21 Cdo 974/2012
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci
žalobkyně O.PO.RA, odborové organizace se sídlem v Bouzově č. 8, IČO 26991934,
zastoupené JUDr. Janou Kašpárkovou, advokátkou se sídlem v Olomouci, Blanická
č. 917/19, proti žalovanému Národnímu památkovému ústavu, příspěvkové
organizaci se sídlem v Praze 1, Valdštejnské náměstí č. 162/3, IČO 75032333,
zastoupenému JUDr. Martinem Novákem, advokátem se sídlem v Praze 7, Areál
Výstaviště č. 67, o vytvoření podmínek pro výkon činnosti žalobkyně, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 23 C 38/2005, o dovolání žalobkyně
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. února 2011 č.j. 20 Co 323/2008-263,
I. Dovolání žalobkyně se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího
řízení 4.050,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr.
Martina Nováka, advokáta se sídlem v Praze 7, Areál Výstaviště č. 67.
Žalobkyně (dříve Odborová organizace pracovníků správ památkových objektů při
Národním památkovém ústavu) se domáhala, aby byla žalovanému uložena povinnost
„poskytnout na adrese (která je sídlem žalobkyně) vytápěnou uzamykatelnou
místnost vybavenou dvěma psacími stoly, deseti židlemi, dvěma uzamykatelnými
skříňkami, věšákem, počítačem se softwarem umožňujícím vedení spisové agendy
žalobkyně, přístup k e-mailu a internetu, dále monitorem k PC, tiskárnou k PC,
telefonním přístrojem napojeným na pevnou linku, faxem a reprodukčním
(kopírovacím) zařízením, popř. namísto poskytnutí posledně dvou jmenovaných
technických zařízení umožnit bezplatně přístup k nim ve své úřadovně“, a
„hradit náklady na vytápění, elektrickou energii, úklid místnosti, nezbytné
náklady na opravy výše uvedeného technického zařízení, náklady na spotřební
materiál příslušný k tomuto technickému zařízení, především kancelářský papír,
obálky, náplně do tiskárny a další spotřební materiál“; kromě toho žalobkyně
požadovala uložení povinnosti žalovanému informovat žalobkyni a projednat s ní
konkrétně vymezené skutečnosti a opatření a umožnit žalobkyni spolurozhodovat o
fondu kulturních a sociálních potřeb. Žalobu odůvodnila zejména tím, že jí
žalovaný přes několikeré výzvy doposud nevytvořil podmínky pro řádný výkon její
činnosti tak, aby žalobkyně „mohla v souladu se svými cíli realizovat své
poslání“. Ve svém požadavku žalobkyně vycházela ze znalosti poměrů a podmínek,
za kterých u žalovaného působí jiné odborové organizace.
Obvodní soud pro Prahu (poté, co částečným rozsudkem ze dne 29.11.2006 č.j. 23
C 38/2005-44 pravomocně vyhověl žalobě o uložení informační a projednací
povinnosti žalovanému a usnesením ze dne 29.11.2006 č.j. 23 C 38/2005-42 z
důvodu částečného zpětvzetí žaloby zastavil řízení ohledně požadavku žalobkyně
na umožnění spolurozhodovat o fondu kulturních a sociálních potřeb) rozsudkem
ze dne 16.1.2008 č.j. 23 C 38/2005-88, ve znění usnesení ze dne 5.11.2008 č.j.
23 C 38/2005-107 a ze dne 15.4.2009 č.j. 23 C 38/2005-115, uložil žalovanému,
aby žalobkyni poskytl „na adrese (která je sídlem žalobkyně) vytápěnou
uzamykatelnou místnost vybavenou dvěma psacími stoly, deseti židlemi, dvěma
uzamykatelnými skříňkami, věšákem, počítačem se softwarem umožňujícím vedení
spisové agendy žalobkyně, přístup k e-mailu a internetu, dále monitorem k PC,
tiskárnou k PC, telefonním přístrojem napojeným na pevnou linku, popř. namísto
poskytnutí faxu a kopírovacího zařízení umožnit bezplatně přístup k nim ve své
provozovně“, a aby hradil „náklady na vytápění, elektrickou energii, úklid
místnosti, nezbytné náklady na opravy technického zařízení výše uvedeného,
náklady na administrativní spotřební materiál, zejména kancelářský papír,
obálky a náplně do tiskárny“, zamítl žalobu „na vybavení místnosti faxem a
kopírovacím zařízením“ a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni
náklady řízení ve výši 11.399,50 Kč a vedlejšímu účastníku (Základní organizaci
ev.č. 20-0135-3805 Odborového svazu státních orgánů a organizací se sídlem v
Bouzově č. 8, IČO 71197176) náklady řízení ve výši 5.203,50 Kč. Soud prvního
stupně zdůraznil, že podle ustanovení § 25c odst. 4 zák. práce má zaměstnavatel
povinnost vytvořit zástupcům zaměstnanců na svůj náklad (tj. bezplatně)
podmínky pro řádný výkon jejich činnosti, zejména podle svých provozních
možností jim poskytnout v přiměřeném rozsahu místnosti s nezbytným vybavením,
hradit nezbytné náklady na údržbu a technický provoz a náklady na potřebné
podklady. Tyto povinnosti zaměstnavatele je však třeba – jak dále uvedl -
posuzovat „v každém případě individuálně, a to jednak s ohledem na provozní
možnosti zaměstnavatele, přiměřenost a povinnost zaměstnavatele hradit pouze
nezbytné náklady“. Vzhledem k tomu, že z provedených důkazů vyplynulo, že „je v
silách žalovaného tuto místnost poskytnout“, a to přímo v sídle odborové
organizace (tj. na adrese Bouzov 8), soud prvního stupně žalobě vyhověl, ovšem
s výjimkou požadavku na fax a kopírovací zařízení, které „s ohledem na nízký
počet členů této odborové organizace nepovažuje za nezbytný standard“.
K odvolání žalobkyně a žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne
24.2.2011 č.j. 20 Co 323/2008-263 změnil rozsudek soudu prvního stupně (ve
znění opravných usnesení) tak, že zamítl žalobu s požadavkem, aby žalovaný
poskytl žalobkyni „v jejím sídle na adrese vytápěnou uzamykatelnou místnost
vybavenou dvěma psacími stoly, deseti židlemi, dvěma uzamykatelnými skříňkami,
věšákem, počítačem se softwarem umožňujícím vedení spisové agendy žalobkyně,
přístup k e-mailu a internetu, dále monitorem k PC, tiskárnou k PC, telefonním
přístrojem napojeným na pevnou linku, faxem a reprodukčním (kopírovacím)
zařízením, popř. namísto poskytnutí faxu a kopírovacího zařízení umožnit
bezplatně přístup k nim ve své úřadovně“, a aby hradil „náklady na vytápění,
elektrickou energii, úklid místnosti, nezbytné náklady na opravy výše uvedeného
technického zařízení, náklady na spotřební materiál příslušný k tomuto
technickému zařízení, především kancelářský papír, obálky, náplně do tiskárny a
další spotřební materiál“; současně rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit
žalovanému na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 12.000,- Kč k rukám
advokáta JUDr. Martina Nováka. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně
dovodil, že nárok žalobkyně, byť byla její žaloba podána za účinnosti zákona č. 65/1965 Sb., „je nutno vzhledem ke konstitutivnímu charakteru rozhodnutí o něm“
posoudit nikoli podle ustanovení § 25c zákona č. 65/1965 Sb., ale podle
(obsahově shodného) ustanovení § 277 zákona č. 262/2006 Sb. Zdůraznil přitom,
že smyslem tohoto ustanovení je „vytvoření základních podmínek pro činnost
zástupců zaměstnanců (odborové organizace či rady zaměstnanců), kteří u
zaměstnavatele konají práci (převážně) v pracovním poměru“, a že „účelem
odborové organizace jako občanského sdružení dle § 9a zák. č. 83/1990 Sb. je
pak hájení práv a oprávněných zájmů zaměstnanců a jejich zastupování při
kolektivním vyjednávání se zaměstnavatelem“. Z výsledků provedeného dokazování
však vyplynulo, že žalobkyně má pouze šest členů, z nichž tři jsou bývalými
zaměstnanci žalovaného, jeden jeho zaměstnancem nikdy nebyl a další dva
(předsedkyně PhDr. H. P. a místopředseda pan B.) jsou zaměstnanci žalovaného,
kterým byly dány výpovědi z pracovního poměru, ohledně nichž vedou soudní
spory, přičemž „současný stav je takový, že zaměstnancem žalovaného je z členů
žalobkyně formálně pouze předsedkyně PhDr. P., která však fakticky pro
žalovaného dlouhodobě nepracuje a byla jí dána výpověď z pracovního poměru pro
nadbytečnost“. Za tohoto stavu podle názoru odvolacího soudu žalobkyně „zcela
evidentně nezastupuje zájmy zaměstnanců žalovaného a nemá žádné členy, kteří by
pro žalovaného konali práci na hradě Bouzově, kde požaduje poskytnutí
požadovaného plnění pro výkon své činnosti“, a „nemůže se dovolávat rovného
zacházení s odborovými organizacemi ve smyslu čl. 27 odst. 2 Listiny základních
práv a svobod, neboť shora popsaný účel odborové organizace nenaplňuje“.
Proto
na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že žaloba na uložení
povinnosti žalovanému vytvořit žalobkyni požadované podmínky pro její činnost
„je zjevně nepřiměřená účelu § 277 zák. práce“, a tedy „v rozporu s dobrými
mravy podle § 14 odst. 1 zák. práce a z tohoto důvodu nelze žalobě ani zčásti
vyhovět“.
V dovolání proti tomuto rozsudku odvolacího soudu žalobkyně namítala, že „nelze
akceptovat názor odvolacího soudu, že požadavek odborové organizace na
vytvoření řádných podmínek pro její činnost ze strany zaměstnavatele je v
případě máločlenných odborových organizací šikanózní a v rozporu s dobrými
mravy“. Podle názoru dovolatelky „není možno činit rozdíly mezi odborovými
organizacemi jen kvůli počtu jejich členů“, neboť „odborové organizace
nezastupují pouze zaměstnance, jež jsou přímo jejími členy, nýbrž mohou jednat
i za odborově neorganizované zaměstnance“. Odvolací soud tak „zcela pomíjí
právo každého neorganizovaného zaměstnance vybrat si v rámci konkurenčního
prostředí odborovou organizaci k hájení svých zájmů a zejména tu skutečnost, že
stav členské základny žalobkyně je odrazem diskriminačního jednání
zaměstnavatele“, neboť – jak zdůraznila - „žalovaný tím, že žalobkyni
nevytvořil řádné podmínky pro její činnost, ji v konkurenci s ostatními
odborovými organizacemi u něj působícími záměrně znevýhodnil“, což se „odrazilo
v nezájmu ostatních zaměstnanců žalovaného stát se členem dovolatelky“. Proto
podle názoru žalobkyně „za šikanózní a základnímu právu garantovanému čl. 27
odst. 2 Listiny práv a svobod odporující je v tomto případě nutno označit
jednání žalovaného, a nikoli žalobkyně, která se jen po žalovaném domáhala
splnění jeho zákonných povinností“. Opačný názor odvolacího soudu nelze podle
jejího mínění považovat za „výraz nestranného posouzení“ a je „v zásadním
rozporu se základním právem žalobkyně vyvíjet činnost v podmínkách
srovnatelných s podmínkami, v jakých u žalovaného fungují ostatní odborové
organizace“, některé i „stejné malé (tj. nepočetné) jako dovolatelka“. Pro
posouzení „legitimnosti“ činnosti žalobkyně jako odborové organizace je zásadní
– jak dovolatelka zdůraznila – „naplnění jejího poslání, účelu a cíle“, což
ovšem odvolací soud vůbec neučinil, a jeho závěr, že žalobkyně nevyvíjí řádnou
činnost odborové organizace, nemá podle jejího názoru „oporu ve spise“, neboť
odvolací soud „zcela pominul důkazy navržené žalobkyní k prokázání jejího
tvrzení, že hájí zájmy zaměstnanců žalovaného“. Kromě toho namítala, že jí byla
nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem, jestliže „soud
zcela nepřípustně nevyhověl žádosti žalobkyně o odročení jednání z důvodů náhlé
zdravotní indispozice předsedkyně žalobkyně a jednání se tak uskutečnilo bez
přítomnosti žalobkyně“. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek
odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl, aby dovolání žalobkyně bylo „v celém rozsahu“ zamítnuto, neboť
„v případě žalobkyně nelze hovořit o jakékoli její diskriminaci“. Zdůraznil, že
příčinou nerozšíření členské základy žalobkyně nebylo nevytvoření podmínek ze
strany žalovaného, ale „jednání žalobkyně a zejména její předsedkyně PhDr. H.
P., která si prostřednictvím jí založených odborových organizací vyřizovala své
osobní účty se žalovaným“. Žalobkyně proto „ve skutečnosti nikdy nesloužila
účelu, pro který byla zřízena, tj. hájení zájmů zaměstnanců žalovaného“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
účinném do 31.12.2012 (dále též jen „o.s.ř.“), neboť dovoláním je napaden
rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1.1.2013 (srov. Čl. II bod 7
zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že
dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o
rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř
dovolání přípustné, přezkoumal napadený měnící rozsudek bez nařízení jednání
(§ 243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Opodstatněnost nároku žalobkyně, který je předmětem dovolacího řízení, je třeba
posuzovat – vzhledem tomu, že o něm bylo rozhodnuto rozsudkem odvolacího soudu,
který byl vydán dne 24.2.2011 – podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce,
ve znění účinném do 31.3.2011, tj. přede dnem, kdy nabyl účinnosti zákon č.
73/2011 Sb., o Úřadu práce České republiky a o změně souvisejících zákonů (dále
jen „zák. práce“).
Podle ustanovení § 277 zák. práce zaměstnavatel je povinen na svůj náklad
vytvořit zástupcům zaměstnanců podmínky pro řádný výkon jejich činnosti,
zejména jim poskytovat podle svých provozních možností v přiměřeném rozsahu
místnosti s nezbytným vybavením, hradit nezbytné náklady na údržbu a technický
provoz a náklady na potřebné podklady.
Citované ustanovení ukládá zaměstnavateli, aby zástupcům zaměstnanců, mezi něž
patří (vedle rady zaměstnanců a zástupce pro oblast bezpečnosti a ochrany
zdraví při práci) zejména odborové organizace (srov. § 276 odst. 1 zák. práce),
vytvořil na svoje náklady základní podmínky pro řádný výkon jejich činnosti
tak, aby mohli v pracovněprávních vztazích náležitě podporovat a hájit práva a
oprávněné zájmy zaměstnanců, které zastupují. Uvedená povinnost zaměstnavatele
má kogentní charakter a je nepochybně odůvodněna významem činnosti, kterou
odborové organizace vykonávají v zájmu zaměstnanců (jsou oprávněny vystupovat v
pracovněprávních vztazích a jako jediné mohou se zaměstnavatelem kolektivně
vyjednávat a uzavírat kolektivní smlouvy – srov. § 15 a § 22 zák. práce), a to
nejen těch, kteří jsou jejich členy, nýbrž i těch, kteří nejsou odborově
organizováni (srov. § 286 odst. 2 zák. práce). Rozsah této povinnosti ovšem
zákon stanoví toliko formou demonstrativního výčtu, při jehož aplikaci je třeba
vycházet z okolností každého konkrétního případu tak, aby zaměstnavatelem
vytvořené podmínky byly „přiměřené“ a aby vyjadřovaly to, co v konkrétním
případě lze po zaměstnavateli spravedlivě požadovat.
Při rozhodování o rozsahu povinnosti uložené zaměstnavateli v ustanovení § 277
zák. práce je třeba mít na zřeteli, že uvedené ustanovení patří k právním
normám s relativně neurčitou (abstraktní) dispozicí, tj. k takovým právním
normám, jejichž dispozice (pravidlo chování) není stanovena přímo právním
předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém
jednotlivém případě vymezil sám dispozici právní normy ze širokého, předem
neomezeného okruhu okolností. Vymezení dispozice právní normy, tedy závěr o
tom, jaký rozsah povinnosti uložené zaměstnavateli v ustanovení § 277 zák.
práce je třeba považovat vůči konkrétní odborové organizaci za přiměřený,
závisí v každém jednotlivém případě na úvaze soudu. Významným faktorem, který
bude do značné míry limitující pro rozsah poskytovaných prostor, úroveň jejich
vybavení apod., jsou nepochybně provozní možnosti zaměstnavatele (kupř. jeho
velikost, běžná úroveň vybavení kancelářských prostor zaměstnavatele,
prostorové uspořádání pracoviště). Soud přitom může přihlédnout rovněž k
reálným potřebám konkrétní odborové organizace při její činnosti u
zaměstnavatele, k počtu jejích členů, ke skutečnému účelu, pro který byla
založena, k formě a míře jejího působení u zaměstnavatele a její účasti v
pracovněprávních vztazích, k její oblibě u zaměstnanců, kteří nejsou odborově
organizováni, k míře její odkázanosti na vytvoření podmínek ze strany
zaměstnavatele apod. Působí-li proto u zaměstnavatele více odborových
organizací, může se – vzhledem k výše zmíněným hlediskům – „přiměřenost“
vytvořených podmínek ve vztahu k jednotlivým odborovým organizacím lišit, aniž
by přitom rozdílný přístup zaměstnavatele bylo možno označit za znevýhodňující
(diskriminační).
Jedním z hledisek, které může mít vliv na úsudek soudu o přiměřenosti rozsahu
povinnosti zaměstnavatele uvedené v ustanovení § 277 zák. práce, je nepochybně
to, zda a v jaké míře (příp. formě) dotčená odborová organizace působí u
zaměstnavatele a plní účel, pro který byla založena. Odborové organizace jsou
právnickými osobami a mohou v České republice bezpochyby vznikat zcela svobodně
(srov. čl. 27 Listiny základních práv a svobod), jejich vznik je založen na
tzv. evidenčním principu a je administrativně velmi jednoduchý (srov. § 9a
zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, ve znění pozdějších předpisů),
ovšem teprve odborová organizace, která „působí u zaměstnavatele“ (srov. § 276,
§ 286 zák. práce), se může (za účelem ochrany zájmů zaměstnanců) účastnit
pracovněprávních vztahů a spolu s tím požívat oprávnění, která jí ve vztahu k
zaměstnavateli dávají obecně závazné pracovněprávní předpisy. Vzhledem k tomu,
že zákon (až do 31.12.2011) blíže nevymezoval, jaké minimální podmínky
(kvantitativní či kvalitativní znaky) musí splňovat činnost odborové organizace
u zaměstnavatele, aby ji již bylo možné označit za „působení u zaměstnavatele“,
vycházela dřívější soudní praxe v této souvislosti z názoru, podle kterého
odborová organizace u zaměstnavatele působí, je-li u něj zaměstnán alespoň
jeden člen odborové organizace. Protože je jen těžko představitelné, že pouhý
jeden zaměstnanec v pracovním poměru je dostatečným vzorkem zaměstnanců, kteří
vyjádřili svoji vůli, aby u zaměstnavatele působila odborová organizace, nebyl
uvedený výklad do budoucna udržitelný (a to zejména s ohledem na rozsah
povinností, které jsou zaměstnavatelé povinni vůči odborovým organizacím
plnit), a dosavadní nejasnosti v tomto směru proto s účinností od 1.1.2012
odstranila novela zákoníku práce provedená zákonem č. 365/2011 Sb., kterým se
mění zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, a
další související zákony, která podmínky, kdy odborová organizace působí u
zaměstnavatele, oproti dosavadnímu výkladu zpřísnila tak, že nadále jsou
potřeba alespoň 3 členové, kteří jsou v pracovním poměru u zaměstnavatele
(srov. § 286 odst. 3 zák. práce ve znění účinném od 1.1.2012). I přes dřívější
nedostatečnou právní úpravu této otázky a následné legislativní snahy o její
vyřešení je však zřejmé, že již z obsahu slov „působit u zaměstnavatele“ lze
dovodit, že podstatou takového působení by měla být aktivní a zvenčí
rozpoznatelná činnost odborové organizace, přičemž těžiště takové činnosti by
se mělo nacházet přímo u zaměstnavatele; jinak lze jen stěží rozumně uvažovat o
tom, že by odborová organizace mohla náležitě plnit svůj hlavní účel, jímž je –
jak správně zdůrazňuje rovněž odvolací soud – obhajoba práv a oprávněných zájmů
zaměstnanců a jejich zastupování při kolektivním vyjednávání se zaměstnavatelem.
V projednávané věci se z výsledků dokazování a z obsahu spisu podává, že
žalobkyně jako odborová organizace vznikla a stala se právnickou osobou dne
5.3.2005 a že od podání žaloby v této věci dne 7.7.2005 až do rozhodnutí
odvolacího soudu dne 24.2.2011 měla pouze šest členů, z nichž od počátku ani
jeden nebyl v aktivním pracovním poměru u žalovaného. Členskou základnu
žalobkyně v době rozhodnutí odvolacího soudu tvořili čtyři bývalí zaměstnanci
žalovaného (včetně místopředsedy Z. B.), předsedkyně PhDr. H. V. P., jíž v
minulosti byla ze strany žalovaného (opakovaně) dána výpověď z pracovního
poměru, jejíž platnost jmenovaná napadla soudní žalobou, o níž v té době ještě
nebylo pravomocně rozhodnuto, a matka předsedkyně Ing. P., která nikdy
zaměstnancem žalovaného nebyla. Osmdesát tři zaměstnanců žalovaného, zařazených
do územního odborného pracoviště v Olomouci, vyjádřilo svůj postoj k žalobkyni
tak, že v listině označené „prohlášení zaměstnanců Národního památkového ústavu
(žalovaného)“ svými podpisy ve dnech 12. – 17.1.2007 mimo jiné potvrdili, že
„si nepřejí, aby jejich zájmy hájili a při jakýchkoli jednáních se
zaměstnavatelem je zastupovali či při jakýchkoliv jednáních vystupovali jejich
jménem členové a funkcionáři žalobkyně“ (v té době označené jako Odborová
organizace pracovníků správ památkových objektů při Národním památkovém ústavu)
„a dále členové a funkcionáři všech odborových organizací, ve kterých je
funkcionářem nebo členem PhDr. H. V. P. nebo pan Z. B.“, neboť podle názoru
podepsaných zaměstnanců „tyto odborové organizace a jejich zástupci nejsou pro
ně osobami důvěryhodnými“, které by „skutečně zastupovaly jejich zájmy vůči
zaměstnavateli“, a zároveň že „pověřují jejich zastupováním a jednáním jejich
jménem na všech jednáních ve všech pracovněprávních i jakýchkoliv jiných ve
smyslu zákona o kolektivním vyjednávání Základní odborovou organizaci NPÚ
ú.o.p. v Olomouci při Odborovém stavu pracovníků kultury a ochrany přírody,
reg. č. 46-0116-3807 se sídlem 772 11 Olomouc, Horní náměstí 25, které plně
důvěřují a vyjadřují jí tímto plnou podporu“.
Za tohoto skutkového stavu odvolací soud při svém rozhodování důvodně
akcentoval, že žalobkyně „nemá žádné členy, kteří by pro žalovaného konali
práci na hradě Bouzově, kde požaduje poskytnutí požadovaného plnění pro výkon
své činnosti“ [zaměstnancem žalovaného „je formálně pouze předsedkyně PhDr. H.
P., která však fakticky pro žalovaného dlouhodobě (od června 2004) nepracuje“]
a že „její předsedkyně i místopředseda byli již v době jejího vzniku (5.3.2005)
ve výpovědi z pracovního poměru“. Z hlediska působení a účasti žalobkyně v
pracovněprávních vztazích u žalovaného mu tudíž nelze vytýkat jeho závěr, že
žalobkyně s ohledem na svou členskou základnu i vztahy, které panují mezi
jejími členy (funkcionáři) a žalovaným, „zcela evidentně nezastupuje zájmy
zaměstnanců žalovaného“ a „nenaplňuje tak shora popsaný účel odborové
organizace“. Namítá-li dovolatelka, že „stav členské základny žalobkyně je
odrazem diskriminačního jednání zaměstnavatele“, potom přehlíží, že „nezájem
ostatních zaměstnanců žalovaného stát se členem dovolatelky“ – jak je zřejmé z
jejich prohlášení z ledna 2007 - vyplývá především z chování samotné žalobkyně,
a nelze proto ani očekávat rozšíření členské základny žalobkyně do budoucna.
Jak vyplývá se shora podaného výkladu, uvedené skutkové okolnosti nepochybně
mají významný vliv na úsudek soudu, jaký rozsah povinnosti uložené
zaměstnavateli v ustanovení § 277 zák. práce je třeba v posuzovaném případě
považovat vůči žalobkyni za přiměřený. Odvolacímu soudu lze přisvědčit, že za
daných okolností je požadavek žalobkyně, aby jí žalovaný na svoje náklady
vytvořil podmínky pro její činnost v rozsahu uvedeném v žalobě, „zjevně
nepřiměřený účelu ustanovení § 277 zák. práce“, a důvodně lze uvažovat o tom,
že ve smyslu ustálené judikatury (srov. právní názor vyjádřený v rozsudku
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28.6.2000 sp. zn. 21 Cdo 992/99,
uveřejněný pod č. 126 v časopise Soudní judikatura, roč. 2000) jde o výkon
práva v rozporu s dobrými mravy (souborem nepsaných společenských a mravních
pravidel, která jsou ve společnosti v převážné míře uznávaná) ve smyslu
ustanovení § 14 odst. 1 zák. práce, jestliže z výsledků dokazování a z obsahu
spisu vyplynulo, že jednání žalobkyně jako odborové organizace již od okamžiku
jejího vzniku nesměřuje k dosažení účelu a smyslu sledovaného právní normou,
tj. k obhajobě práv a oprávněných zájmů zaměstnanců žalovaného a jejich
zastupování při kolektivním vyjednávání se zaměstnavatelem (žalovaným), nýbrž
jde především o výraz sporů, které dlouhodobě vedou se žalovaným (někteří)
funkcionáři žalobkyně.
Opodstatněná není ani námitka dovolatelky, že jí byla v průběhu řízení
nesprávným postupem odvolacího soudu odňata možnost jednat před soudem,
jestliže odvolací soud nevyhověl její žádosti o odročení jednání a věc
projednal bez přítomnosti žalobkyně.
Odnětím možnosti jednat před soudem (zmatečností) ve smyslu ustanovení § 229
odst. 3 o.s.ř. se podle ustálené judikatury rozumí takový postup soudu, jímž
znemožnil účastníku řízení realizaci těch procesních práv, která mu zákon
přiznává, například právo účastnit se jednání, činit přednesy, navrhovat
důkazy, vyjadřovat se k provedeným důkazům apod. (srov. kupř. usnesení
Nejvyššího soudu ČR ze dne 23.4.1997 sp. zn. 2 Cdon 1420/96, uveřejněné pod č.
1 v časopise Soudní judikatura, roč. 1997). Soud odejme účastníku možnost
jednat před soudem mimo jiné v případě, že věc v rozporu s ustanovením § 101
odst. 3 o.s.ř. projedná v nepřítomnosti účastníka nebo bez výslovného návrhu
účastníka v nepřítomnosti jeho zástupce, jestliže z důležitého důvodu (tkvícího
v jejich osobách) požádali o odročení jednání (srov. například usnesení
Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.2.1996 sp. zn. 3 Cdon 1021/96, uveřejněné pod č.
62 v časopise Soudní judikatura, roč. 1998, nebo usnesení Nejvyššího soudu ČR
ze dne 28.2.2001 sp. zn. 20 Cdo 1358/99, uveřejněné pod č. 79 v časopise Soudní
judikatura, roč. 2001). Za důležitý důvod, pro který účastník (jeho zástupce)
může požádat o odročení jednání, se ve smyslu ustanovení § 101 odst. 3 o.s.ř.
považuje jak okolnost (událost), která účastníku (jeho zástupci) objektivně
(nezávisle na jeho vůli) zabrání zúčastnit se jednání (například zdravotní
indispozice, účast u jiného jednání nebo služební cesta), tak i okolnost
účastníkem (jeho zástupcem) případně způsobená nebo jinak zaviněná, lze-li je v
dané situaci považovat za důležité.
V projednávané věci z obsahu spisu vyplývá, že odvolací soud nařídil odvolací
jednání na den 24.2.2011 v 10 hodin a že předvolání k tomuto jednání bylo
žalobkyni doručeno dne 21.1.2011. Elektronickým podáním ze dne 23.2.2011, které
bylo doručeno prostřednictvím veřejné datové sítě elektronické podatelně
odvolacího soudu téhož dne v 19.22 hodin, žalobkyně požádala o odročení tohoto
jednání s odůvodněním, že „osoba za žalobkyni jednající (předsedkyně žalobkyně
PhDr. H. P.) si dnes v podvečer po pádu ze schodů bolestivě zhmoždila kyčel,
narazila kostrč a podvrtla kotník a v tomto stavu není schopna cestovat k
soudu“. Příslušný senát odvolací soudu následujícího dne dopoledne projednal
odvolání žalobkyně proti rozsudku soudu prvního stupně a rozhodl o něm v
nepřítomnosti žalobkyně.
Je mimo pochybnost, že výše popsanou zdravotní indispozici předsedkyně
žalobkyně by bylo možné pokládat za důležitý důvod, pro který by soud mohl
nařízené jednání odročit; nejde však o jedinou okolnost, která může být pro
tuto úvahu významná. Důležitost důvodu, pro který účastník řízení žádá o
odročení jednání, je totiž třeba vždy posuzovat s přihlédnutím ke všem
okolnostem konkrétního případu. I když účastník řízení uvádí - obecně vzato -
důvod jinak způsobilý vést k závěru o odročení jednání, není soud vždy povinen
takový důvod akceptovat, a to zejména tehdy, není-li využíván v souladu se
smyslem a účelem ustanovení § 101 odst. 3 o.s.ř. Uvedené hledisko je významné
rovněž při rozhodování dovolacího soudu o tom, zda řízení je skutečně z tohoto
důvodu postiženo zmatečností ve smyslu ustanovení § 229 odst. 3 o.s.ř., neboť v
opačném případě by se jednalo o přepjatý formalismus vyžadující bezpodmínečné
dodržení určitého postupu, aniž by měl svůj vlastní obsahový podklad. O takové
situaci lze důvodně uvažovat v projednávané věci, kdy žalobkyně v dovolání –
jak vyplývá z jeho obsahu – toliko obecně konstatuje, v čem ustálená soudní
judikatura spatřuje odnětí možnosti jednat před soudem, aniž by jasně uvedla, v
jakých konkrétních procesních právech byla postupem odvolacího soudu (tím, že
podle jejího názoru „zcela nepřípustně nevyhověl její žádosti o odročení
jednání“) zkrácena, tedy co konkrétně by byla u dotčeného jednání před
odvolacím soudem učinila, kdyby byla přítomna. Kromě toho nelze přehlédnout,
že, i když – objektivně vzato – je pochopitelné, že v době, kdy odvolací soud
rozhodoval o tom, zda jednat bude či nebude, nemohla omlouvající se předsedkyně
žalobkyně předložit lékařské potvrzení, měla žalobkyně, jestliže s postupem
odvolacího soudu nesouhlasila a svou kritiku následně hodlala vyjádřit v
podaném dovolání, doložit důvod, pro který žádala o odročení jednání, alespoň
dodatečně, aby tak zabránila možných pochybnostem.
Z uvedeného vyplývá, že napadený měnící rozsudek odvolacího soudu je z hlediska
uplatněného dovolacího důvodu věcně správný. Protože nebylo zjištěno, že by
rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení § 229 odst.
1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která
mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České
republiky dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243b odst. 2, části věty před
středníkem o.s.ř. zamítl.
V dovolacím řízení vznikly žalovanému v souvislosti se zastoupením advokátem
náklady, které spočívají v paušální odměně ve výši 3.750,- Kč [srov. § 7 písm.
c), § 10 odst. 3 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č.
49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb. a Čl. II
vyhlášky č. 64/2012 Sb.] a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon
právní služby ve výši 300,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve
znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004
Sb., č. 276/2006 Sb. a č. 399/2010 Sb.), celkem ve výši 4.050,- Kč. Protože
dovolání žalobkyně bylo zamítnuto, dovolací soud jí podle ustanovení § 243b
odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. uložil, aby žalovanému
tyto náklady nahradila. Žalobkyně je povinna přiznanou náhradu nákladů řízení
zaplatit k rukám advokáta, který žalovaného v tomto řízení zastupoval (§ 149
odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. ledna 2013
JUDr. Zdeněk Novotný
předseda senátu