21 Cdo 889/2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v
právní věci žalobkyně J. P., zastoupené advokátem, proti žalovanému Městskému
soudu v Praze se sídlem v Praze 2, Spálená č. 2, o neplatnost výpovědi z
pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C
159/2003, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne
28. listopadu 2003, č.j. 22 Co 524/2003-20, takto :
I. Dovolání žalobkyně se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobkyně se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 2 dne
27.6.2003 domáhala, aby bylo určeno, že výpověď z pracovního poměru, která jí
byla dána dopisem žalovaného ze dne 31.1.2003 podle ustanovení § 46 odst. 1
písm. c) zák. práce, je neplatná. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že u
žalovaného (jeho právního předchůdce Krajského obchodního soudu v Praze)
pracovala na základě pracovní smlouvy ze dne 1.1.1996 jako vedoucí oddělení
informatiky, že od 1.1.2001 došlo ke sloučení Krajského obchodního soudu v
Praze a Městského soudu v Praze, že „všichni vedoucí funkcionáři Krajského
obchodního soudu v Praze jakoby přešli na podřízené funkce k žalovanému“ a že
podle smlouvy o změně pracovní smlouvy ze dne 14.3.2001 byla pověřena „vedením
střediska informatiky pro pracoviště S.“. Rozhodnutím žalovaného ze dne
15.11.2002 bylo ke dni 31.12.2002 zrušeno místo vedoucího útvaru informatiky a
místo vedoucího oddělení - pracoviště S., a počínaje dnem 1.1.2003 zřízeno
místo vedoucího oddělení informatiky Městského soudu v Praze a místo zástupce
vedoucího oddělení informatiky Městského soudu v Praze, které bylo žalobkyni
nabídnuto; uvedené místo však neměla možnost přijmout, neboť po vzájemné
korespondenci jí žalovaný od 13.1.2003 zamezil přístup na pracoviště. Výpověď z
pracovního poměru považuje za neplatnou, protože žalovaný „nedokázal po dobu
dvou let vyřešit její pracovní zařazení odpovídající jejímu vzdělání a získané
praxi“. Jako žalovaného v žalobě označila „Městský soud v Praze, Praha 2,
Spálená 2“.
Obvodní soud pro Prahu 2 usnesením ze dne 19.8.2003, č.j. 26 C 159/2003-11,
řízení zastavil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů
řízení a že žalobkyni se vrací soudní poplatek 1.000,- Kč. Soud prvního stupně
dovodil, že žalobcem označený žalovaný Městský soud v Praze nemá způsobilost
být účastníkem řízení, neboť je ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 a 2 zákona č.
219/2000 Sb. organizační složkou státu, která není právnickou osobou;
právnickou osobou, vystupuje-li jako účastník právních vztahů, je stát.
Vzhledem k tomu, že nedostatek způsobilosti být účastníkem řízení v den jeho
zahájení (§ 19 o.s.ř.) je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení a že
postup podle ustanovení § 43 odst. 1 o.s.ř. není v takovém případě možný,
muselo být řízení zastaveno (§ 103, § 104 odst.1 o.s.ř.).
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze usnesením ze dne 28.11.2003, č.j. 22
Co 524/2003-20, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z
účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud shodně
se soudem prvního stupně vycházel z toho, že Městský soud v Praze je
organizační složkou státu, která nemá právní subjektivitu, protože není
právnickou osobou (§ 3 odst. 1 a 2 zákona č. 219/2000 Sb.); právnickou osobou
je stát a uvedené platí i v oblasti pracovněprávních vztahů (§ 51 odst. 3
zákona č. 219/2000 Sb.). Námitku žalobkyně, že podle ustanovení § 2 odst. 3
zákona č. 219/2000 Sb. se zákon nevztahuje na právní úkony a postupy
příslušných orgánů v rámci trestního, občanskoprávního nebo správního řízení,
odmítl s odůvodněním, že toto ustanovení dopadá jen na ty případy, kde stát
vystupuje jako orgán rozhodovací, nikoliv jako účastník řízení, a že zákon č.
219/2000 Sb. upravuje vystupování státu i v právních vztazích, nikoliv jen v
majetkových. Vzhledem k tomu, že z obsahu žaloby je nepochybné, že žalobkyně
označila za žalovaného Městský soud v Praze (uvedené označení je úplné a
přesné, určité a srozumitelné a žaloba v tomto směru neobsahovala žádné vady, o
jejichž odstranění by se měl soud pokusit postupem podle § 43 o.s.ř.), dospěl k
závěru, že takto označený žalovaný nemá způsobilost být účastníkem řízení (§ 19
o.s.ř.) a že (protože žalobkyně sama označení žalovaného neupravila ani v
odvolacím řízení) jsou splněny podmínky pro zastavení řízení podle ustanovení §
104 odst. 1 o.s.ř.; poukázal také na závěry uvedené v rozhodnutích Nejvyššího
soudu ČR ze dne 25.2.2003, sp.zn. 21 Cdo 961/2002 a sp.zn. 21 Cdo 366/2002,
„publikované pod Jc 211/2003 v časopise Soudní judikatura 11/2002“.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož
přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí má ve smyslu § 237 odst. 1
písm. c) o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, a to „zejména z
toho důvodu, že o odvolání žalobkyně rozhodoval sám žalovaný“. Žalobkyně je
přesvědčena, že „odvolávání na ustanovení zákona č. 219/2000 Sb. je
zavádějící“; s poukazem na ustanovení § 1 zákona, které cituje, a s opakovanou
argumentací ustanovením § 2 odst. 3 zákona, připomíná, že „proto stále trvala
na podané žalobě proti Městskému soudu Praha“. Nyní žalobkyně vytýká soudu
prvního stupně, že „nepostupoval podle § 104 odst. 2 o.s.ř. a nevyzval ji k
odstranění vady podání, spočívající v neúplném - nepřesném označení
žalovaného“. Je přesvědčena, že nesprávným postupem soudů obou stupňů byla
poškozena a že jí tímto postupem bylo odňato právo na spravedlivý proces.
Navrhla, aby dovolací soud usnesení soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil k
novému projednání „soudu pro Prahu 2“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po
zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno
ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 o.s.ř. oprávněnou osobou (účastníkem
řízení) a že jde o usnesení, proti kterému je dovolání přípustné podle
ustanovení § 239 odst. 2 písm. a) o.s.ř. [nikoliv podle ustanovení § 237 odst.
1 písm. c) o.s.ř., z něhož přípustnost dovolání dovozuje žalobkyně], přezkoumal
napadené usnesení ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§
243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není
opodstatněné.
Podle ustanovení § 19 o.s.ř. způsobilost být účastníkem řízení má ten,
kdo má způsobilost mít práva a povinnosti; jinak jen ten, komu ji zákon
přiznává.
Způsobilostí být účastníkem řízení se rozumí způsobilost mít procesní
práva a povinnosti, která zákon přiznává účastníkům. Způsobilost být účastníkem
řízení má zásadně ten, kdo má podle hmotného práva způsobilost mít práva a
povinnosti (tzv. právní subjektivitu). Způsobilost být účastníkem řízení tedy
mají fyzické osoby (jejich způsobilost mít práva a povinnosti v
pracovněprávních vztazích jako zaměstnanci vyplývá z ustanovení § 11 odst.1 a 2
zák. práce a jako zaměstnavatelé z ustanovení § 8a věty první zák. práce),
právnické osoby a stát (Česká republika); je-li stát (Česká republika)
účastníkem pracovněprávních vztahů, je právnickou osobou (srov. § 8b odst.1
zák. práce) a jedná za něj příslušná organizační složka státu (srov. § 8b
odst.2 zák. práce). Ten, kdo nemá podle hmotného práva způsobilost mít práva a
povinnosti (tzv. právní subjektivitu), je způsobilým účastníkem řízení, jen
jestliže mu zákon tuto způsobilost přiznává.
Soudy (v posuzované věci Městský soud v Praze) jsou - jak vyplývá z
ustanovení § 3 odst.1 a § 51 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České
republiky a jejím vystupování v právních vztazích, který nabyl účinnosti dnem
1.1.2001 - organizační složkou státu. Jako organizační složka státu nejsou
právnickými osobami (srov. § 3 odst. 2 větu první zákona č. 219/2000 Sb.).
Protože ani zákon jim nepřiznává způsobilost být účastníkem řízení, není - jak
správně uvedl odvolací soud - Městský soud v Praze způsobilým účastníkem
občanského soudního řízení ve smyslu ustanovení § 19 o.s.ř.
Podle ustanovení § 90 o.s.ř. účastníky řízení jsou žalobce a žalovaný.
Vymezení účastníků řízení se v tomto případě zakládá čistě procesním způsobem;
žalobcem je ten, kdo podal u soudu návrh na zahájení řízení (žalobu), a
žalovaným je ten, koho žalobce v žalobě za tohoto účastníka řízení (za
žalovaného) označil.
Z ustanovení § 79 odst.1 věty druhé a třetí o.s.ř. vyplývá, že žalobce
musí v žalobě označit účastníky řízení tak, aby bylo nepochybné, kdo je
účastníkem řízení, aby ho nebylo možné zaměnit s někým jiným (s jinou osobou),
a aby s ním soud mohl jednat. Fyzickou osobu jako účastníka řízení je proto
třeba označit jménem, příjmením a bydlištěm, popřípadě dalšími údaji
umožňujícími její přesnou identifikaci (datem narození, místem podnikání
apod.). Právnická osoba se jako účastník řízení označuje uvedením obchodní
firmy nebo názvu a adresy sídla; jde-li o právnickou osobu, která se zapisuje
do obchodního rejstříku, je součástí obchodní firmy právnické osoby - kromě
jejího názvu - i dodatek označující její právní formu (§ 9 odst.2 obch. zák.).
Ve vztahu ke státu se v ustanovení § 79 odst.1 větě druhé o.s.ř. uvádí,
že jeho označení jako účastníka řízení obsahuje „označení státu a příslušné
organizační složky státu, která za stát před soudem vystupuje“. Z uvedeného je
nepochybné, že za stát může v právních vztazích (včetně pracovněprávních
vztahů) jednat a v řízení před soudem vystupovat jeho organizační složka (srov.
též odvolacím soudem zmíněné usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne
22.10.2002, sp. zn. 21 Cdo 366/2002, uveřejněné v časopise Soudní judikatura
pod č. 211, roč. 2002).
Jestliže žaloba neobsahuje v označení účastníků řízení všechny údaje
potřebné k označení účastníků řízení nebo je-li žaloba v označení účastníků
řízení neurčitá nebo nesrozumitelná (tj. obsahuje-li takové označení účastníků
řízení, které neumožňuje jejich přesnou identifikaci nebo je-li zjevný logický
rozpor mezi označením účastníka řízení a jinými údaji o tomto účastníku
obsaženými v žalobě), jde o podání neúplné, neurčité nebo nesrozumitelné a soud
je povinen pokusit se takovéto vady podání odstranit - neučinil-li tak žalobce
dříve sám (z vlastní iniciativy) - postupem podle ustanovení § 43 o.s.ř.
Příčinou toho, proč je žaloba v označení účastníků řízení vadná, mohou
být i chyby v psaní nebo jiné zřejmé nesprávnosti, které se žalobci přihodily
při vyhotovení žaloby. O odstranění tímto způsobem vzniklých vad podání je soud
povinen se pokusit postupem podle ustanovení § 43 o.s.ř. - jak vyplývá z jejich
povahy - jen tehdy, jsou-li z obsahu žaloby zjevné; není-li chyba v psaní nebo
jiná zřejmá nesprávnost z obsahu žaloby nepochybná, lze ji zohlednit, jen
jestliže ji žalobce odstraní sám (tj. sdělí-li soudu, že v označení účastníků
došlo k chybě v psaní nebo jiné zřejmé nesprávnosti a současně uvede správné
znění opravovaného údaje).
Označí-li však žalobce v žalobě účastníky řízení úplně (přesně), určitě
a srozumitelně, není vadou podání skutečnost, že nemají (všichni nebo někteří z
nich) způsobilost být účastníkem řízení. Byl-li v žalobě označen za účastníka
řízení ten, kdo nemá způsobilost být účastníkem řízení, jde o nedostatek
podmínky řízení, který nelze odstranit. Ten, kdo nemá způsobilost být
účastníkem řízení, nemůže v občanském soudním řízení vstoupit do procesních
vztahů. V takto vadně zahájeném řízení nemůže vzniknout procesněprávní vztah,
neboť zde chybí jeden z jeho základních prvků - jeden ze subjektů
procesněprávního vztahu (způsobilá strana sporu). Vadu podání (žaloby) v
označení účastníka řízení je třeba vždy a důsledně odlišovat od nezpůsobilosti
být účastníkem řízení. Nemá-li žalobcem bezvadně označený účastník způsobilost
být účastníkem řízení, není v soudní a právní praxi a ani v právní teorii žádná
pochybnost o tom, že jde o nedostatek podmínky řízení a nikoliv o vadu podání.
Soud je povinen v kterémkoliv stadiu řízení k tomuto nedostatku podmínek řízení
přihlédnout a řízení zastavit (§ 103, § 104 odst. 1 o.s.ř.). Způsobilost být
účastníkem řízení je přitom procesní podmínkou, kterou soud zkoumá z úřední
povinnosti a jejíž nedostatek vždy vede k zastavení řízení (srov. též nález
Ústavního soudu České republiky ze dne 29.6.1995 sp. zn. III. ÚS 74/94, Sbírka
nálezů a usnesení sv. III, č. 42, str. 297).
Vzhledem k tomu, že soud v případě neodstranitelného nedostatku
podmínky řízení nemůže v řízení pokračovat a je povinen řízení zastavit, nemůže
do takto vadně zahájeného řízení přistoupit další účastník (§ 92 odst. 1
o.s.ř.) a nemůže ani dojít k záměně účastníka (§ 92 odst. 2 o.s.ř.). V řízení
není možné ani pokračovat s právním nástupcem účastníka, který v době zahájení
řízení neměl způsobilost být účastníkem řízení; procesní nástupnictví se
uplatní - jak vyplývá z ustanovení 107 odst. 1 o.s.ř. - jen tehdy, jestliže
účastník alespoň v den podání žaloby měl způsobilost být účastníkem řízení a
tuto způsobilost ztratil až po zahájení řízení (v jeho průběhu).
Uvedené platí nejen tehdy, označil-li žalobce za účastníka řízení toho,
kdo nikdy neměl způsobilost být účastníkem řízení, nebo někoho, kdo sice byl
způsobilý mít práva a povinnosti nebo jemuž zákon přiznával způsobilost být
účastníkem řízení, avšak před zahájením řízení tuto způsobilost ztratil, ale i
v případě, že žalobce označil za účastníka řízení organizační složku právnické
osoby, která nemá tzv. právní subjektivitu, nebo organizační složku státu
(srov. též názor vyjádřený ve Stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia
Nejvyššího soudu ze dne 3.9.1997 Cpjn 30/97, které bylo uveřejněno pod č. 41 ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1997).
V projednávané věci žalobkyně - jak je z žaloby ze dne 23.6.2003
nepochybné - označila za žalovaného „Městský soud v Praze, Praha 2, Spálená 2“.
Jak již správně uvedl odvolací soud, uvedené označení žalovaného bylo
úplné (přesné), určité a srozumitelné a nevzbuzovalo žádné pochybnosti o tom,
kdo se měl podle údajů v žalobě řízení jako žalovaný účastnit; stejnou vůli
měla i žalobkyně (srov. slova „proto stále trvala na podané žalobě proti
Městskému soudu Praha“ uvedená v dovolání). Vzhledem k tomu, že z žaloby
nevyplývá, že by v označení žalovaného v žalobě došlo (mohlo dojít) k chybě v
psaní nebo jiné zřejmé nesprávnosti (a nic takového netvrdila žalobkyně ani v
dovolání) nebo že by údaj označující žalovaného byl v logickém rozporu s
vylíčením rozhodujících skutečností (v žádném z údajů obsažených v žalobě se
ani nenaznačuje, že by se žalobkyně určení neplatnosti výpovědi z pracovního
poměru domáhala proti České republice), popřípadě údajem o tom, čeho se
žalobkyně domáhá (žalobním petitem), neměl soud prvního stupně důvod postupovat
podle ustanovení § 43 o.s.ř., neboť žaloba neobsahovala v označení žalovaného
žádné vady, o jejichž odstranění byl povinen se pokusit způsobem uvedeným v
ustanovení § 43 o.s.ř. Ze stejného důvodu neměl soud povinnost postupovat
podle ustanovení § 104 odst. 2 o.s.ř., jak požaduje žalobkyně v dovolání;
nebylo-li podání (žaloba) pro nepřesné označení žalovaného vadné, nemohlo jít o
nedostatek podmínky řízení, který lze odstranit.
Označila-li žalobkyně - poprvé až v dovolání - žalovaného „Česká republika -
Městský soud v Praze, Praha 2, Spálená 2“, neopravovala (ani nemohla) tímto
způsobem chybu v psaní nebo jinou zřejmou nesprávnost, k níž by došlo při
vyhotovení žaloby, ale označila jiného účastníka řízení.
Žalobu nebylo možné projednat a rozhodnout ve věci samé proto, že žalobkyní
úplně (přesně), určitě a srozumitelně označený žalovaný neměl způsobilost být
účastníkem řízení. Uvedená skutečnost není - jak uvedeno již výše - vadou
žaloby, ale nedostatkem podmínky řízení, který nelze odstranit a který vede bez
dalšího k zastavení řízení. Označila-li žalobkyně za žalovaného Městský soud v
Praze, nešlo tedy o procesní úkon neúplný (nepřesný), neurčitý nebo
nesrozumitelný. Žaloba je jako procesní úkon projevem vůle žalobce;
projevila-li žalobkyně v žalobě (v označení žalovaného) takovou vůli, kterou v
ní skutečně projevit chtěla, tedy uvedla-li v ní to, k čemu její vůle skutečně
směřovala, nelze ji považovat za vadný procesní úkon proto, že při jejím podání
vycházela z předpokladu (z právního názoru), že Městský soud v Praze je
subjekt, který je povinen její nárok uspokojit, a že se tento předpoklad
(právní názor) ukázal jako nesprávný (chybný). Případný omyl v právním názoru,
který vedl žalobkyni (jejího zástupce) k tomu, že v žalobě označila žalovaného
v té podobě, jak došla soudu prvního stupně dne 27.6.2003, tedy nezpůsobuje
vadu žaloby ve smyslu ustanovení § 43 o.s.ř.
Na uvedeném závěru nic nemění ani to, že soudy nepochybně při svém
rozhodování věděly, že Městský soud v Praze jako organizační složka státu nemá
tzv. právní subjektivitu a že žalobkyně měla - chtěla-li, aby jako žalovaný
vystupoval v řízení ten, kdo má způsobilost být účastníkem řízení - žalovaného
označit jako „Českou republiku - Městský soud v Praze“. O tomto svém závěru
však neměly povinnost žalobkyni poučit, neboť by nešlo o poučení o jejích
procesních právech a povinnostech, ale o tom, kdo jako zaměstnavatel žalobkyně
je povinen uspokojit nárok, kterého se domáhá žalobou, tedy by šlo o poučení o
hmotném právu, které je v občanském soudním řízení nepřípustné (srov. § 5
o.s.ř.).
Dovolací soud z uvedených důvodů dospěl k závěru, že Městský soud v Praze -
stejně jako jiná organizační složka státu - nemá způsobilost být účastníkem
řízení; odvolacímu soudu tedy nelze důvodně vytýkat, že ze zjištěného
nedostatku podmínky řízení dovodil odpovídající závěry, tedy, že jsou dány
podmínky pro zastavení řízení (§ 103, § 104 odst. 1 věta právní o.s.ř.).
Souhlasit nelze ani s názorem dovolatelky, že „nesprávným postupem
soudů obou stupňů byla poškozena a že jí tímto postupem bylo odňato právo na
spravedlivý proces“. Byla to totiž samotná žalobkyně, která - vedena chybným
právním názorem, že Městský soud v Praze je subjekt, který je povinen její
nároky uspokojit - označila za žalovaného někoho, kdo nemá způsobilost být
účastníkem řízení, čímž zabránila soudům, aby se jí uplatněnou žalobou na
určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru mohly meritorně zabývat, neboť
z důvodu nedostatku této podmínky řízení muselo být řízení zastaveno.
Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu je správné. Nejvyšší
soud České republiky proto dovolání žalobce podle ustanovení § 243b odst.2
části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §
243b odst.5 věty první, § 224 odst.1 a § 151 odst.1 o.s.ř., neboť v řízení, v
němž jeden z účastníků nemá způsobilost být účastníkem řízení, je pojmově
vyloučeno přiznat některému z účastníků náhradu nákladů řízení.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 1. září 2004
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu