21 Cdo 997/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci
žalobce Ing. J. K., zastoupeného JUDr. Ivanem Werlem, advokátem se sídlem ve
Velkém Meziříčí, Vrchovecká č. 74/2, proti žalované Kooperativě pojišťovně,
a.s., Vienna Insurance Group se sídlem v Praze 1, Templová č. 747, IČO
47116617, o odškodnění pracovního úrazu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1
pod sp. zn. 23 C 66/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 22. září 2010 č.j. 13 Co 264/2010-318, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. září 2010
č.j. 13 Co 264/2010-318, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu
1 ze dne 19.4.2010 č.j. 23 C 66/2004-267 ve věci samé (tj. ve výroku, kterým
byla zamítnuta žaloba o zaplacení náhrady za ztrátu na výdělku za období od
4.9.2001 do 29.10.2004 ve výši 359.177,- Kč a o placení pravidelného měsíčního
peněžitého důchodu počínaje dnem 1.11.2004), není přípustné podle ustanovení §
237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. (kasační usnesení odvolacího soudu ze dne
22.10.2008 č.j. 13 Co 314/2008-183, po kterém soud prvního stupně rozhodl ve
věci samé jinak, než ve svém předchozím rozsudku, nezavazovalo soud prvního
stupně právním názorem ve věci samé, nýbrž obsahovalo pokyny k odstranění
procesních pochybení a k doplnění dokazování, neboť soud prvního stupně chybně
formuloval rozsudečný výrok a neúplně zjistil skutkový stav) a nebylo shledáno
přípustným ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť napadený
rozsudek odvolacího soudu nemá (nemůže mít) po právní stránce zásadní význam ve
smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že k
úrazu, z něhož žalobce odvozuje svůj nárok, došlo dne 4.9.2001 - podle zákona
č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31.3.2002, tj. do dne, než
nabyl účinnosti zákon č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní
správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích)
(srov. § 364 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce) – dále jen „zák.
práce“.
Podle ustanovení § 190 odst. 1 zák. práce došlo-li u zaměstnance při plnění
pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním k poškození na zdraví nebo k
jeho smrti úrazem (pracovní úraz), odpovídá za škodu tím vzniklou
zaměstnavatel, u něhož byl zaměstnanec v době úrazu v pracovním poměru.
Předpoklady odpovědnosti zaměstnavatele vůči zaměstnanci za škodu při pracovním
úrazu podle ustanovení § 190 odst. 1 zák. práce jsou pracovní úraz (poškození
na zdraví zaměstnance nebo jeho smrt úrazem, k němuž došlo při plnění
pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním), vznik škody a příčinná
souvislost mezi pracovním úrazem a vznikem škody. Odpovědnost za škodu při
pracovním úrazu je tzv. objektivní odpovědností; zaměstnavatel tedy odpovídá za
samotný výsledek (za škodu), aniž je uvažováno jeho případné zavinění.
V posuzované věci se žalobce domáhá po žalované (původně FIRST OUTSOURCING,
s.r.o. se sídlem v Praze 1, Michalská č. 12, IČO 25776428) odškodnění za úraz
(poranění hlavy a mozku), který utrpěl dne 4.9.2001 kolem třetí hodiny ranní v
důsledku pádu na hotelových schodech v době, kdy se jako zaměstnanec obchodní
společnosti FIRST OUTSOURCING, s.r.o. účastnil tzv. team-buildingové akce
pořádané v Kácově – Tichonicích ve dnech 3. a 4.9.2001. Žalovaná, na niž poté,
co původně žalovaný zaměstnavatel žalobce zanikl bez právního nástupce, přešla
povinnost k odškodnění pracovního úrazu žalobce, odmítá žalobci poskytnut
požadované odškodnění s odůvodněním, že k úrazu žalobce nedošlo při činnosti,
která by souvisela s plněním pracovních úkolů.
Problematikou přímé souvislosti utrpěného úrazu s plněním pracovních úkolů v
rámci tzv. team-buildingu se dovolací soud již minulosti zabýval (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu České Republiky ze dne 12.2.2009 sp. zn. 21 Cdo
5060/2007, uveřejněný pod č. 115 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek,
ročník 2009, na který poukazuje i odvolací soud v posuzované věci). Vycházel
přitom z pojetí tzv. team-buildingu, který bývá chápán – tak jako tomu bylo i v
projednávané věci - jako intenzivní a záměrné (cílené) budování a rozvíjení
pracovního potenciálu pracovních týmů, kdy zejména bývá kladen důraz na
prohloubení motivace a vzájemné důvěry, na zlepšení výkonnosti a komunikace
mezi členy pracovního kolektivu, na zlepšení týmové kreativity apod. S
přihlédnutím k uvedenému smyslu a účelu těchto aktivit, organizovaných v zájmu
zaměstnavatele zpravidla formou výjezdní akce zaměstnanců (pracovní cesty),
zaujal stanovisko, že pro závěr, zda poškození zdraví, které zaměstnanec utrpěl
při některé z aktivit v rámci tzv. team-buildingu, může být považováno za
pracovní úraz, není rozhodující formální označení tohoto kurzu týmové
spolupráce v příslušných dokumentech, nýbrž vlastní obsahová náplň činnosti
(„úseku“ pracovní cesty), při které zaměstnanec úraz utrpěl, a že – jak dále
dovodil - kdyby bylo prokázáno, že k poškození zdraví zaměstnance došlo v rámci
některé z plánovaných aktivit, jejichž smyslem a účelem bylo prohloubení
vzájemných interpersonálních vazeb zaměstnanců, jejich schopnosti vzájemné
kooperace a schopnosti spolupráce s ostatními zaměstnanci, mohlo by se jednat –
nazíráno jak z hlediska pořádajícího zaměstnavatele, tak z hlediska věcného
(vnitřního účelového) jednotlivého zaměstnance – o „účast na školení k
prohloubení kvalifikace“, kterou je zaměstnavatel oprávněn zaměstnanci uložit
(srov. § 141a zák. práce), a tedy o činnost v přímé souvislosti s plněním
pracovních úkolů ve smyslu ustanovení § 25 odst. 4 nařízení vlády č. 108/1994
Sb., kterým se provádí zákoník práce a některé další zákony (ve znění účinném
do 2.6.2004).
V projednávané věci odvolací soud – jak vyplývá z odůvodnění napadeného
rozsudku – z uvedeného právního názoru dovolacího soudu důsledně vycházel.
Nelze mu proto důvodně – jak to činí žalobce v dovolání – vytýkat, že podle
shora uvedených hledisek zkoumal vlastní obsahovou náplň činnosti, při níž dne
4.9.2001 v časných ranních hodinách došlo k poškození zdraví žalobce. V tomto
směru odvolací soud postupoval plně v souladu s ustálenou judikaturou
dovolacího soudu, na níž dovolací soud nemá důvod cokoliv měnit.
Závěr, jaký odvolací soud v této souvislosti učinil, však není – jak se
dovolatel mylně domnívá – otázkou právní, nýbrž představuje skutkové zjištění
soudu. Jedná se o výsledek dokazování (hodnocení důkazů), při němž soud hodnotí
důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich
vzájemné souvislosti, a přihlíží přitom pečlivě ke všemu, co vyšlo za řízení
najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (srov. § 132 o.s.ř.). Správnost tohoto
závěru, lze v dovolacím řízení zpochybnit dovolacím důvodem uvedeným v
ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. Jestliže tedy dovolatel na rozdíl od
skutkového zjištění soudů obou stupňů (že žalobce utrpěl úraz při činnosti,
která „nebyla součástí plánovaných aktivit team-buildingové akce“ a „zjevně se
svojí povahou blížila společnému bezcílnému pobytu zaměstnanců majícímu povahu
zaměstnavatelem placené zábavy“, a tudíž „není v přímé souvislosti s plněním
pracovních úkolů“), předestírá vlastní (opačné) skutkové závěry, nezpochybňuje
tím právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla
pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující. Podstatou jeho námitek
je nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud (a soud prvního stupně, s
jehož závěry se ztotožnil) přihlížel (namítá-li, že listina obsahující „údajný“
program teambuildingové akce „je pro zjištění skutkového stavu, především
programu plánovaných společných aktivit, zcela bezvýznamná“) a jak provedené
důkazy hodnotil, jestliže vytýká soudům, že „výsledek hodnocení důkazů
neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o.s.ř.“ a že „myšlenkové
závěry o pravdivosti či nepravdivosti důkazů (zvláště důkazů výpovědí svědků),
k nimž soudy ve věci dospěly, představují akt libovůle soudu a nejsou výsledkem
logického myšlenkového postupu“.
Jestliže žalobce dále v dovolání ve prospěch svých úvah rozvíjí polemiku o
(ne)pravdivosti tvrzení o přítomnosti alkoholu v krvi, resp. opilosti žalobce v
době úrazu, potom nepřihlíží náležitě k tomu, že uvedená skutečnost by
(eventuelně) mohla mít význam až z hlediska zproštění odpovědnosti
zaměstnavatele za pracovní úraz ve smyslu ustanovení § 191 odst. 1 písm. b)
nebo § 191 odst. 2 písm. b) zák. práce; pro závěr soudů o tom, že „žalobcem
utrpěný úraz není úrazem pracovním“, a že proto v projednávané věci nebyly
splněny předpoklady odpovědnosti zaměstnavatele za škodu podle ustanovení § 190
odst. 1 zák. práce, který vychází ze shora uvedeného skutkového zjištění, že
žalobce neutrpěl úraz při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s
ním, však nemá žádný vliv. Stejně tak za dané situace (kdy nebylo prokázáno
poškození zdraví žalobce při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s
ním) není z hlediska odpovědnosti zaměstnavatele podle ustanovení § 190 odst. 1
zák. práce podstatné, zda zaměstnavatel (eventuelně) porušil některou ze svých
povinností, které mu ukládá zákon ve vztahu k zaměstnancům.
Protože soud každý procesní úkon účastníka řízení (tedy i vymezení dovolacího
důvodu) posuzuje podle jeho obsahu, i když byl nesprávně označen (srov. § 41
odst. 2 o.s.ř.), nepředstavují námitky žalobce v dovolání uplatnění dovolacího
důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale jen dovolacího
důvodu podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř., případně také – pokud jde o
námitku porušení zásady rovnosti stran a práva na spravedlivý proces a
nestrannost soudu – dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a)
o.s.ř. Dovolací soud však nemohl správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska
těchto dovolacích důvodů přezkoumat, neboť k okolnostem uplatněným dovolacími
důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o.s.ř. nemůže
být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. § 237 odst. 3, část věty za středníkem,
o.s.ř.).
Vytýká-li dovolatel soudům rovněž porušení práva na projednání věci bez
zbytečných průtahů a v přiměřené době, jde o námitku, která by eventuelně
(kdyby byla opodstatněná) mohla mít význam z hlediska odpovědnosti státu za
škodu způsobenou nesprávným úředním postupem (§ 13 a § 31a zákona č. 82/1998
Sb., ve znění pozdějších předpisů); nelze však v této námitce (i kdyby byla
opodstatněná) spatřovat jinou vadu řízení, která by mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.].
Z uvedeného je zřejmé, že napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu o věci
samé nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání
přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Dovolání žalobce proti části výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl
potvrzen výrok rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení a proti výroku
rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů odvolacího řízení, které mají z
pohledu formy rozhodnutí povahu usnesení (srov. § 167 odst. 1 o.s.ř.), není
rovněž přípustné (srov. § 237 až § 239 o.s.ř.), a to bez ohledu na to, zda jde
o měnící či potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení nebo o náhradu nákladů
odvolacího řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne
31.1.2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 4 ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek, roč. 2003).
Protože dovolání žalobce také v této části směřuje proti rozhodnutí, proti
němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud České
republiky dovolání žalobce napadající rozsudek odvolacího soudu „ve všech jeho
výrocích“ - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 5
věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Na přípustnost dovolání nelze usuzovat ani z poučení obsaženého v závěru
písemného vyhotovení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu. Uvedl-li odvolací
soud v poučení svého rozsudku, že proti němu „lze podat dovolání do dvou měsíců
od doručení písemného vyhotovení tohoto rozsudku k Nejvyššímu soudu ČR
prostřednictvím soudu, který rozhodoval ve věci v prvním stupni“, ačkoliv
nebyly splněny podmínky přípustnosti dovolání uvedené v ustanovení § 237
o.s.ř., pak šlo o nesprávné poučení o možnosti podání mimořádného opravného
prostředku, které - samo o sobě - nemohlo účastníku založit takové procesní
právo, jež ve skutečnosti (podle zákona) nemá.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 části věty před středníkem
o.s.ř., neboť žalobce, který z procesního hlediska zavinil, že dovolání bylo
odmítnuto, na náhradu nákladů řízení nemá právo a žalované v dovolacím řízení
žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. října 2011
JUDr.
Zdeněk N o v o t n ý, v. r.
předseda senátu