21 Cdo 926/2002
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci
žalobce D. p. m. L., a.s., zastoupeného advokátem, proti žalované J. P.,
zastoupené advokátkou, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního
soudu v Liberci pod sp. zn. 13 C 682/99, o dovolání žalované proti rozsudku
Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 18. prosince 2001
č.j. 35 Co 267/2001-71, takto:
Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v
Ústí nad Labem k dalšímu řízení.
Žalobce se domáhal (žalobou doplněnou o stanovené náležitosti dne
23.4.2001), aby soud přivolil k výpovědi z nájmu bytu č. 4, o velikosti 4+1, I.
kategorie, ve druhém podlaží v domě č. 380/5 v M. ulici v L. s tím, že
tříměsíční výpovědní lhůta počne plynout prvním dnem měsíce následujícího po
právní moci rozsudku, aby uložil žalované „a všem, kdo s ní v bytě bydlí“,
povinnost byt vyklidit a předat žalobci do 15 dnů po zajištění přístřeší a aby
uložil žalované povinnost zaplatit žalobci dlužné nájemné ve výši 14.378,50 Kč
s poplatkem z prodlení ve výši 0,25% denně, nejméně však 25,- Kč měsíčně, od
1.8.1999 do zaplacení. Žalobu odůvodnil tím, že žalovaná dluží na nájemném
včetně úhrad za služby od prosince 1997 do března 1999 celkem 14.378,50 Kč, že
„toto neplacení dále pokračuje“, a že proto žalobce dává žalované výpověď z
nájmu bytu z důvodu uvedeného v ustanovení § 711 odst. 1 písm. d) obč. zák..
Okresní soud v Děčíně (poté, co usnesením ze dne 27.7.2001 č.j. 13 C
682/99-56, ve znění opravného usnesení ze dne 4.9.2001 č.j. 13 C 682/99-59,
řízení o zaplacení 14.378,50 Kč s příslušenstvím zastavil, neboť žalovaná v
období od 31.5. do 16.7.2001 dlužné nájemné žalobci uhradila a žalobce vzal v
této části žalobu zpět) rozsudkem ze dne 27.7.2001 č.j. 13 C 682/99-57, ve
znění opravného usnesení ze dne 25.10.2001 č.j. 13 C 682/99-65, zamítl „žalobu,
kterou se žalobce domáhá přivolení k výpovědi z nájmu bytu č. 4, o velikosti
4+1 s přísl., I. kategorie, ve 2. podlaží domu čp. 380/5 v M. ulici, v L.“, a
rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Soud
prvního stupně dospěl k závěru, že, ačkoli použitý výpovědní důvod (neplacení
nájemného a služeb po dobu delší než tři měsíce) ke dni dání výpovědi (tj. ke
dni 30.4.2001, kdy byl žalované doručen opis řádné doplněné žaloby obsahující
předmětnou výpověď) trval, přivolení k výpovědi by bylo v daném případě v
rozporu s dobrými mravy ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. Podle jeho
názoru je třeba přihlédnout k nepříznivé finanční situaci žalované v
posuzovaném období (byla samoživitelkou pečující o dvě nezletilé děti narozené
v letech 1982 a 1987, přičemž nájemné a zálohy na služby „tvořilo v období od
března 1998 do 30.6.1998 cca třetinu a v období od 1.7.1998 do prosince 1998
cca polovinu“ čistého měsíčního příjmu žalované) a rovněž k okolnosti, že
žalovaná již dlužné nájemné uhradila a že od dubna 1999 nájemné včetně záloh na
služby řádně platí.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci
rozsudkem ze dne 18.12.2001 č.j. 35 Co 267/2001-71 rozsudek soudu prvního
stupně „ve spojení s opravným usnesením“ změnil tak, že přivolil k výpovědi z
nájmu bytu s tím, že tříměsíční výpovědní lhůta začíná běžet prvním dnem měsíce
následujícím po právní moci rozsudku, a žalované uložil, aby byt vyklidila a
předala žalobci do 15 dnů po zajištění náhradního ubytování; současně rozhodl,
že žalovaná je povinna „nahradit“ žalobci náklady řízení před soudem prvního
stupně ve výši 4.475,- Kč a před odvolacím soudem ve výši 1.975,- Kč „u JUDr.
A. Š.“. Odvolací soud dovodil, že neplacením nájemného ze strany žalované po
dobu 10 měsíců v rozmezí od prosince 1997 do března 1999 „byl naplněn výpovědní
důvod hrubého porušování povinností nájemce žalovanou“ podle ustanovení § 711
odst. 1 písm. d) obč. zák., přičemž - jak zdůraznil - okolnost, že žalovaná v
průběhu řízení svůj dluh na nájemném žalobci doplatila „nezpůsobuje zánik již
vzniklého výpovědního důvodu“. Jelikož za tohoto stavu by právo na přivolení k
výpovědi z nájmu bytu bylo možno žalobci odepřít jedině tehdy, zneužíval-li by
svá práva pronajímatele na úkor žalované (§ 3 odst. 1 obč. zák.), avšak „nic
takového nebylo v řízení zjištěno a žalovaná toto ani netvrdila“, shledal
předmětnou výpověď, „která není v rozporu s dobrými mravy“, za důvodnou. Podle
názoru odvolacího soudu „nelze sice přehlédnout“, že žalovaná byla jako
samoživitelka se dvěma nezaopatřenými dětmi nepochybně v tíživé sociální
situaci, ale „tu nelze klást za vinu žalobci a nelze mu z tohoto důvodu
odepírat právo na výpověď z nájmu pro neplacení nájemného“, je-li „naopak
zřejmé, že žalobce postupoval vůči žalované s vyšší mírou tolerance, když
uplatnil výpovědní důvod až po vyšší četnosti neplacení nájemného žalovanou,
byť tak mohl učinit již při čtvrtém nezaplacení nájemného a záloh na služby“.
Výrok, jímž vázal povinnost vyklidit byt na poskytnutí náhradního ubytování
odůvodnil tím, že žalovaná „jako samoživitelka zajišťuje výživu dvou synů, kdy
jeden je dospělý a druhý je v období dospívání, tj. náklady na uspokojení
jejich základních potřeb a zájmových činností jsou značné a zatěžují výrazně
žalovanou po finanční stránce“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání z
důvodu nesprávného právního posouzení věci. Namítala, že „soudní praxe
nevylučuje možnost použití ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., pokud na straně
nájemce je objektivně zjištěna tíživá sociální situace a nájemné bylo řádně
doplaceno“. I když tyto podmínky (jak bylo v průběhu řízení zjištěno) byly v
případě žalované splněny, odvolací soud oproti soudu prvního stupně zaujal v
tomto směru opačný, podle jejího názoru nesprávný, právní názor. Dovolatelka
zároveň zdůraznila, že nájemné je v současně době vyrovnáno a že žalobci z
tohoto titulu nic nedluží, že výživné na zletilého syna T. ve výši 450,- Kč
pobírá pouze občas, že její bývalý druh, který s ní dosud žije v bytě, „ji
ničím nepodporuje“ a že je nyní jako nezaměstnaná evidována na Úřadu práce v L.
Žalovaná navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a aby věc vrátil
odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o
rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.
dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a
odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Podle ustanovení § 711 odst. 1 písm. d) obč. zák. pronajímatel může vypovědět
nájem bytu jen s přivolením soudu, jestliže nájemce hrubě porušuje své
povinnosti vyplývající z nájmu bytu, zejména tím, že nezaplatil nájemné nebo
úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu za dobu delší než tři měsíce.
Z citovaného ustanovení vyplývá, že neplacení nájemného nebo úhrad za služby
spojené s užíváním bytu nájemcem po dobu delší než tři měsíce je zákonem
označováno jako hrubé porušení povinnosti nájemcem bytu, které zakládá důvod
výpovědi nájmu bytu pronajímatelem (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu České
republiky ze dne 15.2.2001, sp. zn. 26 Cdo 532/2000, uveřejněné pod poř. č. 144
v časopisu Soudní judikatura, sešitě č. 12, ročník 2001); za neplacení
nájemného se přitom považuje jak stav, kdy nájemce neplatí nájemné vůbec, tak i
situace, kdy nájemce neplatí nájemné v plné výši (tj. je-li placeno v nižší
částce než dohodnuté, resp. v částce nižší než jednostranně zvýšené). Skutková
okolnost zakládající daný výpovědní důvod, je naplněna již tím, že nájemce
„nezaplatil“ nájemné nebo úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu (za dobu
zákonem stanovenou), tedy že za trvání nájemního vztahu takto kvalifikovaným
jednáním porušil povinnost z něj vyplývající. Z hlediska naplnění daného
výpovědního důvodu, jenž je zřetelně sankční povahy, je proto rozhodné, zda ke
dni dání (doručení) výpovědi k takovémuto porušení povinnosti nájemcem došlo;
tento protiprávní stav nemusí trvat i v době, kdy mu byla dána (doručena)
výpověď z nájmu bytu. K výpovědi ovšem může soud přivolit pouze za předpokladu,
že pronajímatel v řízení o přivolení k výpovědi svoje tvrzení o skutečnostech,
zakládajících tento výpovědní důvod, prokáže.
Pro tento výklad ustanovení § 711 odst. 1 písm. d) obč.zák. svědčí nejen znění
citovaného ustanovení (srov. dikci „nezaplatil“), ale i jeho účel, kterým je -
prostřednictvím sankce v něm upravené - chránit oprávněné zájmy pronajímatele.
Jiný výklad by ve svých důsledcích vedl k zákonem neodůvodněnému zásahu do práv
pronajímatele, neboť nájemce by mohl (opakovaně) - za situace, kdy zaplatí
dlužné nájemné před dáním (doručením) výpovědi - porušovat svoji základní
povinnost vyplývající z nájemního vztahu, aniž by se tomu pronajímatel mohl
účinně bránit.
Z uvedeného je tedy zřejmé, že soud posuzuje existenci výpovědního důvodu k
okamžiku doručení výpovědi z nájmu bytu i v případě, že tímto důvodem je
neplacení nájemného po dobu delší než tři měsíce. Se skutečností, že nájemce v
průběhu soudního řízení o přivolení k výpovědi splní povinnost, jejíž porušení
zakládá důvod k výpovědi (zaplatí dlužné nájemné či úhradu za služby), zákon
nespojuje - a v tom je třeba odvolacímu soudu přisvědčit - „zánik již vzniklého
výpovědního důvodu“, ani jiný právní následek. Jelikož však při rozhodování o
přivolení k výpovědi pronajímatele z nájmu bytu má své místo úvaha, zda
vyhovění žalobě nebrání v dané konkrétní věci ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák.,
může skutečnost, že nájemce dlužné nájemné po doručení výpovědi uhradil, mít
význam při posouzení toho, zda přivolení k výpovědi z nájmu bytu není v rozporu
s dobrými mravy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne
12.11.1998 sp. zn. 2 Cdon 1706/97, uveřejněný pod č. 43 ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek, ročník 1999).
Ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., podle kterého výkon práv a povinností
vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do
práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy, patří k
právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním
normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak
přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě
vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu
okolností. Pro použití korektivu „dobré mravy“ zákon nestanoví, z jakých
hledisek má soud vycházet; vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém
konkrétním případě na úvaze soudu. Soudní praxe v tomto směru vychází z názoru,
že za dobré mravy je třeba pokládat souhrn společenských, kulturních a mravních
norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihujíce
podstatné historické tendence jsou sdíleny rozhodující částí společnosti, a
mají povahu norem základních (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České
republiky ze dne 30.9.1998, sp. zn. 3 Cdon 51/96, uveřejněný ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek pod č. 5, roč. 2001, a rozsudek Nejvyššího soudu České
republiky ze dne 29.5.1997, sp. zn. 2 Cdon 473/96, uveřejněný ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 16, roč. 1998), který je konformní se
závěrem obsaženým v nálezu Ústavního soudu ze dne 26.2.1998, sp. zn. II. ÚS
249/97, uveřejněným pod č. 14 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, roč.
1998, který za dobré mravy považuje souhrn etických, obecně zachovávaných a
uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami
tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami
demokratické společnosti.
Vzhledem k výše zmíněnému charakteru ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. jako
právní normy s relativně neurčitou hypotézou, je třeba rozhodnutí o tom, zda
jsou splněny podmínky pro použití ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. či nikoliv,
učinit vždy po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy všechny rozhodné
okolnosti případu na straně obou účastníků sporu, které mohou ovlivnit odpověď
na otázku, zda lze po pronajímateli (žalobci) spravedlivě požadovat, aby mu
byla ochrana jeho práva (práva domáhat se přivolení k výpovědi) dočasně
odepřena. Odpovídající úsudek soudu tu musí být podložen důkladnými skutkovými
zjištěními a musí současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují - v
konkrétním případě - závěr, že výkon práva je s dobrými mravy skutečně v
rozporu (srov. již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne
30.9.1998, sp. zn. 3 Cdon 51/96, uveřejněný pod č. 5 ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek, roč. 2001, a rozsudek Nejvyššího soudu České republiky
ze dne 14.11.2002 sp. zn. 31 Cdo 1096/2000, uveřejněný v časopise Soudní
judikatura č. 11, ročník 2002, str. 839).
Z uvedených závěrů, k nimž rozhodovací praxe soudů již v minulosti dospěla a
které jsou i v současné době jako správné přijímány, však odvolací soud
důsledně nevycházel. Závěr o tom, že výpověď z nájmu bytu daná žalobcem
žalované podle ustanovení § 711 odst 1 písm. d) obč. zák. není v daném případě
v rozporu s dobrými mravy, odvolací soud učinil, když přihlédl - jak vyplývá z
odůvodnění jeho rozsudku - k tomu, že žalovaná neplatila nájemné po dobu 10
měsíců v rozmezí od prosince 1997 do března 1999 a že „žalobce postupoval vůči
žalované s vyšší mírou tolerance, když uplatnil výpovědní důvod až po vyšší
četnosti neplacení nájemného žalovanou, byť tak mohl učinit již při čtvrtém
nezaplacení nájemného a záloh na služby“; podle jeho názoru „nelze sice
přehlédnout“ okolnost, že žalovaná jako samoživitelka se dvěma nezaopatřenými
dětmi nepochybně byla v tíživé sociální situaci, ale tu - jak zdůraznil -
„nelze klást za vinu žalobci a nelze mu z tohoto důvodu odepírat právo na
výpověď z nájmu pro neplacení nájemného“.
S tímto vymezením hypotézy právní normy obsažené v ustanovení § 3 odst. 1 obč.
zák. nelze souhlasit, neboť odvolací soud se v rámci své úvahy omezil zejména
na poměry žalobce a náležitě nepřihlížel k poměrům žalované. Pominul především
okolnost, že žalovaná v průběhu řízení (v období od 31.5.2001 do 16.7.2001)
dlužné nájemné uhradila a že ke dni jeho rozhodování (tj. k 18.12.2001) dlužila
toliko část nájemného za prosinec 2001, a současně nelze sdílet ani důvody, pro
které nepovažoval za významné, že žalovaná v době vytčené ve výpovědi neplatila
nájemné výlučně z důvodu objektivně existující tíživé sociální situace. Nelze
totiž předem vyloučit, že v případě, kdy nájemce, který nezaplatil nájemné
nebo úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu za dobu delší než tři měsíce
[§ 711 odst.1 písm. d) obč.zák.] výlučně z důvodu objektivně existující tíživé
sociální situace, a jemuž byla z tohoto právního důvodu dána výpověď z nájmu
bytu podle ustanovení § 711 odst. 1 obč.zák., v době soudního řízení o
přivolení k výpovědi z nájmu bytu dlužné nájemné uhradí a nadále řádně platí
běžné nájemné, že za těchto okolností lze jednání pronajimatele, který i v
takovém případě na výpovědi trvá, posuzovat jako výkon práva, který je v
rozporu s dobrými mravy ( § 3 odst. 1 obč.zák.); takovému výkonu práva soud
může odepřít ochranu. Objektivní existence tíživé sociální situace nájemce a
příčinná souvislost této situace s neplacením nájemného však musí být v řízení
postaveny najisto (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne
21.4.1998 sp. zn. 26 Cdo 471/98).
Odvolacím soudem uvažované skutečnosti proto nejsou vzhledem k okolnostem
případu správné ani úplné a neposkytují náležitý podklad pro posouzení, zda
výkon subjektivního práva žalobce dát žalované výpověď z nájmu bytu skutečně
není v daném případě v rozporu s dobrými mravy.
Protože rozsudek odvolacího soudu není správný, Nejvyšší soud České republiky
jej podle ustanovení § 243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. zrušil a věc
vrátil Krajskému soudu v Ústí nad Labem k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta
prvá o.s.ř.). V dalším řízení odvolací soud nepřehlédne, že se žalobce domáhal
uložení povinnosti k vyklizení bytu - vedle žalované - též vůči „všem, kdo s ní
v bytě bydlí“ (§ 152 odst. 2 o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1, § 243d odst. 1 část věty
za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 12. srpna 2003
JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.
1
předseda senátu