21 Cdo 955/2018-154
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Jiřího Doležílka v
právní věci žalobce M. F., narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr.
Jiřím Nykodýmem, advokátem se sídlem v Říčanech, 17. listopadu č. 230/19, proti
žalované B. S., narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Simonou Raškovou,
advokátkou se sídlem v Praze 2, Krkonošská č. 1512/11, o neúčinnost právního
jednání, vedené u Okresního soudu Praha – západ pod sp. zn. 8 C 336/2016, o
dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. října 2017
č. j. 32 Co 333/2017-131, takto:
Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu Praha – západ ze dne 23.
června 2017 č. j. 8 C 336/2016-104 se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu
Praha – západ k dalšímu řízení.
Žalobce se žalobou domáhal určení, že darovací smlouva ze dne 27. 6. 2016,
kterou jeho dlužník spolu se svojí manželkou převedli nemovité věci na jejich
dceru, je vůči němu právně neúčinná, neboť zkracuje uspokojení jeho vykonatelné
pohledávky.
Okresní soud Praha – západ rozsudkem ze dne 23. 6. 2017 č. j. 8 C 336/2016-104
zamítl žalobu na určení, že smlouva o darování nemovitých věcí a zřízení
věcného břemene bezplatného doživotního užívacího práva manželů H. ze dne 27.
6. 2016, uzavřená mezi manželi V. a V. H. na straně jedné a žalovanou na straně
druhé, je vůči žalobci právně neúčinná. Za prokázanou měl existenci formálně
vykonatelné pohledávky žalobce za dlužníkem V. H., i skutečnost, že došlo ke
zkrácení uspokojení věřitele, když dlužník v současnosti nedisponuje žádným
hodnotnějším majetkem. Žalovaná sice zpochybňovala pohledávku žalobce a
tvrdila, že byla uhrazena, k tomuto tvrzení ale soud neprováděl bližší
dokazování, když shledal, že je dán jiný důvod pro zamítnutí žaloby, neboť
bezúplatným převedením majetku dárci vyhověli mravnímu závazku, protože byl
žalované již dříve přislíben a dárci (rodiče žalované) jí tím kompenzovali
svoji předchozí finanční podporu, kterou dříve poskytnuli jejímu bratrovi. Soud
zároveň přihlédl k vážnému onemocnění V. H. (matky žalované) a k tomu, že měl
za prokázané, že žalovaná o existenci pohledávky nevěděla. Aplikoval proto
ustanovení § 591 písm. d) o. z., podle kterého se nelze dovolat neúčinnosti
bezúplatného právního jednání dlužníka, jedná-li se o plnění, kterým bylo
vyhověno mravnímu závazku nebo ohledům slušnosti, a žalobu zamítl. Žalované
byla přiznána náhrada nákladů řízení.
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 10. 2017 č. j. 32
Co 333/2017-131 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a přiznal žalované právo
na náhradu nákladů odvolacího řízení. Uzavřel, že na předmětné darování lze
hledět jako na jednání, kterým bylo vyhověno ohledům slušnosti ve smyslu
ustanovení § 591 písm. d) o. z. Rovněž konstatoval, že bylo dostatečně
prokázáno, že vzhledem ke všem okolnostem žalovaná o závazku svého otce
nevěděla a v době darování nebyly žádné indicie, z nichž by mohla dovodit úmysl
otce zkrátit jeho věřitele, přičemž sama aktivně zjišťovala, jestli otec není
zatížen dluhy nebo zda nejsou nemovitosti zatíženy právy třetích osob. Protože
žalovaná o dluhu otce nevěděla a ani vědět nemusela, dospěl odvolací soud k
závěru, že podle ustanovení § 590 odst. 1 písm. c) o. z. není možné se
neúčinnosti tohoto právního jednání dovolat. Odvolací soud proto žalobu zamítl
pro naplnění důvodů podle § 590 odst. 1 písm. c) a § 591 písm. d) o. z.
Žalobce ve svém dovolání k vymezení přípustnosti dovolání uvádí, že je napadené
rozhodnutí odvolacího soudu závislé na vyřešení otázky hmotného práva v
rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešené, kdy je bezúplatné zkracující
právní jednání účinné proto, že jím bylo vyhověno mravnímu závazku nebo ohledům
slušnosti podle ustanovení § 591 písm. d) o. z., a mimo jiné namítá, že se při
aplikaci ustanovení § 591 písm. d) o. z. nevyžaduje úmysl dlužníka zkrátit
svého věřitele.
Žalovaná ve svém vyjádření k podanému dovolání uvádí, že přezkum dostatečnosti
důvodů pro naplnění mravního závazku není otázkou právní, ale skutkovou, a není
tak uplatňován způsobilý dovolací důvod. Konstatuje dále, že nelze stanovit
obecný vzorec pro posouzení situace, zda se jedná o plnění mravního závazku, a
opakuje, že v řízení nebylo prokázáno, že by žalovaná věděla o závazku svého
otce.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je napaden
rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 29. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2
zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních
soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění,
že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s.
ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
V projednávané věci záviselo rozhodnutí odvolacího soudu na vyřešení právní
otázky hmotného práva, za jakých podmínek lze uzavřít, že zkracujícím jednáním
dlužníka bylo vyhověno mravnímu závazku nebo ohledům slušnosti podle ustanovení
§ 591 písm. d) o. z., a dále na vyřešení právní otázky hmotného práva, zda lze
ustanovení § 590 o. z. aplikovat na bezúplatná právní jednání. Protože u řešení
první otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu, a druhá z rozhodných právních otázek dosud nebyla v rozhodovací praxi
dovolacího soudu vyřešena, dospěl dovolací soud k závěru, že je dovolání
přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud
dospěl k závěru, že dovolání žalobce je opodstatněné.
Podle ustanovení § 589 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve
znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), zkracuje-li právní jednání
dlužníka uspokojení vykonatelné pohledávky věřitele, má věřitel právo domáhat
se, aby soud určil, že právní jednání dlužníka není vůči věřiteli právně
účinné; toto právo má věřitel i tehdy, je-li právo třetí osoby již vykonatelné,
anebo bylo-li již uspokojeno.
Podle ustanovení § 589 odst. 2 o. z. se neúčinnost právního jednání dlužníka
zakládá rozhodnutím soudu o žalobě věřitele, kterou bylo odporováno právnímu
jednání dlužníka (odpůrčí žaloba).
Smyslem žaloby podle ustanovení § 589 o. z. (odpůrčí žaloby) je – uvažováno z
pohledu žalujícího věřitele – dosáhnout rozhodnutí soudu, kterým by bylo
určeno, že právní jednání dlužníka není vůči tomuto věřiteli účinné. Rozhodnutí
soudu, kterým bylo odpůrčí žalobě vyhověno, představuje podklad k tomu, aby se
věřitel mohl na základě titulu způsobilého k výkonu rozhodnutí (exekučního
titulu) vydaného proti dlužníku domáhat nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce)
postižením toho, co neúčinným jednáním ušlo z dlužníkova majetku (srov.
ustanovení § 595 odst. 1 větu první o. z.), a to nikoliv proti dlužníku, ale
vůči tomu, kdo s dlužníkem právně jednal, nebo kdo z právního jednání přímo
nabyl prospěch, vůči jeho dědici nebo vůči tomu, kdo nabyl jmění při přeměně
právnické osoby jako její právní nástupce, anebo – je-li splněna některá z
podmínek uvedených v ustanovení § 594 odst. 2 písm. a) až c) o. z. – vůči
jinému právnímu nástupci (srov. ustanovení § 594 o. z.). Není-li uspokojení
věřitele z tohoto majetku dobře možné (např. proto, že osobě, v jejíž prospěch
dlužník odporované právní jednání učinil, již takto nabyté majetkové hodnoty
nepatří), může se věřitel – místo určení neúčinnosti právního jednání – domáhat
odpovídající náhrady (srov. ustanovení § 595 odst. 1 větu druhou o. z.).
Nabyla-li však třetí osoba k věci, z níž by se věřitel mohl jinak domoci
uspokojení, takové právo, že se proti této osobě neúčinnosti dovolat nelze, má
ten, proti němuž se věřitel neúčinnosti právního jednání mohl dříve dovolat a
za jehož držby právo třetí osobě vzniklo, vůči věřiteli povinnost k náhradě
škody (§ 596 o. z.).
Odpůrčí žaloba je tedy právním prostředkem sloužícím k uspokojení vykonatelné
pohledávky věřitele v řízení o výkon rozhodnutí (v exekučním řízení), a to
postižením věcí nebo jiných majetkových hodnot, které odporovaným právním
jednáním ušly z dlužníkova majetku a ze kterých by se věřitel mohl uspokojit,
kdyby k tomuto právnímu jednání nedošlo, popřípadě vymožením odpovídající
náhrady nebo náhrady škody.
K odpůrčí žalobě je aktivně věcně legitimován věřitel, jehož pohledávka za
dlužníkem je vykonatelná, jestliže právní jednání dlužníka zkracuje její
uspokojení (srov. ustanovení § 589 o. z.). Vykonatelnou se rozumí taková
pohledávka, jejíž splnění lze vynutit cestou výkonu rozhodnutí (exekuce), tj.
pohledávka, která byla věřiteli přiznána vykonatelným rozhodnutím nebo jiným
titulem, podle kterého lze nařídit výkon rozhodnutí (exekuci).
Podle ustanovení § 590 odst. 1 o. z. se věřitel může dovolat neúčinnosti
právního jednání,
a) které dlužník učinil v posledních pěti letech v úmyslu zkrátit své
věřitele, byl-li takový úmysl druhé straně znám,
b) kterým dlužník v posledních dvou letech zkrátil své věřitele,
musel-li být druhé straně znám dlužníkův úmysl věřitele zkrátit, nebo
c) kterým byl věřitel zkrácen a k němuž v posledních dvou letech došlo
mezi dlužníkem a osobou jemu blízkou nebo které dlužník učinil ve prospěch
takové osoby, ledaže druhé straně v době, kdy se právní jednání stalo,
dlužníkův úmysl zkrátit věřitele znám nebyl a ani znám být nemusel.
Podle ustanovení § 591 o. z. neúčinnosti bezúplatného právního jednání dlužníka
se může věřitel dovolat tehdy, pokud k němu došlo v posledních dvou letech. To
neplatí, jedná-li se o
a) plnění povinnosti uložené zákonem,
b) obvyklé příležitostné dary,
c) věnování učiněné v přiměřené výši na veřejně prospěšný účel, nebo
d) plnění, kterým bylo vyhověno mravnímu závazku nebo ohledům slušnosti.
Ustanovení § 591 písm. d) o. z. patří k právním normám s relativně neurčitou
(abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena
přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení
v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého,
předem neomezeného okruhu okolností. Zákon výslovně nestanoví, z jakých
hledisek má soud vycházet při posuzování otázky, zda jednání účastníka
občanskoprávního vztahu představuje plnění, kterým bylo vyhověno mravnímu
závazku nebo ohledům slušnosti; vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v
každém konkrétním případě na úvaze soudu. Rozhodnutí o tom, zda jsou splněny
podmínky pro aplikaci ustanovení § 591 písm. d) o. z., je vždy třeba učinit po
pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy všechny rozhodné okolnosti
případu.
Podmínky uvedené v ustanovení § 591 písm. d) o. z. je třeba – vzhledem k tomu,
že jde o výjimku, která vylučuje možnost věřitele dovolat se neúčinnosti
bezúplatného právního jednání dlužníka – vykládat v souladu se smyslem a účelem
institutu relativní neúčinnosti. Tuto výjimku z možnosti věřitele dovolat se
neúčinnosti bezúplatného právního jednání dlužníka je namístě aplikovat jen
tehdy, převáží-li mravní závazek nebo ohledy slušnosti nad povinností dlužníka
splnit svou právní povinnost (dluh) vůči věřiteli. Ustanovení § 591 písm. d) o. z. tedy nelze interpretovat tak, že by jakékoliv bezúplatné právní jednání
dlužníka, které by z obecného hlediska bylo možné ve vztahu k nabyvateli plnění
považovat za mravné a slušné, mohlo být důvodem k vyloučení možnosti věřitele
dovolat se neúčinnosti tohoto bezúplatného právního jednání dlužníka. Takový
výklad ustanovení § 591 písm. d) o. z. by nadřazoval mravní závazky a ohledy
slušnosti nad závazky právní bez ohledu na jejich konkrétní podobu a prakticky
by znemožňoval věřitelům dovolat se neúčinnosti bezúplatných právních jednání
dlužníka učiněných vůči osobám jemu blízkým, neboť při standardně fungujících
vztazích mezi osobami blízkými by se dalo téměř jakékoli bezúplatné právní
jednání mezi těmito osobami považovat za „slušné“ a „mravné“. Takové absolutní
nadřazení mravních závazků a ohledů slušnosti nad závazky právní však jistě
nebylo smyslem a účelem ustanovení § 591 písm. d) o. z. a naopak by v některých
případech mohlo vést k rozporu s dobrými mravy, neboť ne každé bezúplatné
právní jednání dlužníka, které lze považovat ve vztahu k nabyvateli plnění za
„slušné“ a „mravné“ (za plnění, kterým bylo vyhověno mravnímu závazku nebo
ohledům slušnosti), je způsobilé převážit nad právním závazkem dlužníka vůči
věřiteli a ospravedlnit tak skutečnost, že dlužník na úkor svého věřitele
bezúplatným právním jednáním převádí majetek na třetí osobu, a že právo
věřitele proto zůstane zcela nebo zčásti neuspokojeno. Otázku, zda jde o
plnění, kterým bylo ve smyslu ustanovení § 591 písm. d) o. z. vyhověno mravnímu
závazku nebo ohledům slušnosti, je tedy třeba posuzovat vždy s ohledem na
konkrétní okolnosti každého případu a při jejím posuzování je třeba přihlížet
zejména k tomu, o jaké konkrétní plnění se jedná, zda je v dané situaci
ospravedlnitelné, že tímto plněním třetí osobě dlužník tuto osobu zvýhodní na
úkor svého věřitele, zda je dlužníkem poskytnuté plnění za daných okolností
přiměřené jeho majetkovým poměrům a zda se poskytnutím plnění podstatně
nesnižuje hodnota dlužníkova majetku, v jaké majetkové (popřípadě sociální)
situaci se v době právního jednání nacházel nabyvatel plnění a jakou
subjektivní hodnotu pro něj toto plnění s ohledem na jeho majetkovou (sociální)
situaci představuje, ale i k tomu, zda tímto plněním dlužník skutečně sledoval
vyhovění svému mravnímu závazku nebo ohledům slušnosti (zda toto bezúplatné
právní jednání nečinil pouze v úmyslu zkrátit uspokojení pohledávky věřitele, a
nikoli v úmyslu vyhovět svému mravnímu závazku nebo ohledům slušnosti), (viz
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2018 sp. zn.
Takovéto komplexní posouzení konkrétních okolností projednávané věci však v
rozsudku odvolacího soudu absentuje. Zejména je zapotřebí posoudit, zda
skutečnosti, že rodiče dříve finančně významně podporovali svého syna, a nyní
chtějí tuto podporu vykompenzovat své dceři tím, že na ni převedou nemovité
věci, které jí dříve přislíbili, případně že manželka dlužníka (matka žalované)
je vážně nemocná, mohou ospravedlnit, že dcera dlužníka bude zvýhodněna na úkor
věřitele, jehož právo proto zůstane zcela nebo zčásti neuspokojeno. Nejenže je
nutné zvážit, jestli je právní jednání dlužníka „slušné“ či „mravné“ do té
míry, že je způsobilé převážit nad právním závazkem dlužníka vůči věřiteli, ale
také posoudit přiměřenost poskytnutého plnění majetkovým poměrům dlužníka, míru
snížení celkové hodnoty jeho majetku, a rovněž přihlédnout k majetkové
(sociální) situaci dcery dlužníka a k tomu, jakou subjektivní hodnotu pro ni
toto darované plnění představovalo, a zhodnotit, zda převedením nemovitých věcí
bylo skutečně sledováno vyhovění mravnímu závazku, popřípadě ohledům slušnosti,
nebo zkrácení uspokojení pohledávky žalobce.
Protože odvolací soud nezohlednil výše uvedená hlediska, nýbrž pouze
konstatoval, že na předmětné darování lze hledět jako na jednání, kterým mělo
být vyhověno ohledům slušnosti, je jeho rozsudek v rozporu s ustálenou
rozhodovací praxí dovolacího soudu (byť v době rozhodování odvolacího soudu
ještě nejudikovanou), a jeho závěr proto není (zatím) správný, neboť - jak bylo
vyloženo výše - ustanovení § 591 písm. d) o. z. nelze interpretovat tak, že by
jakékoliv bezúplatné právní jednání dlužníka, které by z obecného hlediska bylo
možné ve vztahu k nabyvateli plnění považovat za mravné a slušné, mohlo být
důvodem k vyloučení možnosti věřitele dovolat se neúčinnosti tohoto
bezúplatného právního jednání dlužníka.
Odvolací soud rovněž potvrdil zamítnutí žaloby s odkazem na ustanovení § 590
odst. 1 písm. c) o. z., když uzavřel, že žalovaná o závazku otce nevěděla, ani
vědět nemusela. Pro dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu je proto
taktéž rozhodující vyřešení právní otázky, zda se ustanovení § 590 o. z.
uplatní i pro bezúplatná právní jednání, nebo pouze pro právní jednání úplatná.
Jednotlivé skutkové podstaty, které vymezují podmínky, za nichž se věřitel může
dovolat neúčinnosti právního jednání, jsou upraveny v ustanoveních § 590 a §
591 o. z. Zatímco ustanovení § 590 odst. 1 o. z. obsahuje skutkové podstaty,
při jejichž naplnění se věřitel může dovolat neúčinnosti právního jednání, aniž
by stanovilo, zda se tyto skutkové podstaty uplatní pro právní jednání úplatná
nebo bezúplatná (ustanovení § 590 odst. 2 o. z. stanovuje speciální skutkovou
podstatu pro dlužníkovo mrhání majetkem na základě kupní či směnné smlouvy
uzavřené v posledním roce, musela-li druhá strana v jeho jednání mrhání
majetkem poznat), ustanovení § 591 o. z. stanovuje možnost věřitele dovolat se
neúčinnosti bezúplatných právních jednání. Vzájemný vztah ustanovení § 590 a §
591 o. z. je nutné posoudit pomocí výkladového pravidla lex specialis derogat
legi generali (tj. že zvláštní právní úprava vylučuje použití právní úpravy
obecné), z čehož vyplývá, že ustanovení § 590 o. z. nelze aplikovat na
bezúplatná právní jednání, neboť speciální právní úprava neúčinnosti
bezúplatných právních jednání v ustanovení § 591 o. z. vylučuje použití
obecnějšího ustanovení § 590 o. z. na případy zkracujících bezúplatných
právních jednání. Osoba obohacená bezúplatným právním jednáním se proto nemůže
úspěšně bránit tvrzením, že jí zkracující úmysl dlužníka nebyl znám a ani znám
být nemusel. K závěru, že se ustanovení § 590 o. z. vztahuje pouze na úplatná
právní jednání, se kloní také odborná literatura (srov. TICHÝ, L. In: ŠVESTKA,
J., DVOŘÁK, J., FIALA, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek I. Praha:
Wolters Kluwer, 2014, s. 1500 nebo LEBEDA, M. In: LAVICKÝ, P. a kol. Občanský
zákoník I. Obecná část. 1. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2014, s.
2141). Vzhledem k účelu právního institutu relativní neúčinnosti (ochraně práv
věřitelů) totiž nemůže být zájem třetí osoby obohacené bezúplatným právním
jednáním zpravidla upřednostněn [srov. výjimky v ustanovení § 591 písm. a) – d)
o. z.] před právem věřitele na uspokojení jeho vykonatelné pohledávky (srov.
TICHÝ, L. In: ŠVESTKA a kol., op. cit. s. 1503).
Závěr odvolacího soudu, že byl dán důvod pro potvrzení zamítnutí žaloby i podle
ustanovení § 590 odst. 1 písm. c) o. z., proto rovněž neobstojí.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není z hlediska uplatněných
dovolacích důvodů správný; protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího
řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku
odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky tento rozsudek zrušil (§ 243e
odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek
odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší
soud České republiky rovněž toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně
(Okresnímu soudu Praha - západ) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o.
s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první
věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 2. 2019
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu