21 Cdo 909/2003
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v
právní věci žalobce J. P., zastoupeného advokátem, proti žalovanému J.
s.r.o., o neplatnost zrušení pracovního poměru ve zkušební době, o určení, že
pracovní poměr žalobce u žalovaného trvá, a o náhradu mzdy, vedené u Okresního
soudu v Písku pod sp. zn. 4 C 676/99, o dovolání žalobce proti usnesení
Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. března 2002 č.j. 5 Co
144/2002-140, takto:
Usnesení krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Českých
Budějovicích k dalšímu řízení.
Žalobce se žalobou ze dne 5.8.1999, která byla podána u Okresního soudu v
Písku dne 6.8.1999, doplněnou podáním ze dne 31.8.1999 domáhal, aby bylo
určeno, že \"zrušení pracovního poměru ve zkušební době žalovaného vůči žalobci
je neplatné a pracovní poměr obou stran nadále trvá\", aby žalovanému byla
uložena povinnost zaměstnat žalobce a aby mu žalovaný zaplatil náhradu mzdy,
kterou v průběhu řízení vyčíslil za dobu od 2.7.1999 do 27.7.2000 ve výši
135.432,50 Kč. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že pracoval u žalovaného od
15.2.1999 jako účetní a že \"těsně po nástupu do zaměstnání\" utrpěl nepracovní
úraz, pro který byl v pracovní neschopnosti až do 6.6.1999. Žalobce dne
4.6.1999 telefonicky informoval sekretářku \"majitele\" žalovaného paní M. o
svém nástupu do práce po skončení pracovní neschopnosti a bylo mu sděleno, že
\"okamžikem nástupu do práce dostane vyrozumění o rozvázání pracovního poměru
ve zkušební době\". Posléze dostal ohledně rozvázání pracovního poměru od
žalovaného \"nevyplněný na stroji psaný formulář bez data\" a \"někdy po
24.6.1999\" obdržel \"podezřelou fotokopii, kterou nepovažuje za platný právní
úkon, např. proto, že neobsahuje originální podpis statutární osoby a nese
datum 14.5.1999, které je prokazatelně nesmyslné\".
Okresní soud v Písku rozsudkem ze dne 22.2.2000 č.j. 4 C 676/99-51 určil, že
\"zrušení pracovního poměru žalobce u žalovaného ve zkušební době je neplatné a
pracovní poměr navrhovatele u odpůrce trvá\", a rozhodl, že \"nárok
navrhovatele na náhradu mzdy je co do základu opodstatněn\" a že \"rozhodnutí o
výši náhrady mzdy a o nákladech řízení se zůstavuje rozsudku konečnému\".
Vycházel ze zjištění, že žalobce pracoval u žalovaného od 15.2.1999 jako účetní
v pracovním poměru uzavřeném na dobu neurčitou, že mezi účastníky byla platně
sjednána zkušební doba v trvání tří měsíců, že z důvodu nemoci žalobce došlo k
prodloužení zkušební doby tak, že trvala i v měsíci červnu 1999, a že v červnu
1999 žalovaný zrušil se žalobcem pracovní poměr ve zkušební době. Protože však
\"ve zrušení pracovního poměru ve zkušební době\" žalobci \"nebylo jednoznačně
oznámeno, ať už ústně nebo písemně, datum skončení pracovního poměru\", je
zrušení pracovního poměru ve zkušební době neplatné. Žalobce trvá na tom, aby
ho žalovaný dále zaměstnával, a proto jeho pracovní poměr u žalovaného i nadále
trvá a žalobce má nárok na náhradu mzdy při neplatném rozvázání pracovního
poměru podle ustanovení § 61 zákoníku práce.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne
7.6.2000 č.j. 5 Co 1172/2000-72 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu
vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud zjistil, že zkušební doba sjednaná mezi
účastníky v písemné pracovní smlouvě, se ve smyslu ustanovení § 31 odst.2
zákoníku práce prodloužila tak, že \"neskončila ani v měsíci červnu ani v
měsíci červenci 1999\", a dovodil, že zrušení pracovního poměru ve zkušební
době se uskutečňuje jednostranným právním úkonem některého z účastníků
pracovního poměru, který může být platně učiněn i ústně. S poukazem na rozsudek
Vrchního soudu v Praze ze dne 28.4.1995 sp. zn. 6 Cdo 11/94 odvolací soud
vyslovil právní názor, že ke zrušení pracovního poměru může dojít kdykoliv
během zkušební doby a že zrušení pracovního poměru ve zkušební době má
obsahovat určení dne, k němuž se pracovní poměr ruší, že však nejde o
podstatnou, nýbrž pouze o pravidelnou náležitost takového právního úkonu; pokud
ve zrušovacím projevu nebyl označen den skončení pracovního poměru, pak
pracovní poměr končí dnem doručení, popřípadě oznámení zrušení pracovního
poměru druhému účastníku pracovního poměru. Protože \"zrušovací úkon musí být
učiněn v jednom okamžiku, nemůže být několikrát opakován a nemůže také
pokračovat v dalších dnech\", je třeba určit, který projev žalovaného
představuje zrušení pracovního poměru ve zkušební době; kdyby bylo zjištěno, že
ke zrušení pracovního poměru ve zkušební době došlo \"jinak než písemnou
formou\", nelze spojovat právní účinky zrušení pracovního poměru s dalšími
případnými potvrzeními v písemné formě o skončení pracovního poměru. Odvolací
soud uložil soudu prvního stupně, aby v dalším řízení \"jednoznačně určil,
který projev žalovaného považuje za jednostranný právní úkon ke zrušení
pracovního poměru žalobce ve zkušební době u žalovaného\".
Okresní soud v Písku poté rozsudkem ze dne 27.7. 2000 č.j. 4 C 676/99-86 zamítl
žalobu o určení \"neplatnosti zrušení pracovního poměru navrhovatele u odpůrce
ve zkušební době\", žalobu o určení, že \"pracovní poměr navrhovatele u odpůrce
trvá\", a žalobu o zaplacení 135.432,50 Kč; současně rozhodl, že žalobce je
povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 29.300,- Kč. Po zjištění,
že zkušební doba se ve smyslu ustanovení § 31 odst.2 zákoníku práce prodloužila
až do 26.8.1999, z výsledků dokazování soud prvního stupně dovodil, že žalovaný
zrušil se žalobcem pracovní poměr dopisem, který je opatřen datem 14.5.1999 a
který byl žalobci doručen v období mezi 7.6. až 25.6.1999. Protože v té době
ještě běžela zkušební doba, došlo ke zrušení pracovního poměru v souladu s
ustanovením § 58 zákoníku práce.
K odvolání žalobce Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne
13.9.2001 č.j. 5 Co 3098/2000-122 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu
vrátil k dalšímu řízení. Poté, co neshledal opodstatněnými námitky žalobce, v
nichž vytýkal soudu prvního stupně, že ve věci nerozhodl rozsudkem pro zmeškání
podle ustanovení § 153b o.s.ř., že \"toleroval rozporná tvrzení svědků\", že
\"ignoroval naprostý administrativní nepořádek na straně žalovaného\", že
\"nesprávně vedené dokazování způsobilo kumulativní navyšování nároku na
náhradu mzdy a tím i základu pro výpočet odměny advokáta\" a že se \"nezabýval
existencí pracovní smlouvy uzavřené na dobu určitou bez sjednání zkušební
doby\", a odkaz na právní názor vyjádřený v rozsudku Krajského soudu v Ústí nad
Labem ze dne 8.6.1976 sp. zn. 11 Co 216/76, dovodil, že ve vztahu ke zrušení
pracovního poměru žalobce v žalobě zmiňuje tři \"rozvazovací úkony\", a to
\"rozhovor s M. M. dne 4.6.1999\", \"nevyplněný na stroji psaný formulář bez
data, který žalobce v žalobě označuje jako směšnou urážku a ve svém dopise
žalovanému ze dne 14.6.1999 jako blábol\", a \"úkon, který žalobce v žalobě
nazývá podezřelou fotokopií, kterou měl odbržet 25.6.1999\". Podle názoru
odvolacího soudu je nezbytné žalobce v dalším řízení poučit \"o správném znění
žalobního petitu podle § 43 odst.1 o.s.ř.\" s tím, že \"povinností žalobce je
identifikovat napadený rozvazovací úkon způsobem zrušení pracovního poměru,
datem, kdy k němu došlo, a označením jeho účastníků\". Soudu prvního stupně
současně uložil, aby \"po úpravě žalobního petitu žalobcem postupně rozhodoval
o platnosti jednotlivých rozvazovacích úkonů v tom časovém sledu, jak byly
učiněny\", a aby se vypořádal s námitkou žalobce, že \"rozvazovací právní úkony
nebyly učiněny v souladu s ustanovením § 242 odst.1 písm.b) zákoníku práce\".
Okresní soud v Písku - poté, co usnesením ze dne 4.10.2001 č.j. 4 C 676/99-129
žalobce vyzval ve smyslu ustanovení § 43 o.s.ř. k doplnění žaloby - usnesením
ze dne 29.11.2001 č.j. 4 C 676/99-134 odmítl \"podání žalobce ze dne 5.8.1999 a
ze dne 31.8.1999, jímž se žalobce domáhal určení neplatnosti zrušení pracovního
poměru žalobce u žalovaného ve zkušební době\", ve věcech určení, že pracovní
poměr žalobce u žalovaného trvá, a zaplacení částky 135.432,50 Kč rozhodl, že
se vylučují k samostatnému řízení, které bude probíhat pod sp. zn. 4 C
1015/2001, a rozhodl, že \"o nákladech řízení bude rozhodnuto ve vyloučené
věci, probíhající pod sp. zn. 4 C 1015/2001\". Soud prvního stupně dovodil, že
žalobce přes výzvu předsedkyně senátu nedoplnil žalobu \"ve specifikaci
rozvazovacího právního úkonu nebo rozvazovacích právních úkonů\" a že pro tento
nedostatek nelze v řízení o určení neplatnosti zrušení pracovního poměru
žalobce u žalovaného ve zkušební době pokračovat. Žaloba proto musela být v
této části podle ustanovení § 43 odst.2 o.s.ř. odmítnuta.
K odvolání žalobce Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne
19.3.2002 č.j. 5 Co 144/2002-140 usnesení soudu prvního stupně ve výroku o
odmítnutí žaloby o určení neplatnosti zrušení pracovního poměru žalobce u
žalovaného ve zkušební době potvrdil a vyslovil, že v ostatních výrocích
usnesení soudu prvního stupně \"zůstává nedotčeno\". Odvolací soud dospěl k
závěru, že žalobce přes řádnou výzvu soudu prvního stupně nedoplnil žalobu ve
věci určení neplatnosti zrušení pracovního poměru žalobce u žalovaného ve
zkušební době tak, aby žalobní petit byl přesný, určitý a srozumitelný, aby tak
soud věděl, o čem má jednat a rozhodnout, neboť nemůže účastníkům přiznat jiná
práva a uložit jim jiné povinnosti než jsou navrhovány, a aby převzetí
žalobního petitu do výroku soudního rozhodnutí nemělo za následek
nevykonatelnost takového rozhodnutí. Námitku žalobce, že \"nelze odmítnout jeho
podání učiněné netradičními výrazovými prostředky\", odmítl s odůvodněním, že
žalobce byl soudem prvního stupně \"vyzván k doplnění svého neurčitého podání a
byl podrobně poučen o tom, jak a v jaké lhůtě má takové doplnění provést\", a
že přesto setrval na svém stanovisku, že \"v žalobním návrhu nemá co měnit a
obecně trvdil, že popírá skončení pracovního poměru jako celek\". Důvodnou
neshledal odvolací soud ani námitku žalobce, že \"předmět řízení dostatečně
definoval již v prvotní žalobě\". I když v odvolání proti usnesení soudu
prvního stupně uvedl, že \"popírá platnost písemného zrušení pracovního poměru
ve zkušební době datovaného 14.5.1999 a platnost telefonicky či jinak verbálně
učiněného rozvázání téhož poměru provedeného M. M. údajně 4.6.1999\",
neodstranil tím vadu žaloby, neboť ani \"tyto dodatečné formulace nelze převzít
do výroku rozsudku soudu prvního stupně a nemohou obstát jako konkrétní žalobní
návrhy\".
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že již v
žalobě specifikoval, jaký konkrétní rozvazovací právní úkon považuje za
neplatný. V žalobě totiž popsal \"skutkový průběh vedoucí k rozvázání
pracovního poměru ze strany žalovaného\", přičemž jediným úkonem, jenž
\"zdánlivě splňuje znaky rozvázání pracovního poměru, je písemné sdělení
žalovaného, které je však neurčité a z tohoto důvodu neplatné\". Podáním ze dne
31.10.2001 pak žalobce \"zcela vyhověl\" usnesení soudu prvního stupně ze dne
4.10.2001 sp. zn. 4 C 676/99. Žalobce dále soudu prvního stupně vytýká, že
\"připustil, aby žalovaný konstruoval další eventualitu rozvázání pracovního
poměru a ohledně ní prováděl dokazování, a že, kdyby soud prvního stupně
situaci správně posoudil, nebylo by potřebné upřesňovat žalobní petit. Soudy se
též nezabývaly otázkou \"neurčitosti písemného právního úkonu rozvázání
pracovního poměru\" ve smyslu ustanovení § 242 odst.1 písm.b) o.s.ř. a
námitkami, obsaženými v odvolání žalobce proti rozsudku soudu prvního stupně ze
dne 27.7. 2000 č.j. 4 C 676/99-86, ačkoliv podle usnesení odvolacího soudu ze
dne 13.9.2001 č.j. 5 Co 3098/2000-122 se s nimi měl soud prvního stupně
vypořádat. Žalobce navrhl, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a
aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě
uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. a že jde o usnesení, proti kterému je
podle ustanovení § 239 odst. 3 o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadené
usnesení ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1
věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Žaloba je podání, kterým se zahajuje řízení před soudem. Žaloba musí obsahovat
obecné náležitosti podání uvedené v ustanovení § 42 odst.4 o.s.ř. a mimo jiné z
ní musí být patrno, čeho se žalobce domáhá (srov. § 79 odst.1 větu druhou
o.s.ř.).
Údaj o tom, čeho se žalobce žalobou domáhá (tzv. žalobní petit), musí být
přesný, určitý a srozumitelný. Soud - jak správně uvedl odvolací soud - musí za
řízení zcela přesně vědět, o čem má jednat a rozhodnout, neboť nesmí - s
výjimkou případů uvedených v ustanovení § 153 odst.2 o.s.ř. - účastníkům
přiznat jiná práva a uložit jim jiné povinnosti, než jsou navrhovány. Kdyby
žalobce nevymezil v žalobě žalobní petit nepřesně, neurčitě nebo
nesrozumitelně, převzetí takového petitu do výroku soudního rozhodnutí by mělo
za následek, že by rozhodnutí soudu nebylo (z materiálního hlediska)
vykonatelné. Přesný, určitý a srozumitelný žalobní petit není jen vyjádřením
formálních náležilostí žaloby, ale je zcela nezbytným předpokladem pro to, aby
soudní rozhodnutí bylo (z materiálního hlediska) vykonatelné a aby tak nastaly
právní účinky, které žalobce zahájením řízení sledoval.
Požadavek, aby ze žaloby bylo patrno, čeho se žalobce domáhá, současně nelze
vykládat tak, že by žalobce byl povinen učinit soudu návrh na znění výroku jeho
rozsudku. Ustanovení § 79 odst.1 věta druhá o.s.ř žalobci neukládá (například
na rozdíl od ustanovení § 71 odst.1 písm.f) zákona č. 150/2002 Sb., správní řád
soudní) formulovat návrh výroku rozsudku soudu, ale jen to, aby ze žaloby bylo
patrno, čeho se domáhá. Žalobce uvede, čeho se domáhá, i tehdy, jestliže v
žalobě přesně, určitě a srozumitelně označí (tak, aby to bylo možné z obsahu
žaloby bez pochybností dovodit) povinnost, která má být žalovanému uložena
rozhodnutím soudu (požaduje-li ve smyslu ustanovení § 80 písm.b) o.s.ř., aby
bylo rozhodnuto o splnění povinnosti, která vyplývá ze zákona, z právního
vztahu nebo z porušení práva), nebo způsob určení právního vztahu, práva nebo
právní skutečnosti (požaduje-li ve smyslu ustanovení § 80 písm.c) o.s.ř. nebo
podle zvlášních právních předpisů určení, zda tu právní vztah, právo nebo
právní skutečnost je či není). Požaduje-li žalobce peněžité plnění, musí být z
žaloby patrno také to, jakou částku mu žalovaný má zaplatit; nemůže-li žalobce
svůj peněžitý nárok přesně vyčíslit, musí jej uvést alespoň v přibližné výši.
Je-li žalobní petit přesný, určitý a srozumitelný, soud neporuší ustanovení §
155 odst.1 o.s.ř. nebo ani jiné zákonné ustanovení, jestliže použitím jiných
slov vyjádří ve výroku rozhodnutí stejná práva a povinnosti, kterých se žalobce
domáhal. Pouze soud rozhoduje, jak bude formulován výrok jeho rozhodnutí;
případným návrhem žalobce na znění výroku rozhodnutí přitom není vázán. Při
formulaci výroku rozhodnutí soud samozřejmě musí dbát, aby vyjadřoval (z
obsahového hlediska) to, čeho se žalobce žalobou domáhal; překročit žalobu a
přisoudit něco jiného nebo více, než čeho se žalobce domáhal, může jen tehdy,
jestliže řízení bylo možné zahájit i bez návrhu nebo jestliže z právního
předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky (§ 153 odst.2
o.s.ř.).
Neobsahuje-li žaloba všechny stanovené náležitosti nebo je-li neurčitá nebo
nesrozumitelná, předseda senátu usnesením žalobce vyzve, aby žalobu doplnil
nebo opravil, určí mu k tomu lhůtu a poučí jej, jak je třeba doplnění nebo
opravu provést (srov. § 43 odst.1 o.s.ř.). Není-li přes výzvu předsedy senátu
žaloba opravena nebo doplněna a nelze-li pro tento nedostatek v řízení
pokračovat, soud usnesením žalobu odmítne, jestliže žalobce byl o tomto
následku poučen (srov. § 43 odst.2 o.s.ř.).
Pracovní poměr sjednaný na dobu neurčitou může být rozvázán (srov. § 42 odst.1
zákoníku práce) dohodou, výpovědí, okamžitým zrušením a zrušením ve zkušební
době. Neplatnost rozvázání pracovního poměru výpovědí, okamžitým zrušením,
zrušením ve zkušební době nebo dohodou může jak zaměstnavatel, tak i
zaměstnanec uplatnit u soudu nejpozději ve lhůtě dvou měsíců ode dne, kdy měl
pracovní poměr skončit tímto rozvázáním (§ 64 zákoníku práce).
Dohoda o rozvázání pracovního poměru, výpověď z pracovního poměru, okamžité
zrušení pracovního poměru a zrušení pracovního poměru ve zkušební době jsou
právní úkony, neboť jde o projevy vůle (jednoho nebo obou účastníků pracovního
poměru) směřující podle právních předpisů k zániku (ke skončení) pracovního
poměru (srov. § 240 odst.1 zákoníku práce). Požaduje-li žalobce, aby soud určil
ve smyslu § 64 zákoníku práce neplatnost rozvázání pracovního poměru, musí v
žalobě - má-li být její žalobní petit přesný, určitý a srozumitelný - též
přesně, určitě a srozumitelně označit právní úkon, kterým s ním druhý účastník
rozvázal pracovní poměr. Kdyby tak neučinil a kdyby soud takový žalobní petit
převzal do výroku svého rozsudku, mohlo by to mít za následek, že by rozsudek
soudu nebyl (z materiálního hlediska) vykonatelný; z výroku takového rozsudku
(a jen výrok rozsudku je závazný - srov. § 159 odst.2 občanského soudního řádu
ve znění účinném do 31.12.2002 a nyní platný § 159a odst.1 až 4 o.s.ř.) by
totiž nebylo možné dovodit, o neplatnosti jakého rozvázání pracovního poměru
bylo rozhodnuto.
V projednávané věci žalobce ve své žalobě ze dne 5.8.1999 doplněné podáním ze
dne 31.8.1999 požadoval, aby bylo rozhodnuto o neplatnosti \"zrušení pracovního
poměru ve zkušební době žalovaného vůči žalobci\". I když v žalobě popsal
(alespoň v základních obrysech) \"skutkový průběh vedoucí k rozvázání
pracovního poměru ze strany žalovaného\", z obsahu žaloby nelze bez pochybností
dovodit, kterým právním úkonem (kterými právními úkony) s ním žalovaný měl
podle jeho tvrzení zrušit pracovní poměr ve zkušební době; odvolací soud
správně (v usnesení ze dne 13.9.2001 č.j. 5 Co 3098/2000-122) dovodil, že ve
vztahu ke zrušení pracovního poměru žalobce v žalobě zmiňuje tři \"rozvazovací
úkony\", a to \"rozhovor s M. M. dne 4.6.1999\", \"nevyplněný na stroji psaný
formulář bez data, který žalobce v žalobě označuje jako směšnou urážku a ve
svém dopise žalovanému ze dne 14.6.1999 jako blábol\", a \"úkon, který žalobce
v žalobě nazývá podezřelou fotokopií, kterou měl obdržet 25.6.1999\", aniž by
bylo nepochybné, který projev vůle (které projevy vůle) žalovaného považuje
žalobce za právní úkon (právní úkony) směřující ke zrušení pracovního poměru
účastníků ve zkušební době. Protože žalobní petit nebyl v tomto směru určitý,
správně odvolací soud dovodil též to, že je třeba postupem podle ustanovení §
43 odst.1 o.s.ř. se pokusit o to, aby žalobce žalobu opravil, a že jde o takový
nedostatek, který - nebude-li odstraněn - brání pokračování v řízení.
S odvolacím soudem však nelze souhlasit v tom, že by za řízení před soudy nebyl
uvedený nedostatek žaloby odstraněn. I když žalobce na výzvu soudu prvního
stupně, provedenou usnesením ze dne 4.10.2001 č.j. 4 C 676/99-129 náležitě
nereagoval (podáním ze dne 31.10.2001 žalobce - jak se dovolatel mylně domnívá
- vady žaloby neodstranil, ale pouze požádal o prodloužení lhůty k opravě
žaloby do 2.11.2001, a poté zůstal do rozhodnutí soudu prvního stupně nečinný),
musí být vzato v úvahu, že v odvolání proti usnesení soudu prvního stupně ze
dne 29.11.2001 č.j. 4 C 676/99-134 označil právní úkony, kterými s ním žalovaný
podle jeho názoru zrušil pracovní poměr ve zkušební době, když uvedl, že
\"popírá\" platnost \"písemného zrušení pracovního poměru ve zkušební době
datované 14.5.1999, jehož fotokopie je ve spisové dokumentaci\", a platnost
\"telefonicky či jinak verbálně učiněné rozvázání téhož poměru, provedeného
M.M. údajně 4.6.1999\".
Názor odvolacího soudu, podle kterého uvedením těchto údajů žalobce neodstranil
vadu žaloby, neboť ani \"tyto dodatečné formulace nelze převzít do výroku
rozsudku soudu prvního stupně a nemohou obstát jako konkrétní žalobní návrhy\",
není správný. Tyto údaje totiž ve spojení s obsahem žaloby ze dne 5.8.1999 a
jejím doplněním ze dne 31.8.1999 přesně, určitě a srozumitelně odpovídají na
otázku, čeho se žalobce domáhá, neboť přesně, určitě a srozumitelně označují
právní úkony, kterými žalovaný (podle názoru žalobce) zrušil se žalobcem
pracovní poměr ve zkušební době a které žalobce považuje za neplatné. To, že
žalobce neformuloval návrh na znění výroku rozsudku soudu, na tomto závěru nic
nemění, neboť z tímto způsobem doplněné žaloby bylo jednoznačně patrné, čeho se
žalobce domáhal; na základě doplněné žaloby již soud musel zcela přesně vědět,
o čem má jednat a rozhodnout, a žaloba takto doplněná umožňovala - za
přihlédnutí k tomu, že jen soud formuluje znění výroku rozsudku - převzetí
žalobního petitu (z hlediska jeho obsahu) do výroku soudního rozhodnutí.
Na uvedeném závěru nic nemění ani to, že žalobce odstranil vadu žaloby až v
odvolání proti usnesení soudu prvního stupně, kterým byla žaloba z důvodu
takové vady podle ustanovení § 43 odst.2 o.s.ř. odmítnuta. Zákon (občanský
soudní řád) totiž umožňuje (srov. ustanovení § 167 odst.1 a § 154 odst.1
o.s.ř., podle kterých je pro usnesení rozhodující stav v době jeho vyhlášení,
nebo, nebylo-li vyhlášeno, v době jeho vydání, což platí též na usnesení o
odmítnutí žaloby), aby žalobce odstranil vady žaloby i poté, co již uplynula
lhůta k tomu soudem stanovená, popřípadě co soud prvního stupně rozhodl o
odmítnutí žaloby, avšak nejpozději - bylo-li proti usnesení soudu prvního
stupně podáno včas odvolání osobou k němu oprávněnou - do té doby, dokud o
odmítnutí žaloby nerozhodl odvolací soud. Skutečnost, že žalobce odstranil vady
až po uplynutí lhůty k tomu soudem stanovené, popřípadě až v odvolání proti
usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí žaloby, se může projevit v rozhodnutí
o náhradě nákladů řízení (srov. § 147 odst.1 o.s.ř.).
Protože usnesení odvolacího soudu není správné, Nejvyšší soud České republiky
je zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Českých Budějovicích k dalšímu řízení
(§ 243b odst. 2 část věty za středníkem, § 243b odst. 3 věta první o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. srpna 2003
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu