21 Cdo 980/2014
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Ljubomíra Drápala v
právní věci žalobců a) RNDr. P. P., zastoupeného Milanem Bláhou, advokátem se
sídlem v Praze 9 - Kyjích, Lánská č. 65, a b) Ing. M. P., zastoupeného JUDr.
Alanem Korbelem, advokátem se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Vodičkova č.
736/17, proti žalovaným 1) Ing. E. Š., zastoupenému Mgr. Janem Kutějem,
advokátem se sídlem v Praze 5, Lamačova č. 824/9, a 2) Ing. R. Š., zastoupenému
Mgr. Petrem Křížákem, MBA., LL.M., advokátem se sídlem v Ostravě, Purkyňova č.
787/6, o neúčinnost darovací smlouvy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod
sp. zn. 13 C 389/2009, o dovolání žalobce a) proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 9. října 2013 č. j. 13 Co 3/2013-665, takto:
Rozsudek městského soudu se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k
dalšímu řízení.
Žalobci se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 8 dne 4. 12. 2009
domáhali určení, že darovací smlouva uzavřená mezi žalovanými jako obdarovanými
a B. Š. jako dárkyní, na základě níž nabyli žalovaní nemovitosti, a to „budovu
č. p. 1036 v Praze 8 – Libni na pozemku p. č. 1081, pozemek p. č. 1081 v Praze
8 – Libni a pozemek p. č. 1082 v Praze 8 – Libni, vše zapsáno v listu
vlastnictví č. 1277 u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu pro obec P.,
katastrální území L.“, je vůči žalobcům neúčinná. Žalobu zdůvodnili zejména
tím, že ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 12 C 102/2002
soud zrušil podílové spoluvlastnictví žalobců a B. Š. (matky žalovaných) k
uvedeným nemovitostem, přikázal je do výlučného vlastnictví B. Š. a uložil jí
povinnost zaplatit každému žalobci 2.400.000,- Kč. B. Š. však „ještě dříve“,
než měla zaplatit žalobcům uvedenou částku, uzavřela se žalovanými darovací
smlouvu, kterou jim darovala předmětné nemovitosti. Žalobci mají za to, že B.
Š., která nemá žádný jiný majetek a jejímž příjmem je pouze starobní důchod,
učinila toto jednání v úmyslu zmařit uspokojení pohledávek žalobců, kterým
dosud nezaplatila částky 1.650.000,- Kč [žalobci a)] a 119.375,- Kč [žalobci
b)], a že žalovaným byl tento její úmysl „zcela evidentní“.
Obvodní soud pro Prahu 8 – poté, co usnesením ze dne 11. 2. 2011 č. j. 13 C
389/2009-214 zastavil řízení „mezi žalobcem b) a oběma žalovanými“ z důvodu
zpětvzetí žaloby žalobcem b) - rozsudkem ze dne 21. 2. 2011 č. j. 13 C
389/2009-247 žalobě žalobce a) vyhověl a rozhodl, že žalovaní jsou povinni
společně a nerozdílně zaplatit žalobci a) na náhradě nákladů řízení 12.960,- Kč
k rukám advokáta JUDr. Alana Korbela. Poté, co dovodil, že žalobce a) i
žalovaní jsou v řízení věcně legitimováni a že žaloba byla podána ve lhůtě
uvedené v ustanovení § 42a odst. 2 občanského zákoníku, dospěl k závěru, že
byly splněny podmínky odporovatelnosti právním úkonům stanovené v ustanovení §
42a občanského zákoníku, protože uzavřením darovací smlouvy mezi B. Š. a
žalovanými dne 4. 9. 2009 byla zkrácena vymahatelná pohledávka žalobce a) vůči
dlužnici B. Š. podle rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 16. 12. 2008
sp. zn. 12 C 102/2002, kterou dlužnice, jež se stala osobou „prakticky
nemajetnou“ a „závislou na starobním důchodu a na půjčkách“, uspokojila jen
částečně, a protože žalovaní, kteří byli osobami jí blízkými, neprokázali, že v
době uzavření darovací smlouvy nemohli znát úmysl dlužnice zkrátit žalobce a)
jako svého věřitele.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 16. 11. 2011 č. j. 13 Co 391/2011-315
zrušil rozsudek soudu prvního stupně a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Dospěl k
závěru, že soud prvního stupně odňal žalovanému 1) možnost jednat před soudem
ve smyslu ustanovení § 229 odst. 3 občanského soudního řádu, neboť věc dne 21.
2. 2011 projednal v jeho nepřítomnosti a v nepřítomnosti jeho zástupce,
přestože zástupce žalovaného 1) čtyři dny před jednáním soudu prvního stupně,
při němž byl vyhlášen rozsudek, požádal soud o odročení jednání na pozdější
termín z důvodu „kolize termínu“ jednání s termínem odvolacího jednání
nařízeného na tentýž den Krajským soudem v Brně ve věci vedené u něj pod sp.
zn. 44 Co 211/2010, jakož i z důvodu „kolize“ s dalšími třemi jednáními, kde
vystupoval rovněž jako zástupce účastníka, a to v řízení vedeném u Městského
soudu v Praze pod sp. zn. 55 Cm 415, 416 a 417/2010. Současně uložil soudu
prvního stupně, aby se zabýval tím, „jaká je nyní v důsledku žalovanými
namítaných a prokazovaných částečných úhrad a B. Š. vůči žalobci učiněných
úkonů započtení aktuální výše předmětné žalobcovy pohledávky“.
Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 6. 6. 2012 č. j. 13 C 389/2009-530
určil, že „darovací smlouva uzavřená mezi žalovanými jako obdarovanými, na
straně jedné, a paní B. Š., jako dárcem na straně druhé, v části, jíž žalovaný
Ing. R. Š. nabyl pozemek parc. č. 1082 v Praze 8, Libni zapsaný na LV 10686 u
Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, pro obec P., katastrální území L.,
je vůči žalobci RNDr. P. P., neúčinná“, zamítl žalobu o určení, že „darovací
smlouva uzavřená mezi žalovanými jako obdarovanými, na straně jedné, a paní B. Š., jako dárcem na straně druhé, v části, jíž žalovaní nabyli nemovitosti, a to
budovu č. p. v P. 8, L., na pozemku parc. č. 1081, a pozemek parc. č. 1081 v
Praze 8, Libni, vše zapsáno v listu vlastnictví č. 1277 u Katastrálního úřadu
pro hlavní město Prahu, pro obec P., katastrální území L., je vůči žalobci
RNDr. P. P., neúčinná“, a rozhodl, že žalovanému 1) se nepřiznává náhrada
nákladů řízení vůči žalobci a že mezi žalobcem a žalovaným 2) nemá žádný z
účastníků právo na náhradu nákladů řízení. Poté, co dovodil, že žalobce je ve
věci aktivně legitimován, neboť rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne
16. 12. 2008 sp. zn. 12 C 102/2002 bylo zrušeno podílové spoluvlastnictví
žalobců a B. Š. k uvedeným nemovitostem a nemovitosti byly „svěřeny“ do
výlučného vlastnictví B. Š., které byla uložena povinnost zaplatit každému
žalobci 2.400.000,- Kč do třiceti dnů od právní moci rozsudku, která nastala
dne 3. 9. 2009, že žalovaní (synové B. Š.) jsou ve věci pasivně legitimováni,
neboť předmětné nemovitosti jim dlužnice B. Š. darovala darovací smlouvou ze
dne 4. 9. 2009, že žaloba byla podána v zákonem stanovené tříleté lhůtě, že
uzavřením darovací smlouvy mezi dlužnicí a žalovanými byla zkrácena vymahatelná
pohledávka žalobce a) vůči dlužnici podle rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8
ze dne 16. 12. 2008 sp. zn. 12 C 102/2002, kterou dlužnice, jež se stala osobou
„prakticky nemajetnou“ a „závislou na starobním důchodu a na půjčkách“,
uspokojila jen částečně, a že s ohledem na vztah mezi dlužnicí a žalovanými,
kteří jsou navzájem blízkými osobami, se presumuje úmysl dlužnice zkrátit
žalobce a) jako svého věřitele a vědomost obou žalovaných o „existenci“ tohoto
úmyslu, a co přihlédl k tomu, že dlužnice byla rozsudkem Obvodního soudu pro
Prahu 8 sp. zn. 2 T 108/2011 odsouzena pro trestný čin poškozování věřitele
podle ustanovení § 256 odst. 1 písm. a), odst. 3 trestního zákona, dospěl k
závěru, že v době podání žaloby a v době vyhlášení předchozího rozsudku soudu
prvního stupně sice byly splněny všechny podmínky pro použití ustanovení § 42a
občanského zákoníku, že je však třeba vzít v úvahu „změny, které nastaly do
vyhlášení rozsudku“, zejména „úhradu téměř celé jistiny pohledávky“ žalobce a)
za dlužnicí.
S přihlédnutím k tomu, že odporovatelným úkonem ušly z majetku
dlužnice nemovitosti v hodnotě asi 10.000.000,- Kč a že její dluh vůči žalobci
a) je v současnosti „v řádu statisíců korun“, usoudil, že „rozhodnutí o
neúčinnosti celého darování by neodpovídalo smyslu právní úpravy, kterou je
umožnění vedení exekuce věřiteli vůči majetkovým hodnotám v dispozici třetí
osoby“. Neúčinnost darovací smlouvy vůči žalobci a) proto vyslovil pouze ve
vztahu k pozemku parc. č. 1082 v Praze – Libni, neboť „hodnota tohoto pozemku
postačuje v případě exekučního či vykonávacího řízení k úhradě pohledávky
žalobce“.
K odvolání žalobce a) a žalovaných Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 10.
2013 č. j. 13 Co 3/2013-665 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl
žalobu, aby bylo určeno, že „darovací smlouva uzavřená mezi žalovanými jako
obdarovanými na straně jedné a paní B. Š., jako dárcem na straně druhé, v
části, jíž žalovaný Ing. R. Š. nabyl pozemek parc. č. 1082 v Praze 8, Libni,
zapsaný na LV 10686 u Katastrálního úřadu pro Hlavní město Prahu, pro obec P.,
katastrální území L., je vůči žalobci neúčinná“, potvrdil rozsudek soudu
prvního stupně v „zamítavém výroku“ a rozhodl, že žalovaným se nepřiznává právo
na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Ze skutečnosti, že dlužnice
B. Š. byla za své jednání spočívající v uzavření předmětné darovací smlouvy
pravomocně odsouzena pro trestný čin poškozování věřitele podle ustanovení §
256 odst. 1 písm. a), odst. 3 trestního zákona, s odkazem na rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2011 sp. zn. 20 Cdo 663/2009 dovodil, že
darovací smlouva uzavřená mezi dlužnicí a žalovanými je podle ustanovení § 39
občanského zákoníku absolutně neplatná pro rozpor se zákonem (zákonem č.
140/1961 Sb., trestní zákon). Právní názor, že právní úkon, jímž dlužník zmaří
uspokojení svého věřitele tím, že zcizí část svého majetku, a naplní tak
skutkovou podstatu trestného činu poškozování věřitele podle ustanovení § 256
odst. 1 písm. a) trestního zákona, je absolutně neplatný, vyjádřený v uvedeném
rozsudku Nejvyššího soudu, neshledal v rozporu s právním názorem Nejvyššího
soudu vyjádřeným v rozsudku ze dne 1. 7. 2008 sp. zn. 29 Odo 1027/2006, podle
něhož je neplatný podle ustanovení § 39 občanského zákoníku právní úkon, který
obě smluvní strany uzavřely v úmyslu zkrátit uspokojení pohledávek věřitelů
jedné z nich, neboť v případě řešeném v tomto rozsudku nebyla ani jedna smluvní
strana odporovaného právního úkonu pravomocně odsouzena pro trestný čin
poškozování věřitele; za takové situace je pak třeba, aby „úmysl poškodit
věřitele byl shledán u obou smluvních stran, jinak nejde o neplatný právní
úkon“. Uzavřel, že úspěšně odporovat lze pouze platnému právnímu úkonu, přičemž
odporovatelnost právního úkonu, který je neplatný, nelze vyslovit.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce a) dovolání. Namítá, že
rozsudek odvolacího soudu je v rozporu s ustálenou judikaturou, která považuje
za neplatný právní úkon uzavíraný všemi účastníky s úmyslem zkrátit věřitele,
která ale naproti tomu dovodila, že o platný, avšak odporovatelný právní úkon
jde tehdy, kdy má úmysl zkrátit věřitele pouze některý z účastníků právního
úkonu; v posuzovaném případě byla za trestný čin odsouzena pouze dárkyně B. Š.,
nikoli však obdarovaní. Má za to, že právní úkon zkracující uspokojení
vymahatelné pohledávky dovolatele je „nedělitelný“, a že proto „nelze určit, že
část právního úkonu je neúčinná, kdežto jeho jiná část neúčinná není“.
Posuzování „přiměřenosti“ není v řízení o určení neúčinnosti právního úkonu
podle názoru dovolatele na místě, neboť by to ve svém důsledku vedlo k
„nemožnosti se odporovatelnosti dovolat“. Žalobce a) navrhl, aby dovolací soud
zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný 1) k dovolání žalobce a) uvedl, že darovací smlouva ze dne 4. 9. 2009
není neplatným, nýbrž odporovatelným právním úkonem, neboť v trestním řízení
nevyšlo najevo, že by se žalovaní jakkoli podíleli na trestném činu poškozování
věřitele. Darovací smlouvě však nelze úspěšně odporovat, neboť „dlužník svůj
dluh zcela uhradil“.
Žalovaný 2) k dovolání uvedl, že „spoluvlastnický podíl ve výši 2.400.000,- Kč
je do rozhodování dovolacího soudu zcela jistě zaplacen“, a že proto pozbývá
smyslu rozhodovat o dovolání a „případně dokonce rušit rozhodnutí Městského
soudu v Praze a tím pádem i rozhodnutí soudu prvního stupně“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení bylo zahájeno přede
dnem 1. 1. 2014 (srov. Čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku
odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě
uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou
přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
V projednávané věci bylo provedeným dokazováním mimo jiné zjištěno (správnost
skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu - jak vyplývá z ustanovení
§ 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. - nepodléhá), že rozsudkem
Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 16. 12. 2008 sp. zn. 12 C 102/2002, který
nabyl právní moci dne 3. 9. 2009, bylo zrušeno podílové spoluvlastnictví B. Š.
a žalobců a) a b) k budově č. p. postavené na pozemku parc. č. 1081, k pozemku
parc. č. 1081 a k pozemku parc. č. 1082, vše v Praze 8 – Libni, katastrální
území L. a že tyto nemovitosti byly přikázány do „výlučného“ vlastnictví B. Š.,
které byla uložena povinnost zaplatit každému žalobci 2.400.000,- Kč do 30 dnů
od právní moci rozsudku. Dne 4. 9. 2009 byla mezi B. Š. a žalovanými (jejími
syny) uzavřena darovací smlouva, kterou B.a Š. darovala každému žalovanému
jednu polovinu budovy č. p., postavené na pozemku parc. č. 1081, a pozemku
parc. č. 1081 a žalovanému 2) celý pozemek parc. č. 1082, vše v Praze 8 –
Libni, katastrální území L.. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 2.
11. 2011 sp. zn. 2 T 108/2011 byla B. Š. uznána vinnou z trestného činu
poškozování věřitele podle ustanovení § 256 odst. 1 písm. a), odst. 3 trestního
zákona, kterého se dopustila tím, že dne 4. 9. 2009 v Praze 8 v sídle Úřadu
městské části Praha 9, ihned poté, co dne 3. 9. 2009 nabyl právní moci rozsudek
Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 16. 12. 2008 sp. zn. 12 C 102/2002, kterým
bylo zrušeno podílové spoluvlastnictví B. Š. a žalobců k uvedeným nemovitostem
a tyto nemovitosti byly přikázány do jejího výlučného vlastnictví a současně jí
byla uložena povinnost zaplatit do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku
každému žalobci 2.400.000,- Kč, podepsala darovací smlouvu, na jejímž základě
převedla předmětné nemovitosti v hodnotě 9.600.000,- Kč na své syny Ing. R. Š.
a Ing. E. Š., aniž by po nich žádala jakoukoli finanční kompenzaci, a ještě
téhož dne doručila Katastrálnímu úřadu pro hl. m. Prahu návrh na „vklad převodu
vlastnického práva“ k nemovitostem podle této smlouvy, ačkoli si byla vědoma,
že od této chvíle disponuje pouze finanční částkou ve výši 3.150.000,- Kč a
nemá jiný majetek, je pouze uživatelkou starobního důchodu a společné jmění
manželů má zúženo pouze na obvyklé vybavení domácnosti, takže nebude schopna
oprávněné pohledávky žalobců v plné výši uspokojit, přičemž uspokojila pouze
pohledávku žalobce b), jemuž po jednostranném „zápočtu pohledávky za náklady
řízení“ ve výši 119.375,- Kč uhradila ve lhůtě splatnosti částku 2.280.625,- Kč
a žalobci a) dne 13. 10. 2009 uhradila pouze částku 869.375,- Kč, čímž po
jednostranném započtení „pohledávky za náklady řízení“ ve výši 119.375,- Kč
poškozenému žalobci a) způsobila škodu ve výši 1.411.250,- Kč. Usnesením
Městského soudu v Praze ze dne 22. 3. 2012 sp. zn. 5 To 93/2012 bylo odvolání
B. Š. proti uvedenému odsuzujícímu rozsudku zamítnuto.
Za tohoto skutkového stavu závisí napadený rozsudek odvolacího soudu mimo jiné
na vyřešení otázky hmotného práva, zda lze odporovat smlouvě, kterou dlužník
uzavřel s jinou osobou v úmyslu zkrátit uspokojení pohledávky svého věřitele,
aniž by ve stejném úmyslu jednala i druhá smluvní strana. Protože odvolací soud
se při řešení této právní otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu, je dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení
§ 237 o. s. ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud
České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalobce a) je opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že
žalobce a) se domáhá určení, že je vůči němu právně neúčinná darovací smlouva
ze dne 4. 9. 2009 – podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění
zákonů č. 58/1969 Sb., č. 131/1982 Sb., č. 94/1988 Sb., č. 188/1988 Sb., č.
87/1990 Sb., č. 105/1990 Sb., č. 116/1990 Sb., č. 87/1991 Sb., č. 509/1991 Sb.,
č. 264/1992 Sb., č. 267/1994 Sb., č. 104/1995 Sb., č. 118/1995 Sb., č. 89/1996
Sb., č. 94/1996 Sb., č. 227/1997 Sb., č. 91/1998 Sb., č. 165/1998 Sb., č.
159/1999 Sb., č. 363/1999 Sb., č. 27/2000 Sb., č. 103/2000 Sb., č. 227/2000
Sb., č. 367/2000 Sb., č. 229/2001 Sb., č. 317/2001 Sb., č. 501/2001 Sb., č.
125/2002 Sb., č. 135/2002 Sb., č. 136/2002 Sb. a č. 320/2002 Sb., nálezu
Ústavního soudu č. 476/2002 Sb., zákonů č. 88/2003 Sb., č. 37/2004 Sb., č.
47/2004 Sb., č. 480/2004 Sb. a č. 554/2004 Sb., nálezu Ústavního soudu č.
278/2004 Sb. a zákonů č. 359/2005 Sb., č. 56/2006 Sb., č. 57/2006 Sb., č.
107/2006 Sb., č. 115/2006 Sb., č. 160/2006 Sb., č. 264/2006 Sb., č. 315/2006
Sb., č. 443/2006 Sb., č. 296/2007 Sb., č. 230/2008 Sb. č. 306/2008 Sb., č.
384/2008 Sb. a č. 215/2009 Sb., tedy podle občanského zákoníku ve znění účinném
do 31. 10. 2009 (dále jen „obč. zák.“).
Podle ustanovení § 42a odst. 1 obč. zák. se věřitel může domáhat, aby soud
určil, že dlužníkovy právní úkony, pokud zkracují uspokojení jeho vymahatelné
pohledávky, jsou vůči němu právně neúčinné; toto právo má věřitel i tehdy,
je-li nárok vůči dlužníkovi z jeho odporovatelného úkonu již vymahatelný anebo
byl-li již uspokojen.
Podle ustanovení § 42a odst. 2 obč. zák. odporovat je možné právním úkonům,
které dlužník učinil v posledních třech letech v úmyslu zkrátit své věřitele,
musel-li být tento úmysl druhé straně znám, a právním úkonům, kterými byli
věřitelé dlužníka zkráceni a k nimž došlo v posledních třech letech mezi
dlužníkem a osobami jemu blízkými (§ 116 a § 117 obč. zák.), nebo které dlužník
učinil v uvedeném čase ve prospěch těchto osob, s výjimkou případu, když druhá
strana tehdy dlužníkův úmysl zkrátit věřitele i při náležité pečlivosti nemohla
poznat.
Podle ustanovení § 42a odst. 3 obč. zák. právo odporovat právním úkonům lze
uplatnit vůči osobě, v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn, nebo které vznikl
z odporovatelného úkonu dlužníka prospěch.
Podle ustanovení § 42a odst. 4 obč. zák. právní úkon, kterému věřitel s
úspěchem odporoval, je vůči němu neúčinný potud, že věřitel může požadovat
uspokojení své pohledávky z toho, co odporovatelným úkonem ušlo z dlužníkova
majetku; není-li to dobře možné, má právo na náhradu vůči tomu, kdo měl z
tohoto úkonu prospěch.
Smyslem žaloby podle ustanovení § 42a obč. zák. (odpůrčí žaloby) je - uvažováno
z pohledu žalujícího věřitele - dosáhnout rozhodnutí soudu, kterým by bylo
určeno, že je vůči němu neúčinný dlužníkem učiněný právní úkon, jenž zkracuje
uspokojení jeho vymahatelné pohledávky. Rozhodnutí soudu, kterým bylo odpůrčí
žalobě vyhověno, pak představuje podklad k tomu, že se věřitel může na základě
titulu způsobilého k výkonu rozhodnutí (exekučního titulu), vydaného proti
dlužníku, domáhat nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) postižením toho, co
odporovaným (právně neúčinným) právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku, a to
nikoliv proti dlužníku, ale vůči osobě, s níž nebo v jejíž prospěch byl právní
úkon učiněn. V případě, že uspokojení věřitele z tohoto majetku není dobře
možné, musí se věřitel - místo určení neúčinnosti právního úkonu - domáhat, aby
mu ten, komu z odporovatelného právního úkonu dlužníka vznikl prospěch, vydal
takto získané plnění. Odpůrčí žaloba je tedy právním prostředkem sloužícím k
uspokojení vymahatelné pohledávky věřitele v řízení o výkon rozhodnutí
(exekučním řízení), a to postižením věcí, práv nebo jiných majetkových hodnot,
které odporovaným právním úkonem ušly z dlužníkova majetku, popřípadě vymožením
peněžité náhrady ve výši odpovídající prospěchu získanému z odporovatelného
právního úkonu (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999 sp. zn.
2 Cdon 1703/96, uveřejněný pod č. 26 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, roč. 2000).
K odpůrčí žalobě je aktivně věcně legitimován (§ 42a odst. 1 obč. zák.)
věřitel, jehož pohledávka za dlužníkem je vymahatelná (srov. též rozsudek
Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 11. 1996 sp. zn. 15 Co 714/95,
uveřejněný pod č. 12 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1998),
jestliže dlužníkovy právní úkony zkracují její uspokojení. Věřitelem je ten,
kdo má za dlužníkem pohledávku (ať splatnou či nesplatnou, popř. budoucí).
Vymahatelnou se rozumí taková pohledávka, jejíž splnění lze vynutit cestou
výkonu rozhodnutí (exekuce), tj. pohledávka, která byla věřiteli přiznána
vykonatelným rozhodnutím nebo jiným titulem, podle kterého lze nařídit výkon
rozhodnutí (exekuci). Dlužníkovy právní úkony zkracují pohledávku věřitele
zejména tehdy, jestliže vedou ke zmenšení majetku dlužníka a jestliže v
důsledku nich nastalé zmenšení majetku má současně za následek, že věřitel
nemůže dosáhnout uspokojení své pohledávky z majetku dlužníka, ačkoliv - nebýt
těchto úkonů - by se z majetku dlužníka alespoň zčásti uspokojil (srov. též
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2002 sp. zn. 21 Cdo 549/2001,
uveřejněný pod č. 64 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2002).
Břemeno tvrzení a důkazní břemeno o tom, že pohledávka je vymahatelná a že
dlužníkovy právní úkony objektivně zkracují její uspokojení, nese věřitel.
Pasivní věcná legitimace k odpůrčí žalobě je upravena v ustanovení § 42a odst.
3 obč. zák. Žaloba o určení, že dlužníkův právní úkon je vůči věřiteli
neúčinný, může být úspěšná jen tehdy, byla-li podána vůči osobě, s níž nebo v
jejíž prospěch byl právní úkon učiněn. Žaloba o zaplacení peněžité náhrady,
která je opodstatněná - jak plyne z ustanovení § 42a odst. 4 obč. zák. - tehdy,
není-li dobře možné uspokojení věřitele z toho, co odporovatelným právním
úkonem ušlo z dlužníkova majetku, musí směřovat vůči osobě, které vznikl z
odporovatelného právního úkonu dlužníka prospěch.
Podmínky, za nichž věřitel může odporovat právním úkonům dlužníka, uvádí
ustanovení § 42a odst. 2 obč. zák. Z toho, jak vymezuje podmínky
odporovatelnosti právním úkonům dlužníka, nevyplývá, že by předpokladem
odporovatelnosti muselo být zkrácení uspokojení již vymahatelné pohledávky
věřitele nebo splatné pohledávky věřitele. Protože je možné odporovat právním
úkonům dlužníka, které zkracují věřitele (učiněným v úmyslu zkrátit věřitele),
postačuje, aby dlužník sledoval svým jednáním zkrácení jakékoliv pohledávky
svého věřitele; není vůbec rozhodné, zda šlo o pohledávku splatnou či
nesplatnou, popřípadě budoucí, nebo zda pohledávka byla vymahatelnou. Pro
uplatnění odporu je z tohoto hlediska významné jen to, že věřitel skutečně má
vůči dlužníku pohledávku (tedy že je jeho věřitelem) a že dlužník učinil právní
úkon v úmyslu zkrátit její uspokojení, tj. že svým právním úkonem úmyslně
nastolil takový stav, který věřiteli znemožňuje nebo ztěžuje uspokojení jeho
pohledávky z dlužníkova majetku. Požadavek, aby žalující věřitel měl
vymahatelnou pohledávku, je otázkou věcné legitimace; k tomu, aby žalující
věřitel byl věcně legitimován, postačuje, aby jeho pohledávka za dlužníkem byla
vymahatelnou alespoň v době rozhodnutí soudu o jím podané odpůrčí žalobě (srov.
též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 1999 sp. zn. 31 Cdo 1704/98, který
byl uveřejněn pod č. 27 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2000).
Odporovatelným je - jak dále vyplývá z ustanovení § 42a odst. 2 obč. zák. -
takový právní úkon dlužníka, který učinil v posledních třech letech v úmyslu
zkrátit své věřitele, musel-li být tento úmysl druhé straně znám; břemeno
tvrzení a důkazní břemeno v tomto směru nese věřitel. Jsou-li „druhou stranou“
v právním úkonu s dlužníkem osoby dlužníkovi blízké (například osoby uvedené v
ustanovení § 116 obč. zák.), není prokázání jejich vědomosti o úmyslu dlužníka
cum animo fraudandi podmínkou odporovatelnosti; jejich vědomost o úmyslu
dlužníka zkrátit dlužníkovy věřitele v takovémto případě zákon předpokládá a je
na osobách dlužníkovi blízkých, aby prokázaly, že úmysl dlužníka zkrátit
věřitele tehdy (tj. v době právního úkonu) nemohly i při náležité pečlivosti
poznat.
Určením právní neúčinnosti právního úkonu ve smyslu ustanovení § 42a obč. zák.
(vyhověním odpůrčí žalobě) nastává stav tzv. relativní bezúčinnosti dotčeného
právního úkonu. Odporovatelný právní úkon zůstává platným právním úkonem a
vyvolává právní následky, avšak v poměrech účastníků se na něj hledí tak, jako
by nenastaly jeho účinky. V případě, že právní úkon je neplatný (ať absolutně,
nebo relativně), jeho právní účinky vůbec nenastávají (práva a povinnosti z
neplatného právního úkonu nemohou vzniknout); na právní vztahy se hledí stejně,
jako by vůbec nebyl učiněn. Z uvedeného mimo jiné vyplývá, že pouze platný
právní úkon může být úspěšně napaden odpůrčí žalobou; právní úkon, který není
platný a který tedy nevyvolává žádné právní účinky, nemůže naplnit jeden ze
základních předpokladů odporovatelnosti, tj. zkrácení uspokojení pohledávek
dlužníkových věřitelů. Neplatnost právního úkonu má přednost před jeho
odporovatelností také proto, že působí proti všem, zatímco odporovatelnost se
týká pouze poměrů účastníků, ohledně nichž byla vyslovena pravomocným
rozhodnutím soudu. Protože odporovat lze pouze platnému právnímu úkonu, má
případné zjištění o tom, že právní úkon je neplatný, mimo jiné za následek, že
odpůrčí žalobě nemůže být vyhověno (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 26. 4. 2001 sp. zn. 21 Cdo 1811/2000, uveřejněný pod č. 134 v časopisu
Soudní judikatura, roč. 2001).
Podle ustanovení § 39 obč. zák. je neplatný právní úkon, který svým obsahem
nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.
Právním úkonem, který svým účelem odporuje zákonu, a který je proto podle
ustanovení § 39 obč. zák. neplatný, je též smlouva uzavřená mezi smluvními
stranami v úmyslu (se záměrem) zkrátit možnost uspokojení pohledávky věřitele
jedné z nich [srov. ustanovení § 256 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve
znění pozdějších předpisů, účinném do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zák.“), o
trestném činu poškozování věřitele a ustanovení § 256a tr. zák. o trestném činu
zvýhodňování věřitele (s účinností od 1. 1. 2010 srov. § 222 a 223 zákona č.
40/2009 Sb., trestní zákoník)]. Neplatnou však z tohoto důvodu bude jen
smlouva, při jejímž uzavření sledovaly úmysl (záměr) dosáhnout výsledku
odporujícímu zákonu obě (všechny) smluvní strany (srov. odůvodnění již
zmíněného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2001 sp. zn. 21 Cdo 1811/2000
nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2008 sp. zn. 29 Odo 1027/2006,
který byl uveřejněn pod č. 40 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč.
2009). Jestliže by úmysl zkrátit možnost uspokojení pohledávky věřitele
sledoval při uzavření smlouvy jen dlužník, nebyla by smlouva neplatná, ale – za
předpokladu, že strana, v jejíž prospěch byla smlouva uzavřena nebo které z ní
vznikl prospěch, o tomto úmyslu dlužníka věděla (byl jí znám) nebo musela vědět
(musel jí být znám), a za splnění dalších podmínek odporovatelnosti podle
ustanovení § 42a obč. zák. – věřitel by se mohl domáhat určení, že smlouva je
vůči němu právně neúčinná.
Uzavřením smlouvy v úmyslu zkrátit možnost uspokojení pohledávky svého věřitele
se dlužník může dopustit – jak vyplývá z ustanovení § 256 a 256a tr. zák. (s
účinností od 1. 1. 2010 z ustanovení § 222 a 223 zákona č. 40/2009 Sb., trestní
zákoník) – trestného činu. Okolnost, že tímto svým jednáním dlužník naplnil
skutkovou podstatu trestného činu a že byl za něj v trestním řízení pravomocně
odsouzen, však sama o sobě (bez dalšího) nemůže vést k závěru o neplatnosti
uzavřené smlouvy, neboť tak by tomu mohlo být jen – jak vyplývá z výše
uvedeného – v případě, že by úmysl dlužníka zkrátit možnost uspokojení
věřitelovy pohledávky sledovala i druhá smluvní strana (aniž by bylo významné,
zda se tímto jednáním též dopustila trestného činu a zda za něj byla
odsouzena). Závěr, že smlouva, jejímž uzavřením se dlužník dopustil trestného
činu poškozování nebo zvýhodňování věřitele, za který byl odsouzen, je
neplatným právním úkonem bez ohledu na to, zda také druhá smluvní strana
uzavřela smlouvu v úmyslu zkrátit možnost uspokojení pohledávky věřitele,
nevyplývá ani z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2011 sp. zn. 20 Cdo
663/2009, na který poukazuje odvolací soud (nehledě k tomu, že ve věci, v níž
byl tento rozsudek vydán, ani – jak je zřejmé z jeho odůvodnění - k odsouzení
dlužníka, který uzavřel dohodu o bezúplatném převodu členských práv a
povinností v bytovém družstvu se záměrem zkrátit uspokojení svého věřitele, za
trestný čin nedošlo, neboť trestní řízení vedené proti němu bylo zastaveno).
Z uvedeného plyne, že smlouva, kterou dlužník uzavřel s jinou osobou v úmyslu
zkrátit možnost uspokojení pohledávky svého věřitele a jejímž uzavřením se
dopustil trestného činu, za který byl odsouzen, není neplatná, jestliže ji ve
stejném úmyslu neuzavřela i druhá smluvní strana; taková smlouva je za podmínek
uvedených v ustanovení § 42a obč. zák. odporovatelným právním úkonem.
V projednávané věci se dlužnice B. Š. uzavřením darovací smlouvy se žalovanými
dne 4. 9. 2009 dopustila trestného činu poškozování věřitele podle ustanovení §
256 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zák., za který byla pravomocně odsouzena.
Protože však v řízení nebylo prokázáno, že by žalovaní tuto darovací smlouvu
uzavřeli s dlužnicí B. Š. v oboustranně shodném úmyslu zkrátit možnost
uspokojení pohledávek žalobců jako věřitelů B. Š., nemůže být darovací smlouva
– jak vyplývá z výše uvedeného – jen z důvodu odsouzení B. Š. pro trestný čin
neplatným právním úkonem, a závěr odvolacího soudu, že jí z tohoto důvodu nelze
úspěšně odporovat, proto není správný.
Protože rozsudek odvolacího soudu není správný, neboť spočívá na nesprávném
právním posouzení věci, a protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího
řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku
odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky jej – aniž by se zabýval
námitkami dovolatele týkajícími se „nedělitelnosti“ právního úkonu zkracujícího
uspokojení jeho vymahatelné pohledávky a posuzování „přiměřenosti“ v řízení o
určení neúčinnosti právního úkonu, které směřují proti závěrům uvedeným v
odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, na nichž odvolací soud svůj rozsudek
nezaložil - zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu
(Městskému soudu v Praze) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první
věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. března 2015
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu