21 Cdo 963/2002
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeněka Novotného v
právní věci žalobce Ing. L. K., zastoupeného advokátem, proti žalované S. A.,
s.r.o., zastoupené advokátem, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního
poměru a náhradu mzdy, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp.zn. 9
C 106/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne
21. prosince 2001, č.j. 23 Co 543/2001-176, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení
7.575,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.
Žalobce se domáhal (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby
bylo určeno, že okamžité zrušení pracovního poměru dané mu žalovanou dopisem ze
dne 2. 3. 2000 je neplatné, a aby bylo žalované uloženo zaplatit mu 1,215.000,-
Kč. Žalobu odůvodňoval zejména tím, že důvody okamžitého zrušení pracovního
poměru nejsou pravdivé a neodpovídají skutečnosti. Žalované proto sdělil, že s
okamžitým zrušením pracovního poměru nesouhlasí a že trvá na svém dalším
zaměstnávání. Protože mu žalovaná neumožnila, aby v práci pokračoval, požaduje
po ní náhradu mzdy.
Okresní soud v Mladé Boleslavi rozsudkem ze dne 11. 5. 2001, č.j. 9 C
106/2000-151, určil, že okamžité zrušení pracovního poměru dané žalovanou
žalobci dopisem ze dne 2. 3. 2000 je neplatné, žalobu na zaplacení 1,215.000,-
Kč zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů
řízení. Z provedených důkazů měl za prokázané, že pracovní smlouva, kterou dne
30. 12. 1996 uzavřel žalobce, jakožto jednatel žalované, sám se sebou a
jmenoval se do funkce ředitele společnosti, je platná, neboť neodporuje
ustanovením obchodního zákoníku ani zákoníku práce. Vycházeje dále z toho, že
Dr. S., jakožto jednatel žalované, byl oprávněn vyhotovit okamžité zrušení
pracovního poměru s žalobcem ještě před tím, než byl jako jednatel zapsán do
obchodního rejstříku, dovodil, že z obsahu ujednání mezi účastníky ze dne 27.
10. 1999 je nesporné, že zaměstnanecký poměr žalobce u žalované skončil dnem
28. 2. 2000. Proto následné okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 2. 3.
2000 „postrádá svůj smysl“, nemá žádný právní význam a žalovaná v době dání
okamžitého zrušení pracovního poměru již v žádném pracovním vztahu se žalobcem
nebyla. Protože pracovní poměr mezi žalobcem a žalovanou skončil dříve, než mu
bylo dáno okamžité zrušení pracovního poměru, nelze žalobci ani při prohlášení
neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru přiznat nároky podle
ustanovení § 61 zák. práce.
K odvolání obou účastníků Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 12. 2001,
č.j. 23 Co 543/2001-176, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a žalovanému
nepřiznal náhradu nákladů odvolacího řízení. Shodně se soudem prvního stupně
dospěl k závěru, že jednatelem „společnosti s.r.o.“ může být i zaměstnanec
společnosti, ale jen tehdy, jestliže s ním společnost uzavřela pracovní smlouvu
na jiný druh práce, než na výkon funkce jednatele. To však podle odvolacího
soudu musí platit i obráceně a jednatel tedy nemůže mít uzavřenu pracovní
smlouvu, případně být jmenován do funkce, když nevykonává jiný druh práce, než
vyplývající přímo z práv a povinností jednatele. Z ustanovení § 135 obchodního
zákoníku však podle něj nelze dovodit, že by personální a technický chod
společnosti z titulu své funkce jednatel nezajišťoval, zejména, když se soud
prvního stupně nezabýval otázkou, které úkony žalobce jako jednatel společnosti
nemohl vykonávat. Uzavřel, že pracovní poměr žalobce u žalované, založený ať
již jmenováním nebo pracovní smlouvou, vůbec nevznikl, neboť nebylo zjištěno a
prokázáno, že by funkce ředitele představovala jiný druh práce, než kterou
vykonává jednatel. Nevznikl-li mezi žalobcem a žalovanou pracovní poměr, nemohl
být okamžitě zrušen; žalobci ani nemohlo vzniknout právo na náhrady mzdy při
neplatném skončení pracovního poměru.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalobce namítá, že rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Je přesvědčen, že „služební
smlouva“, jež jej určila jednatelem žalované, nemůže být pracovní smlouvou ani
smlouvou mandátní. Navíc ji za žalovanou podepsaly osoby, které neměly zmocnění
za žalovanou jednat. Domnívá se, že je nutno rozlišovat obchodní vedení
společnosti od jednání jménem společnosti a že toliko pro jednání jménem
společnosti navenek nemůže být s jednatelem uzavřena pracovní smlouva. Nic však
nebrání tomu, uvádí dovolatel, aby byla pracovní smlouva uzavřena ohledně
obchodního vedení společnosti, neboť tato činnost, na rozdíl od jednání jménem
společnosti, směřuje dovnitř společnosti a jde při ní o rozhodování o
podnikatelských záměrech. Proto pracovní smlouva, kterou uzavřel jako jednatel
žalované sám se sebou, je platná a na základě ní vznikl pracovní poměr, který
se žalovaná pokusila ukončit žalobou napadeným okamžitým zrušením pracovního
poměru. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu
věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla, aby dovolání žalobce bylo jako nepřípustné odmítnuto, když
rozhodnutí nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Kdyby dovolací
soud dospěl k závěru, že dovolání je přípustné, mělo by být zamítnuto, neboť
rozhodnutí odvolacího soudu je správné.
Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) věc projednal podle
Občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2001 - dále jen „o.s.ř.“ a
po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo
podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., k tomu oprávněným
subjektem (účastníkem řízení), po přezkoumání věci ve smyslu ustanovení § 242
o.s.ř. bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) dospěl k závěru, že
dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný
prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.],
jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně
rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním
názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm.
b) o.s.ř.], a jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže
dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a
dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.]. Dovolání však
přípustné není ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o
peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč;
k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží [§ 237 odst. 2 písm. a) o.s.ř.]
a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo
zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení
(popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§ 237 odst. 2 písm. b)
o.s.ř.].
Podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní
stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní
otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která
je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li
právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Předpokladem přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. je
tedy závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu, popřípadě
konkrétní v něm řešená otázka, má po právní stránce zásadní význam. Otázku, zda
dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní
význam, dovolací soud řeší jako otázku předběžnou (nevydává ohledně ní žádné
rozhodnutí) a jeho kladně vyjádřeným závěrem se podané dovolání stává
přípustným.
Rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, je
pouze takové, v němž odvolací soud řešil právní otázku, která byla v
projednávané věci pro rozhodnutí sporu mezi účastníky určující
(tento předpoklad nesplňuje situace, kdy řešení příslušné právní otázky se
nemůže projevit v poměrech dovolatele, tedy, zůstane-li jeho postavení vůči
druhé straně sporu nezměněno), přičemž současně musí být splněna podmínka, že
právní význam rozhodnutí se dotýká rozhodovací činnosti soudů vůbec (má obecný
dopad na případy obdobné povahy).
Protože dovolací soud je při přezkoumávání dovoláním napadeného rozhodnutí
vázán uplatněnými dovolacími důvody (§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.), může
přípustnost dovolání z hlediska ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. zkoumat pouze
ohledně těch právních otázek, které v dovolání dovolatel označil.
Dovolatelem předestřená právní otázka správnosti závěru odvolacího soudu o tom,
zda „služební smlouva“ uzavřená mezi žalobcem a žalovanou je platná či nikoli,
však povahu otázky zásadního právního významu mít nemůže. Odvolací soud své
rozhodnutí postavil na názoru, že pracovní poměr žalobce u žalované nevznikl,
nikoli proto, že by posuzoval platnost „služební smlouvy“, ale proto, že nebylo
zjištěno a prokázáno, že by funkce ředitele společnosti představovala jiný druh
práce, než kterou vykonává jednatel. Vyřešení dovolatelem naznačené právní
otázky tak nebylo a ani nemohlo být pro rozhodnutí odvolacího soudu určující.
Otázkou, zda jednatel „společnosti s.r.o.“ může být v pracovním poměru ke
společnosti, jejímž je jednatelem, se již dovolací soudy zabývaly. Vrchní soud
v Praze ve svém rozsudku ze dne 21. 4. 1993, sp.zn. 6 Cdo 108/92, uveřejněném
ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek roč. 1995 pod pořadovým č. 13,
konstatoval, že činnost statutárního orgánu (popřípadě jeho člena, jde-li o
kolektivní orgán) obchodní společnosti s ručením omezeným nevykonává fyzická
osoba v pracovním poměru, a to ani v případě, že není společníkem. Právní
předpisy ani povaha společnosti s ručením omezeným ale nebrání tomu, aby jiné
činnosti pro tuto obchodní společnost vykonávaly fyzické osoby na základě
pracovněprávních vztahů, pokud náplní pracovního poměru (nebo jiného
pracovněprávního vztahu) není výkon činnosti statutárního orgánu. Nejvyšší soud
ČR ve svém rozsudku ze dne 17. 11. 1998, sp.zn. 21 Cdo 11/98, uveřejněném ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1999 pod pořadovým č. 63, dále
rozvedl, že z ustanovení § 14 odst. 2 zák. práce, jež vylučuje, aby jiného
zastupoval ten, jehož zájmy jsou v rozporu se zájmy zastupovaného, lze
analogicky dovodit, že statutární orgán nemůže jménem společnosti jednat,
jsou-li jeho zájmy v rozporu se zájmy společnosti.
Obě tato rozhodnutí vycházejí z toho, že činnost statutárního orgánu nevykonává
fyzická osoba v pracovním poměru, a to ani v případě, že není společníkem.
Funkce statutárního orgánu společnosti totiž není druhem práce ve smyslu
ustanovení § 29 odst. 1 písm. a) zák práce a vznik i zánik tohoto právního
vztahu není upraven pracovněprávními předpisy a řídí se obsahem společenské
smlouvy. Právní předpisy ani povaha společnosti s ručením omezeným však nebrání
tomu, aby jiné činnosti (odlišné od výkonu funkce jednatele) vykonávaly fyzické
osoby pro obchodní společnost na základě pracovněprávních vztahů.
K uvedeným východiskům se jak odvolací soud, tak dovolatel hlásí. Dovolatel
však nesprávně vychází z toho, že citovaná rozhodnutí zohledňují jen činnost
jednatele jako statutárního orgánu společnosti s ručením omezením „navenek“, a
dovozuje, že jednatel může mít uzavřenu pracovní smlouvu na výkon funkce
„obchodní vedení společnosti“. Přitom přehlíží, že výkon funkce jednatele,
jakožto statutárního orgánu obchodní společnosti, svým obsahem představuje obé,
tedy jak zastupování společnosti navenek, tak obchodní vedení společnosti. V
obou případech vykonává jednatel tyto činnosti jako statutární orgán
společnosti s ručením omezeným. Tomu ostatně odpovídají i ustanovení § 9 odst.
1 a § 27 odst. 5 zák. práce, která výslovně hovoří o tom, že statutární orgán
provádí právní úkony směrem dovnitř společnosti (činí právní úkony v
pracovněprávních vztazích jménem zaměstnavatele, provádí jmenování a odvolání
do funkcí, jež se tímto způsobem obsazují). Samotná okolnost, provádí-li
statutární orgán úkon směrem dovnitř společnosti nebo navenek, nic nemění na
tom, že jedná jako statutární orgán a že tato činnost není druhem práce ve
smyslu ustanovení § 29 odst. 1 písm. a) zák. práce. Správně proto odvolací soud
vycházel z toho, že jednatel společnosti s ručením omezeným nemůže mít uzavřenu
pracovní smlouvu, případně být jmenován do funkce, jestliže nevykonává jiný
druh práce, než vyplývající přímo z práv a povinností jednatele. Protože takto
odvolací soud rozhodl v souladu s dosud v judikatuře dovolacích soudů
zastávaným právním názorem, nepředstavuje rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí,
které má po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o.s.ř.).
Nejde-li podle závěru dovolacího soudu o otázku zásadního právního významu, je
nezbytným důsledkem tohoto závěru konečné posouzení dovolání jako
nepřípustného. Nejvyšší soud ČR je proto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty
první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Protože dovolání žalobce bylo odmítnuto, je povinen ve smyslu ustanovení § 243b
odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. nahradit žalované
náklady, které v dovolacím řízení vynaložila k účelnému uplatňování práva.
Žalovaná byla v dovolacím řízení zastoupena advokátem, a proto jí přísluší
podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za
zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů
v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva
spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za
poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů,
ve znění vyhlášky č. 49/2001 Sb., odměna za zastupování advokátem ve výši
7.500,- Kč (srov. ustanovení § 3 odst. 1 bod 6, § 7 písm. c), § 16 odst. 2, §
17 odst. 1 písm. b), § 10 odst. 3, § 14 odst. 1 a § 18 odst 1 citované
vyhlášky). Vedle odměny za zastupování žalované náleží paušální částka náhrad
za jeden úkon právní služby ve výši 75,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č.
177/1996 Sb., ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb. a č. 484/2000 Sb.). Celkovou
částku 7.575,- Kč je žalobce povinen zaplatit k rukám advokáta, který žalovanou
v tomto řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. ledna 2003
JUDr. Mojmír Putna,v.r.
předseda senátu