21 Cdo 894/2004
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v
právní věci žalobce JUDr. J. H., zastoupeného advokátkou, proti žalovaným 1) M.
R. spol. s r.o. a 2) JUDr. L. H., jako správkyni konkursní podstaty úpadce M.
T., spol. s r.o., zastoupené advokátkou, o určení pravosti pohledávky, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp.zn. 6 C 155/93, o dovolání žalobce proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. června 2003 č.j. 62 Co 148/2003-366,
I. Dovolání žalobce se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované 2) na náhradě nákladů dovolacího
řízení 2.325,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Žalobce se domáhal žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 9 dne
18.8.1993, aby mu žalovaný 1) a M. T., spol. s r.o. (dále též jen \"úpadce\")
zaplatili společně a nerozdílně na mzdě za dobu od června do srpna 1993 částku
108.301,- Kč \"s 3% úrokem z prodlení\". Žalobu zdůvodnil zejména tím, že dne
1.10.1991 uzavřel s úpadcem, \"zastoupeným panem R. Ch. \", pracovní smlouvu
\"s platností od 1.10.1991 na funkci ředitele M. T. s.r.o.\", kterou mu byla
určena \"odměna\" ve výši 25.000,- Kčs měsíčně, a že \"dodatkem k pracovní
smlouvě\" ze dne 27.1.1993 byla s účinností od 1.1.1993 tato \"odměna\" zvýšena
na částku 35.000,- Kč měsíčně. Přestože pracovní poměr stále trvá, žalobce
\"poslední plat obdržel v květnu 1993\".
V průběhu řízení žalobce \"rozšířil\" žalobu podáním ze dne 15.11.1993 o částku
47.382,- Kč \"s 3% úrokem z prodlení\" (o mzdu za měsíce září a říjen 1993),
podáním ze dne 9.12.1993 o částku 23.691,- Kč (o mzdu za měsíc listopad 1993) a
podáním ze dne 23.1.1995 o částku 94.764,- Kč s 16% úrokem z prodlení za dobu
od 1.8.1994 do zaplacení (o mzdu za měsíce prosinec 1993 až březen 1994) a mimo
jiné uvedl, že pracovní poměr skončil na základě jím podané výpovědi dnem
31.3.1994.
Obvodní soud pro Prahu 9 - poté, co usnesením vyhlášeným při jednání dne
23.1.1995 připustil \"rozšíření\" žaloby na částku 290.124,- Kč s 16% úrokem od
1.8.1994 do zaplacení - rozsudkem ze dne 22.1.1996 č.j. 6 C 155/93-77 ve znění
rozsudku ze dne 22.7.1996 č.j. 6 C 155/93-94 žalobu zamítl a rozhodl, že
žalobce je povinen zaplatit \"Obvodnímu soudu pro Prahu 9 doplatek soudního
poplatku\" ve výši 4.432,- Kč a žalovaným na náhradě nákladů řízení 13.920,- Kč
\"na účet\" advokáta a že žalobce je povinen zaplatit \"Obvodnímu soudu pro
Prahu 9\" na \"tlumočném\" 890,- Kč. Z provedených důkazů zjistil, že žalobce
byl \"na základě dohody, resp. smlouvy z 1.10.1991, která byla uzavřena s
většinovým spoluvlastníkem M. S., ustanoven ředitelem úpadce za \"měsíční odměnu
\" ve výši 25.000,- Kč, která byla s účinností od 1.1.1993 zvýšena na částku
35.000,- Kč. Dne 28.5.1993 byla mezi žalobcem a M. J. uzavřena dohoda o tom, že
žalobce \"opustí\" funkci ředitele úpadce a že bude vykonávat \"funkci
administrativního ředitele\" úpadce až \"do soudní registrace nového\", k čemuž
došlo \"rozhodnutím obvodního soudu pro Prahu 9 z 21.9.1992, kdy byla jako
jednatelka zapsána paní H.\", a že žalobce obdrží \"na vyrovnání mzdy za tři
měsíce částku 19.887,- Kč\". Soud prvního stupně dovodil, že dohodou ze dne
28.5.1993 došlo k rozvázání pracovního poměru ve smyslu ustanovení § 43
zákoníku práce a že žalobce na \"požadovanou mzdu\" nemá nárok.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze usnesením ze dne 28.3.1997 č.j. 14 Co
10, 11/97-106 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení. Vytknul soudu prvního stupně, že žalobce se \"po všech rozšířeních\"
žaloby nedomáhal zaplacení částky 290.124,- Kč s 16% úrokem od 1.8.1994 do
zaplacení, ale jen částky 274.138,- Kč s 3% úrokem z částky 108.301,- Kč (bez
vymezení počátku prodlení), s 3% úrokem z částky 47.382,- Kč (bez vymezení
počátku prodlení) a s 16% úrokem z částky 94.764,- Kč od 1.8.1994 do zaplacení,
a že jeho rozsudek proto \"na straně jedné překračuje žalobcem vymezenou
pohledávku o 15.986,- Kč a na straně druhé nevyčerpává příslušenství v celém
požadovaném rozsahu (tj. úrok z prodlení před 1.8.1994)\". Odvolací soud uložil
soudu prvního stupně, aby postupem podle ustanovení § 43 o.s.ř. žalobce vedl k
vymezení počátku běhu prodlení u částek 108.301,- Kč a 47.382,- Kč a aby ve
věci znovu rozhodl.
Obvodní soud pro Prahu 9 - poté, co usnesením vyhlášeným při jednání dne
23.9.1997 připustil změnu žaloby na částku 274.138,- Kč s 16% úrokem za dobu od
15.7.1994 do 15.7.1997 a s 26% úrokem od 16.7.1997 do zaplacení a co
nepřipustil \"rozšíření žaloby\" o částku 5.640,- Kč s 16% úrokem za dobu od
15.7.1994 do 15.7.1997 a s 26% úrokem od 16.7.1997 do zaplacení - rozsudkem ze
dne 11.11.1997 č.j. 6 C 155/93-133 uložil úpadci, aby zaplatil žalobci částku
274.138,- Kč s 16% úrokem za dobu od 15.7.1994 do 15.7.1997 a s 26% úrokem od
16.7.1997 do zaplacení, žalobu proti žalovanému 1) zamítl, řízení o žalobě na
zaplacení 3% úroku z prodlení z částky 108.301,- Kč a 3% úroku z prodlení z
částky 47.382,- Kč zastavil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na
náhradu nákladů řízení, že žalobce je povinen zaplatit \"českému státu na
soudním poplatku\" 3.152,- Kč a že žalobce a úpadce jsou povinni zaplatit
\"českému státu\" na náhradě nákladů řízení každý 445,- Kč. Z výsledků
dokazování dovodil, že žalobce vykonával na základě pracovní smlouvy ze dne
1.10.1991 funkci ředitele úpadce s \"měsíční odměnou\" ve výši 25.000,- Kč,
která byla od 1.1.1993 zvýšena na částku 35.000,- Kč měsíčně. Valnou hromadou
úpadce ze dne 18.5.1993 byl žalobce odvolán z funkce ředitele a dne 28.5.1993
uzavřel s \"presidentem firmy M. s. \" M. J. \"protokol o dohodě\", v němž se
zavázal \"opustit\" funkci jednatele - ředitele úpadce s tím, že \"jako
administrativní ředitel bude vykonávat všechny úkony až do zaregistrování
nového ředitele\", který byl zapsán do obchodního rejstříku dne 14.6.1993. Soud
prvního stupně dovodil, že z \"protokolu o dohodě\" ze dne 28.5.1993 \"nelze
vůli obou stran ke skončení pracovního poměru žádným způsobem dovodit\" a že
pracovní poměr žalobce u úpadce skončil až na základě žalobcem podané výpovědi
dnem 31.3.1994. Žalobce má proto za dobu od června 1993 do března 1994 nárok na
náhradu mzdy podle ustanovení § 130 odst.1 zákoníku práce, neboť mu úpadce v
rozporu s pracovní smlouvou nepřiděloval práci. Zamítnutí žaloby proti
žalovanému 1) soud prvního stupně zdůvodnil tím, že jde o \"samostatnou
společnost\", s níž žalobce nebyl v žádném pracovním vztahu.
K odvolání úpadce Městský soud v Praze usnesením ze dne 21.7.1998 č.j. 16 Co
180/98-154 rozsudek soudu prvního stupně \"o vztahu žalobce a úpadce\" [s
výjimkou výroku o zamítnutí žaloby proti žalovanému 1) a výroku o zastavení
řízení] zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud
dovodil, že úpadce, který byl zapsán do podnikového rejstříku dne 22.10.1991,
nemohl již dne 1.10.1991 platně uzavřít se žalobcem pracovní smlouvu. Možnost
uzavřít platně pracovní smlouvu nevyplývá v projednávané věci ani z ustanovení
§ 106c odst.3 hospodářského zákoníku, z něhož lze dovodit jen to, že povinnosti
z právních úkonů učiněných společníky založené a dosud nezapsané společnosti
zavazují přímo tyto společníky, a nikoliv také to, že by \"tyto závazky
přecházely ze společníků na společnost\". Odvolací soud uložil soudu prvního
stupně, aby se v dalším řízení zabýval zejména tím, zda \"by bylo možno dovodit
konkludentní uzavření pracovního poměru\" mezi žalobcem a úpadcem a jakou práci
žalobce pro úpadce skutečně vykonával poté, co se stal \"administrativním
ředitelem\", a zda se nejedná o nárok podle ustanovení § 129 a 130 zákoníku
práce.
Obvodní soud pro Prahu 9 po provedení dalších důkazů rozsudkem ze dne
14.12.1999 č.j. 6 C 155/93-203 úpadci uložil, aby zaplatil žalobci 35.000,- Kč
s 16% úrokem od 15.7.1994 do zaplacení, zamítl žalobu, kterou se žalobce
domáhal zaplacení částky 201.910,- Kč s 16% úrokem od 15.7.1994 do 15.7.1997 a
s 26% úrokem od 16.7.1997 do zaplacení a zaplacení 26% úroku z částky 35.000,-
Kč od 16.7.1997 do zaplacení, žalobu o zaplacení částky 37.228,- Kč vyloučil
\"k samostatnému projednání\" a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit úpadci
na náhradě nákladů řízení 35.049,- Kč k rukám advokáta. Z provedených důkazů
dospěl k závěru, že pracovní smlouva ze dne 1.10.1991 je neplatná, neboť ji
úpadce nemohl platně uzavřít před svým zápisem do podnikového rejstříku.
Žalobce však pro úpadce pracoval ve funkci ředitele společnosti a \"firma\" jej
přihlásila \"k zákonným odvodům\"; z toho lze dovodit, že pracovní poměr
žalobce u úpadce vznikl ke dni zápisu úpadce do podnikového rejstříku (dnem
22.10.1991) na základě pracovní smlouvy uzavřené ústně, popřípadě konkludentně.
Takto vzniklý pracovní poměr trval až do 31.3.1994, kdy skončil na základě
výpovědi podané žalobcem, a úpadce neprokázal, že by byl ukončen dříve. Soud
prvního stupně dále zjistil, že žalobce pracoval pro úpadce ještě v červnu
1993, a dovodil, že mu za tento měsíc přísluší mzda ve výši 35.000,- Kč. I když
pracovní poměr nadále trval, žalobce od 1.7.1993 práce pro úpadce nevykonával a
nemůže mu proto náležet ani mzda; tvrzení, že práci nevykonával z důvodu
překážet na straně zaměstnavatele ve smyslu ustanovení § 129 a 130 zákoníku
práce, se žalobci podle názoru soudu prvního stupně nepodařilo prokázat.
Po vyhlášení tohoto rozsudku byl usnesením býv. Krajského obchodního soudu v
Praze ze dne 18.1.2000 č.j. 91 K 68/99-7 na majetek M. T., spol. s r.o.
prohlášen konkurs a správkyní majetku patřícího do jeho konkursní podstaty byla
ustavena advokátka JUDr. L. H.
Přihláškou ze dne 31.10.2000 přihlásil žalobce do konkursu pohledávku ve výši
526.374,83 Kč, která se sestává z dlužné mzdy za dobu od 1.6.1993 do 31.3.1994
ve výši 274.138,- Kč a z 16% úroků z této částky za dobu od 16.7.1994 do
prohlášení konkursu ve výši 252.236,83 Kč. Protože správkyně konkursní podstaty
JUDr. L. H. při přezkumném jednání konaném dne 28.3.2001 přihlášenou pohledávku
\"v celé výši popřela co do právního důvodu\", žalobce se podáním ze dne
13.4.2001 ve smyslu ustanovení § 24 odst.4 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a
vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen \"zákona o konkursu a
vyrovnání\") domáhal, aby bylo pokračováno v řízení s tím, že žalovanou se
stává na místě úpadce správkyně konkursní podstaty JUDr. L. H., a aby bylo
určeno, že \"pohledávka žalobce ve výši 526.374,83 Kč, přihlášená do
konkursního řízení před Městským soudem v Praze pod č.j. 91 K 69/99 ve věci
úpadce M. T., spol s r.o., je po právu\".
K odvolání žalobce poté Městský soud v Praze usnesením ze dne 27.3.2002 č.j. 62
Co 107/2002-287 odmítl odvolání proti výroku rozsudku soudu prvního stupně ze
dne 14.12.1999 č.j. 6 C 155/93-203, kterým byla vyloučena žaloba na zaplacení
částky 37.228,- Kč \"k samostatnému projednání\", a ve výrocích o zamítnutí
žaloby na zaplacení částky 201.910,- Kč s 16% úrokem od 15.7.1994 do 15.7.1997
a s 26% úrokem od 16.7.1997 do zaplacení a na zaplacení 26% úroku z částky
35.000,- Kč od 16.7.1997 do zaplacení a ve výroku o náhradě nákladů řízení jej
zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Rozhodnutí o zrušení rozsudku soudu prvního stupně zdůvodnil tím, že na majetek
úpadce byl prohlášen konkurs a že žalobce navrhl pokračování v řízení ve smyslu
ustanovení § 24 odst.4 zákona o konkursu a vyrovnání.
Obvodní soud pro Prahu 9 - poté, co usnesením vyhlášeným při jednání dne
17.10.2002 rozhodl, že žaloba o zaplacení částky 37.228,- Kč, vyloučená \"k
samostatnému projednání\", se spojuje zpět ke společnému řízení - rozsudkem ze
dne 5.12.2002 č.j. 6 C 155/93-340 zamítl žalobu o určení, že \"pohledávka
žalobce ve výši 526.374,83 Kč přihlášená do konkursního řízení vedeného před
Městským soudem v Praze pod č.j. 91 K 69/99 ve věci úpadce M. T., spol s r.o.,
je po právu\", a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované 2) na náhradě
nákladů řízení 6.500,- Kč k rukám advokátky. Poté, co dovodil, že řízení v
projednávané věci se ve smyslu ustanovení § 24 odst.4 zákona o konkursu a
vyrovnání stalo tzv. incidenčním sporem, v němž se žalobce smí dovolávat jen
právního důvodu uvedeného v přihlášce nebo při přezkumném jednání, soud prvního
stupně dospěl k názoru, že předmětem posuzování soudu je nárok žalobce \"na
neproplacenou mzdu a neproplacenou dovolenou\" a v rámci něho otázka, zda mezi
úpadcem jako zaměstnavatelem a žalobcem jako zaměstnancem \"platně vznikl a
existoval pracovněprávní vztah\", když \"případným eventuálním občanskoprávním
nárokem na vydání bezdůvodného obohacení v tomto řízení se nemohl zabývat\". Na
základě provedených důkazů dospěl k závěru, že pracovní poměr mezi žalobcem a
úpadcem nemohl být založen pracovní smlouvou ze dne 1.10.1991, neboť úpadce byl
zapsán do podnikového rejstříku až dne 21.10.1991 a podle ustanovení § 107
odst.4 hospodářského zákoníku se organizace, které se zapisovaly do podnikového
rejstříku, mohly zavazovat a nabývat práva až ode dne zápisu do podnikového
rejstříku. Pracovněprávní vztah mezi žalobcem a úpadcem nebyl podle názoru
soudu prvního stupně založen ani ústně nebo konkludentně, neboť žalobce byl
ustanoven ředitelem společnosti na základě smlouvy o vytvoření společnosti ze
dne 13.9.1991 a posléze se jako společník dohodl s druhým společníkem M. S. na
stanovení měsíční mzdy ve výši 25.000,- Kč. Protože vůle účastníků nesměřovala
k vytvoření právních vztahů mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem, protože ani
\"dodatek k pracovní smlouvě\" ze dne 27.1.1993 není podle svého obsahu
pracovní smlouvou a protože ani z \"protokolu o dohodě\" ze dne 28.5.1993 nelze
nic usuzovat z hlediska případných pracovněprávních vztahů žalobce a úpadce, je
žaloba nedůvodná, protože mezi žalobcem a úpadcem nikdy nevznikl pracovněprávní
vztah; podle dohody společníků úpadce pak všechny vztahy žalobce k úpadci
skončily dnem 30.6.1993.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 4.6.2003 č.j. 62 Co
148/2003-366 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobce je
povinen zaplatit žalované 2) na náhradě nákladů odvolacího řízení 6.350,- Kč
\"na účet\" advokátky. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil,
že úpadce nemohl před svým zápisem do podnikového rejstříku platně uzavřít se
žalobcem pracovní smlouvu a že z výsledků dokazování, které soud prvního stupně
hodnotil v souladu s ustanovením § 132 o.s.ř., je nepochybné, že pracovní poměr
žalobce u úpadce nevznikl ani konkludentně. Rozsudek soudu prvního stupně je
proto správný.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Poté, co
zrekapituloval dosavadní obsah spisu a vylíčil obsah svého odvolání proti
rozsudku soudu prvního stupně ze dne 5.12.2002 č.j. 6 C 155/93-340, namítá, že
soudy postupovaly při hodnocení provedených důkazů \"naprosto nesprávně a v
naprostém rozporu s ust. § 132 o.s.ř.\". Podotýká, že za řízení vždy tvrdil, že
u úpadce vykonával nejen funkci jednatele (dříve označenou jako funkce
\"ředitele\"), ale také \"ředitele výkonného\", který zajišťoval veškerý chod
společnosti. Pracovní poměr mezi žalobcem a úpadcem mohl vzniknout i
konkludentně a podle názoru dovolatele \"je třeba si uvědomit\", že žalobce
\"jako občan měl vůli uzavřít pracovní poměr se společností s ručením omezeným
M. T.\" a že tato společnost \"prostřednictvím svého jednatele\", kterým byl
žalobce, \"měla jednoznačně vůli uzavřít se žalobcem pracovní poměr\", a proto
\"došlo také ke konkludentnímu uzavření pracovního poměru\". Žalobce
zdůrazňuje, že svoji vůli uzavřít s úpadcem pracovní poměr projevil ještě před
tím, než byla společnost zapsána v podnikovém rejstříku, a projevil ji i poté,
co byla v rejstříku již zapsána, a stejnou vůli projevoval i úpadce, který
\"jeho práci přijímal, vyplácel mu za ni mzdu a plnil veškeré povinnosti z toho
vyplývající\". Protože žádný právní předpis nevylučuje, že by jednatel nemohl
se společností uzavřít pracovní smlouvu na jinou činnost, než která vyplývá z
povinností jednatele, a protože žalobce neměl povinnost \"obstarávat
zaměstnance, sjednávat inzerce, vymáhat dluhy atd.\" (podle společenské smlouvy
měl za povinnost pouze svolávat shromáždění společníků, zapisovat veškerá
usnesení do rejstříku a odpovídat za řádný chod společnosti a za realizaci
rozhodnutí společníků), je nepochybné, že mezi ním a úpadcem pracovněprávní
vztah vznikl. Žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů
zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná 2) navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobce odmítl. Uvedla, že
žalobce neuvádí v dovolání žádné nové argumenty, které by již dříve nepoužil, a
že soudy je \"projednaly a náležitě vyhodnotily\". Podle názoru žalované 2)
byly pro rozhodnutí věci provedeny všechny potřebné důkazy a soudy z nich
dovodily správná skutková zjištění. Na \"dokreslení celé situace\" žalovaná 2)
uvedla, že pohledávky věřitelů obdobné povahy, jaký v tomto řízení uplatňuje
žalobce, budou v konkursu uspokojeny do výše 0,385302%.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. a
že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b)
o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení §
242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k
závěru, že dovolání není opodstatněné.
Řízení v projednávané věci bylo zahájeno žalobou, kterou žalobce podal u soudu
prvního stupně dne 18.8.1993. Poté, co byl na majetek žalované společnosti M.
T., spol. s r.o. dnem 18.1.2000 prohlášen konkurs, co správkyně konkursní
podstaty úpadce advokátka JUDr. L. H. popřela žalobcem (podáním ze dne
31.10.2000) přihlášenou pohledávku co do její pravosti a co žalobce ve smyslu
ustanovení § 24 odst.4 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění
zákona č. 105/2000 Sb. podal návrh na pokračování v tomto řízení [přerušeném
podle ustanovení § 14 odst.1 písm.c) zákona o konkursu a vyrovnání], kterým se
domáhal určení pravosti své přihlášené pohledávky, bylo potřebné v první řadě
přihlédnout k tomu, že v řízení, v němž soud pokračuje podle ustanovení § 24
odst.4 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění zákona č.
105/2000 Sb. se konkursní věřitelé nevykonatelných pohledávek, které zůstaly
sporné co do pravosti, výše nebo pořadí (jako tomu bylo v projednávané věci),
jako žalobci smějí - stejně jako v tzv. incidenční žalobě - dovolávat jen
právního důvodu uvedeného v přihlášce nebo při přezkumném jednání a pohledávku
mohou uplatnit jen do výše v nich uvedené (srov. § 23 odst.2 zákona o konkursu
a vyrovnání). Podle ustálené judikatury soudů (srov. například rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 27.10.1999 sp. zn. 1 Odon 153/97, který byl uveřejněn
pod č. 74 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2000) se pak právním
důvodem vzniku přihlašované pohledávky rozumí skutečnosti, na nichž se
pohledávka zakládá, tedy skutkové okolnosti, z nichž lze usuzovat na existenci
této pohledávky, a jen těchto okolností, vylíčených v přihlášce nebo při
přezkumném jednání, se konkursní věřitel jako žalobce může ve sporu o pravost,
výši nebo pořadí pohledávky dovolávat.
V důsledku toho, že zákon stanoví, že konkursní věřitel jako žalobce se smí v
řízení o určení pravosti, výše nebo pořadí své nevykonatelné pohledávky, kterou
přihlásil do konkursu, dovolávat jen právního důvodu uvedeného v přihlášce nebo
při přezkumném jednání a že pohledávku může uplatnit jen do výše v nich
uvedené, nastává tzv. koncentrace řízení, která brání tomu, aby žalobce
(konkursní věřitel) uplatnil v žalobě (v návrhu na pokračování v řízení podaném
podle ustanovení § 24 odst.4 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve
znění zákona č. 105/2000 Sb.) nebo za řízení ohledně pravosti, výše nebo pořadí
pohledávky jiné skutečnosti (skutkové okolnosti), než které uvedl v přihlášce
nebo při přezkumném jednání, a aby pohledávku požadoval ve větším rozsahu, než
jak ji vyčíslil v přihlášce nebo při přezkumném jednání. Ke skutečnostem
(skutkovým okolnostem) nebo k výši pohledávky, které by žalobce (konkursní
věřitel) uplatnil v rozporu s touto koncentrací řízení, soud při projednání
žaloby (při pokračování v řízení ve smyslu ustanovení § 24 odst.4 zákona č.
328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění zákona č. 105/2000 Sb.) a při
rozhodnutí o věci nesmí přihlížet. Soud je tedy v tomto řízení vázán nejen
návrhem žalobce v tom, čeho se domáhá a na jakém skutkovém základě (jako je
tomu ve všech řízeních s výjimkou těch, které soud smí zahájit bez návrhu),
který smí překročit jen v případech uvedených v ustanovení § 153 odst.2 o.s.ř.,
ale i tím, jak žalobce (konkursní věřitel) vylíčil rozhodující skutkové
okolnosti, na nichž se pohledávka zakládá, v přihlášce nebo při přezkumném
jednání, a v jaké výši žalobce (konkursní věřitel) uplatnil v přihlášce nebo
při přezkumném jednání svou pohledávku.
V posuzovaném případě - jak bylo za řízení před soudy zjištěno - žalobce v
přihlášce ze dne 31.10.2000, kterou uplatnil jako konkursní věřitel v
konkursním řízení vedeném proti společnosti M. T., spol. s r.o. pohledávku ve
výši 526.374,83 Kč, sestávající se z dlužné mzdy za dobu od 1.6.1993 do
31.3.1994 ve výši 274.138,- Kč a z 16% úroků z této částky za dobu od 16.7.1994
do prohlášení konkursu ve výši 252.236,83 Kč, uvedl jako důvod (právní důvod)
své pohledávky to, že dne 1.10.1991 uzavřel s úpadcem pracovní smlouvu, že se
stal \"ředitelem a jednatelem úpadce\", že touto pracovní smlouvou mu byla
přiznána \"odměna\" ve výši 25.000,- Kč měsíčně, že \"dodatkem k pracovní
smlouvě\" ze dne 27.1.1993 byla tato \"odměna\" zvýšena na částku 35.000,- Kč
měsíčně od 1.1.1993, že dne 18.5.1993 byl valnou hromadou úpadce jmenován do
funkce \"administrativního ředitele\", že dne 28.5.1993 uzavřel s \"presidentem
firmy M. s. protokol o dohodě\", v němž se zavázal opustit od 28.5.1993 funkci
jednatele úpadce s tím, že \"jako administrativní ředitel bude vykonávat
všechny úkony až do zaregistrování nového ředitele\", že pracovní poměr s
úpadcem skončil na základě výpovědi dnem 31.3.1994 a že v době od 1.6.1993 do
31.3.1994 mu nebyla úpadcem vyplácena mzda a ani náhrada mzdy, na níž má podle
ustanovení § 130 odst.1 zákoníku práce nárok, neboť mu nebyla úpadcem
přidělována práce. Vzhledem k tomu, že žalobce - jak uvedeno výše - se může v
projednávané věci dovolávat jen takto vylíčeného důvodu (právního důvodu) své
pohledávky, lze posoudit důvodnost žaloby jen z pohledu takto vylíčených
rozhodných skutečností (skutkových okolností); k jiným skutečnostem (skutkovým
okolnostem) nesmí být přihlíženo, neboť není pro rozhodnutí této věci již
významné to, co o svém nároku uvedl a na jakých rozhodných skutečnostech jej
postavil žalobce v žalobě nebo tvrzeními učiněnými v dosavadním průběhu řízení
(v době před prohlášením konkursu na majetek úpadce), popřípadě čím jej v
rozporu se shora popsanými pravidly koncentrace řízení odůvodňoval v
pokračujícím řízení před soudem prvního stupně nebo za odvolacího řízení.
Z hlediska skutkového stavu bylo ohledně skutečností (skutkových okolností),
vylíčených v přihlášce žalobce ze dne 31.10.2000, v projednávané věci zjištěno
(správnost zjištění soudů v tomto směru dovolatel nezpochybňuje), že žalobce
uzavřel se společností M. S. dne 13.9.1991 smlouvu o vytvoření společnosti s
ručením omezeným \"M. T., spol. s r.o.\". Podle této smlouvy (srov. její čl. 5)
se žalobce stal \"ředitelem\" společnosti, který \"je oprávněn společnost
navenek samostatně zastupovat a za společnost samostatně podpisovat\". V
\"návaznosti na tuto smlouvu\" se společníci založené společnosti M. T., spol.
s r.o. (tj. žalobce a společnost M. S.) podle potvrzení ze dne 13.9.1991
dohodli na tom, že měsíční mzda žalobce jako ředitele společnosti se stanovuje
ve výši 25.000,- Kč, přičemž \"v uvedené částce je zahrnuta i mzda za případnou
práci přesčas\" a \"nárok na odměnu\" vznikne dnem 1.10.1991, že \"tato výše
bude zachována, pokud nepřekročí měsíční obrat společnosti jeden milion Kčs,
poté bude zvýšena\", a že k uzavření pracovní smlouvy \"zplnomocňují společníci
generálního ředitele spol. M. S. R. Ch. \". Dne 1.10.1991 uzavřel žalobce s
generálním ředitelem společnosti M. R. Ch. jako \"zástupcem\" společnosti \"M.
T. P. \" dohodu označenou jako \"pracovní smlouva\", podle které se žalobce
zavázal \"plnit funkci ředitele M. T. se všemi pravomocemi v souladu s čs.
právem\", v níž byla stanovena \"za činnost pro společnost smluvně pracovní
odměna\" ve výši 25.000,- Kčs měsíčně a kterou se žalobce zavázal \"v případě
přerušení zaměstnaneckého poměru nepřijmout po dva roky zaměstnání ve stejném
oboru\", přičemž za porušení tohoto závazku je společnost M. oprávněna
požadovat náhradu ve výši 1.000.000,- Kč. Společnost M. T., spol. s r.o. byla
zapsána do podnikového rejstříku dnem 22.10.1991 a jako její statutární orgán -
ředitel byl zapsán žalobce. Dne 27.1.1993 byla mezi žalobcem a R. Ch. uzavřena
dohoda označená jako \"dodatek k pracovní smlouvě z 1. října 1991\", podle níž
se \"M. T., zastoupený p. Ch., generálním ředitelem M. F., rozhodl zvýšit
pracovní odměnu žalobce na částku 35.000,- Kčs měsíčně od 1.ledna 1993\". Dne
18.5.1993 proběhla valná hromada společnosti M. T., spol. s r.o., která mimo
jiné rozhodla o výměně jednatele společnosti s tím, že žalobce se zavázal
\"postupně předat veškerou agendu související s funkcí ředitele novým
jednatelům - ředitelům\". Dne 28.5.1993 uzavřel žalobce s M. J. \"protokol o
dohodě\", z něhož vyplývá, že ode dne 28.5.1993 žalobce \"opustí svou funkci
jednatele společnosti M. T. a bude vykonávat jako administrativní ředitel
všechny úkony až do zaregistrování nového ředitele\". Žalobce byl z obchodního
rejstříku jako statutární orgán - ředitel společnosti M. T., spol. s r.o.
vymazán dnem 14.6.1993 a ke stejnému dni byla jako jednatel společnosti zapsána
D. H.
Z pohledu skutečností, které jsou pro rozhodnutí v projednávané věci z výše
uvedených důvodů významné a které byly dokazováním prokázány, nelze dospěl k
závěru, že by žalobce měl vůči úpadci jím tvrzenou pohledávku (nárok).
Otázku, zda mezi žalobcem a úpadcem vznikl na základě dohody ze dne 1.10.1991
označené jako \"pracovní smlouva\" pracovní poměr, je třeba i v současné době
posoudit zejména podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů
č. 88/1968 Sb., č. 153/1969 Sb., č. 100/1970 Sb., č. 20/1975 Sb., č. 72/1982
Sb., č. 111/1984 Sb., č. 22/1985 Sb., č. 52/1987 Sb., č. 98/1987 Sb., č.
188/1988 Sb., č. 3/1991 Sb. a č. 297/1991 Sb., tedy podle zákoníku práce ve
znění účinném do 28.5.1992 (dále jen \"zák. práce\") a podle zákona č. 109/1964
Sb., hospodářský zákoník, ve znění zákona č. 82/1966 Sb., zákonného opatření č.
13/1967 Sb., zákona č. 69/1967 Sb., zákona č. 72/1970 Sb., zákona č. 138/1970
Sb., zákona č. 144/1975 Sb., zákona č. 165/1982 Sb., zákona č. 98/1988 Sb.,
zákona č. 103/1990 Sb., zákona č. 403/1990 Sb., zákona č. 63/1991 Sb., tedy
podle hospodářského zákoníku ve znění účinném do 19.12.1991 (dále jen \"hosp.
zák.\").
Pracovní poměr se zakládá smlouvou mezi organizací a pracovníkem (srov. § 27
odst.2 zák. práce), v případech stanovených zvláštními předpisy, popřípadě
stanovami nebo usnesením příslušných orgánů družstev nebo společenských
organizací také volbou (srov. § 27 odst.3 zák. práce) a u vedoucích pracovníků
jmenovaných podle zvláštních předpisů, popřípadě podle stanov společenských
organizací, do funkce orgánem nadřízeným organizaci, v níž má pracovník svou
funkci vykonávat, a u vedoucích pracovníků, které do funkce jmenuje vedoucí
organizace, rovněž jmenováním (srov. § 27 odst.4 zák. práce).
V pracovní smlouvě je organizace povinna s pracovníkem dohodnout druh práce, na
který je pracovník přijímán, místo výkonu práce (obec a organizační jednotku
nebo jinak určené místo) a den nástupu do práce (srov. § 29 odst.1 zák. práce).
Podle ustálené judikatury soudů (srov. například rozsudek Vrchního soudu v
Praze ze dne 21.4.1993 sp. zn. 6 Cdo 108/92, který byl uveřejněn pod č. 13 ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1995) činnost statutárního orgánu
společnosti s ručením omezeným nevykonává fyzická osoba v pracovním poměru, a
to ani v případě, že není společníkem, neboť funkce statutárního orgánu
společnosti není druhem práce ve smyslu ustanovení § 29 odst.l písm.a) zák.
práce a vznik a zánik tohoto právního vztahu není upraven pracovněprávními
předpisy a řídí se obsahem společenské smlouvy. Právní předpisy ani povaha
společnosti s ručením omezení však nebrání tomu, aby jiné činnosti pro tuto
obchodní společnost vykonávali občané (fyzické osoby) na základě
pracovněprávních vztahů, pokud náplní pracovního poměru (nebo jiného
pracovněprávního vztahu) není výkon činnosti statutárního orgánu.
V projednávané věci je nepochybné, že smlouvou ze dne 1.10.1991 označenou jako
\"pracovní smlouva\" se žalobce zavázal \"plnit funkci ředitele M. T. se všemi
pravomocemi a odpovědnostmi v souladu s čs. právem\", do níž byl jmenován
společenskou smlouvou (smlouvou o vytvoření společnosti s ručením omezeným \"M.
T., spol. s r.o.\") ze dne 13.9.1991 a ve vztahu k níž mu byla dohodou
společníků (tj. žalobce a společnosti M. S.) podle potvrzení ze dne 13.9.1991
stanovena měsíční mzda ve výši 25.000,- Kč. Protože ředitel společnosti \"M.
T., spol. s r.o.\" byl jejím statutárním orgánem, nesměřovala smlouva ze dne
1.10.1991 k založení pracovního poměru (jiného pracovněprávního vztahu), jehož
náplní by byl výkon jiné činnosti než činnosti statutárního orgánu společnosti
M. T., spol. s r.o., ale v rozporu se zákonem k tomu, aby žalobce vykonával
činnost statutárního orgánu této společnosti (jejího ředitele) v pracovním
poměru.
Smlouva ze dne 1.10.1991 označená jako \"pracovní smlouva\" navíc byla uzavřena
dříve, než společnost M. T., spol. s r.o. vznikla na základě zápisu do
podnikového rejstříku (to se stalo dne 22.10.1991). I kdyby šlo o smlouvu,
která souvisela se zakládáním společnosti, a i kdyby společnost přebírala podle
ustanovení § 106c odst.3 hosp. zák. závazky, které jejím jménem do doby jejího
zápisu do podnikového rejstříku převzali společníci (jak se domnívá dovolatel),
muselo být přihlédnuto k tomu, že smlouva ze dne 1.10.1991 není (podle svého
obsahu) smlouvou, kterou by se žalobcem uzavřeli společníci společnosti M. T.,
spol. s r.o., ale smlouvou, kterou se žalobcem uzavřela společnost M. T., spol.
s r.o., zastoupená R. Ch., který k tomu byl zmocněn (podle potvrzení ze dne
13.9.1991) společníky této společnosti. Vzhledem k tomu, že do doby zápisu
společnosti do podnikového rejstříku mohli její společníci přebírat závazky
jménem společnosti a nikoliv jménem společnosti udělovat zmocnění (plné moci)
třetím osobám, nepředstavuje smlouva ze dne 1.10.1991 závazek, který by mohl
přejít na společnost.
Z uvedeného vyplývá, že soudy dospěly ke správnému závěru, že smlouva ze dne
1.10.1991 je ve smyslu ustanovení § 242 odst.1 písm.a) zák. práce neplatným
právním úkonem a že podle ní nemohl vzniknout mezi žalobcem a úpadcem platný
pracovní poměr nebo jiný pracovněprávní vztah. Úvahy soudů o tom, zda mezi
žalobcem a úpadcem vznikl (mohl vzniknout) pracovní poměr ústně nebo
konkludentně, jsou nadbytečné, a to jednak proto, že žalobce v přihlášce své
pohledávky podané v konkursním řízení neuvedl žádné skutkové okolnosti o tom,
že by sjednal s úpadcem pracovní poměr jinak než na základě smlouvy ze dne
1.10.1991, jednak z důvodu, že na výkon funkce statutárního orgánu nemohl být
vůbec - jak uvedeno výše - platně uzavřen pracovní poměr.
Žalobci měl vzniknout (podle jeho tvrzení obsaženého v přihlášce) vůči úpadci
uplatněný nárok na mzdu a náhradu mzdy za dobu od 1.6.1993 do 31.3.1994.
Podle právní úpravy účinné do 30.6.1996 měl (srov. § 13 odst.2 obchodního
zákoníku ve znění účinném do přijetí zákona č. 142/1996 Sb.) zápis statutárního
orgánu společnosti s ručením omezeným do podnikového (od 1.1.1992 obchodního)
rejstříku konstitutivní povahu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 26.6.2001 sp. zn. 29 Cdo 3025/2000, uveřejněný pod č. 137 v časopise Soudní
judikatura, roč. 2001). Vzhledem k tomu, že žalobce byl zapsán v obchodním
rejstříku jako statutární orgán úpadce - jak bylo soudy zjištěno - do
14.6.1993, nemohl mu až do tohoto dne vzniknout vůči úpadci žádný
pracovněprávní nárok. Tvrdí-li, že dne 18.5.1993 byl valnou hromadou úpadce
jmenován do funkce \"administrativního ředitele\" a že dne 28.5.1993 uzavřel s
\"presidentem firmy M. s. protokol o dohodě\", v němž se zavázal opustit od
28.5.1993 funkci jednatele úpadce s tím, že \"jako administrativní ředitel bude
vykonávat všechny úkony až do zaregistrování nového ředitele\", nemohou mít
tyto okolnosti v projednávané věci žádný význam, neboť valná hromada
společnosti a ani president jednoho ze společníků nejsou orgány, které by byly
oprávněny činit jménem úpadce v pracovněprávních vztazích právní úkony (srov. §
9 odst.1 zák. práce). Žalobce sám jako statutární orgán nemohl vůči sobě učinit
žádný platný pracovněprávní úkon z důvodu střetu zájmů (srov. právní názor
vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17.11.1998 sp. zn. 21 Cdo 11/98,
který byl uveřejněn pod č. 63 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč.
1999). Navíc výkon funkce administrativního ředitele \"až do zaregistrování
ředitele nového\" nemohl mít žádný právní význam, neboť žalobce až do 14.6.1993
vykonával (mohl vykonávat) tato oprávnění jako statutární orgán úpadce a dnem
14.6.1993 byl do obchodního rejstříku zapsán jiný statutární orgán úpadce
(jednatelka D. H.).
Za této situace by žalobce mohl mít vůči úpadci za dobu od 1.6.1993 do
31.3.1994 v přihlášce uplatněný nárok na mzdu nebo na náhradu mzdy, jen kdyby
mu vznikl s úpadcem do 14.6.1993 pracovní poměr, jehož náplní by nebyl výkon
činnosti statutárního orgánu, nebo kdyby navázal v době od 14.6.1993 do
31.3.1994 s úpadcem pracovní poměr nebo jiný pracovněprávní vztah. K tvrzením
žalobce, že u úpadce vykonával kromě činnosti statutárního orgánu (ředitele)
též jiné činnosti, které nepatřily k povinnostem ředitele úpadce, a že ohledně
těchto jiných činností mezi nimi vznikl alespoň konkludentně pracovní poměr,
nebylo možné přihlédnout, neboť o nich neuvedl žádné skutkové okolnosti v
přihlášce pohledávky podané v konkursním řízení, ale v rozporu s pravidly
koncentrace řízení až v průběhu pokračujícího řízení. Skutečnost, že by s
úpadcem navázal pracovní poměr nebo jiný pracovněprávní vztah v době od
14.6.1993 do 31.3.1994, pak žalobce netvrdil ani za řízení před soudy.
Na výše uvedených závěrech nic nemění skutečnost, že ustanovení § 24 odst.4
zákona o konkursu a vyrovnání bylo nálezem Ústavního soudu ČR ze dne 11.3.2003
č. 101/2003 Sb. dnem 4.4.2003 zrušeno. Dovolací soud přihlédl k tomu, že
dovození z této skutečnosti vyplývajících procesních následků, spočívajících v
nemožnosti dalšího pokračování v řízení na základě podání žalobce ze dne
13.4.2001, by ve svých důsledcích znemožnilo (zejména z důvodu uplynutí lhůty k
žalobě, uvedené v ustanovení § 23 odst.4 zákona o konkursu a vyrovnání) žalobci
vůbec se domáhat určení pravosti pohledávky, kterou přihláškou ze dne
31.10.2000 přihlásil do konkursu a kterou správkyně majetku patřícího do
konkursní podstaty úpadce popřela, a představovalo by tedy nepřípustné odnětí
již (dosud) nabytých práv a odepření spravedlnosti (denegationis iustitiae).
Odvolací soud za této situace postupoval správně, když tzv. incidenční řízení,
zahájené na základě podání žalobce ze dne 13.4.2001, meritorně dokončil i poté,
co se stal vykonatelným nález Ústavního soudu ČR ze dne 11.3.2003 č. 101/2003
Sb.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných
dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelem tvrzeno),
že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad uvedených v
ustanovení § 229 odst.1 o.s.ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. nebo v § 229
odst. 3 o.s.ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle
ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
V dovolacím řízení vznikly žalované 2) náklady, které spočívají v odměně za
zastupování advokátkou ve výši 2.250,- Kč [srov. § 8 písm. a), § 10 odst. 3, §
18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb. a č.
110/2004 Sb.] a v paušální částce náhrad výdajů ve výši 75,- Kč (srov. § 13
odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000
Sb. a č. 68/2003 Sb.), tedy celkem 2.325,- Kč. Protože dovolání žalobce bylo
zamítnuto, soud mu ve smyslu ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst.
1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. uložil, aby tyto náklady žalované 2) nahradil; ve
smyslu ustanovení § 25a odst.4 zákona o konkursu a vyrovnání tato náhrada
nákladů řízení patří do konkursní podstaty úpadce.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. září 2004
JUDr. Ljubomír
Drápal, v. r.
předseda senátu