21 Cdo 90/2001

21 Cdo 90/2001

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka

Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci

žalobce V. D., zastoupeného advokátem, proti žalovanému „D. p. h. m. P., a.s.,

D. p. A. o.z., o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Obvodního

soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 5 C 53/97, o dovolání žalobce proti rozsudku

Městského soudu v Praze ze dne 24. září 1999 č.j. 25 Co 385/99-86, takto:

Rozsudek městského soudu a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze

dne 27. dubna 1999 č.j. 5 C 53/97-71 se zrušují a věc se vrací

Obvodnímu soudu pro Prahu 10 k dalšímu řízení.

Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že výpověď z pracovního poměru podle

ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) zák. práce, kterou mu dal žalovaný dopisem ze

dne 12.4.1996, je neplatná. V žalobě označil jako žalovaného „D. h. m. P.,

a.s., D. A., o.z.“. Žalobu odůvodnil zejména tím, že vytčené „neomluvené

zameškání 15 pracovních dní (směn)“ v období od 21.3. do 11.4.1996 nelze

považovat za porušení pracovní kázně, neboť se tak stalo v době, kdy

žalovaný po neplatném rozvázání pracovního poměru neumožnil žalobci (přes jeho

výzvy) pokračovat ve sjednané práci a ani se s žalobcem nedohodl na „náhradním

uplatnění“.

Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 5.2.1998 č.j. 5 C 53/97-37 žalobě

vyhověl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci náklady řízení ve

výši 4.450,- Kč. K odvolání žalovaného Městský soud v Praze usnesením ze dne

19.1.1999 č.j. 25 Co 602/98-58 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc

vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud vytkl soudu prvního stupně,

že řízení zatížil vadou ve smyslu ustanovení § 221 odst. 1 písm. b) o.s.ř.,

neboť na jednání konaném dne 9.12.1997 nezopakoval před senátem všechny důkazy

doposud provedené v rozporu s ustanovením § 36a odst. 1 písm. a)

o.s.ř. před samosoudcem. Soudy obou stupňů - jak vyplývá ze

záhlaví jejich rozhodnutí - za žalovaného považovaly „D. p. h.

m. P., a.s., D. p. A.“.

Obvodní soud pro Prahu 10 poté rozsudkem ze dne 27.4.1999 č.j. 5 C 53/97-71

žalobě opět vyhověl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci náklady

řízení ve výši 5.600,- Kč. Vycházel ze zjištění, že po nabytí právní moci

rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3.11.1995 č.j. 35 Co 456,457/95-45,

jímž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 13.2.1995

č.j. 12 C 238/94-20, kterým bylo určeno, že okamžité zrušení pracovního poměru

dané žalobci dopisem žalovaného dne 16.6.1994, je neplatné, žalobce bez

zbytečného odkladu oznámil žalovanému, že trvá na dalším zaměstnávání. Za

situace, kdy funkce, kterou žalobce do okamžitého zrušení pracovního poměru

zastával, byla ke dni 1.7.1994 zrušena a žalovaný se s ním nedohodl na dalším

pracovním zařazení, však bylo podle názoru soudu prvního stupně „pochopitelné,

že se žalobce do práce nedostavoval, neboť by bylo nesmyslné, aby trávil osm

hodin denně na vymezeném pracovišti bez jakékoli pracovní náplně“; vytčenou

nepřítomnost žalobce v práci proto nepovažoval za neomluvenou, neboť nastala v

době, kdy na straně zaměstnavatele existovala překážka v práci podle

ustanovení § 130 odst. 1 zák. práce. Za žalovaného soud prvního stupně i

nadále pokládal „D. p. h. m. P., a.s., D. p. A., o.z.“.

K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24.9.1999 č.j. 25

Co 385/99-86 rozsudek soudu prvního stupně „ve vyhovujícím výroku“ změnil tak,

že žalobu zamítl, ve výroku o náhradě nákladů řízení změnil tento rozsudek tak,

že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, a rozhodl, že

žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení

1.000,- Kč. Odvolací soud vycházeje z ustanovení § 73 odst. 1 zák. práce, podle

kterého je zaměstnanec povinen podle pokynů zaměstnavatele konat osobně práce

podle pracovní smlouvy ve stanovené pracovní době a dodržovat pracovní kázeň

(ustanovení § 130 zák. práce nelze podle jeho názoru na daný případ aplikovat,

„neboť jde o ustanovení, které by připadalo v úvahu pouze tehdy, pokud by

se řešil spor o náhradu mzdy“), dospěl na rozdíl od soudu prvního stupně k

závěru, že, měl-li žalobce přístup na určené pracoviště, „pak bylo

jeho povinností zde setrvat po stanovenou pracovní dobu, i když nic nedělal“;

opačný názor poskytující zaměstnanci volný prostor k uvážení, kdy bude na

pracovišti přítomen a kdy nikoliv, „by vedl k naprosto nerovnovážnému vztahu

mezi pracovníkem a zaměstnavatelem“. Pokud tedy žalovaný za tohoto stavu a za

současného splnění podmínek uvedených v ustanovení § 46 odst. 3 a § 59 odst. 1

zák. práce dal žalobci výpověď podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) zák.

práce, pak podle názoru odvolacího soudu „jde o platnou výpověď“, neboť ve

vytčeném jednání žalobce je třeba spatřovat závažné porušení pracovní kázně.

Odvolací soud - jak vyplývá ze záhlaví jeho rozsudku - za žalovaného stále

považoval stejně tak jako soud prvního stupně „D. p. h. m. P., a.s., D. p. A.,

o.z.“.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítal, že

závěr odvolacího soudu o tom, že zaměstnanec se musí nejprve do zaměstnání

dostavit a teprve poté nastává zaměstnavateli povinnost přidělit mu práci podle

pracovní smlouvy, „nemá oporu v zákoníku práce ani jiných pracovněprávních

předpisech“. Podle jeho názoru žalobce, který nepřestal konat práci na základě

vlastního rozhodnutí, ale z iniciativy žalovaného, mohl žalovaného vyzvat k

plnění jeho povinností, ale nebyl povinen přidělování práce na žalovaném

požadovat; v případě jeho nečinnosti v tomto směru proto „nelze dovozovat pro

něj nepříznivé následky“. Pokud tedy - jak dále dovozoval - žalovaný z důvodu

zrušení žalobcem zastávané funkce nemohl přidělovat žalobci práci podle

pracovní smlouvy a žalobce trval na výkonu pouze této práce a s žalovaným se

nedohodl na jiném pracovním zařazení, neporušil vytčeným jednáním pracovní

kázeň „bezdůvodně“, neboť v této době mu ve výkonu práce bránila překážka na

straně zaměstnavatele ve smyslu ustanovení § 130 odst. 1 zák. práce. Žalobce

navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc

vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) věc projednal

podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 - dále jen

„o.s.ř.“ - (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb.,

kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších

předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání bylo podáno proti

pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v

zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je

podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal

napadený rozsudek bez jednání (§ 243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k

závěru, že řízení předcházející jeho vydání je postiženo vadou, která mohla mít

za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozsudek odvolacího soudu

spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Účastníky občanského soudního řízení jsou žalobce a žalovaný (§ 90 o.s.ř.),

jde-li o věc, která se týká jejich dvoustranných právních vztahů (v

tzv. sporném řízení). Žalobcem je ten, kdo podal u soudu žalobu (návrh na

zahájení řízení); žalovaným se rozumí ten, koho žalobce v žalobě za žalovaného

označil.

Z ustanovení § 79 odst. l o.s.ř. (i ve znění účinném do 31.12.2000) vyplývá,

že v návrhu na zahájení řízení (v žalobě) musí být účastníci řízení

označeni tak, aby bylo nepochybné, kdo je účastníkem řízení, aby ho nebylo

možné zaměnit s někým jiným (s jinou osobou), a aby s ním soud mohl jednat.

Právnická osoba se jako účastník řízení označuje uvedením obchodního jména nebo

názvu a adresy sídla; jde-li o právnickou osobu, která se zapisuje do

obchodního rejstříku, je součástí obchodního jména právnické osoby - kromě

jejího názvu - i dodatek označující její právní formu (§ 9 odst.2 obch. zák.).

Další údaje (nejde-li o věc vyplývající z obchodních vztahů) zákon

nevyžaduje.

Podle ustanovení § 19 o.s.ř. má způsobilost být účastníkem řízení ten, kdo má

způsobilost mít práva a povinnosti; jinak jen ten, komu ji zákon přiznává.

Odštěpný závod je organizační složkou podniku, která je jako odštěpný závod

zapsána v obchodním rejstříku. Při provozování odštěpného závodu se užívá

obchodního jména podnikatele s dodatkem, že jde o odštěpný závod. Vedoucí

odštěpného závodu, který je zapsán do obchodního rejstříku, je zmocněn za

podnikatele činit veškeré právní úkony týkající se tohoto závodu (srov. § 7

odst. 1 a § 13 odst. 3 obch. zák.). Obdobné postavení jako odštěpný závod a

jeho vedoucí má i jiná organizační složka, o níž zákon stanoví, že se zapisuje

do obchodního rejstříku, a její vedoucí, který je zapsán do obchodního

rejstříku (srov. § 7 odst. 2 a § 13 odst. 3 obch. zák.).

Jde-li o záležitost, která se týká provozování odštěpného závodu nebo jiné

organizační složky, o níž zákon stanoví, že se zapisuje do obchodního rejstříku

(dále jen “odštěpného závodu”), je třeba důsledně rozlišovat hmotněprávní a

procesní stránku věci.

Z hmotněprávního hlediska je významné, že odštěpný závod jako organizační

složka podniku nemá způsobilost mít práva a povinnosti (právní subjektivitu). I

v záležitostech týkajících se odštěpného závodu je nositelem práv a povinností

právnická osoba, jejíž je tento závod organizační složkou; při provozování

odštěpného závodu se také z tohoto důvodu užívá obchodního jména podnikatele,

ovšem s dodatkem, že jde o odštěpný závod. Ve věcech týkajících se odštěpného

závodu jedná za podnikatele - právnickou osobu nejen její statutární orgán nebo

zástupce; ze zákona je zmocněn za právnickou osobu činit veškeré právní úkony

též vedoucí odštěpného závodu, a to za předpokladu, že se týkají odštěpného

závodu.

Z procesního hlediska je podstatné, že odštěpný závod nemá způsobilost být

účastníkem řízení. Z práv a povinností týkajících se odštěpného závodu je

oprávněna nebo zavázána osoba, jejíž je odštěpný závod organizační složkou.

Jde-li o věc týkající se odštěpného závodu, má způsobilost být účastníkem

řízení jen tato osoba a nikoliv její odštěpný závod.

Procesní právo na rozdíl od hmotného práva nestanoví, jak má být označen

účastník řízení ve věci, která se týká jeho odštěpného závodu. Protože

nositelem práv a povinností je i v těchto věcech osoba, jejíž je odštěpný

závod organizační složkou, není z pohledu procesního práva zásadně významné

[ledaže jde o posouzení podmínek místní příslušnosti na výběr dané podle § 87

písm. c) o.s.ř.], zda se věc týká účastníka řízení jako celku, jeho odštěpného

závodu nebo jeho jiné organizační složky, která se ani do obchodního rejstříku

nezapisuje.

Jak v případech, kdy se věc týká právnické osoby jako celku nebo její

organizační složky, která se do obchodního rejstříku nezapisuje, tak i v

případech, kdy věc se týká odštěpného závodu, se právnická osoba označuje podle

ustanovení § 79 odst. 1 o.s.ř. uvedením jejího obchodního jména nebo názvu a

jejího sídla, a - jde-li o věc vyplývající z obchodních vztahů - též

uvedením jejího identifikačního čísla, popřípadě dalších údajů potřebných k

její identifikaci. Údaj o tom, že se věc týká odštěpného závodu, zákon

nevyžaduje. Z toho plyne, že v žalobě sice může být (stejně jako u jiných

organizačních jednotek právnické osoby) tento údaj uveden, nicméně jestliže

žalobce takový údaj v žalobě neuvede, nelze v tom spatřovat nedostatek

(neúplnost nebo nesprávnost) žaloby.

Uvede-li žalobce, že věc se týká jeho odštěpného závodu (popřípadě odštěpného

závodu žalovaného), má to v první řadě význam pro přípravu jednání soudu; soud

totiž může připravit jednání (§ 114 o.s.ř.) též s přihlédnutím k tomu, že věc

se týká jen uvedené organizační složky účastníka řízení. Je-li právnická osoba

žalobcem, lze (neodporuje-li tomu jiný projev účastníka) v tom, že v žalobě

uvede též svůj odštěpný závod, spatřovat žádost, aby písemnosti jí určené

nebyly doručovány na adresu jejího sídla, ale na adresu odštěpného závodu. V

případě, že byl odštěpný závod uveden u žalované právnické osoby, může to mít

význam z hlediska místní příslušnosti soudu [srov. § 87 písm. c) o.s.ř.].

Okolnost, že věc se týká odštěpného závodu, žalobce může vyjádřit tím, že za

označení účastníka řízení připojí údaj o odštěpném závodu. Údaj, že věc se týká

odštěpného závodu, však může být v žalobě vyjádřen i jinak (při vylíčení

rozhodujících skutečností, v označení důkazů, jichž se žalobce dovolává, apod.).

Připojí-li žalobce za označení účastníka řízení údaj o jeho odštěpném závodu,

není takový postup na újmu určitosti označení účastníka řízení a nelze z něj

ani dovozovat, že by za účastníka řízení byl označen jen odštěpný závod.

Jestliže žalobce označil účastníka řízení v souladu s ustanovením § 79

odst. 1, větou druhou a třetí o.s.ř., nevzbuzuje údaj o odštěpném závodu tohoto

účastníka žádnou pochybnost o tom, kdo je účastníkem řízení. Ve prospěch

opačného názoru nelze úspěšně argumentovat ani ustanovením § 7 odst. 1, větou

druhou obch. zák. Pod obchodním jménem podnikatele s dodatkem, že jde o

odštěpný závod, se totiž činí pouze hmotněprávní úkony při provozování

odštěpného závodu, a to za podnikatele (nikoliv jménem odštěpného závodu

samotného); okolnost, pod jakým názvem činí právnická osoba hmotněprávní úkony,

nemá v procesním právu (a to ani z hlediska označování účastníků řízení) žádný

význam.

O vadnou žalobu (neúplné podání) jde tehdy, jestliže účastník řízení je označen

jen obchodním jménem právnické osoby a chybí údaj o její právní formě,

popřípadě též uvedení jejího sídla, byť za těmito údaji následuje údaj o jejím

odštěpném závodu. Protože tento nedostatek brání pokračování v řízení, je soud

povinen pokusit se zjednat nápravu postupem podle ustanovení § 43 o.s.ř. Podle

ustanovení § 43 o.s.ř soud postupuje také tehdy, jestliže v žalobě není

jednoznačně vyjádřeno, zda byla za účastníka řízení označena právnická osoba

nebo její odštěpný závod. Jen tehdy, byl-li mimo jakoukoliv pochybnost za

účastníka řízení označen samotný odštěpný závod, soud řízení podle ustanovení §

104 odst. 1, věty první o.s.ř. zastaví. V takovém případě jde o neodstranitelný

nedostatek podmínky řízení, neboť je zřejmé, že za účastníka byl označen ten,

kdo nemá způsobilost být účastníkem řízení.

V posuzovaném případě žalobce v žalobě označil za žalovaného „D. h. m. P.,

a.s., D. A., o.z.“. Z tohoto označení je zřejmé, že žalovaný byl v žalobě

označen neúplně a nesprávně, neboť - jestliže byla žaloba podávána proti

právnické osobě - nebyl uveden údaj o jejím sídle a použité označení navíc

neumožňovalo jednoznačně stanovit, zda měla být účastníkem řízení právnická

osoba, tj. „D. h. m. P., a.s.“ (s uvedením jejího sídla) nebo zda jím měl být

odštěpný závod „D. A., o.z.“.

Neúplnost a nesprávnost žaloby v označení účastníků je soud povinen pokusit se

postupem uvedeným v ustanovení § 43 o.s.ř. odstranit, neboť se jedná o vadu

žaloby, která brání pokračování řízení (meritornímu rozhodnutí). V daném

případě však soudy takto neučinily, ale pouze - jak vyplývá ze záhlaví jejich

rozhodnutí - uvedly obchodní jméno právnické osoby a název a sídlo jejího

odštěpného závodu do souladu s výpisem z obchodního rejstříku a za žalovaného

pak nadále považovaly „D. p. h. m. P., a.s., D. p. A., o.z.“. Došlo tak k tomu,

že rozsudky soudů obou stupňů bylo rozhodnuto o právech a povinnostech

účastníků řízení, aniž by bylo jasné, kdo je ve sporu žalovaným a zda má

způsobilost být účastníkem řízení, a že tyto rozsudky jsou nevykonatelné.

Protože dovolání je v dané věci přípustné, dovolací soud k této vadě řízení

přihlédl z úřední povinnosti, i když nebyla v dovolání uplatněna (§ 242 odst. 3

věta druhá o.s.ř.).

S názorem odvolacího soudu, že ustanovení § 130 zák. práce je ustanovením,

jehož aplikace přichází v úvahu „pouze tehdy, jestliže by se řešil spor o

náhradu mzdy“, a že povinností zaměstnance, jemuž zaměstnavatel nemůže

přidělovat práci podle pracovní smlouvy, je „setrvat na pracovišti po

stanovenou pracovní dobu, i když by nic nedělal“, dovolací soud nesouhlasí.

Podle ustanovení § 35 odst. 1 písm. a) zák. práce je ode dne, kdy vznikl

pracovní poměr, zaměstnavatel povinen přidělovat zaměstnanci práci podle

pracovní smlouvy, platit mu za vykonanou práci mzdu, vytvářet podmínky pro

úspěšné plnění jeho pracovních úkolů a dodržovat ostatní pracovní podmínky

stanovené právními předpisy nebo kolektivní nebo pracovní smlouvou. Podle

ustanovení § 35 odst. 1 písm. b) zák. práce je ode dne, kdy vznikl pracovní

poměr, zaměstnanec povinen podle pokynů zaměstnavatele konat osobně práce podle

pracovní smlouvy ve stanovené pracovní době a dodržovat pracovní kázeň.

Porušení pracovní kázně spočívá v neplnění povinností, které jsou stanoveny

právními předpisy (zejména ustanoveními § 73, § 74, § 75 a § 135 odst. 3 zák.

práce), pracovním řádem, pracovní smlouvou nebo pokynem nadřízeného vedoucího

zaměstnance.

Jestliže je výpověď z pracovního poměru pravomocným rozhodnutím soudu označena

za neplatný právní úkon, nemůže mít již od počátku žádné právní účinky

(neplatnost nastává ex tunc). Znamená to mimo jiné, že pracovní poměr

účastníků na základě této výpovědi neskončil (to, že by pracovní poměr skončil

na základě domněnky rozvázání pracovního poměru dohodou podle ustanovení § 61

odst. 3 zák. práce, nebylo žalovaným tvrzeno a z obsahu spisu nevyplývá) a že

žalovaný byl povinen ve smyslu ustanovení § 35 odst. 1 písm. a) zák. práce

žalobci bez ohledu na podanou výpověď i nadále přidělovat práci podle pracovní

smlouvy.

Skutečnost, že zaměstnavatel neplní povinnost přidělovat zaměstnanci práci

podle pracovní smlouvy (např. proto, že podle jeho mylného názoru pracovní

poměr skončil), má za následek, že ani zaměstnanec nemůže „podle pokynů

zaměstnavatele konat osobně práce podle pracovní smlouvy“. Názor, že za tohoto

stavu je povinností zaměstnance setrvat na pracovišti po stanovenou

pracovní dobu, „i když by nic nedělal“, nemá oporu v zákoníku práce ani v

jiných pracovněprávních předpisech; tyto právní předpisy naopak předpokládají,

že ten z účastníků, který způsobil, že druhý z účastníků nemůže plnit své

povinnosti z pracovního poměru, nebo u něhož jinak nastala překážka, která

brání ve výkonu práce, je povinen druhému z účastníků vyjádřit ochotu plnit

povinnosti, vyplývající pro něj z pracovního poměru, popřípadě mu sdělit

odstranění překážky bránící výkonu práce; jen ten z účastníků, který je ochoten

(připraven) plnit své povinnosti z pracovního poměru, se může domáhat tomu

odpovídajícího plnění po druhém účastníku. V případě, že zaměstnanec nepřestal

konat práci pro zaměstnavatele na základě vlastního rozhodnutí, ale z

iniciativy zaměstnavatele (zaměstnavatel mu přestal přidělovat práci), může

zaměstnavatele vyzvat k plnění jeho povinností, avšak není povinen přidělování

práce na zaměstnavateli vyžadovat, ani se zdržovat po dobu, kdy zaměstnavatel

neplní své právní povinnosti, na místě zaměstnavatelem určeném (srov. rozsudek

Vrchního soudu v Praze ze dne 21.2.1995 sp. zn. 6 Cdo 5/94, uveřejněný v

časopise Právní rozhledy č.7, roč. 1995, popř. závěry zaujaté v rozsudku

Nejvyššího soudu SR ze dne 28.7.1989 sp. zn. 6 Cz 13/89, uveřejněném ve Sbírce

soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1991, pod č. 43 a v odůvodnění rozsudku

Nejvyššího soudu ČR ze dne 25.2.1997 sp. zn. 2 Cdon 1/97, uveřejněném v

časopise Soudní judikatura, roč. 1997, v sešitě č.9, pod č. 76).

Z uvedeného vyplývá, že přestal-li zaměstnavatel v rozporu s ustanovením § 35

odst. 1 písm. a) zák. práce přidělovat zaměstnanci práci (např. v souvislosti s

neplatným rozvázáním pracovního poměru ze strany zaměstnavatele), ačkoliv

zaměstnanec byl připraven práci konat, je zaměstnanec povinen znovu nastoupit

do práce poté, co jej zaměstnavatel k tomu vyzval a vyjádřil tak ochotu

zaměstnanci práci opět přidělovat. Není proto porušením pracovní kázně,

jestliže se zaměstnanec, kterému zaměstnavatel nepřiděloval práci podle

pracovní smlouvy, nedostavil do zaměstnání a po dobu trvání této překážky na

straně zaměstnavatele se na pracovišti nezdržoval.

Protože napadený rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném posouzení věci

a protože řízení, které mu předcházelo, je postiženo vadou, která mohla mít za

následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky rozsudek

odvolacího soudu podle ustanovení § 243b odst. 1 části věty za středníkem

o.s.ř. zrušil. Protože vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí

ve věci, je postižen i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud

České republiky i toto rozhodnutí a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 10 k

dalšímu řízení (§ 243b odst. 2, věta druhá o.s.ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci

rozhodne soud též o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§

243d odst. 1, věty druhá a třetí o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně 22. ledna 2002

JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.

předseda senátu