21 Cdo 920/2010
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci
žalobce O. D., zastoupeného Mgr. Radkou Dlabalovou, advokátkou se sídlem v
Praze 5, Drtinova č. 24, proti žalované České televizi se sídlem v Praze 4 -
Kavčí Hory, IČO 00027383, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 15 C 133/2002 a 15 C 89/2005, o
dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. března 2009
č.j. 68 Co 598/2008-242, takto :
Rozsudek městského soudu se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k
dalšímu řízení.
Žalovaná sdělila dopisem ze dne 22.1.2002 žalobci a dopisem ze dne 28.1.2002 F.
R., že jim dává výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 46 odst. 1 písm.
c) zák. práce. Důvod výpovědi spatřovala v obou případech v tom, že „opatřením
ředitele výroby a techniky č. 1 ze dne 9.1.2002 bylo s účinností od 1.5.2002
zrušeno místo řidiče“, které žalobci v dopravním provozu zastávali, a proto,
vzhledem k tomu, že nikdo z nich „žádné z nabízených volných míst do 21.1.2002
(resp. F. R. do 25.1.2002) nepřijal“, stali se pro Českou televizi
nadbytečnými.
Žalobce a F. R. se samostatně podanými žalobami domáhali, aby bylo určeno, že
uvedené výpovědi z pracovního poměru jsou neplatné. Žaloby zdůvodnili zejména
tím, že žalovaná má možnost je dále zaměstnávat, neboť ještě v průběhu
výpovědní doby jim nabízela, aby i nadále pro ni pracovali jako řidiči „za
použití vozidel žalované“, avšak jako osoby samostatně výdělečně činné. Podle
názoru žalobců „toto jednání zaměstnavatele je klasickým zneužitím zákona“ a
porušením nejen zákoníku práce, ale i ustanovení § 1 odst. 6 zákona č. 1/1991
Sb., o zaměstnanosti, neboť právnická osoba je povinna plnění běžných úkolů
vyplývajících z předmětu její činnosti zajišťovat svými zaměstnanci, které k
tomuto účelu zaměstnává v pracovních vztazích podle zákoníku práce.
Obvodní soud pro Prahu 4 (poté, co věc žalobce a F. R. spojil ke společnému
projednání a rozhodnutí) rozsudkem ze dne 13.6.2003 č.j. 15 C 133/2002-55
žalobu žalobce a žalobu F. R. zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo
na náhradu nákladů řízení. Ve věci samé dospěl k závěru, že žalované nelze
vytýkat porušení ustanovení § 1 odst. 6 zákona č. 1/1991 Sb. V daném případě je
totiž předmětem činnosti žalované především provozování televizního a
rozhlasového vysílání (kromě doplňkových aktivit, na které má živnostenské
oprávnění, a které v tomto sporu nejsou podstatné), a doprava tedy nepatří do
předmětu její činnosti. Podle názoru soudu prvního stupně sice „je pravdou, že
pořady se často natáčejí v exteriérech a věci a osoby je třeba tam dopravit“,
avšak „doprava přímo nesouvisí s výrobou takového pořadu“.
K odvolání žalobce a F. R. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19.11.2003
č.j. 11 Co 353/2003-75 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že
žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací
soud vyslovil souhlas se závěrem soudu prvního stupně, který podle jeho názoru
„správně vycházel ze zákona č. 1/1991 Sb., o zaměstnanosti, a ze zapsaného
předmětu podnikání žalované“, a dospěl ke správnému závěru o tom, že „v případě
žalované nelze usuzovat na její povinnost zaměstnávat řidiče v pracovním
poměru“. O nadbytečnost zaměstnance se totiž jedná v případě, že zaměstnavatel
nadále nepotřebuje práce konané zaměstnancem buď vůbec, nebo alespoň v původním
rozsahu nebo náplni. „V daném případě žalovaná usoudila, že nepotřebuje určitý
počet řidičů, což se promítlo v uvedené organizační změně. Žalovaná usoudila,
že jí postačí zaměstnávat řidiče pracemi podle konkrétní potřeby na základě
smlouvy“. Podle názoru odvolacího soudu „je pak než logické, že se jedná o
stejnou činnost jako v pracovním poměru (řidič), nicméně z hlediska obsahu a
rozsahu práv a povinností na straně účastníků o činnost odlišnou“.
K dovolání žalobce a F. R. Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne
8.3.2005 č.j. 21 Cdo 2137/2004-102 rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovolací soud vyslovil názor, že
z hlediska povinnosti zaměstnavatele zajišťovat plnění běžných úkolů
vyplývajících z předmětu jeho činnosti zaměstnanci v pracovních vztazích podle
zákoníku práce je podstatné, zda jde o takovou běžnou činnost, která souvisí
přímo se zajištěním předmětu činnosti zaměstnavatele zapsaného v obchodním
rejstříku (stanoveného zákonem). V případě vzdálenější souvislosti s předmětem
činnosti zaměstnavatele je již věcí jeho úvahy, jakým způsobem bude tyto
činnosti zajišťovat; z tohoto hlediska již není významné, zda se jedná o
činnost svou povahou výjimečnou anebo jinak běžnou, nebo o činnost, která je
pro chod podniku důležitá, či dokonce nezbytná. Vzhledem k uvedenému bylo tudíž
na žalované, jejímž (zákonem stanoveným) předmětem činnosti je „poskytování
služby veřejnosti tvorbou a šířením televizních programů na území České
republiky“, zda bude zajišťovat dopravu prostřednictvím svých zaměstnanců nebo
bude využívat služeb v oblasti silniční motorové dopravy, poskytovaných kupř. jako koncesovaná živnost na základě zákona č. 455/1991 Sb. Protože však
žalovaná netvrdila, že začala využívat služeb řidičů na základě koncesované
živnosti v oblasti silniční motorové dopravy, zabýval se dovolací soud povahou
„rámcové smlouvy o přepravě věcí a osob“, která byla u žalované od 1.5.2002
právním podkladem pro zajištění dopravní obsluhy řidiči „externisty“, a dospěl
k závěru, že za daného skutkového stavu, kdy z obsahu spisu nevyplývají (a
žalovaná jejich existenci ani netvrdí) předpoklady, jimiž je charakterizován
„podnikatelský“ vztah a kdy se „zhotovitelé“ (jak jsou řidiči v rámcové smlouvě
označováni) zavázali „provádět přepravu věcí a osob vozidly objednatele
(žalované)“, „jehož logem je vozidlo zpravidla opatřeno“, že se zavázali tak
činit „po území České republiky a států Evropy“ s tím, že „smlouva nabývá
účinnosti dnem jejího podpisu oběma smluvními stranami“, neznamená to z
obsahového hlediska nic jiného, než dohodu o podstatných (esenciálních)
náležitostech pracovní smlouvy ve smyslu ustanovení § 29 odst. 1 zák. práce; na
uvedeném závěru nic nemění, že řidiči „jsou sice úkolováni dispečinkem, ale
jízdu podle jeho pokynů musí provést až poté, co dílčí objednávku přijali“, že
„nemají pracovní dobu“ a že „jsou placeni za uskutečněné dílo, nikoliv za to,
že práci konají“, protože uvedené skutečnosti představují dohodu o dalších
(pracovních a mzdových) podmínkách, na kterých měli účastníci zájem, podle
ustanovení § 29 odst. 2 zák. práce. Podle názoru dovolacího soudu proto
„rámcové smlouvy o přepravě věcí a osob“ představovaly simulované právní úkony
(zastírající platné pracovní smlouvy) a je třeba uzavřít, že výše uvedená změna
obsahu vedlejších ujednání v pracovních smlouvách nově přijímaných řidičů není
organizační změnou ve smyslu ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce, na
jejímž základě by žalovaná mohla dát žalobci a F. R.
platnou výpověď z
pracovního poměru. Kromě toho dovolací soud shledal v rozporu se zákonem rovněž
postup žalované při plnění její nabídkové povinnosti, jestliže žalobci a F. R. před dáním výpovědi předložila „nabídku volných míst v České televizi k datu
10.1.2002 (resp. k datu 16.1.2002), „ze které můžete vybírat nové pracovní
zařazení odpovídající Vaší kvalifikaci a zdravotnímu stavu do 21.1.2002 (resp. do 25.1.2002)“, neboť – jak dovolací soud zdůraznil - odkaz na seznam
pracovních míst, o nichž není zřejmé, zda se ve vztahu k zaměstnanci, jemuž má
být dána výpověď, jedná o práci vhodnou ve smyslu ustanovení § 37 odst. 5 zák. práce a zda nabízená pracovní místa jsou v době, kdy je nabídka činěna, vůbec
volná, není způsobilým úkonem ke splnění nabídkové povinnosti ve smyslu
ustanovení § 46 odst. 2 zák. práce.
Obvodní soud pro Prahu 4 poté rozsudkem ze dne 8.9.2006 č.j. 15 C 89/2005-159
žalobám žalobce a F. R. vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit
žalobci a F. R. na náhradě nákladů řízení 12.400,- Kč „na účet jejich právního
zástupce“. Poté, co „soud znovu prověřil smlouvy, které žalovaná uzavřela s
řidiči na základě rámcové smlouvy o přepravě věcí a osob, a co z nich zjistil,
že tato osoba si musela zajistit koncesní listinu na vlastní podnikání (jehož
předmětem byla silniční motorová doprava) a tato osoba pak na základě převzetí
motorového vozidla od žalované vykazovala a sama účtovala jízdy, které pro
žalovanou vykonávala“, dospěl soud prvního stupně k závěru, že tuto „rámcovou
smlouvu o přepravě věcí a osob“ lze „charakterizovat jako smlouvu, kdy
podnikatel na základě činnosti a vlastním jménem na vlastní zodpovědnost
vykonává činnosti za účelem výdělku“, a že „z těchto důvodů se domnívá, že tato
činnost je vykonávána podle ustanovení § 2 odst. 1 obch. zák.“. Zabývaje se
dále otázkou splnění nabídkové povinnosti ze strany žalované soud prvního
stupně s poukazem na právní názor, vyslovený dovolacím soudem v rozsudku ze dne
8.3.2005 č.j. 21 Cdo 2137/2004-102, dovodil, že tato „hmotněprávní podmínka
platnosti výpovědi splněna nebyla“, jelikož „žalovaná nepředložila soudu žádný
jiný důkaz o tom, že by postupovala jinak podle ustanovení § 46 odst. 2 zák.
práce, tzn. že by nabídla žalobci a F. R. nějakou konkrétní práci“ ze seznamu
volných míst, který jim zaslala v dopisech ze dne 16.1.2002 a 17.1.2002“.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21.5.2007 č. j. 68 Co
128/2007-185, ve znění usnesení ze dne 21.5.2007 č.j. 68 Co 128/2007-188 a ze
dne 10.10.2007 č.j. 68 Co 128/2007-192, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku
o věci samé ve vztahu mezi F. R. a žalovanou potvrdil, ve vztahu mezi žalobcem
a žalovanou v tomto výroku a ve výroku o nákladech řízení tento rozsudek zrušil
a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení; ve výroku o
nákladech řízení mezi F. R. a žalovanou rozsudek soudu prvního stupně změnil
tak, že žalovaná je povinna zaplatit F. R. na náhradě nákladů řízení 33.507,-
Kč „k rukám jeho advokáta“, a rozhodl, že tamtéž je žalovaná povinna zaplatit
F. R. na náhradě nákladů odvolacího řízení 9.996,- Kč. Odvolací soud na základě
doplněného dokazování zjistil, že fyzické osoby, s nimiž žalovaná uzavřela od
1.5.2002 smlouvy o zajištění dopravy, „vykonávaly pro žalovanou činnost v rámci
svého podnikání na základě koncesních listin na předmět podnikání silniční
motorová vozidla“; tyto „samostatně činné“ fyzické osoby „fakturovaly na
základě objednávek žalované vykonanou práci podle rámcové smlouvy o přepravě
osob a věcí“ a „žalovaná jim cenu prací hradila“, přičemž „přepravu prováděly
(zpravidla) vozidly žalované, která přebíraly na základě protokolu o převzetí a
odevzdání vozidla České televize“. Za tohoto stavu odvolací soud „sdílí závěr
soudu prvního stupně, že žalovaná na základě rozhodnutí o reorganizaci své
činnosti za účelem zvýšení efektivnosti práce, pomocí níž měl být regulován
počet zaměstnanců v pozici řidičů, a to za situace, kdy doprava je v rámci
činnosti žalované obslužnou, nikoliv základní podnikatelskou činností zapsanou
v obchodním rejstříku, důvodně ve vztahu k žalobci i F. R. využila výpovědní
důvod ve smyslu ust. § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce, neboť po reorganizaci
provedené v souladu se zákonem se oba stali pro ni ve své funkci řidiče
nadbytečnými a na základě stávající pracovní smlouvy je k výkonu uvedené práce
neměla možnost zaměstnávat“. Vzhledem k tomu, že na seznamu volných pracovní
míst, který žalovaná zaslala F. R., „byla taková pracovní místa, která
jmenovaný mohl zastávat“, avšak žalovaná vůči němu „neučinila výslovnou nabídku
umožňující uzavření dohody o změně dosud sjednaných pracovních podmínek, a
nesplnila tedy svoji nabídkovou povinnost“, ztotožnil se odvolací soud se
závěrem soudu prvního stupně, že s F. R. „nebyl pracovní poměr výpovědí ukončen
platně“. Jiná procesní situace ovšem podle názoru odvolacího soudu nastala ve
vztahu k žalobci, ohledně něhož žalovaná již před soudem prvního stupně
namítala, že pro něj neměla žádné volné pracovní místo s ohledem na to, že se
jednalo o zaměstnance se základním vzděláním, zatímco všechna pracovní místa v
té době u žalované volná vyžadovala určitou kvalifikaci. Protože se soud
prvního stupně důvodností této námitky, kterou žalobce při odvolacím řízení
vyvracel, nijak nezabýval, odvolací soud mu uložil, aby v tomto směru zjednal
nápravu.
Obvodní soud pro Prahu 4 po doplnění řízení rozsudkem ze dne 16.4.2008 č. j. 15
C 89/2005-213 určil, že výpověď z pracovního poměru daná žalobci žalovanou dne
22.1.2002 je neplatná, a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na
náhradě nákladů řízení 25.063,- Kč „na účet“ advokáta JUDr. Pavla Ondry. Soud
prvního stupně při zkoumání, zda žalovaná ve vztahu k žalobci při nabídce
volných pracovních míst postupovala správně, vycházel ze zjištění, že všechny
profese uvedené v seznamu pracovních míst, která byla u žalované ke dni
10.1.2002 volná, „si vyžadovaly určité kvalifikace“, a že v seznamu volných
pracovních míst ke dni 10.1.2002 „je jediná profese, kterou by mohl žalobce
vykonávat – lešenář, kde je však zapotřebí, aby měl praxi v tomto oboru a byl
zdravý a měl ukončenou vojenskou službu“. Zdůraznil však, že „již od nabídky
volných pracovních míst od 16.1.2002 se vedle lešenáře uvádí v nabídce volných
pracovních míst také stavěč dělník - zařizovač, minimální vyučení, fyzická
zdatnost a trestní bezúhonnost“, což byla práce, kterou žalobce „vykonával
dříve u jiných divadel, neboť se jedná hlavně o stavbu dekorací“. Protože tato
práce nebyla žalobci nabídnuta, „i když po nabídce z 10.1.2002 se toto místo
uvolnilo a bylo volné ještě 4.2.2002, tzn. po podání výpovědi z pracovního
poměru ze dne 22.1.2002“, soud prvního stupně uzavřel, že za této situace
žalovaná „nesplnila svoji nabídkovou povinnost, kterou měla ve smyslu ust. § 46
odst. 2 zák. práce“, a že z tohoto důvodu je výpověď z pracovního poměru
neplatná.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9.3.2009 č. j. 68 Co
598/2008-242 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl, a
rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy
všech stupňů. Odvolací soud setrval na svých právních názorech, které vyslovil
ve svém rozsudku ze dne 21.5.2007 č.j. 68 Co 128/2007-185 k otázce důvodnosti
žalovanou uplatněného výpovědního důvodu podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. c)
zák. práce ve vztahu k žalobci. Při rozhodování, zda výpověď z pracovního
poměru daná žalobci „je neplatná vinou nesplnění nabídkové povinnosti žalované
stanovené v ust. § 46 odst. 2 zák. práce“, pak přisvědčil soudu prvního stupně,
že „žalobce nebyl schopen vykonávat funkci lešenáře“, neboť – jak soud prvního
stupně správně zjistil – „pro výkon této práce bylo třeba zvláštního školení,
které bylo třeba pravidelně opakovat“, a žalobce ani „netvrdil, že by byl
schopen vykonávat funkci lešenáře, ani to, že by byl držitelem průkazu lešenáře
či absolventem potřebných školení pro výkon této funkce“. Oproti soudu prvního
stupně však odvolací soud neshledal žalobce schopným (s ohledem na jeho
vzdělání, praxi a zdravotní stav) ani k výkonu práce dělník stavěč dělník –
zařizovač (pro kterou bylo ze strany žalované vyžadováno minimálně vyučení,
fyzická zdatnost a trestní bezúhonnost), „a to především proto, že v řízení
bylo postaveno najisto, že žalobce není jednak vyučen, jednak není, resp. nebyl
v době, kdy s ním byl výpovědí rozvázán pracovní poměr, fyzicky zdatný“. Za
této situace, kdy sám žalobce v řízení netvrdil opak, nelze podle názoru
odvolacího soudu „i s odkazem na ustálenou judikaturu soudů“ dospět k závěru,
že by žalovaná byla povinna toto volné pracovní místo žalobci nabídnout,
jestliže „je právem zaměstnavatele, aby sám podle svého uvážení stanovil
požadavky, které považuje za nezbytné pro řádný výkon určité práce“. Na
uvedeném závěru nic nemění ani skutečnost, že žalobce v letech 1963 a 1964
vykonával práci „kulisáka“ pro pražská divadla, a to „s ohledem na odstup doby,
posun technického vybavení při provádění obdobných prací, ale zejména s ohledem
na nedostatek fyzické zdatnosti žalobce v době rozvázání pracovního poměru a
nedostatek vyučení jako kvalifikačního požadavku žalované stanovené pro
obsazení volného pracovního místa“ dělník stavěč – zařizovač. Protože za této
situace bylo podle názoru odvolacího soudu „v řízení prokázáno, že žalovaná v
době výpovědi z pracovního poměru neměla pro žalobce žádné (vhodné) volné
pracovní místo, nemůže být to, že žalobci žádné místo nenabídla, důvodem pro
neplatnost výpovědi z pracovního poměru pro nadbytečnost ve smyslu ust. § 46
odst. 1 písm. c) zák. práce“.
V dovolání proti tomuto rozsudku odvolacího soudu žalobce namítal, že není
správný závěr odvolacího soudu o tom, že žalovaná ve vztahu k žalobci splnila
svoji nabídkovou povinnost podle ustanovení § 46 odst. 2 zák. práce, neboť v
době dání výpovědi nebylo u žalované žádné vhodné volné pracovní místo, které
by mohla žalobci nabídnout. Podle názoru dovolatele „právě práce stavěče
dělníka byla volným pracovním místem v době výpovědi, tedy ke dni doručení
výpovědi žalobci dne 24.1.2002, a měla být žalobci nabídnuta, neboť se jedná o
práci v kategorii pomocného dělníka“. Opačný závěr odvolací soud „opírá o
zjištění, která z provedených důkazů nevyplývají“. Podle názoru dovolatele
„není patrné, na základě jakého důkazu dospěl odvolací soud k závěru, že
žalobce nebyl v době výpovědi fyzicky zdatný“, (soud neprovedl žádný důkaz
týkající se zdravotní způsobilosti žalobce ke dni 24.1.2002) a „neprovedl ani
žádný důkaz, kterým by prokazoval posun technického vybavení pro provádění
obdobných prací (kulisák)“. Dovolatel přitom poukázal na obsah písemného
vyjádření žalované ze dne 20.3.2008, kde žalovaná potvrzuje, že podle
pracovního prostředí u žalované „lze práci kulisáka podřadit pod označení
stavěč scénických dekorací nebo dělník stavěč“. Odvolací soud pak v této
souvislosti pochybil, jestliže přesto, že nesouhlasil s hodnocením důkazů
provedených soudem prvního stupně, „nezopakoval důkazy o vykonané praxi žalobce
jako kulisáka v Národním divadle, Městských divadlech pražských a v Hudebním
divadle v Karlíně“. Podle názoru dovolatele mohl žalobce vykonávat i práci
lešenáře, neboť všechny žalovanou požadované předpoklady (absolvování zdravotní
prohlídky pro práci ve výškách, řádné proškolení a průkaz lešenáře) mohl po
předchozí průpravě splnit (žalobci není známo, že by existoval vzdělávací obor
lešenář, jímž žalovaná podmiňuje výkon této práce), „přičemž nelze dopředu
předjímat, zda byl či nebyl fyzicky způsobilý pro výkon této činnosti“.
Odvolací soud se podle mínění dovolatele rovněž „nevypořádal s rozpory ve
výpovědích žalované, která zpočátku zaujímala stanovisko, že nabídkovou
povinnost splnila, tedy že volné pracovní místo existovalo a ona jej žalobci
nabídla, později však zcela účelově zaujala žalovaná stanovisko, že žádné místo
neměla a tak nemusela žalobci nic nabízet“. V dalším řízení se pak odvolací
soud již nezabýval otázkou, „zda takto účelově přizpůsobená výpověď žalované
není změnou výpovědního důvodu, resp. změnou skutečností, pro kterou lze dát
výpověď z organizačních důvodů“, jestliže – jak dovolatel zdůraznil - z obsahu
výpovědi dané žalobci vyplývá, že „k rozvázání pracovního poměru dochází s
odkazem na skutečnost, že žalobci byla nabídnuta volná pracovní místa, ovšem
protože žádné nepřijal, stal se nadbytečným“. Kromě toho žalobce vytkl
odvolacímu soudu „nesprávné právní posouzení otázky podnikání bývalých
zaměstnanců – řidičů žalované, a to ve vztahu k zajišťování dopravy pro
žalovanou“. Dovozoval, že jejich činnost vykonávaná podle rámcové smlouvy o
přepravě věcí a osob, ačkoli získali živnostenská oprávnění k výkonu
koncesované živnosti v oblasti dopravy, „nesplňuje pojmové znaky živnosti“,
neboť byli „ve své samostatnosti při provozování činnosti omezováni žalovanou“,
když byli vázáni pokynem žalované „ve smyslu časového rozsahu a předpokládané
trasy přepravy“. Podle názoru dovolatele „pokud si podnikatel nemůže sám určit,
jakou trasu přepravy zvolí, nemůže se jednat o samostatnost v jeho činnosti“, a
„stejně tak není možné hodnotit samostatnost výkonu činnosti dotčených
podnikatelů s ohledem na jejich povinnost dodržovat vnitřní předpisy
objednatele – žalované“. Kromě toho nelze přehlédnout, že žalované byla
fakturována „pouze činnost řidiče s vozem, nikoli provedení služby spočívající
v přepravě osob či věcí“. Podle jeho názoru se tedy „jedná o zastřený právní
úkon, kterým se žalovaná snažila obejít příslušná ustanovení zákoníku práce,
když uvedený postup je třeba posuzovat jako změnu obsahu vedlejších ujednání v
pracovních smlouvách řidičů žalované (viz. rozsudek Nejvyššího soudu ČR č. j.
21 Cdo 2137/2004-102)“. Žalobce navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek
odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) věc projednal
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 30.6.2009
(dále jen „o.s.ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu,
který byl vydán před 1.7.2009 (srov. Čl. II bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a další související
zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu
bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst.
1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. a) o.s.ř dovolání přípustné, přezkoumal napadený měnící rozsudek bez
nařízení jednání (§ 243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že
dovolání je opodstatněné.
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci – mimo jiné – zjištěno
(správnost skutkových zjištění soudů v tomto směru dovolatel nezpochybňuje), že
žalobce pracoval pro žalovanou v pracovním poměru na základě pracovní smlouvy,
naposledy jako řidič dopravního provozu. Opatřením ředitele výroby a techniky
č. 1 ze dne 9.1.2002 byl na středisku 692-doprava s účinností od 1.5.2002
snížen počet pracovních míst „řidič silničních motorových vozidel“ o celkem 46,
s tím, že - jak plyne ze žádosti žalované o projednání zrušení pracovních míst
adresované „Výkonnému výboru NOO“ - „převážná část řidičů“ „bude s Českou
televizí externě spolupracovat“. Žalovaná poté dopisem ze dne 10.1.2002 sdělila
žalobci, že jeho pracovní místo řidiče bylo zrušeno, že činí nabídku „rozvázání
pracovního poměru dohodou“ a že „současně“ předkládá „nabídku volných míst v
České televizi k datu 10.1.2002“, „ze které můžete vybírat nové pracovní
zařazení odpovídající Vaší kvalifikaci a zdravotnímu stavu do 21.1.2002“.
Následně žalovaná dopisem ze dne 22.1.2002, který žalobce převzal dne
24.1.2002, sdělila žalobci, že s ním rozvazuje pracovní poměr výpovědí podle
ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce s odůvodněním, že se žalobce v
souvislosti s „opatřením ředitele výroby a techniky č. 1 ze dne 9.1.2002“, jímž
bylo „s účinností od 1.5.2002 zrušeno místo řidiče“, které žalobce v dopravním
provozu zastával, „stal pro žalovanou nadbytečným“. Ke dni dání výpovědi bylo u
žalované – kromě jiných – volné pracovní místo „lešenáře“ a „dělníka stavěče –
zařizovače“. Od 1.5.2002 začala být doprava u žalované zajišťována řidiči –
externisty, na základě „rámcové smlouvy o přepravě věcí a osob“ uzavírané s
každým z nich, v níž se - kromě jiného - „zhotovitel“ zavázal „pro objednatele
na základě dílčích objednávek a dále uvedených podmínek provádět přepravu věcí
a osob vozidly objednatele po území České republiky a států Evropy a objednatel
se zavazuje za to zhotoviteli zaplatit sjednanou cenu“.
Otázku platnosti předmětné výpovědi z pracovního poměru ze dne 22.1.2002 je
třeba i v současné době posuzovat podle ustanovení zákona č. 65/1965 Sb.,
zákoníku práce, ve znění účinném do 31.3.2002 [tj. přede dnem, kdy nabyl
účinnosti zákon č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě
soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích) - srov. §
364 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce] – dále jen „zák. práce“.
Podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce zaměstnavatel může dát
zaměstnanci výpověď, stane-li se zaměstnanec nadbytečným vzhledem k rozhodnutí
zaměstnavatele nebo příslušného orgánu o změně jeho úkolů, technického
vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo
o jiných organizačních změnách.
Z uvedeného vyplývá, že k předpokladům pro podání výpovědi z pracovního poměru
podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce patří to, že o změně úkolů
zaměstnavatele, jeho technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za
účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách přijal
zaměstnavatel nebo příslušný orgán rozhodnutí, podle kterého se konkrétní
zaměstnanec stal nadbytečným, a že tu je příčinná souvislost mezi nadbytečností
zaměstnance a přijatými organizačními změnami, tj. že se zaměstnanec stal právě
v důsledku takového rozhodnutí (jeho realizací u zaměstnavatele) nadbytečným.
V daném případě nebylo pochyb o tom, že žalovaná přijala (svým ředitelem výroby
a techniky) rozhodnutí o organizační změně, sledující snížení počtu zaměstnanců
u žalované spočívající mimo jiné v tom, že práce v dopravním provozu, které
doposud vykonávali řidiči v pracovním poměru, budou vykonávat řidiči -
externisté na základě „rámcové smlouvy o přepravě věcí a osob“, a že se žalobce
v důsledku této organizační změny stal pro žalovanou nadbytečným. Pro posouzení
věci však bylo významné, zda uvedený postup žalované byl v souladu se zákonem.
V této souvislosti vyslovil dovolací soud ve svém předchozím rozsudku ze dne
8.3.2005 č.j. 21 Cdo 2137/2004-102 názor, že z hlediska povinnosti
zaměstnavatele zajišťovat plnění běžných úkolů vyplývajících z předmětu jeho
činnosti zaměstnanci v pracovních vztazích podle zákoníku práce (srov. § 1
odst. 6 zákona č. 1/1991 Sb., o zaměstnanosti, ve znění účinném do 28.5.2002)
je podstatné, zda jde o takovou běžnou činnost, která souvisí přímo se
zajištěním předmětu činnosti zaměstnavatele zapsaného v obchodním rejstříku
(stanoveného zákonem). V případě vzdálenější souvislosti s předmětem činnosti
zaměstnavatele je již věcí jeho úvahy, jakým způsobem bude tyto činnosti
zajišťovat; z tohoto hlediska již není významné, zda se jedná o činnost svou
povahou výjimečnou anebo jinak běžnou, nebo o činnost, která je pro chod
podniku důležitá, či dokonce nezbytná. Z uvedeného vyplývá, že v případě
žalované, která byla zřízena zákonem č. 483/1991 Sb., jímž byl zároveň vymezen
předmět její činnosti: Česká televize poskytuje službu veřejnosti tvorbou a
šířením televizních programů na celém území České republiky (§ 2 odst. 1 zákona
č. 483/1991 Sb.), záviselo pouze na její úvaze, zda bude zajišťovat dopravu
(jako činnost obslužnou ve vztahu k předmětu její činnosti) prostřednictvím
svých zaměstnanců nebo bude využívat služeb v oblasti silniční motorové
dopravy, poskytovaných kupř. jako koncesovaná živnost na základě zákona č.
455/1991 Sb., o živnostenském podnikání, ve znění pozdějších předpisů. Tato
činnost - jak dále v souvislosti s dalším výkladem bylo zmíněno - by mohla být
podle okolností posouzena jako podnikání, avšak pouze za předpokladu, jestliže
by se jednalo o soustavnou činnost prováděnou samostatně podnikatelem vlastním
jménem a na vlastní odpovědnost za účelem dosažení zisku (§ 2 odst. 1 obch.
zák.) a kdyby „zhotovitelé“ (jak jsou řidiči v rámcové smlouvě označováni) byli
„podnikateli“ ve smyslu ustanovení § 2 odst. 2 obch. zák. Zabývaje se dále
povahou „rámcové smlouvy o přepravě věcí a osob“, která byla u žalované od
1.5.2002 právním podkladem pro zajištění dopravní obsluhy řidiči „externisty“,
pak dovolací soud dovodil, že ujednání mezi „zhotoviteli“ (jak jsou řidiči v
rámcové smlouvě označováni) a „objednatelem“ (žalovanou) představují z
obsahového hlediska toliko změnu obsahu vedlejších ujednání v pracovních
smlouvách nově přijímaných řidičů, což ovšem není organizační změnou ve smyslu
ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce.
V dalším řízení (následujícím po rozsudku dovolacího soudu ze dne 8.3.2005 č.
j. 21 Cdo 2137/2004-102) učinil soud prvního stupně skutková zjištění (a
odvolací soud se s nimi ztotožnil), že fyzické osoby, s nimiž žalovaná uzavřela
od 1.5.2002 „rámcové smlouvy o přepravě věcí a osob“, „vykonávaly pro žalovanou
činnost v rámci svého podnikání na základě koncesních listin na předmět
podnikání silniční motorová vozidla“, vydaných „dle § 54 odst. 1 a 2, resp. 3
zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání, ve znění pozdějších
předpisů“. Na základě této skutečnosti, a s přihlédnutím k tomu, že tyto
„samostatně činné“ fyzické osoby „fakturovaly na základě objednávek žalované
vykonanou práci podle rámcové smlouvy o přepravě osob a věcí“ a „žalovaná jim
cenu prací hradila“, dovodil, že se jednalo o soustavnou činnost prováděnou
samostatně podnikatelem, podnikajícím na základě živnostenského oprávnění
(koncesní listiny), vlastním jménem a na vlastní odpovědnost za účelem dosažení
zisku podle ustanovení § 2 odst. 1 a 2 obch. zák. S tímto závěrem nelze
vyslovit souhlas.
Odvolací soud náležitě neuvážil, že zjištění, že řidiči „externisté“
disponovali rovněž koncesní listinou vydanou pro „předmět podnikání: silniční
motorová doprava osobní“, představuje pouze jevovou stránku věci. Přehlédl, že
východiskem úvah při posuzování povahy právního vztahu mezi účastníky - jak již
bylo v dřívějším rozhodnutí dovolacího soudu zdůrazněno – nemůže být sama
okolnost, jak je právní úkon (i dvoustranný) označen, že tato okolnost není pro
jeho posouzení rozhodná. Rozhodující je posouzení obsahu projevu vůle, tedy
zjištění, co bylo skutečně projeveno. Podmínkou zároveň je, že vůle musí být
svobodná a vážná, projev určitý a srozumitelný, jinak je právní úkon neplatný
(§ 242 odst. 1 písm. b/ zák. práce, § 37 obč. zák.). Z tohoto hlediska je tedy
třeba rozlišovat, že zatímco pracovní poměr je charakterizován tím, že
zaměstnanec vykonává činnost podle pokynů zaměstnavatele, ve stanovené pracovní
době, na jeho riziko a jejím cílem je plnění úkolů zaměstnavatele, je předmětem
„podnikatelského“ vztahu soustavná činnost prováděná samostatně podnikatelem
vlastním jménem a na vlastní odpovědnost za účelem dosažení zisku (§ 2 odst. 1
obch. zák.).
V posuzovaném případě samotná okolnost, že řidiči „externisté“ disponovali
koncesní listinou, na věcném obsahu právního vztahu s žalovanou založeném
„rámcovou smlouvou o přepravě osob a věcí“ ničeho nezměnila. „Zhotovitelé“ (tak
jsou řidiči v rámcové smlouvě označováni) se zavázali – jak zůstává v
posuzované věci po skutkové stránce zjištěno - „provádět přepravu věcí a osob
vozidly objednatele,“ „jehož logem je vozidlo zpravidla opatřeno,“ že zavázali
se tak činit „po území České republiky a států Evropy“ s tím, že „smlouva
nabývá účinnosti dnem jejího podpisu oběma smluvními stranami,“ což neznamená z
obsahového hlediska nic jiného, než dohodu o podstatných (esenciálních)
náležitostech pracovní smlouvy ve smyslu ustanovení § 29 odst. 1 zák. práce.
Ostatně o činnosti jako podnikatele vlastním jménem na vlastní zodpovědnost
nevypovídá kupř. ani ujednání v rámcové smlouvě, podle něhož „objednatel“ nese
náklady na údržbu automobilu a pohonné hmoty (čerpání se „zpravidla odehrává
prostřednictvím platební karty CCS objednatele“), a smlouvu o odpovědnosti za
škodu má rovněž uzavřenou „objednatel“ jako pojistník. Ve prospěch opačného
názoru nelze důvodně namítat, že řidiči „jsou sice úkolováni dispečinkem, ale
jízdu podle jeho pokynů musí provést až poté, co dílčí objednávku přijali,“ že
„nemají pracovní dobu“ a že „jsou placeni za uskutečněné dílo, nikoliv za to,
že práci konají,“ protože uvedené skutečnosti představují dohodu o dalších
(pracovních a mzdových) podmínkách, na kterých měli účastníci zájem, podle
ustanovení § 29 odst. 2 zák. práce. Z těchto důvodů dovolací soud setrvává na
názoru, že výše uvedená změna obsahu vedlejších ujednání v pracovních smlouvách
nově přijímaných řidičů není organizační změnou ve smyslu ustanovení § 46 odst.
1 písm. c) zák. práce, a nemá důvod svůj názor měnit.
Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu není správný.
Nejvyšší soud České republiky jej proto podle ustanovení § 243b odst. 2 část
věty za středníkem o.s.ř. zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu
řízení (§ 243b odst. 3 věta první o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 část první věty za
středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. června 2011
JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.
předseda senátu