21 Cdo 904/2016
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Romana Fialy v právní
věci žalobkyně Československé obchodní banky, a. s. se sídlem v Praze 5,
Radlická č. 333/150, IČO 00001350, proti žalovanému T. W., zastoupenému JUDr.
Zdeňkem Navrátilem, advokátem se sídlem v Brně, Bašty č. 416/8, o neúčinnost
darovací smlouvy, vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 10 C
143/2013, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne
14. října 2015, č. j. 16 Co 169/2014-114, takto:
Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu ve Vyškově ze dne 4. března
2014, č. j. 10 C 143/2013-86, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu ve
Vyškově k dalšímu řízení.
Žalobkyně se žalobou podanou dne 6. 6. 2013 u Okresního soudu ve Vyškově
domáhala, aby bylo určeno, že je vůči ní právně neúčinná „darovací smlouva ze
dne 24. 1. 2013 uzavřená mezi žalovaným jako obdarovaným a Ing. L. W., jako
dárcem, na základě níž byl zapsán vklad vlastnického práva ke spoluvlastnickému
podílu ve výši id. 1/6 na nemovitostech: budově postavené na pozemku p. č.
591/2, pozemku p. č. 591/2, pozemku p. č. 591/4, pozemku p. č. 591/7, zapsaných
na LV č. 1509 vedeném Katastrálním úřadem pro Jihomoravský kraj, Katastrální
pracoviště Vyškov, pro k. ú. R. u V. a obec R., ve prospěch žalovaného pod č.
j. V-310/2013-712 s právními účinky vkladu ke dni 29. 1. 2013“. Žalobu
odůvodnila zejména tím, že úvěrovou smlouvou č. 1974/09/5170 ze dne 23. 11.
2009 ve znění Dodatku č. 1, Dodatku č. 2 a Dodatku č. 3 poskytla společnosti A
+ M Rousínov s. r. o. kontokorentní úvěr ve výši 5.000.000,- Kč, že ze strany
úvěrovaného došlo při splácení závazku k porušení smluvních podmínek a že proto
žalobkyně přistoupila na smírné řešení, podle něhož s Ing. L. W. a s dalšími
subjekty (společnostmi A + M Kroužek s. r. o. a A + M lakovna s. r. o.)
uzavřela dohodu o přistoupení k závazku č. 1361/11/5623 ze dne 20. 7. 2011 a
následně všichni dlužníci (Ing. L. W. a společnosti A + M Rousínov, s. r. o.,
A + M Kroužek s. r. o. a A + M lakovna s. r. o.) téhož dne v notářském zápisu,
sepsaném JUDr. Ing. Jiřím Lorenčíkem, notářským kandidátem, zástupcem JUDr.
Lubomíra Miky, notáře se sídlem v Brně, pod sp. zn. NZ 890/2011, N 976/2011,
uznali dluh, který se zavázali uhradit společně a nerozdílně v měsíčních
splátkách pod ztrátou výhody splátek; pro případ nesplnění zároveň svolili k
přímé vykonatelnosti tohoto notářského zápisu podle § 274 písm. e) občanského
soudního řádu. Vzhledem k tomu, že dlužníci se dostali do prodlení s úhradou
tohoto závazku, žalobkyně využila své oprávnění „prohlásit všechny splátky z
úvěru za splatné“ ke dni 15. 6. 2012, když splatná pohledávka žalobkyně činila
ke dni 19. 3. 2013 celkem 4.074.573,44 Kč. Žalobkyně, která vymáhala splnění
tohoto závazku exekučně, se posléze dozvěděla, že se dlužník Ing. L. W. zbavuje
svého majetku, a to mimo jiné i spoluvlastnického podílu ve výši id. 1/6 na
budově postavené na pozemku p. č. 591/2, pozemku p. č. 591/2, pozemku p. č.
591/4, pozemku p. č. 591/7, zapsaných na LV č. 1509 vedeném Katastrálním úřadem
pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště Vyškov, pro k. ú. R. u V. a obec
R., který převedl darovací smlouvou ze dne 24. 1. 2013 na žalovaného. Žalovaný
je otcem dlužníka Ing. L. W., takže mu muselo být zřejmé, že darovací smlouvou
má dlužník v úmyslu zkrátit žalobkyni jako svou věřitelku.
Okresní soud ve Vyškově rozsudkem ze dne 4. 3. 2014, č. j. 10 C 143/2013-86,
žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě
nákladů řízení 2.000,- Kč. Zjistil, že dlužník Ing. L. W. (jako fyzická osoba)
dne 20. 7. 2011 přistoupil k závazku ze smlouvy o kontokorentním úvěru ze dne
23. 11. 2009, kterou žalobkyně poskytla úvěr ve výši 5.000.000,- Kč společnosti
A+M Rousínov s. r. o., a že ke dni uzavření dohody o přistoupení k závazku
činila výše pohledávek žalobkyně ze smlouvy o kontokorentním úvěru celkem
4.503.606,77 Kč. Dne 20. 7. 2011 dlužník Ing. L. W. (a ostatní dlužníci) do
notářského zápisu pod sp. zn. NZ 890/2011, N 976/2011 dluh uznal, zavázal se ho
splácet „ve splátkách počínaje 25. 7. 2011 do 25. 4. 2016“ společně a
nerozdílně“, pod ztrátou výhody splátek, s tím, že dlužníci svolili k
vykonatelnosti tohoto notářského zápisu. Protože splátky nebyly řádně a včas
placeny, žalobkyně v souladu se smlouvou o kontokorentním úvěru prohlásila
celou pohledávku za splatnou ke dni 15. 6. 2012. Z listin soudní exekutorky
Exekutorského úřadu Brno – město zjistil, že proti Ing. L. W. a ostatním
dlužníkům byla zahájena exekuce k vymožení pohledávky žalobkyně podle
notářského zápisu, že soudní exekutorka rozhodla o provedení této exekuce
postižením nemovitostí, jejich zatížením exekutorským zástavním právem a
prodejem, a to i spoluvlastnických podílů o velikosti id. 1/6 nemovitostí
uvedených ve výroku rozsudku. Ke dni 19. 3. 2013 činila pohledávka žalobkyně
celkem 4.074.558,14 Kč; žalobkyni svědčí aktivní legitimace k podání žaloby
podle ustanovení § 42a zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku. Tím, že
darovací smlouvou 24. 1. 2013 (s právními účinky vkladu práva 29. 1. 2013)
dlužník Ing. Luděk Winter bezúplatně převedl spoluvlastnické podíly o velikosti
id. 1/6 k nemovitostem specifikovaným ve výroku rozsudku na žalovaného,
uskutečnil ve prospěch žalovaného právní úkony, které zkracují uspokojení
vymahatelné pohledávky žalobkyně. Žalovaný je otcem dlužníka Ing. L. W., jedná
se tedy o osoby blízké a není procesní povinností žalobkyně prokázat úmysl
dlužníka zkrátit žalobkyni. Soud prvního stupně uzavřel, že žalovaný
neprokázal, že s náležitou pečlivostí vyvinul aktivitu rozpoznání úmyslu svého
syna zkrátit možnost vymožení pohledávky žalobkyně, naopak z provedeného
dokazování měl soud za prokázané, že žalovaný věděl o tomto závazku, a to ke
dni uzavření darovací smlouvy více než 2 měsíce; žalobkyně se proto důvodně
dovolala vůči žalovanému neúčinnosti darovací smlouvy. Vzhledem „k obsahu
čtených listin“ soud prvního stupně nepovažoval za nutné doplnit dokazování
výslechem žalovaného či svědka Ing. L. W. nebo rozsudky ve věcech žalobkyně
proti L. W. a Ing. M. W., vedených pod sp. zn. 4 C 144/2013 a 6 C 167/2013, v
nichž se žalobkyně rovněž domáhala určení neúčinnosti darovacích smluv vůči
žalobkyni.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 14. 10. 2015, č. j.
16 Co 169/2014-114, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl, že žádný
z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Souhlasil se
skutkovými a právními závěry soudu prvního stupně a zdůraznil, že žalobkyně je
ve věci aktivně legitimována (je věřitelkou syna žalovaného a její pohledávka
za dlužníkem „odvíjející se od notářského zápisu“ ze dne 20. 7. 2011 je
vymahatelná), že dlužník nemá jiný majetek, ze kterého by mohla být věřitelka
uspokojena, a že žalovaný je ve věci pasivně legitimován, neboť dlužník Ing. L.
W. v jeho prospěch učinil odporovatelný úkon. Soud prvního stupně podle
odvolacího soudu nepochybil, jestliže nedoplnil dokazování ani výslechem
žalovaného, ani výslechem svědka Ing. L. W. (dlužníka) a „dalšími listinami“.
Výslech žalovaného pro zjištění skutkového stavu věci považoval odvolací soud
za nadbytečný, neboť podle ustanovení § 131 o. s. ř. výslech účastníka může
soud nařídit jen tehdy, nelze-li dokazovanou skutečnost prokázat jinak, a
výslech svědka Ing. L. W. (syna žalovaného) se odvolacímu soudu „jeví zcela
nadbytečným, neboť skutkový stav věci byl dostatečným způsobem zjištěn z řádně
provedených a následně hodnocených listinných důkazů soudem prvního stupně“.
Pokud jde o „další listiny, není zřejmé, o které by se konkrétně mělo jednat a
k prokázání jakého tvrzení žalovaného by měly sloužit, když z hlediska
skutkového stavu věci je postaveno najisto, že žalobkyně vůči dlužníkovi
disponuje vymahatelnou pohledávkou (viz notářský zápis ze dne 20. 7. 2011 sp.
zn. NZ 890/2011 sepsaný JUDr. Ing. Jiřím Lorenčíkem, notářským kandidátem)“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Namítá
především, že je nesprávný názor odvolacího soudu o tom, že žalovaný
neprokázal, že úmysl dlužníka zkrátit odporovatelným právním úkonem žalobkyni
nemohl poznat ani při náležité pečlivosti, když soudy odmítly provést výslech
dlužníka a výslech žalovaného. Žalovaný právě těmito důkazními prostředky chtěl
unést své důkazní břemeno, že o úmyslu dlužníka zkrátit uspokojení vykonatelné
pohledávky žalobkyně nevěděl a ani při náležité pečlivosti nemohl vědět. Soudy
měly po provedení těchto důkazních prostředků též přihlédnout k tomu, že ještě
před uzavřením předmětné darovací smlouvy došlo k nové dohodě o splátkách mezi
žalobkyní a dlužníkem Ing. L. W., když dlužník na základě této (žalovaným blíže
nespecifikované) nové dohody pohledávku žalobkyně od listopadu 2012 do března
2013 řádně splácel; z tohoto důvodu byla posléze zastavena i exekuce. Žalovaný
nemohl jakkoli předpokládat, že by na něj jeho syn Ing. L. W. převedl podíl na
nemovitostech s úmyslem krátit svého věřitele, když závazek jeho syna vůči
žalobkyni byl v době uzavření darovací smlouvy řádně splácen a vůči synovi
nebyla vedena exekuce; byl to právě žalovaný, který inicioval setkání členů
rodiny a podpis dotčené darovací smlouvy (a rovněž dalších darovacích smluv
uzavřených mezi dalšími členy rodiny) a bylo tak činěno v souvislosti s
vyřizováním závěti a za účelem narovnání vztahů ohledně spoluvlastnického
podílu ve výši id 1/6 na zmíněných nemovitostech v rodině. Žalovaný neměl důvod
a ani nemohl předpokládat, že by v této souvislosti na něj jeho syn převedl
podíl na nemovitostech s úmyslem krátit svého věřitele. Ke všem těmto tvrzením
žalovaného byl navržen výslech svědka Ing. L. W., avšak tento důkazní návrh
nebyl ze strany soudu prvního stupně ani odvolacího soudu proveden s
odůvodněním, že se jedná o nadbytečný důkaz. Z kontextu dovolání je nepochybné,
že žalovaný pokládá výše popsaný právní názor odvolacího soudu za nesouladný s
ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, a navrhuje, aby dovolací soud
napadený rozsudek zrušil a aby věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud dovolání žalovaného odmítl, neboť
rozhodnutí odvolacího soudu je věcně správné a v souladu s rozhodovací praxí
Nejvyššího soudu.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení bylo zahájeno přede
dnem 1. 1. 2014 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku
odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné
lhůtě (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání
přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na
vyřešení právní otázky [zda účastník neunesl důkazní břemeno o svém (skutkovém)
tvrzení, které provedenými důkazy nebylo prokázáno, jestliže soud neprovedl
účastníkem navržené důkazní prostředky, které měly (podle účastníkova názoru)
jeho tvrzení prokázat], při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu
ustanovení § 242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s.
ř.) a dospěl k závěru, že dovolání žalovaného je opodstatněné.
Podle ustanovení § 42a odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve
znění pozdějších předpisů, účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. z.“) se
věřitel může domáhat, aby soud určil, že dlužníkovy právní úkony, pokud
zkracují uspokojení jeho vymahatelné pohledávky, jsou vůči němu právně
neúčinné. Toto právo má věřitel i tehdy, je-li nárok proti dlužníkovi z jeho
odporovatelného úkonu již vymahatelný anebo byl-li již uspokojen.
Podle ustanovení § 42a odst. 2 o. z. odporovat je možné právním úkonům, které
dlužník učinil v posledních třech letech v úmyslu zkrátit své věřitele,
musel-li být tento úmysl druhé straně znám a právním úkonům, kterými byli
věřitelé dlužníka zkráceni a k nimž došlo v posledních třech letech mezi
dlužníkem a osobami jemu blízkými (§ 116, 117 o. z.), nebo které dlužník učinil
v uvedeném čase ve prospěch těchto osob, s výjimkou případu, když druhá strana
tehdy dlužníkův úmysl zkrátit věřitele i při náležité pečlivosti nemohla poznat.
Podle ustanovení § 42a odst. 3 o. z. právo odporovat právním úkonům lze
uplatnit vůči osobě, v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn, nebo které vznikl
z odporovatelného úkonu dlužníka prospěch.
Podle ustanovení § 42a odst. 4 o. z. právní úkon, kterému věřitel s úspěchem
odporoval, je vůči němu neúčinný potud, že věřitel může požadovat uspokojení
své pohledávky z toho, co odporovatelným právním úkonem ušlo z dlužníkova
majetku; není-li to dobře možné, má právo na náhradu vůči tomu, kdo měl z
tohoto úkonu prospěch.
Z ustanovení § 42a odst. 2 o. z. vyplývá, že v případě právního úkonu mezi
dlužníkem a osobou jemu blízkou nebo právního úkonu učiněného dlužníkem ve
prospěch osoby jemu blízké je odpůrčí žaloba důvodná, bude-li v řízení
prokázáno, že žalovaná dlužníkovi blízká osoba o jeho úmyslu zkrátit
odporovaným právním úkonem věřitele věděla nebo musela vědět. Žalovaná
dlužníkovi blízká osoba se za této situace odpůrčí žalobě ubrání, jen jestliže
prokáže, že úmysl dlužníka zkrátit odporovaným právním úkonem věřitele nemohla
ani při náležité pečlivosti poznat. Úspěšná obrana žalované dlužníkovi blízké
osoby podle ustanovení § 42a odst. 2 o. z. tedy spočívá nejen v jejím tvrzení,
že o úmyslu dlužníka zkrátit odporovaným právním úkonem věřitele nevěděla a ani
nemohla vědět, ale také v tvrzení a prokázání toho, že o tomto úmyslu nevěděla
a ani nemohla vědět, přestože vyvinula „pečlivost“ k poznání tohoto úmyslu
dlužníka, a že šlo o „náležitou pečlivost“.
V projednávané věci je nepochybné, že žalovaného tížilo břemeno tvrzení a
důkazní břemeno k prokázání toho, že ani při vynaložení „náležité pečlivosti“
nemohl rozpoznat, že darovací smlouvu ze dne 24. 1. 2013 dlužník Ing. L. W.
(jako dárce) uzavřel se žalovaným (jako obdarovaným) s úmyslem převést majetek
na třetí osobu (na žalovaného), a zkrátit tak žalobkyni jako svoji věřitelku.
Jak vyplývá z protokolu o jednání před soudem prvního stupně ze dne 4. 3. 2014,
žalovaný (prostřednictvím svého zástupce) navrhl doplnění dokazování výslechem
žalovaného jako účastníka řízení a svědka Ing. L. W. (dlužníka). Soudem prvního
stupně bylo následně do protokolu konstatováno: „Pokud jde o navržené důkazy
žalovaného, tyto bude soud dále evidovat jako řádně uplatněné důkazy. Vzhledem
k tomu, že se však žalovaný k dnešnímu jednání nedostavil, ač byl řádně
předvolán, a z listin, které byly soudem čteny, byl dle soudu prvního stupně
zjištěn dostatečně skutkový stav, nebude žádosti strany žalované vyhověno“.
Závěr o tom, že účastník neunesl důkazní břemeno, lze podle ustálené judikatury
učinit až po provedení všech důkazních prostředků, které účastník označil k
prokázání svého tvrzení. Účastníkem označený důkaz soud neprovede pouze v
případě, jestliže jeho prostřednictvím nepochybně nelze prokázat pro věc
rozhodnou skutečnost, například proto, že označený důkaz je zjevně nezpůsobilý
prokázat tvrzenou skutečnost nebo že se týká skutečnosti, která je podle
hmotného práva pro rozhodnutí o věci bezvýznamná (srov. rozsudek Vrchního soudu
v Praze ze dne 8. 4. 1994, sp. zn. 6 Cdo 107/93, který byl uveřejněn pod č.
57/1995 v časopise Soudní rozhledy). Z důvodu neunesení důkazního břemene lze
rozhodnout v neprospěch účastníka současně pouze tehdy, jestliže zhodnocení
důkazů, které byly za řízení provedeny (§ 120 odst. 3 věta druhá o. s. ř.),
neumožňuje soudu přijmout závěr ani o pravdivosti tvrzení účastníka a ani o
tom, že by bylo nepravdivé (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
28. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 762/2001, který byl uveřejněn pod č. 86/2002 v
časopise Soudní judikatura). „Nadbytečným“ je pak takový důkaz, prostřednictvím
něhož mají být objasňovány skutečnosti, které za řízení již byly spolehlivě
prokázány jinak (jinými důkazy) nebo které jsou podloženy shodnými tvrzeními
účastníků, jež může soud vzít za svá skutková zjištění (§ 120 odst.4 o. s. ř.).
Odmítne-li soud provést účastníkem označený důkaz proto, že je „nadbytečný“, je
tím samo o sobě vyloučeno, aby rozhodl o věci samé v neprospěch tohoto
účastníka z důvodu neunesení důkazního břemene (srov. například rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 408/2003).
Výslechy žalovaného a dlužníka Ing. L. W. (jako svědka), jejichž právní úkon
byl napaden odpůrčí žalobou, nepochybně mohly přinést poznatky o tom, co
žalovaný učinil v zájmu toho, aby zjistil finanční a majetkové poměry dlužníka
a aby případně odhalil jeho motiv k darování podílu na nemovitých věcech
žalovanému. Soud prvního stupně neprovedl tyto navržené důkazy – jak uvedl do
protokolu o jednání ze dne 4. 3. 2014 – proto, že „se žalovaný k dnešnímu
jednání nedostavil, ač byl řádně předvolán, a z listin, které byly soudem
čteny, byl dle soudu prvního stupně zjištěn dostatečně skutkový stav“, a dále -
jak uvedl v odůvodnění rozsudku - „vzhledem k obsahu čtených listin“. Odvolací
soud se závěrem soudu prvního stupně v tomto směru souhlasil s odůvodněním, že
výslech žalovaného pro zjištění skutkového stavu věci považuje za nadbytečný,
neboť podle ustanovení § 131 o. s. ř. výslech účastníka může soud nařídit jen
tehdy, nelze-li dokazovanou skutečnost prokázat jinak, a výslech svědka Ing. L.
W. (syna žalovaného) „se jeví zcela nadbytečným, neboť skutkový stav věci byl
dostatečným způsobem zjištěn z řádně provedených a následně hodnocených
listinných důkazů soudem prvního stupně“; pouze pokud jde o „další listiny“,
tedy jen ve vztahu k těmto důkazům, odvolací soud uvedl, že „není zřejmé, o
které listiny by se konkrétně mělo jednat a k prokázání jakého tvrzení
žalovaného by měly sloužit, když z hlediska skutkového stavu věci je postaveno
najisto, že žalobkyně vůči dlužníkovi disponuje vymahatelnou pohledávkou (viz
notářský zápis ze dne 20. 7. 2011 sp. zn. NZ 890/2011 sepsaný JUDr. Ing. Jiřím
Lorenčíkem, notářským kandidátem)“.
Odvolací soud - i když soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaný neunesl
důkazní břemeno k prokázání skutečnosti, že vynaložil náležitou péči ke
zjištění motivu dlužníka při darování nemovitostí žalovanému, a i když se
odvolací soud s tímto právním názorem soudu prvního stupně ztotožnil - v
odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku dále uzavřel, že skutkový stav věci i
bez provedení důkazů výslechem svědka Ing. L. W. a výslechem žalovaného „byl
dostatečným způsobem zjištěn z řádně provedených a následně hodnocených
listinných důkazů soudem prvního stupně“. Odvolací soud však náležitě nevzal v
úvahu, že pro „nadbytečnost“ lze odmítnout provést důkaz, který je způsobilý
vést ke zjištění skutkového stavu věci, jen jestliže prokazovaná skutečnost již
byla prokázána jinak, a nikoliv tehdy, jestliže dosud provedené důkazy (zatím)
nevedly k jejímu prokázání. Navíc – jak uvedeno výše - platí, že odmítne-li
soud provést účastníkem označený důkaz proto, že je „nadbytečný“, je tím samo o
sobě vyloučeno, aby rozhodl o věci samé v neprospěch tohoto účastníka z důvodu
neunesení důkazního břemene.
Odvolací soud v projednávané věci rovněž dospěl k závěru, že výslech účastníka
(žalovaného) nelze provést vzhledem k ustanovení § 131 o. s. ř., podle něhož
důkaz výslechem účastníků může soud mimo jiné nařídit jen tehdy, jestliže
dokazovanou skutečnost nelze prokázat jinak. Nevzal však náležitě v úvahu, že
důkaz výslechem účastníka se neprovede jen tehdy, jsou-li tu jiné dostupné
důkazní prostředky, jejichž prostřednictvím je účastník schopen unést své
důkazní břemeno. Jestliže žalovaný tvrdil skutečnosti o tom, že nevěděl a ani
při náležité pečlivosti nemohl rozpoznat úmysl dlužníka zkrátit předmětnými
darovacími smlouvami uspokojení žalobkyně (věřitelky), a uzavřel-li soud
prvního stupně i odvolací soud, že tu důkazní břemeno dosud neunesl, nelze
důkaz jeho účastnickou výpovědí odmítnout jen s odkazem na ustanovení § 131
odst. 1 o. s. ř.
Protože nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí
dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu,
Nejvyšší soud ČR rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.).
Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu,
platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud ČR rovněž toto
rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Okresnímu soudu ve Vyškově) k
dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§ 243g odst. 1 část věty
první za středníkem o. s. ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o
náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech
původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem
a věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. dubna 2017
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu