21 Cdo 9/2000
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v
právní věci žalobce R. V., zastoupeného advokátem, proti žalovanému R. N.,
zastoupenému advokátem, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru,
vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 4 C 296/93, o dovolání
žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. září 1999 č.j. 15
Co 74/97-100, takto:
I. Dovolání žalovaného se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Dopisem ze dne 25.6.1993 žalovaný sdělil žalobci, že s ním "dle § 53 ZP ruší
pracovní poměr pro hrubé porušení pracovní kázně, a to s okamžitou platností".
Důvod k tomuto opatření spatřoval v tom, že žalobce dne 24.6.1993 "svévolně
opustil pracoviště z osobních pohnutek a tím znemožnil provoz celé pizzerie
(provozovny)", čemuž předcházelo "naprosto nepřístojné chování" vůči
žalovanému, jeho manželce a jejich přátelům, a že žalobce "jako hlavní kuchař a
pizzatér nabádal další pracovníky k porušování pracovní kázně".
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního
poměru je neplatné, a aby mu žalovaný nahradil tím vzniklou "škodu" ve výši
45.000,- Kč. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že jako pracovník žalovaného
vykonával "ve firmě" rovněž odpovědného zástupce, neboť žalovaný "nesplňoval
podmínky zák. č. 455/1991 Sb.", a že žalovaný na provozovně vykonával činnost
číšníka. Dne 24.6.1993 mu žalovaný sdělil, že žalovaného, který byl nemocen,
bude na provozovně zastupovat jeho manželka. Žalobce takovýto postup odmítl s
tím, že "toto jednání je v rozporu s hyg. a provozními normami", za jejichž
dodržování jako odpovědný zástupce odpovídá; vzhledem k tomu, že žalovaný na
svém opatření trval, žalobce "odešel s jeho vědomím domů".
Okresní soud v Prostějově rozsudkem ze dne 7.2.1994 č.j. 4 C 296/93-16 žalobu
zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů
řízení 1.760,- Kč "na účet advokátní kanceláře JUDr. L. S." a "Českému státu
na účet Okresního soudu v Prostějově" na soudním poplatku 2.300,- Kč. Dospěl k
závěru, že "skutek", pro který byl žalobce "postižen skončením pracovního
poměru", se skutečně stal, neboť jeho jednání dne 24.6.1993 "nelze hodnotit
jinak než jako skutečně svévolné", když nesouhlasil, byť i jako odpovědný
zástupce, s opatřením žalovaného jako svého zaměstnavatele, a opuštěním
provozovny znemožnil její provoz. Okamžité zrušení pracovního poměru je proto
platným právním úkonem. K odvolání žalobce Krajský soud v Brně usnesením ze dne
23.11.1994 č.j. 15 Co 163/94-27 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc
mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud vytknul soudu prvního stupně, že při
svém rozhodování vycházel z neúplně zjištěného skutkového stavu věci, a uložil
mu provést další důkazy.
Okresní soud v Prostějově rozsudkem ze dne 29.6.1995 č.j. 4 C 296/93-61
žalobu o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru zamítl,
řízení ve věci zaplacení 45.000,- Kč vyloučil "k samostatnému projednání a
rozhodnutí" a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě
nákladů řízení 2.070,- Kč "na účet AK JUDr. L. S. v P. " a "Českému státu na
účet Okresního soudu v Prostějově" na soudním poplatku 2.300,- Kč. Po provedení
dalších důkazů znovu dospěl k závěru, že jednání žalobce ze dne 24.6.1993
"nelze hodnotit jinak než jako svévolné, když nesouhlasil, byť i jako odpovědný
zástupce, s opatřením žalovaného jako svého zaměstnavatele, a opuštěním
provozovny znemožnil její provoz. Žalobce jako odpovědný zástupce "měl hledat
východisko k zajištění provozu v souladu s jeho povinnostmi odpovědného
zástupce a s přihlédnutím k zájmům" žalovaného jako svého zaměstnavatele;
žalobce se však nezachoval vůči žalovanému "loajálně". Okamžité zrušení
pracovního poměru je proto platným právním úkonem. K odvolání žalobce Krajský
soud v Brně usnesením ze dne 18.9.1996 č.j. 15 Co 591/95-76 rozsudek soudu
prvního stupně ve výrocích o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního
poměru a o náhradě nákladů řízení zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k
dalšímu řízení. Odvolací soud dovodil, že rozsudek soudu prvního stupně je
nepřezkoumatelný, neboť "nerespektuje zásady uvedené v ustanoveních § 157
odst.2 a § 132 o.s.ř.".
Okresní soud v Prostějově poté rozsudkem ze dne 6.1.1997 č.j. 4 C 296/93-85
žalobu o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru znovu zamítl,
řízení ve věci zaplacení 45.000,- Kč vyloučil "k samostatnému projednání a
rozhodnutí" a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě
nákladů řízení 7.136,- Kč "na účet AK JUDr. L. S. v P. " a "Českému státu na
účet Okresního soudu v Prostějově" na soudním poplatku 2.300,- Kč. Po
zhodnocení výsledků dokazování opět dospěl k závěru, že žalobce se jednání
uvedeného v dopise ze dne 25.6.1993 dopustil a že toto jeho jednání představuje
porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem [§ 53 odst.1 písm.b) zák.
práce]. Námitku žalobce, že žalovaný svým opatřením nerespektoval jeho
povinnosti odpovědného zástupce, soud prvního stupně odmítl s odůvodněním, že
měl, jestliže mu žalovaný neumožňoval "plnění podmínek" odpovědného zástupce,
"živnostenský úřad požádat o zproštění funkce odpovědného zástupce a popřípadě
sám se žalovaným rozvázat pracovní poměr". Okamžité zrušení pracovního poměru
je proto platným právním úkonem.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 29.9.1999 č.j. 15 Co
74/97-100 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě o určení
neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 25.6.1993 vyhověl a že
žalovanému uložil, aby žalobci zaplatil na náhradě nákladů řízení 5.880,- Kč, z
toho 240,- Kč k rukám žalobce a 5.640,- Kč k rukám jeho zástupce; současně
rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího
řízení 1.075,- Kč k rukám jeho zástupce. Odvolací soud dovodil, že žalobce, i
když nesplnil příkaz svého zaměstnavatele, postupoval v souladu s ustanovením §
73 odst.1 písm.c) zák. práce, jestliže jako odpovědný zástupce nesouhlasil s
prací osob, které nebyly u žalovaného v pracovním poměru a které nesplňovaly
podmínku pro práci v pohostinství (neměly zdravotní průkaz). Vzhledem k tomu,
že žalovaný sám žalobce vyzval (ať v afektu nebo "z racionálních důvodů"), aby
opustil pracoviště, nelze považovat jednání žalobce ze dne 24.6.1993 - i kdyby
se přitom choval vůči žalovanému nevhodně - za důvod k postupu podle
ustanovení § 53 odst.1 písm.b) zák. práce.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Namítá, že
podle ustanovení § 31 odst.7 zákona č. 455/1991 Sb. je povinen při provozování
živnosti dodržovat podmínky stanovené tímto zákonem nebo zvláštními předpisy
podnikatel, tedy žalovaný; odpovídá také za to, že jeho zaměstnanci prokázali
způsobilost pro výkon povolání stanovenou zvláštními předpisy a znalost
hygienických a bezpečnostních předpisů a že se, vyžaduje-li to povaha práce
nebo jiné činnosti, podrobili prohlídkám podle předpisů o opatřeních proti
přenosným nemocem. Jednání žalobce podle jeho názoru tedy nelze hodnotit jinak
než jako svévolné, když nesouhlasil s opatřením svého zaměstnavatele, neboť
opuštěním provozovny znemožnil její činnost (technologie výroby totiž spočívala
pouze na jeho vědomostech). Žalovaný dále odvolacímu soudu vytýká, že nerozhodl
ohledně výroku o vyloučení žaloby na zaplacení 45.000,- Kč k samostatnému
projednání a rozhodnutí, neboť odvoláním žalobce byl napaden rozsudek soudu
prvního stupně "v celém rozsahu". Žalovaný navrhl, aby dovolací soud rozsudek
odvolacího soudu zrušil.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě
uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. a že jde o rozsudek, proti kterému
je podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné,
přezkoumal napadený rozsudek bez jednání (§ 243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a
dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba posuzovat i v současné době - vzhledem k tomu, že
žalovaný se žalobcem okamžitě zrušil pracovní poměr dopisem ze dne 25.6.1993 -
podle ustanovení zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č.
88/1968 Sb., č. 153/1969 Sb., č. 100/1970 Sb., č. 20/1975 Sb.,
č. 72/1982 Sb., č. 111/1984 Sb., č. 22/1985 Sb., č. 52/1987 Sb., č. 98/1987
Sb., č. 188/1988 Sb., č. 3/1991 Sb., č. 297/1991 Sb., č. 231/1992
Sb., č. 264/1992 Sb., č. 590/1992 Sb. a č. 37/1993 Sb., tedy podle ustanovení
zákoníku práce a předpisů jej provádějících ve znění účinném do 31.5.1994 (dále
jen "zák. práce"), a podle ustanovení zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském
podnikání (živnostenský zákon), ve znění zákonů č. 231/1992 Sb. a č. 591/1992
Sb., tedy podle ustanovení živnostenského zákona ve znění účinném do 10.11.1993
(dále též jen "živn. zák.").
Podle § 53 odst.1 písm.b) zák. práce organizace může okamžitě zrušit pracovní
poměr jen výjimečně, a to pouze tehdy, porušil-li pracovník pracovní kázeň
zvlášť hrubým způsobem. Povinnost dodržovat pracovní kázeň patří k základním
povinnostem pracovníka vyplývajícím z pracovního poměru [srov. § 35 odst.1
písm.b) zák. práce] a spočívá v plnění povinností, které jsou stanoveny
právními předpisy (zejména ustanoveními § 73, § 74 a § 75 zák. práce),
pracovním řádem, pracovní smlouvou nebo pokynem nadřízeného vedoucího
pracovníka. Má-li být porušení pracovní kázně právně postižitelné jako důvod k
rozvázání pracovního poměru ze strany organizace, musí být porušení pracovních
povinností pracovníkem zaviněno (alespoň z nedbalosti) a musí dosahovat určitý
stupeň intenzity. Zákoník práce rozlišuje mezi soustavným méně závažným
porušením pracovní kázně, závažným porušením pracovní kázně a porušením
pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem. Porušení pracovní kázně nejvyšší
intenzity (zvlášť hrubým způsobem) je důvodem k okamžitému zrušení pracovního
poměru nebo k výpovědi z pracovního poměru [§ 53 odst.1 písm.b), § 46 odst.1
písm.f), část věty před středníkem zák. práce].
Okamžité zrušení pracovního poměru podle ustanovení § 53 odst.1 písm.b) zák.
práce je ve srovnání s rozvázáním pracovního poměru výpovědí podle ustanovení §
46 odst.1 písm.f), části věty před středníkem, zák. práce výjimečným opatřením
(srov. dikci ustanovení § 53 odst.1 zák. práce "Organizace může okamžitě
zrušit pracovní poměr jen výjimečně ..."). K okamžitému zrušení pracovního
poměru podle tohoto ustanovení proto může organizace přistoupit jen tehdy,
jestliže okolnosti případu odůvodňují závěr, že po organizaci nelze spravedlivě
požadovat, aby pracovníka zaměstnávala až do uplynutí výpovědní doby.
Výše uvedené platí i v případě, vznikl-li pracovní poměr mezi občany (tj.
fyzickými osobami), nejde-li o poskytování služeb pro osobní potřebu (srov. §
269 odst.2 zák. práce).
V posuzovaném případě žalovaný v dopise ze dne 25.6.1993 žalobci mimo jiné
vytýká, že dne 24.6.1993 "svévolně opustil pracoviště z osobních pohnutek a tím
znemožnil provoz celé pizzerie (provozovny)".
Dokazováním před soudy bylo mimo jiné zjištěno (správnost skutkových
zjištění v tomto směru dovolatel nenapadá), že žalobce, který byl v
pracovním poměru u žalovaného, působil u žalovaného též jako jeho odpovědný
zástupce ve smyslu ustanovení § 11 živn. zák. při provozu jeho živnosti
(hostinské činnosti - provoz pizzerie). Žalobce opustil pracoviště po té,
co odmítl splnit příkaz žalovaného, aby pracoval na směně spolu s manželkou
žalovaného M. N. a s jeho známým M. R.; žalobce tak učinil proto, že oba nebyli
v pracovním poměru u žalovaného a že neměli zdravotní průkaz. V diskusi, která
se mezi účastníky (za přítomnosti dalších osob) odehrála ve "vyhrocené
situaci", žalovaný vyzval žalobce, který trval na odmítnutí příkazu žalovaného,
k opuštění pracoviště.
Za tohoto skutkového stavu bylo pro rozhodnutí soudů mimo jiné podstatné to,
jaký význam ve věci měla okolnost, že žalobce působil u žalovaného nejen jako
jeho pracovník, ale též jako jeho odpovědný zástupce při provozování živnosti.
S dovolatelem lze souhlasit v tom, že je to podnikatel, který je povinen při
provozování živnosti dodržovat podmínky stanovené živnostenským zákonem nebo
zvláštními předpisy a který odpovídá za to, že jeho pracovníci prokázali
způsobilost pro výkon povolání stanovenou zvláštními předpisy a znalost
hygienických a bezpečnostních předpisů a že se jeho pracovníci, vyžaduje-li to
povaha práce nebo jiné činnosti, podrobili prohlídkám podle vyhlášky č. 91/1984
Sb., o opatřeních proti přenosným nemocem, ve znění vyhlášky č. 204/1988 Sb.
(§ 31 odst.7 živn. zák.). Dovolatel však pomíjí, že tehdy (a tak tomu bylo i v
posuzovaném případě), provozuje-li podnikatel - fyzická osoba živnost
prostřednictvím odpovědného zástupce, a zejména musí-li mít podnikatel -
fyzická osoba ve smyslu ustanovení § 11 odst.6 věty druhé živn. zák.
odpovědného zástupce, je to odpovědný zástupce tohoto podnikatele, který
odpovídá za řádný technický provoz živnosti a za dodržování
živnostenskoprávních předpisů (srov. § 11 odst.1 živn. zák.) místo podnikatele,
tedy i za dodržování povinností uvedených v ustanovení § 31 odst.7 živn. zák.
Tím, že žalovaný přikázal žalobci, aby v provozovně přiděloval práci osobám,
které k jejímu výkonu neměly odborné předpoklady a které se nemohly ve
smyslu ustanovení § 15 vyhlášky č. 91/1984 Sb. ve znění vyhlášky č. 204/1988
Sb. vykázat zdravotním průkazem (o tom, že měly podle příkazu žalovaného
vykonávat činnost, k níž jsou povinny mít zdravotní průkaz a před zahájením
této činnosti jej předložit, není pochyb - viz § 11 vyhlášky č. 91/1984 Sb. ve
znění vyhlášky č. 204/1988 Sb.), jednak nerespektoval oprávnění žalobce jako
odpovědného zástupce při provozování živnosti, jednak po něm požadoval, aby při
provozování živnosti v rozporu se svými povinnostmi odpovědného zástupce
nepostupoval podle právních předpisů. Za této situace odvolací soud správně
dovodil, že žalobce byl oprávněn (a především povinen) takový příkaz žalovaného
odmítnout splnit. Vzhledem k tomu, že diskuse mezi účastníky a
"vyhrocená situace", která nastala, byla nepochybně způsobena i tím, že
žalovaný na svém protiprávním příkazu trval, nemůže být následné opuštění
pracoviště žalobcem za těchto okolností považováno za porušení pracovní kázně
zvlášť hrubým způsobem. Dovolací soud proto považuje názor odvolacího soudu o
tom, že v žalobcově jednání ze dne 24.6.1993 nebyl naplněn důvod k
okamžitému zrušení pracovního poměru podle ustanovení § 53 odst.1 písm.b) zák.
práce, za správný.
Důvodná není ani námitka dovolatele, že by odvolací soud nerozhodl o celém
předmětu odvolacího řízení. I když žalobce v odvolání uvedl, že napadá "celý
výrok" rozsudku soudu prvního stupně a "v celém rozsahu", z obsahu odvolání bez
pochybností vyplývá, že žalobce vyjádřil nesouhlas s rozhodnutím soudu prvního
stupně ve věci určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru a na něm
závislém rozhodnutí o náhradě nákladů řízení a že rozhodnutí o vyloučení věci o
zaplacení 45.000,- Kč nezpochybňoval; odvolací soud tedy neměl důvod rozhodovat
o odvolání žalobce i ve vztahu k tomuto výroku rozsudku soudu prvního stupně. K
námitce dovolatele lze dodat, že rozhodnutí soudu prvního stupně o vyloučení
věci k samostatnému řízení (§ 112 odst.2 o.s.ř.) má, i když je obsaženo ve
výroku rozsudku, povahu usnesení upravujícího vedení řízení (srov. § 167 odst.1
o.s.ř.), proti němuž není odvolání přípustné [§ 202 odst.2 písm.a) o.s.ř.].
Protože rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů
správný a protože nebylo zjištěno (a ani žalovaným tvrzeno), že by rozsudek
odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení § 237 odst.1 o.s.ř.
nebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci,
Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaného podle ustanovení § 243b
odst.1 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst.4, věty
první, § 224 odst.l a § 151 odst.1 věty první o.s.ř., neboť žalovaný nemá s
ohledem na výsledek řízení právo na náhradu svých nákladů řízení a žalobci,
který měl v dovolacím řízení plný úspěch a který by měl právo na náhradu
účelně vynaložených nákladů tohoto řízení (srov. § 142 odst.1 větu první
o.s.ř.), žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. července 2000
JUDr. Ljubomír D r á p a l, v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Romana Říčková