21 Cdo 962/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Lubomíra
Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobkyně Mgr. P. P., proti žalované České
republice - Hasičskému záchrannému sboru Pardubického kraje v Pardubicích,
Teplého č. 1526, IČO 70885869, zastoupené Mgr. Miroslavem Pytlíkem, advokátem
se sídlem v Pardubicích, Sukova třída č. 1556, o přiměřené zadostiučinění a
náhradu nemajetkové újmy, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 8
C 373/2006, o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové
- pobočky v Pardubicích ze dne 31. března 2014 č.j. 23 Co 105/2014-465, takto:
Usnesení krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v
Hradci Králové k dalšímu řízení.
Žalobkyně se domáhala (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního
stupně), aby žalovanému bylo uloženo zveřejnit na úřední desce Hasičského
záchranného sboru Pardubického kraje po dobu jednoho měsíce omluvu žalobkyni v
tomto znění: "Hasičský záchranný sbor Pardubického kraje se omlouvá žalobkyni
za chování Bc. J. Ch., když v období od poloviny roku 2003 do poloviny roku
2006 jako ředitel kanceláře krajského ředitele žalované v pracovněprávních
vztazích porušil při jednáních s ní zásadu rovného zacházení se všemi
zaměstnanci a zásadu zákazu ponižování lidské důstojnosti tím, že zejména
naléhal na skončení jejího služebního poměru, vysmíval se jejímu osobnímu
vztahu a naléhal na ukončení osobního vztahu s Ing. P., zpochybňoval její
morální a pracovní kvality", a aby jí žalovaná zaplatila na náhradě nemajetkové
újmy 150.000,- Kč. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že dnem 1.6.2001 nastoupila
do služebního poměru k Hasičskému záchrannému sboru Pardubického kraje jako
vedoucí oddělení a že ve svém služebním zařazení podléhala "řídící pravomoci
mjr. Bc. J. Ch., který byl ve funkci ředitele kanceláře krajského ředitele". Po
počáteční bezproblémové spolupráci začaly ze strany nadřízeného J. Ch. citové
projevy, nejprve v rovině "milých slov", později ve formě fyzických projevů
překračujících běžnou společenskou mez - letmých doteků, políbení na čelo apod. Poté, co mjr. Bc. J. Ch. v prvním čtvrtletí roku 2003 zjistil, že žalobkyně
navázala vztah s Ing. P., odmítl soukromý život žalobkyně akceptovat, dával
jasně najevo svůj nesouhlasný postoj k Ing. P., žalobkyně byla vyzývána, ať si
"vybere, buď se nebude stýkat s Ing. P., nebo odejde ze služby", a když toto
odmítla, následovaly urážky a ponižování její osoby. Toto ponižování a
psychický nátlak (které v žalobě podrobně popsala) se v prvním čtvrtletí roku
2005 projevilo i na zdravotním stavu žalobkyně a v červenci roku 2006 potom na
jejích odměnách. Několikrát žádala, aby mjr. Bc. J. Ch. od svého jednání
upustil, a následně se obrátila na žalovaného a na Ministerstvo vnitra se
žádostí o právní ochranu, nicméně ochrana jí nebyla poskytnuta ani náležitě,
ani včas. Protože v důsledku jednání mjr. Bc. J. Ch. došlo k těžkému
psychickému poškození žalobkyně v oblasti interpersonálních vztahů u
žalovaného, k poškození její dobré pověsti včetně absolutního ohrožení
kariérního postupu, a též s ohledem na způsobenou majetkovou újmu, domáhala se
žalobkyně, aby jí bylo rovněž přiznáno právo na náhradu újmy v penězích. Okresní soud v Pardubicích rozsudkem ze dne 12.3.2008 č.j. 8 C
373/2006-107 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit
žalovanému na náhradě nákladů řízení 51.527,- Kč k rukám advokáta Mgr. Miroslava Pytlíka. Ve věci samé soud prvního stupně dovodil, že, domáhá-li se
žalobkyně za období od poloviny roku 2003 do poloviny roku 2006 omluvy,
nepostačí pouze tvrdit, že se mjr. Bc. J. Ch. dopustil porušení zásady rovného
zacházení se všemi zaměstnanci a zásady zákazu ponižování lidské důstojnosti;
tvrzení, že mjr. Bc. J. Ch.
naléhal na skončení jejího služebního poměru,
vysmíval se jejímu osobnímu vztahu a naléhal na ukončení osobního vztahu s Ing. P. a zpochybňoval její morální a pracovní kvality, je třeba prokázat. Soud
prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně a mjr. Bc. J. Ch. sice měli
problém v komunikaci, že jejich vzájemné chování však v tomto směru bylo
obdobné. Protože žalovaný výpověďmi svědků prokázal, že v pracovněprávních
vztazích nedošlo k porušování práv a povinností vyplývajících z rovného
zacházení nebo k diskriminaci ve smyslu ustanovení § 7 zákoníku práce (ve znění
účinném do 31.12.2006), nemohlo být žalobkyni právo na přiměřené zadostiučinění
a na náhradu nemajetkové újmy přiznáno. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v
Pardubicích usnesením ze dne 2.10.2008 č.j. 23 Co 327/2008-132 zrušil rozsudek
soudu prvního stupně a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Dospěl k závěru, že
žalobkyně dostála své povinnosti tvrzení a "rovněž se pak snažila označenými
důkazními prostředky tato svá tvrzení prokazovat" a že povinností soudu prvního
stupně bylo pravdivost těchto tvrzení vyhodnotit. I přes závěry soudu prvního
stupně vyjádřené v jeho rozsudku "je odvolací soud přesvědčen, že této své
povinnosti bezezbytku nedostál, zejména nedostál povinnostem kladeným na něj
ustanovením § 157 odst. 2 občanského soudního řádu". Rozsudek soudu prvního
stupně je nepřezkoumatelný, a proto byl podle ustanovení § 219a odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu zrušen a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu
řízení. Okresní soud v Pardubicích poté rozsudkem ze dne 30.3.2009 č.j. 8 C
373/2006-308 znovu žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit
žalovanému na náhradě nákladů řízení 146.226,- Kč k rukám advokáta Mgr. Miroslava Pytlíka. Ve věci samé z výsledků dokazování zjistil, že žalovaný
vyvrátil tvrzení žalobkyně o tom, že by postup jeho zaměstnance vůči ní
obsahoval prvky šikany či diskriminace tak, jak je charakterizována v
ustanovení § 1 zákoníku práce (ve znění účinném do 31.12.2006), a že současně
vyvrátil tvrzení žalobkyně o tom, že tímto způsobem byla ve značné míře snížena
její důstojnost jako zaměstnance či její vážnost na pracovišti. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v
Pardubicích rozsudkem ze dne 27.10.2010 č.j. 23 Co 282/2009-397 změnil rozsudek
soudu prvního stupně tak, že žalobě vyhověl, a rozhodl, že žalovaná je povinna
zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně
108.962,- Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení 33.240,- Kč, vše k rukám
advokátky JUDr. Jarmily Černé. Podle odvolacího soudu před ním "stála otázka,
které z obou protichůdných skutkových verzí uvěří", a vzhledem k věrohodnosti
provedených důkazů nakonec akceptoval verzi žalobkyně jako verzi
pravděpodobnou, "z pohledu toho, že se žalovanému nepodařilo vyvrátit žalobní
tvrzení". Odvolací soud neměl především pochybnosti o tom, že při vstupu
žalobkyně do služebního poměru v roce 2001 byly vztahy žalobkyně a Mjr. Bc. J. Ch.
velmi dobré a žalobkyně byla dlouhodobě jak pracovně, tak lidsky hodnocena
kladně, s možností kariérního růstu, a že tyto vztahy se v průběhu změnily až
do té míry, že svědkyně PhDr. A. V. v první polovině roku 2005 hodnotí
psychický stav žalobkyně velmi negativně (trpí nespavostí, nechutenstvím,
zhubla během roku o 8 kg, má strach z lidí, děsivé sny a bojí se chodit do
zaměstnání), přičemž žalobkyně vysvětluje příčiny tohoto stavu "pracovními
konflikty s nadřízeným, který projevuje nesouhlas s její známostí a který
přestává s ní pracovně komunikovat, sdělovat potřebné informace, je verbálně
útočný a postupně žalobkyni pracovně ignoruje". Přichází-li nyní mjr. Bc. J. Ch. s vysvětlením, že žalobkyně byla náladová, že byla období, kdy s ní byla
komunikace obtížná a někdy dobrá, aniž by tyto stavy uvedl do osobního
hodnocení žalobkyně, pak takové vysvětlení není věrohodné. Prokazuje-li
žalovaný nesnášenlivost žalobkyně, pak se takové případné projevy datují až v
době mimo rozhodné období po otevřeném konfliktu, když v době dřívější byly
vztahy mezi žalobkyní a některými svědkyněmi dobré až kamarádské, minimálně
neutrální. Těžko lze uvěřit ve změnu v charakteru žalobkyně a jejího způsobu
jednání ke kolegům bez vysvětlitelné příčiny. Odvolací soud uzavřel, že
skutková verze žalobkyně o jednání jejího přímého nadřízeného byla prokázána, a
že tedy v období od druhé poloviny roku 2003 až do první poloviny roku 2006
mjr. Bc. J. Ch. po projevech citové náklonnosti (které žalobkyně odmítá)
zjišťuje vztah žalobkyně s Ing. P., naléhá na ukončení tohoto vztahu a poté, co
žalobkyně vztah neukončuje, dochází k postupnému ztěžování pracovní pozice
žalobkyně tímto jejím nadřízeným. Ostatně, jak odvolací soud dodává, ani
krajský ředitel HZS i přes signály o tom, že mezi jeho podřízenými jsou
konfliktní vztahy, tuto situaci neřeší, nezjišťuje příčiny ani jejich stavu s
odůvodněním, že nemá písemnou stížnost. Vycházeje z právní úpravy uvedené v
ustanovení § 77 zákona č. 361/2003 Sb. dospěl odvolací soud k závěru, že "ze
strany žalovaného, konkrétně mjr. Bc. J. Ch., docházelo k přímé diskriminaci
žalobkyně na základě pohlaví", v důsledku čehož s ní mjr. Bc. J. Ch. jednal
nevýhodněji než s ostatními příslušníky. Žalovaná neprokázala legitimní důvod
pro takové jednání" ve smyslu ustanovení § 77 odst. 7 zákona č. 361/2003 Sb.,
"docházelo k nerovnému zacházení se žalobkyní" ve smyslu § 77 odst. 8 zákona č. 361/2003 Sb., takže "žalobkyní požadovaná omluva odpovídá prokázané skutkové
verzi žalobkyně".
Podle názoru odvolacího soudu je důvodný rovněž požadavek na
poskytnutí finanční náhrady nemajetkové újmy, přičemž "významnými okolnostmi
pro tento závěr je jednak to, že k danému diskriminačnímu jednání došlo v rámci
státní organizace, a to dokonce v rámci bezpečnostního sboru", že
"diskriminační jednání bylo déletrvající, evidentně vedlo k finanční újmě v
majetkové sféře žalobkyně a, i když to bylo mimo rozhodnou dobu, ve výsledku
vedlo k nutnosti, aby žalobkyně změnila životní dráhu"; "primární satisfakce v
podobě omluvy tak zjevně nemůže zcela splnit svůj původní účel a musí tak
nastoupit finanční satisfakce. Byla-li ve výsledku žalobkyně postižena při
odebírání osobního ohodnocení či odměn v řádech desetitisíců, pak je přiměřené,
aby v obdobném řádu byla poskytnuta i satisfakce s tím, aby výše této částky
motivovala žalovaného k tomu, aby k podobné situaci v budoucnu nedošlo". K dovolání žalované Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne
29.5.2013 č.j. 21 Cdo 867/2011-440 zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dospěl k závěru, že skutkové
zjištění nemají oporu v provedeném dokazování, neboť odvolací soud hodnotil
provedené důkazy způsobem neodpovídajícím požadavkům ustanovení § 132 a 133a
občanského soudního řádu, a že proto skutkové zjištění odvolacího soudu, podle
kterého skutečnosti, v nichž žalobkyně spatřuje svou diskriminaci, jsou
důsledkem jednání nadřízeného žalobkyně, jehož motivem (pohnutkou) byl zákonem
stanovený diskriminační důvod, zatím nemohou obstát. Dovolací soud uložil
soudům, aby žalobkyni, kterou tíží břemeno tvrzení a břemeno důkazní, poskytly
řádné poučení podle ustanovení § 118a občanského soudního řádu o tom, že musí
tvrdit a prokázat konkrétní skutečnosti, z nichž lze dovodit, že ze strany
žalovaného došlo k přímé, či nepřímé diskriminaci, a aby tak následně žalovaná
byla povinna prokazovat (§ 133a občanského soudního řádu), že motivem
(pohnutkou) určité skutečnosti (jednání) nebyl zákonem stanovený diskriminační
důvod. V průběhu dalšího řízení před soudem prvního stupně žalobkyně v podání
ze dne 1.8.2013 sdělila, že bere žalobu zpět, neboť "odpadl důvod řízení, když
plnění, kterého se domáhala, žalobce" (správně žalovaná) "splnil v rozsahu
vykonatelného rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v
Pardubicích č.j. 23 Co 282/2009-397, pokud jde o peněžité plnění, poté toto
uhradil ke dni 20.10.2010"; žalobkyně současně navrhla, aby jí byla přiznána
náhrada nákladů řízení, protože žalovaná "splnila vše, co žalobkyně žádala". Žalovaná uvedla, že souhlasí se zpětvzetím žaloby. Odmítla však
požadavek na přiznání náhrady nákladů řízení žalobkyni, neboť poskytla
požadované plnění (náhradu za nemajetkovou újmu) na základě pravomocného
rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne
27.10.2010 č.j. 23 Co 282/2009-397, který byl posléze rozsudkem dovolacího
soudu ze dne 29.5.2013 č.j. 21 Cdo 867/2011-440 zrušen.
Na věc, která byla
předmětem řízení před soudy, je proto třeba hledět jako na "věc nerozsouzenou";
tím, kdo z procesního hlediska zavinil, že řízení muselo být zastaveno, je tedy
žalobkyně, a má proto povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení, které
musela vynaložit k bránění svého práva. Okresní soud v Pardubicích usnesením ze dne 30.9.2013 č.j. 8 C
373/2006-455 řízení z důvodu zpětvzetí žaloby podle ustanovení § 96 občanského
soudního řádu zastavil a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na
náhradě nákladů řízení 33.800,- Kč k rukám advokáta Mgr. Miroslava Pytlíka. Při
rozhodování o náhradě nákladů řízení dovodil, že žalovaná "plnila nikoli
mimosoudně, ale na základě pravomocného a vykonatelného rozhodnutí, které však
bylo následně v dovolacím řízení zrušeno, čímž důvod plnění odpadl", a že "ke
dni zpětvzetí nelze mít najisto postaveno, že žaloba byla podána důvodně" ve
smyslu ustanovení § 146 odst.2 věty druhé občanského soudního řádu. S ohledem
na "okolnosti sporu i průběh řízení, kdy žalovaná měla úspěch ve dvou řízeních
před soudem prvního stupně a žalobkyně ve dvou řízeních odvolacích", je podle
soudu prvního stupně "souladné s dobrými mravy", aby žalobkyně zaplatila
žalované toliko náhradu nákladů dovolacího řízení a náhradu nákladů řízení před
soudem prvního stupně po rozhodnutí dovolacího soudu v celkové výši 33.800,- Kč. K odvolání účastnic Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v
Pardubicích usnesením ze dne 31.3.2014 č.j. 23 Co 105/2014-465 změnil usnesení
soudu prvního stupně tak, že žalované uložil, aby zaplatila žalobkyni na
náhradě nákladů řízení 108.622,- Kč k rukám advokátky JUDr. Jarmily Černé, a
rozhodl, že žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Dospěl k závěru, že žalobkyni "lze označit za procesně úspěšného účastníka,
jemuž je třeba přiznat právo na náhradu nákladů řízení", neboť žalovaná, která
"měla a mohla, pokud chtěla předejít současné procesní situaci, po rozhodnutí
dovolacího soudu a poté, co dříve již poskytla žalobkyni plnění na jejích
požadavcích, uplatnit podle ustanovení § 97 občanského soudního řádu vzájemnou
žalobu a minimálně ve vztahu k poskytnutí nemajetkové peněžní náhrady žádat
její vrácení s argumentem, že k jejímu poskytnutí tu nebyl právní důvod, resp. dříve existující právní důvod odpadl"; v takovém případě by sice došlo "k
zastavení řízení o původním požadavku žalobkyně, ale mohlo být pokračováno v
řízení o vzájemné žalobě, a to s využitím do té doby nashromážděných tvrzení a
důkazů, byť s výhradou závazných pokynů dovolacího soudu". Rozhodování o
náhradě nákladů řízení by se "odsunulo podle ustanovení § 151 odst.1 občanského
soudního řádu až na okamžik, kdy by řízení bylo zcela skončeno", a bylo by
možné "vyhodnotit procesní úspěch toho kterého účastníka podle ustanovení § 142
a násl. občanského soudního řádu". Protože žalovaná nepodala vzájemnou žalobu,
"způsobila tím, že na procesní úspěch, a to i z hlediska aplikace ustanovení §
146 odst.2 občanského soudního řádu, je třeba hledět podle současného stavu,
kdy žalobkyně byla ve svých nárocích uspokojena"; žalobkyni proto náleží proti
žalované náhrada nákladů řízení podle ustanovení § 146 odst.2 věty druhé
občanského soudního řádu. Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání.
Namítá, že odvolací soud chybně aplikoval ustanovení § 146 odst.2 věty druhé
občanského soudního řádu, jestliže dovodil, že žalobkyni "se dostalo plného
uspokojení jejích žalobních požadavků, ačkoliv žalovaná neposkytla žalobkyni
"žádnou omluvu, natož ve znění obsaženém ve výroku posléze zrušeného rozsudku
odvolacího soudu", a zaplatila jí pouze odvolacím soudem přisouzenou náhradu za
nemajetkovou újmu; po zrušení rozsudku odvolacího soudu žalovaná požaduje, aby
jí žalobkyně toto plnění vrátila. Žalobkyně tedy nebyla ve věci "procesně
úspěšným účastníkem" a nelze jí náhradu nákladů řízení přiznat; naopak, právo
na náhradu nákladů řízení má žalovaná podle ustanovení § 146 odst.2 věty první
občanského soudního řádu. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud zrušil usnesení
odvolacího soudu a aby věc vrátil k dalšímu řízení, popřípadě aby změnil
usnesení soudu prvního stupně tak, že se žalované přiznává proti žalobkyni
náhrada nákladů řízení. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud dovolání žalované odmítl,
popřípadě zamítl, shledá-li je přípustným. Uvedla, že tvrzení žalované o
nesplnění povinnosti poskytnout žalobkyni omluvu je jen "účelové" a že jde o
"nové tvrzení", k němuž nelze v dovolacím řízení přihlížet. Rozhodnutí
odvolacího soudu žalobkyně považuje za správné. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského
soudního řádu) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího
soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v
ustanovení § 240 odst. 1 občanského soudního řádu a že dovolání je třeba i v
současné době - vzhledem k tomu, že řízení v projednávané věci bylo zahájeno
přede dnem 1.1.2014 - projednat a rozhodnout (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů účinném do 31.12.2013 (dále
též jen "o.s.ř."), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud
to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.). Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená
právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.). V projednávané věci bylo pro rozhodnutí soudů významné (mimo jiné)
vyřešení právní otázky, jak má být rozhodnuto o náhradě nákladů občanského
soudního řízení, které bylo - poté, co dovolací soud zrušil ve věci vydaná
rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení
- z důvodu zpětvzetí žaloby zastaveno.
Vzhledem k tomu, že tato otázka
procesního práva dosud nebyla v rozhodovací činnosti dovolacího soudu ve všech
souvislostech vyřešena a že její posouzení bylo v projednávané věci pro
rozhodnutí soudů významné (určující), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že
dovolání žalované je podle ustanovení § 237 o.s.ř. přípustné. Po přezkoumání napadeného usnesení odvolacího soudu ve smyslu
ustanovení § 242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první
o.s.ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání je
opodstatněné. Jestliže řízení bylo zastaveno, nemá žádný z účastníků právo na
náhradu nákladů řízení podle jeho výsledku [srov. § 146 odst.1 písm.c) o.s.ř.]. Uvedené neplatí, jestliže některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být
zastaveno; v takovém případě je povinen hradit jeho náklady (srov. § 146 odst.2
větu první o.s.ř.). Byl-li však pro chování žalovaného (jiného účastníka) vzat
zpět návrh, který byl podán důvodně, je povinen hradit náklady řízení žalovaný
(jiný účastník řízení) [srov. § 146 odst.2 větu druhou o.s.ř.]. Je-li důvodem zastavení řízení zpětvzetí žaloby nebo jiného návrhu, z
uvedeného (mimo jiné) vyplývá, že soud nerozhodne o náhradě nákladů řízení ani
podle ustanovení § 146 odst.1 písm.c) o.s.ř., ani podle ustanovení § 146 odst.2
věty první o.s.ř., jestliže žalobce (navrhovatel) vzal zpět žalobu (jiný
návrh), která byla podána důvodně, pro chování žalovaného (jiného účastníka
řízení). V případě, že jsou splněny zároveň (kumulativně) oba předpoklady
(důvodné podání žaloby nebo jiného návrhu a chování žalovaného nebo jiného
účastníka řízení jako důvod ke zpětvzetí žaloby nebo jiného návrhu), soud podle
ustanovení § 146 odst.2 věty druhé o.s.ř. uloží žalovanému (jinému účastníku
řízení), aby žalobci (navrhovateli) nahradil náklady řízení. Právo na náhradu nákladů řízení je nárokem vyplývajícím z procesního
práva, a proto otázku, zda šlo o důvodně podanou žalobu (jiný návrh), je nutno
řešit také z procesního hlediska, tedy na základě porovnání výsledku "chování"
žalovaného k požadavkům uplatněným žalobcem (navrhovatelem). Ve své podstatě
jde o posouzení, zda se žalobce (navrhovatel) domohl toho, co požadoval žalobou
(jiným návrhem), aniž by bylo samo o sobě významné, zda žalovaný (jiný účastník
řízení) uspokojil žalobce (navrhovatele), ačkoliv k tomu neměl právní
povinnost; podstatné je, zda žalobcův (navrhovatelův) požadavek byl uspokojen
(splněn). Uvedenému současně nelze rozumět tak, že by ke zpětvzetí žaloby
(jiného návrhu) pro "chování" žalovaného (jiného účastníka řízení) nemohlo
dojít tehdy, nesplnil-li žalovaný (jiný účastník řízení) beze zbytku to, co po
něm bylo v řízení požadováno. I když zásadně platí, že se při rozhodování o
náhradě nákladů řízení postupuje procesně, nelze uvedené pravidlo chápat
všeobecně. Žalobu (jiný návrh) je třeba vnímat jako celek; nejen žalobní petit
(petit návrhu), ale i tvrzení (důvody žaloby nebo jiného návrhu) vyjadřují,
proč se žalobce (jiný navrhovatel) domáhá právě toho, co požaduje.
Chováním
žalovaného (jiného účastníka řízení) tedy může být ve smyslu ustanovení § 146
odst.2 věty druhé o.s.ř. i něco jiného, než poskytnutí právě toho, co bylo
požadováno, popřípadě poskytnutí jen části požadovaného plnění, avšak jen
tehdy, jestliže tu je přímá příčinná souvislost mezi chováním žalovaného
(jiného účastníka řízení) a požadavky žalobce (navrhovatele), tedy - řečeno
jinak - je-li postaveno najisto, že důvod, pro nějž byla žaloba (jiný návrh)
podána (tak, jak byl vyjádřen v žalobě nebo jiném návrhu), byl následným
chováním žalovaného (jiného účastníka řízení) uspokojen (splněn). Žalobkyně v projednávané věci žalobou požadovala po žalované, aby jí
poskytla omluvu (ve znění, které žalobkyně uvedla v žalobě) a náhradu
nemajetkové újmy v penězích (ve výši 150.000,- Kč). Kdyby žalovaná zaplatila
žalobkyni 150.000,- Kč (jako náhradu nemajetkové újmy v penězích) a kdyby
žalobkyně z tohoto důvodu vzala žalobu zpět, byl by - zejména s přihlédnutím k
tomu, z jakých důvodů žalobkyně podala žalobu - odůvodněn závěr, že byla pro
chování žalované vzata zpět žaloba, která byla podána důvodně, i kdyby se
žalovaná neomluvila žalobkyni požadovaným způsobem. V posuzovaném případě je z obsahu spisu zřejmé, že žalovaná zaplatila
žalobkyni náhradu nemajetkové újmy ve výši 150.000,- Kč nikoli proto, že by tím
chtěla uspokojit nárok žalobkyně na odškodnění její "přímé diskriminace na
základě pohlaví a s tím spojeného partnerského života", ale jen z důvodu, že jí
byla tato povinnost uložena pravomocným rozsudkem Krajského soudu v Hradci
Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 27.10.2010 č.j. 23 Co 282/2009-397, s
nímž nesouhlasila a proti němuž podala dovolání. Rozsudek Krajského soudu v
Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 27.10.2010 č.j. 23 Co
282/2009-397 byl (spolu s rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne
30.3.2009 č.j. 8 C 373/2006-308) zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně
k dalšímu řízení. Zrušením pravomocného rozsudku odvolacího soudu dovolacím
soudem zanikly jeho účinky ex tunc, a mezi účastníky proto nastal stejný
procesněprávní a hmotněprávní stav, jako kdyby toto soudní rozhodnutí vůbec
nikdy nebylo vydáno. Uvedené ve svých důsledcích znamená, že plnění, které
žalovaná poskytla žalobkyni na základě rozsudku Krajského soudu v Hradci
Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 27.10.2010 č.j. 23 Co 282/2009-397, není
podloženo právním důvodem a že žalobkyně je povinna je žalované vrátit;
okolnost, že žalovaná případně (dosud) nepřistoupila k vymáhání vrácení tohoto
plnění žalobou (vzájemnou žalobou), je sama o sobě nerozhodná, neboť je
podstatné, že žalobkyně – po zrušení rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové
- pobočky v Pardubicích ze dne 27.10.2010 č.j. 23 Co 282/2009-397 - nemá (a
vlastně "nikdy neměla") právní důvod k tomu, aby si je mohla (definitivně)
ponechat.
Za tohoto stavu věci nelze důvodně uzavřít, že by žalobkyně vzala zpět
žalobu, která by byla podána důvodně, a že by důvodem zpětvzetí žaloby bylo
chování žalované; žalobkyně proto nemá podle ustanovení § 146 odst.2 věty druhé
o.s.ř. právo, aby jí žalovaná nahradila náklady řízení. Veden chybným právním
názorem se odvolací soud nezabýval tím, zda v projednávané věci nejsou důvody
pro rozhodnutí o náhradě nákladů řízení podle ustanovení § 146 odst.2 věty
první o.s.ř., popřípadě též pro aplikaci ustanovení § 150 o.s.ř.
Protože usnesení odvolacího soudu není správné a protože nejsou
splněny podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro
zamítnutí dovolání nebo pro změnu napadeného usnesení odvolacího soudu,
Nejvyšší soud České republiky napadené usnesení podle ustanovení § 243e odst. 1
o.s.ř. zrušil a věc podle ustanovení § 243e odst. 2 věty první o.s.ř. vrátil
odvolacímu soudu (Krajskému soudu v Hradci Králové) k dalšímu řízení.
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný; v novém rozhodnutí
o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení,
ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst.1 a § 243g odst.1 část
věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. října 2015
JUDr. Ljubomír Drápal
předseda senátu