21 Cdo 994/2001
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce J. Ch. proti
žalovanému M. P., spol. s r.o., o neplatnost výpovědi z pracovního poměru,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 9 C 151/98, o dovolání
žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. května 2000 č.j. 54
Co 154/2000-68, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Dopisem ze dne 17.12.1997 žalovaný sdělil žalobci, že mu dává výpověď z
pracovního poměru podle ustanovení § 46 odst.1 písm.f) zák. práce. Podle
žalovaného se žalobce dopustil zvlášť hrubého porušení pracovní kázně tím, že
vedoucímu zaměstnanci ostrahy panu P. sdělil: \"jestli si nevydělám tak si
nakradu\" a že je \"důvodné podezření\", že žalobcovy \"kroky budou nadále
takové, aby na akci bývalého areálu Č. T. a.s. působil\" žalovanému \"újmu tak,
že v důsledku jeho jednání obdrží výpověď ze smlouvy\".
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je
neplatná. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že k platnému rozvázání pracovního
poměru z důvodu porušení pracovní kázně je zapotřebí, aby se zaměstnanec
dopustil zaviněného porušení povinností uložených mu právními předpisy,
vnitřními předpisy zaměstnavatele a závaznými pokyny vedoucích zaměstnanců.
Žalobce neporušil žádnou konkrétní pracovní povinnost a tvrzení žalovaného,
obsažená v dopise ze dne 17.12.1997, jsou nepravdivá.
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 15.10.1999 č.j. 9 C 151/98-46 žalobě
vyhověl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů
řízení 9.600,- Kč. Na základě provedených důkazů dospěl k závěru, že výpověď z
pracovního poměru je neplatným právním úkonem, neboť žalovaný v dopise ze dne
17.12.1997 neuvádí, kdy měl žalobce uvedený výrok pronést, a tvrzení v něm
obsažená \"jsou spíše úvahou nebo dohadem, ale nikoliv konkrétním porušením
pracovní kázně\". Námitku žalovaného, že žalobce neprokázal naléhavý právní
zájem na určení neplatnosti výpovědi, soud prvního stupně odmítl s odůvodněním,
že žaloba \"se opírá\" o ustanovení § 64 zák. práce a že žalobce proto nemusí
prokazovat naléhavý právní zájem na požadovaném určení, jako je tomu jinak u
žalob, u nichž \"je právním podkladem § 80 písm.c) o.s.ř.\".
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24.5.2000 č.j. 54
Co 154/2000-68 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalovaný je
povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení 2.150,- Kč \"na
účet\" advokátky a že návrh na připuštění dovolání se zamítá. Odvolací soud
shodně se soudem prvního stupně dovodil, že žaloba na určení neplatnosti
rozvázání pracovního poměru \"se opírá\" o ustanovení § 64 zák. práce a že
proto není třeba prokazovat naléhavý právní zájem na požadovaném určení.
Sdělení žalobce uvedené v dopise ze dne 17.12.1997 není možné považovat - i
kdyby \"jeho existence byla prokázána\" - za konkrétní porušení pracovní kázně.
Protože nebyly splněny \"zákonné důvody\", pro které by žalovaný mohl se
žalobcem rozvázat pracovní poměr výpovědí podle ustanovení § 46 odst.1 písm.f)
zák. práce, je žaloba opodstatněná. Návrh žalovaného na vyslovení přípustnosti
dovolání proti rozsudku odvolací soud zamítl s odůvodněním, že pro rozhodnutí o
věci nemohou mít zásadní právní význam žalovaným nastolené otázky, zda žaloba
na určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru je žalobou určovací ve smyslu
ustanovení § 80 písm. c) o.s.ř., zda je proto zapotřebí, aby žalobce doložil
naléhavý právní zájem na požadovaném určení, zda na určení neplatnosti výpovědi
je dán naléhavý právní zájem \"již z titulu ust. § 64 zák. práce\" a zda
naléhavý právní zájem u žaloby na určení neplatnosti rozvázání pracovního
poměru není dán tehdy, není-li současně uplatněn konkrétní požadavek na plnění,
přičemž tento nedostatek není \"zhojen prostým prohlášením\", že v budoucnu
bude žaloba uvedeného typu podána.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Nesouhlasí s
právním názorem soudů, že žalobce nemusel prokazovat naléhavý právní zájem na
určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, neboť se tato žaloba \"opírá\"
o ustanovení § 64 zák. práce. Žalovaný poukazuje na ustanovení § 80 o.s.ř.,
podle něhož žaloby mohou být nejen \"statusové, na plnění a určovací\", ale i
jiné, a dovozuje, že uplatněná žaloba \"z uvedeného základního vymezení
nevybočuje\" a že nelze zaměňovat instituty procesní a hmotněprávní. Podle
názoru žalovaného je žaloba na určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru
žalobou určovací ve smyslu ustanovení § 80 písm.c) o.s.ř. a pro rozhodnutí této
věci je zapotřebí, aby žalobce doložil naléhavý právní zájem na požadovaném
určení. Na určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru nemůže být dán
naléhavý právní zájem \"již z titulu pouhého ust. § 64 ZP\", nýbrž je zapotřebí
jej na základě konkrétních okolností dokládat; naléhavý právní zájem u žaloby
na určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru není většinou dán tehdy, není-
li současně uplatněn konkrétní požadavek na plnění, přičemž tento nedostatek
není \"zhojen prostým prohlášením\", že v budoucnosti bude žaloba uvedeného
typu podána. Přípustnost dovolání žalovaný dovozuje z ustanovení § 239 odst.2
o.s.ř. a navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc
vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) věc projednal
podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 - dále jen
\"o.s.ř.\" (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému
rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst.
1 o.s.ř., projednal věc bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a po
jejím přezkoumání ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř. dospěl k závěru, že
dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný
prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu (s výjimkou rozsudků,
kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo že zde
není), jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř.
Dovolání je též přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn
rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé [§ 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř.].
Dovolání je přípustné také proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen
rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v
dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který
dřívější rozhodnutí zrušil [§ 238 odst. 1 písm. b) o.s.ř.]. Dovolání je rovněž
přípustné proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí
soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí
vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce
zásadního významu (§ 239 odst. 1 o.s.ř.). Nevyhoví-li odvolací soud návrhu
účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před
vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení,
kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem
přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§ 239 odst. 2 o.s.ř.).
Žalovaný napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu
prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení § 238
odst.1 písm.a), § 238 odst.1 písm.b) a § 239 odst.1 o.s.ř. není přípustné a
protože z obsahu spisu nevyplývá (a ani to dovolatel netvrdí), že by rozsudek
odvolacího soudu byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení § 237 odst.
1 o.s.ř., může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění
předpokladů uvedených v ustanovení § 239 odst.2 o.s.ř.
Podle ustanovení § 239 odst.2 o.s.ř. může být dovolání přípustné jen tehdy,
jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo
úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň
o právní otázku zásadního významu. Právním posouzením je činnost, při níž soud
aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje-li ze
skutkového zjištění (skutkové podstaty), jaká mají účastníci podle příslušného
právního předpisu práva a povinnosti. Při aplikaci práva jde tedy o to, zda byl
použit správný právní předpis a zda byl také správně vyložen.
O rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu jde nejen
tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která v projednávané
věci měla pro meritorní rozhodnutí zásadní význam (tedy nešlo o posouzení
takové právní otázky, které pro rozhodnutí ve věci nebylo určující). Rozhodnutí
odvolacího soudu musí současně mít po právní stránce zásadní význam z hlediska
rozhodovací činnosti soudů vůbec (mající obecný dopad na případy obdobné
povahy). Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní význam
zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších
soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebyla vyřešena nebo jejíž
výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil (vyšší soudy při svém
rozhodování řeší takovou otázku rozdílně, takže nelze hovořit o ustálené
judikatuře), nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak,
než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů, popřípadě v rozhodnutí
nižšího soudu, které bylo vyššími soudy přijato a za účelem sjednocení
judikatury uveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek [rozhodnutí
odvolacího soudu představuje v tomto směru odlišné (\"nové\") řešení této
právní otázky].
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 239 odst.2 o.s.ř. není založena už tím,
že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní
stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže rozhodnutí
odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Žalovaný v dovolání nastoluje otázku, zda lze žalobě o určení neplatnosti
rozvázání pracovního poměru výpovědí vyhovět, jestliže žalobce netvrdil a tedy
ani neprokázal na požadovaném určení naléhavý právní zájem, a současně
dovozuje, že neplatnost rozvázání pracovního poměru výpovědí může být určena
jen tehdy, tvrdil-li a prokázal-li žalobce na tomto určení naléhavý právní
zájem.
Podle ustanovení § 80 písm. c) o.s.ř. návrhem na zahájení řízení (žalobou) lze
uplatnit, aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či
není, je-li na tom naléhavý právní zájem.
Podle ustanovení § 64 zák. práce neplatnost rozvázání pracovního poměru
výpovědí, okamžitým zrušením, zrušením ve zkušební době nebo dohodou může jak
zaměstnavatel, tak i zaměstnanec uplatnit u soudu nejpozději ve lhůtě dvou
měsíců ode dne, kdy měl pracovní poměr skončit tímto rozvázáním.
Žalobou podle ustanovení § 64 zák. práce uplatňují zaměstnanec nebo
zaměstnavatel neplatnost právního úkonu o rozvázání pracovního poměru;
ustanovení § 64 zák. práce umožňuje zaměstnanci nebo zaměstnavateli domáhat se
neplatnosti rozvázání pracovního poměru i tehdy, netrvá-li zaměstnanec na tom,
aby ho zaměstnavatel dále zaměstnával, nebo netrvá-li zaměstnavatel na tom, aby
zaměstnanec dál konal svoji práci. Předmětem žaloby o neplatnost rozvázání
pracovního poměru podle ustanovení § 64 zák. práce je existence právní
skutečnosti (neplatnosti právního úkonu o rozvázání pracovního poměru), nikoli
přímo určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není. Právní zájem na určení
právní skutečnosti u této žaloby vyplývá přímo z ustanovení § 64 zák. práce a
není potřebné jej za řízení výslovně tvrdit a ani prokazovat. Z tohoto důvodu u
žaloby podle ustanovení § 64 zák. práce nepřichází v úvahu zkoumání naléhavého
právního zájmu na určení neplatnosti právního úkonu o rozvázání pracovního
poměru, jak je tomu jinak u určovací žaloby podle ustanovení § 80 písm.c) o.s.ř.
K uvedeným závěrům již v minulosti dospěla judikatura soudů (srov. například
odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29.10.1997 sp. zn.
2 Cdon 1155/96, uveřejněného pod č. 114 v časopise Soudní judikatura, roč.
1997), přijímá je i právní teorie [srov. například Hochman, J.: Pracovní právo
v soudní praxi (Právní vztahy a nároky zaměstnanců a zaměstnavatelů), Praha
1992, str. 209, a Handl, V., Rubeš, J. a kol.: Občanský soudní řád, komentář,
Praha 1985, I. díl, str. 359] a dovolací soud nemá žádný důvod tuto ustálenou
judikaturu soudů měnit.
Z uvedených závěrů odvolací soud - jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku
- v projednávané věci vycházel. Protože odvolací soud věc rozhodl v souladu s
ustálenou judikaturou, dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání proti
rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 239 odst.2 o.s.ř. není z hlediska
žalovaným nastolené právní otázky přípustné.
Protože proti napadenému rozsudku odvolacího soudu není dovolání žalovaného
přípustné ani podle ustanovení § 239 odst.2 o.s.ř., Nejvyšší soud České
republiky dovolání podle ustanovení § 243b odst. 4 věty první a § 218 odst. 1
písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 4 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 o.s.ř., neboť žalovaný s
ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a žalobci v
dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. února 2002
JUDr. Ljubomír Drápal,v.r.
předseda senátu