21 Cdo 888/2007
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Mojmíra Putny v právní
věci žalobce C., zastoupeného advokátem, proti žalovanému K. R., zastoupenému
advokátkou, o 539.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně
pod sp. zn. 22 Cm 174/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v
Olomouci ze dne 19. září 2006 č.j. 7 Cmo 327/2004-109, takto:
Rozsudek vrchního soudu se zrušuje a věc se vrací Vrchnímu soudu v Olomouci k
dalšímu řízení.
Č. s., a.s., se žalobou podanou u soudu dne 30.10.2000 domáhala, aby jí
žalovaný zaplatil 539.000,- Kč s 27% úrokem z prodlení ode dne 28.10.2000 do
zaplacení s tím, že žalobce je oprávněn domáhat se uspokojení pohledávky pouze
z výtěžku prodeje zastavených nemovitostí, a to \"stavby - objektu bydlení č.p.
267 na pozemku parc. č. st. 175/1 - zastavěná plocha a pozemku parc. č. st.
175/1 - zastavěná plocha o výměře 245 m2, vše zapsáno na LV vedeném pro
katastrální území R., obec R., okres B.\". Žalobu zdůvodnila zejména tím, že
poskytla D. F., na základě úvěrové smlouvy č. 17/92 ze dne 3.2.1992 střednědobý
úvěr ve výši 539.000,- Kčs, že úvěr nebyl splácen a že pohledávka jí byla vůči
dlužnici přisouzena \"rozsudkem Krajského soudu v Bratislavě (č.j. 25 Co
100/94-57-59)\". K zajištění této pohledávky z úvěrové smlouvy byla dne
3.2.1992 sjednána se žalovaným zástavní smlouva č. 17/1992, podle níž vzniklo
zástavní právo k uvedeným nemovitostem; protože pohledávka nebyla dosud
uhrazena, požaduje žalobou její uspokojení ze zástavy.
Krajský soud v Brně - poté, co usnesením ze dne 26.2.2004 č.j. 22 Cm
174/2001-61 vyhověl návrhu, aby do řízení na místo Č. s., a.s. vstoupil jako
žalobce C. - rozsudkem ze dne 14.4.2004 č.j. 22 Cm 174/2001-90 žalobu zamítl a
rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení
26.700,- Kč k rukám advokátky. Z provedeného dokazování dovodil, že dne
3.2.1992 byla mezi Č. s., a.s. a D. F. uzavřena úvěrová smlouva č. 17/92, na
základě které dlužnice obdržela investiční úvěr ve výši 539.000,- Kč splatný
dnem 31.1.1996, že pohledávka z úvěru byla zajištěna zástavním právem k
nemovitostem ve vlastnictví žalovaného, zřízeným podle zástavní smlouvy ze dne
3.2.1992, a že dlužnici bylo uloženo vrátit úvěr pravomocným rozhodnutím soudu,
vydaným ve S. r. Žaloba není podle soudu prvního stupně opodstatněná, neboť
žalovaný vznesl důvodně námitku promlčení. I když se ve smyslu ustanovení § 100
odst.2 občanského zákoníku zástavní právo nepromlčí dříve než zajištěná
pohledávka, platí podle soudu prvního stupně plně takové pravidlo jen tehdy,
jestliže \"osobní dlužník a zástavce jsou jedna a táž osoba\". V případě, že
zástavní dlužník není \"osobním dlužníkem\", běží vůči každému z nich promlčecí
doba samostatně; nastala-li tedy vůči osobnímu dlužníku \"skutečnost, s níž
zákon spojuje delší promlčecí dobu\" (například pravomocné přisouzení
pohledávky), nezavazuje to také zástavního dlužníka. Vzhledem k tomu, že proti
žalovanému jako zástavnímu dlužníku nebyla pohledávka pravomocně přisouzena,
uplynula promlčecí doba marně ještě před zahájením tohoto řízení (\"poskytnutý
úvěr\" byl splatný nejpozději dnem 31.1.1996 a žaloba byla podána u soudu dne
30.10.2000).
K odvolání žalobce Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 19.9.2006 č.j. 7 Cmo
327/2004-109 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobce je
povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 49.135,- Kč k
rukám advokátky. Odvolací soud dovodil, že zástavní právo se promlčuje ve
tříleté lhůtě, která začíná běžet dnem, kdy mohlo být vykonáno poprvé, že však
se nepromlčuje s ohledem na svoji akcesorickou povahu dříve, než zajištěná
pohledávka (§ 100 odst.2 občanského zákoníku). Uvedené ovšem plně platí jen
tehdy, jsou-li \"závazkový dlužník a zástavní dlužník osoba totožná, bylo-li
rozhodnuto pravomocným rozhodnutím ve vztahu k oběma dlužníkům, případně
byla-li uznána písemně pohledávka co do důvodu i výše oběma dlužníky\"; působí-
li vůči \"závazkovému dlužníku\" delší než obecná promlčecí doba, může u
zástavního dlužníka platit pouze tehdy, jestliže také \"ve vztahu k němu
nastala taková skutečnost, s níž zákon delší promlčecí dobu spojuje\". Odvolací
soud dovodil, že zajištěná pohledávka z úvěru se stala splatnou dnem 12.8.1993,
kterým věřitelka vypověděla úvěrovou smlouvu a dlužnici vznikla povinnost \"k
okamžitému zaplacení celého úvěru\". Vzhledem k tomu, že vůči žalovanému
nedošlo k prodloužení promlčecí doby, promlčecí doba uplynula dnem 13.8.1996 a
pravomocné přisouzení pohledávky proti \"osobní dlužnici\" na posouzení běhu
promlčecí doby proti zástavnímu dlužníku nemá vliv. Odvolací soud proto shodně
se soudem prvního stupně uzavřel, že žalovaným vznesená námitka promlčení \"je
zcela po právu\".
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítl, že
pohledávka z úvěru byla rozsudkem Krajského soudu v Bratislavě ze dne 15.6.1998
(správně ze dne 6.4.1998 č.j. 25 Co 100/94-57-59) věřiteli pravomocně
přisouzena proti dlužnici D. F. a že se proto ve smyslu ustanovení § 408 odst.1
obchodního zákoníku mohla promlčet ve lhůtě 10 let ode dne, kdy mohlo být právo
uplatněno poprvé (tj. dnem 12.8.2003). Protože se zástavní právo ve smyslu
ustanovení § 100 odst.2 občanského zákoníku nepromlčuje dříve než zajištěná
pohledávka, byla žaloba v projednávané věci podána u soudu dne 30.10.2000 ještě
před uplynutím promlčecí doby. Žalobce odmítá názor soudů obou stupňů o tom, že
by se ustanovení § 100 odst.2 občanského zákoníku \"nevztahovalo na případy,
kdy zástavní a obligační dlužník jsou různými osobami\", neboť by tím \"došlo k
narušení principu akcesority, subsidiarity a vůbec povahy a smyslu zástavního
práva jako zajišťujícího institutu a zejména zásady rovnosti účastníků právních
vztahů\". Přípustnost dovolání žalobce dovozuje z ustanovení § 237 odst.1
písm.c) o.s.ř. a navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a
aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl, aby dovolací soud dovolání \"odmítl, případně zamítl\". Soudy
podle jeho názoru správně dovodily, že promlčecí doba běží samostatně pro
obligačního a pro zástavního dlužníka a že vůči žalovanému prodloužení
promlčecí doby, způsobené pravomocným přisouzením pohledávky proti dlužnici D.
F., nemá právní účinky.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř.
se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v
ustanovení § 237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst.1 písm.a) o.s.ř.] nebo
jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně
rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl
vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237
odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b)
o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé
po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.]; to neplatí ve
věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění
nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se
nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§ 237 odst.2 písm.a) o.s.ř.], a ve
věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo
zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení
(popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§ 237 odst.2 písm.b)
o.s.ř.].
Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek
soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b) o.s.ř.
dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního
stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by bylo odvolacím soudem zrušeno.
Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen
při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu
ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je
odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li
právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst.3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo
jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu
ustanovení § 237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní
význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání
označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena
již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci
samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy,
jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §
237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve
věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
V projednávané věci odvolací soud řešil mimo jiné otázku promlčení zástavního
práva z pohledu ustanovení § 100 odst. 2 občanského zákoníku v případě, že
zástavní dlužník není dlužníkem zajištěné pohledávky a že pro promlčení
zajištěné pohledávky platí delší než obecná (delší než tříletá v
občanskoprávních vztazích nebo čtyřletá v obchodních závazkových vztazích)
promlčecí doba. Protože uvedená právní otázka dosud nebyla v rozhodování
dovolacího soudu ve všech souvislostech vyřešena, představuje rozsudek
odvolacího soudu rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní
význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání žalobce proti rozsudku
odvolacího soudu je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR
dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Pohledávka ze smlouvy o úvěru ze dne 3.2.1992 č. 17/92, která byla podle
zjištění soudů zajištěna zástavním právem na předmětných nemovitostech, se
stala splatnou dnem 12.8.1993 (jak dovodil odvolací soud), popřípadě nejpozději
dnem 31.1.1996 (jak se domníval soud prvního stupně). Protože právo na
uspokojení této pohledávky ze zástavy vzniklo v době do 31.8.1998, soudy v
souladu se zákonem dovodily, že se řídí i v současné době ustanovením § 151f
občanského zákoníku a dalšími právními předpisy ve znění účinném do 31.8.1998
(srov. též právní názory vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne
30.11.1999 sp. zn. 31 Cdo 1181/99, který byl uveřejněn pod č. 70 ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2000, v usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 18.4.2000 sp. zn. 21 Cdo 2525/99, které bylo uveřejněno pod č. 34 ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2001, a v usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 17.5.2002 sp. zn. 21 Cdo 1162/2001, které bylo uveřejněno pod č. 24 ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003, a ustanovení čl. IV bodu
1 zákona č. 317/2001 Sb., kterým se mění zákon č. 40/1964 Sb., občanský
zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a o změně dalších zákonů).
Podle ustanovení § 100 odst.2 věty první občanského zákoníku se promlčují
všechna práva majetková s výjimkou práva vlastnického.
Podle ustanovení § 100 odst.2 věty třetí občanského zákoníku se zástavní práva
nepromlčují dříve, než zajištěná pohledávka.
Podle ustanovení § 151a odst.1 občanského zákoníku (ve znění účinném do
31.12.2000) slouží zástavní právo k zajištění pohledávky a jejího příslušenství
s tím, že v případě jejich řádného a včasného nesplnění je zástavní věřitel
oprávněn domáhat se uspokojení z věci zastavené; zástavní právo se vztahuje na
zástavu, její příslušenství a přírůstky, avšak z plodů jen na ty, které nejsou
oddělené.
Podle ustanovení § 151f odst.1 občanského zákoníku (ve znění účinném od
1.1.1992 do 31.8.1998) není-li zajištěná pohledávka řádně a včas splněna, může
se zástavní věřitel domáhat uspokojení ze zástavy, a to i tehdy, když zajištěná
pohledávka je promlčena.
Z citovaných ustanovení v první řadě vyplývá, že zástavní právo podléhá
promlčení, neboť nejde o majetkové právo, které by bylo - na rozdíl od
vlastnického práva - z možnosti promlčení se vyloučeno, i když má také
věcněprávní povahu. Závěr o nepromlčitelnosti zástavního práva nelze úspěšně
dovozovat ani z ustanovení § 151f odst.1 občanského zákoníku (ve znění účinném
od 1.1.1992 do 31.8.1998); uvedené ustanovení má z hlediska promlčení význam
jen v tom, že umožňuje uspokojení zajištěné pohledávky ze zástavy i pro případ,
kdyby zajištěná pohledávka byla promlčena a kdyby proto nebylo možné dosáhnout
její uspokojení z důvodu závazkového právního vztahu, a promlčení nároku na
uspokojení zajištěné pohledávky ze zástavy se netýká (srov. též rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 25.4.2007 sp. zn. 21 Cdo 1918/2005, který byl uveřejněn
pod č. 95 v časopise Soudní judikatura, ročník 2007).
Promlčení zástavního práva se podle ustálené judikatury soudů (srov. například
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8.2.2007 č.j. 21 Cdo 681, 682/2006, který byl
uveřejněn pod č. 104 v časopise Soudní judikatura, roč. 2007) řídí občanským
zákoníkem a dalšími předpisy občanského práva, i když jím byla zajištěna
pohledávka ze smlouvy o úvěru nebo z jiného obchodního závazkového vztahu.
Obchodním zákoníkem se řídí pouze promlčení zajištěné pohledávky ze smlouvy o
úvěru nebo jiného obchodního závazkového vztahu.
Promlčecí doba zástavního práva je tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být
vykonáno poprvé (tj. ode dne, kdy vzniklo právo na uspokojení zajištěné
pohledávky ze zástavy) [§ 101 občanského zákoníku]. Bylo-li však zástavní právo
přiznáno pravomocným rozhodnutím soudu nebo jiného orgánu, promlčuje se za
deset let ode dne, kdy mělo být podle rozhodnutí plněno (§ 110 odst.1 věta
první občanského zákoníku); v případě, že zástavní právo bylo zástavním
dlužníkem písemně uznáno co do důvodu a výše, promlčuje se za deset let ode
dne, kdy k uznání došlo, nebo, byla-li v uznání uvedena lhůta k plnění, od
uplynutí této lhůty (§ 110 odst.1 věta druhá občanského zákoníku).
Není-li stanoveno jinak, činí promlčecí doba u pohledávky ze smlouvy o úvěru
nebo z jiného obchodního závazkového vztahu čtyři roky (§ 397 obchodního
zákoníku) a běží ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno u soudu (§ 391 odst.1
obchodního zákoníku). Byla-li pohledávka pravomocně přiznána v soudním nebo
rozhodčím řízení, promlčuje se ve smyslu ustanovení § 408 odst.1 obchodního
zákoníku za deset let ode dne, kdy promlčecí doba začala poprvé běžet (srov.
též právní názor uvedený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.11.2003 sp. zn.
20 Cdo 1595/2002, které bylo uveřejněno pod č. 13 ve Sbírce soudních rozhodnutí
a stanovisek, roč. 2006).
Protože se podle ustanovení § 100 odst.2 věty třetí občanského zákoníku
zástavní práva nepromlčují dříve než zajištěná pohledávka, nepostačuje k
promlčení zástavního práva toliko marné uplynutí doby určené občanským právem k
uplatnění nároku na uspokojení ze zástavy, neboť je třeba, aby marně uplynula
také promlčecí doba zajištěné pohledávky; nedošlo-li k promlčení zajištěné
pohledávky, nemůže být promlčeno ani zástavní právo.
S názorem soudů, podle kterého uvedené pravidlo platí jen tehdy, jsou-li
\"závazkový dlužník a zástavní dlužník osoba totožná, bylo-li rozhodnuto
pravomocným rozhodnutím ve vztahu k oběma dlužníkům, případně byla-li uznána
písemně pohledávka co do důvodu i výše oběma dlužníky\", a podle kterého
\"skutečnost, s níž zákon spojuje delší než obecnou promlčecí dobu\", má vliv
na promlčení zástavního práva, jen jestliže nastala (také) vůči zástavnímu
dlužníku, nelze souhlasit. Z akcesorické povahy zástavního práva, vyjádřené
mimo jiné v ustanovení § 100 odst.2 větě třetí občanského zákoníku, vyplývá
zejména to, že promlčení zajištěné pohledávky může nastat, i když se dosud
zástavní právo nepromlčelo, že však zástavní právo se nemůže promlčet dříve,
dokud marně neuplyne promlčecí doba u zajištěné pohledávky. Není přitom
významné, zda se promlčení zajištěné pohledávky řídí obecnou promlčecí dobou
nebo zda nastala taková právní skutečnost, která měla za následek její
\"prodloužení\"; z pohledu ustanovení § 100 odst.2 věty třetí občanského
zákoníku je rozhodné pouze to, kdy se - podle příslušné hmotněprávní úpravy -
promlčuje věřitelova pohledávka za (osobním) dlužníkem, zajištěná zástavním
právem, i kdyby jeho předmětem byl majetek jiné osoby než dlužníka této
pohledávky.
Pohledávka ze smlouvy o úvěru nebo z jiného obchodního závazkového vztahu,
která byla (zástavnímu) věřiteli přiznána proti (osobnímu) dlužníku pravomocným
soudním rozhodnutím, se promlčuje - jak uvedeno již výše - za deset let ode
dne, kdy promlčecí doba začala poprvé běžet, tj. ode dne, kdy pohledávka mohla
být uplatněna u soudu, nestanoví-li zákon jinak. I když takové soudní
rozhodnutí není (a nemůže být) závazné také proti zástavnímu dlužníku (a to již
z důvodu, že nemohl být účastníkem soudního řízení, v němž bylo takové
rozhodnutí vydáno), je tu rozhodující, že představuje skutečnost, která má za
následek \"prodloužení\" promlčecí doby zajištěné pohledávky, a že z důvodu
vyjádřeného v ustanovení § 100 odst.2 větě třetí občanského zákoníku tím
(následkem \"prodloužení\" promlčecí doby k uplatnění pohledávky proti
dlužníku) došlo ze zákona k \"prodloužení\" promlčecí doby zástavního práva.
Nejvyšší soud ČR proto dospěl k závěru, že zástavní právo se ve smyslu
ustanovení § 100 odst.2 věty třetí občanského zákoníku nepromlčuje dříve, než
zajištěná pohledávka, nejen tehdy, dal-li dlužník zajištěné pohledávky do
zástavy svůj majetek, ale i v případě, že zástavní dlužník není dlužníkem
zajištěné pohledávky.
V projednávané věci byla věřiteli zajištěná pohledávka ze smlouvy o úvěru
přiznána proti \"osobnímu\" dlužníku rozsudkem Krajského soudu v Bratislavě ze
dne 6.4.1998 č.j. 25 Co 100/94-57-59, který nabyl právní moci dnem 15.6.1998.
Je tedy nepochybné, že zajištěná pohledávka, kterou bylo možné uplatnit u soudu
nejdříve dnem 13.8.1993, se do zahájení řízení v projednávané věci (do dne
30.10.2000) nemohla promlčet a že se tedy ve smyslu ustanovení § 100 odst.2
věty třetí občanského zákoníku nemohlo promlčet ani zástavní právo, zřízené k
jejímu zajištění.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný; Nejvyšší soud
České republiky jej podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty za středníkem
o.s.ř. zrušil a věc podle ustanovení § 243b odst. 3 věty první o.s.ř. vrátil
Vrchnímu soudu v Olomouci k dalšímu řízení.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 část první věty za
středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. února 2008
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu