takovým
projevem spojují.
Podle ustanovení § 240 odst. 3 zák. práce je třeba projev vůle vykládat tak,
jak to se zřetelem k okolnostem, za kterých byl učiněn, odpovídá pravidlům
slušnosti a občanského soužití.
O obsahu právního úkonu mohou - tak, jako tomu bylo v projednávané věci -
vzniknout pochybnosti. Pro takový případ ustanovení § 240 odst. 3 zák. práce
formuluje výkladová pravidla, která ukládají soudu, aby výklad projevu vůle
směřoval pouze k objasnění jeho obsahu, tedy ke zjištění toho, co bylo skutečně
projeveno. Pomocí výkladu projevu vůle nelze „nahrazovat“ nebo „doplňovat“
vůli, kterou jednající v rozhodné době neměl nebo kterou sice měl, ale kterou
neprojevil (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne
14.10.1996 sp. zn. 3 Cdon 946/96, uveřejněný pod č. 29 ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek, roč. 1997).
Není-li možné provést výklad písemného projevu vůle jen na základě listiny, v
níž je obsažen, musí soud při postupu podle ustanovení § 240 odst. 3 zák. práce
přihlédnout zejména k tomu, za jakých okolností byl projev vůle učiněn a zda za
těchto okolností bylo mezi účastníky zřejmé, o jaký právní úkon se jedná (jaká
práva nebo povinnosti měla podle něj vzniknout, změnit se nebo zaniknout).
Takto musí soud postupovat i tehdy, interpretují-li účastníci ve svých
přednesech či výpovědích v průběhu řízení projev vůle odlišným způsobem. Taková
situace ovšem neznamená, že obsah projevené vůle nelze zjistit, neboť zájmy a
postoje účastníků v průběhu soudního řízení již nemusejí odpovídat jejich
původní vůli, kterou projevili. Jde tedy o to, aby obsah projevu vůle, který
jednající učinil, byl vyložen v souladu se stavem, který existoval v době, kdy
byl učiněn. Není přitom rozhodující, co jednající projevit chtěl, podstatné je,
co skutečně projevil. Při rozporu mezi vnitřní vůlí jednajícího a vůlí
projevenou navenek totiž právo zpravidla přihlíží k vůli projevené, čímž chrání
dobrou vůli toho, kdo takový projev vůle vnímal.
V projednávané věci není obsah listiny ze dne 27.12.1997 sám o sobě zcela
jednoznačný. Z listiny vyplývá, že může obsahovat – jak je zřejmé z postoje
žalobkyně ke zde zmíněnému způsobu rozvázání pracovního poměru (že žalobkyně s
ním „souhlasí“) a z toho, že byla oběma účastníky podepsána – dvoustranný
právní úkon (dohodu); na druhé straně se v ní hovoří o „okamžitém zrušení
pracovního poměru“, aniž by se současně uvádělo, kdo (zda žalobkyně nebo
žalovaný) tento úkon činí, ačkoli okamžité zrušení pracovního poměru pojmově
představuje jednostranný právní úkon, který je povolán učinit jak
zaměstnavatel, tak zaměstnanec (srov. § 53 a § 54 zák. práce).
Navzdory uvedeným nejasnostem se však odvolací soud – jak vyplývá z odůvodnění
napadeného rozsudku - nepokusil neurčitost a nesrozumitelnost projevů vůle
obsažených v listině ze dne 27.12.1997 odstranit pomocí jejich výkladu podle
ustanovení § 240 odst. 3 zák. práce a objasnit tak, ke kterému ze způsobů
skončení pracovního poměru projevená vůle směřovala. Svůj závěr o tom, že
„nelze žalobu o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru považovat za
důvodnou“, založil pouze na „skutkových tvrzeních účastníků“, z nichž podle
jeho názoru „vyplývá“, že žalovaný „s žalobkyní nerozvazoval pracovní poměr
okamžitým zrušením“, nýbrž že „skončení pracovního poměru žalobkyně odvozuje od
dohody, za kterou považuje spornou část textu zápisu o inventuře ze dne
27.12.1997“. Opominul přitom, že pro objasnění povahy právního úkonu není
významné, jak je právní úkon (projev vůle) označen a účastníkem subjektivně
hodnocen, případně co o obsahu projevené vůle účastníci následně tvrdí v
průběhu soudního řízení, nýbrž – jak uvedeno výše - podstatné je to, co
jednající účastník vzhledem ke všem okolnostem, za kterých bylo slovní nebo
jiné vyjádření učiněno, skutečně projevil, a také to, jak bylo vyjádření
pochopeno tím, komu byl projev vůle určen.
Odvolacímu soudu je proto třeba vytknout, že do rámce úvah o povaze sporného
právního úkonu obsaženého v listině ze dne 27.12.1997 nezahrnul - kromě
samotného textu předmětné listiny - také text dopisu žalovaného ze dne
12.1.1998, v němž sděluje žalobkyni, že „ke dni 31.12.1997 s ní byl okamžitě
zrušen pracovní poměr dle § 53, odst. 1b za zvlášť hrubé porušení pracovní
kázně – manko za zboží v prodejně ve výši 44.095,70 Kč“, dopis žalobkyně ze dne
22.1.1998, v němž oznamuje žalovanému, že „jeho okamžité zrušení pracovního
poměru ke dni 31.12.1997, které jí oznámil svým přípisem ze dne 12.1.1998“,
považuje za neplatné, a konečně i dopis žalovaného ze dne 26.1.1998, v němž
odmítl oznámení žalobkyně jako „bezpředmětné“, neboť „s okamžitým zrušením
pracovního poměru z důvodu hrubého porušení pracovní kázně souhlasila“.
Odvolací soud neměl dále opomenout vypořádat se se skutečnostmi, které k
charakteru sporného úkonu uvedly svědkyně (byť příbuzné žalovaného) F. H. a I.
H., a rovněž měl vyhodnotit, jaký význam z tohoto hlediska má skutečnost, že
pracovní poměr měl podle „odhlášky zaměstnance“ být „okamžitě zrušen“ až o
několik dní později „ke dni 31.12.1997“. Teprve po zhodnocení stavu, který
existoval v době, kdy došlo ke spornému právnímu úkonu, lze učinit závěr o tom,
ke kterému ze způsobů skončení pracovního poměru projevená vůle směřovala a zda
„slova o okamžitém zrušení pracovního poměru“ uvedená v zápisu o inventuře ze
dne 27.12.1997 i v dopisech žalovaného ze dne 12.1.1998 a 26.1.1998 skutečně
představují – jak tvrdí žalovaný - „formulační nepřesnost“.
Vzhledem k tomu, že dosud nebylo náležitě objasněno, který ze způsobů skončení
pracovního poměru obsahuje předmětná listina - „upravený zápis o inventuře ze
dne 27.12.1997“, nelze zatím přisvědčit ani tomu, jak odvolací soud posoudil
uplatněný nárok žalobkyně na peněžité plnění ve výši 357.485,- Kč.
V této souvislosti odvolací soud neopomene, že případný závěr o tom, že obsahem
listiny ze dne 27.12.1997 není okamžité zrušení pracovního poměru, neznamená
bez dalšího, že nárok žalobkyně na peněžité plnění (náhradu mzdy) je
neopodstatněný. Neexistence rozvázání pracovního poměru, které je předmětem
žaloby podané podle ustanovení § 64 zák. práce, totiž nemá na trvání pracovního
poměru mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem žádný vliv a nezpůsobuje skončení
pracovního poměru podle tohoto právního úkonu. Za tohoto stavu má tudíž
zaměstnavatel nadále povinnost – není-li zde jiného právního úkonu směřujícího
ke skončení pracovního poměru účastníků – přidělovat zaměstnanci práci podle
pracovní smlouvy [srov. § 35 odst. 1 písm. a) zák. práce]. Neplní-li nebo
nemůže-li zaměstnavatel plnit tuto povinnost, a to za předpokladu, že
zaměstnanec je schopen a připraven tuto práci konat, jde o překážku v práci ve
smyslu ustanovení § 130 odst. 1 zák. práce, za kterou zaměstnanci náleží
náhrada mzdy, jež má charakter ekvivalentu mzdy, kterou si zaměstnanec nemohl
vydělat v důsledku toho, že mu zaměstnavatel (např. proto, že podle jeho
mylného názoru pracovní poměr skončil) v rozporu s ustanovením § 35 odst. 1
písm. a) zák. práce neumožnil konat práci, k níž se zavázal podle pracovní
smlouvy; zákon tímto způsobem sleduje, aby zaměstnanci byla reparována újma,
kterou utrpěl následkem protiprávního postupu zaměstnavatele.
V projednávané věci je nepochybné, že žalobkyně vylíčila v žalobě rozhodující
skutečnosti (§ 79 odst. 1 o.s.ř.) tak, že uvedla, že jí v době od 26.1.1998 do
26.1.2004 vznikla ztráta na výdělku ve výši 357.458,- Kč poté, co s ní byl
neplatně okamžitě zrušen pracovní poměr, a co zaměstnavateli dopisem ze dne
22.1.1998 oznámila že „trvá na tom, aby ji nadále zaměstnával v pracovním
poměru dle pracovní smlouvy ze dne 1.8.1997“. Těmito údaji v souladu se zákonem
vymezila předmět řízení, které bylo zahájeno její žalobou. Tím, že žalobkyně
uvedla v žalobě údaje o „neplatném“ rozvázání pracovního poměru, které jsou z
hlediska hmotného práva - důsledně vzato - vyústěním jejích právních představ o
způsobu vyjádření vzniklé ztráty výdělku v důsledku nepřidělování práce podle
pracovní smlouvy, neprovedla v posuzovaném případě vymezení předmětu řízení;
tyto údaje mohly sloužit jen ke splnění povinnosti podle ustanovení § 101 odst.
1 o.s.ř. Z uvedeného vyplývá, že žalobkyní uplatněný nárok na peněžité plnění
(náhradu mzdy) ve výši 357.485,- Kč lze posoudit nejen podle ustanovení § 61
zák. práce, ale případně i z hledisek ustanovení § 130 odst. 1 zák. práce.
Z uvedeného vyplývá, že měnící rozsudek odvolacího soudu o věci samé není
správný. Nejvyšší soud České republiky jej proto v této části a v akcesorickém
výroku o nákladech řízení podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty za
středníkem o.s.ř. zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil Krajskému soudu v Brně k
dalšímu řízení.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1, § 243d odst. 1 část věty
za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. ledna 2008
JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.
předseda senátu