21 Cdo 867/2011
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci
žalobkyně Mgr. P. P., zastoupené JUDr. Jarmilou Černou, advokátkou se sídlem v
Pardubicích, Sladkovského č. 484, proti žalované České republice – Hasičskému
záchrannému sboru Pardubického kraje se sídlem v Pardubicích, Teplého č. 1526,
IČO 70885869, zastoupené Mgr. Miroslavem Pytlíkem, advokátem se sídlem v
Pardubicích, Holubova č. 746, o přiměřené zadostiučinění a náhradu nemajetkové
újmy, vedené u Okresního soudu v Pardubicích, pod sp. zn. 8 C 373/2006, o
dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v
Pardubicích, ze dne 27. října 2010 č.j. 23 Co 282/2009-397, takto:
Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 30.
března 2009 č.j. 8 C 373/2006-308 se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v
Pardubicích k dalšímu řízení.
Žalobkyně se domáhala (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby
žalovanému byla uložena povinnost zveřejnit na úřední desce Hasičského
záchranného sboru Pardubického kraje po dobu jednoho měsíce omluvu žalobkyni v
tomto znění: „Hasičský záchranný sbor Pardubického kraje se omlouvá Mgr. P. S.
za chování Bc. J. Ch., když v období od poloviny roku 2003 do poloviny roku
2006 jako ředitel kanceláře krajského ředitele žalované v pracovněprávních
vztazích porušil při jednáních s Mgr. P. S. zásadu rovného zacházení se všemi
zaměstnanci a zásadu zákazu ponižování lidské důstojnosti tím, že zejména
naléhal na skončení jejího služebního poměru, vysmíval se jejímu osobnímu
vztahu a naléhal na ukončení osobního vztahu s Ing. P., zpochybňoval její
morální a pracovní kvality“, a aby žalované byla uložena povinnost zaplatit
žalobkyni náhradu nemajetkové újmy ve výši 150.000,- Kč. Žalobu odůvodnila tím,
že dnem 1.6.2001 nastoupila do služebního poměru k Hasičskému záchrannému sboru
Pardubického kraje jako vedoucí oddělení. Ve svém služebním zařazení podléhala
řídící pravomoci Mjr. Bc. J. Ch., který byl ve funkci ředitele kanceláře
krajského ředitele. Po počáteční bezproblémové spolupráci s tímto nadřízeným
začaly ze strany J. Ch. citové projevy, nejprve v rovině „milých slov“, později
ve formě fyzických projevů překračujících běžnou společenskou mez – letmých
doteků, políbení na čelo apod. Poté, co Bc. Ch. v prvním čtvrtletí roku 2003
zjistil, že žalobkyně navázala vztah s Ing. P., odmítl soukromý život žalobkyně
akceptovat, dával jasně najevo svůj nesouhlasný postoj k Ing. P., žalobkyně
byla vyzývána, ať si vybere, buď se nebude stýkat s Ing. P., nebo odejde ze
služby, a když toto odmítla, následovaly urážky a ponižování její osoby. Toto
ponižování a psychický nátlak (které v žalobě podrobně popsala) se v prvním
čtvrtletí roku 2005 projevilo i na zdravotním stavu žalobkyně a v červenci roku
2006 potom na jejích odměnách. Několikrát žádala, aby Bc. Ch. od svého jednání
upustil a následně se dvakrát obrátila na žalovaného, a také přímo na
Ministerstvo vnitra, o právní ochranu, nicméně ochrana jí nebyla poskytnuta ani
náležitě, ani včas. Protože v důsledku jednání Bc. Ch. došlo k těžkému
psychickému poškození žalobkyně v oblasti interpersonálních vztahů u
žalovaného, k poškození její dobré pověsti včetně absolutního ohrožení
kariérního postupu, a též s ohledem na způsobenou majetkovou újmu, domáhala se
žalobkyně, aby jí bylo rovněž přiznáno právo na náhradu újmy v penězích.
Okresní soud v Pardubicích rozsudkem ze dne 12.3.2008 č.j. 8 C 373/2006–107
žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna „nahradit“ žalovanému náklady
řízení v částce 51.527,- Kč k rukám advokáta Mgr. Miroslava Pytlíka. Ve věci
samé dospěl k závěru, že, domáhá-li se žalobkyně za období od poloviny roku
2003 do poloviny roku 2006 omluvy, nepostačí pouze tvrdit, že se Bc. J. Ch.
dopustil porušení zásady rovného zacházení se všemi zaměstnanci a zásady zákazu
ponižování lidské důstojnosti; tvrzení, že Bc. Ch. naléhal na skončení jejího
služebního poměru, vysmíval se jejímu osobnímu vztahu a naléhal na ukončení
osobního vztahu s Ing. P. a zpochybňoval její morální a pracovní kvality, je
třeba i prokázat. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně a Bc. J.
Ch. sice měli problém v komunikaci, jejich vzájemné chování však v tomto směru
bylo obdobné. Protože žalovaný výpověďmi svědků prokázal, že v pracovněprávních
vztazích nedošlo k porušování práv a povinností vyplývajících z rovného
zacházení nebo k diskriminaci ve smyslu ustanovení § 7 zák. práce ve znění
platném do 31.12.2006, nemohlo být žalobkyni právo na přiměřené zadostiučinění
a na náhradu nemajetkové újmy přiznáno.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích
usnesením ze dne 2.10.2008 č.j. 23 Co 327/2008–132 rozsudek soudu prvního
stupně zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Dospěl k závěru, že žalobkyně
dostála své povinnosti tvrzení a „rovněž se pak snažila označenými důkazními
prostředky tato svá tvrzení prokazovat“. Povinností soudu prvního stupně bylo
pravdivost těchto tvrzení vyhodnotit. I přes závěry soudu prvního stupně
vyjádřené v jeho rozsudku „je odvolací soud přesvědčen, že této své povinnosti
bezezbytku nedostál, zejména nedostál povinnostem kladených na něj ustanovením
§ 157 odst. 2 o. s. ř.“. Rozsudek je proto nepřezkoumatelný, a proto jej bylo
třeba podle § 219a odst. 1 písm. b) o. s. ř. zrušit a věc vrátit soudu prvního
stupně k dalšímu řízení.
Okresní soud v Pardubicích poté rozsudkem ze dne 30.3.2009 č.j. 8 C 373/2006–
308 žalobu opět zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna nahradit žalovanému
náklady řízení ve výši 146.226,- Kč k rukám advokáta Mgr. Miroslava Pytlíka. Ve
věci samé dospěl po zhodnocení důkazů k závěru, že žalovaný vyvrátil tvrzení
žalobkyně o tom, že postup jeho zaměstnance vůči ní obsahoval prvky šikany či
diskriminace tak, jak je charakterizována v ustanovení § 1 zák. práce ve znění
účinném do 31.12.2006, a současně vyvrátil tvrzení žalobkyně o tom, že tímto
způsobem byla ve značné míře snížena její důstojnost jako zaměstnance či její
vážnost na pracovišti.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích
rozsudkem ze dne 27.10.2010 č.j. 23 Co 282/2009-397 změnil rozsudek soudu
prvního stupně tak, že žalobě vyhověl, žalované uložil povinnost zaplatit
žalobkyni 108.962,- Kč na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a
33.240,- Kč na náhradě nákladů odvolacího řízení k „rukám její advokátky“. Poukázal na to, že „před odvolacím soudem stála otázka, které z obou
protichůdných skutkových verzí uvěří“, a v tomto směru vzhledem k věrohodnosti
provedených důkazů nakonec akceptoval verzi žalobkyně jako verzi
pravděpodobnou, „z pohledu toho, že se žalovanému nepodařilo vyvrátit žalobní
tvrzení“. Odvolací soud neměl především pochybnosti o tom, že při vstupu
žalobkyně do služebního poměru v roce 2001 byly vztahy žalobkyně a Bc. Ch. velmi dobré a žalobkyně byla dlouhodobě jak pracovně tak lidsky hodnocena
kladně, s možností kariérního růstu. Dále bylo „nespornou skutečností“, že tyto
vztahy se v průběhu změnily až do té míry, že svědkyně PhDr. V. v první
polovině roku 2005 hodnotí psychický stav velmi negativně tak, že žalobkyně
trpí nespavostí, nechutenstvím, zhubla během roku 8kg, má strach z lidí, děsivé
sny a bojí se chodit do zaměstnání. Žalobkyně, jak v tomto řízení, tak i tehdy,
svědkyni V. vysvětluje příčiny tohoto stavu pracovními konflikty s nadřízeným,
který projevuje nesouhlas s její známostí a přestává s ní pracovně komunikovat,
sdělovat potřebné informace, je verbálně útočný a postupně žalobkyni pracovně
ignoruje. Tyto příčiny potvrzuje svědkyně V. Naopak žalovaný, kromě obecného
popírání problému na pracovišti, vysvětluje zdroj problémů osobou žalobkyně a
její arogancí. To však ale vůbec nekoresponduje s pracovním hodnocením
žalobkyně zpracovávaným do roku 2006. Přichází-li nyní v řízení Bc. Ch. s
vysvětlením, že žalobkyně byla náladová, že byla období, kdy s ní byla
komunikace obtížná a někdy dobrá, jenže nebyl schopen tyto stavy do hodnocení
zachytit, pak takové vysvětlení není věrohodné. Spíše jde o to, jak dodatečně
vysvětlit zásadní zlom v hodnocení žalobkyně po šetření inspekce provedeném na
základě stížnosti žalobkyně a poté, co se konflikt mezi nimi stal otevřený. Prokazuje-li žalovaný nesnášenlivost žalobkyně, pak se takové případné projevy
datují až v době mimo rozhodné období po otevřeném konfliktu, když v době
dřívější byly vztahy mezi žalobkyní a některými svědkyněmi dobré až kamarádské,
či minimálně neutrální. Těžko lze uvěřit i ve změnu v charakteru žalobkyně a
jejího způsobu jednání ke kolegům bez vysvětlitelné příčiny. Tu ostatně
věrohodně předkládá žalobkyně, ale žalovaný nikoliv. Pokud přesto žalovaný
argumentuje míněním, že způsob jednání žalobkyně mohl být dán deziluzí
žalobkyně ze způsobu rozdělování kompetencí mezi jednotlivá oddělení, pak
takové vysvětlení nemůže obstát jednak proto, že takové poznatky nepotvrzuje
svědkyně Š. (dříve V.), a jednak to ani nezapadá do časového rámce vzniku
konfliktu mezi žalobkyní a Bc. Ch.
Především ale k rozdělení kompetencí mezi
oddělením vnitřní správy a oddělením práce a mzdy došlo koncem roku 2005, v té
době byly vztahy mezi žalobkyní a Ch. dávno narušeny. Ze shora uvedených úvah
vyplývá podle názoru odvolacího soudu závěr o tom, že skutková verze žalobkyně
o jednání jejího přímého nadřízené jest prokázána, a konkrétně to znamená, že v
období od druhé poloviny roku 2003 až do první poloviny roku 2006 Bc. J. Ch. po
projevech citové náklonnosti (které žalobkyně neakceptuje, naopak je odmítá),
zjišťuje vztah žalobkyně s Ing. P., naléhá na ukončení tohoto vztahu a poté, co
žalobkyně vztah neukončuje a v něm pokračuje, dochází k postupnému ztěžování
pracovní pozice žalobkyně tímto nadřízeným. Ostatně, jak odvolací soud dodává,
ani krajský ředitel HZS i přes signály o tom, že mezi jeho podřízenými jsou
konfliktní vztahy, tuto situaci neřeší, nezjišťuje příčiny ani jejich stav s
odůvodněním, že nemá písemnou stížnost. Vycházeje z právní úpravy uvedené v
ustanovení § 77 zákona č. 361/2003 Sb. dospěl odvolací soud k závěru, že „ze
strany žalovaného, konkrétně Bc. J. Ch., docházelo k přímé diskriminaci
žalobkyně na základě pohlaví“, v důsledku čehož s ní Bc. Ch. jednal nevýhodněji
než s ostatními příslušníky. „Žalovaný současně neprokázal legitimní důvod pro
takové jednání ve smyslu § 77 odst. 7 zákona“ č. 361/2003 Sb., „docházelo k
nerovnému zacházení s žalobkyní ve smyslu § 77 odst. 8 zákona č. 361/2003 Sb.“,
takže „žalobkyní požadovaná omluva odpovídá prokázané skutkové verzi žalobkyně“
a její návrh je zde důvodný. Podle názoru odvolacího soudu důvodný je i
požadavek poskytnutí finanční náhrady nemajetkové újmy, přičemž „významnými
okolnostmi pro tento závěr je jednak to, že k danému diskriminačnímu jednání
došlo v rámci státní organizace, a to dokonce v rámci bezpečnostního sboru“, že
„diskriminační jednání bylo déletrvající, evidentně vedlo k finanční újmě v
majetkové sféře žalobkyně a byť to bylo mimo rozhodnou dobu, ve výsledku vedlo
k nutnosti, aby žalobkyně změnila životní dráhu“. „Primární satisfakce v podobě
omluvy tak zjevně nemůže zcela splnit svůj původní účel a musí tak nastoupit
finanční satisfakce. Byla-li ve výsledku žalobkyně postižena při odebírání
osobního ohodnocení či odměn v řádech desetitisíců, pak je přiměřené, aby v
obdobném řádu byla poskytnuta i satisfakce s tím, aby výše této částky
motivovala žalovaného k tomu, aby k podobné situaci v budoucnu nedošlo“.
V dovolání proti tomuto rozsudku odvolacího soudu žalovaný namítá, že skutkový
závěr o tom, že Bc. Ch. v pracovněprávních vztazích při jednání se žalobkyní
porušil zásadu rovného zacházení se všemi zaměstnanci a zásadu zákazu
ponižování lidské důstojnosti tím, že naléhal na skončení jejího služebního
poměru, vysmíval se jejímu osobnímu vztahu s Ing. P. a naléhal na jeho
ukončení, jakož i zpochybňoval její morální a pracovní kvality, učinil odvolací
soud na základě výpovědi svědkyně V. a PhDr. V., s přihlédnutím k
pravděpodobnosti žalobkyní popisovaných okolností v její účastnické výpovědi.
Naproti tomu prakticky všechny ostatní provedené důkazy výslechem svědků
odvolací soud paušálně diskvalifikoval vztahem těchto svědků k odvolateli při
jejich trvajícím služebním poměru a označil je za nevěrohodné. Odvolací soud
tedy vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nevyplynuly, a
současně pominul rozhodné skutečnosti prokázané provedenými důkazy, jež
odůvodňovaly závěr, že k výše uvedenému jednání Bc. Ch. vůči žalobkyni
nedocházelo vůbec, popřípadě že jeho intenzita nebyla taková, aby odůvodňovala
vyhovění žalobnímu žádání. Zavázal-li odvolací soud žalovanou k tomu, aby
žalobkyni poskytla finanční náhradu nemajetkové újmy, potom přehlíží, že ke
krácení osobního ohodnocení ani odměn žalobkyně ve skutečnosti nikdy nedošlo,
neboť do roku 2005 včetně osobní ohodnocení i odměny byly „plně v intencích
předchozích roků a pravidel pro jejich přiznání a nebyly nijak omezovány“. Když
v roce 2006 žalobkyně započala s čerpáním mateřské dovolené a po jejím návratu
v roce 2007 pracovala na zkrácený pracovní úvazek, tak v této době zjevně
neexistoval důvod k tomu, aby byla příjemcem takové výše osobního ohodnocení a
odměn, které jí příslušely dříve při plném výkonu služebního poměru.
Poukazuje-li odvolací soud na „nutnost žalobkyně změnit životní dráhu“ v
důsledku diskriminačnímu jednání vůči ní, pak ke skončení služebního poměru ke
dni 31. 12. 2008 a k jejímu následnému nástupu k policejnímu ředitelství
cizinecké policie ČR v Praze nedošlo v důsledku snad pokračující údajně
pracovněprávní diskriminace, a jediným důvodem byla skutečnost nastalých
organizačních změn v systému hasičského záchranného sboru ČR, kdy došlo ke
zrušení pracovní pozice žalobkyně ve stejných intencích, v jakých k němu na
téže pracovní pozici došlo na celé řadě krajských ředitelství HZS v rámci České
republiky. Aplikuje-li odvolací soud na popsaný skutkový stav ustanovení § 77
zákona č. 361/2003 Sb., potom přehlíží, že tento předpis, jakkoli jej
zákonodárce přijal v roce 2003, nabyl účinnosti až dnem 1.1.2007. Dovolatel
navrhoval, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil
odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně uvedla, že „na nesprávnost hodnocení důkazů je možno usuzovat jen ze
způsobu, jak soud dospěl ke svým skutkovým závěrům. Nelze-li mu v tomto směru
vytknout žádné pochybení, není možné polemizovat s jeho skutkovými závěry a
tvrdit, že z provedených důkazů bylo možno dovodit i jiné skutkové závěry, jež
mohly vést k jinému pro odvolatele příznivějšímu právnímu posouzení věci“.
Vycházel-li potom odvolací soud při právním hodnocení věci z ustanovení § 77
zákona č. 361/2003 Sb., které nabylo účinnosti až dne 1.1.2007, postihuje tato
právní norma v zásadě stejnou skutkovou podstatu jako ustanovení § 1 a § 7
odst. 2 zák. práce ve znění účinném do 31.12.2006 „za použití § 10 odst. 1
zákona č. 238/2000 Sb. a § 155 zákona č. 186/1992 Sb.“
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
účinném do 31.12.2012 (dále jen „o.s.ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek
odvolacího soudu, který byl vydán před 1.1.2013 (srov. Čl. II bod 7. zákona č.
404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání
proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou
(účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. a že jde
o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.
dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a
odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
V projednávané věci bylo řízení o přiměřené zadostiučinění a o náhradu
nemajetkové újmy v penězích zahájeno podáním žaloby dne 15.9.2006 předtím, než
nabyl účinnosti zákon č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků
bezpečnostních sborů. Vzhledem k ustanovení § 227 odst. 1 uvedeného zákona,
upravujícím zásady řízení ve věcech zahájených před nabytím účinnosti zákona
tak, že i tato řízení mají být provedena způsobem stanoveným v tomto zákoně, je
ale třeba přihlédnout k ustanovení § 77 odst. 9 zákona č. 361/2003 Sb., kdy v
případech, dojde-li ve služebním poměru k porušení práv a povinností
vyplývajících z rovného zacházení jiným jednáním než rozhodnutím služebního
funkcionáře, má příslušník právo domáhat se u soudu, aby bylo upuštěno od
tohoto porušování, aby byly odstraněny jeho následky a aby mu bylo dáno
přiměřené zadostiučinění; toto právo má příslušník i v případě, že jeho
služební poměr již skončil. Protože uvedené ustanovení zakládá výluku z obecné
procesní úpravy řízení ve věcech služebního poměru svěřených jinak služebnímu
funkcionáři, a v uvedených typech řízení zakládá přímou pravomoc soudu v
občanském soudním řízení, byl správný procesní postup soudů, jestliže se
zabývaly posouzením případu po věcné stránce.
Z hlediska hmotného práva je potom třeba projednávanou věc i v současné době
posuzovat – vzhledem k tomu, že k porušování zákazu diskriminace mělo docházet
v období od poloviny roku 2003 do poloviny roku 2006 – obdobně podle ustanovení
§ 1 odst. 3 a 4, a § 7 odst. 2 až 6 zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ze
znění v té době účinném – dále jen „zák. práce“ (srov. § 10 odst. 1, 2 zákona
č. 238/2000 Sb., o Hasičském záchranném sboru České republiky a o změně
některých zákonů, ve znění účinném do 31.12.2006, tj. předtím, než nabyl
účinnosti zákon č. 362/2003 Sb., o změně zákonů souvisejících s přijetím zákona
o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, a též srov. § 155 zákona
č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie České republiky, ve
znění účinném do 31.12.2006, tj. předtím, než byl zrušen zákonem č. 361/2003
Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů).
Podle ustanovení § 1 odst. 4 zák. práce v pracovněprávních vztazích je zakázána
přímá i nepřímá diskriminace z důvodu pohlaví, sexuální orientace, rasového
nebo etnického původu, národnosti, státního občanství, sociálního původu, rodu,
jazyka, zdravotního stavu, věku, náboženství či víry, majetku, manželského a
rodinného stavu nebo povinností k rodině, politického nebo jiného smýšlení,
členství a činnosti v politických stranách nebo politických hnutích, v
odborových organizacích nebo organizacích zaměstnavatelů; diskriminace z důvodu
těhotenství nebo mateřství se považuje za diskriminaci z důvodu pohlaví. Za
diskriminaci se považuje i jednání zahrnující podněcování, navádění nebo
vyvolávání nátlaku směřujícího k diskriminaci.
Přímá diskriminace je definována (srov. § 1 odst. 6 zák. práce) jako „jednání
nebo opomenutí, kdy je, bylo nebo by bylo, na základě rozlišování podle
vymezených diskriminačních důvodů, se zaměstnancem (příslušníkem) zacházeno
nevýhodněji nebo výhodněji než s jiným zaměstnancem (příslušníkem)“. Nepřímou
diskriminací se rozumí „jednání nebo opomenutí, kdy zdánlivě neutrální
rozhodnutí, rozlišování nebo postup zaměstnavatele znevýhodňuje či zvýhodňuje
zaměstnance (příslušníka) vůči jinému na základě rozlišování podle vymezených
diskriminačních důvodů“ (srov. § 1 odst. 7, část věty před středníkem, zák.
práce). Diskriminace je tedy v pracovních věcech - jak vyplývá z výše uvedeného
- charakterizována jako jednání (v komisivní nebo omisivní podobě)
zaměstnavatele, které směřuje přímo nebo nepřímo (prostřednictvím zdánlivě
neutrálních úkonů) ke znevýhodnění jednoho nebo i více zaměstnanců
(příslušníků) ve srovnání s jinými (ostatními) zaměstnanci téhož
zaměstnavatele, jehož pohnutkou (motivem) jsou (zákonem stanovené)
diskriminační důvody.
Dojde-li v pracovněprávních vztazích k porušování práv a povinností
vyplývajících z rovného zacházení nebo k diskriminaci, má zaměstnanec
(příslušník) právo se domáhat, aby bylo upuštěno od tohoto porušování, aby byly
odstraněny následky tohoto porušování a aby mu bylo dáno přiměřené
zadostiučinění (srov. § 7 odst. 4 zák. práce) nebo pokud byla ve značné míře
snížena důstojnost zaměstnance (příslušníka) nebo jeho vážnost na pracovišti a
nebylo postačující zjednání nápravy podle odstavce 4, má právo na náhradu
nemajetkové újmy v penězích (srov. § 7 odst. 5 zák. práce)., popř. aby mu byla
nahrazena škoda. V případě, že se zaměstnanec domáhá některého z uvedených
nároků, má v občanském soudním řízení procesní povinnost - jak plyne z povahy
věci – jednak tvrdit [§ 101 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], že určitým jednáním
zaměstnavatele byl (je nebo bude) ve srovnání s jinými (ostatními) zaměstnanci
(příslušníky) znevýhodněn (samozřejmě včetně údaje o tom, v čem konkrétně jeho
znevýhodnění spočívá) a k tomu kumulativně - že pohnutkou (motivem) takového
jednání zaměstnavatele je některý ze stanovených diskriminačních důvodů.
Tvrzení zaměstnance (příslušníka) o tom, že pohnutkou (motivem) k jednání
(potencionálního) zaměstnavatele byly (jsou) zákonem stanovené diskriminační
důvody (tedy nikoliv samotné skutkové tvrzení o vytýkaném jednání
zaměstnavatele), má soud ve smyslu ustanovení § 133a odst. 1 o.s.ř. (též ve
znění účinném do 31.8.2009) za prokázané, ledaže zaměstnavatel bude tvrdit a
prostřednictvím důkazů prokáže nebo za řízení jinak vyplyne, že vůči svým
zaměstnancům (příslušníkům) neporušil (neporušuje) zásadu rovného (stejného)
zacházení (k tomu srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze
dne 11.11.2009 sp. zn. 21 Cdo 246/2008, uveřejněný pod č. 108 ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2010).
Ustanovení § 133a odst. 1 o.s.ř. (též ve znění účinném do 31.8.2009), podle
kterého skutečnosti tvrzené o tom, že účastník (zaměstnanec nebo uchazeč o
zaměstnání) byl diskriminován z důvodů tam uvedených, má soud ve věcech
pracovních za prokázané, pokud v řízení nevyšel najevo opak, nelze vykládat
tak, že by se přesunutí důkazní povinnosti na druhého účastníka (zaměstnavatele
nebo potencionálního zaměstnavatele) týkalo celého tvrzení účastníka o jeho
diskriminaci, tedy že by zaměstnanci (uchazeči o zaměstnání) stačilo pouze
skutkově tvrdit, že došlo k závadnému (diskriminačnímu) jednání zaměstnavatele
a že na zaměstnavateli by bylo prokázat, že k takovému jednání nedošlo.
Zaměstnanec (uchazeč o zaměstnání) musí v občanském soudním řízení nejen
tvrdit, ale i prokázat, že s ním skutečně bylo zacházeno závadným
(znevýhodňujícím) způsobem; neprokáže-li toto tvrzení, nemůže v řízení uspět.
Usnadnění důkazní situace ve prospěch zaměstnance (uchazeče o zaměstnání) se v
ustanovení § 133a odst. 1 o.s.ř. (též ve znění účinném do 31.8.2009) projevuje
pouze v tom, že stačí, aby zaměstnanec (uchazeč o zaměstnání) tvrdil, že toto
závadné jednání (bude-li toto jednání spočívající v konkrétních skutkových
okolnostech z jeho strany prokázáno) bylo motivováno některým ze zákonem
stanovených diskriminačních důvodů, aniž by byl dále povinen tuto motivaci
prokázat, neboť ta se předpokládá, ovšem je vyvratitelná, prokáže-li se v
řízení opak (srov. právní názor uvedený v usnesení Nejvyššího soudu České
republiky ze dne 3.7.2012 sp. zn. 21 Cdo 572/2011).
V projednávané věci se žalobkyně domáhala po žalované omluvy za závadné jednání
Mjr. Bc. J. Ch., které mělo spočívat v tom, že jmenovaný „zejména“
- naléhal na skončení jejího služebního poměru,
- vysmíval se jejímu osobnímu vztahu,
- naléhal na ukončení osobního vztahu s Ing. P.,
- zpochybňoval její morální a pracovní kvality.
Odvolacímu soudu je třeba v první řadě vytknout, že převzal tento
„dispozitivní“ výčet tvrzení žalobkyně o údajném závadném jednání vůči ní, a to
již z toho důvodu, že svou neurčitostí navozuje představu o dalších blíže
neurčených skutečnostech, jimž měla být vystavena. Především však je třeba mít
na zřeteli, jak vyplývá ze závěrů uvedených výše, že bylo na žalobkyni, aby v
první řadě svá tvrzení prokázala uvedením konkrétních skutkových okolností, v
nichž se jednání jejího nadřízeného konkrétně projevilo. V případě, byla-li by
tato skutková tvrzení prokázána, důsledkem aplikace ustanovení § 133a o.s.ř. je
potom vyvratitelná domněnka, že motivací těchto závadných jednání byl některý
ze zákonem stanovených diskriminačních důvodů tvrzených žalobkyní, a na
žalované pak spočívá důkazní břemeno, aby prokázala, že k porušení zásady
rovného zacházení nedošlo. Uvedený „dvoustupňový“ postup při hodnocení důkazů
je třeba respektovat i v posuzovaném případě.
Závěr odvolacího soudu o tom, že Bc. J. Ch. v období 2. poloviny 2003 až do
prvé poloviny 2006 „po projevech citové náklonnosti (které žalobkyně
neakceptuje a naopak je odmítá) zjišťuje vztah žalobkyně s p. P., naléhá na
ukončení tohoto vztahu a poté, co žalobkyně vztah neukončuje a naopak v něm
pokračuje, dochází k postupnému ztěžování pracovní pozice žalobkyně“,
představuje skutkové zjištění soudu. Jedná se o výsledek dokazování (hodnocení
důkazů), při němž soud hodnotí důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz
jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti, a přihlíží přitom
pečlivě ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci
(srov. § 132 o. s. ř.).
Podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. lze dovolání, které je přípustné mimo
jiné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. (a tak je tomu v
projednávané věci), podat z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového
zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném
dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném
dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení rozumět výsledek hodnocení
důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o. s.
ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo
přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud
pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo
vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které
vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska
závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, je
logický rozpor, nebo jestliže hodnocení důkazů odporuje ustanovením § 133 až §
135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné
části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z
hlediska hmotného práva. Provedeným dokazováním je třeba rozumět jak dokazování
provedené u soudu prvního stupně, tak i dokazování provedené před odvolacím
soudem.
Důkazy soud hodnotí podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny
důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co
vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§ 132 o. s. ř.).
Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným
důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota
zákonnosti, hodnota pravdivosti, popřípadě hodnota věrohodnosti. Při hodnocení
důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti) soud určuje, jaký význam mají
jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková
zjištění (zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu,
popřípadě v jakém směru).
Dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. lze napadnout
výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat
- jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu
odvolací soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení,
není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud
neměl uvěřit některému svědkovi nebo vyslechnutému účastníkovi řízení, že
některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, že z provedených důkazů
vyplývá jiný závěr apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové
zjištění jako jeho výsledek, z jiných než výše uvedených důvodů nelze dovoláním
úspěšně napadnout.
Z odůvodnění napadeného rozsudku a z obsahu spisu se podává, že při zjišťování,
„které ze dvou protichůdných verzí uvěří“, vycházel odvolací soud z názoru, že
„žalobkyně mohla být v řízení úspěšná“ jen „v případě prokázání diskriminačního
jednání jako celku (tedy celkové linie jednání)“, i kdyby se jí „nepodařilo
např. prokázat, kdy přesně a jaké informace jí Bc. Ch. nepředal, ač by předat
měl a mohl a jak konkrétně měl v úmyslu ztěžovat její pracovní pozici“. Uvedená
východiska jsou ale nesprávná již z toho důvodu, že bez zjištění konkrétních
skutkových okolností nelze posoudit, zda určité jednání bylo nebo nebylo
motivováno pohnutkou, v níž lze spatřovat některý z diskriminačních důvodů. V
tomto směru je třeba mít na zřeteli, že diskriminační je pouze takové jednání
zaměstnavatele, které přímo nebo nepřímo směřuje ke znevýhodnění zaměstnance ve
srovnání s ostatními a jehož pohnutkou (motivem) byly zároveň zákonem stanovené
(předvídané) diskriminační důvody. Za diskriminační proto nelze označit takové
jednání zaměstnavatele, jehož pohnutkou není okolnost, v níž zaměstnanec
spatřuje diskriminační důvod, i kdyby se - kdyby byla zaměstnavateli známa -
jinak mohlo jednat o okolnost, která by z objektivního hlediska byla způsobilá
být diskriminačním důvodem (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne
27.3.2012 sp. zn. 21 Cdo 4586/2010). Uvedené vztaženo na příklad uváděný
odvolacím soudem znamená, že bez zjištění konkrétních skutkových okolností
nelze posoudit, zda jednání spočívající v neposkytnutí informací (a podle
názoru žalobkyně vedoucí k jejímu znevýhodnění) bylo vedeno pohnutkou, v níž
lze spatřovat některý z diskriminačních důvodů, anebo zda na určitou informaci
ve svém podřízeném postavení neměla právo nebo zda vzhledem k jejímu postavení
v organizační struktuře zaměstnavatele informace pro ni podle mínění
představeného nebyla potřebná. Uvedený postup odvolacího soudu, který je
založen na zcela obecných tvrzeních, navíc žalované straně neumožňuje - kromě
tomu odpovídajícího, rovněž „obecného popírání problémů na pracovišti“ - jinou
efektivní obranu reflektující zásadu „rovnosti zbraní“ v občanském soudním
řízení.
Odvolacímu soudu je třeba dále vytknout, že do procesu hodnocení důkazů
„žalobkyní předkládané verze o diskriminačním jednání od jejího přímého
nadřízeného“ nezahrnul svědectví, která nepodporují závěr o diskriminačním
jednání, a to na základě paušální úvahy, že „prováděné hodnocení věrohodnosti
svědeckých výpovědí bylo ovlivněno postavením jednotlivých svědků ve vztahu k
HZS ČR Pardubického kraje, kdy nelze vyloučit ovlivnění (vědomé či nevědomé)
skutečnosti trvání služebního poměru a případných obtíží v situaci výpovědi v
neprospěch HZS“.
Pro hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti (věrohodnosti) zákon
nepředpisuje formální postup a ani neurčuje váhu jednotlivých důkazů tím, že by
některým důkazům přiznával vyšší pravdivostní hodnotu nebo naopak určitým
důkazním prostředkům důkazní sílu zcela nebo zčásti odpíral. Na rozdíl od tzv.
legální (formální) důkazní teorie, která - důsledně vzato - znamenala
zmechanizování procesu hodnocení důkazů, neboť předem stanovila jejich
hierarchii a způsob hodnocení, ponechává ustanovení § 132 o.s.ř. postup při
hodnocení důkazů úvaze soudu. Zásadě volného hodnocení důkazů, která je v tomto
ustanovení vyjádřena, proto neodpovídá takový způsob hodnocení, kdy je (předem)
označena za nezpůsobilý důkazní prostředek svědecká výpověď jen proto, že
svědek náleží k určité sociální nebo profesní skupině. Samotná skutečnost, že
osoba, která vystupuje v občanském soudním řízení jako svědek, je jinak k
některému z účastníků řízení v pracovně právním (služebně právním) vztahu
zaměstnance (příslušníka), ještě sama o sobě neodůvodňuje závěr o nepravdivosti
(nevěrohodnosti) svědecké výpovědi této osoby (tento závěr nemusí být nezbytně
logickým důsledkem uvedené premisy).
Přisuzování hodnoty pravdivosti jednotlivým důkazům se děje jejich zhodnocením
jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti. Myšlenkové závěry o pravdivosti či
nepravdivosti důkazů, k nimž soud dospěl, proto nepředstavují akt libovůle
soudu, a nejsou ani věcí pouhého osobního dojmu či obecné úvahy. Vnitřní
přesvědčení o nepravdivosti (nevěrohodnosti) svědecké výpovědi je výsledkem
logického myšlenkového postupu, vycházejícího z posouzení objektivních
skutečností vnějšího světa (skutkových okolností), zjištěných v konkrétní
projednávané věci, jako kupříkladu z rozporů ve výpovědi svědka, jakož i z
rozporů mezi výpovědí svědka (jejím obsahem) a jinými provedenými důkazy, ze
způsobu jeho výpovědi, z jeho osobního (nikoli z obecně postulovaného) vztahu k
věci nebo k osobám zúčastněným na řízení apod.
Odvolací soud v projednávané věci uvedeným způsobem nepostupoval. Při úvaze,
zda jednání Bc. Ch. ve vztahu k žalobkyni v celém tříletém období od první
poloviny roku 2003 do první poloviny roku 2006 bylo motivováno „přímou
diskriminací na základě pohlaví“, vycházel – jak z odůvodnění rozsudku vyplývá
- z výpovědi svědkyně V. (která skončila služební poměr pro „nedobré vztahy s
Bc. Ch.“) a PhDr. V. (která „nebyla přímým účastníkem jednání mezi Bc. Ch. a
žalobkyní a nemůže tak poskytnout takové přímé svědectví“). Do procesu
hodnocení důkazů však v důsledku svého názoru na věrohodnost svědků, kteří
zůstali ve služebním poměru k žalované, nezahrnul výpovědi svědků, kteří
vypovídali o způsobu a úrovni komunikace žalobkyně s ostatními zaměstnanci jak
z hlediska společenského vystupování, tak přesnosti a pravdivosti jejích
vyjádření, o chování Bc. Ch. a žalobkyně navzájem, o úrovni práce žalobkyně
obecně i z odborného hlediska, i o mimoslužebních návštěvách u Ing. P. a
postoji nadřízených (nejen Bc. Ch.) k nim. Kdyby všichni nebo někteří z nich
(ing. K., Bc. N., M. Š., Mgr. V. – Š., J. S. – P., A. Č., V. H.) „byli
instruováni, jak mají vypovídat“ (jak žalobkyně před soudem prvního stupně
uvádí, ale neuvádí kdo měl příslušníky „instruovat“ a odmítá sdělit jména těch,
kdo ji takto informovali), potom příslušelo vysvětlit, proč se neomezili jen na
pasivní vystoupení a proč každý (např. z důvodu reálných obav před reakcí
nadřízených, z důvodu svých povahových vlastností či charakterových nedostatků
apod.) vypovídal o konkrétních skutečnostech, na které by si jinak „nemusel
vzpomínat“. V neposlední řadě v rámci skutkového závěru o tom, že byly
zpochybňovány morální a pracovní kvality žalobkyně, se příslušelo vypořádat s
průběžnými hodnoceními zpracovanými Bc. Ch., jejichž vyznění tomuto závěru
nenasvědčuje.
Jelikož odvolací soud vzhledem k nesprávným východiskům, na kterých potom
založil hodnocení důkazů jak z hlediska ustanovení § 132 o.s.ř., tak z hlediska
§ 133a o.s.ř., pominul rozhodné skutečnosti, které vyplývají z uvedených důkazů
provedených před soudem prvního stupně i před soudem odvolacím, a protože při
hodnocení těchto důkazů pominul poznatky, které jinak za řízení vyšly najevo,
neodpovídá výsledek takto vadného a neúplného hodnocení důkazů soudem postupu
stanovenému v ustanovení § 132 o.s.ř. Skutkové zjištění odvolacího soudu, že
skutečnosti, v nichž žalobkyně spatřuje svou diskriminaci, jsou důsledkem
jednání nadřízeného žalobkyně, jehož motivem (pohnutkou) byl zákonem stanovený
diskriminační důvod, proto dosud nemá oporu v provedeném dokazování, a nemohou
tedy zatím obstát ani právní závěry odvolacího soudu, které byly na tomto
skutkovém zjištění založeny.
Na soudu nyní bude, aby žalobkyni, kterou tíží břemeno tvrzení a břemeno
důkazní, poskytl řádné poučení podle ustanovení § 118a o.s.ř., že musí tvrdit a
prokázat konkrétní skutečnosti, ze kterých lze dovodit, že ze strany žalovaného
došlo k přímé, či nepřímé diskriminaci, aby následně žalovaná byla potom
povinna prokazovat (§ 133a o.s.ř.), že motivem (pohnutkou) určité skutečnosti
(jednání) nebyl zákonem stanovený diskriminační důvod. Vzhledem k tomu, že se
žalobkyni tohoto poučení nedostalo, bylo řízení zatíženo vadou, která mohla mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud k této vadě řízení
přihlédl, i když nebyla v dovolání uplatněna (srov. § 242 odst. 3 věta druhá
o.s.ř.).
Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu není správný.
Nejvyšší soud České republiky jej proto podle ustanovení § 243b odst. 2 část
věty za středníkem o.s.ř. zrušil. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek
odvolacího soudu, platí také na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší
soud České republiky i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 část první věty za
středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. května 2013
JUDr. Zdeněk Novotný
předseda senátu