21 Cdo 965/2004
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci
žalobce J. S., proti žalované Z. p. m. v. Č. r., zastoupené advokátem, o
neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 10 pod sp. zn. 34 C 33/2001, o dovolání žalované proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 3. září 2003 č.j. 39 Co 71/2003-93, takto:
Rozsudek odvolacího soudu se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k
dalšímu řízení.
Dopisem ze dne 27.12.2000 žalovaná sdělila žalobci, že s ním podle ustanovení §
53 odst. 1 písm. b) zák. práce okamžitě ruší pracovní poměr. „Hrubé porušení
pracovní kázně“ spatřovala v tom, že žalobce „v určeném termínu (do
13.12.2000) nesplnil pracovní úkol“ uložený mu dne 8.12.2000 ředitelem pobočky
žalované v H. K. a spočívající „v konkretizaci tvrzení týkajících se údajného
tunelování fondů pobočky a údajně vzniklé škody zaměstnavateli zaviněné
projektantem“, která žalobce uvedl „ve svém diskusního vystoupení dne
7.12.2000“ na poradě právníků žalované společnosti v P., kde byl přítomen
ústřední ředitel žalované a dalších 21 účastníků. Žalobce „jako jeden z
vedoucích pracovníků pobočky“ přitom „měl možnost jakékoliv pochybnosti si
ihned ověřit a nechat si vysvětlit nebo doložit, což však nikdy neučinil“.
Vystoupení žalobce, kterým „de facto obvinil pracovníky pobočky ZP MV ČR v H.
K. z páchání nezákonné činnosti, což žádným důkazem nedoložil, a obvinění
projektanta“, žalovaná považuje „jako velmi závažný útok na jejich čest, pověst
a důstojnost“, zvláště byla-li obvinění „vyslovena v situaci, kdy na místě
nebyli žádní vedoucí pracovníci pobočky, kteří by mohli na žalobcova obvinění
reagovat“. Žalovaná proto „nemůže posoudit jednání žalobce jinak, než zlý
úmysl, neboť hrubě poškodilo jméno pobočky, zpochybnilo pracovní kvality
vedoucích pracovníků pobočky, vneslo neklid mezi ostatní spolupracovníky a bylo
jimi odsouzeno jako velmi nekorektní“, a „za situace, kdy žalobce zcela ztratil
důvěru pracovního kolektivu za způsob svého jednání, nemůže připustit, aby
žalobce v tomto kolektivu nadále pracoval“.
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního
poměru je neplatné. Žalobu odůvodnil tím, že u žalované pracoval od 1.5.1995
jako „právník -specialista (vedoucí právního oddělení)“ a že pracovní kázeň
zvlášť hrubým způsobem neporušil. Na výzvu o upřesnění jím přednesené kritiky
na poradě v P. žalobce dopisem ze dne 12.12.2000 sdělil ústřednímu řediteli
žalované, že „se k jednotlivým bodům nemůže vyjádřit pro nepřesnost jejich
formulace a dále zopakoval, že své výroky jinak upřesní až po novém roce“; na
další písemnou výzvu, kterou obdržel dne 27.12.2000, pak žalobce odpověděl
dopisy ze dne 28.12.2000 a 16.1.2000, v nichž některé skutečnosti upřesnil,
avšak „jejich doložení bylo vyloučeno“, protože přestal být zaměstnancem
žalované a neměl k nim již přístup. Poukázal rovněž na okolnost, že zápis z
porady zachycující jeho vystoupení nebyl z jeho strany dán k širšímu seznámení
ostatním pracovníkům právního oddělení ani jiným pracovníkům pobočky, „a tak je
to nemohlo nijak zneklidnit“. Závěrem „pro úplnost“ uvedl, že „podal trestní
oznámení na neznámého pachatele, který měl účelově některá neúplná sdělení
rozšířit, aniž by vyčkal upřesňujících podkladů, a tak se jej snažit poškodit“.
Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 27.9.2002 č.j. 34 C 33/2001-65
žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na nákladech
řízení 5.675,- Kč k rukám zástupce žalované. Ve věci samé dospěl k závěru, že
žalobce nesplnil písemnou výzvu svého nadřízeného ze dne 8.12.2000, která se
týkala upřesnění a doplnění výroků přednesených žalobcem na poradě právníků v
P. dne 7.12.2000, „a porušil tak pracovní kázeň“. Po přihlédnutí a zvážení
okolností, že žalobce jako vedoucí právního oddělení „si měl být vědom toho,
jaký negativní dopad má jeho nekonkrétní nedoložené obvinění na pobočku
žalované a zejména na jeho podřízené pracovníky“, že žalobce již „měl v
předchozím období určité problémy s dodržováním pracovní kázně“, že „po
vystoupení žalobce v P. panovala na právním oddělení a také u dalších vedoucích
pracovníků nepříjemná atmosféra nedůvěry“ (k jejímuž uklidnění žalobce nijak
„nepřispěl“) a že žalobce „svá nepodložená závažná obvinění pronesl na setkání
právníků žalované pojišťovny v P., když za pobočku H. K. zde byl přítomen pouze
žalobce a JUDr. S.“, soud prvního stupně dovodil, že jednání žalobce „dosáhlo
intenzity zvlášť hrubého porušení pracovní kázně tak, jak má na mysli ust. § 53
odst. 1 písm. b) zák. práce“, a že proto bylo okamžité zrušení pracovního
poměru, splňující i ostatní náležitosti vyžadované zákoníkem práce, dáno
žalobci platně.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 3.9.2003 č.j. 39 Co
71/2003-93 rozsudek soudu prvního stupně „ve výroku o věci samé“ změnil tak, že
určil, že „rozvázání pracovního poměru jeho okamžitým zrušením podle § 53 odst.
1 písm. b) zák. práce, provedené dopisem ze dne 27.12.2000, je neplatné“, a
rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na nákladech řízení (před
soudem prvního stupně) 8.855,- Kč a na nákladech odvolacího řízení 1.451,- Kč.
Odvolací soud zdůraznil, že ze zrušovacího projevu vůle žalované ze dne
27.12.2000 „je zcela zřejmé“, že důvodem okamžitého zrušení pracovního poměru
žalobce bylo „hrubé porušení pracovní kázně spočívající v nesplnění ředitelem
pobočky uloženého pracovního úkolu žalobci konkretizovat svá tvrzení týkající
se údajného tunelování fondů pobočky a údajně vzniklé škody zaměstnavateli
zaviněné projektantem, v určeném termínu“. Jelikož „nelze pominout to“, že
ředitel pobočky JUDr. J. M. vyzval žalobce dopisem ze dne 8.12.2000, aby
nejpozději do 13.12.2000 doplnil a upřesnil v požadovaném směru své výroky
přednesené dne 7.12.2000 na poradě právníků v P. „s tím, že v případě
nedodržení stanoveného termínu k podání vyjádření, budou se žalobcova tvrzení
považovat za nedoložená“, má odvolací soud zato, že „za tohoto stavu věci nelze
dospět k jinému názoru než tomu, že ať již byla žalobcova reakce (dopis
datovaný 12.12.2000 a adresovaný ústřednímu řediteli) vyhýbavá, nekonkrétní a
tudíž neuspokojivá, nelze na takovéto jeho jednání pohlížet jako na nesplnění
pokynu nadřízeného, které by bylo lze sankcionovat jako zvlášť hrubé porušení
pracovní kázně výjimečným opatřením, jakým okamžité zrušení pracovního poměru
je, byť tak i přes výzvu z 8.12.2000 zůstala žalobcova tvrzení nedoložena“.
Odvolací soud proto na rozdíl od soudu prvního stupně shledal předmětné
okamžité zrušení pracovního poměru neplatným právním úkonem.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání z důvodu
nesprávného právního posouzení věci. Namítala, že není správný závěr odvolacího
soudu o tom, že porušení pracovní kázně ze strany žalobce nedosahuje nejvyššího
stupně intenzity, neboť odvolací soud „vycházel pouze z formulace textu výzvy
ředitele pobočky JUDr. M. z 8.12.2000 a z odpovědi žalobce z 12.12.2000“ a v
rozporu s ustálenou judikaturou „opomenul celou řadu skutečností“ významných
pro posouzení intenzity porušení pracovní kázně, které zjistil soud prvního
stupně, a neučinil je součástí svých úvah. Zdůraznila, že odvolací soud oproti
soudu prvního stupně vůbec nepřihlédl k tomu, že žalobce byl vedoucím
zaměstnancem, „který si měl být vědom, jaký dopad a důsledky mohou mít
nekonkrétní a ničím nepodložená obvinění spolupracovníků pobočky žalované z
trestné činnosti“, že měl již dříve problémy s dodržováním pracovní kázně a že
svým nekonkrétním tvrzením, že na pobočce žalované v H. K. dochází k tunelování
základního fondu zdravotní péče, proneseným na poradě právníků v P., „vyvolal
napjatou a nepracovní atmosféru na pracovišti uvedené pobočky“. Odvolací soud
tedy podle názoru dovolatelky při hodnocení intenzity porušení pracovní kázně
dostatečně nezohlednil skutečnost, že k nesplnění pokynu nadřízeného
zaměstnance „došlo v situaci, kdy byl narušen řádný chod na pracovišti,
ohroženo plnění úkolů na pracovišti, a že situace byla natolik vážná, že se jí
zabýval i ústřední ředitel žalované, který požadoval vysvětlení a doplnění
výroků pronesených na zmíněné poradě, aby mohl podniknout odpovídající opatření
(např. nařídit šetření či podat trestní oznámení) a informovat správní radu
žalované, která je jejím nejvyšším orgánem“. Žalovaná navrhla, aby dovolací
soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k
dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o
rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.
dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a
odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba posuzovat - s ohledem na to, že předmětem řízení je
okamžité zrušení pracovní poměr dané žalobci dopisem žalované ze dne 27.12.2000
- podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č. 88/1968 Sb.,
č. 153/1969 Sb., č. 100/1970 Sb., č. 20/1975 Sb., č. 72/1982 Sb., č. 111/1984
Sb., č. 22/1985 Sb., č. 52/1987 Sb., č. 98/1987 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 3/1991
Sb., č. 297/1991 Sb., č. 231/1992 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 590/1992 Sb., č.
37/1993 Sb., č. 74/1994 Sb., č. 118/1995 Sb., č. 287/1995 Sb., č. 138/1996 Sb.,
č. 167/1999 Sb., č. 225/1999 Sb. a č. 29/2000 Sb., tedy podle zákoníku práce
ve znění účinném do 31.12.2000 (dále jen „zák. práce“).
Podle ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce zaměstnavatel může okamžitě
zrušit pracovní poměr jen výjimečně, a to pouze tehdy, porušil-li zaměstnanec
pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem.
Podle ustanovení § 55 zák. práce okamžité zrušení pracovního poměru musí
zaměstnavatel i zaměstnanec provést písemně, musí v něm skutkově vymezit jeho
důvod tak, aby jej nebylo možno zaměnit s jiným, a musí je ve stanovené lhůtě
doručit druhému účastníku, jinak je neplatné; uvedený důvod nesmí dodatečně
měnit.
Z citovaných ustanovení vyplývá, že důvod okamžitého zrušení pracovního poměru
musí být v písemném okamžitém zrušení pracovního poměru uveden tak, aby bylo
zřejmé, jaké jsou skutečné důvody, které vedou druhého účastníka pracovního
poměru k tomu, že rozvazuje pracovní poměr, aby nevznikaly pochybnosti o tom,
co chtěl účastník projevit, tj. který zákonný důvod okamžitého zrušení
pracovního poměru uplatňuje, a aby bylo zajištěno, že uplatněný důvod nebude
možné dodatečně měnit. Ke splnění hmotněprávní podmínky platného okamžitého
zrušení pracovního poměru je tedy třeba, aby důvod okamžitého zrušení
pracovního poměru byl určitým způsobem konkretizován uvedením skutečností, v
nichž účastník spatřuje naplnění zákonného důvodu tak, aby nemohly vzniknout
pochybnosti, ze kterého důvodu se pracovní poměr okamžitě zrušuje.
Při úvaze, jakým způsobem má být důvod okamžitého zrušení pracovního poměru
konkretizován tak, aby byly splněny požadavky vyplývající z ustanovení § 55
zák. práce, je třeba mít na zřeteli, že ustanovení § 53 odst. 1 zák. práce
vymezuje jen skutkové podstaty pro okamžité zrušení pracovního poměru ze strany
zaměstnavatele. K tomu, aby bylo možné v konkrétním případě posoudit, zda
okamžité zrušení pracovního poměru je platným právním úkonem, je potřeba
zjistit, zda nastaly takové skutečnosti, které právní norma předpokládá jako
důvod pro okamžité zrušení pracovního poměru. Z důvodu uvedeného v ustanovení §
53 odst. 1 písm. b) zák. práce může zaměstnavatel okamžitě zrušit pracovní
poměr tehdy, jestliže zaměstnanec svým konkrétním zaviněným jednáním porušil
pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem. Důvod okamžitého zrušení pracovního
poměru proto musí být uveden nejen tak, aby bylo zřejmé, který z důvodů
uvedených v ustanovení § 53 odst. 1 zák. práce byl uplatněn, ale současně
takovým způsobem, aby bylo nepochybné, v jakém konkrétním jednání zaměstnance
je spatřován; jen taková konkretizace použitého důvodu po skutkové stránce
zajišťuje, že nevzniknou pochybnosti o tom, z jakého důvodu byl se zaměstnancem
okamžitě zrušen pracovní poměr, a že důvod nebude možné dodatečně měnit.
Skutečnosti, které byly důvodem pro okamžité zrušení pracovního poměru, přitom
není potřebné rozvádět do všech podrobností, neboť pro neurčitost a
nesrozumitelnost projevu vůle je okamžité zrušení pracovního poměru neplatné
jen tehdy, kdyby se nedalo ani výkladem projevu vůle zjistit, proč byl pracovní
poměr okamžitě zrušen.
V posuzovaném případě odvolací soud dospěl k závěru, že ze zrušovacího projevu
vůle žalované ze dne 27.12.2000 „je zcela zřejmé“, že „důvodem okamžitého
zrušení pracovního poměru zaměstnavatelem, tj. žalovanou, bylo hrubé porušení
pracovní kázně spočívající v nesplnění ředitelem pobočky uloženého pracovního
úkolu žalobci konkretizovat svá tvrzení týkající se údajného tunelování fondů
pobočky a údajně vzniklé škody zaměstnavateli zaviněné projektantem, v určeném
termínu“. Pouze v tomto „konkrétním jednání žalobce“ žalovaná podle názoru
odvolacího soudu spatřovala důvod, pro který se žalobcem okamžitě zrušila
pracovní poměr. Ostatní okolnosti, které žalovaná uvedla v dopise ze dne
27.12.2000, odvolací soud bez dalšího nepovažoval za skutečnosti, jimiž by
žalovaná vymezila důvod okamžitého zrušení pracovní poměru po stránce skutkové.
Takovýto výklad obsahu jednostranného právního úkonu (projevu vůle) žalované
směřujícího ke skončení pracovního poměru se žalobcem však nelze považovat za
odpovídající zákonu.
Je mimo pochybnost, že výklad projevu vůle (§ 240 odst. 3 zák. práce) může
směřovat jen k objasnění jeho obsahu, tedy ke zjištění toho, co bylo skutečně
projeveno a že pomocí výkladu projevu vůle nelze „nahrazovat“ nebo „doplňovat“
vůli, kterou účastník (zaměstnavatel) v rozhodné době neměl nebo kterou sice
měl, ale kterou neprojevil (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
21.11.1996 sp. zn. 2 Cdon 198/96, uveřejněný pod č. 35 v časopise Soudní
judikatura, roč. 1998, a závěr týkající se obdobné věci, vyslovený v rozsudku
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14.10.1996 sp. zn. 3 Cdon 946/96,
uveřejněný pod č. 29 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1997). Jde
tedy o to, aby obsah projevu vůle, který jednající učinil, byl vyložen v
souladu se stavem, který existoval v době, kdy byl učiněn. Při výkladu projevu
vůle nelze ulpívat pouze na doslovném významu použitých výrazů; současně je
třeba pečlivě přihlížet ke všem okolnostem, za kterých bylo slovní nebo jiné
vyjádření učiněno a významné je i to, jak bylo vyjádření pochopeno tím, komu
byl projev vůle určen. Celkové hodnocení všech rozhodných okolností pak musí
odpovídat „pravidlům slušnosti a občanského soužití“.
Se zřetelem k uvedeným interpretačním (výkladovým) pravidlům vyplývajícím z
ustanovení § 240 odst. 3 zák. práce je třeba odvolacímu soudu vytknout, že při
objasňování obsahu okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 27.12.2000 z
hlediska skutečností, které žalovanou k tomuto zrušovacímu projevu vůle vedly,
striktně vycházel v tomto směru z nepříliš zdařile formulovaného vyjádření
žalované, že „hrubé porušení pracovní kázně spatřuje v tom, že žalobce v
určeném termínu nesplnil pracovní úkol uložený ředitelem pobočky žalované v H.
K., spočívající v konkretizaci žalobcových tvrzení týkajících se údajného
tunelování fondů pobočky a údajně vzniklé škody zaměstnavateli zaviněné
projektantem“, aniž by výslovně uvedla, proč v okamžitém zrušení pracovního
poměru zmiňuje i další skutečnosti týkající se údajně nevhodného chování
žalobce. Z obsahu písemného vyhotovení okamžitého zrušení pracovního poměru i
vzhledem k celkovým okolnostem a kontextu událostí, za kterých byl zrušovací
projev vůle žalované dne 27.12.2000 učiněn, je však nepochybné, že podstatou
skutkového vymezení důvodu okamžitého zrušení pracovního poměru bylo nejen to,
že žalobce „v určeném termínu (do 13.12.2000) nesplnil pracovní úkol uložený
ředitelem pobočky žalované v H. K. spočívající v konkretizaci žalobcových
tvrzení týkajících se údajného tunelování fondů pobočky a údajně vzniklé škody
zaměstnavateli zaviněné projektantem“, nýbrž také vyjádření nesouhlasu a výhrad
žalované vůči „diskusnímu vystoupení“ žalobce dne 7.12.2000 na poradě právníků
v P., které bylo podle jejího názoru způsobilé, s ohledem na ostouzející
(difamující) charakter výtek přednesených bez jakékoli konkretizace a důkazů,
poškodit její oprávněné zájmy.
Za tohoto stavu, kdy se odvolací soud nezabýval všemi skutečnostmi, v nichž
žalovaná spatřovala důvod okamžitého zrušení pracovního poměru podle ustanovení
§ 53 odst. 1 písm. b) zák. práce, není možné učinit ani spolehlivý závěr o tom,
zda a jakou intenzitou žalobce porušil pracovní kázeň. Závěr odvolacího soudu o
neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru, které žalovaná dala žalobci
dopisem ze dne 27.12.2000, proto zatím nemůže obstát.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný. Nejvyšší soud
České republiky jej proto zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu
řízení (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem a § 243b odst.3 věta první
o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1, § 243d odst. 1 část věty
za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 11. října 2004
JUDr. Zdeněk Novotný, v.r.
předseda senátu